obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2915546 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5772 autorů a 391781 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: SKY WAYDERSOVÁ - 1 - Vzkříšení ::

 autor Danny Jé publikováno: 29.06.2017, 10:45  
Kapitola 4-5
 

Kapitola 4



[ Blackfriars Street, o 20 minut později ]


Místo činu bylo označené páskou. Kolem stálo pět uniformovaných policistů a muž v šedivém plášti.


„Detektive, chcete vyslechnout toho muže, co řekl, že toho mrtvého viděl jít do té uličky s nějakou ženou?“ zeptal se strážník.
„Odvezte ho na stanici. Já se tu ještě porozhlédnu,“ pronesl detektiv a vstoupil do uličky.
„Tady nic není,“ ozval se strážník, který to tam procházel.
„Našel jste něco? Krev, nebo nějaký otisk boty?“ zeptal se detektiv.
„Ne, pane.“

Detektiv Harrison pokynul hlavou a vrátil se ke svému vozu, kterým přijel.


* * *

[ Lochend Park ]


Blížila jsem se k Lochend Parku.

Když do mě chladný vítr několikrát narazil, zapnula jsem si mikinu, až ke krku.

„Docela chladno,“ ozval se hlas za mnou.

Otočila jsem se.

„Prosím?!“
„Jen říkám, že je docela chladno,“ odvětil muž v kostkované košili.
„Aha.“
„Jsem Dave Row,“ představil se.
„Rhona,“ představila jsem se jiným jménem.
„Hezké jméno,“ usmál se.

Pozvedla jsem obočí a myslela si své. Cizí člověk. Proč mu říkat, kdo opravdu jsem. Cizí člověk. Zítra o něm už neuslyším…

„Chápu, jsem pro vás cizí,“ snažil se mi znovu vetřít do společnosti.
„Ano, neznám vás,“ podotkla jsem.
„Mířím do Loch Inn, na oběd. Nepřidáte se?“ nabídl se.
„Ne. Děkuji. Mířím do Lochend Parku.“
„V pořádku. Chápu. Mějte se,“ rozloučil se a přešel na druhý chodník.


Pár metrů za křižovatkou jsem odbočila do otevřených vrat Lochend Parku…


* * *

[ Kriketový klub Nottinghamshire County Cricket Club ]


„Krásný den, Tome,“ ozval se hlas na rohu cesty. Byl to Kent T. Harleson, předseda nadnárodní společnosti Cheens & Com.
„Zdravím tě, Kente,“ odvětil Thomas P. Goodens, vlastník koncernu Old Mount Company.
„Tak se mi doneslo, že nám objekt znovu utekl,“ poznamenal Kent s úsměvem na tváři.

Jako by z toho měl radost.

„Chytneme ho,“ ozval se Thomas P. Goodens.
„Myslím, že byste měl,“ zdůraznil slovo měl, jako by za to mohl právě on. Možná si to myslel.

Thomas P. Goodens protáhl obličej a odsekl něco nesrozumitelného.

„Cože si říkal?“ zeptal se Kent T. Harleson a jeho povýšenecký úsměv jen přilil olej do ohně.
„Nech toho, Kente!“ ohradil se Thomas. „Najedeme ji!“
„To byste měli.“


Po chvilce nastoupil Thomas P. Goodens do svého luxusního vozu a odjel.


* * *

„Váš přítel selhal,“ ozval se hlas muže, který se objevil vedle.
„Vždycky se objevíte tak neočekávaně,“ pronesl Kent a podíval se na muže v modrém obleku.
„Jsme Karnegové.“

Kent T. Harleson jen kývl hlavou. V tom se ozval ohromný výbuch. Tlaková vlna došla, až k místu, kde stál Kent a muž v modrém obleku.

„Vy!“ otočil se Kent na Karnega a vztek, který měl ve své tváři, hovořil za své.
„Čekal jsem, že budete rád.“
„Z čeho?!“
„Sarkasmus,“ dodal muž v modrém a zmizel.
„Vy…! Sakra!“ procedil Kent Harleson mezi zuby a vztekle hodil kriketovou pálkou o zem.


* * *


[Lochend Park]


Procházela jsem parkem a přemýšlela.

„Telefon,“ vzpomněla jsem si a vytáhla Maisův telefon z kapsy.

Prolistovala jsem všechny příchozí a odchozí hovory. Žádné číslo mi nebylo povědomé, až na jedno. Tři trojky na začátku. Kde jsem ho už viděla?


**

…nárazníky černého SUV byly namáčknuté na pravé straně vozidla. To, co zbylo z Jima, jsem zahlédla mezi sedačkou a zmuchlanou přední části našeho auta.

„Jime!“ vykřikla jsem.

Byl to jen výkřik do tmy. Jim byl mrtvý. Jen zázrakem jsem měla lehce pohmožděné rameno a odřenou hlavu. Cítila jsem slabost v nohou a motala se mi hlava. Ani nevím, jak jsem se dostala ven. Poslední, co si pamatuji, byla světla nade mnou. Nemocnice…

„Doktore?!“


**


Procitla jsem. Byla jsem zpět. Co to bylo? Další vzpomínka? Kolikrát musím ještě prožít takové flashbacky, abych si vzpomněla, kdo jsem?

Možná bych se měla zeptat v nemocnici, kdo byl ten doktor, napadlo mě.

Strčila jsem telefon zpátky do kapsy a pokračovala dál. Jediné, co jsem věděla, že ta nemocnice byla v Anglii. V jakémsi Notthinghamu…


* * *

[ Kriketový klub Nottinghamshire County Cricket Club ]


„Co si o sobě myslí!“ vyhrkl naštvaně Kent.

Uvědomil si, že další selhání zřejmě Karnegové nebudou tolerovat ani v jeho případě. Vždycky si myslel, že setkání s nimi mu přinese výhody. Ano. Měl výhody. Nic netrvá však věčně a přijde chvíle, kdy musí i on platit. Teď zaplatil Thomas Goodens.

„Kde je Anthony?“ šeptl a vyhlížel svého řidiče, který tu měl být.

Něco se stalo, prolítlo mu hlavou a sáhl do kapsy pro telefon.

Jakmile ho zvedl, začal zvonit.

Cože? Zatvářil se překvapeně. To číslo neznal, ale zmáčkl zelené tlačítko a hovor přijal.

„Ano?!“
„Neudělejte nic neuváženého!“ pronesl hlas, který Kent okamžitě poznal.
„Patricku?!“ sykl a výbuch vozu Thomase Goodense si dal do souvislosti s ním.
A já si myslel, že to byli Karnegové, pomyslel si.

„Tu holku musíte najít,“ řekl Patrick.

Patrick Harold, šéf ochranky ministerstva zahraničí.

„Nebo se mi stane něco podobného jako Thomasovi?“ zeptal se Kent.
„Nemáte ponětí, jak ta holka je nebezpečná,“ dodal Patrick.
„Myslel jsem, že Phil Claystone to zvládne…“
„…to si myslel i Thomas Goodens. I Kenneth Itwish,“ přerušil ho Patrick Harold.
„Chcete mi říct, že se hodláte zbavit i poradce ministra zahraničí?“
„To jsem neřekl, jen že si také myslel, že to Phil Claystone zvládne a nezvládnul.


V tu chvíli mi došlo, že o nich Karnegové zřejmě nevědí. Přece by to nedopustili. Anebo ano? Ví Harold, že Karnegové tu holku také hledají?


„Tak se snažte!“ dodal Patrick a zavěsil.

Kent už nestačil říct ani slovo.


* * *

[ Edinburská policejní stanice, o hodinu později ]


Detektiv Harrison vstoupil do své kanceláře. K jeho překvapení tam nikdo nebyl.

„Kde je ten chlap, co viděl oběť s tou ženskou?“ zeptal se nahlas.

Dostatečně, aby ho všichni slyšeli.

„Nikdo tady není,“ ozval se někdo ze skupinky přihlížejících policistů.
„No, to vidím. Ale ten strážník ho měl přivést.“
„Nikdo nikoho nepřivezl.“
„To se mi snad zdá,“ mávl rukou a zmizel ve své kanceláři.

Zřejmě nechtěl svědčit, pronesl kdosi z přítomných.

Během následujících deseti minut to už nikdo neřešil.









Kapitola 5



[ Nottinghamská nemocnice, o týden později ]


Toho dne jsem vyrazila do nemocnice, ve které mě vrátili před dvěma roky zpět k životu. Chtěla jsem najít doktora, který se o mě staral. Chtěla jsem najít odpovědi. To telefonní číslo. Tři trojky na začátku. Manchesterská nemocnice. Vzpomněla jsem si.


„Koho hledáte?“ oslovila mě zdravotní sestra u výtahu.
„Ráda bych poděkovala doktoru, který mi zachránil život,“ odvětila jsem.
„A kdy to bylo?“
„Je to dávno.“
„Měsíc, dva měsíce. Půl roku?“
„Skoro dva roky.“
„A pamatujete si, kdo byl váš ošetřující lékař?“
„To si nepamatuji.“
„Tak to bude těžké zjistit.“
„Já vím,“ kývla jsem a nastoupila do přivolaného výtahu společně se zdravotní sestrou a ještě s jedním mužem, který měl přes hlavu kapuci.
„Možná vám pomůžou v kanceláři ve druhém patře,“ poradila mi.

Poděkovala jsem a pousmála se.


* * *

Výtah se dal do pohybu. Když zastavil, otevřely se dveře. Vystoupila jsem jako první. Vlastně jediná…


[ Před pěti minutami. Ve výtahu. ]


Stála jsem u zadní stěny. Zdravotní sestra zmáčkla číslo 2. Výtah se rozjel. Muž v kapuci stál u dveří. Hned vedle sestry.

Přišlo to nečekaně a znovu jsem si uvědomila, že moje instinkty jsou naprosto neuvěřitelně rychlé. Jako bych předvídala, co druhý udělá. Přesně tak tomu bylo, když se muž v kápi projevil jako útočník, který mě chtěl zneškodnit.

Nejdříve jedním úderem odstranil sestru, která se skácela se zlomeným vazem k zemi. Slyšela jsem to křupnutí. Pak se otočil ke mně a pokusil se mě udeřit. Předvídala jsem to a uhnula jsem. Při jeho druhém pokusu jsem uskočila stranou a pleskla ho po hlavě, až se mu kapuce smekla z hlavy. Poznala jsem útočníka. Dave Row.

„Lhals jste mi!“ vyhrkla jsem a odrazila další jeho pokus.
„Také nejste Rhona!“ odsekl a vytáhl nůž.

To přehnal.

„Proč mě chcete zabít?!“ zeptala jsem se.

Zazubil se a zaútočil ostrou čepelí proti mně. Ostrá čepel se mihla kolem mého obličeje. Bylo to v okamžiku, kdy jsem uhnula doprava.

„Neusnadním vám to!“ ohradila jsem se a jedním úderem pod bradu, kdy mé prsty pronikli skrze měkkou kůži, jsem protivníka paralyzovala. Krev vystříkla jako bych ho v tu chvíli podřízla.

Dave Row zalapal po dechu a pustil nůž.

„Končíš!“ procedila jsem mezi zuby a zvedla jsem svou paži o něco výš.

V ten moment jsem to už nebyla já. Mé druhé já. Mé násilné já, ukončilo život neznámého muže. Muže, jehož jméno o něm nic nevypovídalo. Byl to mrtvý muž. Jen mrtvý Dave Row…


* * *

[ Přítomnost ]


Výtah se zastavil, otevřely se dveře a já vystoupila ven. Lidé, kteří chtěli vstoupit, se zastavili. Jeden pán vykřikl, aby zavolali policii. Matka svým dvěma dětem zakrývala oči. Někteří se dívali po mně. Tušila jsem, že to bude problém, proto jsem zmizela v prvních dveřích.

„Co se děje?“ vyhrkl pacient, do jehož pokoje jsem vstoupila.
„Jen si umyju ruce a půjdu,“ odvětila jsem a proudem vody smyla krev ze svých rukou.

Pacient zmlkl, přitáhl si strachy peřinu víc ke krku a netrpělivě očekával, až odejdu.


* * *

Když jsem smyla krev ze svých rukou, opustila jsem nemocniční pokoj. Využila jsem zmatku a zmizela po schodech ven. Nikdo si mě nevšiml.

Co to bylo za chlapa? Chtěl mě zabít, pomyslela jsem si. Byl připraven použít všech možných prostředků, aby splnil svůj úkol. Ano. Jeho úkol, jeho rozkaz byl – zabít mě! Možná bych se měla vrátit do Long Eatonu a navázat kontakt s Laroyem. Laroyem? Opravdu jsem to řekla? Kdo je Laroy a proč jsem si na něho v tuto chvíli vzpomněla?

Začínala jsem se cítit velmi zmatená…


* * *

[ Nottingham, South Sherwood Street, ve stejnou dobu ]


Detektiv Grays kráčel po Jižní Sherwoodské a prohlížel si dnešní noviny, když ho vyrušil klakson projíždějícího auta. Lehce zvedl hlavu, ale pak se vrátil ke čtení vybraného sloupku.

Auto však zabrzdilo.

„Detektive Graysi, máte chviličku?“ zeptal se hlas v otevřeném okénku. Auto zastavilo.

Stejná limuzína jako minule, pomyslel si.

„Zase vy?!“ promluvil Grays.
„Viděli jsme se…“
„…před týdnem,“ vyhrkl Grays.
„Pamatujete si,“ usmál se muž.
„Budeme vás hlídat, řekl jste, Larry.“
„To je pravda,“ řekl muž v limuzíně.
„Nevím, kde je Darby Tailor,“ poznamenal a složil noviny do ruličky.
„Věřím, že jste loajální ke koruně, proto vám dám tento spis,“ promluvil Larry. Muž, který si tak říkal.

V okénku se objevily žluté desky místo jeho hlavy.

„Jak vám mohu věřit?“
„Sloužíte koruně, stejně jako já,“ odvětil Larry.
„Ale stále mezi sebou máme různá tajemství, která zakrývají pravdu,“ dodal Grays.
„Žijeme v době, kdy je pravda tolikrát překrucovaná, že už někdy sami nevíme, co je vlastně pravda, detektive.“
„V tom se shodneme.“
„Mrkněte se na ten spis. Možná vás to někam nasměruje.“
„Uvidíme,“ špitl Grays a natáhl se pro žluté desky.

Auto přidalo a zmizelo na Theatre Street.


* * *

Detektive Grays otevřel desky. V první chvíli se musel pousmát, když vidět ty začerněné části, ale pak se přece jenom k něčemu dostal.

*

Projekt Chamelonik


Den první: zahájení 9. 5. 1994.

Vybráni tři subjekty.

Gregory Fosley,
věk 29, zařazení: agent Mi5 - mrtvý

Den Rowdy,
věk 28, zařazení: Mi5 - mrtvý

Sky Waydersová,
věk 28, zařazení Mi5 - pohřešovaná


Subjekt Sky Waydersová je stále nezvěstná. Jediné spojení na ní je doktor Tailor. Ostatní subjekty jsou mrtvé.

*

Co se to tady sakra děje? Tajná služba vytváří velmi odolné agenty? Mentální agenty? Myslím, že jediný, kdo by mi mohl dát nějaké srozumitelné odpovědi, je doktor Darby Tailor. Pro toho musím najít, ale promluvím si s ním dříve, než ho předám Larrymu a jeho lidem.

Proč to Larry dělá? A dá se mu věřit? Nedá, takže…? Najdeme
doktora Tailora a pak se uvidí…


* * *

[ O dvě hodiny později. Nottinghamské vlakové nádraží ]


Procházela jsem se po peronu a přemýšlela, proč mám najednou takové vzpomínky a proč mám zvláštní pocit, že mě někdo neustále sleduje. Co se to se mnou děje? Začínám být paranoidní nebo je to něco víc?

Z mého neklidu mě vyrušil příjemný ženský hlas.

„Nevíte prosím, kdy to jede do West Bridgfordu?“

Otočila jsem se směrem k místu, odkud vyšel ženský hlas.

„Netuším,“ odvětila jsem.
„To nevadí,“ pousmála se. „Zřejmě jedete jiným směrem.“
„Ano. Do Long Eatonu,“ odpověděla jsem.
„Já se byla podívat v královské botanické zahradě. Moje sestra říkala, že to tam je moc krásné.…,“ spustila. „…chtěla jsem to vidět na vlastní oči. Jsem majitelkou květinářství. Ve West Bridgfordu.“
„Také mám ráda květiny,“ pronesla jsem a uvědomila si, že pohled na ně, mě opravdu vždy uklidňoval.
„Jmenuji se, Jane Wishtburgová,“ představila se.
„Amber.“
„Jen Amber?“ udivila se.
„Amber,“ pousmála jsem se a podívala se na procházejícího výpravčího. Usmíval se.

Proč se hned každý diví, že jen Amber? Nepamatuji si druhé jméno.

„Už jede vlak,“ poznamenala.

Jen jsem kývla.

„Moc se mi ve West Bridgfordu líbí,“ spustila. „Prý tam mají moc hezké náměstí.“

To že byla upovídaná, mi nevadilo, ale proč mi lhala. Viděla jsem do ní jako do průhledné nádoby. Prozradila se. Prý tam mají? Když tam bydlí?

„Mě lhát nemusíte,“ pronesla jsem tiše a udělala krok dozadu.
„Já…já…nero…zumím…vám,“ začala koktat.

Ve chvíli, kdy jsem udělala krok dozadu, prolétla kolem kulka ráže 6.0 mm. Nejsem paranoidní. Někdo mě sledoval, až sem. Proč? Musím zmizet, než se mě střelec pokusí zasáhnout znovu.

Bum!

Ozvala se rána pro změnu na druhé straně. Nepodívala jsem se, jen jsem ji slyšela. Neodvedlo to moji pozornost, a když se rádoby neškodná Jane Wishtburgová pokusila vrazit svůj nůž do mého těla, byla jsem připravená.

„Přečetla jsem tě!“ sykla jsem a její vlastní nůž použila proti ní.

Stočila jsem jí ruku a vrazila jí ho přímo do jejího srdce. Nikdo to neviděl. Bylo to rychlé a ukončilo to smrt další nájemné vražedkyně, nebo kdo to byl. Další zabiják, který po mně šel.

„Sky!“ vykřikl muž v davu.

Slyšela jsem ho, ale neotočila jsem se. Skočila jsem do kolejí a těsně před projíždějícím vlakem jsem uskočila na druhou kolej.


Zmizela jsem tak rychle, jak jen to šlo.


* * *

O hodinu hodiny později jsem seděla v Queen´s Walk. Pozorovala jsem matky s kočárky a dětmi, které pobíhali kolem. Cítila jsem se klidná, a když ke mně přiběhl malý chlapec s míčem, usmála jsem na něho. Něco gestikuloval, ale moc jsem mu nerozuměla.

„Billy, Billy,“ zvolala žena skoro deset metrů za ním. Zřejmě jeho matka.

Chlapec se otočil a odběhl pryč. Žena se na mě usmála a pokrčila rameny. Jako bych ji četla myšlenky. „Je to dítě, jako byste to neznala.“

Jestli ano, tak si na to nepamatuji.


* * *

[ Nottingham, ústředí Mi6, o hodinu později ]


Detektive Grays seděl za stolem ve své kanceláři a listoval ve spisu Projekt Chamelonik.

„Hledal jsem vás!“ ozval se hlas seržanta Pearsyho, který se objevil ve dveřích.
„Děje se něco?“ zeptal se Grays a zakryl spis rukama.
„Marshoe se mi neozval.“
„A jsem snad jeho chůva?“
„Od té doby, co jsme našli Phila Claystoneho mrtvého, choval se divně.“
„A to mi jdete říct po roce, že chování vašeho parťáka je více než podivné?“
„No…“
„…tak ho najděte!“ okřikl ho Grays a ukázal rukou směrem ke dveřím.

Pearsy to pochopil. Znamenalo to: „Už vypadněte!“


* * *

Grays znovu otevřel spis…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 29.06.2017, 10:45:08 Odpovědět 
   Zdravím.

Opět čtivé a poutavé pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Bordel v hlavě
Chci jen něco sdělit
Posel smrti VII...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Co skýtá
Jiří Ondra JL"
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr