obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: SKY WAYDERSOVÁ - 2 - Drak uvnitř ::

 autor Danny Jé publikováno: 25.07.2017, 22:39  
Kapitola 1-2 ....dobrodružství pokračuje
 

Kapitola 1



[ Elstead, Jihozápadně od Londýna, 2001 ]


Seděla jsem u stolu. Na sobě jsem měla oblečení jejich dcery. Usrkávala jsem teplý čaj a těšila se na polévku, kterou paní domu připravovala.

„To oblečení ti sluší,“ řekl její manžel a chtěl mě pohladit. Pak se ale zastavil.

Proč to chtěl udělat? Tolik mu chybí jejich dcera? Ano, chybí jim, přečetla jsem jejich myšlenky.

„A jak se vůbec jmenuješ?“ zeptala se paní.
„Já….“

Nevěděla jsem, co jim mám říct. Proto jsem se rozhodla použít poslední jméno, které jsem slyšela. Margery.


„Jsem Margery,“ odpověděla jsem.
„Já jsem…“
„…Grace,“ vyhrkla jsem.
„Jak to víš?“ udivila se.
„No, já…“

Nemohla jsem jí říct, že umím číst myšlenky.

„Někde jsem to viděla napsané,“ zalhala jsem.
„Jo, to je pravda. Někde to je určitě napsané,“ vstoupil do toho její manžel.
„A to je můj muž, Jerry,“ představila ho a vyslala k němu takový ten líbezný pohled.

Později došla do kuchyně pro večeři. Rozdala každému talíř a do středu postavila hrnec s polévkou.

„Vaše dcera…,“ začala jsem hovor. „…bydlela s vámi, než se to stalo?“

Jerry se podíval na svou ženu Crace a pokynul hlavou.

„Ano, porazilo ji auto,“ upřesnil, pak v několika větách vysvětlil, jak se to stalo.
„Je mi to líto,“ pronesla jsem a strčila první lžíci do úst.
„Nebude moc horká?“ ozvala se Grace.
„Je moc dobrá paní Grace…“
„…Tuckerová, jestli to chceš vědět, ale můžeš mi říkat Grace,“ pousmála se a naplnila talíř svému muži.

V ten moment se všechny mé mozkové receptory rozeběhly na plné obrátky. Ztuhla jsem a podívala se na ni. Pak na jejího muže.

„Stalo se něco drahá?“ zareagovala paní domu, aniž by přerušila svou činnost.
„Řekla jste Tuckerová?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ kývla.
„Obyčejné jméno,“ dodal její manžel Jerry.
„V případě, že jste příbuzní Coleho Tuckera, není to obyčejné jméno,“ sykla jsem.
„Cole je můj bratranec,“ prozradil vzápětí Jerry.
„Své příbuzné si vybírat nemůžeme,“ dodala Grace.

V tu chvíli jsme měla před očima rudou. Vztek mi proudil v žilách a já věděla, že se to stane. Otázkou bylo, chci, aby se to stalo, nebo odejdu?

„Znáš Colea?“ zeptala se Grace.
„Cole Tucker ředitel Mi6, Phil Claystone…“
„Co to povídáš?“ udivila se Grace.
„Cole Tucker ředitel Mi6, Phil Claystone, doktor Backmors…“

Už jsem to nedořekla. Musela jsem vyběhnout ven. Nechtěla jsem těm hodným lidem ublížit. Oni si to rozhodně nezaslouží.


* * *

Ten vztek byl jako spínač a já vzplanula. Drak uvnitř se probudil. Nemohla jsem udělat nic. Ještě jsem to nedokázala kontrolovat. Během několika vteřin jsem vypálila kolem sebe kruh o průměru pěti metrů. Skoro celá zahrada lehla popelem.

Byl to znovu tak silný žár, že vypálil kráter.

Stála jsem uprostřed a mé tělo bylo pokryté podivnými šupinami. Mé dlaně měly místo prstů dlouhé drápy. Po chvíli se mé tělo začínalo vracet k normálu. Stávala jsem se opět člověkem.

Musím pryč, pomyslela jsem si. Vyskočila jsem a několika dlouhými skoky jsem zmizela v nejbližším parku, kde jsem se schovala. To bylo moje prozatímní útočiště. A poté Cole Tucker, který bude můj další cíl..

* * *

Dům byl nedotčený a přeživší postarší pár s hrůzou v očích pozoroval z okna vypálený prostor na své zahradě…


* * *

[ Piccadilly Circus, Londýn, o hodinu později ]


Dva muži v modrém se zastavili u Shafteburského památníku.

„Drak povstal,“ promluvil jeden z nich.
„Stalo se,“ dodal druhý.
„Počala první fáze: Probuzení.“
„Nebo se jen rozpomíná.“
„Jako lidská bytost.“
„Anurian proudí v jejich žilách.“
„Budou jí kontaktovat.“
„To se stane.“
„Druhá fáze: Segregace.“
„Bude rozdělovat vhodné archetypy lidské rasy.“
„Budeme pozorovat.“
„Ano.“


Poté oba Karnegové zmizeli.


* * *

[ Ústředí Mi6, Londýn, o dvacet minut později ]


U dlouhého stolu v řídící místnosti se sešlo vrchní velení Mi6. Ředitel Cole Tucker, jeho zástupce Frank Garnet, poručíci John Dersing a David Bufrey. S nimi v místnosti byl i analytik Ruby Norfolk, který na velké obrazovce ukazoval, co se stalo ve Sterling Gardens a hned poté, co se stalo před dvaceti minutami v Elstead. Kvůli tomu byla svolaná mimořádná schůze.

„Naše satelity zaznamenaly abnormální žár v těchto lokalitách,“ spustil Norfolk. „Okamžitě se přiblížily a zjistili tohle.“

Pravítkem ukázal oba krátery.

„Ve Sterling Gardens to bylo mnohem silnější,“ poznamenal poručík Bufrey.“
„To je postřeh,“ rýpl si poručík Dersing.
„Vtipné,“ odsekl Bufrey.
„Ani bych neřekl,“ zavrčel Tucker a pokračoval. „V Nottinghamu někdo vyřadil naší pobočku a pak Sterling Gardens? Zjistěte o tom, co nejvíc. Probuďte všechny agenty, sežeňte všechny informátory a během několika hodin chci nějaké výsledky.“
„Já myslím…,“ začal Bufrey.
„…je mi u prdele, co si myslíte, chci ty parchanty dostat, tak se snažte!“ přerušil ho ředitel Mi6.
„Snažíme se, pane,“ ozval se Dersing.
„Zjistěte, kdo tohle mohl udělat!“ ukázal Tucker rukou na krajní obrazovku, kde zrovna záběry ukazovaly Sterling Gardens.
„Mám teorii,“ ozval se Norfolk.
„Poslouchám?!“ otočil se k němu Tucker.
„Sterling Gardens a Elstead mají rozhodně mezi sebou spojení. Ten kdo to udělal, musel použít teplotu 1,5×105 Kelvinů…“
„…co to znamená?“
„Nejsem si jistý, jestli je toho člověk schopen…,“ odvětil Norfolk.
„Znamená to, že…,“ vstoupil do toho zástupce ředitele Garnet.
„…že to nemůže být člověk,“ ukázal Norfolk na jednu z obrazovek.

Všichni se okamžitě podívali na satelitní snímek.

„Ale někdo uprostřed toho kráteru stojí,“ ozval se znovu Garnet.
„No, právě, že stojí,“ dodal Norfolk.
„A vy si myslíte, že…,“ zareagoval znovu Garnet.
„Já si myslím…“

Norfolkovu teorii přerušily dveře, které se najednou otevřely.

„Okamžitě to vypněte!“ ozval se Tucker směrem k Norfolkovi.

Ten obrazovku se snímkem kráteru hned vypnul.

„A vy jste kdo?!“ ohradil se Tucker.
„Jsem kapitán Yarnick, řediteli.“
„Nottinghamské ústředí?“ vzpomněl si.
„Ano.“
„Co tu chcete?“
„Máme dva mrtvé agenty a podle koronera, nebyli zabiti zbraní pozemského původu,“ odvětil.
„Cože?“ vyhrkl Tucker.
„Tady je všechno z místa činu,“ hodil flešku na stůl. „Jestli hledáte nějakou stopu, tak je rozhodně tady.“
„Dobře, mrkneme se na to,“ řekl Tucker a obrátil se na Norfolka.

Ten ji sebral ze stolu a strčil do počítače. Po chvilce se tam objevil videozáznam z kanceláře detektiva Grayse, který si prohlížel nějaký spis. Během chvilky se tam objevili muži v černých pláštích.

„Kdo je to?“ zeptal se Tucker.
„Údajně od Crown,“ odvětil Yarnick.

Obraz trochu ztmavl, ale bylo rozeznat, že mu jeden z těch mužů ten spis vzal. Pak jeho kancelář opustili. Obraz najednou vypadl.

„A pak?“
„Pak přišel ten výbuch,“ dodal Yarnick.
„A Sterling Gardens?“
„Možná tam není spojitost.“
„Celý prostor Sterling Gardens ohradila armáda. Zjistili něco?“
„Ne, ale…“
„…ale?“
„Objevili se tam dva agenti FBI.“ odvětil Yarnick.
„Hm, zvláštní. Zřejmě něco vědí,“ podrbal se Tucker na tváři.

Po chvilce kapitán Yarnick prozradil, že konstábl Grays mluvil o nějakém projektu Chamelonik. V ten moment Tucker ztuhl. Yarnick si toho samozřejmě všiml.

„Říká vám to něco, řediteli?“
„Nikdy jsem o takovém projektu nic neslyšel.“
„Vážně?“
„Nevím, o čem mluvíte, kapitáne.“

Trval na svém. Yarnick však věděl, že lže.

„Takže jestli k tomu nikdo nic nemáte,“ ukázal Tucker na obrazovku. „Najděte mi ty parchanty.“

* * *

Porada skončila. Postupně všichni odcházeli. Jen Yarnick čekal na vhodný okamžik, který přišel o dvě minuty později.

„Mohu s vámi mluvit jen mezi čtyřma očima?“ zeptal se.
„Jistě,“ pokynul hlavou a postavil se před kapitána.
„Vy něco o projektu Chamelonik víte, řediteli.“
„Je to uzavřená záležitost.“
„Myslím, že nám někdo dává jasně najevo, že není.“
„Možná, že to s tím vůbec nesouvisí.“
„Jste si tím jistý?“
„S čím si můžete být v dnešní době jistý, kapitáne.“
„Kvůli tomu zařvali dva skvělí policisté…“
„…přípustné ztráty,“ dodal Tucker.

Do Yarrnicka vjel okamžitě vztek.

„Ty, parchante!“
„Cože jste to řekl?!“ ohradil se Tucker.

Nikdo v místnosti nebyl, proto se s ním Yarnick nepáral a chytil ho pod krkem.

„Vy…zku…“
„Držte hubu! Jste banda, co řídíte všechno z kanceláře. Nevíte nic o tom, co se děje venku!“ pronesl Yarnick a pustil ho.

Tucker se snažil upravit kravatu a pak se proti jeho chování ohradil.

„To jste přehnal, kapitáne!“
„Až se tak stane, budete ležet na zemi, řediteli,“ odsekl a odešel z řídící místnosti vrchního velení Mi6.


* * *

O pět minut později.

Ředitel SIS Cole Tucker stál u obrazovky se snímkem bytosti stojící uprostřed kráteru. Chvíli přemýšlel, ale nakonec zmáčkl na klávesnici DELETE – Vymazat.


* * *

[ Sídlo Scotland Yardu, Londýn, o deset minut později ]


Něco podobného se dělo i na ústředí Scotland Yardu.

U dlouhého stolu v řídící místnosti se sešlo velení SY. Včetně ředitele Johna Santerse a ministerského poradce Kennetha Itwishe, u kterého stál i Patrick Harold velitel ochranky ministerstva zahraničí. Na třech velkých obrazovkách probíhaly záběry ze Sterling Gardens a z Elstead.

„Tohle ukázaly naše satelity,“ pronesl hubeňour s brýlemi. George Drift. Analytik SY.

Jeho ruka vystřelila k první obrazovce.

„Co zjistila Mi6?“ zeptal se Kenneth Itwish.
„Mají stejné informace jako my,“ odvětil Santers.
„Můžete mi říct, proč jste tady vy, pane Itwishi?“ zeptal se zástupce ředitele SY Derek Brown.
„Myslím, že to vás nemusí zajímat,“ ohradil se Itwish.
„Myslím, že tady máme dost velkej problém,“ ukázal Brown na obrazovku. „Jestli tohle neudělala nějaká speciálka, tak tu máme návštěvníky z vesmíru.“
„Děláte si srandu?“ zeptal se Itwish.
„A vy?“
„Jak to myslíte?“
„Prostě vyklopte, co víte, abychom ty parchanty mohli najít!“
„Browne!“ vstoupil do toho ředitel Santers.
„Oni nám něco tají a ještě z nás chtějí dělat pitomce, řediteli!“ ohradil se Brown.
„Co když má pravdu?“ promluvil Harry Dwane, velitel operativců.
„Kdo?“ zeptal se Santers.
„Tady, Brown s tou speciálkou,“ odvětil Dwane.
„Řekl bych, že jste úplně vedle,“ ozval se Itwish.

To bylo jako by bodl do vosího hnízda.

„Sakra! Děláte si z nás legraci?!“ vyhrkl Brown.
„Už dost, Browne! Asi jste zapomněl, s kým mluvíte!“ okřikl ho Santers.
„Vím, s kým mluvím, ale je vážně těžký něco najít, když některé informace vláda tají,“ bránil se Brown.

Mávl rukou a odešel z místnosti.

„Co se děje?“ ozval se George Drift. Analytik SY.

„Vůbec nic, pokračujte! Co máme ještě?“ zareagoval muž, který promluvil až teď. Byl to Patrick Harold.

„Možná bychom…“

Analytik Drift už to nedopověděl.


* * *

Otevřely se dveře a do místnosti vstoupili dva muži v uniformách britské armády.

„Co tu chcete?!“ ozval se Santers.

Ani jeden z mužů nepromluvil. Stáli a rozhlíželi se kolem. Jako by si prohlíželi všechny přítomné.

„Mají divné oči,“ šeptl George Drift.
„Sakra!“ vyhrkl Patrick Harold a vytáhl zbraň.

To už bylo pozdě. Muži v uniformách britské armády drželi v rukou své samopaly a bez jediného slova do všech začali střílet.

„To né!!!“ vykřikl George Drift a pohotově skočil pod stůl.

Možná, že to mu zachránilo život.

„Tady to máte!“ vykřikl z chodby zástupce ředitele Derek Brown a během několika vteřin oba střelce zneškodnil.

Vstoupil do místnosti, aby zkontroloval přeživší.

„Co…co…se to tu děje!“ vyhrkl analytik George Drift.
„To jsou ty jejich tajný operace a tady to máte!“ procedil mezi zuby.

Brown vrátil zbraň do pouzdra a zkontroloval životní funkce všech přítomných. Nikdo to nepřežil. Jen analytik Drift, který se schoval pod stůl.

„Sakra!“ vyštěkl Brown.
„Co se děje?“ zeptal se vystrašený analytik.
„Tak se podívejte sám,“ ukázal Brown na těla dvou britských vojáků.

Těla se začala pomalu ztrácet, až z nich zbyla jen hromada prachu.

„A neříkejte, že tady něco nesmrdí!“ ozval se Brown.
„Já nic necítím,“ promluvil Drift a nosem se snažil zjistit, co se Brownovi nelíbí.

Ten mávl rukou a ukázal k počítači.

„Co?“ zeptal se analytik.
„Projděte ty snímky ještě jednou a zkuste získat snímky, krátce před výbuchem,“ promluvil Brown a opouštěl místnost řízení, když potkal několik kolegů, kteří se přiběhli podívat, co se to děje.
„Co se tam stalo?“ zeptal někdo z nich.
„Někdo sem pustil dva britské vojáky, kteří všechny postříleli. To se stalo,“ odsekl Brown.
„Kam jdete?“
„Kdyby mě někdo hledal, budu u sebe. Můžete se zatím postarat o mrtvé,“ odvětil a vyrazil do své kanceláře v druhém patře.

Kancelář zástupce ředitele SY Derek Brown.


Věděl, že to se brzy změní. Ředitel Santers je mrtvý. Derek Brown – Já budu novým ředitelem Scotland Yardu, prolétlo Brownovi hlavou…












Kapitola 2



[ Addlestone, Jihozápadně od Londýna, o dva dny později ]


Přesunula jsem se blíž k Londýnu. Bylo to podvědomé, i když z nějakého důvodu. Ještě jsem nevěděla, proč, ale věřila jsem, že to má svůj důvod.

„Měli bychom se bát?“ pronesl hlasatel v televizi, která byla puštěná v nenápadném baru na konci ulice.
„Dostali, co zasloužili!“ vykřikl nějaký muž

Ohlédla jsem se.

„To není nic pro tvá ouška, krásko,“ ozval se mužský hlas.

Nejdříve jsem ucítila jeho ruku, která se dotkla mého předloktí a poté zápach alkoholu z jeho úst.

„Co říkáš?!“ pokračoval ve svádění.
„Nejsi můj typ,“ odvětila jsem a opatrně se zbavila jeho ruky ze svého předloktí.
„Ani jsi mě nepoznala,“ pousmál se.
„Dejte mi ještě jednu citronádu, prosím!“ podívala jsem se na barmana.
„Slyšíš?!“

Neodbytný vejpitka stále dorážel.

„Jestli už nebudeš, tak já bych to dopil,“ pronesl mladík v černomodrém triku s nápisem Bridge.
„Zmiz!“ ohnal se po něm vejpitka.

Ztratil však stabilitu a ustlal si na zemi. Pokusil se vstát, ale mladíkova černá kožená bota mu to nedovolila.

„Jsem Blaze,“ představil se a usmál se na mě.
„Hm,“ špitla jsem a vrátila svůj pohled k televizi, kde opakovali zprávy z předešlé hodiny.


…před dvěma dny dva neznámí útočníci pronikli do budovy Scotland Yardu a zastřelili několik lidí. Mezi zastřelenými byl i ředitel SY John Santers a ministerský poradce Kenneth Itwish…


„To jsou kecy. Zase nám lžou. Prej neznámí útočníci,“ pronesl hlas v rohu místnosti.
„Jen bůh ví, co se tam stalo,“ dodal jiný hlas.
„Bůh ochraňuj Královnu!“ zaznělo z několika různých míst, až mě to překvapilo, jaký kladný vztah mají ke královně.

Barman mi přinesl citronádu. Napila jsem se a spokojeně vydechla. Měla jsem nezvykle velkou žízeň.

„Mohu tě pozvat na…,“ naklonil se ten mladík, co si říkal Blaze a podíval se, co piji. „…třeba na to, co piješ?“
„Nepotřebuji společnost,“ promluvila jsem na něho a pozvedla levou ruku.

Třemi prsty jsem se mu snažila naznačit, že už je třetí. Nepochopil to.

„Nerozumím ti,“ řekl a sáhl po své sklenici piva.
„Vy, chlapi. Vám prostě nestačí říct NE.“
„Jste rády, když vás chlap dobývá, takže slovo NE, někdy znamená ANO.“
„Ale moje NE znamená NE, chápeš!“ zamračila jsem se na něho, aby pochopil, že opravdu nestojím o společnost.
„Oukej, nechám tě. Ale, až bude chtít ty, já už teda ne!“ snažil se být nad věcí. Moc mu to však nešlo. Cestou ode mě zakopl o barovou židličku. Nebýt muže v hnědě kožené bundě, asi by upadl na zem.

„Dávej pozor, mladíku,“ promluvil a pozvedl obočí.

To už jsem však zaslechla z povzdálí. Zaplatila jsem a vyrazila k východu.


* * *

Venku mě čekalo malé překvapení. Nevím, jestli bych měla říct, že milé nebo nemilé. Prostě to bylo jen překvapení. Stála tam dívenka a držela v ruce panenku.

„Jste Sky?“ zeptala se mě.

Promluvila hned, jak jsem se objevila před ní. Kdo jí poslal?

„A proč se na to ptáš?“ zeptala jsem se a byla na ní milá. Nemohla za to, že jí někdo využil.
„Ten pán říkal, že si ji máte vzít,“ odpověděla a podávala mi tu panenku.
„Jaký pán?“
„Měl hnědou bundu.“

Hned jsem si vzpomněla na muže v baru. Byl to ten, co zachránil toho mladíka, který by spadl na zem. Sledoval mě? Čekal, jestli zasáhnu?

„Tak mi ji dej,“ pousmála jsem se a panenku si od ní vzala.

Na nic jsem však nečekala a odhodila ji mezi popelnice. Ve stejný okamžik panenka vybouchla a začal se z ní valit nějaký kouř. Když kolemjdoucí začali padat na zem, pochopila jsem, že mě to mělo uzemnit, uspat.

„Sky!“ ozval se hlas muže, kterého jsem neviděla, ale okamžitě jsem ho dokázala přiřadit.

Byl to ten chlap z baru.


* * *

Rozeběhla jsem se a na konci ulice odbočila. Rozkopla jsem první vchodové dveře a proběhla domem na druhou stranu. Byt byl prázdný. Alespoň jsem nemusela vysvětlovat, proč jsem zničila jejich dveře.

„Sky!“ ozval se stejný hlas jako před chvílí.

Stála jsem před plotem malé zahrádky, když jsem zahlédla stín. Pak mě cosi praštilo do hlavy. Studená a vlhká tráva přivítala mojí tvář.

„Jsi jedna z nás, nebojuj se mnou!“ ozval se hlas v mé hlavě.
„Sakra!“ vyhrkla jsem a pokusila vstát.

Jenomže nějaká neznámá síla mě tlačila k zemi.

„Z nebe se snesou draci a všechno spálí,“ promluvila jsem hrubým hlasem.

V mžiku jsem vzplála a negativní energii, která mě držela u země, jsem odrazila.

„Zastav!“ promluvil znovu muž v hnědé bundě, který stál osm metrů přede mnou. Oči mu svítili žlutě a několik vteřin mluvil o nějakém vůdci.

Pak už jen vzplanul. Během krátké chvilky z něho zbyl jen popel, který studený vítr rozfoukal.


A teď si půjdu pro Coleho Tuckera, pronesla jsem. Usmála jsem se, přeskočila plot a zmizela v uličkách.


* * *

[ Sídlo Scotland Yardu, Londýn, o deset minut později ]


Kancelář zastupujícího ředitele Scotland Yardu Dereka Browna.


„Řediteli,“ promluvil analytik SY Drift, když otevřel dveře do kanceláře zastupujícího ředitele Browna.
„Na něco jste přišel, Drifte?“ zeptal se Brown.
„Ano, pane,“ kývl a ukázal mu vytisknuté snímky. „Tady,“ ukázal. „Když se podíváte pozorně, jako by uvnitř epicentra výbuchu…“
„…někdo byl,“ přerušil ho Brown.
„Ano.“
„To znamená, že to přece jenom udělal člověk,“ pronesl Brown.

Drift se pousmál a zakroutil hlavou.

„Co je?!“ ohradil se Brown.
„Myslíte, že by člověk vydržel 1 x 105 Kelvinů?“
„Co?“
„No, teplota ve středu Slunce dosahuje 1,5×107 Kelvinů,“ odvětil Drift.
„Pořád nechápu, kam tím míříte.“
„Tato bytost…,“ ukázal na fotku. „…dokázala vyvolat teplotu dosahující 1×105 Kelvinů.“
„Prosím?!“
„Ta bytost určitě není člověk.“
„A co to je?“
„No, to já nevím. Já jen vím, že tohle normální člověk nedokáže.“
„Chcete mi říct…“
„…že někdo s takovou schopností dokáže zničit Londýn za dvě hodiny. Ano. Možná i dříve,“ zašklebil se Drift.
„Porovnal jste oba snímky? Sterling Garden i Elstead?“
„Za koho mě máte, zastupující řediteli,“ odvětil Drift a ukázal jinou fotku, na které byla úplně stejná bytost.
„Myslíte, že by šlo takové snímky sehnat i z místa výbuchu Nottinghamského ústředí Mi6? Chci říct, krátce před výbuchem?“
„Možná bude tajným na SIS divné, proč se zase chceme napojit na jejich satelity.“
„Zkuste si něco vymyslet, Drifte,“ pousmál se Brown a poklepal ho po zádech. „A jinak, dobrá práce.“
„Díky, pane,“ pokynul Drift hlavou a odešel z kanceláře zastupujícího ředitele SY Browna.


* * *

[ Temná ulička, neznámo kde ]


Muži v modrém se objevili v temné uličce.

„Anuriané zesílili tlak.“
„Ano.“
„Budou jí muset kontaktovat.“
„Budou to mít obtížné.“
„Už se umí kontrolovat.“
„Důvěra je slabá.“
„Doktor Tailor poslechl.“
„Ano.“
„Stává se z ní Stozender.“
„Rušič Stozender.“
„Ano.“


Jejich rozhovor byl skoro u konce, když se v temné uličce objevili dva mladíci, kteří si je okamžitě vyhlédli jako svůj cíl.

„Řekl bych, že jste zabloudili,“ pronesl jeden z nich.
„Když nám dáte nějaké prašule, pomůžeme vám najít tu správnou cestu,“ přidal se druhý.

Oba se začali smát.

„Mají potíže.“
„Vskutku.“
„Já si myslím, že ty budete mít vy, jestli nám nedáte peníze!“ ohradil se ten svalnatější z nich.
„Chybí jim vychování.“
„To chybí,“ přitakal druhý z Karnegů a pohybem ruky vytvořil vzdušný vír.

Lusknul prsty na druhé ruce a ten vír vcucnul jednoho z mladíků dovnitř. Zmizel. Během chvilky byl pryč. Druhý z mladíků se samozřejmě vylekal.

„Mě ne, prosím!“ vykřikl druhý z mladíků a krčil se u zdi.

Neutíkal. Moc dobře věděl, že by stejně neměl šanci. Jediné, co mohl udělat. Škemrat o svůj život.

„Prosím!“
„Má strach.“
„Teď.“
„Překvapivě.“
„Vskutku.“
„Bude žít.“
„Ano, bude.“
„Neprozradí nás.“
„Nebude si to pamatovat.“

Vír zmizel a oba Karnegové rozpažili své ruce. V tom jemná téměř neslyšitelná vlna prolétla skrze mladíka. Až na konec ulice. Poté Karnegové vrátili své paže zpátky k tělu a zmizeli.

Mladík vstal jako by se nic nestalo a s úsměvem na tváři se vrátil na hlavní třídu.


* * *

[ Sídlo Scotland Yardu, Londýn, o tři hodiny později ]


Analytik Drift zaklepal na dveře kanceláře zastupujícího ředitele SY Derek Brown a vstoupil dovnitř.

„Už něco máte?“ zeptal se Brown.
„Výbuchy ve Sterling Garden a Elsteadu nemají s výbuchem v Nottinghamu nic společného,“ odpověděl Drift.
„Jste si jistý?!“
„Ano.“
„Takže tu máme dvě skupiny operující na území Británie…“
„…možná, že tři skupiny, řediteli,“ přesekl jeho řeč Drift.
„Cože?!“
„Když jsem byl škemrat na ústředí Mi6, dostal jsem se k jednomu dokumentu, který podepsal ředitel Tucker,“ spustil Drift.
„Vy si normálně si koledujete,“ pousmál se Brown.
„Zajímá vás to?“
„Jistě, povídejte,“ pobídl ho Brown.
„Podepsal skartaci složek týkajících se nějakého projektu Chamelonik. Výzkum, testy, mentální agenty, ale to není všechno,“ zvedl Drift svůj ukazováček. „Twain byl tajnou složkou Mi5. Když jim mentální agenti utekli, všechno se snažili ututlat. Agenty zneškodnit. Jeden z nich jim však utekl. Pak ho údajně zastřelili. V další zprávě se píše, že byla spatřena v Nottinghamu a speciální vládní složka Crown na ní poslala své lidi. Neuspěli.“
„Takže je to žena?!“ udivil se Brown.
„A zřejmě velmi dobrá,“ dodal Drift.
„Myslím, že bychom měli navštívit ředitele Mi6 Coleho Tuckera,“ pronesl Brown a pozvedl obočí.
„A myslíte, že se vám svěří?“
„Zkusím mu zavolat,“ odvětil Brown a sáhl na telefon.

Po chvilce vyzvánění se na druhé straně ozval hlas.

**

„Zdravím, zastupující řediteli Scotland Yardu, co byste rád?“ zeptal se Cole Tucker.
„Chamelonik, Crown,“ odvětil Brown.
„A co má být?“
„Určitě jste slyšel o napadení Yardu, pane.“
„To mě mrzí.“
„Ne tolik jako mě. Ale proto vám nevolám. Rád bych se o Chameloniku dozvěděl více.“
„Myslím, že na to nebude stačit vaše prověrka, Browne.“
„Pracujeme přece všichni pro korunu.“
„To je sice pravda...“
„…kdo stojí za těmi incidenty ve Sterling Garden a Elstead?“ přerušil ho Brown.
„To vám nemohu říct.“
„A když vám řeknu, že ta bytost uprostřed kráteru si přijde pro vás?“

V tom jako by zahřmělo.

„Nevíte, o čem mluvíte,“ vyprskl Tucker.
„Stačí, když to víte vy, Tuckere.“
„Dejte od toho ruce pryč, pokud ještě můžete.“
„To je varování?“
„Přátelská rada.“
„To jsou kecy, a vy to víte.“
„Prostě to nechte být!“ vyštěkl Tucker a zavěsil.“
„No, víte…


**


„To si dělá srandu,“ procedil mezi zuby Brown a podíval se na Drifta, který celou dobu stál před jeho stolem. On to zavěsil?
„Vědí to,“ dodal Drift.
„Co vědí?“
„Kdo je ta bytost.“
„Tím jsem si jistý.“
„Řediteli, jak jste řekl, že ta bytost uprostřed kráteru si pro něho přijde, to jste myslel vážně?“
„Co myslíte, Drifte?“
„Já nevím.“
„Jste přece analytik,“ dodal s jemným sarkasmem na jazyku.“
„Blafoval jste.“
„V žádném případě.“
„Tak jak můžete vědět…“
„…ten, kdo za tím stojí, možná není z tohoto světa…,“ Brown se zasmál. „…teď mě neberte vážně,“ znovu se zasmál. „…v každém případě vyřadili jedno tajné ústředí Mi6, a teď zaútočili na Yard. Jsem přesvědčen, že teď přijde na řadu hlavní ústředí Mi6 tady v Londýně.“
„A kdo pak?“
„To ještě nevím.“
„Musíme se na to připravit.“
„Jestli mám pravdu, stane se to co nejdříve. Pak už premiér vlády bude muset vyhlásit stanné právo,“ dodal Brown.


Pak už to bude mít v rukou armáda, prolétlo mu hlavou.


* * *

[ Westminsterský most, o hodinu později ]


Kráčela jsem k Westminsterském mostu. Rozhlížela jsem se kolem, ale neviděla jsem žádný náznak, že by mě někdo sledoval. Ztratili mě. A to bylo dobře.

„Dávej pozor, kluku!“ ohradil se muž v šedém kabátu, který se uhýbal cyklistovi, který právě tudy projel.

Střetli jsme se pohledem.

„Neznáme se?“ ozval se muž.
„Nejsem si jistá,“ odvětila jsem.
„Jsem Laroy,“ pronesl.

V tu chvíli jako by se zastavil čas. Ztuhla jsem. Musel si toho všimnout.

„Sky, já ti neublížím,“ šeptl a chytl mě za ruku.
„Ale já ano,“ vytrhla jsem se mu a hodila po něm pohled.
„Čekali jsme na tebe,“ pokračoval.
„Kdo my?“
„Doktor Darby mi dal instrukce, když tě najdu, abych tě zavedl na bezpečné místo,“ odvětil.
„Jsem už někdo jiný,“ dodala jsem a chtěla pokračovat v chůzi.

Znovu mě však zastavila jeho ruka.

„Řekla jsem, že jsem někdo jiný,“ sykla jsem a mé oči se na okamžik rozzářily.

Laroy vytřeštil oči a pustil se mě. Zrovna ve chvíli, se tu objevili dva muži v černých dlouhých pláštích.

„Slečno, ten muž vás obtěžuje?“ zeptal se jeden z nich.
„Už je to vyřízené, děkuji,“ kývla jsem a vyrazila jsme směrem k památníku na konci mostu.

Laroye si pak muži v černém podali.


* * *

[ „Jsem si jistý, že slečna nechtěla být obtěžována nějakým pobudou,“ pronesl jeden z nich.
„Jenom jsem se jí zeptal…,“hájil se Laroy.
„Nemám rád tyhle typy,“ odsekl druhý z nich a zasadil mu několik ran.

Laroy si ustlal na zemi.

„Řekl jsem…,“ zkusil se Laroy znovu obhájit.

Bylo to marné.

„Asi nevíš, kdo jsem, šmejde!“ vyhrkl znovu útočník.
„Ne.“
„Jmenuji se Brown. Jestli tě tu ještě jednou uvidím, nechám tě zmizet, rozumíš?“
„Ano, pane.“
„Fajn, a teď zmiz!“

Laroy se zvedl ze země a vyrazil opačným směrem, kterým jsem šla já. Oba muži ho kontrolovali. Šli také tím směrem… ]


* * *

Pokračovala jsem dál. Můj směr byl jasný. Najít Cole Tuckera.

Auto ředitele SIS C. Tuckera právě vyrazilo z ústředí. Jeden agent řídil a druhý seděl vedle něho. Samotný ředitel seděl na zadním sedadle a v klidu si pročítal noviny, když auto náhle zastavilo u přechodu.

„Co se děje?“ zeptal se Tucker.
„Nějaká žena stojí na přechodu,“ odvětil řidič.
„Tak na ní zatrub a jedeme dál,“ pronesl ředitel a dál se díval do novin.

Auto zatroubilo, ale žena se ani nepohnula. Vlastně se ani neohlédla.

„Nic pane,“ ozval se znovu řidič.
„Tak ji objeďte. To vám mám radit, jak si poradit s chodcem!“
„Ne, pane.“
„Tak už jeďte!“
„Ano, pane.

Řidič podřadil a hodlal ženu předjet, tak se však bleskově přemístila na pravou stranu vozidla a železnou tyčí, kterou držela najednou v ruce, prorazila boční sklo u spolujezdce. Železná tyč prošla skrze vozidlo. Prošla i skrze obě hlavy agentů sedící na předních sedlech. Byla to rychlá smrt.

„Do prdele!“ vykřikl Tucker a sahal po zbrani, kterou měl hned v přihrádce mezi telefony.

„Ty?!“ vyhrkl, když uviděl mojí tvář.
„Přišla jsem si pro vás,“ pronesla jsem a jednou rukou vytrhla dveře z pantů.
„Proč se někam neschováš, nikdo už tě nehledá,“ snažil se mě ukecat, abych upustila od toho, co chci udělat.
„To je právě ten problém.“
„Jaký?“
„Jenom lžeš.“
„Projekt Chamelonik jsem nechal zničit.“
„Ano, to je pravda. I s lidmi, kteří o něm věděli.“
„Nechal jsem jen zničit všechny záznamy týkající se toho projekty.“
„Zase lež.“
„Po agentech šli jiní lidé, ne moji,“ bránil se.

Nic mu to však nebylo platné.

„Zapomněl jsi, kdo jsem a vím, že lžeš,“ pronesla jsem a jedním úderem své pravačky jsem mu promáčkla jeho lebku.

Jak křehká lidská lebka zdá se být, pomyslela jsem si a otočila se směrem ke kameře, která tam zaznamenávala každý pohyb…


* * *

[ Trafalgarské náměští, o deset minut později ]


Rozhovor dvou mužů.

„Je v Londýně,“ spustil jeden z nich.“
„S…“
„Mlč. Neříkej její jméno, Nevíš, kdo nás může poslouchat.“
„Znají její jméno.“
„Anuriané nám říkali, abychom o ní mluvili jako o vůdci.“
„Dobře, dobře.“
„Počkáme, až se s námi spojí.“
„Dobře.“
„Nezapomeň na svůj úkol.
„Zítra.“
„Ano. Zítra se vrátíš do práce a kolem oběda umístíš bombu do druhého patra, kde se nachází hlavní server.“
„Jasný.“
„Dobře.“
„Stejně jako v Nottinghamu, že?“ zeptal se.
„Ne. V Nothinghamu to byla jen výstraha.“
„Vždyť se k tomu nikdo nepřihlásil.“
„Také nejsme žádní teroristi.“
„Ne, to nejsme.“
„Na to nezapomeň.“
„Ano.“
„Jsme Nové lidstvo,“ pousmál se a oči mu žlutě problikly.

Poté se rozloučili a každý se vydal jiným směrem.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.07.2017, 22:39:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Ano, dobrodružství Sky pokračuje, je líbivé a čtivé, napínavé až do konce této části. Myslel jsem na Sky, jestli ovládne svou sílu a jak silná je její touha po pomstě, přeci už není obyčejným člověkem a někdo za to může a každý kdo je zapojen do tohoto případu (Chamelenonik) může zemřít.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 27.07.2017, 16:01:44  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Jinak ten projekt se nazývá Chamelonik :) Jsem rád, že je to čtivě...

hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
TERMINÁLY
Danny Jé
Slíznutej
diprimalex
Odkrytá zahalen...
Sophie Dawson
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr