obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915785 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39720 příspěvků, 5825 autorů a 392944 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Pátek ::

 autor asi publikováno: 28.01.2017, 18:24  
...nemusel to být zrovna pátek...
 

Pátek večer

Ležela a dívala se do stropu. Myslela, že spí. Nic neříkala, držel ji za ruku a byli tu zase tři. On, ona a ten, na kterého někdy myslí. Dávno ho to nerozčiluje. Zvykl si. Snažil se kdysi udělat to samé, ale nedokáže to. Samozřejmě, že na ně někdy myslí. Na ty, které prošly jeho životem. Ne na všechny najednou, ovšem. Na některé víc, na některou méně a na ni jen někdy. Ale nikdy, když byl s ní. Tohle se mu zdá divné. Vždycky mu to trochu vadilo, párkrát se jí zeptal, ale nemělo to cenu. Teď už je to přece jedno. Asi by chtěl, aby se s ním setkala, dřív ne, ale teď? Jen se nějak přes to nemůže přenést. Přes co? Asi přes všechno.
----------------------
Před 15 lety

Udělal to, dlouho o tom uvažoval a nakonec…to udělal. Teď? Proč vlastně? Jak dlouho? Jak dlouho bude trvat, než skončí? Na dně kanálu? Pod oknem? Při autonehodě? Už to prostě nevydržel. Nechtěl dál dělat pro ně. Dělat to může, ale už ne pro ně, má své limity a tohle už ne. Vždycky po téhle práci toužil. Má perfektní výcvik, smrtelník by jej měl na několik životů. Je dobrý, hodně dobrý, dalo mu ohromnou práci dostat se až sem. Vlastně všechny akce v těch post… republikách, místních válkách, jejich akcích na podporu té či oné strany, taky Asie, ale i Sýrie, Libye i místa o kterých svět neví, že tam měli svoje lidi, prostě všude, kam ho poslali. Prošel toho tolik, ale nikdy ani na minutu nepřipustil, že by se sem nedostal. Možná ne až sem, ale k téhle práci, podřídil tomu absolutně všechno. Opravdu všechno, nekompromisně.

Tak to už stačí, tahle psychologická rozcvička taky zrovna smysl nemá. Tak kde je? Už tady ten jejich člověk měl být. Všechno je dohodnuto. Není studená válka, už několik desítek let se tohle děje velmi málo, zřídka. Tak on je jednou z výjimek. Přistoupili na jeho podmínky, respektují je. Přišlo mu zvláštní, že je vlastně vůbec mohl mít. Měl dvě nikdy se tam nevrátí, už nikdy, a nemusí ani k nim, do té největší země za oceánem. Chce pro ně pracovat, ne u nich žít.

Začátek je víc než dobrý, není to agent ale agentka. Krásná, příjemná, docela nenápadná a
p e r f e k t n í. Mluví i jeho rodným jazykem. Tvrdá, nekompromisní, přesná a precizní. Práce s ní je skvělá, tvoří dokonalou dvojici.

Jsou často na východě, domluví se skoro všude, oba se tam skvěle vyznají. Jeho práce má zase smysl. Jsou vynikající tým, pracují spolu už skoro dva roky, jen oni dva, v agentuře - neobvyklé, ale skutečně se jim daří, posílají je všude spolu.

Nejsou američané, takže některá jejich pravidla a předpisy – dodržují s lehkostí sobě vlastní. Ona sice nejdřív chvilku váhala, ale nakonec…

Svůj význam a ztrátu pro svoji velkou zemi asi trochu přecenil, žije a nikdo po něm nejde. Spíš taky proto, že se pohybuje trochu někde jinde. Možná i proto, že vlastně nikoho nezradil, jen přestal pracovat pro jednu stranu a začal pracovat pro druhou. Nic po něm nechtěli, údaje, data a tak, to možná ve filmech z dob studené války, nebo v americké akční detektivce. Dnes se všechny údaje dají zjistit skoro od stolu. Chtěli jeho schopnosti. On je dobrý v terénu, najde, přiveze, převeze, dodá, přežije. Ona, je dobrá ve všem, dohromady skvělý komplet.

Protože dělají, co dělají a protože oba jsou jací jsou, skoro nic o sobě nevědí. Přesněji o svých životech navzájem. Stejně jako on, ona nemá rodinu. Nikdy nikam nejede, jsou vlastně pořád v práci nebo spolu nebo je sama. Ráda je sama. Bydlí každý sám, ale má u něj věci, hodně věcí, jen… je ráda někdy sama.

Dnes se konečně vrátila ze států se zprávou, ze které rozhodně nebyla nadšena. Byl rád, že tam nemusel, podmínky dodržují. Že se něco děje na ní poznal hned na letišti. Byla unavená po letu jako každý, ne všichni cestující však měli výraz jako ona. Cestou k autu skoro nepromluvila. Vyjeli.

„ Co se děje? Posílají nás do Antarktidy? Musíme tam dojít pěšky a jíst jen lišejníky? Neboj, byl jsem na Sibiři,“ usmál se.
„Ne, do Asmary, na dlouho,“ řekla a bylo vidět, že to nebude jednoduché.
„Kde to je? V Africe? Spolu? Kdy?“ zavalil ji otázkami a snažil se odlehčit to ticho na které se dalo skoro sáhnout.
„Ano, je to v Eritrei. Jen my dva, na hodně dlouho. Spíš asi roky. Máš to potvrdit, když jsem tam byla jen já,“ byla strohá, taková je normálně, ale tohle bylo zvláštní.
Nebyl si úplně jistý, jestli jí rozumí. Možná nechce mluvit v autě. Počká domů, tam snad bude podrobnější. Tak Eritrea? Co tohle bude? Ale s ní, určitě, je na ni spoleh´, absolutní, několik let? Zní to slibně, ale román na pláži to nejspíš nebude, nevypadá, že by se těšila na dovolenou.
----------------------------
Byli tam víc než pár let, šest roků. Nebyla to sice dovolená, ale byla to práce. Měli jí tolik, že na stres nebyl čas. Zkráceně - teplo a krásné moře. V utajení, oba jsou zvyklí, když pominete všechno dění kolem vás jako je politika, bída, hlad, gangy a války, tak příroda je tam fantastická. Krásná, svým způsobem, někdy se do ní dostali jen tak, na chvilku. Byl s ní rád, mohl by tam i žít, s ní. Napořád? Určitě. I když i tam byli někdy ve třech, i tam chtěla být někdy sama.

Oba mají svá místa, kde chtějí být sami. Je tvrdá, k sobě i k okolí, ale uvnitř taková není. Tehdy ještě chtěl vědět, kdo to je. Taky věděl, že mluvit o tom nechce. Nikdy o sobě nemluvila. Ani jeho se na nic a nikoho neptala, nikdy. Vlastně, to se mu na ní líbilo, i tohle.

Uvědomil si, že na Lenu myslí jen zřídka, možná by za ty roky spočítal víc než lehce kolikrát. Nemyslí na ni proto, že by se mu stýskalo. Ne, nechal ji tam. Věděl, že to pro ni bude těžké, ale nechtěl nikoho. Nikdy se jí už neozval, nejdřív proto, aby ji neohrozil a potom proto, že nechtěl. Nestýská se mu po ní, ale má výčitky svědomí, měl jí to říct. Třeba ne hned, pak určitě. Může mít člověk jako on výčitky svědomí? Má vůbec svědomí? Jistě, jako každý jiný. Jen práh má někde jinde, odděluje práci od soukromí, alespoň on ano.

A tehdy v té Africe se o ni poprvé bál a uvědomil si to. Ester, žena ze železa, která dokáže plavat s prostřelenou rukou několik hodin, běžet se zraněným kotníkem mnoho kilometrů, chytí do ruky hada jakého jí ukážete, zabije nepřítele během sekundy, projde pouští s náprstkem vody. Pro kterou je nemoc jen slovo, tahle jeho Ester dostala malárii. V Africe naprosto banální nemoc, která se sice vyléčit nedá, ale léčit ano. Nejdřív se zdálo, že bude všechno v pořádku, dostala léky, ale potom se všechno nějak zkomplikovalo a dost dlouho to vypadalo, že tohle bude její země poslední. Tehdy poprvé v jednom ze záchvatů volala jeho jméno. Určitě jím byl on, ten třetí, co je často s nimi.

Jen šest let proto, že musela odjet na léčení do Evropy, respektovali, že on nechce do USA a že se vzali ( i když, to tedy byl pořádný průšvih, to se u nich nedělá), i to že nemohla odjet sama. Prožil dva hodně smutné roky. Byla ve Švýcarsku a jeho poslali do Francie. Odešla z agentury, dostala rentu ze zdravotních důvodů. Nakonec se nějak vykřesala. Kdepak, co ji nezabije... Byla v kondici, ale už nikdy takové jako před tím. Pro běžnou ženu ve víc než dobré. Jenže když víte, že běhat denně 20 km v pohodě je možné a jste ona, dost vás sebere když jich ráno naběháte jen 5 a víc to nejde.

Pracovala jako překladatelka, ale spíš doma. Nechtěla moc cestovat. Prodělala několikrát silný záchvat a nechtěla zůstat jinde než doma. Nesnášela péči druhých o sebe. V podstatě nesnášela sebe samu nemocnou. Ten fakt, že něco nemůže sama, byl pro ni zdrcující.
-------------------------

Pátek ráno

Vstala jako každý den, celý svůj život ve 4,30. Necvičila, tedy skoro necvičila, jen jak to šlo, což ji hned po ránu naštvalo. Dala si sprchu, oblékla se a připravila. Znovu všechno zkontrolovala. Pokoj, vybavení, koupelnu, léky, přístroje. Nebyla nervózní, jen pečlivá. Tak konečně ho dnes pustí. Jasně to včera tomu doktorovi řekla. Nebude tam už ani den. Ležet může i doma a navíc tam nebudou ty empatické pečující obličeje. Všechno chápe, ví, že je to jejich práce, ale bude s ním, ví jak na tom je. On to ví taky, domluvili se, že bude doma, s ní. Budou tady spolu. Postará se o něj, tak jako on o ni, tenkrát. Je tu ale podstatný rozdíl, ona jej nezachrání. Kdyby mohla, kdyby stačilo jako tenkrát, podplatit pilota, sehnat letadlo, podplatit úředníky na letišti, doktory, sestru, kdyby stačilo použít všechny její peníze, nezaváhala by ani na chvilku. On to pro ni udělal. Jenže… romantika se tentokrát nekoná. Verdikt je mnohem krutější. Nejde, už nejde nic, jen milosrdné opiáty.

Byla v nemocnici, včas, nikdy nechodí pozdě. Ještě jednou mluvila s doktorem, opravdu všemu rozumí a zvládne, oni oba. Vešla do pokoje. Seděl na posteli, taky na ni čekal. V tom sluníčku, za oknem, vypadal mnohem líp.

Konečně doma, opatrně jej probudila. Byli už v garáži. Nechtěl by, aby někdo viděl, že mu pomáhá z auta. V něčem jsou oba absolutně stejní. V něčem…je stejný jako on…
Seděl u dveří do zahrady, povídali si a pak mu četla. Ležel už v pokoji, poslouchal její ruštinu, není zdaleka dokonalá v přízvuku, ale moc rád ji slyšel.
--------------------------
Pátek v noci

Probudil se, seděla vedle něj a pořád ho držela za ruku. Díval se do jejích sametových očí, jsou stále takové, jako když se setkali v té kavárně.
„ Jmenuje se Jacob, viď?“ zeptal se s velkou námahou.
„ Kdo? “ odpověděla s nepředstíranou starostí v hlase a naklonila se k němu.
„Ten, který byl někdy s námi,“ sotva znatelně se usmál a stiskl jí ruku.
„ To byl můj kolega v práci, v Americe,“ snažila se aby její hlas zněl co nejfádněji, teď není ta chvíle, na tenhle rozhovor, nikdy neměla být. Jak dlouho to ví? Nikdy o něm přece nemluvila. Jak vůbec to ví?
„ Nebyl to jen kolega,“ mluvil stále tišeji.
„ Miluji tě, nikdo není mezi námi, jsem tu jen s tebou“ políbila ho a trochu se lekla, když na jeho tvář spadla její slza. Opravdu jí tečou slzy?
„ Byl jsem s tebou moc rád…“ usnul, byla to poslední slova, která jí řekl. Za další dvě hodiny se monitor dechu zastavil.

Nelhala mu? Ne, v tu chvíli mezi nimi nebyl. Michail byl tím, s kým byla ve svém životě nejdéle a v jeho životě i tou poslední, která mu řekla, že ho miluje. Pro ni byl prvním, komu to kdy řekla.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.01.2017, 18:22:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Tvé texty se těžko hodnotí. Ne, že by nebyly Tvé textíky čtivé, ale nejsou napsány pro čtenáře, kteří při čtení rádi přemýšlejí. Ono to může být i plus. Po technické stránce ke konci pozor na mezery navíc v textu (u přímé řeči) a také na chybějící interpunkci.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 29.01.2017, 18:39:29  
   asi: Díky za čtení. Tak snad si mysl oddechla, když se nemusela zapojit...:-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Posetá hvězdami
Marbal Škutin
Temné struny
Sonic
Gambler tátovi ...
hynek laskavý
obr
obr obr obr
obr

Ave!
Anne Rowan
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr