|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Tilda a její příběh, část 12. ::
 Tilda |
publikováno: 06.02.2017, 12:00
|
| Plánování nečekané cesty k rodičům na ostrov... |
| |
|
|
***
Upíjí pomaličku a přes okraj skleničky upřeně pozoruje zardělou Tildu, která už se nemůže dočkat, až se ke svému milému zase přitulí. Nemůže se toho kontaktu nabažit, tři roky v celibátu, nejistotě a smutnění, tak kdo by se divil…
Sotva zpozoruje, že vypil poslední kapku, zase si mu lehá do klína a vážně praví:
„S naším světem je všecko špatně. Proto to načasování, a proto ten spěch. Snad konečně prozradíš, proč jsi k nám na Zemi přišel a jak jí pomůžeme, ty a já. Tedy… Já se svou chabou pomocí, o které zatím nemám ani zdání… Třeba nejsem k ničemu a třeba jsem tě měla jenom chránit, schovat a probudit. A třeba mi odejdeš, i když jsi tvrdil opak. Třeba mě jenom utlumuješ před další bolestí z odloučení… Že je to tak!?
Řekni: že jsi ve spojení s nějakou tajnou organizací a já byla hloupým prostředníkem a figurkou, aby se neprozradili dřív… Řekni, že je to všechno pitomost a kecy poblázněné holky. Z tebe poblázněné a zamilované…! Prosím… řekni, že se mýlím… Už to mlčení dlouho nevydržím!!!“
Ještě si chvilku počká na odpověď, zajatá dlouhým polibkem a opředená magickou vůní Quanahovy sametové tváře…
„Milá moje Tili… Všechno, co jsi mi krátce nastínila, vím. Vím o světě a hrozbě hladomoru. Vím to jednoduše tak, protože během hibernace do mě proudily informace zvnějšku stejně, jako bych byl vzhůru.
Nikdy tě neopustím a mrzí mě, že nevěříš. Znova už tě přesvědčovat nebudu, protože je to zbytečné. Budu po tvém boku, kamkoliv se vydáme a až do konce ti budu rádcem a oporou stejně, jako ty mně. Bez tebe to nedokážu – ten úkol, jež mi byl dán snad řízením vesmírných sil a zákonů. Jenom s tebou dokážu zvrátit směr, kterým se vaše planeta popleteně vydala. Jenom s tebou, Tildo. Měli jsme se setkat a měla jsi mě najít a zachránit…“
„Odpusť mi ty pochyby, Quanahu… Stydím se, že se musíš hájit a vysvětlovat. Víš… byla jsem moc dlouho sama na všechno… a hlavně na samotu. Rodiče jsou tak hrozně daleko, do toho škola… Vím, že máme úkol… A řekneš mi, jak takovou pohromu napravíme? MY dva? Jsi sice odlišný, silný a neuvěřitelně bohatý dary jiného světa, ale bude to stačit? Zachráníme miliardy naplněných talířů…?“
Jemně pokývne hlavou, jako by jí odpouštěl vyřčené pochyby a přesvědčivě dodává:
„Myslím, že spolu to dokážeme a nemyl se, ale tví rodiče jsou na tom nejvíce správném místě… Možná tě překvapí a šokuje, že jsou také součástí plánu… Možná tě potěší, že se s nimi brzy uvidíš… Ne… Neplač, prosím…“
A zase ji musí objímat a hladit a utěšovat a konejšit rozechvělý uzlíček nervů, který tak těžce zkouší tolika novinkami.
„To myslíš vážně?! Pojedu za mámou a tátou… MY pojedeme? A kdy? Co je k tomu potřeba? Bože, mám vůbec pas v pořádku? A co ty? Jak tě dostanu do letadla, aniž by nás chytili ještě v odbavovací hale? Vždyť nemáš doklady… Vždyť po tobě půjdou všechny tajné služby…“
„Tili… Klid, malá… Všechno půjde dobře, pokud budeš v klidu… Pamatuješ na deník? Jak mě můj nový táta propašoval lodí i letadlem až z Amazonie? Pravda, byl jsem maličký a skladný… Ale neboj, i teď mám jisté schopnosti… Nebudou mě vidět ani cítit, a přece ti budu po boku. Jen nesmíš projevit ani špetku nervozity, aby si nevšimli. Dokážeš to, vím že ano…“
A bere jí jemně bradu do dlaně a zpytavě hledí do očí tak zblízka a tak intenzivně, že se dívka najednou uklidní, její myšlenky zpomalí a všechno je v pořádku, protože mají jeden druhého…
Potom se konečně přesunou do obýváku a stulení na sedačce plánují cestu…
Pojedou za tři týdny a rodičům Tilda napíše jenom krátkou zprávu, že je navštíví. Důvod nemusí vysvětlovat a určitě budou bez sebe radostí, že se nezeptají. Stejně nestihnou v tak krátké době nijak zareagovat. Itinerář cesty bude na Tildě, přece jen se vyzná lépe než Quanah.
Nikomu tady nesmí Tilda vyzradit, že odjíždí. Ani kamarádkám ani sousedům a dům si musí vystačit sám… Všechno musí klapnout a žádná chyba se netoleruje, protože jde opravdu o hodně a je pouze jeden pokus…
Dlouho do noci spolu sedí a dívka usíná a on ji hlídá a hřeje a hladí a pozoruje a vnímá a promítá jí ty nejbarevnější sny… A nespí ani chviličku, za ty roky plný sil, očekávaní a malinko nejistoty.
Hned ráno posílá mámě a tátovi krátký dopis, ve kterém píše jen to, že je brzy navštíví.
„Ahoj mami a ahoj tati,
Jsem v pořádku a všechno jsem zvládla. Školu mám za sebou a snad vás nezklame, že jsem jenom bakalář. Snad i k vám se donesly ty poplašné zprávy o budoucím hladomoru, Snad i proto pochopíte, že studovat dál a nic neudělat pro dobro všech je zbytečné. A snad pochopíte, že se vydávám na cestu, na které třeba najdeme všichni dohromady řešení nebo aspoň podnět. Vaše zahrada jistě vzkvétá a netrpí podobně jako flóra všude po světě a možná to mi dalo impulz. Držte mi palce, ať nezabloudím, ať to zvládnu a brzy na viděnou.
P.S.
Letím mi to 22. července a v Tokiu i s přestupem bych měla být v noci na 24.
Myslíte, že by bylo v tátových silách na mě na letišti počkat? Nebo se z ostrova nedostanete?
Jinak se přizpůsobím a najdu nějaký spoj, ať už lodí nebo letecky. Najdu vás, nebojte!!!
Vaše Tilda“
Dopis donesla na poštu, sotva otevřeli a trochu se jí ulevilo, že tím zpečetila svoje a Qanahovo rozhodnutí.
***
Celé dny Tilda chystá všechno potřebné na dlouhou cestu, ze které ani neví, jestli se vůbec vrátí.
Vzpomněla si na Eriku, které slíbila návštěvu hned po promoci: že to spolu oslaví, jak se patří, zavzpomínají a sdělí si všechny novinky. S nelíčenou lítostí v hlase jí zavolala, že to nevyjde. Nemůže jí říct všechny důvody. Jen je v časovém presu a ozve se, jakmile to půjde. Potom se určitě sejdou!
Erika se neptá, jako nevyzvídala ani předtím. Má svých starostí kupu a chápe, že Tilda má svůj život a na oslavu bude čas i později… A ne, nezlobí se. Počkají na lepší a veselejší dobu!!!
Tilda si vzpomněla i na dávnou kamarádku Janku, teď už uznávanou novozélandskou malířku a i té z náhlého popudu poslala zprávu:
„Milá Jani, moc na tebe myslím a doufám, že jste v pohodě ty i tvoje rodina.
Moc na tebe vzpomínám a nikdy nezapomenu. A třeba se uvidíme!!! T.“
Odpověď nepřišla, ale dalo se to skoro čekat. Divná doba a dlouho se obě odmlčely už předtím…
Ještě jednu záležitost musí vyřídit, než opustí Česko: naposledy, určitě naposledy navštívit prarodiče. Rozloučit se a tak…
Jede samozřejmě sama koncem týdne a svoje stařečky, ty drobné seschlé hromádky na postelích, napojené na všemožné hadičky a monitory sotva pozná: ještě ji vnímají, a ještě se usmějí a soustředěně poslouchají její napohled veselé řeči. Obě babičky se z nemocí trochu dostaly, jako by chtěly umřít po boku svých mužů. Teď jsou na tom všichni čtyři stejně špatně a je jen otázkou času, kdy usnou navždycky.
Tilda dlouho nevydrží ten nápor emocí. Každého dlouze obejme, políbí na suché a horké čelo a tiše poděkuje za všechno, čím její život obohatili a prosvětlili. Oni jen tiše pokývnou a sotva se jim unavené hlavy pohnou. Ještě ji doprovázejí vodově modrým pohledem ke dveřím a potom, vyčerpaní tou snahou usínají těžkým spánkem umírajících.
***
Quanah tráví dlouhé hodiny soustředěnými vhledy do své mysli, aby se mu později snáze podařilo plnit svou misi. Jeho trénink musí probíhat v naprostém soukromí a Tilda jeho přání toleruje. I když jí tak „mizí“ na celé hodiny, ona v tom spěchu stejně nesmutní a spíše by dny potřebovala natáhnout aspoň o pět hodin.
Dům potřebuje zakonzervovat, zimní zahrada projde také pečlivou kontrolou a něco rostlin, vhodných k venčení, je přesunuto do koutu zahrady, chráněného před větrem i zvědavýma očima sousedů.
Quanahova orchidej, jeho potravní banka, pojede do Japonska s nimi. Tilda si dobře uvědomuje, že převoz živé, a ještě k tomu tak vzácné rostliny bude problémem… A tak využila svých tenčících se kontaktů s fakultou, a nakonec z poštovní schránky vítězoslavně nese obálku s dokumentem, opravňujícím ji k vývozu rostliny a také malé sklenice nektaru pro vědecké účely spřátelené Tokijské univerzity… Zástěrka sice, ale postačí, aby ji při kontrole nenařkli a neobvinili z pašování.
Nakonec toho všeho stojí bezradně a ztraceně nad rozevřeným kufrem, nedbale otřeným z letitého prachu.
„Co si jenom sbalím… Kolik triček a tak… A jaké je tam vlastně počasí? Léto jako u nás…?"
A zase sedá k počítači a hledá, aby nebyla v cíli za hlupačku…
Nakonec to není až tak odlišné. Jen se musí připravit na vedra a tajfuny.
Na moři to asi bude všelijaké. Možná se podaří domluvit nějakou cesnu, pokud nebude cena moc vysoká, a tak by se vyhnuli nebezpečné plavbě mezi ostrovy…Doufá v to!
„Ha, ha… Raději bych měla trochu nabrat, aby mě neodfouklo…“
Po mamince je štíhlá, až křehká a necelých padesátpět kilogramů není zrovna hodně na skoro stosedmdesáti centimetrovou slečnu. Spolužačky jí vždycky hlasitě záviděly, že sní, na co má chuť a nemusí řešit špíčky nebo dvojitou bradu… Tilda je za ty geny mámě vděčná, i když není sama sebou posedlá a jestli frčí modrá nebo žlutá, proužky nebo puntíky, mini nebo džíny do zvonu, je jí celkem fuk.
Nakonec vyřadí asi deset svršků (však nejde na dovolenou) a i tak má co dělat, aby víko zavřela.
A potom je poslední večer před odjezdem… Kontroluje snad posté všechny doklady a dokumenty, peníze i kreditku, až ji Quanah se smíchem povalí na pohovku a přes chabé protesty ji tiskne v náruči, dokud se celá neuvolní a nezvláční jako kotě Ragdolla a skoro vrní a blaženě se mu tiskne tváří k hrudi, konečně zbavená stresu.
„Skoro se na tu cestu těším, Qua… Bude to dlouhé, náročné a dobrodružné, ale konečně to začne!
Víš, nikdy bych si nepomyslela, že můj život nabere takový směr. Jako malá jsem snila o práci vědkyně v laborce, o cestách po světě s tlupou stejně postižených kolegů, možná o dětech a psu a nesmrtelném přátelství se spolužačkou z devítky… Ale že potkám tebe, že se dotknu skrze tvé ruce hvězd, že budu svědkem takového zázraku – blízkého setkání, to bych si nevybásnila ani v tom nejrůžovějším dívčím deníčku… Nikdy nepřestanu žasnout, že si osud vybral mě. Že mě miluješ a že mi natolik věříš, že spolu dokážeme nemožné. Quanahu… Srdce mi přetéká tou poctou a trošku to bolí a trošku to hřeje a ze všeho nejvíce mě to těší…“
„Nemluv tolik, ty brepto… Jak se mělo stát, tak se událo… Jinak to nebylo v plánu a jinak to dopadnout nemohlo. Ber to jako běžný vývoj událostí a potom všechno dobře půjde. Jsi pro mě stejně tajemná, výjimečná a důležitá, jako já pro tebe. Nestavěj mě na nějaký piedestal. Není důvod, platí?“
A potom je dlouho ticho… Jen vzdechy a šustot a ozvěna dlouhých polibků…
Šedivé ráno a šedivá nejistota v očích, když se Tilda v koupelně upravuje. Žaludek jako na vodě, a tak s úšklebkem vypije jen šálek mátového čaje a sušenek na talířku si ani nevšimne. Nakonec skončí v koši, aby nelákaly pátravé čety mravenců a Tilda se za to hrozně stydí, když si uvědomí, že na pultech obchodů je takový malý výběr sladkostí a všeho z mouky. Opatrně je zase vyloví a rozdrobí na trávník pod okny, aby si hmyz nebo ptáci pochutnali. Dokonce jí dojde i docela hloupý fakt, že už si k nedělnímu obědu nikdo nedá pořádný řízek v trojobalu, když zmizely i tvrdé housky na strouhanku…
A potom se načas loučí s Quanahem, který s ní bude a zároveň nebude, nespatřený a necítěný.
Nechce vidět, jak jí průsvitní a taje před očima, a tak je pevně zavírá při posledním polibku, který se taky rozpouští, odplouvá a mizí z jejích nabídnutých rtů. A už jenom poslední lehounký dotek v koutku pusy a potom náhlý chlad a takový hrozný pocit ztráty, že zprudka zamrká a silou potlačí slzy, deroucí se do očí.
A v hlavě, než ji stihnou sevřít pochyby, uslyší jeho konejšivý hlas:
„Tili, klidně dýchej… Jsem tu s tebou, neboj se… Schovaný v tobě, jestli dovolíš… Neřekl jsem ti to předem, abych tě nevyděsil. Jsem v zákrytu před tvými myšlenkami, neslídím a nečtu ti nic ve tvé hlavě. Jsi to pořád ty a jsem to já. Oddělené bytosti - a přece spolu tak těsně, jak je možné. Znova tě prosím o odpuštění a o pozdní svolení. Jinak to nešlo udělat, milá moje…“
„V pořádku, Qua… Je to v pořádku! Je mi ctí být ti schránkou a děkuji za důvěru… Zvyknu si, určitě si zvyknu, neboj… Snad ti bude pohodlně a za případné otřesy se předem omlouvám…“
Zase ta stará Tilda a její humorné bonmoty. Všechno je dobré a jí se ulevilo, jak důmyslně se Quanah ukryl… Takhle opravdu zvládnou let i to, co přijde dále…
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 3 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
