obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915445 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5754 autorů a 391037 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tilda a její příběh, část 14. ::

 autor Tilda publikováno: 17.03.2017, 11:16  
Nastává rozhodující "bitva"...
 

***

Po snídani se vydávají zvědavě do malé laborky v nedaleké kůlně. Vybavení je všelijaké a na první pohled poněkud nesourodé, ale stačí na základní výzkum i testování vzorků. Složitý a poněkud zastaralý systém křivulí a kádinek, filtrační a destilační jednotka, odstředivka, mnoho Petriho misek s tajuplným obsahem a konečně stereoskopický mikroskop firmy Motic, zapůjčený na neurčito dávným kolegou profesora Hirokiho.

Quanah s Tomovým svolením nakoukne okuláry na podložní sklíčko s řezem části pletiva zdravého jedince a uznale hodnotí precizní práci jejich dvojčlenného kolektivu.

„Pokud tedy souhlasíte, přispěji svým dílem do vašeho pečlivého výzkumu. Tilda a já vám budeme k ruce, jak budete potřebovat. Jenom bych požádal o určitá opatření: pokud budu potřebovat pracovat sám, nesmí mě nikdo rušit svou přítomností. Pokud se vám moje záměry nebudou líbit, nesmíte mi nijak bránit v jejich provedení. Pokud mi nevěříte, pokud pochybujete, všechno může být rázem ztraceno. Potřebuji vaši plnou podporu a důvěru: stejně jako se mohu spolehnout na svoji milovanou Tildu, potřebuji totéž i od vás dvou, lidí, na kterých jí tolik záleží. To je všechno, co jsem vám chtěl a potřeboval říct…“

Tomáš Evě stiskne ruku a maličko vykročí směrem ke Quanahovi a ve tváři vážnější, než je zvykem pevně praví:

„Milý mladý muži, pokud je Tilda tvojí věrnou a oddanou přítelkyní, pokud ona v tebe věří, my nebudeme jiní: stojíme od teď při tobě bez pochyb a bez zbytečných otázek. Dělej, co uznáš za důležité a my ti ve všem vyjdeme vstříc. Máš naši plnou podporu!“

„Dobrá tedy: zítra začnu s prozkoumáním půdních vzorků u paty Hirokiho bonsaje a také odeberu nové vzorky hlíny zpod kořenů: u toho budu, s dovolením, sám. Výsledky vám oznámím u večeře, stejně jako nastíním další postup. V pohodě?“

„Je to zcela na tobě, Quanahu. My věnujeme den volna doplnění mizejících zásob a ukážeme Tildě nejkrásnější zákoutí našeho malého ráje… Potřebuje trochu barvy do tváří a taková pořádná koupel v moři je na místě…“



Quanah strávil celou noc hlubokým soustředěním a v nehybném sedu na zemi vypadal, že ani nedýchá. Tilda jej nerušila zbytečnými otázkami. Tiše zasunula dveře ložnice, zprvu sebou neklidně házela na divně tvrdém a úzkém lůžku, a nakonec usnula tak hluboce, že přítelovo lehké políbení na čelo skoro neucítila.

„Je ráno, moje milá… Dnes máš prázdninový den s koupáním a poznáváním ostrova, pamatuješ? Nesmíte otálet, možná bude odpoledne prudká přeháňka. To je v tomto ročním období normální… Já se potřebuji plně věnovat své práci, a to co nejdříve. Promiň, jestli jsem na tebe moc hr, ale opravdu je na to všechno jeden den moc krátký. Nejde to nijak zpomalit. Teď už odtikávají hodiny a dny a týdny. Teď už nesmím promarnit ani minutu… Tili, lásko moje, věříš mi, že ano? Nezaváháš ani chviličku a budeš mi stát po boku, slibuješ? I když se ti nebude moje rozhodnutí líbit, podpoříš mě? Potřebuji mít jistotu, že nezakolísáš, že necouvneš…“

Chuderka, ještě napůl ponořená ve zmateném snu o putování divnou a divoce zarostlou divočinou, Quanaha prudce obejme a do ramene mumlá odpovědi…

„Pořád ti, přece věřím a nikdy jsem o tobě nezapochybovala. Necouvnu a neleknu se, ať to bude znamenat cokoliv… Miluji tě jako jsem nikdy nikoho nemilovala. Ani mámu a tátu, i když za tohle se stydím. Je to tak a moje pocity nic nezvyklá…“

Ještě chvilku se drží pevně v objetí, ještě chvilku si vyměňují něžné polibky a potom, s důkladným nádechem a výdechem se srdce utiší a oba trochu zrůžovělí chladí emoce ledovou vodou v malé koupelničce.


Eva s Tomem se po dětech kradmo podívají a pro sebe se oba pousmějí pyšně a láskyplně zároveň a na malý stolek chvatně nesou kalíšky s kouřícím zeleným čajem, rýžové koláčky a nakrájené dílky jablek a manga na křehkém porcelánu.
Po jednoduché snídani, kdy nikdo moc nemluví, se skupinka rozdělí: Quanah kráčí skoro chvatně do zahrady a Tilda s rodiči (naopak loudavě a jaksi nerada) míří směrem k pláži. Tomáš vezme bez řečí plátěnou tašku s ručníky, lehkým obědem a třemi lahvemi vody a s oběma děvčaty po boku pyšně mhouří oči do dopoledního a už žhavého slunce a zanedlouho slastně boří holá chodidla do horkého a skoro bílého písku. Eva s Tildou se smíchem odvazují z boků květovaná parea a v jednoduchých modrých bikinách, že vypadají jako sestry, vbíhají nedočkavě do hravých vlnek.

Voda je u břehu teplá jako kakao a až když jim ovine ramena, o něco se ochladí, takže koupel je nakonec příjemně osvěživá. Tilda se koupe ve slané vodě poprvé a za jiných okolností by to všechno vnímala jinak, hlouběji a možná trochu posvátně. Teď je však napůl soustředěná na Quanaha a napůl smutná, že tu nedovádí s ní, a proto ji vytrhne se zamyšlení až roj barevných korálových rybek kolem lýtek a hromádka lesklých mušliček, co jí táta dvorně nabídne po jednom z ponorů, jako by jí dával hrst jahod nebo skleněnek z pouti. Plavou dlouho, až je bolí paže a potom leží na horkém písku a vydechují a smějí se jako by byli všichni mladí a bezstarostní a potom si sdělují vzpomínky a potom se zase hladově koupou a potápějí, jako by to bylo naposled…

Oběd zmizí vmžiku i voda z lahví a jako jeden se zvedají a jdou na procházku do stínu lesa.
Les je nemocný i tady u pláže a neposkytuje tolik stínu jako dříve. Větve se stydí za svou nahotu a listí se kroutí pod nohama a rozpadá na drobné částečky. Ani makakové tu nekřičí a nehandrkují se o šťavnaté výhonky a ani jiní zástupci fauny se neukazují. Tilda doufala, že zahlédne jelena siku, psíka mývalovitého, opice a ještěrky, papoušky nebo kolibříky.
Trsy orchidejí smutně šednou na kmenech a květy jako by zapomněly, ani pod nohama nic nešustí a motýl s potrhanými křídly malátně přelétá kolem Tildiny hlavy. Je tu ticho až tíživé a poutníci raději zase vyjdou na palčivé slunce, které se pomalu noří do temné krajky dešťového mračna. Začíná se zvedat ostrý a horký vítr a Tomáš zavelí k odchodu. Stejně to však nestihnou a do deseti minut prší tak hustě, že nemá cenu utíkat. Přeháňka je naštěstí krátká a když jsou nadohled Hirokiho domu, vysvitne slunce, zase horké a věčné, a jako na omluvu jim suší mokré tváře.

„Ale užili jsme si to, co říkáte: déšť nedéšť, stejně byla legrace… „

Tom se tváří spokojeně, i když jej čeká ještě cesta do vesničky a nazpátek těžký tlumok s potravinami na zádech... Ale všichni vědí, že je také nervózní z příštích hodin a dní…
Eva se choulí k dceři a oběma je trochu zima a není to tím deštěm…




***



Quanah všechno stihl tak tak. Když se rozpršelo, zrovna byl na odchodu. Dlouhou dobu strávil u paty bonsaje. Dotýkal se kůry i půdy okolo, mnul mezi prsty prsť, voněl k ní, dokonce i lehce degustoval a čichal, hladil kůru a naslouchal stromu, ucho těsně přitisknuté k hrubému a starému povrchu. Zřejmě spokojený odebral vzorky, aby je v laboratoři ještě prozkoumal.

Výsledky dopadly trošku jinak, než doufal, ale vskrytu srdce to tak předpokládal. Musí ze sebe dát mnohem více, skoro všechno, aby uspěli… Tildě to však dopředu nepoví. I když slíbila, že vytrvá, i když jí on sám věří, tohle by jí ublížilo… Má nový plán a toho se bude držet… Nakonec byl vybrán nebo ne?

V domě se sejdou všichni se soumrakem. Ostatní tušili, že je Quanah v laborce, ale neodvážili se porušit jeho nařízení, že musí pracovat o samotě.
Až dlouho po večeři, kdy si vesele povídali o moři a koupání a posmutněle o zbídačelém lese, když si popřáli dobrou noc a rozešli se do ložnic, teprve tehdy se Tilda odvážila položit otázku, která ji celou dobu trápila:

„Půjde to Quanahu? Dokážeš, dokážeme to? Zjistil jsi, cos potřeboval? Je ten strom opravdu tím, co jsi hledal a našel?“

Tilda se na něj dívá tak bolestně a úpěnlivě, jako by věděla. Ale je to dáno spíše tím, v jakou doufá odpověď – že se to podaří a svět se uzdraví… že ptáci najdou znova smysl v sezení na vejcích a stromy nezapomenou kvést a plodit pro své strávníky a opylovače. A mámy zase upečou chleba i koláč s jahodami a děti se budou smát zapatlanou pusou a nebudou mít pod hladovýma očima černé kruhy z vyčerpání…

„Je to v pořádku, Tili… Zítra je TEN DEN… Já vím, měl jsem ti to říct předem, ale až po dnešku to vím jistě. Vypadá to dobře a vypadá to, že můj plán vyjde. Je to vlastně docela jednoduché.
Ráno při východu slunce půjdu do zahrady ke stromu. Sám, samozřejmě. Znova vás všechny poprosím o diskrétnost a důvěru. Ty s rodiči připravíte větší množství nádobek na odběry půdy z okolí stromu, až bude připravená. Z ní potom bude vyráběno hnojivo a substrát pro celou Zemi. Po domluvě s institutem tady v Japonsku se rozjede výroba ve velkém tak, aby došlo o k obnově půdního krytu do jednoho roku. Jinak už tak zvětralá ornice dočista zmizí. Nechám jim vzkaz se všemi podrobnostmi, než ráno odejdu.
Tebe, moje milá, poprosím o jednu důležitou věc. Musíš pro mě do zahrady dojít přesně za hodinu. Přesně o šesté mě musíš najít a… Jenom mě najít. A musíš sebou přinést dvojnásobnou porci jídla pro mě. Nesmíš se opozdit a nesmíš přijít ani o minutu dříve. Slíbíš mi to? Tohle je na celé věci důležité a tvoje zaváhání, či nedochvilnost by ji mohlo nakonec pokazit… Mohu se na tebe spolehnout?“

„Slibuji, Qanahu a ty mi slib, že neuděláš nic, co by tě ohrozilo na životě. Slib mi to na naši lásku, prosím… Nic jiného nežádám a na ničem nezáleží…“

„Neboj se o mě, Tildo: neudělám nic, čeho bych později litoval a z čeho bys byla smutná. Přece jsem ti slíbil, že tě už nikdy neopustím, copak jsi to zapomněla? Najdeš mě zítra za hodinu na místě: budu tě potřebovat, a to je všechno. Tohle je kromě jiného tvůj podíl na záchraně světa…“

Díval se přitom vážně, až moc vážně a řekl jí „Tildo“ tak obřadně, že se stejně zachvěla jakousi předtuchou. Ale nedala nic najevo a později usnuli v pevném objetí, jako nádherná siamská dvojčata.

To ráno bylo jako všechna před ním, a přece tolik jiné. Svítání kolem čtvrté prosvětlilo obzor nad mořem a jemná narůžovělá koróna ještě zintenzivněla, až zahořela sytou oranžovou a porodila bez bolestí sluneční kotouč, jež stejně jako včera majestátně stoupá do světlé modři nad hranicí červánků.

Jenom Quanahovi se v očích odrážejí první sluneční paprsky. Tilda spí tvrdě a ruce má mimoděk pevně sevřené v pěst a oči za víčky se kmitají v rychlém sledu, jako by sledovaly každé okénko snového filmu. Quanah jí ten pěkný a barevný sen poslal, aby mohl odejít nepozorován. Nechtěl se dnes ničím a nikým rozptylovat a doufal, že nepotká v kuchyni Evu nebo nedočkavě se tvářícího Tomáše. Naštěstí je všude klid. Quanah, oděný v plátěné haleně a tenkých volných kalhotách, bosý a maličko zasmušilý, pohladí stonek své orchideje, jež se tady na ostrově rozvinula do krásy a nasadila nové květenství hned na třech výhonech. Hiroki choval mnoho let párek kolibříků v malé voliéře na zadní straně domu, jako by tušil věci příští. Květinu plánují opýlit, sotva vykvetou první hrozny krvavě rudých květů…

Posadí se ke stolu a napíše dlouhý vzkaz pro rodiče s pokyny pro dnešní den:
Odběr půdy do nádobek, kontaktování zemědělského institutu v Tokiu, transport vzácného materiálu ještě ten den letecky do hlavního města. Žádné prodlevy a váhání, jen přesné a korektní jednání…
Protistrana bude spolupracovat, lačná každého podnětu, či naděje. V Evropě by to byl zdlouhavější proces, ale tento národ je mnohem více nakloněný všem možnostem…
Nakonec dodal:

„Myslete na mě v dobrém a věřte mi! Naše věc spěje ke zdárnému konci a moje mise se dnes naplní…
Q.“

Více už se mladý muž v domě nezdržuje a krátce po půl páté s tichým klepnutím rámu vyplétaných dveří mizí v zahradě. Neohlédne se zpět a zrychlí, sotva se pěšiny rozdělí. Za chvilku už jeho široká záda není mezi zelení vidět a ptáci se rozezpívají s novou intenzitou.



***


Tilda o něco málo později vyskočí na nohy a zděšeně pohlédne na hodinky. Je půl šesté… Je nejvyšší čas, aby se upravila, nabrala nektar do nádobky a běžela za Quanahem…
Je nervózní a ruce se jí třesou a skoro sladkou tekutinu vyleje mimo. Ale nakonec si nařídí několik hlubokých nádechů a výdechů a její pohyby se zklidňují podle úderů srdce.
Tilda je sama a je tomu ráda. Máma i táta j by ji zase znervóznili. Ještě Quanaha tolik neznají a jejich zvědavost, kterou by teď nemohla nakrmit informacemi, by na Tildu útočila ze všech stran.

Konečně také vychází na pěšinku a křupání kamínků a vánek kolem hlavy a teplo dne i jasný hlas kosa, jí pomáhají nemyslet na to, co ji asi čeká…
Nádobku s nektarem si tiskne k hrudi a jde, hlavu sklopenou a zakazuje si myslet a zakazuje si všechno kromě lásky a víry.




***






Quanah došel ke starému stromu ve chvíli, když slunce pohladilo jeho košatou a nachýlenou korunu zlatavým dechem. Mezi větvemi to zašustilo a párek hrdliček se způsobně usadil vedle sebe, jako diváci v lóži a jejich jemné povídání znělo Quanahovým uším jako symfonie. Halenu si svlékl, i když bylo trošku chladno ve stínu koruny, a poskládanou do čtverce položil vedle sebe.
Dotkl se kmene, pohladil jeho kůži, a nakonec poklekl k patě, těsně mezi dva uzlovité kořeny. Půda, měkká a kořeněně vonící se poddala jeho váze a on spočinul koleny v chladivých miskách prsti.
Zavřel oči a chvíli tak poloseděl - jako antická socha nebo anděl na náhrobku, bez hnutí a bez dechu.
Z kapsy pomalu vytahuje jídelní bambusovou hůlku, na jednom konci ostře zašpičatělou a malý nožík. A vzápětí si lehá, hlavu pokládá na složenou halenu, nohy pokrčené a pravačkou poslepu a přece přesně, nařízne malým křížem kůži těsně nad srdcem. A v tom průsečíku krví se plnících přímek si najde bříškem palce bod a jedním prudkým pohybem zabodává pevnou hůlku do srdce. Nezasténá a necukne sebou, i když to musí moc bolet a dřívko rychle vytahuje a otáčí se na levý bok. A z hrudi teče silným pramínkem jeho jiná krev, čirá a živá svými tyrkysovými částečkami po kůži na zem a vsakuje rychle a beze zbytku do půdy. Do hladové a dychtivé hlíny, která se jako zázrakem mění v koncentrovaný humus, plný enzymů a bakterií. V materiál, jež se dá dále množit a zpracovávat do tablet, tekutého i práškového hnojiva a postřiků.
Quanahova víčka se třepotají jako vyplašení motýli a květina v jeho srdci křičí bolestí a žízní a nevírou, že má zemřít. A sval se zachvívá stejně nevěřícně, jak muž lapá po dechu a jeho pumpa života klopýtá a zpomaluje. Jeho tělesná schránka se napohled noří do země a křehne a skoro průsvitní, když mysl se snaží utéci do hibernace a nejde to, když není připraven a když odchází…

A tehdy jej najde lehce zadýchaná Tilda. Už z dálky zaznamená jeho podivnou polohu a nehybnost a zblízka pak jeho průhlednost a křídla smrti na ledovém čele s obrovskými krůpějemi potu.

„Ne to ne!!! Slíbil jsi mi to. Neodejdeš mi nikam a nikdy! Slíbil jsi to a znova zopakoval - Neopustím tě, Tildo! Já to nedopustím, už ne!!!“

Obrací zvláčnělé tělo na záda a vidí tu drobnou ránu a vidí v jeho ruce ten bodec a vidí poslední kapku jiné krve, jež ještě skane přes hruď na zem. A ranka se zaceluje a hruď se nezvedá…
V Quanahově těle je poslední půllitr drahocenné tekutiny a srdce naprázdno sevře a otevře pěst a ta výhrůžka, kdoví komu určená, se míjí účinkem. Květina uvnitř, skoro seschlá a zkroucená, je znova svíraná a tři poslední okvětní lístky hrozí upadnout… Potom bude konec, potom už není návratu.
Tilda mu lehá na tichá prsa a líbá tu mizející jizvu a šeptá srdci povely a znova líbá studenou kůži a potom zkusí masáž. Měli kdysi kurz a ví, co dělat.
Podloží Quanahovu hlavu stočenou košilí a střídá dýchání a masáž a umdlévá a nemůže a znova to zkouší a když ucítí pod pálící rukou první nesmělý třepot křídel a tvář jí pohladí první jemný nádech ani nevěří a konečně vzlykne úlevou.
Quanah dýchá pomalu a bolestivě, ale dýchá. Jeho tep je líný a nejistý až krev, neobyčejně rychle se tvořící a vracející do koryt žil a tepen, nakonec podaruje hladové srdce a teprve potom se Quanahovy hluboké mdloby rozplývají a on otevírá zastíněné oči. Ve stélce srdce se objeví malinký, skoro rozpačitý výhonek nového a silného květu...

„Přišla jsi včas… Nezradilas mě, moje milovaná… Děkuji ti za život, už zase ti děkuji…“

Mluvení jej viditelně vyčerpává a znova oči zavírá, jako by spal.

„Pššš… nemluv… Nenamáhej se, miláčku. Na to je čas… Teď odpočívej a já doběhnu pro tátu…“

Vracejí se všichni tři i s kolečkovým křeslem starouška. Quanah je zase vzhůru a posunkem požaduje jídlo. Vypije rozpukanými rty všechno do poslední kapky a zázračně se vzpamatovává. Ovšem chodit ještě zdaleka nejde, a proto trochu rozpačitě usedá do křesla jako nechtěný patriarcha.
V domě jej uloží do postele a zakryjí po bradu několika dekami. Zastíní okna roletami a tiše vypochodují z pokoje.

V kuchyni se chvíli zmateně dohadují, co se asi u bonsaje dělo, pročítají znova a znova instrukce a potom je rozhodnuto. Tomáš volá do institutu a domlouvá schůzku na odpoledne. Ano, cesnu pro něj pošlou a ano, ozvou se zpět. Jak to jde snadno, lidi…
Tilda zůstane tady, pro jistotu a oni dva půjdou na místo a naberou do padesáti nádobek humus. Všechno bude připraveno do dvou hodin!


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.03.2017, 11:15:17 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé pokračování. Boj o obnovu světa začal. Nezbývá, než počkat na další díl, jak bude boj o záchranu světa pokračovat.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 19.03.2017, 14:51:52  
   Tilda: Zdravím a děkuji...
Zkusím zamířit k nijak rozvláčnému konci.
T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
Rychlíkem z Pra...
Jamilla22
Návrat
Gardenboy
Riešenie
Marion
obr
obr obr obr
obr

Mesačný prach
Therion
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr