obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Blahoslavení caparti ::

 autor Centurio publikováno: 24.06.2017, 22:05  
Z rozpracované básnické sbírky Kontroverze (Milane, prosím Tě, ...vyhoď to
 

forenzní haranti,
rozprostranitelní nýmandi,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochrondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí
a pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde po dobrých úmyslech je veta,
když Nazi-Europe valčík tančí každá sketa.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.
Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsosu členové žádné entity,
blahosloavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečmé.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
vždyť „ono“ se to takhle i líp přičítá.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co následuje?
Mocný vítr historie
(lehký vánek i bouřná sluje,
Eliáš tu prorokuje)
námi pluje, sviští, duje,
nás potápí, vynáší, mlátí, bije,
nikdo se před tím neukryje.
Ani beránek,´ni zmije.

Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalné oběti
za otců a dědů prokletí.

Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo - hai.

Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap - pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola - hola, hola - hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli,
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.

Zatímco po „Velkém třesku“ hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé, raněné chrání a já jsem hrůzou bez sebe.
Jen kvílím modlitbu jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl, jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak - ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedný větě.


forenzní haranti,
rozprostranitelní nýmandi,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochrondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí
a pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde po dobrých úmyslech je veta,
když Nazi-Europe valčík tančí každá sketa.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.
Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsosu členové žádné entity,
blahosloavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečmé.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
vždyť „ono“ se to takhle i líp přičítá.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co následuje?
Mocný vítr historie
(lehký vánek i bouřná sluje,
Eliáš tu prorokuje)
námi pluje, sviští, duje,
nás potápí, vynáší, mlátí, bije,
nikdo se před tím neukryje.
Ani beránek,´ni zmije.

Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalné oběti
za otců a dědů prokletí.

Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo - hai.

Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap - pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola - hola, hola - hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli,
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.

Zatímco po „Velkém třesku“ hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé, raněné chrání a já jsem hrůzou bez sebe.
Jen kvílím modlitbu jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl, jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak - ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedný větě.


forenzní haranti,
rozprostranitelní nýmandi,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochrondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí
a pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde po dobrých úmyslech je veta,
když Nazi-Europe valčík tančí každá sketa.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.
Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsosu členové žádné entity,
blahosloavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečmé.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
vždyť „ono“ se to takhle i líp přičítá.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co následuje?
Mocný vítr historie
(lehký vánek i bouřná sluje,
Eliáš tu prorokuje)
námi pluje, sviští, duje,
nás potápí, vynáší, mlátí, bije,
nikdo se před tím neukryje.
Ani beránek,´ni zmije.

Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalné oběti
za otců a dědů prokletí.

Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo - hai.

Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap - pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola - hola, hola - hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli,
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.

Zatímco po „Velkém třesku“ hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé, raněné chrání a já jsem hrůzou bez sebe.
Jen kvílím modlitbu jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl, jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak - ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedný větě.


forenzní haranti,
rozprostranitelní nýmandi,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochrondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí
a pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde po dobrých úmyslech je veta,
když Nazi-Europe valčík tančí každá sketa.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.
Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsosu členové žádné entity,
blahosloavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečmé.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
vždyť „ono“ se to takhle i líp přičítá.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co následuje?
Mocný vítr historie
(lehký vánek i bouřná sluje,
Eliáš tu prorokuje)
námi pluje, sviští, duje,
nás potápí, vynáší, mlátí, bije,
nikdo se před tím neukryje.
Ani beránek,´ni zmije.

Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalné oběti
za otců a dědů prokletí.

Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo - hai.

Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap - pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola - hola, hola - hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli,
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.

Zatímco po „Velkém třesku“ hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé, raněné chrání a já jsem hrůzou bez sebe.
Jen kvílím modlitbu jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl, jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak - ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedný větě.


forenzní haranti,
rozprostranitelní nýmandi,
hooligans vagabondi,
traumatologičtí James Bondi,

Hopsahejsa poskakovali rejskové,
toť svoloč černá, vesměs nevěrná,
hypochrondričtí melancholici,
abstinující alkoholici, gambleři a záletníci.

Zámek zamčen na tři západy,
čtvrtý západ už se brousí
a pátý projektuje,
zatímco první stářím rezne
a druhý protest tajný kuje.

Sólo nostalgických houslí Warszavského gheta
se probourává do Euroamerického svědomí beta,
kde po dobrých úmyslech je veta,
když Nazi-Europe valčík tančí každá sketa.

A sedmdesát procent evropského obyvatelstva
nemůže nikdo obvinit, že nevyrvali z pražců ocelové kolejnice,
po kterých dopravoval německý přesný systém
velké dřevěné rakve plné vyzáblých lidí
do továren na běsi, šílenství zvrácené přesnosti.
Oni nebyli lhostejní, oni se jenom báli,
že oni ani jejich děti už neuvidí východ slunce bez mříží,
komínů vysílajících k nebi temné kouřové signály
rdousící každý záchvěv naděje,
kde po pláči už zbyla jen nemohoucí křeč.

Blahoslavení bosí bez paměti a identity,
blahoslavení, kdož nejsosu členové žádné entity,
blahosloavení po hvězdách chodící,
blahoslavení naději všem přející,
neboť jejich je snění a básnění věčné.

Blahoslavení otroci občanských práv a svobod,
Blahoslavení, kdož prohráli život svůj jen o bod,
Blahoslavení, kteří ani neodstarovali svůj životní závod,
Blahoslavení, jejichž život skládá se jen z náhod,
Blahoslavení, jež nepochopili ani vlastní národ,
jejich je poznání pravdy skutečmé.

Blahoslavení budete, když se nebudete bát z řady vystoupit
a svědčit pravdu, když pravda nebude v kurzu,
když se vystavíte riziku ztráty vlastního života tím že pomůžete pronásledovaným, persekuovaným neviným.

Blahoslavení budou běženci, uprchlíci a utečenci
prchající před terorem nenávisti ve vlastních domovech,
když jim okolní země zavřou brány,
a veškeré naděje na lidskost, důstojnost a hrdost,
utopí se ve slovech
sociální rétoriky,
humanitárního pragmatismu,
a láskyprázdného euroamerického i japonskočínského
ostrakismu a hédonismu.

Totiž: „Co je doma, to se počítá,“
neboli malou domů, přihrajeme spolu,
Nikdo už nikomu nic nevyčítá,
vždyť „ono“ se to takhle i líp přičítá.

říká, kdo se bojí o vlastní spíž,
a každá charita, benefice nebo tombola
ve prospěch méně majetných a chudých,
kteří uvěřili, že existuje na zemi spravedlivost,
upřímnost nevinnost, laskavost a vstřícnost,
všechny v čistých pastelových barvách,
bohatě načančané, řádně ochucené a vyzdobené.
ale nikoliv nevkusně nebo kýčovitě:

Co následuje?
Mocný vítr historie
(lehký vánek i bouřná sluje,
Eliáš tu prorokuje)
námi pluje, sviští, duje,
nás potápí, vynáší, mlátí, bije,
nikdo se před tím neukryje.
Ani beránek,´ni zmije.

Už po celá dlouhá staletí
velké mámy učí děti
básně a písně zpaměti,
namísto zápalné oběti
za otců a dědů prokletí.

Rád bych znal tyhle mantry
středoevropského zaklenutí, sebeodříkání,
sňatků z rozumu i volných lásek
na periferiích i v centrech metropolí.

Rád bych znal tyhle písně příběhů,
jež ožívají v axonometrii národů,
a dávají nám tušit, jak více jsme si podobní,
proč toužíme být svobodní.

Zodiak nechrání, avšak dnes už neděsí,
ten otáčí se pořád stejně, jak čekáme: rovnoměrně,
k pahorkům nevstřebané i nevyzářené lásky
pokládá hole své a jsou na nich oblázky a zmrazky,
takto lidstvo nikdy nedojde svého cíle,
když jednomu protivné,
co druhému příjemné je.

Zatím s úspěchem to řešíme
prudkým rozvojem technologií
a devalvací mezilidských vztahů,
jak daleko však může zajít ignorace psychiky
a vládní podpora hromadných lidských vrahů?

Motýl , co mávl křídlem
nad zelenomodrým oceánem splínu:
Blues samá beznaděj,
yeah – yeah, yahoo - hai.

Kolibřík opylující
rozevláté voňavé okvětí
nádhernou Vandu orchidej
(doo wap – pa, wap - pa dai)

Čerstvý ženáč,
když nerozumí nové ženě své,
co po něm dnes „ona“ chce,
hola - hola, hola - hej.

Figurant od K.,v osudnou černou neděli,
jeden z těch dvou roztomile bezvýznamných rorýsků,
co vzadu v hospodě dlouze jen plkali a seděli,
a smáli se až nikdo nevěděl proč, chvílemi:

šeptá do noci hvězd měsíční melodii,
jež zpívá se v jeho rodné Arabii
a pak balí si příslušnou techniku,
co má tu Mohamed na triku.

Figurant pohnut svatostí poslání,
vylévá srdce, teď nic mu už nebrání,
odchází do města, obléká tuniku,
pod ní má smrti stroj, bez viny, bez hříchu,

a on jist si svým úkolem, poslušen výcviku,
vidinou rajských panen potlačí paniku,
až odpálí sám sebe uprostřed lidí na chodníku,
takže co nejvíc bezvěrců ztratí svůj život a pýchu.

Zatímco po „Velkém třesku“ hledá zkratku do nebe
a policie sčítá mrtvé, raněné chrání a já jsem hrůzou bez sebe.
Jen kvílím modlitbu jako Kaddiš k Bohu počátku i zániku,
jaký má tohle smysl, jakou logiku.

Dáme si volno – jen tak - ze zvyku,
Až já půjdu do města, vezmu si kytaru,
a budu hrát nové písně, pěkně postaru,
a nebudem´ kolem toho dělat příliš povyku.

Ať lidí tam je radši míň než víc,
aby každý s každým moh´si něco říct,
Ať každý pozná, že má druha na světě,
vždyť: „Co víc si můžem´ přát?“ v jedný větě.


 celkové hodnocení autora: 94.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 24.06.2017, 22:05:05 Odpovědět 
   Předpokládám, že není záměrem text třikrát opakovat, že je to nedopatření, jinak by to mohl být systém kolovrátku, který nic nezmění. Báseň je litanická, silně rozpažená, vzrušená a rozhořčená.Se sociálním a společenských cítěním. Je kombinovano se splínem a hledáním spřízněné duše. Svým způsobem je i mementem Až se zajíká cizími expresivními výrazy, vyjadřuje znechucení. Hořce hovoří o těch "blahoslavených", netečných především (i když mezi ně jsou zahrnuti i ti "po hvězdách chodící". Autor si bere na paškál středoevropský prostor s historickými reminiscencemi, především fašismem. V další fázi kontrastuje se současným problémem "běženců". Je zde uveden rozpor mezi slitováním s vyhnanci, kteří trpí a těmi, kteří utrpení způsobují. Snad v další části bude uvedeno srovnání kultur a ono odlišení, kdo je kdo, kdo, jehož praktická aplikace se dosud nedaří.
Báseň je jako by vychrlená, se střídáním rytmu a tempa, rozhořčená a prosící modlitba, jejíž hudbu v pozadí si lze představit. Místy je však až přeexponovaná až poněkud módně nabubřelá a patetická či mnohomluvná.V celku působí svou expresí a naléhavostí jako "burcovač svědomí".V básni jsou bohužel překlepy i hrubka (továren na běsi). Etická hodnota básně ubírá znaménko z dvojky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Sny sa neplnia
Mon
XXVI. Fikce, ne...
Quenťoš
Zavyl vlk
Stanislav Klín
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr