obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391761 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: HLEDÁ SE SKY WAYDERSOVÁ ::

 autor Danny Jé publikováno: 28.05.2017, 10:27  
Kapitola 17-18
 

Kapitola 17



Drsňačka Sandy, jak ji Chester rád nazýval, zmizela v uličkách Edinburghu. Na parkovišti ve starém městě – Old Town se potkala se Sky Waydersovou…


Sandy se procházela po parkovišti. Rozhlížela se a vybírala nějaké auto, kterým by zmizela z tohoto města. Už měla téměř vybráno, když se objevil manželský pár, který se vracel ke svému vozidlu. Bylo to auto hned vedle toho, které si Sandy vyhlédla. Zastavila se a ohlédla se na druhou stranu.

„Hlavně nenápadně,“ zazněla poznámka z levé strany.

Sandy se otočila, ale nikoho neviděla. Chvíli vyčkala, jestli se dotyčná objeví, ale nic. Podle hlasu poznala, že to je žena.
„Kdo jsi?“ vyhrkla.

Zpoza modré Toyoty vykoukla hlava postarší dámy.

„Mluvila jste na mě?“
„A vy jste mluvila před chvíli na mě?“ zeptala se Sandy.
„Ne.“
„Tak se starejte o sebe,“ odsekla a otočila se zpět směrem k Portsburgh Square

Postarší dáma zakroutila hlavou a vrátila se ke své činnosti. Když modrá Toyota opustila parkoviště, Sandy si vyhlédla jiný vůz. Vyrazila tam. Podívala se do strany, jestli se nikdo nedívá a pak přistoupila k vybranému vozu. Šikovně zasunula drát mezi okénko a dveře. Cvaklo to. Dveře se odemkly. Sandy se otočila pro jistotu ještě jednou do strany. Poté chtěla nastoupit. Zastavila ji ruka u krku.

„Neopatrná,“ pronesl ženský hlas.
„Jestli to chceš udělat, udělej to rychle, jinak tě pak zabiju,“ pohrozila Sandy.
„Nejsi v pozici, abys mi mohla pohrozit,“ řekla žena.
„Kdo jsi?“
„Moc se ptáš,“ odvětila Sky a natlačila ji více na auto.
„Ok, dobře, tak jo,“ promluvila Sandy.
„Sedej do auta!“
„Budu řídit?“ zeptala se Sandy.
„Ovšem.“
„Dobře,“ řekla poslušně Sandy a vlezla na místo řidiče.

Sky otevřela zadní dveře a sedla si Sandy.

„Můžeme jet!“ pobídla ji.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ spustila Sandy.
„Ovšem.“
„Kam jedeme?“
„Přes ten semafor, pak doleva na Lauriston Street.“
„A dál?“
„Lauriston Place.“
„A proč já?“
„Jsi na seznamu.“
„Cože?“ vyhrkla udiveně Sandy. „ Proč já?“
„To mi řekni ty, co je na tobě tak zvláštního?“ zeptala se Sky.
„Chester?!“
„Ten je mrtvý.“
„Cože, jak to víš? Zabila jsi ho?“
„Ne, já ne.“
„A kdo?“
„To nevím.“
„A proč jdeš po mně.“
„Jsi na seznamu osob, který mají nějaké informace.“
„Informace?“
„Ano, potřebuji informace.“
„Jaké?“
„Mám v tom zmatek a kolem mě se lidi akorát pronásledují, zabíjejí kvůli něčemu…“
„Možná, že kvůli těm informacím,“ dodala Sandy.
„Anebo možná kvůli mně.“
„A kdo jsi?“
„Jsem Sky.“
„Já jsem…“
„…vím, kdo jsi.“
„Kdo jsi ve skutečnosti?“ zeptala se znovu Sandy.
„Už jsem ti řekla kdo, jsem.“
„Je to jenom jméno a to nedělá z člověka to, čím je.“

Sky už nepromluvila.

„Už tam budeme,“ ozvala se Sandy.
„Na semaforu doprava a hned první ulice doleva,“ nařídila Sky.


* * *

Auto zastavilo na konci ulice.

„Mám vystoupit?“ zeptala se Sandy.
„Ne,“ odvětila Sky.
„Co budeme dělat?“
„Řekneš mi, co víš.“
„Nevím, co chceš vědět.“
„Kdo je Chester?“
„Chester je můj šéf. Vlastně už byl.“
„Nějaká spojitost s Mi5?“
„Hele, kdo jsi? Takové otázky. Jsi nějakej tajnej agent?“
„Jsem něco takového.“
„Nevím, jestli byl Chester v Mi5. My jsme měli za úkol najít nějaké knihy, spisy, které byly údajně schované v Edinburské knihovně.“
„Proto jsi tady?“
„Ano, proto jsem tady, ale přišli tam nějací chlápci, musela jsem zmizet.“
„Takže to nemáš?“
„Ne, nemám.“
„Jak ti chlápci vypadali?“
„Šedivé obleky, možná interpol nebo Mi5.“
„A nebo, policie. Na každém policejním oddělení je alespoň jeden informátor. Filtruje informace a v případě Red Alertu hlásí to svým šéfům. Vede to však daleko hlouběji než si dokážeme představit. Všechno je propojené a žádné náhodné úmrtí neexistují,“ spustila Sky.
„Ty máš nějaké informace?“
„Důkazy?“
„Ano, nějaké důkazy.“
„Nemám důkazy, ale mám jistotu. Znám budoucnost.“
„Cože znáš?“ udivila se Sandy.
„Znám příchozí budoucnost,“ ozvala se Sky a dotkla se ruky Sandy.

V tom se v mysli Sky, promítla budoucnost Sandy.

„Hej, nejsem na holky!“ ohradila se Sandy.
„Nechám tě žít. Nejsi nebezpečná,“ ozval se přívětivý hlas Sky.
„To jsem ráda, díky, ulevilo se mi.“

Sky se opřela o zadní sedačky.

„Jak můžeš vidět budoucnost?“ ozvala se Sandy.
Bylo to něco, co jí zjevně zaujalo.

„Jsou to vize a je to díky mému mozku,“ ukázala Sky směrem na svou hlavu. „Využívám větší část mozku než ostatní lidé. To mi řekl doktor.“
„Tvůj doktor?“
„Ano.“
„A kde je teď tvůj doktor?“
„Je mrtvý.“
„Zabili ho?“
„Ne. Já ho zabila.“
„Jak to?“
„Někdy to nejsem já. Měním se.“
„Máš dvě osobnosti?“ zeptala se Sandy.
„Něco o tom víš?“
„Četla jsem pár knih o takových případech, že lidé mají poruchu osobnosti a za určitých podmínek vyvolaných nějakým impulsem, spínačem se stávají někým jiným,“ odvětila Sandy.
„Viděla jsem i tvoji budoucnost,“ spustila Sky. „Šedivé obleky tě najdou.“
„Zabijí mě?“
„Nemusíš tam chodit.“
„Kam chodit?“
„Na místo, kde tě najdou.“
„Kde to je?“
„Newington.“
„Ale já tam musím. Chci vědět, proč zabili Chestera.“
„Chtějí stejné dokumenty.“
„Víš, co v nich je?“
„Nevím, co v nich je. Nejsou podstatné.“
„A co je podstatné?“
„Podstatné, je, aby se lidí dozvěděli o všech těch nepravostech této vlády.“
„To je dost revoluční gesto, Sky.“
„Nevím, co znamená revoluce v dnešním světě.“
„Už se nebojuje v ulicích, ale skrze média, televize, noviny…“
„…možná informovat noviny,“ přerušila ji Sky.
„Možná bych věděla, komu zavolat,“ vyhrkla s úsměvem Sandy, když už věděla, že Sky není opravdu nebezpečná.

Kdo je Sky? Je to nebezpečné monstrum nebo jen tajný výtvor nějaké tajné vládní organizace? Ne, ona je jen další, kdo se stal obětí systému…

„Myslím, že ti rozumím,“ spustila Sandy.
„To si nemyslím,“ řekla Sky jiným hlasem.

Sandy znejistila. Okamžitě ji prolétla myšlenka, o tom, jestli Sky je či není nebezpečná…

„Ten seznam osob, které máš najít…“
„…co je s ním,“ ozvala se Sky znovu hlasem, který Sandy znala.
„Uf, jsi zpět,“ pousmála se Sandy. „Ten jsi vytvořila ty nebo někdo jiný?“
„Já sama.“
„A zdroj?“
„Útržky vzpomínek.“
„To číslo, na které bys mohla zavolat. Je to přítel, novinář,“ řekla Sandy.
„Řekni ho,“ vybídla jí Sky.
„49117626.“
„Dobře, teď zmiz!“ sykla Sky. „A nezapomeň, kam nemáš chodit.“
„Moje volba!“ odsekla Sandy a opustila vůz.


Sky chvíli seděla sama ve voze. Pak se přemístila dopředu, na místo řidiče a opustila Lauriston Place.








Kapitola 18



[ Manchester ]


V tu samou dobu se objevili muži v černých oblecích u Darby Tailora.


„Víme o Sky, našli jsme Chesterovu holku,“ spustil jeden z nich.
„Ano, to je dobře,“ usmál se Darby.
„Co se vám stalo?“

Všiml si odřených obou zápěstí.

„Měl jsem návštěvu,“ odvětil Darby.
„Kdo to byl?“
„Gregory Fosley.“
„Toho pan Whiteman hledá.“
„Ano, vím.“
„Podle vašich rukou je patrné, že se vám ho nepodařilo zadržet.“
„Ne, to nepodařilo.“
„Jak jste se dostal z pout?“
„Nelly.“
„Kdo pak je Nelly?“ s úsměvem na tváři se podíval na svého parťáka.
„Jedna dívka, která potřebovala pomoc.“
„Kde je teď?“
„Šla ven.“
„Jasný, takže potřebovala pomoc, hm,“ usmíval se škodolibě. „Dal jste se na charitu?“
„Prostě potřebovala pomoc.“
„A váš syn? Ten bude také potřebovat pomoc, jinak ho zabijeme.“
„Dokud žiju já, bude žít i on,“ Darby odsekl.
„Toho jsem si vědom. Divím se, že s to vámi pana Whiteman neskončí.“
„Že by vzájemné sympatie?“
„Ou, Darby, to mu přece nevěříte,“ odkašlal si.
„A co ta Chesterova holka?“
„Co je s ní?“
„Co vám řekla.“
„Jen, že na ní narazila v Edinburghu.“
„Co dál?
„Dál nic, tady Fredy moc naléhal a holka to nevydržela.“
„Ach tak, takže?!“
„Takže pojedeme za panem Whitemanem.“
„Dobře, Deriku.“


Darby se pousmál a odešel se do vedlejší místnosti obléct.


* * *

Cestou do Whitemanova domu na Cromwell Street v Notthinghamu panovalo naprosté ticho. Darby Tailor se díval z okénka, i když cestu k Wthiemanovi dobře znal. Derek Cleevent, jeden z Whitemanových hochů jako spolujezdec také nevydal ani hlásku. Řidiče, Darby neznal. Byl to nový muž.

* * *


[ Notthingham ]


Auto dorazilo po hodině svižné jízdy na Cromwell Street. Zastavilo těsně u plotu. Bylo šero, ale před vchodem svítilo světlo. Jakmile vůz zastavil, z vchodových dveří vystoupil další muž v černém. Darby Tailor i Derek Cleevent vystoupili. Řidič zůstal.

„Darby!?“ ozval se hlas ve dveřích. Byl to Whiteman.
„Johne,“ pronesl tiše Darby.
„Ale kdepak máme to nadšení,“ pokračoval Whiteman a ukázal rukou dovnitř.
„Mohl jsi zavolat,“ řekl Darby.
„To jsem mohl, rád bych si s tebou vypil skleničku dobré brandy.“

Cleevent se zaksychtil a odešel do vedlejší místnosti.

„Dobře,“ pousmál se Darby a přijal pozvání Johna Whitemana.

Přesunuli se do prostorné místnosti u dvou velkých oken.

„Tak povídej, Darby, co je nového?“ začal Whiteman. Jeho další kroky vedli k baru, kde do dvou skleniček nalil brandy.
„Co bys chtěl slyšet, Johne?“
„Slyšel jsem, že se za tebou stavil Gregory, jak pozorné,“ pousmál se.
„Proto jsi mě vytáhl k sobě?“
„No, třeba i proto,“ odvětil a natáhl ruku se skleničkou.
„Díky,“ poděkoval Darby. „A jaký je tedy skutečný důvod?“
„Tady,“ ukázal Whiteman několik fotek rozložených na stole.
„Co to je?“
„Tak se podívej!“

Darby Tailor se naklonil a jednu z fotek si vzal do ruky. „Myslel jsem, že je mrtvý. Je to skutečně on?“
„Nejsi překvapen, Darby?“ podotkl Whiteman.
„Johne, po všech těch událostech v posledních dnech bych se ani nedivil, kdyby se ze záhrobí vrátil Viktor Frankestein,“ odvětil s úsměvem na rtech.
„Jsem rád, že ti neschází humor.“
„Kde je to focené?“
„Londýn.“
„Nějaké spojitosti?“
„Myslím, že něco nebo někoho hledá.“
„Možná.“
„Musíme ho najít.“
„Ty ho najdeš.“
„To je jasné, že ho najdu,“ pousmál se Whiteman. „Potřebujeme všechny ty dokumenty z Vatikánu.“
„Po akci v Itálii se přece předali vedení Mi5.“
„Nejsou nikde.“
„Tak je někdo zničil.“
„A proč by to prosím tě dělal?“
„Třeba, protože je každý chce.“

Whiteman se zamyslel a pak vstal.

„Víš, co v nich je, Darby?“
„Ne.“
„Já ano.“
„Četl jsi to?“
„Ano, četl jsem je.“
„Co v nich teda je, že jsou tak důležité?“
„Ty spisy ne, ale ten svitek…“
„…svitek?“ přerušil ho Darby, jako kdyby ho to udivilo.
„Ano, kromě spisů tam byl i jeden svitek, který popisuje Alto Bene – Nejvyšší dobro z pohledu církve ovšem,“ odvětil a pokračoval otázkou. „Říká vám něco jméno Cosimo de Migliorati?“
„Vůbec.“
„Papež Inocenc VII.“
„Aha, katolická církev,“ odfoukl si Darby. „Náboženství mě vážně nezajímá.“
„Vydrž, Darby. Je to zajímavější než si myslíš. Tento papež měl mezi nejbližšími lidmi svého úřadu několik arcibiskupů, kteří byli velmi horliví a ničili všechny pokusy o jakékoliv jiné vysvětlení evangelií. Byla jen jedna pravda a tu měl papež a jeho věrní v červených róbách. Nic překvapujícího. Jenomže v jeho úřadu byl jeden arcibiskup, který ve svém posledním dopise zmínil jistý svitek ve Vatikánské knihovně vypovídající o chystané reformě celé církve, která se dotkne všech království. Moc šlechty v té době byla ohrožena. Tajní posluhovači králů tento svitek začali hledat, a nejen oni. Svobodní zednáři, Maltézští rytíři a jiná společenství. Okamžitě zapojili různé skryté agenty, slídili, informátory, aby tento svitek našli. Když se arcibiskupův písař dozvěděl o významu toho svitku, tento dopis raději spálil…“
„Ale nenašli, že?“
„Našli ho až po pěti letech a zničili ho. Ukázalo se však, že tento svitek má kopii. Tu v roce 1901 objevil v milánské Ambrosiánské knihovně Ambrogio Achille Ratti, a údajně ji přesunul do Vatikánské knihovny, když se v roce 1914 stal jejím prefektem.“
„Zřejmě věděl proč.“
„Ovšem, církev se snažila ovládnout svět, ale stejně tak jako Hitlerovi a jeho hrůzám pod vlajkou genocidy, které v Evropě rozpoutal, tak ani církvi se v té době nepodařilo ovládnout všechna království a udělat z nich jedno jediné království. Království boží.“
„Se svojí Svatou inkvizicí k ní měli blízko.“
„Zřejmě proto Ambrogio Achille Ratti tento svitek ukryl na bezpečné místo ve Vatikánské knihovně. Bohužel netušil, že se pravda o svitku dostane na povrch a znovu se rozpoutá boj o jeho získání.“
„Jak se ale tyto informace dostali ven? To si to tajemství nevzal do hrobu?“
„V roce 1922 se stal papežem, Pius XI. Když umíral, tak to zřejmě někomu řekl. Jinak si to nedovedu představit,“ odvětil.
„Dobře, ale proč v dnešní době, kdy církev už nemá takovou moc, jako dříve by zajímalo…“
„…vláda, moc,“ skočil mi do toho Whiteman.
„A kdo udělal kopii toho svitku?“
„Tak to nikdo přesně neví, ale podezřelý je arcibiskupův písař.“
„Ten písař?“ udivil se Darby.
„Jmenoval Giuseppe Mantovanni. Možná si řekneš obyčejné jméno…“
„…toho neznám.“
„A co Dino Mantovanni?“ zeptal se Whiteman.
„Měl bych ho znát?“
„Italská tajná služba SISMI.“
„Trochu se v tom ztrácím, Johne.“
„Boloňský masakr ti asi něco říká, ne?“

Darby pokynul hlavou a Whiteman pokračoval.

„Málokdo už ví, že pozadí tohoto masakru mělo zakrýt činnost jednoho z generálů této tajné služby. Byl totiž členem zednářské lóže.“
„A ten Dino Mantovanni?“
„Ten byl také Zednář.“
„A co se týče té údajné kopie, která je možná originál…,“ zvedl Darby prst a pokračoval. „…tu ten Ital neviděl, že?“
„To nevím. Myslím si však, že v době, kdy jsme tyto dokumenty získali, Italové o této akci nevěděli. Říkáš, že je to možná originál?“
„Jen polemizuji, co když Zednáři spálili kopii a originál je uložen na takovém místě, kde ho nikdo nebude hledat.“
„Možné je všechno.“
„A ty spisy, které jsi viděl, ty odhalili něco zajímavého?“ zeptal se Darby a ukázal na prázdnou skleničku. Whiteman kývl a vykročil k baru. Sotva sklenku dolil, pokračoval dál ve svém vyprávění.

„V těch spisech, které jsem četl, byly čtyři jména, která se stále opakovala. Nevím, jestli to měla být jména možných dalších papežů, což by mi bylo úplně jedno. Věřím, že to byly vysoce vážení a uznávání lidé, ale já věřím jenom v prachy. Když je máš, máš všechno.“

Whiteman se zachechtal.

„Jaká jména?“
„Joseph T. Braun, Hans U. von Balthasar, Theo Jungfelt a Frederik Couschel.“
„Couschel, to je Francouz?“
„Jo, znáš ho?“
„Ne.“
„Zaujal tě?“
„Ano. Něco mi připomněl.“
„Co?“
„Terence Wickers, pamatuješ?“
„Také je na mém seznamu hledaných osob. Pěknej parchant.“
„Zabil Jeremy Flanka.“
„On to nebyl.“
„A kdo?“
„Já ho nechal zabít,“ řekl pyšně Whiteman.
„Ale proč, sakra?“ rozčílil se Darby.
„Protože je to idiot. Vožral se a v baru vyprávěl, jak dělá pro vládu. Že je důležitá osoba...“
„…a to vadí?“ vyhrkl jsem. „Víš, jak to dneska chodí. Některá špína se nám dokonce hodí. Vrhá stín na věci, které potřebujeme zakrýt.“
„George´s Dr Street Londýn,“ řekl krátce Whiteman a zapálil si.
„Co to je?“
„To je přece můj druhý dům.“
„Máš jich moc,“ odsekl jsem posměvačně.
„Vykecal ho nějakému chlápkovi v baru. A ten chlápek byl náhodou Terence Wickers.“
„To asi nebyla náhoda, že?“
„To asi ne.“
„Zabili oba a trochu tam uklidili.“
„Pro koho Terence dělal?“
„Claystone.“
„Nikdy jsem to jméno neslyšel.“
„Nevím kdo to je, ale on je také jen figurka. Nad ním existuje muž v pozadí. Cestička vede, až na úřad britské vlády.“
„To by byl partner, Johne, co?“
„Mám rád svoji nezávislost.“
„Je tohle nezávislost, když víš, že ti někdo jde po krku?“
„Stále mám moc. Stále ovládám lidi, Darby. To mě baví. Svět je jako šachovnice…“
„…i my jsme jen figurky, se kterými někdo hýbe,“ doplnil ho Darby.


Whiteman se zašklebil. Věděl, že má Darby pravdu. Také moc dobře věděl, že i on je svým způsobem jen figurkou v celém tom kolotoči událostí. Možná, že proto se snaží za každou cenu si ubránit alespoň ten pocit, že je nezávislý a není nikým manipulován…


Po chvilce ticha se ozval Darby s dotazem. „Budeš hledat Dena Rowdyho?“
„Co myslíš?“
„Budeš.“
„Ovšem.“
„Tak se ho snaž nezabít.“
„Jestli je jako tvůj syn Gregory, tak z něho nic stejně nedostaneme.“
„Víš, dobře, jak je to s tím, že jsem jeho otec.“
„Ale jsi jeho otec.“
„Ano, jsem, ale nikdy jsem ho nevychovával…“
„…a najednou se objevil v pětadvaceti u Mi5, hodně kurevská náhoda, co?“ zakašlal Whiteman.
„To jsou ty tvoje cigarety,“ dodal ironicky Darby.

Whiteman se zašklebil.

„Dostal se do Mi5 a…“
„…a ty jsi ho zařadil do projektu Chamelonik,“ vyhrkl znovu Whiteman.
„A co má být. Tam se ocitli i jiní.“
„Já vím, Den Rowdy, Sky Waydersová a tvůj Gregory.“
„A co jako?“ pozvedl Darby obočí.
„Naše trny v zadku,“ odvětil Whiteman.
„Nepovedlo se to podle představ,“ dodal Darby.
„Ano, ty představy máme každý jiný.“
„Začátek byl slibný.“
„Jo, ale nakonec jste z nich neudělali žádné super zabijáky, ale nějaké super myslící agenty,“ poznamenal Whiteman a napil se ze své sklenky.
„Jsou to nejúžasnější a zároveň nejnebezpečnější bytosti na této zemi. Umí se přizpůsobit jakékoliv situaci. Umí být kýmkoliv. Umí ovládnout mysl toho druhého. Když budou chtít, ovlivní tě a zabijou, ani nemrkneš, Johne.“
„Ale pořád jsem na živu,“ ohradil se. „Chceš mi snad vyhrožovat?!“
„Ne, to nechci. Chci tě jen varovat.“
„Najdu je všechny tři a zabiju je.“
„Gregoryho už jsi měl a stejně ti utekl.“

Whiteman se rozčílil. Praštil do zdi, až přiběhl z vedlejší místnosti jeho bodyguard Derek. „Děje se něco, šéfe?“

„Nic, k sakru!“ ohradil se Whiteman. „A tak jsme si pěkně povídali, Darby.“
„Johne, známe se už spoustu let a moc dobře víme, kdo jsme a co jsme.“
„Tak najdeme ty dokumenty, zbavíme se těch tvých mentálních kreatur a odjedeme na dovolenou, co?“ pousmál se Whiteman.
„Nejsou moje.“
„Ano, máš pravdu. Jsou naší vlády, že jo?“
„Myslím, že naše vláda o nich neví. Nebo ty, jako bývalý náměstek ministerstva zahraničí, ses snad svěřoval?“
„Zpověď není to, co bych vyhledával,“ zašklebil se.
„Škoda, myslel jsem, že se něco od tebe také dozvím,“ podotkl Darby.

Smích zazněl místností.

Derek Cleevent se podíval zpoza rohu na naše usměvavé tváře a zakroutil hlavou. Pak se podíval na Whitemana. „Mám ho odvést?“
„Jasně, odvez ho a někde cestou ho zastřel,“ pousmál se.

Darby protočil očima a vyrazil k východu.

„Měj se, Johne.“
„Ty taky, Darby.“
„Uvidíme se v pekle.“
„Myslím, že peklo je tady na zemi, Darby.


* * *

Auto vyrazilo z Cromwell Street. Asi kilometr za Mansfieldem vozidlo zastavilo na opuštěném parkovišti. Darby se podíval směrem na místo spolujezdce. Derek Cleevent se otočil a ve své pravačce držel pistoli.
„Myslel jsem, že Whiteman žertoval,“ poznamenal Darby.
„Whiteman ano, ale já ne,“ odsekl Cleevent.
„Myslím, že to se Whitemanovi líbit nebude.“
„Vážně mě to netrápí. Touhle dobou už je mrtvej…“
„…jak to myslíš?“

* * *

Ve stejnou dobu v Cromwell Street.

[ Whiteman se procházel po místnosti a v ruce držel skleničku s brandy, když se u dveří objevila jeho ochranka. Dva muži se sluchátkem v uchu.
„Nějaký problém, hoši?“
„Ne. Už ne,“ podsekl jeden z nich a vytáhl pistoli.
„Sakra!“ zaklekl Whiteman.

Pak už jen zazněly tři výstřely. Dva z nich ukončily jeho život. Třetí výstřel patřil druhému muži z ochranky...]


* * *

Parkoviště. U Chesterfield Road asi kilometr za Mansfieldem, o deset minut později.

Cleevent vedle Darbyho za roh malého kiosku.

„Nechali jste ho zabít?“ zeptal se Darby.
„Moc mluvíš, doktore,“ ohradil se Cleevent a strčil do něho pistolí.
„Kdo zatím stojí?“
„To máš jedno.“
„Možná budu mít v nebi o čem přemýšlet,“ dodal Darby.

Cleevent se rozchechtal. „Ty, rozhodně do nebe nepůjdeš!“
„Každý tam půjde,“ hájil si Darby svůj názor.
„Brát ti to nebudu,“ Cleevent se usmál se a vlnou rukou sáhl Darbymu na rameno. „Zastav!“

Darby se zastavil a otočil.

„Střelíš mě do hlavy?“ zeptal se.
„Ne, co kdyby někdo chtěl tvůj mozek,“ pousmál se Cleevent a namířil. „Žertuji.“

Zazněl výstřel. Darby vydechl a klesl k zemi. Nohy se mu podlomily. Už věděl, že se vícekrát na tomto světě nenadechne. Tak se naposledy usmál se a padl obličejem do trávy. Dvoubarevné prostředí. Hnědá zem a trsy podivných rostlin…

…několik drobných kapek krve dopadlo na její oválné listy…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.05.2017, 10:26:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Opět čtivá část plná intrik a uklízení nepohodlných osob. Nikdo si nemůže být jistý svým životem, zvláště když něco ví...

Hezký den a múzám zdar (hezky se četlo, text byl napínavý, vedený povětšinou dialogy, což není na škodu, protože i já jsem ve svých textech řádně ukecaný).
 ze dne 29.05.2017, 18:40:10  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji. Také si myslím, že jsou dialogy důležité. Lidé také spoustu věcí řeší přes hubu :) takže komunikace je důležitá.

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Vánek
Lišák
Výstřižek z den...
Verity von Leatri
SÚKROMNÉ LEKCIE
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr