|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Nocturno LXXIX. - XCI. ::
 Seraph |
publikováno: 15.05.2017, 13:18
|
| VII. |
| |
|
|
LXXIX. Někdy stačí málo, jen jeden prudší pohyb, jedno máchnutí ruky, jedno bodnutí nožem do ledvin a agónii vystřídá blaho.
LXXX. Jak zvláštní pocit ležet na boku v posteli se zavřenýma očima, nos a ústa zabořené do polštáře, jedno ucho ohnuté, a vnímat teplo navzájem se ohřívajících rukou, objímajících polštář, slyšet pootevřeným oknem projíždět auta na silnici za všedního dne, tam kdesi venku v jiném světě, kde žijí lidé, kde se baví lidé, kde se milují lidé, kde si hrají lidé, v jiném světě za hranicemi mého bytu.
Jak zvláštní pocit nemuset vstávat do práce, vykoupený zatnutými zuby, bolestí a depresemi. V mém světě nechce nikdo žít, bavit se, hrát si ani milovat, v mém světě je jen jedna místnost, jedna postel a pocit, že se ráno neprobudím.
LXXXI. Jako bílý poník, plný síly, běžící po slunečním svitem zalité louce, pádí mé myšlenky minulostí, chvátají přes každý stěžejní okamžik historie mého bytí a poník šedne, jasnou oblohu zatemňují mraky, slunce se ztrácí a já se ve své mysli blížím k cíli, k příčině, k poznání chvíle, kdy jsem začal být netvorem, poník již zčernal, oči se mu zakalily a slábne každou vteřinou víc a víc. Proud vzpomínek již překonal hranice prazážitků a posledním obrazem bylo lůno mé matky. A můj poník vydechl naposledy.
LXXXII. Postůj, kdož jsi čelil smrti tváří v tvář a pověz, proč jsi od svého znovuzrození nevykonal pranic dobrého…
LXXXIII. Bojují již staletí v nekonečné při, odvěcí rivalové, převaha se přelévá z jedné strany na druhou, v souboji, který nikdy nepozná konečného vítěze…
Rozum nebo Cit?
LXXXIV. Padáme v tandemu Zemi vstříc, padáme spolu a jsme šťastní. V dobrém i zlém. Šťastní až do chvíle, než zjistíme, že se po zatáhnutí lanka nestalo nic…
Otáčím se s tebou na záda, abys neviděla naši blížící se zkázu. Abys mohla svých posledních pár vteřin prožít pohledem na nebe. Vztahuješ k němu ruku, jako bys pod hladinou padala ke dnu. Už jen okamžik a potopíme se, můj padlý anděli.
LXXXV. Kráčíš po promáčeném, ušlapaném trávníku cestičkou bez života. Procházíš mezi hroby, až se náhle zastavíš před jedním z bezejmenných náhrobků, do nějž kdosi vytesal epitaf:
„Miloval hudbu a vysmíval se světu.“
Takový jsem byl.
LXXXVI. Stínáš mé úsměvy lehkostí vánku, v každém světle najdeš tmu, náš vztah již má na kahánku, brzy ta pouta navždy přetnu.
LXXXVII. Vždycky jsem litoval kluky, co se fanaticky zamilovali do lesbiček. A teď? Teď fanaticky miluji svou sestru.
LXXXVIII. Mám na světě jediné dva přátele – tužku a papír.
LXXXIX. Jednoho dne si řekneme své Ano, podepíšeme oddací list na znamení toho, že k sobě patříme, ale niterně spolu nikdy nebudeme.
Zemřeme jako cizí lidé.
XC. Sleduji, jak nás dohání naše budoucí minulost – vše, co jsme dělali, než jsme se poznali… vše, na co tvrdě doplatíme.
XCI. Živote, ty má múzo, trpké plody do úst vkládáš. Ani nevíš, jak rád bych ti vše oplatil a plivl ti jejich pecky do tváře. Nesnáším tvou abstraktnost!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
91.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 1 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 4 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
