obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: BARIKA ::

 autor Danny Jé publikováno: 20.03.2017, 19:15  
Kapitola 15 až závěr.
 

Kapitola 15



Druhý den jsem vyrazil za šamanem kmene Utuku. Přivítal mě ve své chýši, která byla plná podivným amuletů, kostí, symbolů nakreslených na zemi a ořezaného kmene, kde bylo několik malých i velkých misek. Zřejmě tam dělal své lektvary, pomyslel jsem si.


„Sem,“ ukázal Utuku na kůži z pakoně.

Opatrně jsem se posadil a vyčkával, co přijde pak. Necítil jsem se úplně ve své kůži, protože když jsem se posadil a znovu očima prolétl šamanovu chýši, připadal jsem si jako bych navštívil komůrku zlé čarodějnice.

„Ty nebát se,“ snažil se mě uklidnit, ale bylo to opravdu těžké se necítit pod tíhou temnoty, když mě obklopovalo tolik tajemných artefaktů.
„Snažit se,“ pokynul jsem hlavou a ukázal rukou kolem sebe.
„To mít jako léky, léčit, uzdravit,“ pronesl a posadil se naproti.
„Chtít vědět, já nepamatovat jiný život. Otawaka vidět. Já a Bokko, nikdo jiný,“ zakroutil jsem hlavou.

Šaman se hloubavě zamyslel a spustil.

„Otawaka odejít a ty vidět její duch. Já nevědět důvod, ty spojení tady a život před. Já vyvolat duchy předků. Uvidět co oni říct.“
„Spojení já a Bamshiya?“ zamyslel jsem se na hlas.
„Ty v jiný život být Uumwa,“ pronesl a ukázal na krk.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám svůj přívěšek. Zelený krystal ve tvaru slzy.

„Aha, já nemít,“ zakroutil jsem hlavou.
„Ten symbol mkombozi. Ochrana před Bamshiya.“
„Já vidět Bamshiya a stát před ním. Ty vidět. Vesnice vidět. On odejít.“
„On poznat ty být Uumwa.“
„Dlouho nocí. Přece není možný, že by žil tolik let.“

Utuku se nezabýval tím, co jsem řekl, i když té poslední větě asi nerozuměl, ukázal na misku s malými kostmi.

„To kost Otawaka. Její ruka. Prsty. Kost.“
„Kost?“ udivil jsem se.
„Ano, kost. Otawaka mít moc spojení.“
„Já nemít symbol mkombozi,“ sáhl jsem si na krk.
„Ty najít a přijít ke mně.“
„Najít teď!“ vyhrkl jsem a vyrazil do své chýše.

Venku mě zastavil hlas, který jsem velmi dobře znal. Byla to moje Barika.

„Tou-ma, ty zapomenout,“ promluvila a ukázala na svou dlaň.

Držela v ní můj přívěšek.

„Já hledat, kde ty najít?“ zeptal jsem se.
„Naše chýše,“ odvětila.
„Ty dobrá žena,“ pronesl jsem a vrátil přívěšek, tam kam patří. Na můj krk.

Barika se usmála a pokračovala k ženám kmene Kawali, které se shromažďovali u proutěných košů. Zřejmě nějaká pracovní činnost místní žen, pomyslel jsem si. Jsem rád, že jí přijali mezi sebe.


* * *

Vrátil jsem se do šamanovy chýše a nadšením ukázal na svůj přívěšek.

„Ty mít spojení pro mkombozi,“ pronesl.
Chce mi snad říct, že díky tomuto krystalu mohu komunikovat s duchem Otawaky?

„Být spojeni,“ znovu zazněl jeho hlas a ukázal na misku, kterou držel v ruce.
Zase nějaký lektvar?

„Já nechtít pít. Já pak jinam jít a nevědět, kde být,“ snažil jsem se to odmítnout.
„Ty nebát se, já přítel,“ řekl a tím mě uklidnil.

Slovo přítel domorodci neznají a zřejmě ho slyšel, buď to ode mě nebo od profesora Buckingstona.

„Já věřit a pít,“ souhlasil jsem. „Ty, mě vysvětlit, kde já být, když já ztratit,“ dodal jsem a natáhl se pro misku. Napil jsem se. Mělo to zemitou chuť a hnědou barvu. Skoro bych řekl, že mi připravil nějaký koktejl s kusem hlíny. To byla však jen domněnka, která zmizela vzápětí, když jsem ten nápoj dopil. Na dně ležela malá kost. Podíval jsem se na šamana a ten se jen pousmál. To přece nemyslí vážně? Kosti předků v pití?

„Spojení,“ ozval se šaman a zamumlal nějaké zaříkadlo, po které jsem se cítil omámený. Nevěděl jsem, jestli je to tím lektvarem nebo jeho zaříkáváním. Možná, že od každého kousek, pomyslel jsem si.


V každém případě jsem se cítil úplně v jiném světě…


**

„Ty mě najít,“ ozvala se Otawaka, která se objevila znenadání přede mnou. Utuku měl pravdu Otawaka byla opravdu duch a já jí také tak viděl. Průsvitné tělo vznášející se lehce nad zemí.
„Ty přijít za mnou a já nevědět proč?“ spustil jsem.
„Ty vzpomenout jiný život. Ty Uumwa a vrátit se.“

Řekla něco, co jsem podvědomě tušil. Už jsem to slyšel od několika lidí, takže na tom něco asi bude.

„Já nerozumět proč se vrátit. Dnes, včera?“
„Bamshiya.“
„Já vědět o spojení Bamshiya. Já Mjumbe (Posel) a Mkombozi (Vykupitel). Neznat důvod.“
„Ty Mjumbe spojení s Otawaka,“ odvětila jako by to nebyla snad ani ona. Vlastně to byl jenom její duch.
„A Mkombozi?“
„Ty Mkombozi, ochránit Kawali pro Bamshiya.“

To znamená, že mě sem přivedl osud, ale co kdybych se sem nikdy nedostal?

„Já cestovat. Nemuset cestovat. Já zůstat má země a nebýt Mkombozi,“ zareagoval jsem.
„Ty zde a léčit,“ rozpažila své ruce.

Za jejími průsvitnými pažemi se rozprostřela nádherná krajina plná žiraf, hrochu, nosorožců, antilop i slonů.

„Já být zde a zůstat,“ pronesl jsem.

Otawaka už neřekla ni slovo. Jen se usmála a její tělo pomalu mizelo. Zůstala jen tvář, která se stále usmívala. Po chvilce i její tvář zmizela. Ve stejný okamžik jsem procitl…


**

Otevřel jsem oči.

„Být dobrý,“ pronesl Utuku.
„Ty mě neříct pravdu,“ ozval jsem se a podíval se na šamana pohledem útočícího jaguára.
„Já šaman a neříct pravda. Ty nevěřit, muset, zkusit, vidět.“
„Ty vědět já spojení na Otawaka.“
„Ano, vědět,“ kývl.
„A Bokko vidět Otawaka.“
„Děti vnímat duchy dobrý.“
„Ty vědět důvod proč Otawaka prokletá?“
„Ona mladá, mít muže a dvě dětí umřít. Lítost, smutek. Ona utopit se. Náčelník říct její duše prokletá.“
„A dny já ztratit. Vědět jaký důvod? Já hledat osud?“
„Ty nehledat osud. Ty přijmout co být.“
„Já nevědět, chtít znát…prostě bych rád věděl, jaký to mělo smysl, že jsem odešel z osady a našla mě Barika.“

Utuku se jen pousmál a pak mě poplácal po ramenou.

„Barika, dobrá žena. Ty zůstat a žít Kawali.“
„Barika mkombozi pro mě,“ dodal jsem a po chvíli se také usmál.

Myslím, že to celé bylo úsměvné, protože čím víc jsem chtěl znát důvody proč, tím víc jsem začínal nabývat dojmu, že je vlastně nepotřebuji znát.


* * *

Než jsem opustil šamanovu chýši, Utuku vyprávěl některé zvyklosti kmene. To pro případ, abych neudělal nějakou hloupost. To samozřejmě neřekl, slovo hloupost nepoužívají. Oni pro takové situace mají termín: jinga – pošetilý.

Věděl jsem o sobě, že jsem občas zbrklý. Zřejmě proto mě na to Utuku upozornil. A za to jsem mu byl vděčný. Nejen za to. Další měsíc mi ukazoval různé byliny, rostliny a jejich plody, a co z nich mohu udělat. Jako by snad věděl, že mi Otawaka řekla, že budu léčit. Vykupitel – Léčitel. Myslím, že kdyby mi tohle někdo řekl před týdnem, asi bych si zaťukal na čelo.







Kapitola 16



Po dvou měsících pobytu u kmene Kawali, profesor Buckingston ohlašuje svůj návrat do Anglie. Svůj odchod vysvětlil, že pro co přijel, získal. Několik vzácných druhů vodních ptáků, neznámých motýlů a několik poznámek o pozorování hrochů. Pravdou je, že jsme se sobě dost odcizili a já se věnoval léčitelství, místo zkoumání vodního ptactva. Je to ironie osudu. Tolik jsem si přál zúčastnit se této výpravy s pátráním po neobjevených druzích, až nakonec jsem se stal součástí domorodého kmene. Měl jsem ženu a učil se, být léčitelem. Otázkou zůstává, jestli jsem nezískal více než profesor. Z mého pohledu, ano. Proto jsem se rozhodl, že zde zůstanu.


„Věřím, že jste se rozhodl správně, Thomasi,“ pronesl Buckingston, když jsme se loučili.
„Rozhodně.“
„Myslel jsem, že tato výprava pro vás znamenala splněný sen.“
„Splnilo se mi všechno, profesore. A myslím, že mě mnohé ještě čeká,“ pousmál jsem se a chytl Bariku kolem pasu.
„Možná proto jsem zůstal svobodný,“ dodal.

Hned jsem tušil, kam tím míří.

„Nejenom ona je důvodem, proč jsem zde zůstal. Přiznávám, že na tom měla největší podíl, ale zjistil jsem některé věci, kterým bych asi před touto výpravou nikdy neuvěřil.“
„Opravdu věříte, že jste prožil svůj minulý život tady?“ ukázal.
„Ano.“
„Možná, že mi jednou řeknete, co se stalo, že jste odešel z osady a my vás pak našli zraněného u jezera.“
„Myslím, že to není důležité.“
„Opravdu si nepamatujete?“
„Profesore, nikdy jsem vám nelhal. Proč bych to měl měnit?“
„Žena nás dokáže změnit.“
„S tím souhlasím,“ pokynul jsem hlavou. „Ale věřte mi, že s tímhle Barika nemá nic společného. Omámený jsem opustil osadu a ona mě zraněného našla u jezera. Zachránila mě. To je celý příběh.“
„Ať se vám daří, Thomasi,“ podal mi ruku a čekal, jestli si s ním podám alespoň ruku, když už se ze mě stává jeden z kmene Kawali, a ti se nezdraví podáním ruky.
„Vám také, profesore,“ pousmál jsem se a podal mu ruku.

To bylo naposledy, kdy jsem profesora Buckingstona viděl.


* * *

Sledoval jsem skupinu válečníků kmene Kawali, kteří doprovázeli profesora a jeho nového průvodce Mbuduku, až k řece. Tam na něho měla čekat loď.

„Já jít zkontrolovat nástrahy,“ otočil jsem se na Bariku.
„Jít s tebou?“ zeptala se.

Kývl jsem.

„Ty kontrolovat naučit dobře, Tou-ma.“
„Ano. Já být však léčitel,“ odvětil jsem.
„Já vědět, ty chodit a učit se u šaman Utuku.“
„Já žít tady,“ rozhodil jsem rukama do stran. „Muset se učit zvyky kmen Kawali.“
„O-šem,“ podotkla Barika a její slovo “ovšem“ vyznělo v jejím podání opět legračně.

Barika si toho samozřejmě všimla.

„Ty smát se?“
„Má řeč, ty učit se,“ odvětil jsem a pokusil se jí obejmout. Ucukla a dala mi jen rychlou pusu.
Co to mělo jako být?

„Chytit, ulovit,“ zasmála se a ukázala na sebe.
„Ty si chceš hrát,“ poznamenal jsem a vyrazil jsem za ní.

Barika byla však opravdu rychlá a během krátké chvilky zmizela v džungli. A jsem namydlenej.

„Barika?!“ zvolal jsem, ale nikdo kromě zaštěbetání ptáků se neozval.

Pak to náhle všechno ztichlo, jako by se blížilo něco mocného a nebezpečného. Cítil jsem v sobě zvláštní neklid, ale nějak jsem to přešel. Snažil jsem se najít Bariku, která byla někde schovaná. Určitě mě někde pozoruje, potvůrka jedna, pomyslel jsem si.


* * *

Když jsem zaslechl za sebou zvuk, otočil jsem se. Zůstal jsem v tu chvíli stát jako přikovaný. Bamshiya. Ohromný levhart podivného zbarvení. Legendární příšera nahánějící hrůzu. Nikdy bych neřekl, že za mnou znovu přijde. Vydechoval jsem a sledoval, jak se ke mně blíží. Dívali jsme si do očí. On skoro nemrkl.

„My se přece známe,“ pronesl jsem v domnění, že si opravdu vzpomene. Přece jenom jsme se už několikrát viděli a moje bílé tělo je opravdu odlišné od místních domorodců.

„Vrrrrgh!“ zavrčel a vycenil zuby.

Asi jsem se přecenil, pomyslel jsem si a vzpomněl si na Bariku. Jestli to vidí, doufám, že zůstane na místě a počká, až Bamshiya odejde.

„Vrrrrgh!“ znovu zavrčel a jeho uši se najednou pohnuly. To znamená, že zjistil, že tu nejsme sami.
„My se přece známe,“ pousmál jsem se a znovu se pokusil o kontakt.

V tom Bamshiya zařval, až se mi málem zastavil dech. Ohlédl se do pravé strany a několika dlouhými skoky zmizel v houští. Téměř v ten samý okamžik se zleva vynořili dva z kmene Kawali. V ruce drželi oštěpy a něco žvatlali.

„Být okej,“ mávl jsem rukou.
„Být ohrožení,“ pronesl jeden z nich.
„Jít domu, já hledat Barika,“ ukázal jsem směrem k osadě.

Kawali se na sebe podívali, otočili se a zmizeli v houští.

„Barika!“ zvolal jsem znovu její jméno a čekal, jestli se objeví, nebo si bude hrát na schovávanou.
„Já být tady,“ ozval se její hlas.

Otočil jsem se do strany a pohlédl na strom. Celou dobu byla na stromě a pozorovala moji konfrontaci s Bamshiyou.

„Ty vidět Bamshiya?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„On přítel.“
„Neznat přítel člověk a zvíře. Ty jiný. On jiný,“ poznamenala a seskočila dolů.

Počkal jsem, až přijde ke mně a pak ji chytl za ruku.

„On tebe chránit,“ dodala a táhnutím ruky mě vybídla k odchodu.


Já vím, prolétlo mi hlavou a s úsměvem na ní jsem vyrazil vstříc svému osudu. To on zařídil, abychom se setkali, já a Barika…











Doslov:



Londýn, rok 1990.


Chvilku ticha přerušil jediný host mého odpoledního vyprávění, John Colley, profesor biologie Blantrichské univerzity.


„Já bych se asi do Anglie už nevrátil,“ pronesl tiše.
„Vzhledem k tomu, že jsem ztratil to nejcennější, co jsem v Africe měl, už mě tam nic nedrželo,“ vysvětlil jsem.
„Nezůstal jste tam ani kvůli místním?“
„Jediný člověk, se kterým jsem byl nejvíce v kontaktu, byl šaman Utuku. Jeho duše však odešla osm let po té, co odešla Barika.“
„A co Bamshiya?“
„Krátce po pohřebním rituálu šamana Utuku, jsme se potkali ještě jednou. Pak už se neukázal, jako by se snad přišel rozloučit.“
„Řekl jste to tak smutně, kolego, jako byste toho litoval.“
„Máte pravdu, Johne. Myslím, že jsem ho chtěl ještě jednou vidět.“
„Co když vás stále pozoroval, stále vás ochraňoval?“
„Je to možné, ale nikdy jsme se už nesetkali.“
„Jak jste zjistil, že ten levhart byl starý 200 let?“
„Řekl mi to Utuku, při našem druhém setkání v jeho chýši.“
„Tolik jste toho poznal, Thomasi. Známá i neznámá fauna a flóra. Trochu vám i závidím.“
„A to proč, proboha?“ udivil jsem se.
„Naučil jste jejich řeč, naučil jste se naslouchat přírodě a místní domorodci vás dokázali přijmout, jako byste byli jedna velká rodina.“
„Vždyť oni byli moje rodina.“
„Víte, jak jsem to myslel,“ pousmál se a rozhodil rukama do stran.
„Zřejmě jste zapomněl, Johne, že jsem si svých rodičů moc neužil. Vychovávala mě sestra mé matky, teta Beth. A to všechno, co se stalo v Africe, mi svým způsobem vynahradilo veškeré mé dětství bez rodičů.“
„Thomasi, myslíte, že byste mi mohl někdy říct, jak Barika zemřela?“
„Kdo by chtěl slyšet, jak umřela láska mého života, Johne.“
„Jsme přátelé už…“
„…osmnáct let?“
„Ano.“
„To je hodně dlouhá doba,“ pousmál jsem se.
„Vždycky mě zajímalo, jako moc jste věřil těm mýtům o různých tvorech, se kterými vás seznamovali místní domorodci.“
„Johne, sám jsem jeden mýtus pokořil a to byl ten levhart. Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych mu nevěřil, ale já před ním stál. Díval jsem se mu do očí…,“ zakašlal jsem.
„Jste v pořádku?“ zareagoval okamžitě John Colley.
„Ano, díky, ale dnes už ten náš čajový klub rozpustíme,“ navrhl jsem a vstal od stolu.
„Thomasi, nikdy jste mi neřekl pravdu o smrti vaší milované,“ znovu naléhal.

Bylo opravdu otravný, ale měl pravdu. Příběhy z Afriky jsem mu začal vyprávět od roku 1972. Začátkem téhož roku k nám přišel John Colley z Leedské university. Jako profesor biologie se stal velmi oblíbeným, a to díky svým působivým přednáškám. Na konci roku jsme se potkali v knihovně a od té doby jsme se stali přáteli.

„Necelé dva roka jsme žili s Barikou u kmene Kawali…,“ spustil jsem a znovu se posadil. „…když moje Barika zemřela. Jedovatý šíp ji zasáhl, když jsme procházeli džunglí. Byl jsem tam na lovu se dvěma Kawali, když se to stalo. Okamžitě jsme zaútočili. Jednoho z útočníků jsme zasáhli oštěpem, ostatní utekli. Kawali pak odtáhli zraněného útočníka do osady. Tam ho přivázali ke kůlu a mučili. Já jsem se mezitím staral o svou Bariku. I když jsem už uměl mnoho lektvarů, lék proti jedu, kterým byl šíp otrávený, jsem neznal. Ani já, ani šaman Utuku. Vzpomínám na její poslední slova…


**

„Ty nyeupe Tou-ma, upendo maisha yangu. Mimi kushangilia kutumia na wewe...,” pohladila mě po tvářila a zavřela oči.
„Ona spát?” zeptal jsem se Utukua, který stál nade mnou.
„Tělo unavené.“
„Uzdravit ji,“ vyhrkl jsem a cítil, jak se mi z očí derou slzy ven.

Utuku si toho všiml a dotkl se mé tváře, jako by nikdy neviděl slzy.

„Co to?“ zeptal se a v prstech žmoulal kapky slz, které setřel z mé tváře.
„To jsou slzy.“
„Slzy?!“ udivil se.
„Já neznat říct vaší řeč. Zulu řeč,“ vzpomněl jsem si, že termín slza jsem si pamatoval v řeči zulu. Protože se mi to slovo opravdu líbilo.
„Zulu?!“ pozvedl obočí Utuku a poté kývl.
„ Izinyembezi – slzy,” řekl jsem a pohlédl na Bariku, které měla zavřené oči a odpočívala.

Její dech byl slabý a já věděl, že ji nemohu zachránit. V tu chvíli jsem si uvědomil, že BEZMOCNOST je to nejhorší, co člověk může v životě zažít. Dívat se, jak jeho milovaná umírá a nemůže udělat vůbec nic pro její záchranu.

„Ona slabý dech,“ pronesl jsem po chvíli, když Utuku pochopil, co znamenají slzy.
„Ona odejít, Mjumbe,“ řekl Utuku a dotkl se mého ramene.
„Vím,“ kývl jsem a Bariku políbil na tvář.

Vzápětí se její víčka lehce pohnula. Pousmál jsem se v naději, že se z toho dostane, ale nestalo se. Uslyšel jsem jen její slabý hlas: „Upendo macha…yangu...“

Poté vydechla naposled.

„Neeee!“ vykřikl jsem a položil hlavu na její hruď.

Utuku odešel.

* * *

Když jsem překonal ten první šok, vyběhl jsem ven a zařval, jak nejvíce jsem mohl. Až se někteří v osadě zastavili. V ten okamžik, jako by se v Kilimě zastavil čas.

Utřel jsem si slzy a podíval se k místu, kde stál šaman Utuku.

„Vědět, co ona říct tobě?“ zeptal se Utuku.

Jen jsem kývl a ukázal na své srdce, které mě v tu chvíli opravdu bolelo. Cítil jsem uvnitř své hrudi svírající pocit, jako by mé srdce někdo drtil železnou pěstí…


**

„A co vám řekla, Thomasi?“ zeptal se John.
„Řekla…,“ chytl jsem si čelo a zhluboka vydechoval. Znovu jsem cítil ten svírající pocit. Zřejmě jsem na ní nezapomněl. Myslím, že to se nikdy nestane. „…Barika řekla: Jsi láska mého života a jsem ráda, že jsem ho mohla prožít s tebou.”
„Milovala vás, Thomasi,“ podotkl John.
„A já miloval jí.“
„Bylo těžké se s tím vyrovnat.“
„Myslím, že jsem se s tím nevyrovnal do dnes. Myslím na ní a všechny vzpomínky, které jsem v Africe prožil, mě vždy táhly k ní.
„Co se týče jejího tetování, viděl jste něco podobného v podobě jakéhosi artefaktu, který přivezli indiáni. Je to pravda?“
„Ano.“
„Jak se mohlo takové tetování dostat domorodé dívce na záda?“
„Šaman Utuku mi vyprávěl o tom, jak skupina indiánů před mnoha lety připlula k západním břehům Afriky. Samozřejmě, že narazila na odpor místních kmenů. Místní kmeny s nimi bojovaly a ty, co přežili, vyhnali zpátky na moře. Domorodci tak získali dvě lodě, kde našli nějaké nože, sekerky a podivné kruhy s pírky spojené provázky. Jeden z válečníků to odnesl své ženě. Odtud se to prý dostalo až na východ Afriky.“
„Zvláštní, že si tento lapač snů nechala Barika vytetovat na záda,“ udivil se John Colley.
„Domorodé tetování bylo velmi odlišné od jiných kultur i od některých kmenů, byť jejich vzdálenost nepřesahovala sto kilometrů.“
„A setkal jste se s něčím podobným?“
„S takovým tetováním jsem se nikdy nesetkal.“
„Byla zvláštní, že?“ zeptal se a jemně se pousmál.

Z mého vyprávění věděl, že pro mě znamenala všechno.

„Ano to byla,“ odvětil jsem.
„Vím, že jste odletěl do Afriky ještě jednou,“ spustil znovu jako by nechtěl dnešní sezení ukončit.
„Ano, to bylo v roce 1953. Má poslední výprava do Tanganiky, dnešní Tanzánie.“
„Byl jste se podívat v osadě Kawali?“
„Ne. Byl jsem jen navštívit místo, kde jsem pochoval Bariku,“ odvětil.
„A dozvěděl jste se, kdo vlastně byl ten útočník, který zasáhl Bariku tím šípem?“
„Byl to válečník kmene Ukumba. Muž, kterému byla zaslíbena, jí hledal.“
„A našel ji,“ poznamenal smutně John.
„Ano, našel.“
„Ani se nebudu ptát, co se stalo s tím zraněným válečníkem, kterého Kawali zajali a mučili.“
„Zemřel,“ dodal jsem a vstal od stolu.

Už jsem se nezastavoval a rovnou vyrazil k věšáku, kde jsem měl pověšený kabát a klobouk. John Colley se také oblékl a společně jsme upustili prostory Blantrichské univerzity.


Podzim roku 1990 byl nezvykle chladný.







pozn. *


Thomas Cave, narozen 2. 5. 1916 v Liverpoolu. Otec Anthony Cave, palubní inženýr, zemřel na infarkt v roce 1918. Matka Margareth se v roce 1919 odstěhovala k sestře Beth Garthmooreové do Londýna. Zemřela ve spánku téhož roku. Bratr Anthony byl o dva roky starší. Zemřel v roce 1959 v Manchesteru. Příčina smrti není známá.


Výpravy do Afriky:

1937 – výprava s profesorem Buckingstonem do Tanganiky.
1937 – po dvou měsících se profesor Buckingstone vrací do Anglie. Thomas zůstává.
1939 – umírá Barika.
1947 – umírá Utuku a Thomas se vrací do Anglie.
1950 – koncem roku se Thomas stává přírodovědeckým konzultantem na Blantrichské universitě.
1953 – je požádán rektorem Blantrichské university Williamem B. Hillstonem, aby vedl výpravu k jezeru Tanganika. Thomas nejdříve odmítá, ale nakonec nabídku přijímá. Výprava vyráží 9. června téhož roku.
1953 – 30. června se výprava vrací domů. S desítkou poznámkových sešitů o pozorování mnoha vzácných druhů vodních ptáků, motýlů a dokonce i hrochů. Přeživší z výpravy si také přivezli několik nepříjemných vzpomínek. Vzhledem k tomu, že výprava očekávání rektora Blantrichské university Williama B. Hillstona nesplnila, Thomas Cave byl požádán, aby univerzitu opustil.
1960 – se stává profesorem přírodních věd a získává místo na univerzitě v Manchesteru.
1963 – se novým rektorem Blantrichské university stává Harold T. Wanston a ten požádal profesora Thomase Cavea, aby se stal profesorem přírodních věd na Blantrichské universitě. Thomas nabídku přijímá.
1967 – odmítá nabídku cestovatele lorda Roberta W. Hamishtonna, aby ho doprovázel na výpravě do Keni.
1974 – odmítá nabídku zástupce ředitele Londýnského muzea doktora Phila Barlowa, navštívit Kongo.
1975 – přichází zpráva, že tým vedený doktorem Philem Barlowem nedorazil do určené oblasti. Do dnešního dne je tým Phila Barlowea stále nezvěstný.



Thomas Cave odešel v roce 1979 do důchodu. Je stále členem školní rady Blantrichské university a pro svůj kladný vztah k Africe si udělá několik přednášek do roka. Na téma: Afrika a my…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.03.2017, 19:13:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Konec čtivého vyprávění nejen o Africe a jejích obyvatelích. Smrt Bariky naznačuje, že nic netrvá věčně. Příběh samotný se mi líbil od začátku až do konce, je napsaný autenticky a uvěřitelně.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Kořeny
zamilovanka
Noční můra
Trina
Rozjetý vlak
Cynis Sarkus Zapalsi
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr