obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915172 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39167 příspěvků, 5709 autorů a 388600 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: HLEDÁ SE SKY WAYDERSOVÁ ::

 autor Danny Jé publikováno: 26.05.2017, 11:00  
Kapitola 11-13
 

Kapitola 11



**

…leželi jsme na vyhřáté podlaze, já a Judy, když zazněl její hlas.
„Budeš mi scházet.“
„Odcházíš?“
„Ne.“
„Tak tomu nerozumím.
„Novorov.“
„Co je s ním?“
„Víš,…“
„Děláš si legraci?!“ vyhrkl jsem.
„Tak to není,“ podívala se na mě. Je to tvůj kolega. Nic víc!“
„Já mu nevěřím a nechci, aby ses s ním bavila!“
„Jsi divnej!“ odsekla a otočila se ke mně zády.

A v tom jako by do mě něco vjelo. Chytl jsem jí za krk a odhodil směrem k oknu.

„Co to děláš?“ vykřikla, ale to už jsem byl znovu u ní a udeřil jí do obličeje. Znovu a znovu, jako beze smyslu. Sténala bolestí a z úst se jí vyvalila krev…


**


Darby Tailor procitl.

„Ouh,“ vydechl a vstal. Utřel si rukou zpocené čelo a vyrazil do kuchyně. Přistoupil ke dřezu a opláchl si obličej. Pak vzal sklenici a naplnil ji vodou.

Zrovna dopil, když zaslechl ťukání na dveře.

„Kdo to může být v tuhle hodinu?“ zakroutil hlavou a položil sklenici na stůl.

Cestou ke vchodovým dveřím mu znovu proběhla myšlenka, kdo by to mohl být. Nikdo ho nenapadl. Proto nečekal, když jsem se ve dveřích objevil já. „Ty?!“
Překvapeně mu klesla brada.
„Překvapen?“ zeptal jsem se.
„Jak víš, kde bydlím?“
„Zapomněl jsi, kdo jsem?“ pousmál jsem se.
„Půjdeš dál?“ ukázal rukou dovnitř.
„Ovšem. Mám pár otázek.“

Vstoupil jsem dovnitř a namířil si to do nejosvětlenější místnosti. Do kuchyně.

„Máš žízeň?“ zeptal se.
„Trochu vody, prosím.“
Usedl jsem ke stolu.
„Dobře,“ kývl hlavou a vytáhl se skřínky sklenici.
„Žiješ tu sám?“ začal jsem konverzaci.
„Ano, žiju tu sám,“ odvětil a položil sklenici s vodou přede mě.
„Posaď se,“ mávl jsem rukou.
„Nebudu tu stát, neboj,“ pousmál se a usedl ke stolu.

Chvíli jsme na sebe koukali. Pak jsem se rozhodl znovu promluvit.

„Co jsi mi to udělal v té nemocnici?“
„Nic.“
„Lžeš,“ vykřikl jsem. „Něco se stalo a já…“
„…utekl jsi,“ přerušil mě.
„Viděl jsem, co se stane, proto jsem utekl.“
„Počkat, jako že jsi viděl, co přijde?“ udivil se.
„Ano. Viděl jsem, co přijde.“
„Myslel jsem, že je to nemožné,“ pronesl a podrbal se na bradě.
„A já myslel, že jsem jenom agent Twainu, ale to, co se stalo v posledních hodinách, mě dovedlo…,“ zarazil jsem se, napil se a podíval se na Darby Tailora. „…k tobě.“

Darby mlčel. Jeho oči běhaly po místnosti.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Nevím, co se stalo v té nemocnici, že v tobě vyvolalo možnost vidět příchozí budoucnost. Dávám si všechny souvislosti dohromady.“
„Kdo je Sky Waydersová?“
„Proč tě zajímá ona?“
„Kdo to je?“
„Není důležité, kdo je ona, ale důležitý jsi ty,“ poznamenal a natáhl ruku směrem ke mně.

„Chci to vědět!“ vyhrkl jsem a chytl jeho ruku. Zatáhl jsem, až přepadl skoro přes stůl. Druhou rukou jsem vytáhl z kapsy pouta a připoutal ho k noze stolu.
„Co to děláš, Gregory?“
„Jsem tu proto, abych se dozvěděl pravdu. O sobě. O ní, i o tobě.“
„Ty dokumenty, které jste s Denem ukradli z Vatikánské knihovny…“
„…co je s nimi?“
Zaujal mě.

„Jisté vládní špičky je chtějí.“
„Vždyť jsme je předali do Mi5.“
„Ztratili se.“
„Jak se mohou takové důležité věci ztratit?“
„To nevím.“
„Den je mrtvý.“
„Ano, vím.“
„Schází mi.“
„Byl jako ty.“
„Jako já?“
„Měl schopnosti jako ty, ale vymkl se kontrole,“ prozradil.
„Všichni z Twain kromě tebe a mě jsou mrtvý.“
„Všichni ne.“
„Můžeš mě pustit?“
„Ne.“
„Nic ti neudělám.“
„Ne, teď ne, ale v nemocnici jsi mi chtěl ublížit.“
„To není pravda!“ bránil se.
„Viděl jsem to. Jen nerozumím, jak moc jsi ve všem zapletený.“
„Jsem jen doktor, Gregory.“
„Proč mám pocit, že mi lžeš? Stejně tak jako Chester.“

Jméno Chester ho evidentně zaujalo.

„Chester?“ zeptal se.
„Ano, Chester. Chtěl také ty dokumenty.“
„Myslel jsem, že Chester je mrtvý.“
„No, není mrtvý.“
„Zřejmě ne.“
„Všechno je to tak propletené, že už nevím, komu věřit. Mark je mrtvý, hledá se Sky Waydersová. Whiteman se objevil…“
„….Whiteman?“ udivil se.
„Znáš ho?“ zeptal jsem se.
„Bývalý poradce ministra zahraničí.“
„Chtěl mě zabít, utekl jsem.“
„Aha.“
„Kdo je vážně ta Sky Waydersová, doktore?“
„Agent jako ty,“ odvětil.
„Ale asi velmi zvláštní agent, že…jako já?“ zarazil jsem se. „To znamená, že má také schopnost vidět budoucnost?“
„Je lepší než ty.“
„Je nás víc?“
„Jste jenom dva. Projekt Chamelonik. Psychická proměna osobnosti. Zvýšení empatie. To byl účel tohoto projektu, ale celý program byl ukončen. Ty, Sky a Den jste byly vybráni jako nejlepší pro tento experiment…“
„…Den?“ sykl jsem.
„Ty a Den jste byli první, u Sky se to nepovedlo a doktor Backmoors se o ní postaral. Byli jste v akci. Všechno dobrý, ale pak se s ním něco stalo. Osvobodil Sky a utekli. Den byl pak nalezen mrtev…“
„…proč?“ vykřikl jsem a udeřil Darbyho do ruky.
Darby vyjekl bolestí.
„Sakra, to nebylo potřeba.“
„Máš v tom prsty.“
„Nemám. Ty jsi byl můj subjekt.“
„Subjekt? Takže jste nám říkali, subjekt?“

Vstal jsem.

„Kam jdeš?“ zeptal se.
„Nikam přemýšlím, jestli tě mám zabít rovnou nebo tě tady nechat,“ odvětil jsem a rozčíleně přešlapoval po místnosti.
„To nechceš udělat,“ řekl vystrašeně Darby.
„A co mám udělat? Kde mám hledat Sky Waydersovou? Proč Chester chtěl ode mě něco, co nevím, kde je?“
„Nevím,“ odvětil.
„Zabiju tě.“
„Ale ty nejsi takový démon jako Sky.“
„Démon, proč démon?“
„Sky si vybudovala naprosto skvělou trojí osobnost. Ideální agent. Mělo to však chybu, a dost podstatnou. Byla neovladatelná. Ona sama to nedokázala kontrolovat. Co vím z posledních zpráv doktora Backmoorse.“
„Proto ukončili projekt Chamelonik?“
Kápl jsem na to.
„Sám doktor Backmoorse o ní řekl, že ona je opravdu démon.“
„Nebezpečná?“
„Říkal, že měl pocit, jako by do ní opravdu vstoupilo samotné peklo. To byla její jedna tvář. Ta druhá byla andělská. Hodná, milá a láskyplná. O třetí tváři jsme neměli představu. Byla v ní, ale neprojevila se. Domnívám se, že se v ní tvořil manipulátor. Bytost, která je schopná ovlivňovat mysl druhých.“
„Takže opravdu nebezpečná pro všechny.“
„Ano.“
„Doktor Backmoorse ji chtěl zabít, že?“
„Ano, ale Den ji zachránil.“
„A tím vypustil démona ven.“
„Přesně tak.“
„A co byste udělal, kdybyste ji našel?“
„Pomohl bych jí.“
„Ústav?“
„Vláda má pro tyto případy zařízení.“
„Víš, jak Sky vypadá?“¨
„Ne.“
„To znamená, že může být kýmkoli?“
„Ano, může se vzít identitu kohokoliv a naprosto se s ní sžít.“
„To je skvělé, že?
„Ano, je unikátní.“
„Proto jí hledá tolik lidí.“
„Samozřejmě.“
„Vzít si identitu kohokoliv a ještě mít vize do budoucnosti. Opravdu nebezpečná zbraň.“
„Musí však ovládnout své osobnosti, aby se z ní nestalo něco opravdu hrozivého.“
„Co když to umí ovládat?“
„To se neví.“
„A co ty mé vize?“
„Anomálie, nic víc.“
„Co když se v mém mozku také něco stalo?“
„Nevím, chtělo by to vyšetření.“
„Zapomeň! Ta vize v nemocnici mi stačila.“
„A co jsi viděl?“
„Chtěli jste mi něco píchnout.“
„Možná to byla jenom vzpomínka.“

Zamyslel jsem se a pak se otočil k oknu.

„Nepatřím nikomu!“
„Chápu tě, potřebuješ odpovědi.“
„Něco už jsem si dal dohromady.“
„A ta dívka?“ zeptal se.
„Myslíš, ta co leží vedle?“
„Doufám, že jsi nic neudělal,“ vyhrkl a začal s sebou škubat.
„Neublížil bych jí.“
„A kde je?“
„Tam kde byla předtím, leží vedle.“
„Ty už jsi tu byl?“
„Ovšem.“
„A proč tohle divadlo?“

Neodpověděl jsem.

„Slyšíš?“
„Dobře se o ni starej a neudělej z ní to, co jsi udělal ze mě. Jestli si tak stane, vrátím se a zabiju tě,“ pohrozil jsem.
„Jako jsi zabil toho mladíka?“ zeptal se.
„Myslíš, toho, co si postřelil? Aspoň ji ten parchant už nebude otravovat,“ dodal jsem a udeřil Darbyho do hlavy. Omdlel.

Pak jsem ho zbavil pout a položil ho pod okno…


„Sakra!“ procedil jsem mezi zuby a opustil jeho dům…







Kapitola 12



Sky ležela na nemocničním lůžku. Procitla ve chvíli, kdy vstoupil lékař.

„Co se to stalo?“ zeptala se a snažila se vstát.
„Prosím, klidně ležte, slečno,“ požádal ji a přistoupil k ní blíž.
„Jste milý.“
„Ano, to by lékař měl být ne?“ pousmál se.
„Uklidnil jste mne.“
„Tak to jsem rád.“
„Jak se jmenujte, doktore?“
„Atchford.“
„Jménem Ben?“
„Jak to víte?“ udivil se.“
„Náhoda.“
„Zvláštní náhoda,“ usmál se.
„Jak jsem se sem dostala, doktore Atchforde?“
„Našli vás ležet u semaforu. Mysleli si, že jste zfetovaná lehká holka, ale jeden starší pán zavolal záchranku.“
„Jsem v pořádku?“
„Ano, zdá se, že ano.“
„Zdá se?“ vykulila jsem oči.
„Jak vám to vysvětlit,“ usmál se. „Mám vyšetření z EEG. Zjistili jsme, že na mozku máte nějaký útvar.“
„Co to znamená?“
„Vypadá to na krevní sraženinu.“
„Aha.“
„A už si něco pamatuje?“
„Zatím nic,“ odvětila sklesle.
„Tak klidně ležte a odpočívejte.“
„Kdo je to?“ ukázala na chodbu skrze prosklenou stěnu oddělující pokoj od chodby.
„Gary Flank, čtrnáctiletý chlapec. Autonehoda. Oba rodiče zemřeli na místě…“
„...a má poraněnou ruku, že?“ přerušila ho otázkou.
„Ano, bohužel.“
„Bude v pořádku.“
„Obávám se nejhoršího.“
„Jste skeptický, doktore.“
„Jestli antibiotika zaberou, zachráníme ji.“
„Mohu s ním mluvit?“
„Cože?“ udivil se.
„Je to problém?“
„Samozřejmě, že to není problém, ale potřebujete sama odpočívat,“ odpověděl.
„Prosím.“
„Dobře, když bude souhlasit, přivedu ho.“
„Děkuji.“


* * *

Doktor odešel a požádal mladíka o krátkou návštěvu u jedné pacientky. Chlapec se podíval směrem, kde Sky ležela. Usmál se. To bylo dobré znamení. Doktor ho doprovodil.

„Nechávám vás deset minut. Pak potřebujete odpočívat,“ pronesl doktor Atchford.
„Dobře,“ pokynula Sky hlavou.
„Spala jste prý dva dny,“ spustil chlapec.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Nepamatuji si to.“
„Budu ti říkat, holko.“
„Dobře,“ pousmála jsem se. „A jak se jmenuješ ty?“
„Já se jmenuji Gary.“
„Ano, to vím.“
„Co se vám stalo?“ zeptal se.
„Našli mě ležet na ulici, nevím. Nepamatuji, co se stalo,“ odvětila.
„Aha.“
„Jak se daří tobě?“ zeptala se.

Smutně se podíval.

„Jsem tu už týden. V pondělí přiletí teta z Inverness,“ promluvil.
„Je ta teta hodná?“
„Ano. Je to sestra…maminky a každé vánoce trávila u nás,“ smutně dodal.
„Bude to dobré,“ usmála jsem se na něho.

O chvilku se ve dveřích objevil doktor Atchford. S vše říkajícím mnou projela pohledem.

„Uvidíme se?“ zeptal se Gary.
„Věřím, že ano,“ odvětila.

Gary se také usmál. Pohladil ji. V ten moment se otevřely dveře do budoucnosti. Sky viděla Garyho budoucnost.

„Co se děje?“ zeptal se a ruku vrátil zpět.
„Viděla jsem…“
„…co jsi viděla?“ vyhrkl nedočkavě.
„Až přijdeš příště,“ odvětila a hlava jí spadla do strany.
„Co se stalo?“ vyhrkl ustrašeně Gary.
„Je unavená. Potřebuje odpočívat, Gary,“ ozval se doktor.
„Bál jsem se, že se ji něco stalo,“ vysvětlil Gary své obavy.
„Pojď do svého pokoje. Nemusíš mít strach, bude v pořádku.“

Doktor ukázal směrem na chodbu. Přicházela sestra. Usmála se a chytla Garyho za rameno.


* * *

Gary nezapomněl a přišel se za mnou druhý den podívat.

„Ahoj holko,“ pozdravil.
„Ahoj, Gary.“
„Co jsi včera viděla?“ zeptal se.
„Nepotřebuješ to vědět.“
„Prosím, řekni mi to.“
„Ani mi třeba nebudeš věřit, Gary.“
„Pověz.“
„Viděla jsem tvoji budoucnost.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A co v ní bylo?“
„Irák 2003. Britský voják.“
„Opravdu?“ zaradoval se. „Chci se přihlásit do armády Jejího veličenstva.“

Sky byla udivena jeho nadšením.

„Překvapená?“ spustil.
„Ano, jsem. Myslela jsem, že…“
„…že mi to rozmluvíš?“
„Třeba.“
„Je to můj sen.“
„Tvůj sen?“
„Můj i tátův.“
„Tvůj táta byl také voják?“
„Ano.“

V ten okamžik si. Sky uvědomila, že autonehoda rodiny Flankových nebyla náhoda.

„A můžeš mi říct, co jsi viděla?“ požádal mě natěšený Gary.
„Mohu,“ odvětila.
„Fajn, jsi skvělá…ehm, ale jak to víš?“ zeptal se.
„Prostě to vím,“ odpověděla


**

…jednotka prohledávala obydlí a pátrala po iráckých povstalcích. V muslimských přístřešcích však byly jen ženy a děti. Pak jste se rozdělili. Ty a ještě jeden voják jste šli hlouběji do vesnice. Panovalo zde ticho. Až podezřelý klid. Rozhlížel ses po dřevěných střechách a očekával možný střet s kýmkoli ozbrojeným. Chtěli jste se vrátit, když se najednou z protějšího domu ozvalo zapraskání. Pomalu jste vyrazili k místu, odkud se zvuk ozýval. Nečekali jste, že to bude past. Najednou z vedlejší uličky vyšla žena. Překvapila vás. Žena odhrnula svůj černý šat a začala střílet. Tvůj kamarád to schytal jako první. Ty jsi stačil ještě vystřelit. Žena klesla k zemi. Ale zasáhla tě do nohy. Byl jsi vyřazen z boje. Odkulhal ses k domu, protože se objevili další dva povstalci, kteří začali střílet. Zachránilo tě to, že střelba přilákala zbytek jednotky. Začala střelba, ze které oba povstalci nevyvázli živí.

Opřel ses o zeď a oddychoval. Myslel sis, že to skončilo, ale když se před tebou objevil z ničeho nic urostlý mudžahíd, věděl si, že to byl omyl. Zranění tě vysilovalo a bolest tě táhla k zemi, proto si ani neměl sílu vzdorovat úderu jeho paže. Zaútočil. Zasáhl tě. Tvé jediné štěstí bylo, že jsi křehkým příbytkem prolétl skrz. Mudžahíd vykročil vpřed, aby se ujistil, že si mrtvý. Nestačil ani nahlédnout. Jeho další pohyb zastavil zásah z tvé pistole.

Ležel jsi na zemi a prohlížel sis zkrvavený povrch země pod sebou.
„Tohle dlouho nevydržím,“ pomyslel sis a bolestí si omdlel.
Zbytek jednotky tě našel a dopravil na základnu, kde se o tebe postarali zdravotníci…


**

„Takže jsem to přežil,“ poznamenal Gary.
„Při této akci ano,“ odvětila.
„Mám strach.“
„Ano, cítím to.“

Náš rozhovor přerušil doktor Atchford.

„Přišla za vámi návštěva,“ pronesl.

Gary se otočil. „Teta přijela?“
„Ne, pro tebe, Gary, ale tady pro slečnu neznámou,“ usmál se.
„Kdo by mě tu hledal?“ udivila se.
„Také mě to překvapilo.“
„A jak se jmenuje ten dotyčný?“
„Terence Wickers.“
„A řekl, jak se jmenuji já?“
„Samozřejmě.“
„A jak tedy?“
„Emily Platter.“
„Vážně?“

Měla jsem pocit, že to není pravda.

„Udivena?“
„Ano,“
„Jak to?“
„Mám pocit, že to mé jméno není.“

Gary se postavil. „Půjdu do svého pokoje.“
„Dobře, a někdy se stav,“ usmála se.
„A tamto…“
„…bude naše tajemství,“ mrkla po něm.
„Jasně,“ pousmál se a odešel z mého pokoje.

Doktor Atchford přistoupil blíž.

„Doktore?!“ otočila jsem se směrem k oknu.
„Víte, co je divné, Emily?“
„Že jste nenašel v databázi žádnou Emily Plotter,“ odpověděla.
„Přesně tak.“
„Kde je ten muž?“
„Čeká u mě v lékařském pokoji,“ odvětil.
„Nepřišel sám, že?“
„Ne, to nepřišel, jak to všechno víte?“
„To nechtějte vědět,“ pozvedla obočí a snažila se zvednout.
„Hou, hou, ještě musíte pár dní ležet,“ snažil se mě zastavit.

Jeho ruce dopadly na její tělo.

„Musím jít, doktore,“ odrazila mu ruce, až dopadl na postel. Pokusil se zvednout, ale její levá ruka lehce zmáčkla bod v zátylku. Doktor Atchford znehybněl.

Sky se postavila. Vytáhla si kanylu z ruky a hodila ji na zem.

„Takhle to bude lepší, doktore,“ pronesla a opustila nemocniční pokoj.

* * *

[…Po chvilce dorazily do místnosti dva muži v černých kabátech.

„Sakra! Je pryč!“ zalamentoval jeden z nich.
„Jako by to tušila,“ dodal druhý.
„Je vážně dobrá.“
„Byla to Backmoorsova pýcha.“
„A kam ho ta pýcha dostala.“
„Claystone, nebude rád.“
„To nebude.“
„A co s doktorem?“
„Kašli na něho. Ten je mimo.“
„Myslíš, že ho zabila?“
„Omdlel.“
„Mizíme.“

Muži v černých kabátech odešli…]










Kapitola 13



Terence Wickers stál u telefonní budky a očekával hovor.


Drrrr. Zadrnčel telefon.

„Ano, pane?“ ozval se Terence.
„Našli jste ji?“
„Ne. Přišli jsme pozdě.“
„Jak pozdě? Vždyť její zdravotní stav podle doktora Atchforda byl vážný.“
„Zřejmě ne tak vážný.“
„Věděla to.“
„Co věděla?“
„Že pro ni přijdeme.“
„Pane, kdo je ve skutečnosti ta dívka?“
„Sky Waydersová.“
„Řekl jste, že to věděla.“
„Rozhoďte sítě a najděte ji!“
„Dobře, pane Claystone.“
„Nebo si najdu někoho jiného.“
„S Gregorym nám to, ale vyšlo.“
„Vyšlo?“
„No, uvěřil, že jsem Markův přítel a přijde si na Manchesterské nádraží pro ten balíček,“ uchechtl se.
„Ještě tam nebyl,“ odsekl Claystone. „Najděte raději tu holku, má větší cenu,“ srazil jeho radost z povedené akce.
„Dobře, pane.“

Terence Wickers si odkašlal a zavěsil.


* * *

V tu samou dobu se Sky procházela podél řeky Irwell.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.05.2017, 10:58:56 Odpovědět 
   Zdravím.

Text je čtivý (prostě jde o napínavé čtení). Sky stále uniká. Má štěstí, nebo má neobyčejné schopnosti?

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 28.05.2017, 8:47:41  
   Danny Jé: Zdravím,

Sky je prostě jedinečná :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
sbobet asiap
(15.5.2019, 14:37)
Romana ČERNÁ
(3.5.2019, 15:29)
obr
obr obr obr
obr
Strýček Věrek I...
Oskar
SEMÍNKO
ECHO PARAZIT
Myslím tedy jse...
Akras
obr
obr obr obr
obr

Milostný dopis
Bos Mutus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr