obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915113 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39060 příspěvků, 5698 autorů a 387971 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: HLEDÁ SE SKY WAYDERSOVÁ ::

 autor Danny Jé publikováno: 27.05.2017, 11:29  
Kapitola 14-16
 

Kapitola 14



Dvě hodiny po útěku Gregoryho Fosleye se nacházela parta Erika Chestera před Manchesterskou radnicí.


„Proč mám pocit, že nám Gregory lhal,“ pronesl Chester před svým týmem.

Pětičlenný tým se vracel z neúspěšné pátrací akce.

„Třeba to řekl jen, aby získal čas,“ ozval se muž po jeho pravici.
„Možná máš pravdu, Franku,“ kývl Chester.
„Co ta holka?“ řekl nejmenší člen týmu, Jerry.
Na jeho otázku zareagoval jako první urostlý ranař s vytetovaným keltským křížem na ruce, Mike. „Jerry, chceš s ní zajít do bijáku na nějakej romantickej film?“
„Holka zůstane tam, kde je,“ rozhodl Chester. „Ty a Berry se vrátíte do skladu.“

Mike protáhl ksicht a mávl na Berryho.

„A my?“ zeptal se Jerry.
„Myslím, že my zajedeme za jedním člověkem,“ odvětil Chester.
„Simon?“ zareagoval Frank.
„Jistě.“
Chester a poklepal Franka po ramenech. „Budeš řídit.“
„Dobře, šéfe,“ pousmál se Frank a hodil Berrymu klíče od auta. „Vezměte si moje auto.“

Skupina se rozdělila a oba týmy vyrazily k autům. Berry s Mikem vyrazili jako první. Skupina vedená Chesterem odjela směrem na Kent Street.

* * *

Cesta probíhala klidně. Vozidlo pokračovalo po Cross Street k místu destinace, když se najednou za nimi objevil černý Landrover.

„Myslím, že se na nás někdo přilepil,“ promluvil Frank.
„Jeď pořád stejnou rychlostí a na první odbočce zahni, uvidíme,“ řekl klidně Chester.
„Blíží se k nám,“ ozval se znovu Frank.
„Uvidíme,“ sykl Chester a podíval se do zadního okénka.
„Raději se připravím na nejhorší,“ poznamenal Jerry a připravil si svůj nablýskaný revolver.

Černý Landrover se přiblížil na jeden metr od modrého Nissanu.

„Jdou po nás, šéfe,“ vyhrkl Frank,

Sotva to dořekl, černý Landrover narazil do Nissanu se třemi pasažéry. Vozidlo se zakymácelo, ale stále drželo směr.

„Támhle přibrzdi,“ ukázal rukou Chester. „Podíváme se jim na zoubek.“
„OK,“ kývl Frank a snažil se opatrně zajet k chodníku.

Černý Landrover také přibrzdil. V první moment to vypadlo, že se o něco pokusí, ale projel bez povšimnutí dál.

„Co se to děje, šéfe?“ zeptal se Jerry, který se krčil na zadních sedadlech.
„Tak to ještě nevím, Jerry,“ odvětil.
„Co dál?“ ozval se Frank.
„Vyčkej chvíli.“
„A po…tom…“

Frankův hlas přerušil náraz. Z vedlejší ulice se vyřítil tahač, který smetl modrého Nissana ze silnice. Natlačil ho až na chodník. S tímhle nikdo nepočítal…

„Sakra!“ vykřikl Chester a jeho tělo narazilo do dveří. Hlavou prorazil okénko. Ve stejný okamžik mu z levé ruky vypadla zbraň. Vykřikl bolestí. Do břicha mu narazila Frankova paže. Znovu vykřikl bolestí a snažil se odrazit bezvládné Frankovo tělo, které celou svou mrtvou vahou narazilo do Chestera.

Když se zdemolované vozidlo zastavilo u zdi. Tahač přibrzdil a couvl. Znovu se rozjel a znovu narazil do modrého vraku. Pak znovu přibrzdil a couvl. Okamžik čekání přerušovala pára, které vycházela z motoru modrého Nissanu. Během pěti minut se na místě objevil černý Landrover. Zastavil. Vystoupili dva muži v šedomodrých oblecích. Vytáhli zbraně a vykročili směrem ke zdemolovanému autu. Tahač mezitím odjel.

Jerry jako jediný nebyl nehodou poznamenaný. Měl výhodu, že byl malý. Zapadl mezi sedačky a jen se bouchl, jinak byl v pořádku. To se o Frankovi říct nedalo. Jeho bezvládné tělo leželo na zraněném Chesterovi, který sténal bolestí. Jeho pravačka vykazovala známky silného krvácení. Stejně tak jako jeho hlava. Vrtěl se. Chtěl se pohnout, ale Frankovo zkroucené tělo mu to nedovolovalo.
„Myslím, že jsme to přežili,“ pronesl Jerry.

Otočil se v momentu, kdy k němu přistoupil muž v šedomodrém obleku. Výstřelem do hlavy ukončil jeho život.

„Ty jsi fakt idiot, Jerry,“ zasípal Chester.

Ten samý muž přistoupil i k Chesterovi.

„Ještě, ne!“ ozval se hlas druhého muže.
„Co jste zač?“ sykl Chester.
„Našli jste to?“ zeptal se ten samý hlas.
„Ne.“
„Nelhal bys nám, viď, Chestere?“ pousmál se a zmáčkl mu zraněné místo na jeho ramenu.
„Aaaarg,“ zaúpěl Chester.
„Co?!“ ozval se znovu a zmáčkl ho podruhé.
„Ty, hajzle,“ zasípal Chester.
„To nic není,“ pousmál se.
„Tak to ti věřím,“ odplivl si Chester.

Tento rozhovor přerušila vysílačka.

[„Ano, pane.“
„Máte ho?“
„Máme ho.“
„Našli to?“
„Říká, že ne.“
„Lže.“
„Myslím, že ne. Z jejich auta je šrot, oba jeho poskoci jsou mrtvý a Chester je na tom také hodně špatně.“
„Prohledejte ho.“
„Dobře.“
„A pak?“
„Pak ho zabijte.“
„Rozumím.“ ]

Muž v obleku si odkašlal a pokynul na druhého se sluchátkem v uchu.
„Pohlídej ho, prohlédnu jim auto.“
„Je to ztráta času,“ ozval se Chester.
„Jestli to nenajdeme, zabijeme tě.“
„To uděláte stejně.“
„Ano, to je vlastně pravda,“ pousmál se.
„Možná se domluvíme,“ zasípal Chester.
„Myslíš?“ udivil se. „Řekneš mi, kde to máme hledat?“
„Ne, řekni panu B., že mám jeho neteř.“
„Cože máš?“
„Mám jeho neteř.“
„Myslíš v tom skladu?“ zvedl se a zmáčkl mu znovu zraněné rameno.

Chester zaúpěl. „Hajzle, jeden.“

„Jo, pojistili jsme se, Chestere. Ty dva opičáci neměli žádnou šanci. Holka je v pořádku. Dotazy?“
„Žádné.“
„Také si myslím. Nebo máš snad něco, co by nás zaujalo?“
„Černý Petr.“
„Kdo?“
„Karta, kterou mám v ruce.“
„Jo, to souhlasí,“ dodal muž v šedomodrém obleku a vytáhl svou zbraň.

Chester přivřel oči. Pak už necítil nic. Pistole vystřelila a ukončila jeho život.

„Taková ztráta času,“ promluvil muž stojící opodál.
„Pan B., musí mít jistotu,“ odsekl muž, který právě zastřelil Chestera.

Oba muži schovali své zbraně a nastoupili do vozidla. Černý Landrover poté vyrazil prázdnou silnicí.


* * *

O půlhodiny později se objevila na místě policie.

„Neměli žádnou šanci,“ pronesl jeden z policistů.
„Kdo tohle udělal?“ zeptal se druhý.
„Čistá a rychlá práce.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Vidíš, jak je to auto namáčknuté na zdi?“
„Jo, vidím.“
„Někdo do nich ze strany najel,“ ukázal směrem, odkud podle něho vyrazilo auto, které srazilo modrý Nissan.
„Něco velkého,“ doplnil ten druhý.
„Tahač. Byl to tahač,“ promluvil muž stojící u lampy.
„Vy jste to viděl?“ zeptal se policajt.
„Velký tahač do nich najel, pak přijel černý Landrover a z něho vystoupili dva chlapi, a všechny zastřelili,“ odpověděl.
„A vy jste byl kde?“ zareagoval druhý z policistů.
„Stál jsem támhle,“ ukázal.
„Poznal byste někoho z nich?“ policajt pokračoval.
„Myslím, že,“ odvětil neznámý muž.
„Zkusil byste to?“ zeptal se první z policajtů.
„A támhle ten chlápek?!“ ukázal směrem před policajty. Oba se okamžitě otočili.
„Který?“ udivil se jeden z nich.

Otočili se zpátky, ale neznámý svědek byl už pryč.

„Sakra, co to bylo?“ udivil se.
„Viděl jsi to nebo se nám to zdálo?“
„Víme, jak se to stalo, což je dobře. Myslím, že nám to však moc nepomůže.“
„Také si to myslím.“

Během deseti minut přijel další policejní vůz. Stříbrný Lexus s modrým majáčkem. Když vozidlo zastavilo, vystoupili z něho dva muži v černých pláštích.

„A sakra, Mi6,“ procedil mezi zuby jeden z policajtů.

Muži vykročili k místu činu.

„Co se stalo?“ spustil jeden z nich.
„A vy jste?“ zeptal se jeden z policajtů.
„SIS - Mi6, konstábl Grays,“ představil se.
„Takže to přebíráte?“
„Ne, podíváme se.“
„Vážně?“ udivil se jeden z policajtů.

Grays pokynul na nejmenovaného muže - kolegu. Vykročili k autu.

„Chester,“ promluvil Grays.
„Znáte ho?“ zeptal se neznámý.
„Víte, Clay…,“

Grays se zastavil včas.

Muž, jehož jméno je Phil Claystone se zamračil.


(…jenom konstábl Grays věděl, kdo to je a proč tu je. Podléhá jen pod jednoho muže. Muže v pozadí. Jak mu říkal Grays. Ten muž v pozadí také podléhal jednomu člověku. Oběma neznámému člověku z vlády Jejího veličenstva…)


„Já vím, pane,“ omluvil se a ukázala na mrtvého muže.
„Chester?“
„Ano, to je Chester. Měl jsem s ním mít zítra schůzku,“ odvětil Grays.
„Měl pro vás ty dokumenty?“
„Doufal jsem v to.“
„Takže Chester je mrtvý a dokumenty pryč.“
„To nevíme.“
„Jedeme pryč.“

Grays kývl souhlasně hlavou.

Oba pak nastoupili do stříbrného vozu a bez jediného slova opustili místo činu.

„Viděl jsi to?“
„A co jako?“
„Přijeli a hned odjeli. Zvláštní, nemyslíš?“
„Terry, kašli na to. Nahlásíme to, uděláme zápis a zavoláme koronera.“
„Jasně, běž to nahlásit,“ pobídl ho kolega.


Usmál se a vytáhl s blůzy policejní žlutou pásku…









Kapitola 15



Klidné prostředí manchesterského nádraží přerušila dopravní nehoda. Malá dodávka narazila do autobusu. Několik vylekaných cestujících začalo panikařit. Řidič malé dodávky vystoupil z auta a mával na všechny, jako že je vše v pořádku. Bylo to první vzrušení toho dne. To druhé bylo daleko většího rázu. Bylo to v ten den, co jsem vyrazil na nádraží si vyzvednout balíček od Marka.


Připomněl jsem si telefonát s Terencem Wickersem, Markovým nevlastním bratrem.

„Rád bych vám předal nějaké věci.“
„Nádraží Manchester, PO Box, číslo nechám na vás,“ poradil jsem.
„Dobře. Číslo PO boxu je číslo. Rozumíte tomu?“
„Ovšem. Markova šifra. Díky,“ poděkoval jsem…

Vyrazil jsem na místo určení.

Začlenil jsem se do davu kráčejících a nic netušících lidí. Ani já jsem netušil, že Manchesterské nádraží se v následujících dvaceti minutách stane peklem. Zastavil jsem dvacet metrů před nádražím, když jsem se nakláněl k žebrajícímu bezdomovci. Do jeho klobouku jsem hodil několik mincí. V tom to budovou otřáslo. Krátce po prvním výbuchu, následoval druhý výbuch. Obrovský tlak roztrhl boční zeď jako by byla z papíru. Rozbitými okny se vyvalil kouř a prach. Uvnitř propukl požár. Lidé křičeli a volali o pomoc. Před nádražím lidé propadali panice a utíkali na druhou stranu ulice. Během deseti minut přijely dva hasičské vozy. Přítomní policisté se pokusili udělat prostor před budovou, aby měli hasiči bezproblémový vstup do budovy…

Měl jsem obrovské štěstí. Být rychlejší, tak bylo po mně. Kdo tohle mohl udělat? Pomyslel jsem si a podíval se na sedícího bezdomovce, který si oprašoval prach ze své deky.

Vzpomněl jsem si na Medy, která měla touhle dobou projíždět kolem Manchesterského nádraží se svou kamarádkou na kole. Nevím, jestli je to špatně, ale nechtěl jsem, aby tak mladé děvče zemřelo. Jsem rád, že mě poslechla a svou trasu změnila.

„Šel jste na nádraží, pane?“ zeptal se mě bezdomovec.
„Ano, měl jsem tam namířeno,“ odpověděl jsem.
„Tak to jste se podruhé narodil, že?“
„Myslím, že tohle potkalo vícero lidí,“ pousmál jsem se a vyrazil přes ulici pryč. Zpět do centra.


* * *


[ Withington ]


Když se Gregory Fosley ocitl večer doma, přemýšlel o člověku, kterého potkal, když se vracel domů…


Postával jsem u okna a sledoval kolemjdoucí davy, jak se i v těchto pozdních hodinách prodírají ulicemi. Mladí, staří, velcí, malí. Mnoha tváří a mnoha barev. Když jsem se najednou všiml muže u telefonní budky, který se ke mně přidal cestou do parku. Začal mluvit o nějakých lidech, co mu ukradli zavazadla, když se vracel z vlakového nádraží. Zaujalo mě to, protože díky této ztrátě, kterou šel nahlásit na nejbližší policejní stanici, si zachránil život. O tom také mluvil. Jestli jsem to prý slyšel, a že to strašné, co v tomto světě děje. Připadal mi jako obyčejný člověk, než se zmínil o člověku jménem Darby Tailor. Dělal jsem, že ho neznám a byl jsem zvědavý, co mi o něm sám řekne. Byl samé překvapení…


**

„…ten muž nechal zabít mého vnuka,“ tuhle větu jako bych nechtěl slyšet. Můj údajný otec a stojí za smrtí nějakého člověka?

„Jak to víte?“ udivil jsem se.
„Vím, kdo jsi,“ pousmál se na mě.
„Vážně?“
„Den mi o tobě povídal.“
„Den?“
„Ano, Den Rowdy.“
„Vy jste Denův děda?“
„Ano.“
„Myslel jsem, že jste mrtvý. A myslím, že si to myslel i Den.“
„Musel jsem zinscenovat svojí smrt, jinak by mě pořád pronásledovali.“
„A kdo?“
„Lidé z Mi5,“ odvětil a pokračoval. „Musel jsem zmizet, i když jsem byl u Mi5 skoro patnáct let. Objevili se u Mi5 nové tváře, Eric Chester, Terence Wickers a Darby Tailor. Po třech letech jsem zjistil, že dva první jmenovaní jsou pěkné svině. Erik Chester byl dokonce dvojitý agent. Když začal mít pocit, že na něj něco mám, šel za ředitelem a označil jako dvojitého agenta mě…“
„…vy jste Novorov?“ přerušil jsem ho dotazem.
„Ano, jak to víte?“ udivil se,
„Mluvil jsem s Chesterem…“
„…pěknej podrazák.“
„…vyprávěl mi nějaký příběh, kde vystupoval on a odhalil nějakého Novorova, vás.“
„On to jen šikovně na mě narafičil. A teď vypráví takovej příběh? Hajzl jeden. Je to všechno lež.“
„Chtěl po mě nějaké dokumenty, ale já o nich nic nevím. Když jsme je s Denem získali z Vatikánské knihovny, předali jsme je. Víc nevím.“
„Spálil jsem je.“
„Vy?“
„Ano, já.“
„Proč jste to nikomu neřekl?“
„Nevěřili by mi,“ pousmál se. „Prostě je chtěli získat.“
„Proto jste nechal v tom domě Denymu nějaké poznánky, pásky?
„To je pozůstatek, když jsem musel utéct před Whitemanem. To je muž v pozadí, který ovládá vše. Mi5, Mi6, Seventh Thorns. Stojí za vším.“
„Měl jsem čest ho poznat.“
„Tak asi víte, co je zač.“
„Ano, vím. Hledá mě,“ přiznal jsem se.
„Najde vás.
„Jak to víte?“
„Je to člověk s dlouhými prsty.
„Všiml jsem si.“
„Musel byste najít něco, čím byste mu dal najevo, že ho neohrozíte.
„A vy jste byl pro něho hrozbou?
„Když byl poradcem ministra zahraničí, několikrát jsme se pohádali. Věděl jsem, že to není dobrý člověk.“
„A kdo v tajných agenturách je dobrý člověk, že?“
„To je otázka určitého přesvědčení, proč tu práci dělám a snažím se jí dělat pro dobro země, nikoli pro vlastní profit.“
„Whiteman už vás nehledá?“
„Změnil jsem vizáž, jméno. George Novorov zemřel. Ať žije Robert Frost.“
„Divím se, že jste prošel do Mi5?“
„Otec mého otce přišel z Kyjeva, tehdejšího SSSR a můj otec byl pro Mi5 dvojitý agent v Rusku.“
„Tak teď už tomu rozumím. Hodil jste se jim.“
„Ano, to je pravda.“

Chvíli jsem zmlkl a pak se zeptal na Darby Tailora.

„Proč si myslíte, že Darby Tailor zabil vašeho vnuka?“ zeptal jsem se a zastavil se.
„On sám ne, ale dal k tomu příkaz. Byl také u Mi5.“
„Byl to doktor, zajímal se o nás jako o subjekty,“ poznamenal jsem s příchutí sarkasmu.
„Subjekty?“
„Nevěděl jste o tom?“
„Ne.“
„Tři subjekty, tři agenti přetvořeni k obrazu Mi5, vlastně Twainu.“
„I Den?“
„Ano.“
„A jak to víte?“
„Navštívil jsem Darby Tailora.“
Vykročil jsem a ukázal směrem k opuštěné lavičce.

„Měl jste ho zabít!“ vyhrkl Frost.
„To jsem chtěl.“
„A proč jste to neudělal?“
„Nechci být jako oni.“
„Tak to byste měl zmizet z této země,“ navrhl mi Frost.
„Proč jste to neudělal vy?“
„Pracuji na plánu, jak některým lidem…“
„…uškodit?“ přerušil jsem ho.
„Ten plán má ještě nedostatky, Gregory,“ pronesl.

Prozradil jsem se? Zřejmě ano.

„A proč mi to říkáte?“ zkusil jsem to zachránit.
„Někdo vás ovládá a ten někdo vám dál příkaz mě najít a zabít.“
„A přece jste se mně kontaktoval,“ poznamenal jsem.
„Ano, v první moment to tak vypadalo.“
„Jste stále hrozba,“ podotkl jsem a vytáhl pistoli s tlumičem.

Chvíli napětí přerušil výstřel.


**

…postával jsem u okna a sledoval kolemjdoucí davy, když zadrnčel telefon. Zvedl jsem ho.

„Vyřízeno?“ ozval se hlas na druhé straně sluchátka.
„Ovšem,“ odvětil jsem.
„Tvůj další cíl je John Whiteman.“


Sluchátko utichlo.






Kapitola 16



[ Edinburgh ]


V Edinburské knihovně se objevili dva dlouhovlasí muži v džínsovém kompletu. Vypadali jako dva hippies. S jedním malým rozdílem. Nejsou sedmdesátá léta a v radiu nehrají The Doors. Samozřejmě, že na sebe upoutali pozornost…


„Jimi, myslíš, že jsme tu správně?“ zeptal se jeden z nich.
„Jasně, že jo. Je to správná knihovna,“ odvětil ten druhý.
„A víš, jakou knihu hledáme?“
„Sandy říkala, že nějakou velkou knihu v červených deskách.“
„A název?“
„Ehm…pamatuji si jen…Dějiny.“
„No, to není moc.“
„Hele Robe, klídek, jasný?!“ ohradil se Jimi a strčil svého společníka do ramene.
„Tak jo, Jimi, promiň.“

Jeho ustrašený hlas byl známkou poslušnosti.

„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se mladík v pruhované košili.
„Jsi snad knihovník?“ odsekl Jimi.
„Ne, to nejsem, ale studuji na Univerzitě už třetím rokem,“ pousmál se.
„Hele, kámo…“

Jimiho hlas přerušila neznámá ruka.

„Rozhodně vaší pomoc rádi přijmeme,“ ozval se ženský hlas.

Oba hippies sebou škubli a otočili se.

„Sandy?!“ promluvili oba téměř současně.

„A co hledáte?“ zeptal se mladík v košili.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se něžným hlasem.
„Já, ehm, jmenuji se Richard,“ odvětil překvapeně.
„Jsem Sandy a ráda bych našla knihu s názvem Historie začíná na konci.“
„Tu neznám, ale vím, kde je katalog veškerých knih,“ pousmál se.
„Dobře, pojďme tedy,“ pobídla ho.

Jimi s Robem také vykročili, ale zastavil je přísný ženský hlas. „Vy, odsud vypadněte! A rychle!“
„Ale, my…“
„…Sklapni! Nechápu, jak pan Chester mohl nechat tohle na vás dvou,“ sykla a ukázala k východu.

Oba hippies sklopili poslušně hlavy a odešli.

„A můžeme jít, Roberte,“ pobídla ho a úsměv jí rozzářil tvář.
„Dobře,“ souhlasil a ukázal směr.


* * *

V tu samou chvíli se v knihovně objevili i dva muži v šedivých oblecích.

„Tamhle,“ ukázal jeden z nich.“
„Jdi tudy,“ ukázal. „Rozdělíme se, třeba si nás nevšimne.“
„Dobře,“ souhlasil a odpojil se.

Drsňačka Sandy a ochotný student pokračovali nevědomky dál.

„A mohu vědět, proč tuhle knihu hledáte?“ zeptal se student Richard.
„Je svým způsobem zvláštní,“ odvětila mile Sandy.
„Svým způsobem?“
„Ano, svým způsobem.“
„Co je na ní tak zvláštního?“
„Nemáš těch otázek tak trochu moc?“ ohradila se.
„Jsem někdy zvědavý?“ pousmál se.
„Jenom někdy?“ prolétlo ji hlavou.
„Tak raději nebuď!“
„To zní tajemně,“ usmál se a chtěl pokračovat, když ho zastavila její ruka, která přistála na rameni.
„Richarde, sklapni a najdi tu knihu!“ zavelela.
„Dobře, dobře,“ zarazil se student.

Zřejmě ho překvapila ta náhlá odměřenost půvabné dívky.


* * *

Muži v šedivých oblecích se mezitím nepozorovaně přesunuli na druhou stranu.

Sandy si jednoho všimla, ale už bylo pozdě. Muž se sluchátkem v uchu se zakřenil a ukázal směrem pod svůj oblek. Došlo jí to. Mám zbraň a rozhodně ji použiji, tak nedělej hlouposti.

„Co se děje?“ otočil se student Richard s dotazem na Sandy.
„Mám problém,“ odvětil a nepozorovaně vytáhla injekční stříkačku z postranní kapsy svého batohu.
„Víte, já…“
„…pokračuj a přestaň žvanit,“ strčila do něho rukou a druhou ho píchla do předloktí. Chtěl ucuknout, ale byla tam druhá ruka, která ji přidržela.
„Co to děláte?“
„Je to pro tvoje dobro, věř mi,“ šeptla a strčila do něho.
„Cože?“ vyhrkl nechápavě.
„Tamhle si sedni,“ ukázala.
„Víte, já…cítím se tak trochu…u...na…ve…ný…,“ soukal slova ze sebe a netušil, že během dalších dvou minut bude v limbu.

Sandy mu pomohla ke stolu, kde si sedl a opřel se. Muži v šedivých oblecích byli okamžitě v pohotovosti. Zrychlili na chůzi, aby oba zajistili. Nepodařilo se. Sandy se zamíchala mezi studenty a ztratila se jim z dohledu.


[ „Pane,“ ozval se jeden z nich do sluchátka. „Ta Chesterova holka nám zmizela.“
„Má tu knihu?“
„Myslím, že ne.
„Chci mít jistotu.“
„Rozumím, pane. Mladík je v limbu, něco mu zřejmě píchla. Narazili jsme na ně, když někam šli, takže knihu nemá.“
„Chci toho kluka.“
„Jak jsem řekl, něco mu zřejmě píchla a je mimo.“
„Sbalte ho s sebou.“
„Ano, pane.“
„Ona neví, že Chester už je pod drnem. Musíme toho využít.“
„Rozumím.“ ]


Muži přistoupili k mladíkovi a chtěli ho zvednout, když se tam objevila ochranka. Dva muži v bílé košili a modrých kalhotách.

„Odvedeme ho na ošetřovnu,“ řekl jeden z nich.
„My se o něj postaráme,“ řekl jeden z mužů v šedivém obleku.
„Je to student univerzity, pane.“
„A co?“
„Kdo jste? Prokažte svou totožnost,“ spustil ten druhý z ochranky.

Jak to dořekl, objevilo se několik studentů, kteří také potvrdili, že mladík je student Edinburské univerzity.

„Dobře, doveďte ho na ošetřovnu,“ souhlasně pokynul muž v šedivém obleku.
„Jste od policie?“ zeptal se jeden ze studentů.

Nikdo, ale už neodpověděl. Muži v šedivém beze slova zmizeli z knihovny.

„Co to bylo za chlapy?“ zeptal se další student.
„To nevíme, ale tady toho mladíka odveďte na ošetřovnu,“ promluvila ochranka.


Dva studenti pomohli svému spolužákovi na nohy a odvedli ho na univerzitní ošetřovnu.


* * *

[„Pane,“ toho mladíka se nám nepodařilo zajistit.“
„Sakra, k čemu tam teda jste?!“
„Objevila se tam ochranka a další studenti.“
„Sakra!“
„Chtěli vědět, jestli jsme od policie, tak jsme raději zmizeli.“
„Dobře. Zkuste najít tu holku. Bude ještě někde v Edinburghu.“
„Rozumím, pane.“
„Spojte se s detektivem Dunnem. Je to náš člověk. Ať využije svých informátorů.“
„Ano, pane.“ ]


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.05.2017, 11:27:21 Odpovědět 
   Zdravím.

Děj dostává spád (teroristické útoky, likvidace nepohodlných lidí a podobně), text se četl dobře a na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 28.05.2017, 8:48:58  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentáře :) Jsem rád, že se to četlo dobře. Samostatná sága o Sky Waydersové je také zajímavá.

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Johannes Faustus
(24.3.2019, 20:03)
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
obr
obr obr obr
obr
Srdeční
Thaddeus Colman
Říkej mi Barone...
Brujo616
Hraničná poruch...
Sonya
obr
obr obr obr
obr

Pozdrav a jdi dál
namenloss
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr