obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915697 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39812 příspěvků, 5810 autorů a 392506 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Barvy 2 ::

 autor olineczka publikováno: 28.02.2017, 10:22  
 

A tak se jí snažím vysvětlit znovu a znovu, že by měla používat více pastelek, než jen tu černou. Vzdávám to po hodinovém monologu, protože když něco nechápe, řekne rázně: „Ne!“ a pohodí vlasy. Přesně jako ty. Během dne se pak snažím k problematice umění očima čtyřletého dítěte párkrát vrátit. Na procházce přidávám akcent na popis veškerých barev kolem nás. Je jich celkem dost. Je totiž jaro. Jako tenkrát, když jsme se seznámili. Kvetou všechny ty třešně, které jsi ten den pojmenovala, květiny, které miluješ. Klidně si mezi ně usteleš, navzdory své alergie a já ti pak utírám nos.
„Míšo, neválej se v té trávě!“
„Ale maminka taky…“ jako vždy větu nedokončí.
„Tak pojď, půjdeme domů a uvaříme kakao!“
Nadšeně vyskočí a sprintuje tak přirozeně, jak to jen čtyřleté dítě umí.
Zimu nemám rád, díky bohu za to jaro. Otevřu okna dokořán a pouštím ho k nám do kuchyně, do obýváku; do ložnice. Na prahu dětského pokoje se zastavím a sleduju, jak si maluje. Dnes mám jeden z těch slabších dnů a přemýšlím, jak zabít tu prázdnotu, která mě začíná ovládat. Zvoní mi v uších a točí se mi hlava. Sousedé sekají trávu. Mám rád tu vůni.
„Tati, neslyším pohádku!“
„Jen na chvíli, potřebujem vyvětrat.“
„No…“ těžce zvažuje argument a odpověď nechá viset ve vzduchu. Ještě chvíli ji nechám malovat a jdu uklízet. Vracím se asi za hodinu, lépe naladěný. Trochu jsem si zameditoval a pročistil hlavu. Pořád potřebuju něco dělat, něco u čeho můžu vypnout. Navíc potřebuju být v pohodě pro ni.
„A víš co je dnes za den?“ zkouším opatrně. Čekám odvetu.
„Pondělí“
„Správně. A jestlipak víš, co děláme každé druhé pondělí?“ Samozřejmě se spustí obrovský jekot. Začne mávat rukama a běhat dokola. Připraven na nejhorší, chytám ji kolem pasu a zvedám. Držím její ruce pevně u těla tak, aby mě nemohla bušit do hrudi. Řve. Nikdy nepláče. Prostě jen řve. Návštěvy dětského psychologa jsou nutným zlem a tento emotivní výbuch je doprovází již šest měsíců. Od zimy. A ty víš, jak nesnáším zimu.
Z ordinace vystoupí mladá bruneta s vyčesaným drdolem. Normálně by mě asi napadlo, že je celkem přitažlivá, ale takové věci teď prostě neprožívám.
„Víte, snažíme se tady už delší dobu. Nejsem si momentálně stoprocentně jistá, jestli je pro ni tohle to pravé. Kousek od města mám kolegu. Specializuje se přesně na tyhle případy a jeho skupinové terapie jsou velmi úspěšné. Dokonce jsem slyšela o arteterapii, která opravdu zabírá…“ řekne bruneta chladně a nervózně si upraví rukávy naškrobené košile. Slovo případ mě malinko zasáhne.
„No, tak mi dejte kontakt a zkusíme to.“ řeknu odevzdaně a mrknu na dceru, která stojí vedle. Kolena pevně u sebe, hledíc na podlahu. Hádám, že si toho s doktorkou moc neřekly.
Slyším zvonek. Jdu otevřít dveře.
„Ahoj, díky, že jsi přišla. Volali mi nečekaně, budeme mít nejspíš nějakou vizitu.“
„V pohodě, bráško.“ Je skvělá. Vždy tady pro mě byla, o to více po tom všem. Začátky byly dost těžké, doslova mě sbírala ze země. Hlídala Míšu kdykoliv to šlo. Dost mě štve, že jsem selhal a snažím se to napravit. Teď už vím, jak je mi každý den s dcerou drahý.
„Ahoj strejdo!“ zařvou mí malí synovci dvojhlasně a běží směrem do dětského pokoje.
„Neboj, bráško, já se o vše postarám. Moc se v práci nenervuj.“ vlepí mi pusu na tvář a svou robustní postavou odkráčí za dětmi.
Vracím se pozdě večer. Klára spí na gauči se zapnutou televizí. Přejdu do ložnice a zamyšleně rozvazuju kravatu, přitom poslouchám pravidelné oddechování, které přichází z pokojíčku. Vždy necháváme otevřené dveře. K rytmu pravidelného oddechování se přidává nepravidelný mlaskavý zvuk chůze, směrem k ložnici. Už jde. Z nočního stolu vytáhnu heřmánkový čaj a zapnu varnou konvici na psacím stole. Neusne, dokud se nevrátím z práce a chůze do kuchyně je zdlouhavá. Takhle mám vše při ruce. Jistě bys nadávala - vše má přece své místo - ale víš, hodně se změnilo. I když se snažíme dělat vše při starém, naše malé změny nás rozptylují od prázdnoty, která rezonuje na hrudi a spouští bolest břicha; rozjíždí vlak myšlenek, který pak nelze zastavit. Nalévám horkou vodu do hrníčku s čajem. Přichází.
„Tati?“
„Ano, už jsem tady. Můžeš si na chvíli lehnout vedle mě, ale pak tě odnesu zpátky do postele.“ odříkávám unaveně naši frázi, která otevírá krátkou noční diskuzi - o nesmrtelnosti brouka.
„A máš mě rád?“ chumlá studené nohy do tvé peřiny, pátravě zvedá své veliké hnědé oči a čeká, jakoby na mé odpovědi závisel celý svět.
„Ano“ Spokojeně si lehne a zeptá se, co všechno jsem dělal v práci. Zdlouhavě jí popisuji svůj pracovní večer. Za chvíli usne. Odnesu ji zpátky do postele a jdu spát.
Ráno mě probudí zvuky z kuchyně. Klára dělá lívance.
„Dobré ráno, tati!“ zdraví mě hlasitě Míša a zamrká stejně unavenýma očima, jako jsou ty mé. Je v nich vepsaná včerejší rozprava i těžkosti posledních měsíců. Nicméně den je příjemný. Jdeme se projít do parku, kde si hraje na dětském hřišti, vybije energii a tak je pro mě jednodušší ji večer nahnat do postele.
„Tati, kluci mi včera rozbili princeznu. Je rozbitá. Nemá hlavu. Půjde spravit?“ Chytnu značkovou bárbínu do ruky a v duchu se rozčiluju nad tím, který kretén tohle vyrábí. Těm levným jde nasadit hlava vždy zpátky. Ano tohle všechno vím, musím se tomu zasmát. Nakonec mě něco napadne.
„Víš, panenka, když se rozbije, tak umře a už nikdy nejde spravit.“ zkouším ji samotnou navést k tématu mnohem hůře pochopitelnému. Musí to být pro ni těžké. Pořád se ji snažím nenápadně vysvětlovat, jak se věci mají. Myslím si, že je dost důležité pustit všechno ven. Je to sice kruté, ale měla by truchlit. Nejraději bych si vzal hodně dlouhou dovolenou a věnoval se pouze tomu. Upřímně mě iritují všichni ti rádoby psychologové a dochází mi trpělivost.
„Je mrtvá!“ oznámí se slzami v očích. A začne plakat, poprvé za celou dobu. A já začnu s ní.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.02.2017, 10:18:59 Odpovědět 
   Zdravím a vítám po delší době.

Povídka volně navazuje na předchozí část. Má něco do sebe. Přečetl jsem si i první díl textu. Myslím, že tato část je více čtivá a opečovaná. Je tam i posun v ději. Nečetlo se zle, na práci šotků Překlepníčků jsem nehleděl, jsou to už přeci čtyři roky, co jsi sem na SASPI vložila první část.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 28.02.2017, 10:21:20  
   Šíma: Poznámka: při druhém pročtení jsem si všiml chybějící interpunce u přímé řeči nebo chybné interpunkce v návaznosti na uvozovací větu (strejda gooogle nebo pravidla napoví).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Můj svět
Alenka1993
Posel smrti VII...
Lukaskon
Dva životy - Ka...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Poslouchám ticho myšlenek...
dita k.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr