obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915206 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39233 příspěvků, 5717 autorů a 388996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: HLEDÁ SE SKY WAYDERSOVÁ ::

 autor Danny Jé publikováno: 30.05.2017, 22:49  
Kapitola 22-23
 

Kapitola 22



[ Londýn ]


Měsíc po smrti Johna Whitemana nastalo podivné příměří. Nikdo nikoho nehledal a nikdo nikoho nepronásledoval. Možná, jsem si to jen nepřipouštěl, ale rozhodně jsem si užíval fakt, že se nemusím ohlížet za rameno, jestli mě nikdo nesleduje.


Tou dobu jsem se nacházel v Londýně. Poblíž Cambridge Theatre jsem narazil na dívku, které mě zaujala svou čtverhrannou čepkou. Když jsem ji oslovil, usmála se. Získal jsem další bod, pomyslel jsem si a nabídl ji procházku po Earlham Street. Souhlasila.

„Jste cizinka?“ zeptal jsem se.
„Poznal jste to?“ znovu se usmála.

Měla moc hezký úsměv a její krátký střih měl své kouzlo. I když byl vidět jen z části. Dokázal jsem však využít své představivosti.

„Jen hádám,“ odvětil jsem.
„Tak nehádejte.“
„Jmenuji se Gregory,“ představil jsem se a nastavil jí ruku.
„Jsem Laura.“

Uhnula pohledem do strany a ruku mi nepodala. Bylo to divné, ale neurazil jsem se.

„V pořádku,“ dodal jsem a začal ji vyprávět o své cestě vlakem z Lutonu.

Pokračovali jsme směrem k Palace Theatre, pak dál k Soho Square.

Ukázala na první bar, který byl při cestě. Překvapilo mě to, ale souhlasil jsem. Vstoupili jsme dovnitř. Vyhlédl jsem místo v rohu a tam jsem ukázal. Kývla a vyrazila první.

Usadili jsme se.

Když přišla obsluha, mladá dívka s dlouhými blond vlasy. Objednal jsem si pivo. Laura chtěla drink. Nějaký míchaný koktejl. Během chvilky to přinesla. Pivo položila přede mně a barevný koktejl před Lauru.

„To budeš pít,“ pronesl jsem s jemnou ironií na jazyku.
„Hezká barva, nemyslíš?“ pousmála se.
„Vypadá to hrozivě,“ dodal jsem.
„Když myslíš,“ mrkla po mě a napila se.

Polovina modročerveného obsahu v ní skončila. Usmál jsem se a napil se svého piva.

„Jsi odsud?“ zeptala se.
„Ne a ty?“
„Glasgow,“ řekla bez rozmyslu.
„Ale tvá angličtině nezní moc skotsky,“ poznamenal jsem.
„Ptal ses, odkud jsem.“
„Ovšem,“ pokynul jsem hlavou.
„Bydlím už dlouho v Londýně, Gregory.“
„Takže nejste cizinka?“ pousmál jsem se.
„Řekla jsem vám, abyste nehádal, když nepoznáte rodilého Brita,“ pronesla.

Mlčel jsem a pozoroval jsem její rty. Když promluvila, hrála si s jazykem jako by mě snad lákala na něco velmi slibného nebo mě sváděla? Ne, to ne. Znali jsme se krátce na to, abych si mohl pomyslet na moc s tak půvabnou dívkou. V každém případě to byly příjemné a já si to užíval. Alespoň pohledem.

„Co pak se děje?“
Všimla si toho.
„Jen sleduji tvůj úsměv,“ odvětil jsem.
„Mám pocit, že tě znám,“ vyhrkla najednou.
„No, páni.“
„Vážně. Podívej se mi do očí,“ pobídla mě.
„Jsi čarodějka?“ usmál jsem se, ale souhlasil.

Naklonil jsem se k ní blíž a podíval se jí do očí.

Můj úsměv se vytratil v momentu našeho očního kontaktu. Byl to přímý zásah a já se cítil jako by do mých očí pronikla cizí věc. Pálivá bolest se rozlezla po mé hlavě. Chtěl jsem ucuknout, ale chytla mé ruce a pevně je držela na stole. Měl jsem pocit, že mi praskne hlava, když jsem zaslechl její hlas.

„Uvolni se. Nech mě projít svou ochrannou stěnou.“
„Já tě slyším.“
„Neboj se mě.“
„Kdo jsi?“
„Jsem stejná jako ty.“

V ten moment jsem uvolnil ochrannou stěnu. Pálivá bolest ustoupila. Pronikla do mé mysli a já do její. Proběhla blesková výměna informací a já věděl, kdo proti mně sedí. Sky Waydersová.

„Našla jsi mě?“
„Našli jsme jeden druhého,“ odvětila a pustila mé ruce. Otevřel jsem oči a úsměv vytvaroval její tvář.
„Spoustu lidí tě hledá,“ pronesl jsem.
„Ano, vím to. Vždyť tebe také.“
„Proč jsi použila tu mentální sílu proti mně?“
„Věděla jsem, kdo jsi. Nechtěla jsem tě vystrašit a hlavně jsem nemohla vědět, jestli mě nechceš zabít.“
„Tak to samozřejmě nechci.“
„Viděla jsem některé události, které přijdou.“
„Budoucnost?“
„Ano.“
„V určitém okamžiku a myslím, že hlavně když mi hrozí nebezpečí, tak vidím, co se stane.“
„Jsme stejní, podobní a jediný toho druhu.“
„Ale udělali jsme mnoho zlého.“
„Jsme agenti. Byli jsme k tomu vycvičeni.“
„Ale kdo opravdu jsme, když si uvědomujeme, co se s námi děje a co ve skutečnosti jsme.“
„Jsme mentální agenti. Mentální zbraň, kterou Mi5 chtěla využít proti ostatním.“
„Přemýšlela jsi někdy o tom, že bychom se mohli změnit?“
„Já už se měním.“

Její poznámka mě překvapila.

„Jak měníš?“
„Vše, co jsem viděla, jsem někomu řekla, aby se lidé dozvěděli pravdu.“
„Pravdu?“
„Ano, pravdu.“
„Pravda v tomhle světě neznamená skoro nic.“
„Chci to změnit.“
„To lidé by se museli změnit a my dva je nezměníme.“
„Přijmi pokání.“¨
„Co to s tebou je?“

Po mé otázce se v jejích očích objevil temný stín. Oranžová uvnitř vystřídala modrou a výraz její tváře už nebyl tak roztomilý.

„Nic,“ odsekla.
„Ano, to jsem si všiml,“ pokynul jsem hlavou a natáhl se pro sklenici piva.

Její ruka okamžitě vystřelila po té mé. Teď jsem to však čekal a její pokus jsem zastavil. Chytl její ruku, ale vzápětí ji pustil. Sykla a zvedla se od stolu.

„Únik není řešení,“ pronesl jsem.
„Možná, že je to tak lepší.“
„Pro koho? Pro tebe nebo pro mě?“
„Pro oba.“
„Co takhle začít znovu a jinde?“
„Jinde?“
„Hlavně pryč odsud.“
„Mám ještě jeden úkol.“
„A jaký?“
„Pokusili se zaútočit na Buckinghamský palác.“
„A kdo?“ zeptal jsem se.
Měla tušení, že jsem za tím útokem byl já?
„Nevíme.“
„Kdo jste MY?“
„To je jedno, ale nepracujeme pro vládu, ani pro žádnou tajnou organizaci.“
„Když nejste tajní, tak kdo jste?“
„Nemohu ti věřit. Jsi stále pod vlivem Mi5.“
„Už nejsem v Mi5.“
„Kdo ti nařídil zabít Whitemana?“
„Nezabil jsem ho.“
„A kdo tě řídí?“
„Neřídí mě nikdo, ale chtěl jsem pomoci.“
„Kdo jste?“
„Už nejsme nikdo.“
„Hook.“

Slovo z jejích úst proletělo nad mojí hlavou.

„To byla tvoje práce?“ zeptal jsem se.
„Ne.“
„A ty máš s lidmi opravdu dobré úmysly?“
„Mé úmysly vycházejí z toho, co se stane.“
„Když to víš, můžeš tomu zabránit.“
„Také se o to pokusím,“ pousmála se a její výraz tváře znovu vykazoval radost, nadšení a opět její úsměv.
„Jsme to, co jsme,“ podotkl jsem.
„Co když ten jejich experiment nám nechtěně pomohl stát se něčím jiným a lepším?“ poznamenala.
„Ano. Umět ovládnout jinou mysl je opravdu někdy velmi zábavné.“
„Bez vedlejších účinků, ano.“
„Myslíš tvé proměny?“ odhalil jsem její rozpad osobnosti.
„Musím se to naučit ovládat. Mé lepší Já to, ale zvládne,“ podotkla.

Mrknutím po ní jsem se rozloučil. Sky Waydersové se ani neotočila. Pokračovala ke dveřím.


* * *

Ještě chvíli jsem tam seděl. Dopíjel jsem pivo, když se objevila číšnice, sympatická blondýnečka.

„Dáte si ještě něco?“
„Možná ano,“ usmál jsem se.
„Ptám se, jestli budete ještě něco pít,“ trvala na svém.
„Tonik, prosím,“ poručil jsem.
Pochopil jsem, že tahle holka randit nechce.
„Dobře, přinesu vám ho.“

Mrkla a věnovala mi úsměv.

„Co pijete vy, slečno?“ zastavil jsem ji.

Otočila se a znovu se usmála. „To samé co vy.“
„Dáte si se mnou?“ ukázal jsem na prostor před sebou.
„Končím až za dvě hodiny.“
„Počkám.“
„Dobře, tak pak třeba, když si to nerozmyslíte,“ pronesla a vyrazila k baru.

Barman to zaregistroval a k místu, kde jsem seděl, hodil nevraživý pohled. Všiml jsem si toho, ale otočil jsem směrem k oknu. Co mi je po něm. Barmanka byla rychlá a své pití jsem měl během pěti minut na stole. Hodil jsem po ní úsměvem a sáhl po sklenici. Rafinovaně, abych se mohl dotknout její ruky. Ucukla, ale usmála se. Bylo vidět, že jí to až tak nepříjemné nebylo. Když mi pak přinesla ještě jednu sklenku vychlazeného toniku, rovnou jsem zaplatil.


* * *

Po dvou hodinách se opravdu objevila u mého stolu. Vstal jsem a ukázal směrem ke dveřím. „Můžeme?!“
„Ovšem,“ pokynula hlavou a usmála se.
„Myslel, jsem, že nakonec utečete zadní stranou,“ poznamenal jsem.
„Přemýšlela jsem o tom.“
„Jako vážně?“
„Ale kdepak,“ usmála se. „Nejste první…“
„…kdo vás takhle pozval na rande?“
„Je to rande?“
„Samozřejmě.“
„Jednorázové rande?“
„Jestli nemáte nic proti spisovatelům.“
„Jste spisovatel? O čem píšete?“
„Dějiny. Přepisuji dějiny,“ odvětil jsem.
„Zatím jsem s žádným spisovatelem nerandila.“
„Spousta věcí je jednou poprvé.“
„To máte pravdu,“ pousmála se.
„Jmenuji se Gregory,“ představil jsem se.
„Já jsem Brownie.“
„Moc hezké jméno.“
„Děkuji.“
„A kam půjdeme, Brownie? Máš nějaký tip? Nejsem zdejší,“ omluvil jsem se.
„Vím, že nejsi odsud.“
„Poznala jsi to?“
„Nemáte londýnský přízvuk.“
„Wow, to existuje?“
„Ovšem,“ zasmála. „Odkud vážně jsi?“
„Moje poslední bydliště bylo v Manchesteru,“ odvětil jsem.
„Byl jsi někdy na Old Trafford?“
„Kde to je?“
„Ty nevíš, kde je Old Trafford?“
„Ne, to vážně netuším.“
„To si ze mě děláš srandu, že jo?“
„Nedělám,“ odpověděl jsem upřímně a využil svou schopnost proniknout do jiné mysli.
„No tak to žasnu. Bydlel jsi v Manchesteru a nevíš, co je Old Trafford.“
„Sport mě moc nebere.“
„Nevadí,“ zastavila se v uličce a chytla mě kolem krku.
Už byla pod mým vlivem.
„A co líbání? To tě bere?“ spustila.
„Uvidíme,“ pousmál jsem se.

Chytl jsem ji za boky a přimáčkl na stěnu. Lehce vyjekla. Přiblížil jsem se svými rty a něžně ji začal líbat. Její ruce se zabořily do mých vlasů. Jazyk pronikl do mých úst. Chuť mentolové žvýkačky se přenesla do mých úst a vyvolala ve mně podivnou vášeň. Měl jsem pocit, jako by se chuť mentolu potkávala s příchutí ještě něčeho jiného. V tuto chvíli mi to bylo, ale úplně jedno. Brownie se na mě mačkala a já se cítil vzrušený. Při prvním pohybu se jedna její ruka svezla po mém těle dolů. „Ty, se nezdáš,“ šeptla.
Měl jsem chuť se jí zmocnit. Tady a teď. Bylo šero a ulička byla kromě čtyř zaparkovaných aut úplně prázdná. Nebránila se.
„Vážně to chceš?“ podívala se na mě.
Kývl jsem a usmál se. Její ruce rozepnuly můj pásek. Knoflík se uvolnil. Zip sjel, až na konec. Vzrušením jsem ani nedýchal.
„Tak tohle si užiju,“ pronesla a stáhla mé kalhoty níž.

Lehce si vyhrnula svou minisukni. Chytla se mě za ramena a povytáhla se. Mé ruce ji uchopily za zadek. Nadzvedl jsem si ji a navedl. Její krátký výdech doplnilo splynutí našich těl. Něžné pohyby střídalo Brownieno vzdychání. Přirážela a já měl pocit, že tohle nikdy neskončí. Po chvilce jsme se vyměnili. Otočil jsem ji tváří ke zdi a zády k sobě. Přimáčkl se na její zadek a více jí roztáhl nohy. Krásně se propnula a já přirážel ještě s větším důrazem. Mé ruce vklouzly pod její triko a jemně se dotkly jejích prsou. Pak se vrátili zpět a pevně sevřely boky. Tohle je ono. Tohle je ta vášeň. Síla, kterou nelze zastavit.

Ale všechno má svůj začátek i konce, tak i tato půlnoční jízda skrze vášeň měla svůj závěr…

* * *

Chvíli poté se na mě Brownie podívala.

„Co se to se mnou stalo? Nikdy bych si nemyslela, že bych mohla tady v uličce s někým užívat,“ pronesla a stáhla si minisukni do původní délky.
Bylo vidět, že se za to i trochu stydí.
„Ale rozhodně to stálo za to,“ pousmál jsem se a pohladil ji.
„Bylo to moc pěkné. To je pravda,“ pokynula hlavou. „Očaroval jsi mě.“
„Já?“ dělal jsem hloupého.
„Umíš moc hezky líbat,“ podotkla.
„To bylo určitě tím,“ pousmál jsem se a znovu se ji dotkl.

Mé ruce sjely po krku níž a něžně se dotkly znovu jejich prsou. Ucukla. „Hele, už dost!“
„Vadí?“
„Ještě teď se chvěji.“
„Rád bych si to s tebou zopakoval.“
„Hele, promiň, ale je to vážně divný,“ pronesla.

Už jsem ji neovládal, proto se její mysl rozjasnila. Uvědomila si, že to co se stalo, by zřejmě nikdy asi neudělala, nepotkat mě. Stála a koukala. Občas se chytla za hlavu, a když se podívala několikrát do strany, vrátila se pohledem ke mně.

Pochopil jsem to a omluvil se. „Promiň, ale jsi vážně sladká Brownie.“
„Dobře, jsi taky vážně moc fajn, člověče, ale bylo to moc…,“
„…překvapivé?“ přerušil jsem ji.
„Asi tak, i když…sakra…,“ vyhrkla a skočila po mně.


Začali jsme se vášnivě líbat. Brownie byla opravdu sladká. Nejsladší dívka, kterou jsem ochutnal…









Kapitola 23



Druhý den večer jsem potkal Sky. Nebo potkala ona mě?


„Gregory, ty jsi ji využil,“ pronesl hlas z vedlejší uličky.
„To jsi ty, Sky?“ zeptal jsem se.

Zastavil jsem se a podíval se směrem k temnému zákoutí uličky, odkud vyšel její hlas.

„Ano, jsem to já,“ odvětila.
„Ty ses dívala?“ pousmál jsem se.
„Tak trochu,“ odvětila a sáhla mi po ruce.
„Sky?!“ ucukl jsem.
„Copak bojíš se?“
„No, není to otázka strachu, ale ty…?“
„…copak?“ usmála se.
„Víš…“
„…pojď ke mně, bydlím, hned za rohem,“ pobídla mě.
„Ty mě překvapuješ,“ pousmál jsem se.
„Tak pojď,“ natáhla ruku a její oči se proměnily. Nevšiml jsem si toho a slepě jí následoval.

Během deseti minut jsme byli u ní v bytě.

„Dobře, jsi vážně sexy, ale….“
„…moc mluvíš,“ přerušila mě a přimáčkla mě na stěnu. Rukou mi zajela pod košili, kterou ze mě strhla jedním pohybem. Její prsty se pak začaly prohánět po mé hrudi. Chytil jsem ji za zadek a přimáčkl ji na sebe. Vzdychla.

Usmál jsem se. „To snad nejsi ani ty, Sky.“
„Jsem to pořád já,“ pronesla a chytla mě pod krkem. Pak vykřikla nějaká slova. Ničemu jsem z toho nerozuměl, ale byl to impuls, že je něco špatně. Bylo však pozdě. Všiml jsem si jejích očí, které odrážely zuřivost, chlad a pomstu. Pomstu? Opravdu jsem to řekl?

„Sky, co se děje?“ zeptal jsem se a snažil se vymanit z jejího sevření. Marně. Její stisk byl jako ocelová pouta a proti tlaku, který mě tlačil na zeď, jsem neměl šanci. „Vážně, to stačí!“ Vyhrkl jsem a znovu se pokusil odvrátit její hněv.

Cítil, jak mi lezla do hlavy. Bránil jsem se, ale během chvilky prolomila všechny moje mentální bloky.

Když si byla jistá, že jí nehrozí nebezpečí, vyměnila si ruce a levačkou přitiskla nůž k mému krku. Nemohl jsem nic dělat, byl jsem jako paralyzovaný. Pokoušel jsem se odvrátit její útok na mou mysl, ale byla vážně dobrá. Pamatuji si, jak jednou řekl doktor Backmoors. Sky je ze všech těch třech nejlepší, ale i nejnebezpečnější. Měl pravdu.

„Chtěla jsem ti říct, že nemůžeš takhle zneužívat svůj dar,“ promluvila. „Byli jsme stvoření pro dobré věci. Zachránit tento svět a pomoci vrátit víru všem těm hříšníkům, kteří upadli do moci ďábla.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že mě zabije. Takové řeči mají věřící fanatici nebo šílenci. Ona byla to druhé, protože nevěřím, že by do ní hustili katechismus, když z ní chtěli udělat mentálního agenta. Jak říkal Darby Tailor, „Sky Waydersová je trojice. Tři osobnosti v jedné mysli“. Ona není spasitelkou, ale démonem v lidském těle.

„Vím, že mě nepochopíš, proto tě nemohu nechat být,“ pronesla a přiložila nůž k mé hrudi.

Když jsem ucítil, jak nůž proniká do mého těla, zavřel jsem oči.

„To není konec,“ poznamenala a ustoupila ode mě.

Sjížděl jsem po stěně dolů k zemi a tam jsem zůstal ležet. Cítil jsem zvláštní horko, které prostupovalo mým zraněním, až k srdci. Pak to byl jen chlad…


* * *

Naprosté ticho přerušil hlas Sky Waydersové. „Jsem unavená,“ pronesla a vyrazila k posteli. Ulehla do zelenkavé peřiny a okamžitě usnula…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.05.2017, 22:48:12 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento text byl nabitý erotikou. Vlastně šlo našemu hrdinovi o život, když jej pozvala Sky do svého bytu. V této části naštěstí nikdo nezemřel, spíše v něm hrála prim smyslnost (i s trochou nebezpečí). Nezbývá než čekat, co Sky udělá, když je stále hledanou osobou.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.05.2017, 20:20:30  
   Danny Jé: Zdravím,

ona mu ten život ale vzala :) I přesto děkuji, že to někdo čte .

hezký zbytek dne
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Arn Dresko IV. ...
jindra
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Bestie
Lišák
obr
obr obr obr
obr

Na nádraží v Bubenči
Jeňýk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr