obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část 11. ::

 autor Tilda publikováno: 31.01.2017, 15:58  
Svět to začíná prohrávat...
 

***



Dny běží zmateně a někdy jsou zprávy v televizi pozitivní – to když nějaký polozapomenutý génius na chvíli šokuje populaci přelomovým objevem zodolněné kukuřice nebo pšenice, zázračně vypěstovaných doslova na koleně. Při plošném výsevu i tyto nadějné stvoly, napadené novými druhy plísní a hub nebo zpřerážené krupobitími a na prach spálené sluncem zklamou, jako už mnohé před nimi. Většina obsahu zpravodajských bloků je však opakem. Třeba prosakují neověřené informace, že mutující choroby, cizopasníci a neznámé plísně na klasech obilí i kukuřice a třeba i rýže, má na svědomí ten či onen stát nebo zřízení. Že armádou vyvinuté biologické zbraně mohou ničit úrodu protivníka. Hladový nepřítel dobrý nepřítel… Nic a nikdo nebyl přímo nařčen a poplašné zprávy, jak se objevily, tak stejně upadly v zapomnění. Když svět zasáhly další pohromy jako zemětřesení, záplavy a sesuvy půdy hlavně v Jižní Americe a Tichomoří nebo odtržení celého ledovce na Severním pólu. Část přímořských států Evropy se chystala na velkou vlnu a překotné stavění protipovodňových stěn i migrace dál do nitra kontinentu lidem na chvíli zaměstnaly hlavy.
Nakonec se státy budou muset uchýlit k přídělovému systému. Ty, které se pyšní dvojí úrodou, zatím paniku zvládají, ale přelidněnost, nízká gramotnost a nedemokratičnost zřízení si berou svou daň i tam, v zemích třetího světa. Pastviny, přeměněné na nové brázdy vydrží jenom pár sklizní a i tady se půda vyčerpá, neblahými vlivy počasí i předimenzovaného hnojení, které povede akorát k degeneraci plodin. Dobytek přijde o píci a krmen jenom granulovanými zbytky, začne brzy strádat a nemoci sníží razantně tuny masa, vhodného na porážku a konzumaci člověkem. Mlékárenský průmysl padne, stejně jako masný a potravinářský od píky změní výrobu, už teď zoufale pokukující po zkušenostech specialistů na výživu kosmonautů. Dehydratované pokrmy v tabletách nebo pasty v tubě s umělou chutí a vůní…

Stejně jako pole, začínají i sady a lesy strádat a nich závislá fauna. Nové druhy hub a plísní, nové druhy žravých brouků a housenek, nečekané ataky mračen kobylek – to všechno je jednou z tváří globálního oteplování, migrace lidí i světa hmyzu, drobných a nanejvýš škodlivých hlodavců… A ti všichni sebou nesou i zhoubný mikrosvět. V jejich prostředí kompatibilní, zato jinde…?

Svět už nebude tím klidným modrým glóbem a víc začne převládat hnědá a žlutá barva - holiny a písek, prach a pustina.





Tilda v tom všem zmatku a křiku světa dokončuje bakalářskou práci na téma „Důsledná obnova půdního fondu pro další generaci“ a sama vskrytu duše ví, že jsou to jenom slova, příliš slabá, aby zvrátila to, co se ve světě děje. Je pozdě a bylo pozdě už před deseti, patnácti lety.

Ve své obsáhlé práci Tilda napsala i toto: „Naše země, přelidněná a zničená průmyslovou, zemědělskou, válečnou a nepromyšleně urbanistickou činností člověka, nás nyní nechává napospas nám samým. Už nechce bojovat a pomáhat nám. Je příliš slabá, vyčerpaná a zahořklá. Sní o dávných pastvinách a hlubokých lesích, o sněhových polích a ledovcových jezerech. Sní o čistých bezfosfátových mořích a plážích bez jediného pruhovaného lehátka se slunečníkem a kupou plastového odpadu.
Zasnila se nadlouho a přerušuje s člověkem pouto, sama trochu zvědavá, jak si poradí…

Nemáme čas, ale musíme stihnout nemožné. Jinak lidstvo téměř vyhyne, zdegeneruje a bude znova na začátku vývoje. Není daleko doba, kdy se už nebudou po celém světě vysílat srdceryvné fotografie podvyživených dětí ne ze Somálska a Súdánu a Etiopie, z čínských sirotčinců nebo slumů Dillí, Pákistánu nebo Sýrie. Tentokrát to budou děti ze středních a vyšších vrstev vyspělého západu a střední Evropy. Rozbují se Ebola, TBC a černý kašel, tolik zdravotními organizacemi podceňované. Ptačí chřipka, jejíž kmeny zmutují a stanou se pro nás smrtelnou hrozbou. Snáze uniknou armádami vyvíjené bakteriologické zbraně. Pandemie a nové odolné druhy virů a bakterií napadnou náš špatnou stravou oslabený organismus a půjde to ještě dál a pro kus žvance najednou nebude v morálním kodexu nepřípustné: „Zabij, abys přežil!“

Nakonec tu zbude hrstka lidí, těch posledních z posledních…Krvelační lovci bez slitování, vraždící pro kus masa nebo hrst kořínků. Naše budoucnost nám nekyne, ale hrozí. A my z nás, kteří můžeme, také musíme pomoci. Je to v rukou všech, kdo chtějí pro své děti krajíc chleba k snídani, kdo touží přivonět k růži a nebojí se holou rukou sklízet trsy žahavých kopřiv…“


Zkoušky zvládla na výbornou a její kolegové, nabuzení tou šílenou situací ve světě ohroženém hladomorem, za ní nezůstali pozadu. Všichni chtěli mít školu za sebou a všichni chtěli přiložit ruku k dílu.

Předávání diplomů i závěrečné loučení se spolužáky, tou hrstkou věrných, která zbyla, nebylo bez emocí. Každý jeden z mladých a zapálených botaniků už měl skoro sbaleno na cestu do všech koutů světa, aby se svými vědomostmi pomohli zachránit aspoň část úrody, nezbytné k doplnění poloprázdných sýpek.
Jenom Tilda se nikam nechystala, i když jí to měli za zlé. Byla mezi nimi daleko nejlepší! Mohla si vybrat Tokio nebo Washighton, Oslo nebo Bejrút, Brusel nebo Miláno, Sydney nebo Dillí. Ona však jen skoupě zamítla s tím, že má povinnosti doma a potom se uvidí…

Kolej opustila bez emocí, hromadu věcí nechala armádě spásy a jen s jedním kufrem vydržela čekat tři hodiny na rušném nádraží. Aspoň měla klid na přemýšlení. Musí jednat s rozmyslem, aby víc nepokazila, než napravila. Nemá zatím jasno v ničem. Naštěstí však není sama, aby se z té nejistoty zbláznila…

Že nedostala od školy žádná dobrá doporučení, se dalo čekat. Že zřejmě zapadne jako úlomek padlé hvězdy, taky tušila. Bylo jí to jedno, protože mnohem více ji trápila myšlenka, jak Quanaha probudí… Je to dříve, než se domluvili. O celé dva roky! Jak má postupovat? Kde jej najde, když není viditelně přítomný, vtělený do rostliny…?
Jaká slova k němu proniknou dostatečně hluboko, aby na vodily jeho přechod do naší dimenze?

Naposledy jí řekl: „Čekej tady na tom místě za pět let…“

Nic víc a nic míň. Žádná formule, žádný sled hesel, jako ve filmu při oživování androida. Žádný návod, jen ta slova loučení…

„Dobrý, Quanahu… Taky nejsi neomylný, kámo…!“

Co když je naprogramovaný a nic to nezmění…? Do té doby už může být hlad a smrt na denním pořádku. Ne – tak dlouho Tilda čekat nemůže a ani nesmí. Musí jej probudit hned!

Cestu tramvají ani nevnímá, stejně jako dotěrného mladíka na vedlejším sedadle.
Jen málo chybělo a vydal by se za ní k domu. Naštěstí si všimla a schválně zapadla do drogerie. Musela zevlovat mezi regály dobře dvacet minut, než byl vzduch čistý, kluk přestat okounět za výlohou a loudavě odkráčel do nedalekého baru. Zmizela zkratkou, a nakonec v pořádku došla k brance.

V prochladlém a nevětraném domě pozotvírala všechna okna a pustila do ticha švitoření jiřiček a bzukot včel na keři žlutých růží a pustila si oblíbené cd a horkou sprchu a myšlenky jen tak nechala pochodovat kolem své ošamponované kštice. Musela se soustředit a smýt ze sebe město a školu a strach… Ten hlavně, jinak bude donekonečna oddalovat Quanahovo probuzení, nejistá si výsledkem. A třeba dočista zpanikaří a uteče od všeho jako malá holka, kterou se teď cítí ze všeho nejvíce.

„A dost, ty pitomá ženská! Půjdeš v klidu nakoupit, vymyješ lednici a uklidíš, uvaříš něco moc dobrého a potom sytá a dospělá se postavíš čelem… Vždyť tě čeká, to přece slíbil… Konečně budete spolu a už vás nic nerozdělí. ANO!!! Je to za mnou, ta hrozná zkouška trpělivosti a víry. Teď už bude jenom láska a naše poslání…“


***



V malém krámku u paní Jedlové je skoro pusto. Na regálech, dříve přetékajících křupavým pečivem a vonících daleko do ulice, se krčí několik bochníčků a v ošatce na dně něco housek a pletýnek s mákem a sezamovým semínkem. Ceny na kartičkách jsou závratně vysoké, až musí Tilda dvakrát zamrkat, jestli se jí to nezdá. I uzenin je poskrovnu a ovoce a zelenina po pár kouscích od každého druhu.
Tilda nakupuje rozpačitě a s rozumem, aby zbylo na ostatní… deset vajíček, půlku mraženého kuřete, kousek šunky, brambory a papriku a půlku bochníku krájeného chleba a čtyři housky. To jí do konce týdne bohatě stačí! Platí jako jindy za velký týdenní nákup, ale neřekne nic.

„Slečno, představte si, že budou propouštět hromadu lidí z Krahulíkovic mlýna! Do konce roku prý dvacet procent!“ Šeptá jí s očima navrch hlavy prodavačka a majitelka v jednom.

„I ten můj skoro nespí, a to je mistrem údržby už dvacet let! No… nebude zrní, nebude co mlít: akorát tak politici pantem, jak to všecko zvládají!!! Je to zatraceně zlá doba, děvče… A doufám, že nepomýšlíte na maličký, když to jde do háje… Nebyl by to dobrý nápad…“

„To se spraví, paní Jedlová. Vědci na něco přijdou a bude zase dobře: jenom se na chvíli všichni uskrovníme. Celý svět vyhazuje hory potravin, tak se aspoň naučí hospodařit…“

Tilda se ještě váhavě usměje, když vidí, že její slova moc nezapůsobila a s pozdravem odchází. (Sama sobě připouští, že jsou to jen řeči: stejné, jako by pronesl poslanec v předvolebním klání nebo na mítinku s voliči.)

Na chodníku těsně míjí maminku s malou holčičkou, která se plačky domáhá mákem sypané housky:
„Doma, beruško… Sníš si to až doma s jogurtem nebo sýrem. Musíme šetřit, víš… V tašce máme jenom čtyři housky, pro každého jednu k večeři. Plakala bys, kdybys nic na talíři nedostala." Maminka je celá ustaraná, neupravená a vyhublá a vrásky na čele tam ještě neměly být...

Holčičku ještě za sebou dlouho slyší pofňukávat a je jí to všecko znova líto. A znova ji ta zkušenost utvrdí v její misi. Pospíchá rychleji a taška jí plácá o stehno a vítr provívá dosud vlhké kadeře a Tildě je lehko i těžko u srdce i na duši a chce se jí smát a plakat a běžet, ale včas se zarazí, když ji míjí manželský pár a paní se po ní divně podívá…

Doma s rozmyslem udělá všechny činnosti, které si naplánovala: uvaří obligátní (ale boží!) kuře na paprice, kupodivu sní všechno a druhou porci na zítra schová do nablýskané a navoněné lednice.
Vypláchne si pusu mátovou ústní vodou a trochu se přičísne a jemně navoní jasmínovou kolínskou a chvíli uvažuje nad sukní (hříšně kratinkou a úzkou) a tričkem s krajkovými zády, ale stejně si nechá kraťasy a modré tílko a vlasy sváže stejně šmolkovou stužkou.

Musí několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než otevře jemně zamžené dveře do zimní zahrady.

„Díky, tati, za tvůj dokonalý systém! Ani netušíš, jak moc nám pomáháš!!!“

Tildě zjihnou oči, když vejde do té minidžungle plné jemné páry a vůní vegetace i humusu. Kmen palmy, u jehož paty před třemi lety Quanah spočinul na malé a trochu teatrální podušce od té doby utěšeně zesílil a Tilda vidí, že strom bude chtít brzy přesadit. Listy jsou sytě zelené, lesklé a zdravé a skoro se zdá, že dívku vítají, když se v průvanu lehounce zachvějí.
Je ticho, jen technika hučí a ten klid je mírumilovný a smířlivý. Je skoro jasné, že Tilda svírá pod paží stejný, čerstvě povlečený polštář a pokládá jej na ten samý kus dlažby. Ještě smete stranou pár suchých větviček a kůry. Potom si kleká stranou a dlaně položené na damašku a zároveň sevřené kolem bucharu svého srdce, nejistě zašeptá:

„Můj milovaný… Quanahu – slyšíš mě? Potřebuji tě mnohem dříve, než jsme si mysleli. Svět tě potřebuje, protože to s námi vypadá zle. Bude hlad a budou války a nikdo to zřejmě nedokáže změnit. Ale ty ano, když jsi jiný. Ty a já s tebou po boku… Proto tě prosím a vzývám a volám a miluji!!!
Vzbuď se, můj drahý Quanahu a pomoz Zemi…“

Tildu tolik emocí, jež vyslala prázdné a chladné podušce najednou zvláštně vyčerpaly, že si lehá na studenou zem a usíná lehkým, skoro opojným spánkem.
Trhnutím se probírá za deset minut a leknutím vyjekne, když nad sebou vidí tvář a na lících cítí jemný dech. Dech jenž voní a ona neví čím a oči jež ji hladí a spalují a mrazí a milují. Jeho oči… Quanahovy nádherné malachitové zornice ji hltají po milimetrech a ona se v těch hlubokých studnicích topí a noří se pod hladinu blaženě a nenávratně.
Nakonec se s pomocí jeho hladkých paží posadí a stulená v mužově náruči mu do hrudi a tepu srdce šeptá:
„Vrátil ses ke mně! Doufala jsem, věděla jsem a stejně jsem se hrozně moc bála. A ty ses vrátil! A usmíváš se a dýcháš a žiješ, jako bys nikam neodešel! Děkuji ti, Quanahu!!!“

„Neplač, milá moje... Jsem tu a už tě neopustím – nikdy!“

Slíbává jí slzy a ona s úžasem pozoruje jeho dokonalou lebku, prostou všech vlasů (jeho po ramena dlouhých hedvábných vlasů, připomínajících vlnící se trávu...)

Samozřejmě, že si Quanah všiml jejího kradmého pohledu a měkce praví:

„Neboj, Tili… Narostou mi nové – vždycky tomu tak bylo a bude…“ Ve vlasech je po dobu hibernace zásoba energie pro moje tělo a mysl… A mimochodem, něco bych pojedl…“

„Bože… Musíš mít hrozný hlad! Počkej chviličku a hned jsem zpět!“

Tilda červená rozpaky, že ne to nepomyslela, běží opřekot do spižírny a z tmavé sklenice opatrně odlévá konzervovaný nektar - Qanahovu potravu. Ani nezaváhá, že by šťáva nebyla v pořádku. Stačí pohled na čirou, jemně nažloutlou barvu a omamnou vůni a honem pohárek nese zpět do zahrady.
Quanah, stydlivě zamotaný do kostkovaného plédu zatím sedí opřený o kmen.


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.01.2017, 15:57:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Se světem, ve kterém Tilda a ostatní lidé žijí není všechno v pořádku. Podaří se Tildě a jejímu příteli, kterého probudila z dlouhého spánku, pomoci světu nebo je to pro ně nadlidský úkol? Nezbývá než čekat, snad budou mít vědci a hlavně politici hlavy na svém místě a pomůžou "zničené zemi", aby znovu začala rodit své plody hojnosti. Docela smutný díl...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.01.2017, 17:32:21  
   Tilda: Zdraví a děkuji...
Myslím, že na to oba "mají"... Musí to skončit dobře a ne jinak...

T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Stopy myšlenek ...
Heartless Girl
Miracle II
Tekato
Tápoty
Ukos Písmák
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr