obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915731 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39650 příspěvků, 5807 autorů a 392668 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: S láskou - Konec ďáblovy milenky 10 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Konec ďáblovy milenky
 autor Nat Danielová publikováno: 14.07.2017, 11:17  
Třetí díl "knihy" S láskou. V prvním díle Karolína prožívá lásku s hodným Patrikem, ale potká sebevědomého a schopného Viktora, který je ženatý a má spoustu chyb. Zažijí spolu hezké i špatné chvíle, když ho na konci druhého dílu zatkne policie. Do toho Karolína zjistí, že Viktor čeká dítě se svojí manželkou. Snaží se o nový život, ale Viktorova rodina se jí do něj stále míchá. A do toho znovu potká Patrika. Ránou osudu se Karolína stará o Viktorovu dceru, protože je její matka Radka nemocná, a doufá, že by zvládla na Viktora zapomenout právě s Patrikem, který jí nikdy neublížil.
Další díl po hodně dlouhé době.
 

Čekala jsem. Čím déle, tím jsem byla napnutější. Utekly dvě hodiny, a pořád nic. Nemohla jsem sedět, pořád jsem přecházela bytem sem a tam. Třikrát jsem volala dolů na recepci, jestli tam nemám návštěvu. Pro jistotu jsem jim nahlásila Patrikovo jméno, aby ho za mnou pustili bez ptaní.
Ten den už nepřišel. Neozval se. Nic. Vykašlal se na mě. Nebo spíš dostal rozum. Strach.
Se Satine jsme probděly celou noc. Přesně jak jsem předpokládala, bolest zubů se ozvala až ve chvíli, kdy jsem šla spát. Zpívala jsem jí, mazala dásně, nosila po bytě a ve tři ráno jí naordinovala sirup proti bolesti. Za půl hodiny konečně zabrala a já mohla usnout.
Satine byla asi stejně zmožená jako já, protože jsme ráno vyspávaly. Probudil mne až zvonek u dveří. Hodiny ukazovaly devět. Takhle dlouho jsme ještě nikdy nespaly! Potichu, abych jí nevzbudila, jsem vyběhla z ložnice ke dveřím. Srdce mi bušilo jako o závod. Věděla jsem, že to bude Patrik. Kdybych si myslela, že je to Viktor, rovnou bych dostala infarkt. Zapomněla jsem na bezpečnostní předpisy a rovnou dveře otevřela. Stál tam s cestovní taškou a tvářil se vážně.
„Ahoj,“ čekal na pozvání jít dál.
„Ahoj,“ znervózněla jsem. Ještě v září jsem si řekla, že dvakrát do stejně řeky nevstoupím. A teď to porušuji. Ale už není cesta zpět. Musím zkusit zase žít vlastní život.
Ukázala jsem rukou, aby vešel. A vzala jsem mu tašku.
„Bála jsem se, že už nepřijdeš,“ přiznala jsem se. Stáli jsme v předsíni proti sobě, dělilo nás jen pár centimetrů, které jsme nebyli schopni překonat. Nevěděla jsem ale, jestli mi to vadí nebo ne.
„Musel jsem si něco zařídit,“ odkašlal si. „Chtěl jsem začít s čistým štítem.“
Vykulila jsem na něj oči. „Skončil jsi to?“
Přikývl. „Bylo to jednodušší, než jsem čekal.“
„Jak to vzala?“
Zasmál se. „Byla v klidu, a to je možná na tom to nejhorší. Byl jsem s člověkem, kterému jsem putna. Ale víš, co mi vmetla do tváře? Že se na mne zase vykašleš. Je směšná.“
Překonala jsem tu propast mezi námi a objala ho. Dotkla jsem se prsty jeho krku, byl o něco vyšší než já, takže jsem musela zvednout hlavu vzhůru, abych mu viděla do očí. Chytil mne kolem pasu, něžně, pomalu.
„Nikdy se na tebe nevykašlu,“ zašeptala jsem. A potom mi dal pusu. Rozechvělou, nesmělou, opatrnou. Snad aby mě nevyplašil. Pak jsme se od sebe zase odtrhli.
„Už jsme pokročili,“ poznamenal s úsměvem. Stejně jako já byl rád, že jsme prošli první metou.
Udělala jsem snídani pro nás a mléko pro Satine, která se mezitím vzbudila. Patrik s ní seděl na gauči, krmil jí z lahve a já měla nutkání si je spolu vyfotit.
Potlačila jsem to a místo toho se napila kafe. Mohla jsem být spokojená. Tohle jsem si vlastně přála. Měla jsem ho zpátky. Měla bych cítit štěstí. Asi jsem nějaká divná.
Na nástěnném kalendáři jsem si zakroužkovala dnešní den.
„Co děláš?“ všiml si Patrik.
„Kroužkuju náš den,“ usmála jsem se a přešla k němu. „Měli bychom to brát skoro jako státní svátek.“
„Víš, že to není špatný nápad?“ zatvářil se, jako když přemýšlí. „Možná bysme to mohli navrhnout v parlamentu. Mohlo by se to slavit celostátně.“
Rozesmál mě. „Můžeme začít slavit dnes. Co kdybychom zašli na večeři?“
„A co malá? Nebyl by vhodnější oběd?“ Líbilo se mi, že s ní počítá.
„Dnes jde na víkend ke své rodině. Budeme mít klid.“
Zatvářil se ohromeně. „Teda ne, že by mi to škvrně vadilo, ale představa, že tě budu mít dva dny jen pro sebe, není k zahození.“
Vzala jsem si malou do náručí. „Tak vymysli program. Alex tady bude za půl hodiny.“
Alex byl přesný. Pozvala jsem ho dál a představila mu Patrika. V kombinaci s chybějícími fotografiemi na zdech mu muselo být jasné, o co tady jde.
„Těší mě,“ podali si ruku.
„Alexi, máš všechno?“ stresovala jsem. „Nepotřebuješ něco?“ Najednou jsem měla pocit, že se o Satine nikdo nepostará lépe než já.
„Klid, mami,“ zasmál se. „Když budu mít problém, ozvu se ti. Slibuju!“
Vzdala jsem to. „Jsem trapná, já vím.“
Pohladil mě po rameni. „Náhodou jsi skvělá. Budu ti dávat průběžně informace.“
„V noci hodně pláče, v tašce máš sirup na bolest a má ráda, když jí zpívám.“
Zasypala jsem ho tisícem rad, než jsem mu dovolila odejít. Když byli pryč, pocítila jsem prázdno.
„Jsi skvělá matka,“ přišel ke mně Patrik. Tentokrát jsme propast překonali dřív. Objal mne a políbil do vlasů. „Nesmíš se na ní tak upínat. Jednou jí stejně budeš muset vrátit.“
„Máš pravdu,“ souhlasila jsem.
„Už víš, co podnikneme?“ zeptala jsem se.
„Nejradši bych tě dotáhl na nejbližší radnici a vzal si tě.“
„Dobrá pojistka,“ zasmála jsem se. Tenkrát jsem si ho chtěla vzít já. On váhal.
„Nechci si tě pojišťovat,“ pokrčil rameny. „Zajdeme někam na oběd a potom bychom mohli jít někam na procházku. Obuj si pořádný boty,“ doporučil mi.
„Není venku zima?“ strachovala jsem se.
„Je,“ přisvědčil. „Raději se obleč.“
Jeli jsme jeho autem, on řídil a já si začala uvědomovat, že mám zase pro co žít. Pro koho. Že už nejsem sama. Na nic. Bylo to tak uklidňující zjištění, že mi to dokonce umožnilo chvíli nemyslet na Viktora. Byl to úspěch. Pohladila jsem Patrikovi ruku, položenou na řadící páce. Ohlédnul se s úsměvem na mne a palcem ruky mi sevřel prsty. Naobědvali jsme se v blízké restauraci a potom se vydali ven.
Ruku v ruce jsme prošli lesem kolem zamrzlé řeky ke starému klášteru. Byl zčásti zchátralý, ale stále měl své kouzlo. „Nepůjdeme tam, že ne?“ zašeptala jsem v předtuše.
„Samozřejmě, že ano. Je to super místo.“ Škvírou mezi vysokými vraty jsme se protlačili dovnitř.
„To je nádhera,“ vydechla jsem omámeně. Připadalo mi to tam jako z pohádky. Děravou střechou dovnitř napadal sníh, který pokryl starou dlažbu a pár dřevěných lavic, které tu ještě zbyly. Kráčeli jsme k bývalému oltáři, ze kterého zbyla jen betonová deska na omlácených sloupech.
„Věděl jsem, že budeš nadšená,“ usmál se. Nějak jsme se přiblížili k sobě, najednou mne objímal kolem pasu a jeho rty byly děsně blízko mým.
Chvíli váhal, jestli smí, a teprve když vyčetl z mých očí souhlas, naklonil se ke mně. Tentokrát mě už nelíbal nesměle. Ani ostýchavě. Líbal mě něžně, s láskou, pohrával si s mými rty a jeho jazyk se vydal na setkání s mým. Zaplétaly se do sebe, aby se co chvíli rozloučily a potom pokračovaly ještě žádostivěji než předtím. Rozepnul mi bundu a přes svetr jsem cítila jeho ruce, putující po mém těle nahoru. Potom se najednou zastavily, stejně tak jako jeho rty.
„Takhle ne,“ zašeptal chraplavě. „Tohle poprvé už máme za sebou, ne? Myslím, že bychom měli začít znovu a lépe.“ Zip u bundy mi zase zapnul a upravil mi i šálu kolem krku.
„Příště si rozmysli, co vlastně chceš!“ zašklebila jsem se na něj.
Pohladil mne po tváři. „Pamatuješ tenkrát, když jsme spolu začali chodit? Jak jsme tu chvíli napínali a těšili se? A pak to projeli v tom autě? Teď už nic neodbudu.“
Chápala jsem, jak to myslí. „Dáme si záležet,“ přikývla jsem. „Na všem.“
Chytil mě za ruku a mrknul na mne. „Teď už nic nezkazíme.“

Z výletu jsme se vrátili promrzlí až na kost. Napustila jsem horkou vodu do vany, nalila do ní spoustu pěny a zapálila svíčky.
„Myslíš to vážně?“ ujistil se, když si ve své cestovní tašce hledal tričko na doma.
„Nejsme už děti, a krom toho mám pocit, že jsme se už ve vaně občas potkali,“ poškádlila jsem ho.
„A že na to rád vzpomínám,“ zašeptal mi do ucha. „S tebou bylo všechno jiný, nevšední.“
Vešli jsme do koupelny, ozářené jen plápolajícím plaménkem. Přistoupil ke mně a vzal do prstů zip od mého svetru. „Můžu ti pomoct?“
Mlčky jsem přikývla. Ani jsem nedýchala, když mi přetáhl tričko přes hlavu a odhodil ho do kouta.
„Jsi ještě krásnější než předtím. Žádná jiná na tebe nemá.“ Se svým tričkem mi musel pomoct, byla jsem menší než on. Přitiskl se nahou hrudí ke mně, dělila nás od sebe jen slabá látka podprsenky. Nechal mi ji, a místo toho mne zbavil kalhot. Udělala jsem mu přesně totéž a čekala jsem, co udělá pak. Nastalou situaci vyřešil rychle. Hodil mne do vany v prádle a sám mě v něm následoval.
„Abys mě moc nelákala,“ vysvětlil mi jednoduše.

Vydrželi jsme si jen povídat. Mluvili jsme o všem. Řekl mi, že mu Satine nevadí. Má mě rád i tak. Vypadalo to na slibný začátek. Plánovali jsme. Slíbil, že si zkusí najít místo blíž, abychom mohli bydlet spolu. Nechtěli jsme v našem věku pouhé chození, chtěli jsme žít spolu. Cítila jsem pocit štěstí, že se můj život obrací správným směrem. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu po hlavě a nebudu poslouchat žádné varovné signály. Chtěla jsem být šťastná, a tak jsem taky byla. Nebo jsem se alespoň hodně snažila.

Odpoledne se přihnala hrozná sněhová bouře. Venku se zatáhlo a po hodině vypadl proud. V bytě byla slušná tma.
Dívali jsme se z okna na padající vločky a Patrik mne držel kolem pasu. Pořád se mě nějak dotýkal, snad aby se ubezpečil, že se mu to nezdá.
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se. „Elektřina určitě nepůjde pěkně dlouho. A nemám ani baterku.“
V tom šeru jsem viděla, že se na mne dívá. „Karolíno, já jsem jenom chlap. A jestli tě teď neodnesu do postele, tak se budu muset jít proběhnout ven. Protože to už nevydržím.“
Vzal mne do náručí a odnesl do ložnice. Zakázala jsem si myslet na to, že ta ložnice byla ještě někoho jiného a místo toho se soustředila na něj. Sbohem, Viktore. Já končím!


Zase jsem žila, ne přežívala. Žili jsme skoro klasickým rodinným životem. Patrik od nás ráno odjížděl do práce, a navečer se zase vracel. Čekala jsem ho s večeří a radostně mu hlásila, jaké udělala Satine pokroky. Měli jsme jí už skoro za vlastní. Fakt, že není naše, nám připomínaly jen víkendy, kdy si ji bral Alex a její prarodiče. Radka na tom byla zle. Léčba nezabírala, byla pořád v nemocnici a vzdávala to. Občas jsem za ní zašla, ale potom mě k ní už nechtěli pustit. Báli se jakékoliv nákazy.

„Měli bychom se někdy ukázat u našich,“ napadlo mě jednoho dne u snídaně. „Ještě neviděli Satine.“
„Fajn, kdy tam zajedem?“ souhlasil. „A o mně vědí?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ještě nebyla ta pravá chvíle jim to říct. Budou asi dost koukat. Ještě jsem jim ani neřekla, že jsem skončila školu.“
Opravdu koukali, když jsem jim po předchozím telefonátu, že přijedu a mám pro ně překvapení, dorazila s Patrikem a dítětem v autosedačce.
„Kde jsi to koupila? V supermarketu?“ vtipkoval táta při pohledu na Satine a podal si s Patrikem ruku.
„Tak zase v rodině?“ dovtípil se. Měl Patrika rád. Ostatně, kdo by neměl.
V mamce se okamžitě probudily mateřské pudy a začala se nad Satine rozplývat. „Čí je to beruška?“ zajímalo jí samozřejmě.
Patrik se na mě zvědavě podíval, co jí odpovím. Musela jsem se přiklonit k dobrosrdečné lži.
„Kamarádky. Je nemocná, slíbila jsem jí, že jí pomůžu.“
„Zrovna ty? Ona nemá rodinu?“
„Je to složité,“ uzavřela jsem to. ¨
Posadili jsme se ke stolu a dali si horký čaj.
Měla jsem ještě jednu věc, kterou jsem našim musela říct.
„Skončila jsem školu,“ oznámila jsem jim rychle. Tak, a už je to venku, oddechla jsem si. Bylo to docela lehké!
„Já jsem asi špatně slyšel?“ zareagoval táta.
„Je to tak,“ přisvědčila jsem. „Nestíhala bych to a nedovolili mi znovu přerušit.“
„Ty ses zbláznila!“ vyjela na mne. „Kvůli cizímu spratkovi?“
„Karolíno, to nebylo chytré,“ poznamenal taťka. „Taková škoda!“
Naštvala jsem se. „Proboha, je to snad moje věc, ne?“ vyjela jsem na ně. „Nic vás nestojím, nic po vás nechci, jsem už dospělá, tak mě nemusíte tak peskovat. Já se vás nepřišla zeptat, jen jsem vám to chtěla říct.“
Patrik se na mě zděšeně podíval a pod stolem do mě kopl. Ano, asi jsem byla moc drzá, ale dotkli se mého citlivého místa.
„Kvůli cizímu dítěti!“ kroutila mamka nevěřícně hlavou.
„To není žádný cizí dítě. Je Viktora!“ vypadlo ze mne a už bylo dost pozdě na to vzít to zpět.
U stolu zavládlo ticho. Možná jsem tím ranila i Patrika, když jsem řekla, že není cizí. Bála jsem se na něj vůbec podívat. Proto mě překvapilo, když se mě zastal.
„O tu holčičku by se neměl kdo postarat. Kája udělala tu nejlepší věc.“
Nejradši bych se mu vrhla kolem krku. Po jeho slovech naši nakonec roztáli.
„Stejně si myslím, že jsi blázen. Doufám, že ti za to ten chlap aspoň dobře platí,“ podotkla mamina nakonec.
„Buď bez obav, mami,“ uklidnila jsem ji. Miloš mi posílal takové peníze, že bych mohla sponzorovat pět somálských vesnicí.
Zbytek návštěvy proběhl klidně. Satine si je získala svým studánkovým kukučem, mamina se rozplývala, že má oči jako hvězdičky. Tak to jsi, maminko, ještě neviděla jejího tátu, napadlo mě. To bys byla teprve vedle. Jako já.

„Zvládli jsme to,“ usmál se na mě Patrik v autě cestou zpátky.
„Díky tobě!“ pochválila jsem ho. „Byl jsi úžasný, zastal ses mě, jinak by mě vynesli v zubech. Tebe měli vždycky radši než mne.“
„To je blbost!“ namítnul.
„Je to tak. Když jsme se rozešli, málem mě vydědili.“
„A naši mě,“ zasmál se. „Asi to je normální.“
„Asi ano,“ povzdechla jsem si a zabořila hlavu do opěrky. Všechno se vyvíjelo slibně.
Jezdili jsme na výlety po okolí, a když slezl poslední sníh, vydali jsme se do Alp. Chodili jsme na procházky, Patrik tlačil kočárek a já šlapala vedle něj. Úžasná rodinka. Když jsme pak večer uspali malou a relaxovali se sklenkou v ruce na terase, zcela vážně se na mě podíval.
„Chtěl bych s tebou mít dítě, Karolíno. A nechci už na nic čekat.“
Zaskočil mě. Moje mateřské pudy naplňovala Satine a mě ani nenapadlo, že by to nemuselo stačit. Asi na mě viděl, že jsem zaskočená.
„Se Satine samozřejmě počítám, mám jí rád, ale chtěl bych mít alespoň jedno dítě svoje.“
„Děti by měly mít mladý rodiče,“ zašeptala jsem. To jsem tenkrát řekla Viktorovi. Bude mu čtyřicet. Mě je dvacetčtyři. S Patrikem budeme mladí oba dva. Nakonec, proč ne?
Byl rád, že souhlasím. Ještě ten den jsem vysypala tabletky do záchoda.


Zemřela v červnu. Poslední týdny už jen prospala, ale i když jsme na to byli připraveni, stejně nás to zaskočilo. Alex s Maxem se z toho složili, stejně jako Radčiny rodiče. Zase bylo na mne, abych se o všechno postarala. Patrik hlídal malou a já zajela za Milošem.
Sešli jsme se u něj v kanceláři. Byl z té zprávy též zaskočený. Uvařil nám kafe a dumali jsme, co dál.
„Viktor to už ví?“ zeptala jsem se. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy jsem o něm promluvila.
Přikývl. „Snaží se přemluvit vedení věznice, aby ho pustili na pohřeb. Bude se snažit to uhrát na malou.“
„Má šanci?“
„Máš strach?“ odpověděl mi otázkou.
„Zvykla jsem si na ni. Je jako moje.“
„Nemyslím to dítě. Máš strach, že ho uvidíš? Co řekne tomu, že sis už někoho našla?“
Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Mám už svůj život. Viktor mi ho už neohrozí. Já se snažila, ty to víš. On mě od sebe odehnal.“ Sama jsem se snažila věřit tomu, co říkám. Ale strach jsem měla. Strach z toho, že ho zase uvidím a on se mi podívá do očí. Nevěděla jsem, jestli to dokážu ustát.
„Co bude se Satine?“ strachovala jsem se. „Je poloviční sirotek, a tátu má v base. Strašná kombinace! Co když ho nepustí?“
„To záleží na tobě. Jestli ho nepustí, můžeme tě určit její opatrovnicí. Rozmysli se.“
„Nemám se co rozmýšlet,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě.
„A tomu tvému to nevadí? Starat se o Viktorovo dítě?“ Jeho tón byl kousavý.
Taky jsem mu odpověděla otázkou. „Tobě nevadilo starat se o Viktorovy syny?“ Narážela jsem tím na fakt, že on sám měl jednu dobu poměr s Radkou. Ovšem jen do doby, než na to Viktor přišel. Potom to raději zbaběle ukončil.
„Už nejsi tak blbá, jako dřív,“ zasmál se. „Teď už by si s tebou Viktor tak nezahrál. Neskočila bys mu na to. Nebo jo?“
Měla jsem sto chutí ho kopnout, aby ho to co nejvíc bolelo. „To není tvoje věc. Dej mi prosím vědět, jak to s Viktorem vypadá, abych se podle toho mohla zařídit.“ Mluvila jsem s ním jako obchodní partnerka. Stroze a tvrdě. Měla jsem ho plné zuby. „Pohřeb bude za dest dní. Mám ho na starost. Pošlu ti parte.“
„Mám ho od tebe nechat pozdravovat?“ zeptal se ve dveřích a usmíval se. Nevěřil mi. Jasně, že mi to nevěřil. Měl mě přečtenou.
„Ne,“ řekla jsem tvrdě. „A ty mi pak dej vědět.“
Odešla jsem a už jsem neviděla, jak se za mnou pobaveně dívá. Jeho pohled mne ale do zad pěkně propaloval.
Nemohla jsem jet domů. Potřebovala jsem si srovnat věci v hlavě. Pokud Viktor dorazí na pohřeb, já tam nebudu. Nesmíme se potkat. Co bych mu měla říct? Třeba by se mnou ani mluvit nechtěl. Budu doma hlídat Satine. Ale měl by ji vidět. Poprvé. Má na to nárok.
Myšlenky se mi pletly jedna přes druhou. Zastavila jsem na lesní cestě a opřela si hlavu do opěrky. Snažila jsem se namluvit si, že bych mu jen Satine ukázala a potom se v klidu vrátila domů za Patrikem. Co na tom? Je to už dlouhá doba, a já to určitě ustojím!
„Ahoj lásko,“ vítal mě Patrik ve dveřích. Všiml si mých zarudlých očí od pláče. „Co se ti stalo?“
Nemohla jsem mu říct, co mě tak dostalo. Poprvé jsem mu zalhala a vymluvila se na Radku. Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Pohladil mne po vlasech a přitáhl k sobě. „Zase bude dobře, uvidíš. Ten pohřeb sis neměla brát na sebe, zbytečně tě to bude deptat.“
„Je to to nejmenší, co pro ně můžu udělat,“ namítla jsem. Došla jsem ke stolu, kde už byla nachystaná večeře. Patrik byl prostě poklad.
„Staráš se jim o dítě, co by chtěli víc?“ divil se.
„Nechci se dohadovat,“ poprosila jsem ho. „Můžeš mi to tolerovat?“
„Taky se nechci hádat. Jen nechci, aby tě to ničilo. Mám tě rád a záleží mi na tobě.“
Pohladila jsem Satine po vláscích a vlepila jí pusu. Seděla v jídelní židličce a rukama jedla ovoce z misky.
„Mama,“ zatleskala ručičkama radostí, že mne vidí. Bylo to její první slovo a mně vyrazilo dech.
„Řekla ti máma,“ zasmál se Patrik. Zpanikařila jsem.
„Ale vždyť já nejsem její máma! Třeba jsme jí jen špatně rozuměli!“
Zavrtěl hlavou. „Ne, ty jsi pro ní její máma, ona tu svou nezná.Nepamatuje se.“
Vzala jsem jí do náručí a nevadilo mi, že po mě matlá špinavýma ručičkama. Rozbrečela jsem se po druhé. Patrik nás objal a užívali jsme si tu chvíli.

„Dostala jsem to,“ hlásila jsem mu zklamaně druhý den. Třeba by naše společné dítě udělalo opravdovou čáru za mojí minulostí. Už dva měsíce a nic. Za chvíli si začnu připadat divná!
„Nevadí,“ snažil se mě utěšit. „Třeba to dopadne příště. V létě někam odjedeme, co říkáš?“
„To by bylo krásné,“ souhlasila jsem nadšeně. „Jen ty a já.“
„A Satine, ne?“ opravil mě.
„Nechali bychom jí u babičky. Měli bychom být taky někdy jen spolu, ne? A krom toho co když nám ji pak vezmou?“
„Což se může stát,“ přikývnul. „Sociálka se o to bude zajímat.“
„O to nejde,“ mávla jsem rukou. „To by Miloš zařídil. Ale možná pustí Viktora.“
Ještě to nebylo schválené, ale měl opravdu velkou šanci.
Moje informace ho nenechala klidným. „Vážně? Kdy?“
„Nevím, ale prý o to požádal.“
„Nemusím se bát, viď že ne?“ řekl tiše. Vzala jsem jeho tvář do dlaní.
„Ne, nemusíš. Věř mi, prosím!“
„Věřím ti,“ přitakal. „Ale jemu ne.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.07.2017, 11:16:58 Odpovědět 
   Zdravím.

Anotace v perexu (viz zopakování předešlého děje v kostce) je důležitá, čtenáři budou alespoň v obraze (a nejen oni). Text se četl hezky. Osobně nejsem na tento druh literatury (nejde o můj šálek kávy), ale nemůžu napsat, že se mi příběh (děj) nelíbil. Životní osudy hrdinů jsou uvěřitelné, stejně tak dialogy a chování jednotlivých postav.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 14.07.2017, 12:06:25  
   Nat Danielová: Šímo, děkuju a psaní zdar!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
VESMÍR A NEBE
ZILA78
Odpadky
Centurio
BABIČKA A JEJÍ ...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

STOPY
javavia
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr