obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Rozlitá tuš ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Uschováno v barvách
 autor Kira Mire publikováno: 29.04.2017, 22:46  
 

Cesta, jež vedla k maličkému jezírku, nebyla nijak osvětlována, možná jen drobnými jiskřičkami v podobě hvězd. Ty však připomínaly malé krystalky natřené žlutou barvou s nepravidelně polámanými stranami a rohy. Kolem těchto třpytivých útvarů se rozlévala tma, černota podobající se čerstvě rozlité tuši.
Venkovní témbr se proto mohl měřit s těmi nejtmavšími barvami, jaké na celém světě dosud existovaly. Vypadalo to, jakoby se stromy a páry úzkých rukou měsíce, které skrz jejich větve prosvítaly, zakryly různě velkými cylindry v odstínech půlnoci.
Avšak i přes takovéto jevy, záhadné a tajemné, se sem v tuto dobu vydala malá copatá holčička svírající baterku ve své buclaté ručce.
Byla velmi výjimečná, především díky svému jménu. Pyšnila se jím, ta naprostá neobvyklost, která z něj čišela, se mohla každému jen zdát. Zbraněmi schovanými ve svých pomněnkově modrých očích totiž střežila to, co považovala za nejdůležitější. To, co bylo jen a jen její, co jí nikdo nemohl vzít. Vždy se mohla představovat jako Meaina.
Bez jakéhokoliv strachu pozorovala okolí, jež tančilo v té rozlité tuši, a broukala si jakousi melodii, aby se zabavila, než dojte tam, kam má ve skutečnosti namířeno. K jezírku.
Snažila se neupadnout, ale z její svítilny vycházela vážně slabá záře, a jelikož pěšinka byla celá pokrytá kamením, chůze po ní nebyla příjemná. Jakoby našlapovala na trny nějakých zdivočelých růží.
Meaina se ale velmi těšila, až zamává své dvojnici na hladině vody. Těšila se, až konečně spatří svoji tvář v jiné podobě, na místech rozmazanou, pozměněnou, mnohem zajímavější. Tak tedy pokračovala v cestě s hrdě vztyčenou hlavou. Cítila se odvážně. Na její věk byla opravdu odvážná. Právě teď porušovala zákaz stanovený jejími rodiči.
Možnost dostat se ven v nočních hodinách nikdy neměla, rodiče ji drželi skoro jako ve vězeňské cele. Na čerstvý vzduch se vypravila v podstatě jen, když měla namířeno do školy, odpoledne již trávila jen doma. Povolení, jít alespoň na dvě minuty na vzduch nebo příležitost užívat si s kamarády na dětském hřišti, jí nedali a ona nevěděla proč. Vlastně se to ani nesnažila zjistit, z hloubi duše věděla, že by to bylo marné. Měla se snad zeptat, z jakého důvodu nemá dovoleno chodit ven?
Pokud by se tak stalo, odpověď by samozřejmě nezískala a jako trest za její drzé chování by bylo uvěznění v pokoji. Proč? Z neznámého důvodu.
Ani do obývacího pokoje, kde trávila většinu odpoledne, by se nedostala. Povolili by jí asi jen vstup do koupelny, o jídlo by se jistě nějak postarali. Proč? Taktéž z neznámého důvodu.
Občas se jí zdálo, že je pro svou rodinu přítěží, ba nechtěným přírůstkem. Ostatně tak daleko od pravdy nebyla…
Ale teď byli její rodiče pryč, odjeli společně na služební cestu. Meainin bratr s nimi již dávno nebydlel a takto narychlo se po něm shánět, nebylo lehké.
Proto pověřili starou paní z vedlejší chatky, aby ji hlídala. Ta žena ji měla velmi ráda, možná dokonce i více než to uklidňující pletení, jež prováděla po většinu dní. Věřila jí a nikdy by ji neobvinila z toho, že se pokusila utéci. A díky tomu Meaina neodolala té tajemné touze nadechnout se čerstvého vzduchu noci.
Tak se tedy s tím, že jde spát, přesunula do svého pokoje, v němž se snahou neudělat hluk otevřela své okno dokořán. Právě teď měla šanci vyklonit se přes parapet a sledovat ta nevyzpytatelná kouzla.
Pomocí svítilny vytvářela růžičky světla v korunách stromů. Mohla se zaposlouchat do zvuků ozývajících se jen v pozdních hodinách. Po dlouhé době cítila neskutečnou volnost, avšak ta nestačila. Chtěla si jí užívat mnohem více. A nyní měla jedinečnou šanci.
Opatrně přehodila nohy přes parapet, uchytila se okna ze strany a společně se zavrzáním, které se ozvalo, když přešlápla na okap, se spustila dolů.
Dopadla do měkké, vodou zvlhčené trávy a naposledy se ohlédla, jestli si jí stará dáma náhodou nevšimla. Teprve v tuto chvíli si uvědomila, že porušuje jeden z nejpřísnějších zákazů stanovených jen a jen pro ni. To pomyšlení jí dodalo na odvaze. Uchvácena touto představou se vydala po malé pěšince od jejich domu.
Byla téměř u jezírka, tu se ale z té okolní tuše cosi zvláštního vyplížilo. Černota před ní se pohybovala, jakoby se z ní vykutálela tři černá klubíčka a pomalu se blížila k ní.
Nejdříve si těchto podivností Meaina nevšimla a stále pohodově s hlavou naplněnou roztomilými vzpomínkami kráčela dál, ale jakmile její zrak spočinul na těchto stvořeních zahalených tmou, uskočila ustrašeně dozadu. Nemohla skrýt, že se vyděsila. Její mysl se naplnila strachem, což ji donutilo jen strnule stát na místě. Až po chvíli se na ně odvážila namířit baterkou, kterou stále pevně svírala ve své ručce.
K jejímu překvapení se před ní vedle sebe krčila tři malá stvoření velmi podobná kočkám. Všechna byla hnědého zbarvení, všechna kroutila svým ocasem, jako kdyby chtěla vytřít prach na nejvzdálenějších poličkách.
Avšak, co ji zaujalo nejvíce, byly jejich oči.
Ta dvě koťátka stojící na pravé a levé straně jejich řady měla oči jen černé, žádné světélko ani náznak jiskry v nich nebyl. Taktéž záře hvězd se v nich neodrážela, vypadaly tak… mrtvě, bezvládně. Jako kdyby se samy pohřbily do rakve a zaklaply to dřevěné víko.
Ale kočka stojící mezi nimi měla oči potopené v moři záhad. V jednom se míchala rudá barva, barva těch nejzralejších červených jablek, na nichž se v některých místech vyjímaly záblesky zlatých a zelených odstínů.
A to druhé? Černé a bílé. Sladěno do barev naprostých protikladů.
To nebylo ale vše, jakmile se dívka zahleděla hlouběji do černých míst v oněch očích, zahlédla sebe samu. Sebe, jak sedí v princeznovském kočáře v těch nejvíce elegantních šatech, jaké mohla zahlédnout jen ve svých snech. Oděv z látky čerstvě napadaného sněhu sešitý perlovými nitěmi, ozdobený krajkami v nepřehlédnutelných rudých odstínech a doplněn jemným saténem sklouzávajícím od pasu dolů. Graciéznost a čirý půvab.
Kolem ní poletovali motýli s pestrobarevnými křídly a ptáci všemožných druhů. To nejzvláštnější na celém pohledu ale byly stromy. Stromy se zelenými kmeny a fialovými listy tvarovanými do hvězd.
Jevilo se to jako naprosto jiný svět, jako kdyby se ona měla právě teď stát princeznou a kočár ji měl odvézt do přepychového zámku.
Meaina se nedokázala od svého odrazu odtrhnout. Byla uchvácena tím, co viděla. A tato tři malá stvoření, jako kdyby byla uchvácena onou dívkou. Taktéž se nehýbala a zaujatě na ni hleděla. I přes tuto černotu, která se nacházela v očích každého z nich, bylo jasné, že ji všechna sledují.
Působilo to zvláštně. Malá copatá holčička stojící v noci s hnědými prazvláštními tvory na lesní cestě. Impozantní.
Jedna z koček najednou zničehožnic uskočila dozadu, zmateně pohodila svou maličkou hlavou a vydala se zpět do té rozlité tuše, z níž se před chvilkou vypravila sem. Ty dvě další ji po chvíli následovaly.
Dívka jen chvilku sledovala dramatický odchod těchto pozoruhodných kočičích bytostí a v duchu váhala, jestli se má vydat po své původní cestě k jezírku, nebo změnit směr a pronásledovat je. Nebyla si jistá, co momentálně chce. Jen zamyšleně hleděla do tmy, svítilnou ozařovala kamenitou cestu a po krátkém okamžiku udělala první krok. Druhý, třetí, čtvrtý. Po jejím pátém kroku bylo jasné, kam jde. Určila cestu vedoucí přímo k branám rozlité tuše.
Tma se stále rozlévala kolem, mezi některými stromy již nepřipomínala tuš, vypadala spíše jako tmavý plášť neprosycený žádným světlem, ani tenkými nitkami světlé látky. Stromy, tedy spíše obrysy stromů, se projevovaly strašidelně. I v této tmě bylo vidět, že se zvláštně pohybují ze strany na stranu.
Meaina stále následovala kočičí průvod a cesta, kterou společně absolvovaly, se zdála nekonečnou. Nebylo jasné, proč je vlastně následovala. Možná kvůli těm zvláštnostem v jejích očích? Nebo za to mohlo jen to samotné vzrušení z dnešní noci? Co si jen ta drobná dívenka myslela?
Zablesklo se, díky čemuž se tmavá, jiskřičkami posetá obloha protkala pruty zlata a vykouzlila na ní na několik vteřin ostré obrazce, později doprovázené zvuky hromů. Meaina se jen rozhlédla kolem sebe.
Kočky se též nevyděsily, jen na chvilku otočily hlavy nechápavým způsobem dozadu. Ta prostřední z nich se nejdříve podívala na dívenku, pak svůj pohled přesměrovala na oblohu. Poté se opět otočila a vydala se dopředu i se svým kočičím doprovodem.
Dívka je stále slepě následovala.
A následovala je velmi dlouho, až do té doby…
Ta tři podivná stvoření se usadila u skály a svůj pohled zaměřila na útes před sebou. To, co se v tu chvíli dělo v jejích očích, bylo neskutečné. Barvy se spolu promísily takovým způsobem, že se dostaly i do černých částí. Bylo to jako sen. Nepředstavitelný sen o malíři, jenž právě teď promíchával všemožné barvy na dřevěné paletě.
V tuto chvíli se ozvala ohlušující rána.
Skála se začala pohybovat. Rozevírala se. Odhalila vnitřní chodbu osvětlenou loučemi.
„A tam… tam na tebe čeká budoucnost,“ promluvil kdosi za dívčinými zády, což Meainu vyděsilo. Hlas onoho člověka byl hluboký. Hluboký jako moře, či hluboký jako oceán?
„Kde?“ zeptala se vyplašeně a svůj pohled směřovala před sebe. Její zrak spočinul na stvořeních, která ji sem zavedla. Seděla vedle sebe a vypadala, že ani nevnímají okolí. Dívka stiskla vypínač na své svítilně, teď nemělo smysl ji nechat vyzařovat světlo. Louče poskytovaly osvětlení až moc dobré.
Meaina stále neměla odvahu se otočit. Muž, jenž stál za ní, byl snad dvakrát vyšší než ona sama. To ale nevěděla. Byla si vědoma jen toho, že z něj nemá dobrý pocit a že se tento dojem zhorší, až se otočí čelem k němu. Nesměla to proto alespoň na tuto krátkou chvilku dopustit.
Právě teď začala litovat svého nápadu, litovala toho, že vylezla ven z okna a rozhodla se následovat ta hnědá podivná zvířata. Proklínala se za to.
„Tam, přímo v té chodbě,“ dodal, „Tam, kde žiješ teď, nemáš budoucnost. Nemáš, ani mít nebudeš. Ti lidé, kteří si dovolují nazývat se tvými rodiči, nejsou takovou rodinou, jakou bys měla mít. Nemají tě rádi, vždy tě odsuzovali a odsuzovat tě budou nadále. Ty pro ně nejsi dost dobrá. Tam… tam se můžeš stát princeznou.“
„Já a princeznou?“ řekla radostně, přičemž téměř zapomněla na své obavy. „To byste pro mě udělal?“ optala se ještě více vesele než předtím, pomyslným provazem, jenž teď spletla dohromady ve své hlavě, uchytila nový balíček odvahy a otočila se.
Po chvíli zpozorovala ve světle loučí vysokého muže. Havraní vlasy, pronikavé zelené oči. Za běžných okolností by se vyděsila, momentálně byla však myšlenkami na jiné planetě.
„Ano, má milá Meaino. Určitě ano. Vydej se touto cestou,“ napověděl jí a nepatrně se usmál.
„Ano,“ řekla potichu, „Můj vysněný svět.“
Meaina se tedy na svých malých nožkách vydala k chodbě. Neohlížela se. Myslela na ten úžasný svět, do kterého se dostane. Chtěla tam být co nejdříve, neměla v úmyslu čekat. Proto opravdu rychle proběhla úzkou uličkou.
V tu chvíli se za ní skála hlasitě a mnohem rychleji než při rozevíraní zaklapla.
„Oběť je tvá, Saono,“ zašeptal muž poslušně k prostřední kočce a uklonil se.
Ta jen podivně kývla hlavou na znamení souhlasu, poté se všichni společně ponořili do temnoty.

Dívka se již nenašla.
Avšak muž s havraními vlasy měl v jedné věci pravdu, rodiče dívku neměli rádi. Vůbec je nemrzela její ztráta. Možná, že ten záhadný odchod pro ni byl lepší. I ona se ztratila v té rozlité tuši. Nadobro.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 29.04.2017, 22:45:52 Odpovědět 
   Sugestivně napsaná próza, napětí se postupně stupňuje až k hororovému konci (mrazí ze slova oběť). Holčičku s napětím, potěšením i obavami sledujeme na její cestě téměř bez dechu.Elegantní kontrasty světla a tmy. Bohatě metaforický lyrický jazyk a přitom použití přiléhavých detailů.Je tam umně skloubeno i poučení Pro mne je překvapení a potěšení téměř v každém řádku. Moc hezká četba nejen na konec dne.
 ze dne 30.04.2017, 9:14:16  
   Kira Mire: Zdravím,

moc děkuji za názor a za známku. Opravdu mě to velmi potěšilo, když vezmu v úvahu, že jsem polovinu povídky dopsala včera odpoledne.

Ještě jednou děkuji a přeji fajn den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vše pro Jarčino...
Markolsen
Nekropotence15
kilgoretraut
Vítězství jméne...
ApIN
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr