obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915661 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39760 příspěvků, 5802 autorů a 392280 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část 13. ::

 autor Tilda publikováno: 12.02.2017, 18:27  
Konečně rodina Kočičkových pohromadě...
 

***


Cestu vlakem do Vídně Tilda prospala, protože její organizmus přece jenom dostal pořádnou dávku stresu a na letišti nakonec čekala přes tři hodiny, když kvůli prudké bouři většinu příletů i odletů zrušili. Cestující nereptali jako jindy. Rezignovaně posedávali, malé děti polehávaly na plastových sklápěcích sedačkách, četli, poslouchali dokola reprodukovanou hudbu. Drobotina sledovala pohádky z mnoha monitorů a puberťáci hráli jako o život počítačové hry nebo fascinovaně tvrdli na Facebooku nebo Instagramu… A střídavě všichni podřimovali.
Pro odpočatou Tildu to bylo dost úmorné čekání, a tak vnitřně komunikovala s Quanahem. Vlastně se to teprve učila, napřít mysl do sebe, neleknout se, netrhnout sebou jako zasažená elektrickým výbojem ani jinak nedat najevo neklid a vzrušení. Nesměla nevědomky pohybovat rty, aby si nemysleli, že je potrhlá věřící nebo mentálně narušená. Po pár tajných pokusech v kabince záchodů to šlo snadno, jako by tak navazovala kontakt celý život. Jen nechala svoje myšlenky, aby si našly cestu ke Quanahovým a dlouho a plynule spolu hovořili, probírali možné komplikace i důležitou otázku – jak jej Tilda představí rodičům… A jak se asi zachovají…?

„Moji rodiče jsou správní, Qua. Nejsou staří v myšlení ani v přístupu k životu. Pochopí to a pochopí tebe. Nepřijde jim to až tak divné, pokud uvidí tu spojitost… Budou hrdí, že nám mohou být nápomocní a budou nesmírně šťastní, že jsme jako rodina zase pohromadě… No dobře: trochu větší rodina! Patříš ke mně i k nim stejně, a to je na tom tak krásné. I když nebudeme partnery v tom normálním pozemském chápání rodiny, nic to nemění na faktu, že tě přijmou za syna. Tady se to tak chápe a je to moc hezký obyčej.
Kdysi by mi přišlo neuvěřitelně nebezpečné, že by o tobě věděli, ale teď je všechno jinak a já, dospělá a vržená do víru událostí, se už nebojím ničeho na světě. S tebou, samozřejmě…“

Konečně dostávají pokyn k nástupu na palubu Boeingu 747, společnosti Turkish Aerlines s mezipřistáním v Istambulu. Celková doba letu je skoro sedmnáct hodin, ale to Tildě nezkazí nadšení z faktu, že konečně po několika letech uvidí mámu a tátu, živé a zdravé…

Let je maličko dramatický množstvím turbulencí, dalším nekonečným čekáním na nástup do jiného letadla, když kdosi hloupě pašuje konzervy a pár pytlíků kukuřičné mouky i přes zákaz, v mnoha jazycích křičící na každé tabuli v hale i u přepážek.
Tildu posadí směrem do uličky, a tak nemá možnost pozorovat oblohu za oválným okénkem, ale jí to nevadí. Ona má mnohem lepší povyražení a zábavu než počítat oblaka, sledovat kdesi stranou jiné, stříbřitě opalizující letadlo, maličké jako model nebo s nejistotou hledět vstříc bachratým a černě vyhrožujícím mračnům, které slunce nedokáže rozpustit. Ona se může uzavřít do své mysli a nekonečně diskutovat s Qanahem o všem možném.
Může se v sobě smát i hořet city a nikdo navenek nic nepozná. Jen část jí vnímá okolí a tak, když stevardka s drobným úsměvem v ještě drobnějším obličeji nabízí džus a něco malého k zakousnutí, Tilda bez pauzy přikyvuje. Bere si kelímek i balíček na tácku a svraštělá mandarinka to ustojí a s úklonou děkuje a její oči jsou přítomné a nic na tom nezmění fakt, že zrovna v mysli přizvukuje Quanahovým horkým slovíčkům…

Jídla je žalostně málo a za celou dobu dostanou třikrát skrovnou svačinu. Kdepak teplý oběd s předkrmem a zákuskem, salátem nebo nakrájeným čerstvým grepfruitem… Tentokrát všichni hladově přežvykují proteinovou tyčinku, z plastu vycucávají pyré z koncentrátu jablek nebo hrušek a pro změnu třeba hrst oříšků a tvrdý plátek z extrudované rýže s tenkou vrstvičkou margarínu a sotva znatelným pokrytím ementálu. K tomu jen kelímek zeleného nebo bílého čaje, ředěný džus nebo neperlivá voda.
Tilda to bere jako běžnou věc, a i ostatní cestující nereptají a všechno sní do posledního drobečku. I děti jsou velice disciplinované a tiché, neškemrají a nehádají se… S tou vážnou dobou a s tou vážnou hrozbou se lidé maličko semkli a začali si vážit i mála. Ne, že by všichni byli najednou napravení, ale na této palubě, na tomto náhodném vzorku populace to tak vypadalo…

Konečně se Tildina chodidla, ztuhlá sezením i nepohodlným choulením na sedačce dotknou asfaltové plochy Tokijského letiště. Je tu vedro a z pachu benzínu a kerosinu je jí skoro na zvracení. Moc toho nepojedla a žaludek má sevřený na malou tvrdou hrudku. Ale je to bojovnice a se vztyčenou hlavou vchází do celní zóny a po nutném čase i ven z okázalé letištní budovy na jasné a pálící slunce. Obloha je bez mráčku a lidí kolem tisíce. Mnoho Japonců po ní obdivně pokukuje a s úklonou ji míjejí, a ještě se otáčejí, jako by nevěřili. Taxikáři se předhánějí v nabízení služeb a Tilda si ne náhodou vybere stejného muže, který vezl kdysi dávno její nešťastné rodiče. Pozoruje ji zkoumavě cestou k malému letišti pro meziostrovní lety, a nakonec se opatrně ptá nedokonalou angličtinou:
„Promiňte za drzost…Vy z Evropy, slečna? Já kdysi podobná pani vezl…s manžel. Asi oni nedobře na tom… Byly bouře, tajfun a oni na moře…“

Tilda vykulí nevěřícně oči: „Vy jste vezl moje rodiče? Oni opravdu ztroskotali před několika lety v bouřce na moři… To je ale náhoda k neuvěření! Jsou v pořádku a žijí na ostrově Mira. Jedeme… Ehm, jedu za nimi na návštěvu…“

Tilda se usmívá, a i muž pookřeje, když slyší, že se těm Evropanům nic nestalo. Sám je přece na loď poslal, sám jim „pomohl“ z nesnází! Konečně slyší, že jsou v pořádku a nemusí se za jejich duše modlit…
Potom už je tiše, spokojený se svými myšlenkami a mladé pasažérce, docela vyčerpané, to tak vyhovuje…

Pilot, kterého si přes agenturu najala, si na místě naúčtuje dvojnásobek, než uvádí katalog. Na něj její svěží krása neplatí. A Tilda nemá sílu se s ním přít, když je tou poslední překážkou mezi ní a mámou.
S tátou mluvila krátce po příletu: omlouval se, že ji nečeká v hale, ale z ostrova se bohužel nemůže dostat častěji, než jednou za dva měsíce…

„Moc mě to mrzí Tili… Takový kousek jsme od sebe a já tě nepřivítám, jaksepatří… Jsem sobec a trouba!“

„Nedělej si starosti, tatínku! Přiletím za vámi dnes odpoledne. Už je to zařízeno a při psaní dopisu jsem ještě neměla všechno promyšleno… Uvařte mi něco moc dobrého a vychlaďte láhev toho nejlepšího Saké… Mám i novinky, ne jenom hrozné zprávy!“

Tomáš, uklidněný dceřiným veselým hlasem popadne Evu do náruče a zatočí se spolu divoce a potřeštěně.

„Brzy bude tady, Evi. Naše dcera bude konečně s námi doma: tady doma, kde už jsme tak hluboko zakořenili… Jsem tak šťastný, Evinko!!!“

Eva však, jako každá žena, trochu brzdí jeho euforii:

„Jenom, aby se nic cestou nestalo, Tome… Vzpomeň si na nás: taky nadšení a potom… Ne, já se nebojím, ale stejně si oddechnu, až ji sevřu v náruči! do té doby budu pořád jako na jehlách…“

Políbí muže na čelo a jde se uklidnit do zahrady. Do trochu smutné zahrady, protože mnoho stromků na jejích okrajích chytilo divnou plíseň, která se šíří z džungle. I na pevnině s tou chorobou bojují. Možná ji zavlekli stěhovaví ptáci nebo hmyz na palubách zaoceánských lodí a letadel. Možná i cestující v záhybech šatů a na porážkách bot. Zavedla se opatření a hygienické a antibakteriální zóny, ale už bylo pozdě. I tady na maličké a mořem chráněné Miře je neúroda a střídmost se stává nutností.
Eva i Tom usilovně pracují v provizorní a narychlo zbudované laboratoři, ale zatím se jim nepodařilo chorobu porazit.
Možná bude Tilda dobrou pomocnou silou. Je chytrá a určitě ve škole studovali moderní a inovativní postupy… A třeba jim ji seslalo samo nebe…Určitě nepřijela jen tak a má něco za lubem…

Eva zadumaně kráčí po štěrkovaných cestičkách, a nakonec dojde do srdce zahrady: k bonsaji, pod kterou je pochován jejich učitel Hiroki. Strom je nádherný, vitální a bohatě olistěný a jemné kapky rosy se blyští jako diamanty. Jen on a široký, asi dvacetimetrový kruh okolo jsou prosty nákazy. Jenom v jeho blízkosti se rostlinám a půdě daří a Eva s Tomášem chtějí odebírat další vzorky hlíny i částí bonsaje, aby našli odlišnosti… Samozřejmě už experimentovali se složením půdy, bakteriemi, pryskyřicí, silicemi a mízou vznešeného stromu, ale zatím nijak výrazných úspěchů nedosáhli. Něco chybí… Nějaká spojnice, komponent, základní ingredience, která tomu všemu dá smysl a sílu. Tu musejí najít a použít…
Sní o tom, že by jejich výsledný „lék“ pomohl i u jiných nemocných druhů rostlin a třeba nové osevy obilnin a pícnin tou léčbou ošetřené znova zarodí…

Něco tu je… musí být! Eva to cítí, stejně jako Tomáš, který tu pod nachýlenou korunou dlouho do noci vysedává. Je klid až velebný a dýchá se tu svobodně a člověk vstává očištěný a nový sil.


***

V malé kabině letadýlka, které má už ty lepší roky dávno za sebou, se Tilda necítí moc jistá. Sedadlo je prosezené a místy vydřené až na kostru a pásy se v jednom místě třepí a taky pilot jí moc na duchu nepřidá: zamračený a odtažitý malý chlapík s očima na tenkou škvírku, který se jen mírně uklonil a ruku jí nepodal, i kufr si nesla ke schůdkům sama. A ještě ji natáhl s cenou, zmetek jeden! Nebyli si navzájem sympatičtí a ani během skoro hodinového letu, protože museli vícekrát nalétávat na přistání, spolu nekomunikovali a sluchátka na uších Tildě připadaly směšné a nepatřičné stejně jako ve filmu „Vesničko má…“

Konečně kodrcavě dosedli na pískem lehce zavátou betonovou plochu a pilot viditelně s úlevou pasažérku vypoklonkoval z kabiny. Zase vleče sama kufr a ten národ ji začíná štvát, i když není citlivka a z cukru…
A tam, na konci ranveje už čeká táta. Nevydrží to a běží přes pruh zválené trávy a popadne dceru do náruče a stiskne tak pevně a pláče a nestydí se za to a teprve, když Tilda maličko zalapá po dechu, teprve potom ji opatrně pouští na zem a na délku paže ji s širokým a pyšným úsměvem pozoruje.

„Děvče moje, ty jsi ještě krásnější, než si pamatuju… A ty vlasy – celá máma! Jaká byla cesta, v pohodě? Všechno klapalo? Nikdo tě neobtěžoval? Vím, jací jsou Asiaté umanutí na blond Evropanky – máma by ti mohla povídat…“

Táta mele a mele a Tilda nestačí odpovídat a zase se spolu hlasitě a uvolněně smějí a ruku v ruce jdou k malému autíčku, které si tatínek pronajal.

Cesta je krátká – sotva půl hodiny a jsou na místě. Na dohled od oázy, protože právě tak zahrada vypadá: na okrajích zašedlá a posetá prachem a ve svém středu svěže zelená a bujná.

„To je krása, tati! To ty s mámou? O tohle se tu staráte? Jak jste dokázali ty omračující bonsaje udržet v tak dobrém stavu? Viděla jsem stromy na pobřeží a v pralese – bídné jako u nás v Evropě… Ale tady? Je to skoro zázrak!“

Po chodníčku k domu oba skoro běží a kufr tátovi plácá o stehno a on jej odloží pod nejbližší sekvojovec a s dcerou závodí, kdo dřív. A skoro stejně, bok po boku dobíhají k dlouhé verandě a ve dveřích stojí Eva a pusa jí nestačí na ten široký a pyšný mateřský úsměv a oči jí nestačí na příval slz.

„Bože… Tilinko!!! Moje malá Tili, konečně tě máme u sebe, jak se sluší a patří! Konečně jsme zase rodina… Tolik mě to trápilo, že jsme tě nechali daleko za sebou. Jako bys byla nepohodlný kabát nebo nechtěný ranec, nebo…“

„Pššš, maminečko… Už jsem tady a ty jsi tady a táta a … My všichni, kdo k sobě patříme, už spolu zůstaneme… Nic nám už nezabrání, abychom spolu byli napořád…. Neplakej, ty! Nic ti nezbude, až bude potřeba zaplakat na svatbě třeba nebo na křtinách…“

Tilda dobře ví, že teď trochu mlží, ale samo jí to přišlo na jazyk, ač nic takového říct nechtěla. Možná se to tak zrovna hodilo a možná to maminku vzpamatuje…

„Ty… ty někoho máš! Že máš…?! a proč tu není s tebou? Byla jsi vždycky taková tajemná a zdrženlivá a vůbec jsme spolu taková ta správná holčičí tajemství nesdílely. Aspoň fotku máš? No tak, Tili, nenapínej! Ty něco víš, Tome? Tobě se svěřila a já nic?!“

„Nebuď tak hrr, Heli: nic mi neřekla. Co třeba pozvat nás dál a pohostit…? Času na klevetění o klucích bude ještě dost…“

„Jsem to ale nána… Musíš mít, moje holčičko, hlad! Jen pojďte dál…“

Eva jim provinile ustupuje do chodby a Tilda poprvé vstupuje do nového domova. A tehdy cítí, že se do Česka už nevrátí. Zůstanou tady, protože se to tak mělo stát. Její rodiče sem zavál osud a ona, trochu se zpožděním, je následuje.
Hostina, kterou maminka s láskou připravila, je ohromující po té bídě posledních týdnů:
kuře a rýže a kousek mangového nákypu, lahodná pramenitá voda a samozřejmě saké, řádně vychlazené, jak si Tilda žertem přála v dopise.
Všichni se cpou a hlasitě hovoří a smích a štěstí a pohoda, jakou si dlouho přáli a kterou tolik postrádali, jako by nikdy neodešla.
Nakonec se společně vydají ven aby se prošli zahradou a trochu ulevili nacpaným žaludkům.

„Je tu moc krásně, moji milí… Škoda, že nemám tu čest poznat vašeho učitele Hirokiho. Musel to být velký muž, když vás jeho odkaz tak zasáhl. A ne, nebojte se: já vás chápu, když to kolem sebe vidím. Ty nádherné stromy a květenu… Bez vás už by tu nic nezůstalo než prales, který by si vzal zpátky, co mu bylo odepřeno. Jako zázrak, je ta mocná bonsaj tady: cítím skoro, jak mě prostupuje její tajemná síla. A jak vzduch kolem voní a jak je křišťálově svěží! Opravdu je tu nějaká magie: možná je v hlubinách ostrova nějaká síla, která tohle místo prosycuje čistou energií…"

„Tili, ty jsi nám ale snílek... Je to trochu všednější a smutnější… U paty stromu má svůj hrob Hiroki. Tak si to přál… A je pravdou, že od jeho smrti se stromu daří očividně výborně. I když vzdálenější fauna trpí stejně jako prales a pole okolních vesniček, tady je chráněná zóna. Chráněná čímsi, co jsme zatím my s tátou neobjevili. Houby a plísně, jinde dravě bující, tu hynou a rozpadají se v prach. Je to v půdě a je to v pletivech. Bohužel však na mizivém kousku zdravé země a my nedokážeme s tou trochu hlíny a třeba mízy nebo silic vyrobit lék pro celý svět…“

Eva zase trochu posmutní a něžně hladí drsnou a silnou kůru centrální bonsaje a na skromný, sotva patrný náhrobek položí svazeček drobných orchidejí a zapálí vonné tyčinky v křehké porcelánové misce opodál.
A potom všichni tři stojí v zamyšlení nad hlavou moudrého Hirokiho a Eva i Tomáš, každý po svém na něj vzpomíná. Jen Tilda myslí na Quanaha a s ním teď v duchu probírá, jak jej mámě s tátou představí: kdy bude ta vhodná doba, a hlavně JAK se tu objeví…? Nakonec se dohodnou, že se ona půjde sama projít na pláž: třeba později večer a tam, nikým neviděn, se Quanah od ní odpojí.
Potom by jej mohla přivést domů jako hosta a vymyslet si nějakou nepravdu…

„To by šlo, Qua… Uděláme to tak! Dneska večer tě přivedu a něco plácnu na vysvětlenou: jsou celí šťastní, že jsem tady a tebe přijmou v té euforii bez problémů…“

Tilda se pro sebe usměje, ale nikdo si nevšímá…



***



Zpátky v domě si povídali o starých časech, nasávali novinky z domova a poplakali nad svými staroušky. Tilda s citem popsala svou poslední návštěvu v domově, a tak se vzali spontánně za ruce a tiše vzpomínali a potom za každého zapálili tyčinky a uctili je tak…
Ani se nenadáli a venku je inkoustová tma. Máma a táta, sotva udrží oči otevřené, a tak je obdivuhodně čilá Tilda vyžene spát.

„Jen běžte, drahouškové… Já se ještě trochu projdu, jinak nezaberu. To znáte, přece: jiné prostředí a tak… Půjdu jenom kousek na pláž, jen na pár minut, platí…?“

Pustili ji bez řečí, jen s nezbytnou pusou na čelo, jako když byla malá…

Na pruhu mokrého písku, pod oponou z blikotavých hvězd, v tom tichu a sykotu moře, v té magické hodině těsně před půlnocí, jej Tilda ze svého nitra uvolnila a on vyšel. Jenom tak jednoduše se stal zázrak. Jednu chvíli tu stála sama, oči zase zavřené a dech v očekávání zadrhnutý v krku a pěsti mimoděk zaťaté a v kolenou lehký třas a sotva ve vteřině ji drží v náruči Quanah a líbá její pusu, překvapeně pootevřenou. Dlouho se zase drží v objetí a jeden druhého nechce pustit vydechnout. A potom spolu jdou pod hvězdami a měsícem a písek se jim sype kolem kotníků a ticho je hluboké a vyčkávavé…


Je ráno, Eva vyskakuje z nízkého lůžka plná sil a musí se přesvědčit, že se jí to celé nezdálo: že je opravdu Tilda tady na ostrově a v jejich domě. Musí ji vidět a bude potichu jako myška, aby ji, holčičku utahanou, nevzbudila.
Opatrně na škvírku odsunuje dveře do hostinského pokoje a nakukuje s legračním rozcuchem na hlavě na postel. Leknutí ji na chvíli zbavuje hlasu a kolena se trochu podlamují, když spatří cizího mladíka, sedícího v bambusovém křesílku. On se na Evu dívá klidně a vlídně a je tak neskutečně krásný a natolik jiný, že se neudrží a nedbá, že Tildu probudí, když spustí hlasitým a naléhavým šeptem:

„Kdo jste, mladý muži? Jak jste se sem dostal a co to znamená…?! Tilda vás zná? To ona vás tu přivedla tajně v noci? Nebo jste lupič, vrah nebo…?“

Dál nedokáže mluvit a nabádavým gestem pokyne, aby s ní vyšel ven z pokoje. On to udělá bez výhrad, jen ještě láskyplně zkontroluje Tildu a potichounku vyjde za Evou ven na verandu.

„Nejsem zloděj ani vrah... Nejsem vetřelec ani nepřítel: Tilda mě sem přivedla v noci. Bála se, abyste nebyli v šoku a na chvíli mě schovala opodál. Jsem Quanah a známe se hodně let.
Kdysi mi pomohla – doslova mi zachránila život a já jí dlužím. Mám jisté schopnosti a mám potenciál, se kterým bych vám mohl pomoci s vaším i jejím nelehkým úkolem. My všichni, co jsme tady, dokážeme zachránit svět. Tady a nikde jinde se nám to podaří. Musíme si jenom věřit a držet při sobě. Prosím, paní Evo, abyste mi věřila. Opravdu nemám zlé úmysly a opravdu jsem dlouholetým přítelem a dlužníkem vaší dcery…“

„Já… já vám – ti věřím… Qanahu? Máš opravdu zvláštní jméno, takové jihoamerické, domorodé, magické – jako z Aztécké říše třeba… Líbí se mi a líbíš se mi i ty. Máš čisté oči a srdce. A já tě přijímám do rodiny bez pochyb. Dovol mi tě obejmout, synu…“

A dojemnou scénu nakonec přeruší Tomovo nejisté: „Co se to tu děje…? Pustíš ji, ty nedochůdče?! To je moje žena, kamaráde! Co tu, ksakru, chceš?“

A Tom zatíná ruce v pěst a skoro by se schylovalo ke střetu, kdyby nevykoukla rozespalá Tilda:

„Jé… tak vy už jste se stihli seznámit? Super!!! A zase beze mě… Mami, ty jsi dokonalý Sherlock Holmes! Nic před tebou neutajím… A tati, - tohle je Quanah, můj přítel a osudová láska…“

Tilda se ke Quanahovi, rozpačitě se usmívajícímu těsně přivine a její tvář je tak šťastná a pyšná, že i Tomáš změkne a napřahuje pravici:

„Tak tě tu vítám, synku. Zvyknu si brzy, neboj. Jenom nemám rád takové náhlé přepadovky…
A co děláš? Studuješ nebo už v práci? A jaký obor? Kytky asi těžko, co? Bych tě tipoval na film nebo modeling… Nic ve zlém, ale s tou dokonalou výzbrojí, co ti příroda nadělila…“

Quanah trochu popojde směrem k Tomášovi a mile napřahuje ruku k potřesení:

„Pane Tome: spolužák nejsem a seznámení bylo čistě náhodné. Však později bude čas všechno vysvětlit. Nepracuji v žádné firmě, ale kytkám rozumím víc, než by se možná zdálo. Jste tu dobře, na tomto malém ostrově a já cítím, že je to místo, které bylo vybráno s rozmyslem. Vím, že mluvím trochu tajemně, ale silně to tu na mě působí. Je tu mnoho přírodních sil, které ke mně mluví… Možná mě máte za podivína a blázna, ale nedokážu to lépe vysvětlit... Mohl bych, prosím vidět hrob mistra?“

Tom se trochu nechápavě podívá po obou ženách, ale když vidí, že přikyvují a Tilda je vyloženě spokojená, vede cizince do středu zahrady. Jdou sami a mlčky a teprve u nádherného kmene se Quanahovy tiché myšlenky vyrojí jako mračno tropických motýlů:

„Ano, to je to místo… Tady se to stane. Jenom co se připravím. Nebude to dlouho… Všechno do sebe zapadá. Moje dlouhá cesta je u konce…“

Tomáš stojí opodál a jenom tiše pozoruje toho zvláštního muže s jemným zelenkavým strništěm na dokonalé lebce, jenž si tiše drmolí a usmívá se a vypadá s tou grimasou jako malý kluk, jímž kdysi byl.

Že uběhla celá hodina se ani jednomu z nich nezdá a od domu slyší Evino důrazné volání na snídani.

Další novinkou pro oba rodiče je, že Quanah nejí to, co oni. Pokradmu sledují, jak pomalu upíjí nepatrný doušek omamně vonící šťávy a už má dost a neptají se, protože se to nesluší. Je jiný a co dělá a jak se chová je jenom jeho a Tildina věc…

Na to přesně Tilda spoléhala: že se nebudou zbytečně vrtat ve věcech, kterým nerozumí a které nepotřebují rozklíčovat…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.02.2017, 18:23:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Tilda se po dlouhých peripetiích dostala i se svým přítelem na ostrov, který obývali její rodiče (v Japonském moři). Setkání bylo trochu akční (ze strany Tildinina otce, ale vše se brzy vysvětlilo). Nezbývá než se pustit do práce za záchranu světa (jak jsi uvedla v některých z minulých svých komentářích, mají na to, takže když spojí své síly, uvidíme). Hezky se četlo, text se drží své laťky.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 13.02.2017, 12:13:01  
   Tilda: Zdravím a dèkuji!!!
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Hanba současné ...
markus
Arn Dresko II. ...
jindra
Dva životy - Ka...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

..příběh nového začátku
Mája
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr