obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39479 příspěvků, 5737 autorů a 390276 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Tma ::

 autor Govrid publikováno: 11.07.2017, 23:05  
 

Tma

Okolí se stmívalo a slunce svými paprsky naposled hladilo sněhem pokrytý povrch země. Tma se plížila krajinou. Nelítosně pohlcovala vše, co jí přišlo do cesty. Do jeskyně blízko lesa se shromažďovala tlupa lidoopů. Spěchala ke svému ochránci - ohni. Nejzdatnější z tlupy přinesl s sebou obrovskou spadlou větev. Hodil ji do plamenů, které ji líně polykaly. Vydávaly přitom praskavý zvuk, jenž dával všem najevo, že se jejich domovina brzy naplní kouřem, teplem a hlavně světlem. „Ugga být silný, Ugga udělat větší oheň,“ pronesl nejzdatnější člen. Celá tlupa začala skandovat jeho jméno. Ugga, se svým uměním lovce, se ve společnosti řadil mezi oblíbené členy. Vždy přinesl s sebou něco, co dobře hořelo a nebo co se dalo jíst. Tlupa tancovala..., jejich tanec se skládal z poskakování. Všichni měly radost, že dnešní noc je chrání oheň.

Celá tlupa ale netancovala, menší z nich proklouzl davem. Kradmým krokem se plížil k východu z jeskyně. Něco upoutalo jeho pozornost - on to chtěl prozkoumat. Došel k okraji lesa, kde se třpytilo jasně modré světlo. Lehce si polétávalo nad zemí. Malý lidoop to chtěl mít. Líbilo se mu to. Vstoupil mezi stromy. Šel k tomu blíž. Sníh se lepil na jeho nohy; pokryté dlouhými hnědými chlupy. Modré světlo bylo blízko a on k němu měl sotva dvacet kroků. Rozeběhl se, ale ve chvíli kdy ho chtěl chytit do rukou, zmizelo. Zastavil se. Zmateně se rozhlédl kolem sebe.

„Kde světlo,” zeptal se do prázdna.

Okolí již několik minut pohlcovalo šero, malý tvor si najednou uvědomil, že stojí sám venku. Končetiny mu tuhly. Nemohl s nima pohnout ani o centimetr. Zachvěl se - strach mu projel celým tělěm, i když chtěl něco udělat, nic se dělat nedalo. Pokusil se pohnout po druhé, ale nedařilo se mu to. Hlásek v jeho hlavě mu zběsile rozkazoval, aby utíkal zpět do jeskyně do bezpečí, jenomže tma ho už držela ve své náruči. Odmítala ho pustit. Malý lidoop stál na místě. Cítil, jak se ho neviditelná ruka dotýká. Zmocnila se ho. Nemusela vynaložit veliké úsilí na to, aby ho chytila a nakonec unesla. Poslední, co zavládlo okolím, byl křik, který se vplížil i do jeskyně, kde jej zaslech Ugga.

„Co to být,” zeptal se nejzdatnější lidoop. „To znít jako můj syn.”

Celá tlupa přestala s radostným poskakováním. Hledali mezi sebou malého Ugga. Nikde ho nemohli najít. Volali jeho jméno, ale neozýval se.

„Můj syn pryč,” zvolal velký Ugga.

Tlupa se rozestoupila; udělala cestičku lidoopovi, který se snažil dostat k východu do lesa. Jeho dlouhé prořídlé vousy, které se celou dobu plazily po zemi, si teď držel levou rukou, aby mu nebránili v pohybu. Šel pomalu, každý jeho krok doprovázelo zabelhání. Prošel okolo ohně a světlo, které ho na malou chvíli jasně osvítilo, ukázalo, že jeho tvář vlastní spoustu vrásek, svraštělou kůži ale i skobovity nos. Halas se utišil, když došel k hranici mezi jeskyní a přírodou tam venku. Nikdo se neodvážil promluvit; ticho narušoval jenom praskot dřeva, na kterém si celou dobu pochutnávaly hladové plameny ochránce. Chvíli se díval z jeskyně do prázdné temné noci, než se otočil zpět k ostatním. Pronesl: „Tvůj syn odejít ven.”

Ugga se zděsil, strach teď proudil každým jeho nervem. Putoval do hlavy, kde se provrtával hlouběji. Rty se mu přitom chvěli. Tiše opakoval slovo: „Tma!” Opatrně přišel ke starci blíž. Zeptal se: „Co teď?” Starý lidoop nic neříkal - otočil se zpět k otvoru z jeskyně. Ugga nechal bez odpovědi vyčkávat, co stařec udělá. Dlouhou chvíli se nic nedělo, jenom ticho narušovalo napětí celé tlupy. „Bludička,” vykřikl starý lidoop po několika minutách dlouhého mlčení. Ugga sebou nechápavě trhl, než stačil cokoliv říct, stařec vběhl do tmy, za ním ho následoval i on sám. Nevěděl, co se děje, ale brzy to pochopil; starý lidoop běžel k jasnému modrému světlu, které si polétávalo mezi stromy. Ugga Starého lidoopa předběhl a starý lidoop se k němu sotva přibližoval. Znatelně ztrácel potřebnou rychlost, aby se dostal k cíli první.

„Nedotýkat, jinak zmizet,” hulákal stařec na Ugga, když chtěl světlo právě chytit do ruky. Doběhl k nejzdatnějšímu lidoopovi v poslední chvíli - odstrčil ho za sebe. Modré světlo se vznášelo metr nad zemí. Bez zájmu o nové dva příchozí, si ve vzduchu kroužilo stále dokola. Starý lidoop ho měl téměř na dosah ruky. „Svazovat tě,” zvolal hlasitě. Světlo se náhle přestalo hýbat. Zlehka spadlo do sněhu, ale nevydalo přitom ani jediný zvuk. Stařec ho zvedl. Spolu s Uggou rychle odešli zpátky k ostatním.

„Co stát,” ozvalo se ze shluku lidoopů v jeskyni.

„Stařec chytit modré světlo,” odpověděl Ugga.

"Jaké světlo," ozval se hlas po druhé.

Stařec rozevřel pěst pravé ruky, všem odhalil, co stále držel v dlani. zesláblé světlo se rozesvítilo ještě víc a jeskyni obarvilo na modro.

„Co to být,” zeptal se Ugga „ co můj syn?”

Stařec se z lehka nadechl, jazykem si navlhčil spodní ret, poté odpověděl: „Světluška nám to sama říct, já použít moc předků, ona volná, potom nám to povědět..., odmotat tě!”

Modré světlo sebou zatřepalo - vzneslo se nad dlaní starce.

„Kdo ty být,” zeptal se Ugga světla; to se vrátilo zpět do dlaně. Přestalo svítit. Místo něj teď všichni hleděli na malého tvora podobnému lidoopům, ale tenhle měl drobné rozdíly, které z něj dělaly, v porovnáni s nimi, křehkou bytost. Tělo jí nepokrývaly chlupy, jenom hlava jich spoustu vlastnila; rovné, černé a lesklé. Třetí oko na čele mu také scházelo. Kůže se mohla pyšnit svou hladkostí a růžovostí. Kde kůže nebyla vidět, tam ji zdobilo něco červeného, co ho zřejmě chránilo před zimou. Podobně jako lidoopy jejich srst. Když zrak tlupy spočinul na jeho chodidlech, zjistili, že jsou holé a nechráněné. Kdyby se nevznášel nad zemi, ale chodil po sněhu, jistě by mu zmrzly.

„Já jsem královna bludiček, Mirabiel,” promluvil tvor.

„Mirabiel? Kde můj syn,” ptal se Ugga bludičky.

„Tma ho unesla do svého králoství...,” odpověděla.

Ugga věděl, že tma je zlá. Ona ráda unáší všechny nepozorné - živé bytosti k sobě, odkud se již nikdy nevrací. Tlupa se už dávno setkala s její mocí, když přišla o spoustu svých členů; lovce, ženy i starce.

„Dá se zachránit můj syn,” zeptal se Ugga s neskrývanou nadějí, i když tušil, že to možné nebude, protože své ztracené členy nikdy nenašly.

Mirabiel se posadila. Na několik vteřin se jeskyně zmocnilo ticho. Ugga, stařec i zbytek tlupy čekaly, až se královna bludiček rozhodne cokoliv povědět.

„Existuje jedna legenda, která vyprávý, jak tmu oslabit..., možná že by šlo zachránit i tvého syna,” řekla Mirabiel.

„Zachránit mi syna,” přerušil Ugga Mirabiel svou otázkou.

„Ano,” odpověděla královna bludiček. „Ale já bych musela zemřít.”

V Uggově tváři se objevil zklamaný výraz. V tuhle chvíli pochopil, že svého potomka navždy ztratil, protože královna bludiček nebude chtít obětovat svůj život za jeho syna. Nikdy ho už neuvidí. Ovládla ho bouře zuřivosti, vztek dal rychle do pohybu jeho tělo, které teď bezmyšlenkovitě mířilo ven z jeskyně. Chtěl se pomstít tmě, ale Mirabiel ho zastavila se slovy; „stůj prosím tě. Nejdříve si vyslechni tu legendu!”

Odkašlala si. Začala vyprávět: „Před dávnými léty patřila noční obloha měsíci, který se snažil bojovat proti vládě tmy světlem. Jenže ty dny jsou už dávno pryč. Jednoho dne využila tma nepozornosti slunce, na pár minut ovládla svět; obalamucený měsíc si myslel, že propásl jeho západ. Vyšplhal se na nebe. V tu chvíli rozzrazilo tmu slunce svými paprsky. Znovu nastolilo rovnováhu. Měsíc zmateně bloudil sem - tam. Nastal ten pravý okamžik, kdy ho tma unesla a uvěznila ve svém království - od té doby uplynulo již několik století. Měsíc se na noční obloze nikdy neukázal. Legendy vyprávý, že měsíc ztratil veškerou svou sílu. jediný způsob, co by mu ji mohlo vrátit zpět, je předání mu své moci od královny bludiček..., což mě zabije.”

„Co společného se synem,” ptal se Ugga.

„Musím se dostat k měsíci. Tma má měsíc i tvé dítě. Takže by se možná dali zachránit oba.”

„A proč ty se u nás objevit,” zeptal se stařec.

„Jsem nemocná. Ztrácím život,” řekla Mirabiel unaveně.

„Ty nemocná,” nevěřil tomu stařec.

„Ano, málo kdo ví, jak jsem se zrodila. Jsem z čisté energie měsíce, který mě vytvořil, abych mu pomohla bojovat s tmou. Ale zdá se, že právě měsíc umírá. Jsem s ním spojena. Jistě mu nezbývá moc dnů - stejně jako mě,” odpověděla Mirabiel. Nadechla se, podívala se na Ugga a pokračovala, „chtěla jsem jednoho z vás přinutit, aby si mne všimnul, ale zřejmě to byl tvůj syn..., tma byla rychlejší. Dostala ho! Potřebuji vaši pomoc, sama se k měsíci nedostanu.”

„Tak ty nám pomoct najít syna? Vážně,” zeptal se Ugga.

„Ano, vy ale zase pomůžete mě!”

Vítr jemně foukal do padajících vloček, které se s lehkostí snášely na zem. Byl jasný den - slunce shlíželo na svět pod ním. Ugga, stařec i Mirabiel putovaly lesem už dvě hodiny. Mirabiel seděla na rameni starce. Stále opakovala: "Musíme najít jižní řeku!" I když krajina ležela pod sněhem, nikdo z trojce zimou netrpěl. Ugga držel v ruce svůj oblíbený oštěp, kterým vždy lovil divokou zvěř. Nikdy ho nezklamal. Stařec se při chůzi opíral o hůl z dubové větve. Šli s jistotou, neboť k řece chodila tlupa často. Byl to zdroj jejich vody, ale ležel daleko od jejich jeskyně. Za další půlhodinu konečně objevili to, co hledali.

"Dolů po řece, je tam most, tam žije Bartun. Jdeme," rozkázala Mirabiel.

Ugga během cesty mlčel. Na ticho si zvyknul z lovů, jenomže jeho vnitřní Já teď přímo hulákalo a burácelo. Myšlenka střídala myšlenku, tak rychle, že sotva stačil zaznamenat, o čem je. Myslel na svého syna, ale pokaždé jinak; „co když ho nezachrání, co s ním tma chce udělat a co s ním už udělala?” Hlavně taky myslel na matku jeho potomka, na Ruug, ale na tu myslel neustále. To stařec byl opak Uggy, každou chvíli se vyptaval královny bludiček na vše, kde mu rozum nestačil i na co neznal odpoveď. Mirabiel pohotově odpovídala na všechny starcovi otázky .

Až když se stařec zeptal: „Proč ty zachránit měsíc, když ty zemřít,” zaskočil ji.

Zdálo se, že přemýšlí. Odpovědět ji trvalo déle: „Protože když zemře měsíc, zemřu i Já, on musí žít.”

„A zachránit ho včas?”

„Ubývá mi síla, ale zbytek co mám, měsíci postačí.”

Vlk - ukrytý mezi stromy sledoval trojici. Podřimoval, ale hluk ho dočista vzbudil. Tiše kráčel s nimi. Hladověl. Tři dny nejedl nic jiného než pár myší. Teď se blízko něho pohyboval chutný oběd. Věděl, že bez smečky moc šancí na ulovení kořisti nemá, jenže smečka ho zavrhla. Napadl vůdce; silného samce. Neuspěl. Musel poraženecky odejít. Rány od tesáků se mu ještě nezahojily. Kulhal. Vyčkával a sledoval..., rozeběhl se. Zoufalství ho pohánělo kupředu. Blížil se ke starci a Uggovi.

Ugga se zastavil. Vlk ho napadl. Ugga couval do zadu. Strnule mu hleděl na jeho vyceněné zuby. Potil se. strach mu ovládal tělo. Chtěl pozvednout oštěp a začít bojovat, ale nic neudělal. Stále jenom couval; vlk se mu zaryl špičáky do holeně. Ugga vyjekl. „Tak bojuj,” volala Mirabiel. Stařec si povzdechl. Jeho doměnky, že Ugga zvládne boj s vlky, byli mylné. Minulost ho zřejmě nikdy neopustila. Pozvedl ruku. Obkroužil kruh a řekl: „Duch tě uspat!” Vlk povolil sevření. Nechal nohu na pokoji a padl na zem. Usnul. Starý lidoop svou silou starých předků zastavil krvácející ránu Uggovi, přesto ale bolest cítil. Pokračovali v cestě.

Jakmile dorazily k mostu, zastavili se. Hleděli na vratké kusy větví stromů, přivázané k sobě provazem. Mirabiel jim rozkázala vstoupit do vody. Ugga i hned uposlechl, ale stařec se tomu chtěl vyhnout. Netoužill si namočit klouby v ledové vodě. Už tak mnohé protrpěly cestováním. Vstoupil do ní, až když ho královna bludiček přemluvila. Kupodivu voda tak ledova nebyla, jak očekával. Stáli po kolenou v tekoucí řece, Mirabiel se na rameni postavila, pravou rukou elegantně obkroužila kruh a vyslovila tři slova: "Vodo odhal podzemí."

Voda se rychle vsakovala do koryta řeky. Po několika vteřinách ji celou spolykalo. V zemi se vytvořily schody směřující dolů. Mirabiel nemusela nic říkat. Trojice se po nich vydala. Stařec s Uggou si všimnuli, že na stěnách jsou hořící kusy dřevěných holí, které osvětlují chodbu. Schody je zavedly hluboko pod řeku. Končily před vstupem bez dveří do neznámé místnosti. Vstoupili do ní. Uviděli obrovský prostor, který zaplňoval nejrůznější nábytek: stoly, židle, jedna postel, spousta knihoven s knihami, na stolech nejrůznější předměty. Stařec i Ugga se dívali s úžasem. Nikdy nic podobného nespatřili. Přistoupili ke stolu. Zjistili, že je ze dřeva. Stařec náhle pocítil velký respekt i zájem o tvora, který zde žije, podařilo se mu totiž zkrotit stromy nejen k nástrojum pro lovení a oheň.

Nemuseli ho hledat příliš dlouho, stál otočený zády k návštěvníkům. Vybíral si knihu z horní poličky. Červený plášť, který mu sahal až na žem, zahaloval jeho postavu. Hlavu mu chránil kus modré látky, svázané vzadu do uzlu, zřejmě proto, že neměl žádnou srst, usoudil Ugga. Otočil se k trojici s knihou v ruce. Nabídl všem odhalení sebe sama. Obličej hrdě vlastnil šišatý tvar, nos mu zcela scházel a oči se rozhodli utábořit daleko od sebe. Ústa svou velikostí panovala obličeji. Kůže se mu ve světle jasně obarvovala do zelena.

„Bartune, můj rybí příteli,” zvolala Mirabiel.

„Mirabiel,” řekl Bartun. „Co ty zde...? Já jsem... Vždyť... Co tu děláš a co s tebou dělají tyhle lesní napodobeniny lidí?”

„Je to dlouhý příběh,” povzdechla si, „a máme tak málo času.”

„Tak mluv, co chceš? Má tu ještě svůj výzkum.”

„Dobře,” posadila se na rameni starce. „Měsíc umírá! Zrovna jsem to zjistila blízko místa těchle tvorů. Zeslábla jsem..., umírám s měsícem. Omdlela jsem. Probudila jsem se až v noci, tak jsem se rozesvítila a to přilákalo tady syna Uggy. Tma se ho zmocnila. Já jim slíbila, že ho zachráním, když mi pomůžou," svěsila ramena a vyčerpaně dodala; "bez nich bych se k tobě nedostala. Bydlíš daleko.”

„Měsíc umírá, jo,” zeptal se Bartun sarkasticky. „Co ti je potom, běž se zase schovávat!”

„Bartune, vždyť víš, že když umře měsíc, umřu i Já,” bránila se Mirabiel.

„Lžeš! A stejně si nic jiného nezasloužíš, klidně si zemři.”

„Tmu už nikdo nezastaví, až měsíc zemře.”

„Já se tmy nebojím. Mě zatím nechává být.”

Mirabiel se prohnal náhly vztek, nečekaně se rozkřičela: "Já to vím už dávno Bartune, nejsem hloupá a ty víš, že já to vím. Jsi s tmou jedna ruka, ona pomáhá tobě a Ty jí."

„A ven, Mirabiel,” rozčílil se Bartun.

Mirabiel chtěla oponovat, ale Ugga ji umlčel svým pohybem k nedobrovolnému hostiteli. Přišel k Bartunovi blíž. On si všimnul, že je mezi nima výškový rozdíl. Ugga byl o hlavu a půl větší. Díval se na jeho tělo, které objímala spousta svalů a na černou srst místy slepenou zaschlou krví. Prosebně se zeptal; „ty pomoct mě najít syna? Já tě moc žádat. Mít ho moc rád.”

„A co ty staříku,” upřel pohled na lidoopa za Uggou, kterého jeho žádost nikterak neoslovila. „Co chceš ty?”

"Pomoct Uggovi, člen tlupy," odpověděl stařec.

„Hmm, jistě. Jistě, ty jsi zřejmě jejich vůdce. Pomůžu vám, ale ty pomůžeš mě. Chci znát tvou sílu dlouhověkosti. Kolik je ti let?”

„Třista pět,” odpověděl stařec klidně. Ugga nevynikal v počtech, tohle řemeslo přenechával ostatním v tlupě, kteří se starali o jejich zásoby - on lovil, to mu šlo ze všeho nejlépe, ale tušil, že to je hodně. Když zapřemýšlel, tak starého člena nikdy neviděl, ani si ho nepamatoval jako mladého a to již zažil spoustu zim.

„Kde ty se to dozvědět,” zeptal se stařec, jeho ledový klid se přitom provrtával houstnoucím napětím v místnosti.

Bartun se lehce pousmál a řekl; „mám zde několik knih, které popisují spoustu tobě podobných starců i daleko v minulosti..., po delším zkoumání jsem zjistil, že jde vždy jen o jednu osobu se stejnými rysy i chováním. Poznal jsem tě, jsi to Ty.”

„Knihy,” opakoval stařec to neznámé slovo, „co to být?”

„Tak prozradíš mi tvé tajemství,” zeptal se Bartun netrpělivě, jeho otázku přitom ignoroval.

„Ne,” odpověděl znovu klidně stařec. „Já potom stárnout jako ty, po čase zemřít. Kdo starat se o tlupu? Tlupa nesmí být bez vůdce!”

„Tak sbohem,” vydechl zklamaně Bartun, otočil se. Zamířil ke svému stolu, posadil se. Pozoroval Ugga, ale ten se podíval na starého lidoopa. Nemusel nic říkat, poznal z jeho výrazu obličeje, že prosí o pomoc s nalezením syna.

„Ne Ugga, zbytek tlupy neztratit ve tmě, Já tu být pro ně. Tvůj syn pryč,” promluvil stařec.

„Ale co Já, starče a měsíc? Mě nepomůžeš,” zeptala se Mirabiel. „Já myslela...,”

„Ty myslet špatně, mě záležet na tlupě, ona být důležitá,” přerušil ji stařec.

„My odejít. Jdem,” rozkázal starý lidoop.

V tom se ale Bartun zvedl. Vyhrnul si rukávy na obou rukách. Rychle mluvil: „Snad si nemyslíte, že vás nechám odejít? Ne teď, když se mi sama příležitost dlouhověkosti dopotácela až ke mě. Ne, ne, ne. Ty mi to starče prozradíš, jinak tě zabiju!”

„Ty ulovit mě,” ptal se stařec. Jeho zrak spočinul na Uggovi, který se chystal zvednout svůj oštěp, aby ochránil vůdce tlupy. „Ne, Ugga! Já vystačit sám.”

Bartun hleděl do jeho tváře. S pocitem nadřazenosti, že nabízí milosrdenství lesnímu tvorovi, který ani nezná knihy, pověděl: „Máš poslední šanci, když mi to prozradíš, nechám tě žít. Přenesu vás i k tmě, když si to tolik přejete.”

Stařec mlčel. Sledoval jeho ruce, vyčkával až udělá první krok. Čekal - stál. Mirabiel s Uggou nic neříkali, jenom sledovali, co se zde právě odehrává. Ugga chtěl pomoct, byl to jeho instinkt, který vlastnily všichni jeho spolučlenové tlupy, ale rozkaz starce musel uposlechnout. Převyšoval jeho vrozené chování. Mirabiel věděla, že Bartun je shope zabít. Jeho rasa má totiž už od narození daný počet let, které mu určují délku života; dvacet let. Déle se žádny rybí člověk nedožije. Bartunovi scházeli pouze tři roky. Proto se dnem i noci snaží tuhle kletbu jeho rasy porazit. Odstěhoval se v mladistvém věku daleko od své kolonie, vybudoval si pod řekou domov, aby ho nikdo nerušil a začal s výzkumem dlouhověkosti.

„Bartune, ale co tma,” zeptala se královna bludičkek.

„To ti to ještě nedošlo, hlupačko? Tma mě podvedla, ona mi dlouhý život nikdy nedá. Skončil jsem s ní,” řekl Bartun.


Bartun z hluboka dýchal, tep se mu zvyšoval s každou vteřinou. Pociťoval, že mu Srdce bubnuje divoký rytmus. Zdálo se, že se snaží rozlomit jeho hrudní koš. Teď musí něco udělat, ať je to cokoliv - věděl, že když zabije starce, jeho naděje na dlouhověkost se rozplyne a zranit se mu ho nepodaří, neboť knihy které četl, popisují jeho nebezpečnou sílu. To by se mohlo obrátit proti němu. Nakonec se rozhodl. Vyčistil si hlavu od všech přebytečných myšlenek. Načerpal do ní tolik energie, kolik se mu tam vešlo. V mysli se mu zhmotňovala jasná představa bouře. Nadechl se, vydechl si. Uvolnil načerpanou sílu. Ta zasáhla cíl v podobě neviditelného blesku. Neminula, udělala to, co on od ní žádal; zabila.

Ruug patřila do skupiny chytrých žen. Starala se v tlupě o rozdělování jídla - lovci vždy samozřejmě dostali nejvíce masa. Ugga obdarovávala nejlepšími kusy masa. Zasloužil si to. Nikdy se nevrátil z lovu bez kořisti. To si také vyžadovalo i odchod z jeskyně na několik dnů. Ale úspěch byl vždy zaručený. Ruug věděla, jak ruzné typy jídla vylepšovat pomocí ohně, což se líbilo Uggovi. Miloval maso požehnané od ochránce: Miloval Ruug, která hrdě nosila hnědou srst po matce. Hnědá srst byla v tlupě výjimkou a proto se jejich majitelé stávaly u opačného pohlavý žádané. Uggovi připadala krásná. Už delší dobu po ní koukal, vzhlížel k ní a rád jí občas daroval maso ze svých zásob. Ruug se Ugga taky líbil, choval se k ní hezky. Co příroda chtěla, to se stalo; utvořili pár, z kterého se narodil jejich syn. Roky běželi závod s časem a jednoho dne se Ruug rozhodla, že s Uggou pujde na lov. Malý Ugga už byl větší, mohl tedy zůstat v jeskyni sám. Odešli. Tři dny stopovali vlka, kterého chtěli ulovit, jenomže vlk je zavedl ke smečce. Ruug se stala jejich kořistí. Uggovi nezbývalo, než utéct do bezpečí. Záchránil se. Tenhle okamžik se stal vyjímečným pro tlupu; on nic neulovil, ale jeho družku ulovili vlci. Cítil se a pořád se tak cítí, že s Ruug zemřel i on.

Teď jeho pocity dostaly fyzickou podobu - opravdu umíral. Neviditelný blesk ho zasáhl do prsou. Stáhnul ho k zemi. Dusil ho. „Ruug... Ugga...,” vykřikl. S chroptěním uhasil v sobě poslední plamen života.

Bartun se okamžitě podíval na starce: "Vidíš, když mi neřekneš to tajemství, dopadneš stejně. Pověz mi ho a můžeš jít třeba i ke tmě," doufal přitom, že ho dostatečně zastrašil.

Stařec si přehodil z pravé ruky do levé hůl, nosem nasál vzduch z místnosti. Řekl: „Ty ulovit Ugga. Svět ti ublížiit” Mávnul pomalu pravou rukou. Chvíli se zdálo, že se nic neděje, ale Bartunovi se dělo; sesunul se k zemi, chytil se za hlavu, kterou mu teď procházela bolest celého vesmíru. Svíjel se. Křičel. Nic nepomáhalo. Před očima viděl záblesky světla i vybuchující hvězdy, zkázy planet a mnohem víc - vše se shromažďovalo uvnitř jeho mozku.

Řval: „Áááá..., Mirab..., áááá..., iel..., áááá..., mil..., áááá..., oval jsem..., ááá..., tě.”

Ticho. Bartuna umlčela smrt - zemřel. Mirabiel se na rameni postavila. Nepřítomně se pro sebe zeptala: „Bartun mě miloval,” dodala, „to vysvětluje vše.”

Starý lidoop se otočil ke schodům. Chtěl odejít z místnosti, když v tom se Mirabiel ozvala: „Kam jdeš? Co tma a měsíc?”

„Ugga nežít. Vrátit se do jeskyně. Ty sama,” pověděl stařec.

„Co ale malý Ugga? To je taky člen tvojí tlupy. Ja potřebuju vážně pomoc, sama to nezvládnu,” prosila starce Mirabiel.

Starý lidoop se zastavil. Nahlas přemýšlel: „Mladé tlupa taky potřebovat. člen to být. Dobře, pomoct ti. Jak?”

Mirabiel se znovu posadila, nohy měla svěšené přes rameno starce. Hrála si s vlasy, ale přitom mluvila: „Odpověď je někde tady. Před rokem jsme Já a Bartun spolu pracovali na tom, jak se ke tmě dostat - do jejího království. Už tehdy jsem chtěla měsíci předat svou sílu. Osvobodit ho. Jenomže je těžké se ke tmě dostat. Unést tě nesmí, jinak ti nedovolí použít svou moc. Tma je silná, dokázala zajmout mého stvořitele a věznit ho. Přišli jsme na to, že vede jedna cesta, kterou ona není schopná ovládnout, říkáme ji světelná cesta. Byli jsme blízko, kdyby..., Bartuna prostě zlákala tma, nabídla mu dlouhověkost. On mě ale musel za to zabít, protože tma ví, že jsem její nepřítel. Sama tma zabíjet neumí, jenom věznit - unášet,” na chvíli se odmlčela, ale hned pokračovala ve vyprávění, „schovávala jsem se. Nevěděla jsem, jestli mě Bartun zabije, ale strach jsem měla. Jenže on mě zřejmě miloval, proto nepátral, kde jsem..., tady někde musí být návod, jak se k světelné cestě dostat, vím, že se mu to povedlo. Hledejme!”

Prohledávali knihovnu. Ještě než začali, vysvětlila královna bludiček starému lidoopovi, co knihy jsou. Stařec bral knihy do rukou, otevíral je a Mirabiel každou četla. V žádné se tajemství o světelné cestě neukrývalo. Hledali na poličkách, ve skříních, na stolech, pod postelí, v posteli až nakonec v poslední naději prozkoumali Bartunovo tělo. Uvnitř pláště byla našitá kapsá - v kapse malá knížka; deník. Tajemství se odhalilo. Podrobný popis teoreticky ukazoval, jak vytvořit bránu k světelné cestě. Mirabiel si ho důkladně prostudovala.

Potřebovali mocný zdroj světla. Nashromáždily svíčky louče. Rozhodli se spálit i nábytek a těla Bartuna s Uggou. Plameny hořely. Sahaly vysoko na strop. Starý lidoop stál před ním, Mirabiel soustředěně opakovala slova napsaná úhledným písmem na papíře v deníku: „Otevři se cesto světel, otevři. Oheň tmu zastaví.” Plameny jiskřily kolem sebe. Plyvaly kapičky kovu, které stékaly do kaluže. Brána se slévala do jednotného tvaru, vlnila se, dotvářela se, teď stála pevně; šedivá, ohromná a zdobená vyrytými plameny, které se podobaly těm, co ji stvořily. Živý oheň dočista zmizel.

Místnost zahalilo temné šero, které přicházelo z brány. Stařec a Mirabiel na nic nečekali, vstoupili dovnitř. V jednom okamžiku zmizeli v husté černé barvě. Tma je neopouštěla - neviděli nic. Nemohli se orientovat. Starý lidoop se zastavil. Řekl: „To nebýt světelná cesta. Tady tma. Jak se dostat zpátky?”

„Je to světelná cesta,” pověděla Mirabiel, "protože tady se můžu rozesvítit, to by mi tma jinak nedovolila. Když se rozesvítím, už mě nebude moct nijak zastavit.”

Mirabiel se rozesvítila. Jasné modré světlo ozářilo okolí. Vzlétlo z ramene starce. Vedlo ho skrz cestu, která se podobala vyhloubené uzké jeskyni. Kamkoliv starý lidoop šlápl, jeho noha vždy narazila na kámen různých tvarů a velikostí. Jeskyně byla nekonečnou poutí vpřed. Přes hodinu šli stále neměnící se trasou. Cesta nikam nevedla - starý lidoop to tušil.

Tma; královna bludiček se zastavila. Přeměnila se zpět v Mirabiel. Posadila se na vetší kámen, který ji po hmatu přišel vhod. Její hlas se rozezněl okolím: „Co to tenkrát Bartun říkal,” přemýšlela nahlas, „Dar..., jistě! Cesta si žádá dar. Musíme jí dát, to co nemá. Zrak aby nebyla slepá. Starče, musís obětovat obě oči.”

„Co ty chtít po mě? Oči,” zeptal se starý lidoop.

„Máš tři. Pořád uvidíš,” argumentovala Mirabiel. Stařec mlčel. Soustředil se. Během několika vteřin vymrštil levou ruku, do které uchopil královnu bludiček. Po hlase poznal, kde sedí. Překvapeně vyjekla. Mačkal a celou ji drtil. Mirabiel vzdorovala ze všech sil. Nemohla se přeměnit ve světlo. Nemohla mu uletět. Držel ji pevně a ona ke změně ve světlo potřebuje volnost. „Je... to... jediný způsob. Jinak... se odsud nedostaneme,” řekla přidušeně. Stařec ji stále svíral v ruce. Přitom vykřikoval; „ne!”

Starý lidoop se narodil vůdci tlupy. V té době mu jeho věk lehce přesahoval přes dva tisíce let. Vůdcové nevlastnily žádná jména. Jejich povinost se hlavně skládala z ochráňování svých členů - léčení i učení. Život zasvětili tlupě; fanaticky obětovali vše co měli i co uměli, aby si spokojeně žila. Jejich prioritou bylo, nezemřít, dokud moc co vlastní, nepředají dál. Když jeho syn dovršil osumdesáti osmi let, rozhodl se, že mu přenechá svou dlouhověkost a s ní povinosti. Ochotně přijal předurčenou funkci. Stal se současným vůdcem. Jeho otec po dvaceti letech zemřel. Starý lidoop potomka neměl. Říkával si, že třista let je ještě krátká doba. Nechtělo se mu umírat, chtěl dál vést svou tlupu. Dařilo se mu; členové ho uctívaly, protože přišel na to, jak udělat oheň; inteligencí i chytrostí převyšoval otce. Tlupa se během dvouset let rozrostla o dvojnásobek. Takže museli najít větší jeskyni. Objevili ji nedaleko lesa - nový prostorný domov.

Teď stál ve tmě a měl přijít o dvě ze svých tří oči. Přemýšlel. Mirabiel se mu kroutila v sevřené ruce. Když ji zabije, nikdy se ven nedostane. Musí něco udělat. Rozhodl se. Povolil pěst. Mirabiel zakašlala. Nadechla se. Opatrně se zeptala: „Takže? Co ty oči?” Stařec souhlasil. Toužil ze tmy odejít, najít malého Ugga a být se svou tlupou. Mirabiel se přeměnila na světlo. Starý lidoop našel na zemi ostřejší špičatý kámen. Na nic nečekal. Vypíchl si s ním obě oči - třetí na čele se spokojeně dívalo na zkrvavený nástroj. Odhodil ho. Bolestí se svalil na zem. Červené kapky mu stékaly po obličeji. Zastavil si krváceni mocí starých předků a částečně i bolest. Vzhlédl do předu. Náhle pocítil slabou radost, jeho počínání mělo úspěch.

V půlce cesty se vytvořil otvor - východ. Přišli k němu blíž. Stařec vykročil ven. Pod nohama ucítil vířivou měkkou hmotu podobnou mechu, ale když se podíval směrem dolů, zjistil, že je to tmavé a pohybující se. V obzoru také nic neviděl - tmu. Ztratily se v neznamé krajině. Mirabiel také nevěděla, kde jsou. Poletovala stále dokola. Hledala nejmenší náznak něčeho, co by je přivedlo na správný směr. Nic. Hledala, přemýšlela, stála, hledala, přemýšlela. Nakonec na to přišla. Odpověď byla tak jasná i jednoduchá zároveň. Objevila se jí v hlavě a neopustila ji. Musí se z plných sil rozesvítit.

Královna bludiček nabírala na intenzitě. Ozařovala vířivé nic kolem sebe. Starý lidoop si zakryl oko rukou, protože modré světlo ho do něj bodalo. Najednou uslyšel slabé prasknutí. Dál ruku dolů. Otevřel oko. Teď se nacházel v místnosti tak obrovské, že by konec nenalezl nikdy. Královna bludiček zářila. S úžasem oba dva hleděli před sebe.

Ta místnost sloužila jako vězení; obrovské vězení ve které se těsnil měsíc. Nesvítil. Vypadal vyhasle, šedobíle ale velkolepě. Promluvil. Mluvil pomalu: „Mirabiel, kde jsi byla těch sedm tisíc let? Čekám zde na tebe.”

„Bojovala jsem s tmou a hledala způsob, jak se sem dostat. Nebylo to lehký,” hájila se Mirabiel.

„Kde být malý Ugga,” zeptal se nečekaně starý lidoop.

Měsíc si povzdechl. Odpověděl: „Tady semnou. Tma zde vězní všechny živé tvory, ale umírá. Já se totiž udržuju při životě jejich životní energií, jinak bych už dávno zemřel. Pojďte sto metrů do leva a uvidíte ho.”

Šel pouze stařec. Malý Ugga ležel na zemi z výřivé hmoty. Vypadal, že spí, ale byl v bezvědomí. Zbýval mu pouze nepatrný kousek životní vůle. Starý lidoop se na bezvládné tělo díval - jistě umře. Člen tlupy umře. Syn Uggy a Ruug umře. Tohle nechtěl. Ne, už toho obětoval příliš. V tuhle chvíli si přál ukončit umírání dobrých členů jeho tlupy. Musí zvrátit osud. Sklonil se nad jeho tělo, položil mu na hlavu svou pravou ruku. Nahlas vykřikl: „Předávat ti mou sílu, malý Uggo!” Věděl, co udělal. Nelitoval toho; předal malýmu Uggovi svou dlouhověkost. Bezvládné tělo se pohnulo. Škublo sebou. Posadilo se. Uvidělo starého lidoopa a cítilo se v bezpečí. Malý Ugga žil.

Královna bludiček mezitím mířila k měsíci. Letěla necelou minutu. S každým metrem víc a víc svítila. Nakonec do něho prudce narazila. Oslnivý výbuch světla na setinu vteřiny vše pohltil a i hned ustal. Stařec s malým Uggou teď hleděli na obrovskou Mirabiel. Byla veliká ale rozhodně menší než měsíc, který se ve výbuchu ztratil.

„Co stát,” zeptal se starý lidoop.

Mirabiel se zasmála. Její hlas napodoboval tisíce bzučivých rojů včel. Odpověděla: „Ty starý blázne! Nikdy jsem nebyla nemocná, nechtěla jsem měsíci pomoc, chtěla jsem mu vzít jeho sílu. Teď jsem já Mirabiel královna a celý svět se mi bude klanět. Tma mi bude sloužit...” Podívala se jeho směrem, kde stál. Z očí ji šlehaly fialové paprsky světla. Způsobovaly, že v okolí bylo dobře vidět.

„Spolu s Bartunem jsme měli plán, já zničím měsíc a za to mu dám dlouhověkost, až se stanu mocnou. Stejně jsem ho chtěla zabít, ta rybí rasa mi je odporná, i když jsou velmi inteligentní..., kdyby se ale tma nedozvěděla o mém záměru... Bála se, že když se stanu takhle silnou, bude mi sloužit a to taky bude! Mlčíš tmo,” zasmála se znovu bzučivě Mirabiel. „Jen mlč! Co s tebou starče? Asi tě zabiju.”

Tma nemlčela. Tiše se ozývala v hlavě strého lidoopa, zněla jako tlumený hluboký hlas: „Ty za to můžeš! Pomohl jsi jí se sem dostat. Každý stín mi to řekl. Já už jsem bezmocná, ale ty ještě máš šanci. V očích má světlo; zdroj síly. V levém má svou sílu a v pravém sílu měsíce. Znič je oba!”

Mirabiel zvedla ohromnou ruku. Chtěla starého lidoopa udeřit, ale on vykřikl: „Ne! Já ti sloužit. Ty být můj vůdce.” Zastavila svůj úder v polovině. Poté ho chytila a postavila si ho do dlaně. Pozvedla si ho blíž k obličeji. „Dobře,” řekla. „Budeš se mi hodit, máš moc.” Chtěla si ho posadit na rameno, ale on vyskočil na její řasy. Držel se jich pevně. Tělo ho bolestí podporovalo ve šplhání. Zasténal, když se jeho staré kosti a svaly daly prudce do pohybu. Měl štěstí. Bylo to levé oko. Mirabiel se ho snažila zbavit - marně. Dostal se pod dolní víčko. Nic neviděl. Světlo ho oslňovalo. Obrovský prst se zaryl těsně vedle něho. Kopl do něj - ona ho vytáhla zpět. Zavřel oko. V rychlosti se rozhodl: „Uspat tě.” Světlo pohaslo. Víčka se zavřela. Podařilo se mu ochromit levé oko. Mirabiel zuřila. Vztekala se. Oko se jí otevřít nedařilo. Starý lidoop přemýšlel. Netušil, co má teď udělat. Během několika vteřin dostal nápad; probudí měsíc. Hlasitě křičel: „Měsící vzbuď se, moc starých předků ti pomoct.” Po chvilce se dostavil úspěch. Mirabiel strnula. kůže po celém těle ji začala praskat. Přes praskliny prosvítala jasně bílá záře. Zvětšovaly se natolik, až se dalo poznat, co v nich je; v jejím těle se rodil měsíc. Vybuchla. Kolem pršely kousky těl. Mohutná koule světla se rychle ztrácela z království tmy a s ní i starý lidoop s malým Uggou.

„Děkuju,” ozvalo se starému lidoopovi v hlavě, „kdybys mě nezachránil, ale zabil, tma by si vás tam nechala.”

Nadechl se. Podíval se na nebe. Pokýval hlavou a rozhlédl se. Poznával tohle místo, nedaleko je jejich jeskyně s tlupou. Oba dva se vydali na cestu.

Konec


 celkové hodnocení autora: 81.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 11.07.2017, 23:04:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Fantasy položené do "pravěku" plné kouzel a zvratů. Ne každá osoba byla tím, čím by měla být (včetně tmy, bludičky a měsíce). Vyprávění je netradiční, tma může symbolizovat všudypřítomné zlo, které touží po nevinných lidských životech. Konec je (i přes oběti) dobrý, světlo vítězí nad tmou. Všiml jsem si práce šotků Překlepníčků (nebudu nic vypisovat, pozornější přečtení napoví).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 12.07.2017, 15:44:53  
   Govrid: Děkuju za publikaci, šotci se snažili, chce si to příště lépe přečíst.

Přeju taky hezký den.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Dinodlak (4.čás...
alri
Ulica plná pláš...
J.U. Ray
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr