obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Vesele smutná ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Uschováno v barvách
 autor Kira Mire publikováno: 01.07.2017, 10:47  
Další z mých pokusů o povídku se zvláštním námětem a koncem.
 

Les, nacházející se u malé vesničky, byl doslova propleten slunečními paprsky, jež se šířily škvírami mezi větvemi stromů. Záře dodávala na viditelnosti ve většině jeho temných zákoutí a starala se o to, aby působil příjemně a klidně. Ve vysoké trávě se ještě třpytily kapičky rosy. Ty připomínaly hladké oválné kameny tvořené jen z průzračné vody.
Bylo tu několik cest a různých pěšinek, lidé se tu však vyskytovali vzácně. Když se zpoza kmene smrku vynořila hlava člověka, mohli si ptáci a ostatní zvířata prozpěvovat vítěznou píseň. Proč to ale bylo takto? Na druhé straně vesnice totiž existoval mnohem větší les a ten byl navštěvován vskutku častěji než tento.
I tak se tu ale jednou za čas objevili tací, kteří tuto oblast několikrát otočili na veselé ruletě.
Příkladem mohl být třeba dnešní den.
Po jedné z mnoha pěšinek procházela čtyřčlenná rodina. Vpředu celé jejich skupinky pobíhal malý hnědovlasý klučina, jenž byl vším, co tu viděl, naprosto nadšený. Svědčily o tom jeho oči. Blýskalo se v nich, vypadalo to, jako kdyby v nich světlušky rozpoutaly narozeninovou oslavu se spoustou hudby. Bylo jasné, že miloval přírodu, o tom se prostě nedalo pochybovat.
Za ním šli jeho rodiče, kteří ho s úsměvem na tváři pozorovali.
A těsně vzápětí kráčela štíhlá dívka s dlouhými hnědými vlasy rozevlátými do všech možných stran. Jejich dcera. Už několikrát málem políbila zem, naštěstí se jí ale vždy podařilo udržet rovnováhu. Celou dobu sledovala nebe polepené pomněnkovými kvítky a neuvědomovala si, že cesta je plná kamenů a popadaných větviček. Možná se měla alespoň o trochu více soustředit na své nohy než na bledě modrou pokrývku oblohy.
Ze všech zvláštním způsobem vyzařovala radost. To, že byli všichni pohromadě, se jevilo jako nejpravděpodobnější důvod. Sice spolu téměř nemluvili, ale trávili společně čas. A to bylo hlavní.
„Mami, tati! Tady jsou maliny. Můžu si vzít?“ zeptal se malý chlapec a podíval se na své rodiče rozzářenýma očima. Veselá nálada z něj přímo tryskala a zatím neměla v plánu ho opustit, to rozhodně ne, právě naopak. Kolovala mu v krvi. Jako jed.
„Klidně si vezmi, Vene, ale nesněz toho moc. Nebudeme tě pak nosit,“ odpověděla mu mamka s pobaveným úsměvem, táta a sestra se tomu jen lehce uchechtli.
Ven se tedy rozběhl ke keři, zatímco všichni tři na něj čekali u lesní pěšinky.
Maliny do něj padaly takovým způsobem, jako kdyby rok nejedl. Ty nedokáží moc zasytit, napadlo ho. A tak si tedy pochutnával na těchto červených dobrotách a nebral ohled na to, jestli na něj někdo čeká…
„Vene,“ ozvala se mamka a tím ho dokázala přerušit v přehnaném ládování ovoce do svých úst, „vezmi si pár malin do hrsti a pojď za námi. Budeme na kraji pěšinky, táta tam zahlédl zajíce a právě ho pozoruje,“ oznámila mu rozveseleně.
Jakmile to Ven zaslechl, nasbíral si plnou hrst těchto lesních plodů, ale když se chtěl vydat zpátky k rodičům, jeho pohled najednou spočinul na něčem jiném.
To, co ho tak moc zaujalo, byl motýl. Motýl s velkými pestrobarevnými křídly, na nichž se vyskytovaly barvy v nejrůznějších odstínech a kombinacích. Modrá skvrna ozdobená červenými tečkami na pravém kraji levého křídla. Zelená kaňka postupně přecházející ve fialovou na obou křídlech přesně uprostřed.
Ven byl ohromený. Jaksi zapomněl na to, že měl jít zpět za rodiči. Teď sledoval, jak zvláštní motýl třepotal svými křídly přímo před jeho očima a prolétával kolem kmenů stromů tam a zpět.
A když nakonec stvoření zamířilo skutečně pryč od něj a opravdu nemělo v úmyslu vrátit se nazpátek, Ven se bez rozmyslu rozběhl za ním.
Následoval ho velmi dlouho, bavil se jeho pozorováním, hleděl na neskutečné barvy, jež nosil na svých křídlech. Užíval si to.
Náhle se však několik kroků od něj zjevila jako mávnutím kouzelného proutku jakási dívka.
Vlasy měla zářivé a limetkově zelené, poseté jiskřičkami, jež připomínaly hvězdy z té nejjasnější oblohy, a dlouhé do půli zad. Avšak tím, jak byly rozevláté do všech možných stran, se zdály o mnoho delší.
„Kdo jsi?“ zajímal se užaslým tónem Ven a těkal pohledem mezi vším, co mohl na zázračné bytosti spatřit. Nejvíce se však zastavoval u jejích pronikavých modrých očí. Zdálo se, jakoby v nich něco hledal. Jako by se sám snažil zjistit, kdo vlastně tato dívka je.
„Kdo jsem? Víla,“ odpověděla jednoduše bez jakéhokoliv zaváhání. „Chceš vědět ještě něco?“ zeptala se po chvíli a zaměřila se na něj. Vpíjela se svýma očima do jeho. Ven mohl sledovat ta její modrá kukadla, v nichž si vlny právě dávaly závody o to, která z nich bude tou nejvyšší.
Ven nic neříkal.
Víla si namotávala své vlasy do prazvláštních ruliček, chvíli je v tomto stavu nechala a poté je jednoduše nechala sklouznout zpět od pasu dolů k ostatním zeleným pramenům.
„Tak… Jak se jmenuješ?“ optal se Ven. Chtěl znát její jméno a velmi si věřil v tom, že ho vážně získá.
Z nějakého záhadného důvodu o ní chtěl vědět co nejvíce. Zaujala ho, jelikož nikoho takového za svůj poměrně krátký život ještě nepotkal.
„Lívia,“ odvětila mu znovu s úsměvem víla. „Proč tu jsi?“ položila otázku tentokráte ona a propustila ze svých prstů další zatočený pramen.
Ven s odpovědí neotálel, na maličký okamžik ale spočinul pohledem na docela velké kapce rosy, která se třpytila na lístku nedaleké rostliny, a poté se opět zahleděl do obličeje tajuplné bytosti.
„Potkal jsem motýla, strašně úžasnýho, krásnýho! Hezčí barvy jsem ještě nikdy neviděl. A chtěl jsem je vidět pořád. Takže jsem šel za ním,“ řekl poněkud kostrbatě a uculil se. „A pak jsem narazil na tebe,“ dodal. Už ale nevěděl, co říct, a tak se rozhodl čekat. Čekat až se slova ujme Lívia.
Ta však také nic neříkala. Stále si hrála se svými vlasy a pohledem doslova hypnotizovala kapradinu, která rostla napravo od Vena.
„Myslíš tohoto?“ zeptala se zničehožnic víla a z její dlaně vyletěl pestrobarevný motýl. Ten motýl, jenž ho sem přilákal.
„Jak jsi to věděla?“ zeptal se ohromeně Ven a svýma očima, na kterých se vyřádilo hnědé podzimní listí, ji pozoroval.
„Je to totiž můj motýl. Odlétá, když se cítím sama. Snaží se přivést mi společnost, ale ještě se mu to za tu dobu, co ho vypouštím, nepovedlo. Jednou sem sice přišel nějaký člověk, avšak... ten si se mnou ani nepopovídal. Teprve dneska se to mému okřídlenci opravdu povedlo,“ vychrlila ze sebe Lívia a vděčně se na Vena usmála. Ten však pohled neodvracel od stvořeníčka s pestrobarevnými křídly. Nemohl z něj spustit oči, vlastně se o to ani nesnažil. Byl ohromený.
„Děkuju,“ ozvala se Lívia, čímž Vena konečně donutila, aby se na ni podíval. Chtěl něco říct, už dokonce otevíral ústa, ale víla ho svým jemným hlasem přerušila.
„Děkuju. Tobě i motýlovi. Vám oběma.“
Ven na ni jen nechápavě hleděl.
„Proč?“ zeptal se konečně. Netušil, proč jim děkuje. Nedokázal nad tím vlastně ani uvažovat.
Víla si povzdechla, vzala si do prstů další pramen zelených vlasů a řekla: „Celé dny tu nikoho nemám. Už asi ani nepamatuji, kdy jsem naposledy vedla rozhovor s člověkem. Být sama je strašně těžké.“
Ven chvíli nevěděl, co říct. Snažil se to pochopit, ale nešlo to, představovalo to pro něj obrovské úsilí. Musel zapojit svůj dětský mozek na plné obrátky, což nikdy úplně nedokázal.
„Můžu tě,“ začal Ven, ale na moment se odmlčel, zaryl svůj pohled do země a poté se na ni znovu zaměřil, „navštěvovat častěji?“ Vyslovil to, co ho v ten čas zrovna napadlo. Tu nejbláznivější myšlenku, jakou mohl ve své hlavě kdy vymyslet.
„Byla bych ráda,“ odpověděla mu Lívia a ještě jednou se na něj vděčně usmála. „Jakpak se vůbec jmenuješ ty? Omlouvám se, že jsem se nezeptala dřív,“ řekla a lehce pokrčila rameny, čímž docílila toho, že několik jejích zelených vlasů přepadlo více dozadu.
„Jsem Ven,“ odvětil a s úšklebkem na tváři se uklonil. Rád to dělal, přišlo mu to totiž vtipné a zajímavé. Lívia se tomu jen zachichotala.
„Tak tedy, Vene, ještě jednou ti moc děkuji za tvou dnešní návštěvu. Hrozně jsi mě potěšil, zlepšil jsi mi náladu. Ale už se musíme rozloučit, hledají tě tvoji rodiče.“
„Cože?“ vyjekl užasle Ven. Trvalo jen pár vteřin, než mu došlo, že na něj rodiče a jeho sestra čekají.
„Přijď mě navštívit kdykoliv budeš chtít,“ prohlásila Lívia. „Opatruj se, Vene.“
Víla se na něj naposledy usmála, zamávala mu, otočila se a vydala se po maličké pěšince mezi stromy hlouběji do lesa.
„Ahoj, Lívio!“ zavolal na ni ještě Ven, než úplně zmizela ve smršti jehličí, kmenů a větviček. Po jejích zelených vlasech najednou nebylo ani památky.
„Vene! Kde jsi byl?“ ozval se kousek od něj povědomý hlas. Mamka.
„Měli jsme strach, nedokázali jsme tě najít. Kam ses zatoulal?“ To byl táta.
Ven na ně omluvně pohlédl a jediné, na co se zmohl, bylo: „Byl jsem tady. Omlouvám se, že jsem se neozýval.“
„To je v pořádku, Vene. Hlavně, že jsi celý. Ale když už jsme tě skoro našli, slyšeli jsme nějaké hlasy. Nebyl jsi to ty?“ zeptal se táta a pohlédl na něj. Ven se však k odpovědi vůbec neměl, jen pokrčil rameny a za okamžik přiskočil k oběma rodičům, aby je objal.
Mezitím se u nich objevila i jeho sestra, k objetí se však nepřidala, jen se na ně dívala s úsměvem na tváři.
„Už nás takhle nikdy neděs,“ řekla mamka, když vyklouzla z jeho objetí.
„Už nikdy.“
Když se vydali zpět po původní cestě, Ven se ještě zastavil na místě, kde se setkal s tajemnou vílou, a potichu zašeptal: „Brzo se uvidíme, Lívio. Nenechám tě samotnou. Už nikdy.“


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Govrid 10.07.2017, 19:54:45 Odpovědět 
   Zdravím,

povídka je událostí; procházky rodiny. V zásadě se tam nic moc neděje, i když byl tvůj záměr o klidný příběh, mě to s prominutím připadá nudné. Dalo se z toho dostat víc. Jinak se to nečte zle.

Hezký den.
 aegitalos 02.07.2017, 8:02:45 Odpovědět 
   Neustále som očakával nejaký zádrhel, konflikt. Nič sa tam nestalo až do konca, iba ak by tou zápletkou mala byť nenápadná poznámka o jeho sestre na samom konci. Popisy prírody sú krásne, ibaže o postavách sa toho veľa nedozvieme. Včítane víly - je sama a nemá sa s kým porozprávať. No neviem... nechýba tomu čosi?
 ze dne 05.07.2017, 23:28:41  
   Kira Mire: Zdravím,

měla jsem v úmyslu udělat pro jednou ve svém revíru něco klidnějšího. Vím o tom, že je to takové až moc jednoduché, ale o to mi tentokráte šlo.
Každopádně děkuji moc za odezvu. :)

Přeji hezký den

Kira
 Kira Mire 01.07.2017, 12:56:23 Odpovědět 
   Zdravím,

děkuji moc za názor a za známku.

Přeji pěkný den.

Kira
 Šíma 01.07.2017, 10:46:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh má pohádkový nádech. Tak trochu jsem byl s Tvým hrdinou v lese mezi stromy, poslouchal ptačí zpěv a pozoroval onu vílu, takže vyprávět umíš (vtáhnout čtenáře do děje).

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Ateismem k trva...
Gustav Imbecil
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
Pavlačová
a n d r é
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr