obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915294 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389843 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Mám respekt aneb tlející bestie ::

 autor Oskar publikováno: 31.07.2017, 11:42  
Za případné újmy na zdraví čtenáře po přečtení tohoto textu, odmítám nést jakoukoliv zodpovědnost ..
 

Otevřeli jsme dveře staré vojenské nemocnice. Prý byla postavena už kolem roku 1840. Zámek, který visel na mohutné petlici, již naznal také velikých změn ode dne vlastní výroby. Stejně, jako z budovy, od které se odlamovaly kusy omítky, i z něj kus čehosi prapodivného odpadl. Vedl mě po starém schodišti kamsi do patra. Prošlapané kamenné schody žalovaly na tisíce nohou a miliony kročejí co je takto zadupaly. I přes poškození bylo zjevné, že na zdech pracoval výborný štukatér.
„Skvělá umělecká práce. Ty obruby a vůbec, že?“
Na horní chodbě byly téměř všechny dveře otevřené. Trochu z toho šel strach. Ponurost všemu dodával lehký průvan prohánějící se v potemnělých chodbách. Vnikal sem rozbitými okenními tabulemi a chvílemi jemně pohvizdoval. V mnoha místnostech zůstal nábytek, který se rozpadal nahlodán zubem času a povětrnostními vlivy. Ze stropů trčely dráty. Zrovna tak z míst, kde se ruce sester dotýkaly vypínačů. Ačkoliv bylo léto, tady šel ze všeho chlad.
Měl jsem pocit, že se někdo, nebo něco mihlo na konci chodby. Znejistěl jsem.
„Copak? Něco jste zahlíd, že?“ zeptal se.
„Ano. Támhle na konci chodby. Jako by někdo prošel od okna ke schodišti.“
„To se tu stává často. Teda, pokud sem někdo přijde. Stíny, pohyby v zákoutích, vrzající dveře. Divné vzdychaní či vzdálené úpění. Nedivte se. Stará nemocnice. Zažila spoustu utrpení. První světová válka, druhá…Často tady po chodbách obcházela smrt. To je prostě otisk minulosti.“
Po zádech mi přeběhl mráz. Opravdu zde bylo chladno.
„Prostě duch této nemocnice. Říkáme mu Pepíček. On nám to tady hlídá.“
Zavrzaly za mnou dveře.
„Vypadá to všelijak, ale staticky je na tom barák dobře. Proto jsme se ho rozhodli opravit.“
„Jaké máte plány?“
„Má to dlouhé chodby, spoustu místností, pokojů…školu?“ zasmál se a plácnul mě do ramena. Z toho jsem vydedukoval, že ta to asi nebude. Odněkud z budovy se ozvalo táhlé hvízdání.
„Ahoj, Pepíčku!“ vykřikl, když uviděl můj vykulený obličej.
„Vy si s ním povídáte?“ zeptal jsem se, „…a… on vám… odpovídá?“
„Ale kdeže,“ smál se. „Dělám si z vás srandu. Nikdo tady není. Moc asi koukáte na hororový filmy. Víte, tady ta atmosféra dostane skoro každýho. Hned se člověku v hlavě začnou vytvářet děsivé představy a stačí jen bouchnutí okenice nebo hvízdnutí průvanu. No, tak jak vidíte, je tady spousta harampádí a já potřebuju, abyste nám to všechno vyklidili, a my se dáme do opravy. Ju?“
„Dobrá“
Zahvízdal jsem z okna na svou partu a okenice mi zůstala v ruce. Vtrhli do budovy. Popadl jsem nejbližší kovovou pryčnu. Horní rám se mi oddělil od noh a nešetrně se mi trefil na nárt.
A tak jsem ho objevil. Podivný svitek papíru s kostičkovým vzorem. Vykukoval na mě z duté nohy postele. Zatímco parta se již dávno dala do práce, já jsem usedl na vedlejší postel, odkopnul jakousi rozpadlou botu pod okno a začal objevovat zvláštní, tužkou psanou zpověď…
- - -
…ležím na svém lůžku v malé vojenské nemocnici. Postavili ji někdy,… kdo ví kdy. Pozoruji krásný, téměř barokní strop. Musel ho vytvořit skutečný mistr. Strop, který můžeme vídat na mnohých zámcích… Dílo, které u mnohých budí respekt a obdiv. Ovšem není to rozhodně on, který u mě v posledních dnech vzbuzuje ten patřičný respekt.
Jsou to kecky. Obyčejné vojenské kecky mého spolubydlícího pacienta. Kecky, které svým vzhledem vypadají rádoby normálně, i když jsou zavázány jen do poloviny. Slouží spíše jen jako trepky s uzavřenou špicí, o čemž svědčí značná sešlapanost patní části.
Mám respekt před keckami člověka, který za svými „popelníky“ v černých obroučkách schovává krysí očka. Debil, idiot, jak jinak mu ještě přijít na jméno. Jak jinak ještě přiblížit tuhle kreaturu v jeho propocených „škorních“.
Mám respekt před nimi i před procesy, které v nich probíhají. Budí dojem zvlhlého chleba, čerstvě položeného lejna, či dobře proležených „lahůdkových“ syrečků. Při větší fantazii a silném žaludku i řádnou dobu tlející mršinu.
Mám respekt před odérem, který mne na posteli neúnavně obrací po celé dny na levý bok. Na pravém totiž nelze žít a svobodně dýchat. Tam totiž leží ony khaki zelené vojenské kecky se sešlápnutou patou. Snad aby ještě lépe větraly.
Mám respekt před keckami, jež mne v noci budí, když se ve svém neklidném spánku obracím nevědomky na pravý bok. Probouzím se pak s pocitem žida v Osvětimi, tlučícího na vrata plynové komory. Vytřeštěnýma očima poté často zírám do tmy, však stačí otočit se na levý bok. Ó, jak jsem na tom lépe můj neznámý židovský příteli.
Mám respekt před keckami, v kterých čvachtá humus a pot, jako bahno v Piešťanech. To alespoň léčí. Těžko mi někdo uvěří, jak mne již nepředstavitelně bolí můj levý bok. Jak velmi závidím lidem přirozenou svobodu při spánku, v kterém se mohou rozhodnout, na které straně svého těla budou spát. Pravda, mnozí mohou namítnout, že i já se mohu rozhodnout. Ano. A proto volím levý bok.
Mám respekt před vanem, který mi již zamořil i pravou stranu deky, pod kterou se ukrývám. I ta již na mne dotírá a používá svůj parfém z „Brém“.
Mám respekt před keckami, které dokáží zcela zdecimovat pachové receptory v mých nosních přepážkách. O žaludku ani nemluvě. Jeho stav „na vodě“ je stále houpavější. Venku pod okny skupina etnických dětí vytváří neskutečný kravál, ale neodvažuji se okno zavřít. Byla by to jasná sebevražda! Uchvácen tajemným démonem zelených kecek, byl bych vláčen po celé místnosti. Nakonec bych stejně skončil usmýkán na svém lůžku a v bezvědomí.
Opravdu budí respekt, ty zelené, sešlápnuté, volně pohozené, pravidelně dýchající bestie. Vzduch se chvěje před jejich mocným dechem a s přibývajícími dny je jejich aktivita stále mocnější.
Mám respekt před těmito schránkami na svinstvo, které mi ten idiot vždy s dokonalou pedantností přisouvá co nejblíže k mé posteli. Otáčím se ve vzteku ke stěně a odlupuji z čirého zoufalství část latexového nátěru. Obnažená místa na zdi mi připomínají Kypr, Island, sedícího medvěda či gorilí torzo.
Často se sám sebe ptám, zda jsem, ještě vůbec normální. Sakra!
Puchem zmatená moucha dosedá na okraj mé postele. Téměř okamžitě rozpoznává svůj omyl a odlétá přímo ke zdroji. K těm dvěma temným otvorům, které reprezentují to, co bývalo kdysi obuví. Celá opojená vniká dovnitř. Tam téměř okamžitě upadá do bezvědomí, naráží celou váhou do zmokvané vložky a posléze v ní zaniká. Stává se tak teď jejich nedílnou součástí. To už není vztek, co pociťuji vůči těm tlejícím bestiím. To je upřímná a bezmezná nenávist!……
Už zase přichází a prozpěvuje si – Ó oh ,darling ...
A opět si je sundal. Ty, zelené, odporné, do půlky zavázené a sešlápnuté kecky!
Ty… před kterými......já........mám.........takový.............respekt..................
- - -
Prohlédl jsem si na zdi odloupaný Kypr, Island, sedícího medvěda i gorilí torzo. Složil jsem zpověď do úhledného obdélníčku a zastrčil do náprsní kapsy. Za gorilým torzem byl vyškrábaný i důvěrný kosočtverec. Zřejmě poslední autorovo dílo podtrhující celou bezútěšnou situaci a jeho "světový názor" na, ... no na to co leželo vedle něj. Nakopnul jsem odpornou botu z pod okna do vzdáleného kouta. Vrzly dveře a chladný závan od okna mě pohladil po tváři. Na mou duši, že jsem u dveří zahlédl stín.
„Ahoj Pepíčku…“
Popadl jsem železnou pelest a vyrazil na chodbu.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 31.07.2017, 11:42:17 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh začal velmi strašidelně, líbil se mi, než došlo na onen dopis, byla atmosféra napjatá, že by se dala krájet. Když přišlo na ony kecky, hororová atmosféra rázem spadla. Zůstalo jen lamentování našeho vojáka na smrduté kecky na zemi. Stále opakující se motiv, ale proti gustu... Konec je už jen takovou tečkou, kdy se odněkud "objevil" onen Pepíček, aby našeho hrdinu "postrašil". Mám z textu rozporuplné pocity, není špatně napsaný, ale jako čistý horor bych tento text nenazval, což možná ani nebyl Tvůj záměr. Perex varuje čtenáře, myslím že jim žádná psychická újma nehrozí. Snad dobrá dvojka potěší...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.07.2017, 15:13:14  
   Oskar: :-)) Nebylo to psaný jako horor. Chraň Bůh! A ta újma byla myšlena právě přesně tak, jak jsi se z toho cítil. Vím o čem mluvím. :-)) Pepíček se "neobjevil", ten přeci neexistuje. :o)) Krásný den a díky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Vše pro Jarčino...
Markolsen
Nekropotence15
kilgoretraut
Vítězství jméne...
ApIN
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr