obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392463 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Za mřížemi ::

 autor Nikis publikováno: 02.06.2017, 12:45  
Udělal jsem něco, co jsem toužil uskutečnit již dávno. Chytili mě a já tu teď sedím a přemítám, zda svého činu lituji, či nikoli.
 

07:29
Včera večer mě sem zavřeli. Prý jsem nebezpečný. To si myslí všichni. Pravda je ovšem opakem. Ano, asi jsem neudělal právě nejlepší rozhodnutí, ale už jsem nevěděl jak dál. Všichni se mnou jen manipulovali a využívali mě pro svůj prospěch. Nikoho nezajímalo, jak se cítím já. Pořád jen oni, oni a zase oni. Přál bych si změnit to, kým jsem se stal. Nebýt tak vlivný, bohatý a především naivní. Snažíte se lidem pomáhat, ale oni se vám akorát vysmějí do tváře. Nepoděkují. A takový byl bohužel celý můj dosavadní život.
A kde jsem teď? Sedím v téhle prašivé celé a modlím se, abych dostal trest smrti. Bylo by to vysvobození, takový dar z nebes. Nikdy jsem nevěřil v něco nad námi. Jsem na to až příliš velký ateista. Momentálně si ale jen přeji, aby můj život skončil. Aby zasáhla vyšší moc a poskytla mi vysvobození z mého prokletého života.
Dostal jsem tenhle starý deník. Většina stránek je vytrhaných a pro mě zůstalo jen asi šest nepopsaných listů. Tvrdili mi, že to pomáhá. Prý budu mít chuť se zabít sám. Bože, jakou měli pravdu! Ale řekl jsem si, že to zkusím. A tak jsem tady. Člověk, který od útlého dětství přísahal, že se nikdy nesníží k takové ubohosti, jako je psaní deníku. A teď tady sedím a píšu. Je zvláštní, jak hluboko dokáže člověk klesnout, když je mu zle.
Slyším cinkání klíčů. To bude asi strážný. Doufám, že mi nese něco k jídlu, protože jinak tu asi brzo chcípnu. Klíč rachotí v zámku. Čekám, že se dveře otevřou. Otvírá se ale jen malý otvor pod nimi. Strážnému lupne v kolenou – asi to nebude žádný mlaďoch – když se k otvoru shýbá a prostrkuje do něj mou snídani. Mám takový hlad...

08:03
Nic horšího jsem v životě nejedl. Nějaká prapodivná kaše neidentifikovatelného původu a bílá káva, ve které nejspíš vymáchali měsíc nepranou ponožku. Fuj! V žaludku mi to sice dlouho nevydrží, ale tu pachuť z jazyka hned tak nedostanu. Je mi vážně zle. Chci jen umřít. Nebo se probudit a zjistit, že celý můj život byl jen hloupý sen.

09:17
Byl tady psycholog. Prý ze mě měl dostat skutečný důvod mého činu. Já jim ale celou dobu říkám pravdu. Nesnášel jsem je! Všichni mě podrazili – mí podřízení, můj vlastní otec i ta coura, která si říkala má manželka. Zaplatili za to. A jsem za to rád. Potřebovali dostat lekci za to, co udělali. Zasloužili si to.
Zase slyším chrastění klíčů. Přeju si, aby mi všichni už dali pokoj. Aby mě postavili ke zdi a odstřelili stejně, jako to dělali za druhý světový s Židama. Aby mi píchli něco do žíly a já prostě umřel. Hlavně už nechci s nikým mluvit...

10:00
Další psycholog. Nebo někdo mu hodně podobný. Ptal se mě na to samé – proč jsem to udělal. Asi si myslel, že mu začnu vykládat něco jiného než kriminálce. Já nemám důvod lhát. Prostě jsem je všechny zabil. Co víc by chtěli slyšet? Nebudu jim vykládat pohádky. Na to vážně nemám náladu. A to je evidentně sere. Nemají do čeho rýpat, co řešit. Mám jim snad začít vykládat o tom, jak mi ta coura slibovala, že by mě nikdy nepodvedla, že mě navždy bude milovat? Ne, to bych se akorát styděl. Byla to prostě coura, která to o sobě ani netajila. A já byl prostě debil...

12:23
Bože! Nechte mě už všichni být! Mám tu rozepsanou srdceryvnou pravdivou historku a někdo mi sem jenom leze! No, kde jsem to skončil? Jo, u tý mojí coury...
Podvedla mě. A kdyby jen jednou. Jasně, jednou bych jí to možná odpustil. Každý jednou udělá přešlap. A já byl vždy člověk, který lidem odpouštěl.
Jednou si někoho přivedla domů. Byl jsem totálně na šrot, takže jsem si ani nebyl jistý, jestli toho chlapa vidím ve své vlastní posteli. Usnul jsem na gauči. Ráno byl pryč. A tak jsem to všechno přičítal jen své opilosti. Nepamatoval jsem si ani cestu domů. Kluci mě museli hodně ožrat. Pacholci praštěný!
Pak se to ale stalo znova. Opět jsem ve vlastní posteli našel cizího chlapa. A ta děvka se na mě jen usmála a řekla: „Tohle je Greg, můj kolega." Bylo mi z ní zle. Křičel jsem po ní, proklínal ji. Ale k ničemu to nebylo. Jen se na mě lhostejně dívala a zapálila si cigaretu. Ten chlap, Greg, měl aspoň víc nahnáno. Sebral si svých pár švestek a zmizel. Ale já věděl, že to tím neskončí.
Požádal jsem o rozvod. Ale ta coura se se mnou rozvést nechtěla. Jednoho dne mi oznámila, že je těhotná. Věděl jsem, že to děcko není moje. Už nějaký ten týden jsem s ní nespal. Jen ta představa se mi hnusila. Jenže ona všem tvrdila, že je moje. A já to nedokázala vyvrátit. Začínala být vlivnější než já...
Slyším za dveřmi hlasy – mužské hlasy. Určitě mluví o mně. Ale já nevím, co říkají. A asi mě to ani nezajímá. Půjdu si lehnout. Chci alespoň část tohoto dne zaspat. Doufám, že se večer dozvím, že mě odprásknou. Vážně v to doufám.

15:59
Před pěti minutami mě probudili. Jen aby mi oznámili, že v devět večer budu znát svůj definitivní rozsudek. Chápete, že mě budili kvůli takové blbosti? Teď už spát fakt nemůžu. Když zavřu oči, vidím před sebou obličej svého otce. Je plný krve a v očích má strach. Ani jeho vraždy nelituji. Dostal, co si zasloužil.
Stalo se to před pěti lety. Máma umřela při autonehodě. Táta zůstal sám a začal svůj žal utápět v alkoholu. To jsem ještě překousl. Pak si ale domů začala vodit takové, jakými byla později i moje žena. Několikrát jsem mu promlouval do duše. A při mé poslední promluvě slíbil, že to už neudělá.
O dva týdny později to začalo. Volal mi minimálně jednou do měsíce, že potřebuje peníze. Prý zablokovali mámin účet a on teď nemá ani kačku. Věděl, že jsem dostatečně zajištěný. Má firma v té době jen kvetla. A tak jsem mu jako hodný syn pomohl. Slušnou finanční částku jsem mu posílal každý měsíc. Myslel jsem si, že se vážně změnil...
Prudce zvedám hlavu. Celou zní ohlušující křik. Na chodbě už dupou stáže. To řve určitě ten vedle mě. Viděl jsem ho, než mě zavřeli. Je to psychopat. Snaží se zabít. Mlátí hlavou do zdi, ale má moc tvrdou palici na to, aby si nějak vážně ublížil. Takže už jen řve. Asi si myslí, že mu to v něčem pomůže.
Zpátky k mému otci. Po necelém roce jsem ho opět nachytal s nějakou děvkou. Oba byli zhulení. Otec mi přímo do očí řekl, že všechny ty prachy utratil za chlast, drogy a děvky. Už jsem s ním nechtěl mluvit. Ale ten parchant pořád jen lezl zpátky. Navíc se s tou courou, která nosila údajně moje děcko, dali do kupy a ani jeden z nich mi nechtěl dát pokoj. Zaplatili za to. Byla to jejich chyba...

17:05
Čekání na smrt je vážně otrava. Nudím se tady. Jediný, co můžu dělat, je znásilňovat myšlenkami tenhle prachobyčejný deník. Leze mi to na mozek. Už začínám chápat, proč spousta slavných literátů napsala svoje vrcholný dílo v base. Co tady má taky jinýho člověk dělat, že?
Tak si říkám, co bych teď dělal, kdybych nic nepodnikl. Asi bych jako každý den v tuhle hodinu seděl ve své přepychové vile a upíjel ze sklenky whisky. Sledoval bych nějaký nesmyslný seriál v televizi a přemýšlel, s kým zítra udělám obchod. Když nad tím tak přemýšlím – možná by to bylo zábavnější než tady jen sedět. Bral bych raději svůj každodenní stereotyp. Tady si můžu tak maximálně povídat s tou chcíplou krysou v rohu. Aspoň ta už to má za sebou. Závidím jí.

18:00
Zajímalo by mě, jestli to ty exoty – psychology, advokáty a já nevím koho ještě – pořád baví. Já jim vážně říkám pravdu. Můj otec byl kurevník a moje žena kurva. A mí podřízení si se mnou akorát vytírali zadek. Co víc ještě chtějí slyšet? Prostě jsem vzal zbraň a všechny je odprásknul. Tečka!
„Alane, musím dojet pro ty nákresy, dáš mi prachy?"
„Pane Watersi, je tady ten designer a potřeboval by zaplatit."
„Dovezil materiál na tu zakázku příští týden."
Někdo by si možná myslel, že mluvím o klasickém chodu stavební firmy. A já si to také myslel. Jenže pak jsem přišel do skladu, dostaly se mi do ruky faktury s rozdílnými daty a já pochopil. Mí podřízení mě okrádali. Měl jsem na starost moc věcí, nemohl jsem všechny hned kontrolovat. A oni byli tak vychytralí, že to geniálně maskovali. Byl jsem jim dobrý jen pro prachy. Dostávali vysokou mzdu, osobní odměny a ještě ze mě tahaly prachy takhle mimo. A já byl takový idiot a nepřišel na to dřív. Firma stále prosperovala a já zkrátka ty úniky nepoznal.
Dozvěděl jsem se to pár dní před tím večírkem. Už tehdy jsem věděl, koho přesně pozvu, abychom společně „oslavili největší zakázku, jaká se nám naskytla". Jo, byla to jen záminka pro to, abych je dostal na jedno místo. Lstivé, že? A samozřejmě jsem spoléhal na to, že má milovaná žena – také v mé firmě pracovala – přivede i mého otce. A ona to vážně udělala. A tím odsoudila i jeho ke smrti.
Znovu se ozývá šramocení klíčů a v malém otvoru pode dveřmi se objevuje tác s nevábně vypadajícím jídlem. Tak nějak nevím, jestli ho vůbec dokážu pozřít. Vypadá o něco lépe než první jídlo dnešní dne. Té pachuti jsem se ještě nezbavil. Otvor se zavírá a já si povzdechnu. Vážně jsem doufal v něco tak trochu méně... připomínající obsah popelnice?

19:32
Za hodinu a půl bude všechno jinak. Buď půjdu na smrt, nebo mě přesunou do jiné cely. Co asi udělají s tímhle deníkem? Vezmou a hodí ho do ohně? Nebo z něj jen vytrhnout mnou popsané stránky – zůstane tak jedna – a deník předají dalšímu trestanci čekajícímu na možnou smrt? Bude mé výlevy vůbec někdo číst? Nebo je smažou z povrchu země stejně jako možná mě?
Taky bych rád věděl, co asi psal původní majitel. Zpytoval své svědomí, nebo byl se svým činem smířený stejně jako já? A jak asi dopadl? Třeba to byl jen nevinný člověk, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě. I takové situace se stávají. Možná to byl masový vrah. Nebo to byl jen zoufalý mladík, který zabil dívku, která ho odmítla. V dnešní době se nedivím už ničemu.
Opírám se o kamennou zeď. Hlavou mi létá spousta myšlenek. Myslím na mámu. Musí být nešťastná z toho, co se stalo s jejím manželem. A k čemu se pak uchýlil její syn.
Pokud mi tohle čteš přes rameno, mami, věř, že jsem udělal ten nejlepší možný krok. Ještě na mě budeš pyšná. Jednou.

20:47
Před chvílí jsem přecházel po své cele z jedné strany na druhou a vždy se nervózně ohlédl po dveřích. Už to chci vědět! Měli pravdu. Myšlenka, že tohle může být mých posledních patnáct minut života, mě zaplavuje podivným pocitem. Ale nebojím se. Měl bych se bát. Kupodivu jsem až moc srovnaný se svým osudem.

20:54
Šest minut! Před očima mi probíhá celá ta vražda. Jak padali všichni k zemi. Všude byla krev. A uprostřed jsem stál já. Hrdě. V ruce jsem svíral zbraň. A na sobě měl nový oblek. V uších mi zní křik a prosby mých obětí. Pak přichází ticho a uspokojivý pocit.
Po zádech mi běhá mráz. V koutku duše se objevuje obava a strach. Začínám pochybovat.
Ne! Teď si to nemůžu dovolit! Teď už je pozdě začít lhát!
Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Musím se uklidnit. Byl to správný čin! Přiznal jsem se. Chtěl jsem to udělat. Tak proč se mi chvějí ruce?
Na chodbě se ozývají kroky. Je to tady! Blíží se. Uchopuji pero pevněji. Mám tolik myšlenek a pocitů, které bych chtěl na tomto papíru zanechat. Nemám čas. Je to konec!
Klíč rachotí v zámku a já rychle přemýšlím, co napsat jako poslední. Poslední slova jsou důležitá. Co to říkal můj otec? Nejsi můj syn? Ne, a on nebyl můj otec. Nechtěl jsem s ním mít něco společného.
Dveře se otevírají. A do místnosti někdo vstupuje. Neodkážu zvednout zrak. Cítím, jak mi pero pomalu vyklouzává z ruky. Ne, musím to dopsat!
Spáchal jsem trestný čin a nelit...

Z nedělního deníku
Alan Waters byl odsouzen k trestu smrti za vraždu deseti lidí. Podle kriminalistů a vězeňské služby svého činu nelitoval a ke všemu se přiznal. Jednalo se skutečně o pomstu, nebo byl vrah jen psychicky nemocný?


 celkové hodnocení autora: 92.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 05.06.2017, 18:27:38 Odpovědět 
   No nádhera! Zaujímavé je to v každej vete. Ľahký nádych irónie a čierneho humoru. Už som čakal, že sa zobudí zo sna a manželka, otec a banda zamestnancov mu budú ďalej piť nervy. Našťastie ich ozaj odbachol, má charakter. No nie? Však čo s takou zberbou?
 Šíma 02.06.2017, 12:44:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh je napsaný formou deníkových zápisů, které od sebe odděloval jen časový údaj, kdy byla ta či ona část napsána. Text vyznívá svým způsobem autenticky, osobně jsem nikdy nebyl v cele smrti a podobné události jsem viděl pouze z filmů a dokumentů, proto bych sázel na psychologický laděný příběh, který je vlastně fikcí, který vypráví o posledních hodinách seriového vraha, který ničeho nelitoval. Napadlo mne, to v něm nebylo ani semínko strachu?

Našel jsem práci šotka Překlepníčka: A já to nedokázala vyvrátit. -- nedokázal???

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Uroboros sedum
kilgoretraut
Dnešek?
Ondřej Sedlák Nový
Republikán a Pr...
William Joe
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr