obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Cesta za bílou lodí - část 7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Cesta za bílou lodí
 autor Annún publikováno: 06.01.2007, 21:13  
Příběh se uzavírá, tak snad jste si hezky početli.
 

Část 7.- Osud se naplnil.

Volal na ni. Stále ho neslyšela. Gabriel běžel tak rychle, jak jen mu to písek pod nohama umožnil. Nestačilo to, vlna byla rychlejší než on. Přiřítila se divoce, podrazila Eleně nohy a smetla ji velkou silou. Voda do ní narazila a převalila se přes ni. Ocitla se pod vodou, pak se dostala na hladinu a vlna ji nesla na svém hřbetu. Nakonec ji vyvrhla na písčitý břeh. Jakmile Elena zůstala ležet na pláži, moře se přestalo vzdouvat a zas bylo klidné, jako beránek. Gabriel to celé uviděl, polila ho doslova hrůza. Spěchal a nohy se mu bořily do vlhkého písku. Ležela nehybně jako bez života, protože vlna jí tím nárazem vyrazila dech. Gabriel k ní doběhl celý udýchaný a klesl na kolena vedle ní. Pohladil ji po tváři a lehce zatřásl jejími rameny.
"Eleno! Pro boha, prober se."Mluvil na ni a v rozrušení jí přestal vykat.
Znovu s ní jemně zatřásl, ale o něco víc než předtím.
Elena pootevřela ústa, zalapala po dechu a rozkašlala se. Otevřela modré oči a znovu se několikrát pořádně nadechla. Zaostřila zrak a spatřila nad sebou mužskou tvář s knírkem a bradkou. Hned věděla, kdo to je.
"Gabrieli," vydechla.
Jen co dořekla jeho jméno, Gabriel ji zvedl do sedu a vřele, s velkou úlevou, Elenu obejmul.
"Díky všemohoucímu, že jsi v pořádku Eleno." Oddechl si šťastně. "Málem se mi z toho šoku zastavilo srdce, když jsi zmizela pod vodou a pak tě nehybnou vyplavilo moře na břeh," dodal.
Chvíli ji držel a tiskl k sobě. Pak objetí ukončil, odtáhl se od ní a pohlédl na Elenu. Byla celá promočená, vlasy měla splihlé a lepily se jí k obličeji.
"Víš, jak si mě vyděsila?" Zeptal se. "Můžeš mi říct, proč jsi to chtěla udělat?" Dotázal se káravě.
Elena nechápavě hleděla do jeho obličeje.
"Cože?" Zeptala se, neboť byla ještě trochu dezorientovaná.
"Proč jsi neutekla před tou vlnou? Chtěla jsi snad umřít? To už tě netěší žití?" Optal se jí s lehce zastřeným hlasem.
V tu chvíli jí to došlo. On si myslel, že si chtěla záměrně vzít život. Musela ho vyvést z omylu. Hleděla na něho. "Ne, tak to není," namítla a též mu přestala vykat. "Mýlíš se ve mně. Myslíš si, že kdybych se chtěla utopit, tak si budu před tím sundávat šaty, abych si je nenamočila." Zeptala se ho.
"Tak co jsi tam pro boha svatého dělala?" Odpověděl Gabriel otázkou.
"Pouze jsem vykonávala jeden náš zvyk. Určitý obřad, jenž u nás dělají ženy, když se loučí se zesnulým námořníkem," vysvětlovala mu. "Žádají bohyni moře Meridian, aby jim dala své požehnání a zbavila je smutku," dořekla Elena.
"Dostala jsi od ní požehnání?" Zeptal se skepticky.
"Ano." přitakala. "Ta vlna byla od ní, proto jsem se jí nebála," odpověděla. "Nechtěla jsem tebe ani nikoho jiného vyděsit. Myslela jsem si, že jsem zde úplně sama," vysvětlila. "Nezlob se na mě, ale já ten obřad musela podstoupit," řekla upřímně.
Seděla na písku proti němu. Vůbec jí nevadilo, že je mokrá, hleděla na Gabriela a on na ni. Pozoroval ta chrpově modrá kukadla a zaznamenal v nich jakousi změnu. Již nebyla prázdná, chladná ani smutná. Veškerá bolest i žal, jenž v nich předtím měla, zmizely. Teď byla jasná, zářící, plná života a radosti. Dokonce se na něho usmívala a nebyl to nucený smích. Ten rozdíl byl zázračný. Začal věřit, že ta vlna opravdu byla požehnaná a zbavila ji zármutku ze smrti Daniela.
"Nejsem rozzlobený Eleno" ujistil ji. "Pouze jsem se o tebe hodně bál." vysvětloval jí své chování. "Možná to ještě nevíš, ale za ten čas, co jsi zde, jsi mi velmi přirostla k srdci." řekl nyní upřímně.
Jeho slova ji zahřála u srdce. Usmála se na něj a řekla. "Děkuju ti Gabrieli."
"Za co?" zeptal se nechápavě.
"Za záchranu života a za vše ostatní." odpověděla mu na otázku a pohladila ho po tváři.
Její dotek byl chladivý. Gabriel si najednou uvědomil, že tu spolu sedí a ona je celá mokrá. Rychle vstal a pomohl Eleně na nohy. Sebral z písku její šaty, přehodil je přes ní, aby jí nebyla zima, i když slunce teple hřálo. Chtěla jít sama, ale on to rezolutně zamítnul. Její boty si dal do své brašny. Vzal Elenu do náruče a nesl ji k sobě domů. Měl velkou sílu v rukách. Vůbec se nezadýchal, když ji nesl po pláži do svého obydlí.

Rozdělal oheň v kamnech a zatopil. Našel ve své skříni jedny kalhoty, které mu už byly malé a halenu s vestou. Vzal oblečení a zanesl ho Eleně do pokoje, kde byla předtím jako host, když ji našel poprvé. Elena se převlekla do toho, co jí dal a pak přišla za ním do kuchyně. Vlhké šaty a mokrá spodnička byly přehozeny na sušáku nad kamny. Gabriel stál u stolu a připravoval dva hrnečky. Na ozdobném tácku se vyjímala pocukrovaná bábovka a na plotně se vařil čaj. Elena postávala ve dveřích a koukala na něho.
"To jsi pekl ty sám?" Zeptala se, protože si nepamatovala, že by mu ji Adriana poslala.
Gabriel se na ni podíval. Vypadala rozkošně. Kalhoty jí délkou seděly dobře, jen v pase byly širší. a tak je měla přepásané koženým páskem. Do nich zastrkala bílou košili, která se naštěstí dala zapínat až ke krku. Rukávy se zdály být delší a tak si je maličko ohrnula. Přes to si natáhla vestičku, aby si nepřipadala jako nahá. Vlasy si stáhla do ohonu stužkou. Na nohách měla své boty, neboť to byla jediná suchá věc z jejího oděvu.
"Ano,." přitakala. "Snad ti bude chutnat," řekl. "Pojď, posaď se," nabídl jí židli u stolu.
Elena si sedla ke stolu z borového dřeva. Gabriel nalil do hrnečků čaj a ukrojil několik plátků bábovky a dal je na dva talířky. Jeden položil před Elenu a druhý před sebe.
"Vezmi si a neostýchej se. Určitě máš hlad," pobídl ji k jídlu.
"Ano. Docela, jako vlk," přitakala s milým úsměvem. ' Bodejť bych neměla, když jsem odešla před snídaní,' pomyslela si v duchu.
Vzala si první kousek bábovky a zakousla se do ní. Gabriel si vzal též . Elena si pochutnávala.
"Je opravdu dobrá." pochválila mu bábovku. Ukousla si znovu a zapila ji teplým čajem.
"Pochvala mě vždy potěší," řekl s úsměvem.
"Netušila jsem, že umíš vařit a péct," podotkla a vzala si další plátek, neboť první dojedla.
"Máma učila vařit Adrianu, no a já jim asistoval, tak jsem se pár věcí taky naučil. To víš osamělému mládenci se tyto dovednosti občas hodí," vysvětlil jí.
Ještě si trochu povídali, čas utíkal a při tom snědli téměř celou bábovku.

Když Eleniny šaty uschly, převlékla se a Gabriel se nabídl, že ji doprovodí. Souhlasila, ale požádala ho o doprovod pouze k bráně. Nechtěla zbytečně vzbuzovat Adrianinu zvědavost. Když ji dovedl k bráně zahrady u Adrianina domu, zrovna odbíjelo poledne na kostelní věži. Rozloučili se a Elena dál pokračovala sama. Vešla do domu, slyšela hlasy služebnictva z kuchyně a povykování dětí na zahradě. Protože bylo dnes tak hezky, podával se oběd venku na terase. Nepovšimnuta vyběhla po schodišti do svého pokoje a převlekla se, neboť se v těch ponurých šatech již necítila dobře. Poté sešla dolu a přidala se k Adrianě a dětem.
Prošla velkými prosklenými dveřmi na terasu, kde v křesle u stolu seděla Adriana a děti si ještě hrály s hračkami. Mariana a Beny seděli na kostkované dece, jež byla rozprostřena na podlaze terasy. Elena se objevila ve dveřích. Beny zvedl hlavu od hraček a podíval se na ni.
"Jů, této, tobě to sluší!" zvolal v dětském údivu.
I Adriana se podívala na Elenu, která pomalu přicházela ke stolu. Měla na sobě jasně modré šaty, které jí dokonale ladily s barvou očí. Kolem výstřihu, též u rukávů a i u spodního lemu sukně, přizdobovala šaty jemná bílá kraječka. Vlasy si nechala rozpuštěné, jen několik pramínků stáhla dozadu sponou, to proto, aby jí nepadaly do obličeje. Na tváři měla veselý úsměv.
Posadila se ke stolu na židli vedle Adriany, na níž už bylo velmi dobře znát pokročilé těhotenství.
"Copak se to děje, že nemáš na sobě tmavé šaty?" Zeptala se udiveně. "Kde jsi se celé dopoledne toulala?" byla zvědavá Adriana.
"Byla jsem na hřbitově rozloučit se s Danielem, potom jsem se dlouho procházela po pláži." Vysvětlovala. "Ode dneška jsem odložila smutek, již napořád. Chci zase začít žít na plno, radovat se z maličkostí, být veselá a šťastná," dodala Elena.
"No konečně, už bylo na čase," poznamenala Adriana. "Vždyť život je tak krásný a nabízí tolik možností, jak být šťastný. Využít toho a neboj se ničeho," řekla nabádavě Adriana.
"Ano, přesně to hodlám udělat," souhlasila s ní Elena.
Po dlouhé době v sobě cítila novou životní sílu, energii a chuť opět najít lásku. Svět už se jí nezdál šedivý a chladný, ale byl zas plný barev, vůní a tepla.

Elena opravdu skoncovala se smutkem a požádala služebné, aby všechny její černé a ponuré šaty daly do truhly a odnesly je na půdu. Začala nosit oblečení veselých barev. Smála se a mnohem víc se zapojovala do chodu domácnosti. Kromě opatrování zahrady a nákupů na trhu pomáhala i vařit. Protože Adrianě se v jejím stavu těžce chodilo a delší chůze ji unavovala, Elena se nabídla, že místo ní bude nosit jídlo, které Adriana bratrovi třikrát do týdne donášela. Dokonce se naučila řídit malou drožku s jedním koněm. Takže za ponurého a deštivého počasí jezdila na ní. Díky tomu měl Gabriel záminku chodit na návštěvy, protože s sebou vždy přinesl prázdné umyté nádobky. Většinou chodil až k večeru, když zavřel své zlatnictví. Často se zdržoval i několik hodin. Povídal si s Elenou, Adrianou a někdy s Brentem. Děti ho měly moc rády a chtěly, aby jim vyprávěl pohádky před spaním. Gabrielova sestra se poslední dobou snadno unavila. Její manžel ji chodil uložit a pak už s ní zůstal v pokoji. Elena pokaždé Gabriela vyprovázela a loučila se s ním.

Jednou opět po společně stráveném večeru ho vyprovázela při odchodu. Stáli venku přede dveřmi, když Gabriel sáhl do kapsy u svého hnědého koženého kabátce a něco vytáhl.
"Eleno!" Oslovil ji něžně.
"Ano? Co máš na srdci, Gabrieli?" Zeptala se ho.
"Mám pro tebe malý dárek," řekl bez vykání, neboť od toho dne, kdy vykonala rituál Návratu do života si začali tykat a k vykání se již nevrátili.
"Rád bych ti ho dal teď, když jsme o samotě," vyslovil se.
"Nemusíš mi dávat žádné dárky, Gabrieli," namítla mile Elena.
"Ale já chci, Eleno. Podej mi ruku, prosím," vyzval ji.
Natáhla k němu levou ruku a on jí do dlaně vložil něco ze své ruky. Zdálo se to jemné na dotek. Odkryl ruku a ona se na tu věc zadívala. Byla to změť čehosi černého a mezitím se něco zlatavě zablesklo, když na to dopadlo světlo lucerny. Pak druhou rukou opatrně vzala tu věc do prstů, aby si ji mohla prohlédnout. Držela černou sametovou stužku na krk a na ní visel zlatý přívěsek ve tvaru čtyřlístku.
"Všiml jsem si, že nemáš nic, co by zdobilo tvé krásné hrdlo," poznamenal něžně.
Elena se při jeho slovech lehce zarděla. Odvrátila pohled od přívěsku a radostně se usmála.
"Je opravdu nádherný," řekla nadšeně.
"To, aby si věděla, že při tobě stojí štěstí," dodal mile.
"Děkuju ti, Gabrieli," poděkovala mu za dar.
Stál vedle ní a přitom o schod níž než ona, takže jejich oči byly ve stejné úrovni. Znenadání ho rychle políbila na tvář. Nevěděla přesně proč to udělala, ale přišlo jí to v té chvíli správné. Pousmála se, sklopila stydlivě zrak k zemi a hned se zas podívala na něj.
"Mohla bych tě požádat, abys mi jej připnul?" Dotázala se nesměle a podávala mu stužku s přívěskem.
"Samozřejmě, rád to udělám," odpověděl.
Když si od ní stužku bral, lehce se dotkly prsty jeden druhého. Zdálo se jim, jako by mezi nimi přeskočila jiskra. Tohle se Gabrielovi ještě nikdy nepřihodilo. Převzal stužku a odtáhl ruku. Elena si nadzvedla vlasy ležící na šíji. Světlo lucerny nad vchodem ji osvěcovalo teplým zlatavým plamenným světlem. Její pokožka v tom světle měla lehce medový nádech a vlasy se jí leskly. Připadalo mu to velmi svůdné.
Gabriel vzal do každé ruky jeden konec stužky s uzávěrem. Trochu se přiblížil a chvějícími prsty jí stužku s přívěskem připnul na krk. Spustila ruce dolu a vlasy se zavlnily na jejích ramenech. Chtěl dát rychle ruce pryč a nebýt v pokušení udělat něco hloupého, ale stejně neodolal. Lehce přejel prstem pravé ruky po povrchu sametové stuhy a dotkl se přívěsku. Ten spočíval nyní v jamce na krku nad prohlubní mezi ňadry, jež byla skryta v brokátovém živůtku jejích šatů.
"Ohromě ti sluší Eleno." řekl, vlastně málem zašeptal, jak se mu zadrhl hlas.
Hleděl upřeně do modrých hlubin jejích očí. Tolik ho přitahovala. Od té vlny se úplně proměnila. Zamiloval si její zvonivý smích, zářící veselé oči plné zlatavých jiskřiček. Toužil zabořit ruce do Eleniných vlasů a cítit jejich jemnost mezi prsty a především ho fascinovaly ty kouzelně vykroužené rty, které již dlouhou dobu chtěl políbit. Položil jí ruku na hebkou líc.
"Bože, stůj při mě, neboť nevím, zda je správné to, co teď činím," pronesl zastřeným hlasem.
Vzal její tvář do svých velkých dlaní. Přiblížil svou hlavu k ní, přitiskl své rty na její a vroucně ji políbil. Položila mu ruce na hruď, jako by ho chtěla od sebe odstrčit, ale neudělala to. Stála. jako omámená. Neměla tušení, zda ten polibek trval pár vteřin nebo celou věčnost. Byl tak něžný a přitom plný touhy, ale ne dobyvačný. Ten polibek jí doslova vzal dech. Srdce Eleně splašeně bilo a cítila v sobě zvláštní chvění po celém těle. Pustil ji. Jeho ruce klesly dolů a oddálil hlavu. Zahleděl se na ni. Měla přivřené, trochu zasněné oči. Lehounce ji pohladil prstem po skráni, něžný dotek jako pohlazení ptačího pírka.
"Dobrou noc Eleno." řekl tichým zastřeným hlasem. Otočil se na podpatku a zmizel do noci. Obával se, že kdyby ihned neodešel, nejspíš by ji znovu políbil, ale věděl, že pak by mu už jen pouhý jeden polibek nestačil a chtěl by víc. To nemohl riskovat.
Elena oněměle stála na zápraží a hleděla za ním do tmy. Dotkla se nevěřícně prsty svých úst. Ještě na nich cítila dotek Gabrielova polibku.
"Dobrou noc Gabrieli." špitla do nočního ticha a šťastně se usmála.
Bylo to jako blesk z čistého nebe, protože právě teď, v tuto chvíli věděla, že našla to, co hledala. Pochopila, že její dlouhá cesta za láskou skončila. Konečně jí došlo, jaký záměr s ní bůh měl. Tou láskou jejího života nebyl Daniel, jak si celou dobu myslela, ale jeho bratr Gabriel.
Daniel byl pouhý nástroj osudu, který zprostředkoval jejich setkání. Zamilovala se do Gabriela, tím si byla nyní stoprocentně jistá. On ji měl určitě též rád. Proč by jí pak na pláži říkal, že mu přirostla k srdci. Musel k ní něco cítit, jinak by ji takhle nádherně nepolíbil. Těšila se, že si o tom všem a hlavně o nich dvou spolu příště, při jeho další návštěvě ,promluví a svěří se mu s tím, co k němu cítí. S tímto rozhodnutím se odebrala do svého pokoje. Z políbení a zjištění, že je do Gabriela zamilovaná byla tak rozrušená, že jí trvalo dlouho než usnula. V noci se jí o něm zdálo a byl to moc krásný sen.

Však osud jí nepřál. Bůh s nimi měl svůj vlastní plán a neustále jejich další setkání oddaloval. Jednou se na návštěvu nemohl dostavit Gabriel, protože měl moc naléhavé práce v dílně. Pak to zas vypadalo, jako by se mu Elena schválně vyhýbala a vymýšlela si různé záminky, proč se s ním nemůže setkat, neboť několikrát za sebou musela košík s jídlem poslat Gabrielovi po některém ze sloužících, protože Adrianě bylo velmi zle a nechtěla ji nechat samotnou. Někdy jim nepřálo počasí. Zvláště když přišla bouřka se silným větrem, že by do ní ani psa nevyhnal, natož člověka. Jindy Gabriel zašel na chvíli na návštěvu, ale Elena byla zrovna pryč. Gabriel si začal myslet, že tím polibkem Elenu urazil, a proto ho teď nechce vidět. Pak zas nesla Elena košík s jídlem ke Gabrielovi, avšak pro změnu nebyl doma on, tak se vrátila domů s nepořízenou. Tyhle prapodivné náhody trvaly nějaký čas. Teprve až za čtyři týdny od toho večera, kdy ji políbil, se naskytla příležitost, aby se spolu konečně sešli.
Ten den slunce svítilo a příjemně hřálo. Modré nebe se pokrylo bílými obláčky a vál vlahý vítr od moře. Adrianě už přestalo být špatně a i Brent se konečně vrátil z obchodní cesty domů, a tak se rozhodli udělat si malý rodinný výlet. Brent připravil pohodlný kočár, naložil Adrianu, Benyho, Marianu a velký piknikový koš plný jídla. Vyrazili brzy dopoledne, něco po osmé hodině. Služebnictvo dostalo den volna a Elena zůstala v domě úplně sama. Tak se rozhodla, že půjde na procházku a při té příležitosti chtěla navštívit Gabriela.
Vzala si na sebe hezké květované šaty se širokou nabíranou sukní a na krk si připnula stužku s přívěskem, aby viděl, že jeho dárek neustále nosí. Vlasy jen lehce přičísla a upravila si je tak, aby jí nepadaly do očí. Ozdobila je dřevěnou vyřezávanou sponou. Prošla domem a vyšla ven. Celá zahrada u domu Richardsových byla svěží, zkrášlovaly ji květy mnoha barev a nádherně voněly. Měla dobrou náladu. Kamínky na příjezdové cestě jí chrastily pod nohama. Došla až ke kované železné bráně a pak na ulici. Městem Kortinou povíval slaný mořský vánek. Fontána na náměstí zpívala svou zurčivou vodní píseň, bryčky a povozy se drkotaly po kamenné dlažbě. Procházela ulicí směrem k přístavu. Na přístavní hrázi panoval čilý ruch, v kotvišti u mola přistály dvě nové lodě. Elena se zastavila u kamenného zábradlí, které lemovalo nábřeží. Vlny narážely do břehu z velkých kamenných kvádrů. Hleděla na ty majestátní lodě, co kotvily v přístavu. Líbily se jí, měla je ráda, ale přesto v ní od té příšerné bouře vyvolávaly hrůzu a děs.
Připomínaly Eleně domov, rodné město, které nejspíš už nikdy v životě neuvidí. Melancholicky si povzdechla. Teď měla svůj nový domov zde v Kortině. Docela si tohle město oblíbila. Bylo jiné než Rimona, mělo své vlastní kouzlo. Ještě chvíli pozorovala moře, a pak se vydala podél zábradlí na nábřeží. Ulice ji zavedla až před Gabrielův dům. Zaťukala na dveře, ale nikdo neotvíral. Zmáčkla kliku. Bylo zamčeno. Myslela si, že opět nemá štěstí a chtěla odejít. Vyšla zpět na chodník, a pak si povšimla, že se svítí ve vedlejším domku, kde měl Gabriel svou dílnu a malý krámek. Ještě uvnitř jeho obchůdku ani v dílně nikdy nebyla. Vzala za kliku. Otevřela dveře a prošla jimi do vnitř. Nad hlavou jí zacinkal malý zvonek. Zavřela za sebou.
Krámek byl malý, ale úhledně upravený. Stál tam pult z třešňového dřeva a několik skříní s prosklenými dvířky. Za sklem měl vystaveny různé šperky. Náhrdelníky, řetízky, spony, prsteny, brože, přívěsky, náramky a jiné další věci vyrobené ze zlata, stříbra, z drahých kamenů, kůže a z mušlí či perletě. Velmi krásné, zručně a precizně dělané. Gabrielovy výrobky byly opravdu jemná, dokonalá a učiněná filigránská práce. Prohlédla si vitrínky a obdivovala tu skvostnou zlatnickou dovednost. Čekala, ale nikdo nepřicházel, asi neslyšel cinknout zvonek u dveří.
"Haló." Zavolala. "Je tu někdo?" Zazněla její otázka místností.
Odpověď nedostala a nikdo stále nepřicházel. Nedalo jí to. Prošla kolem pultu a vešla do místnosti, která se nalézala za krámkem.
Porozhlédla se. Stálo tam plno skříněk, poliček, věšáčků, stolky a v jednom rohu byla malá výheň. Na stolcích ležely či na věšáčcích visely různé kleštičky, pinzetky, kladívečka, dlátečka, rydla, brousky a brusné kameny a další pomůcky, co se používají při výrobě šperků. Na poličkách měl popsané dózičky a v nich byly uloženy různé druhy drahých kamenů, polodrahokamů, perel a jiných polotovarů, jenž byly potřebné do klenotů. Připadala si, jako by se ocitla v alchimystické dílně. Gabriela spatřila sedět u malého stolku u okna. Stála na něm rozsvícená olejová lampa s pohyblivým zrcadlem, které odráželo světlo a směřovalo ho tam kam bylo zrovna zapotřebí. Ve speciálním upínacím zařízení, byla upnuta věc z níž měl být později šperk. Gabriel měl na nose usazeno něco jako brýle a na jednom oku na nich byla připevněna speciální lupa. V rukách držel dlouhou pinzetu a kleštičky. Vsazoval do budoucího šperku malé rudé kamínky. Pečlivě je umisťoval do připravených jamek. Oděn byl do černých plátěných kalhot, modré volné košile a přes oděv měl hnědou ochranou koženou zástěru zavázanou za krkem. Byl tak zaujat svou prací, že si nevšiml zvonku ani Elenina hlasu v krámku. Též si nepovšimnul, že někdo vešel do dílny. Objevila se ve dveřích. Chtěla na sebe nějak upozornit, a tak hraně nahlas zakašlala. Nic. Žádná reakce na její upozorňování. Tak promluvila. "Dobrý den, Gabrieli!" Oslovila ho hlasitě.
Tentokrát její hlas zaslechl. Zvedl hlavu od práce, sundal speciální brýle a odložil je na stůl vedle rozdělané práce. Podíval se na ni trochu překvapeně.
"Eleno!" Vyslovil její jméno. "Co tu děláš?" Dotázal se udiveně a zvedl se ze židle.
"Šla jsem kolem na procházku na pláž. Zahlédla jsem světlo v tvé dílně, a tak jsem si řekla, že tě navštívím," vysvětlovala mu v odpovědi a popošla blíž. "Nevadí ti to? Nebo jsem přišla nevhod?" Zeptala se ho Elena.
Gabriel na ni nevěřícně hleděl. Tak dlouho se s ní neviděl, ani nepočítal s tím, že by se tu objevila. Její nečekaná návštěva ho nepatrně zaskočila. Přesto ho těšilo, že ji opět vidí. Moc jí to dnes slušelo. Povšiml si, že má na krku ten přívěsek, co jí daroval. Udělalo mu to radost.
"Ne, vůbec mi to nevadí, jen si mě překvapila." Odpověděl po pravdě a udělal několik kroků k ní.
"Máš to tu hezké a tvé šperky jsou překrásné," řekla pochvalně Elena a přišla k němu zas o kousek blíž.
"Děkuji ti za uznání. Těší mě, že si se ti tu líbí." odpověděl na její pochvalu. "Ale přece nebudeme stát tady. Ještě by sis mohla nechtěně umazat ty hezké šaty. Pojď, půjdeme na zahradu za domem," navrhnul Eleně.
"Dobře," souhlasně pokývala hlavou.
Gabriel si uvědomil, že má ještě na sobě ochranou zástěru. Rychle si ji přetáhl přes hlavu a pověsil ji na věšák. V umyvadle si opláchl ruce a utřel se do ručníku. Teď už byl připraven na její společnost.
Provedl Elenu dílnou a zadními dveřmi vyšli na zahradu, která byla od okolí oddělena vyšším živým plotem. Trávník tvořila nízká hustá tráva a na dvou záhoncích tu kvetly růže. Rostl tam velký košatý listnatý strom, který pamatoval již mnoho desítek let. Ve stínu pod jeho rozložitou korunou se vyjímala umístěná bílá kovová ozdobně kovaná zahradní lavice s dřevěným sedadlem a opěradlem. Došli k ní a posadili se. Gabriel si Elenu důkladně prohlížel. Vypadala nádherně. Květované šaty jí dodávaly velmi mladistvý vzhled a černé vlasy se jí nezbedně vlnily kolem usměvavého obličeje a ramen. Seděli natočeni bokem k opěradlu lavice a hleděli na sebe. První promluvila Elena.
"Proč jsem tě překvapila?" Zeptala se ho.
"Když ses mi poslední dobou vyhýbala, nabyl jsem dojmu, že se na mě zlobíš a nechceš mě vidět." Odvětil na Eleninu otázku.
"To je přece úplná hloupost. Přiznávám, že to tak možná mohlo vypadat, ale já se ti opravdu nevyhýbala Gabrieli," namítla. "Byla to jen náhoda, že jsme se vždy minuli, nebo nám do toho něco přišlo. Velmi mě to mrzelo, když se nám setkání nevydařilo," řekla na vysvětlenou.
"Proč bych se na tebe měla vlastně zlobit?" Dotázala se nechápavě.
Odvrátil zrak od Eleny, provinile sklopil své hnědě oči dolu a díval se na ruce, jež měl složené v klíně.
"To kvůli tomu políbení, které jsem ti dal onehdá večer. Domníval jsem se, že jsem tě tím urazil," odpověděl a opětovně na ni pohlédl.
Elena se na něho krásně usmála. Trochu nesměle se k němu po lavici přisunula a položila svou drobnou ručku na jeho složené ruce v klíně.
"Gabrieli!" Oslovila ho něžně. "Ten polibek mě možná překvapil a i zaskočil, ale určitě mě neurazil," ujistila ho. "Byl velmi hezký," přiznala stydlivě. "Dá se říci, že právě kvůli tomu políbení jsem tě přišla navštívit," svěřila se mu popravdě. "Chtěla bych si s tebou promluvit, o nás dvou," pronesla upřímně.
Gabriel byl z jejího přiznání velmi překvapený a zmatený zároveň. Nejdřív o něho neprojevovala vůbec zájem a teď chce mluvit o nich.
"Proč chceš mluvit o nás?" Zeptal se udiveně Gabriel.
"Chci vědět, co přesně ke mně cítíš. Velmi mě to zajímá," odpověděla na jeho otázku.
"Proč to chceš vědět Eleno?" Zopakoval svou otázku.
Díval se na ni a teď to byla ona, kdo na okamžik sklopil zrak k zemi, a pak se zas podívala na něj.
"Protože já tě mám ráda Gabrieli!" Vyřkla své přiznání.
"Vážně?" Nemohl uvěřit tomu, co právě řekla.
"Ano." Odpověděla s naprostou jistotou jediným slovem.
Oči jí plály modrým plamenem. Zdála se mu tak kouzelná. Seděla blízko něho a stále měla položenou svou ruku na jeho. Gabriel na ni upíral pohled a nevěděl, zda jí má věřit, i když to říkala tak upřímně a s jistotou. Vytáhl pravou ruku z pod její a něžně ji pohladil po tváři. Pleť měla hebkou a teplou. Věděl, že riskuje své srdce, ale nakonec se též vyznal.
"Zamiloval jsem se do tebe Eleno. Nejspíš už v tom okamžiku, kdy jsem tě našel ležet na pláži. Jen jsem si to nepřiznával," svěřil se jí. "To, co si nyní řekla, mě zahřálo u srdce, ale přesto váhám, zda ti ta slova mám věřit," řekl Gabriel.
Jeho ruka klesla dolu. Zvedl se z lavice, udělal několik kroků do předu a zůstal otočený zády k ní. Elena seděla dál a pozorovala ho.
"Řekni mi," vyzval jí. "Jak si mohu být jist, že jsem to opravdu já, koho máš ráda?" Zeptal se. Nečekal na odpověď a mluvil dál. "Že ve mně nevidíš svého milovaného Daniela," dodal a obrátil se obličejem k Eleně. "Jsem jeho dvojče. Vypadám stejně, ale já nejsem on a nikdy nebudu jako Daniel," upozorňoval ji.
"To já dobře vím, Gabrieli. Něco takového bych po tobě ani nechtěla," ujistila ho. "Netoužím po tom, abys byl jako on," dodala, též vstala z lavice a došla k němu. "Ano, jsi mu navenek podobný, i když né úplně," řekla a něžně se dotkla prstem jeho malého knírku a pak bradky.
"Moc dobře vím," položila mu ruku na hruď, " že uvnitř jsi někdo úplně jiný. Právě proto tě mám ráda. Pro to jaký jsi." Pronesla upřímným jemně zastřeným hlasem.
Byla u něho tak blízko. Svádělo ho to, aby se nahnul a zmocnil se jejích rtů. Nemohl, spíš nesměl, to udělat, jinak by už nic nevyřešili. Nejdřív museli dokončit tenhle rozhovor, a pak bude na vše času dost.
"Ach, Eleno." Povzdechl si a znělo to trochu zoufale.
Chytl ji pevně za paže a kousek ji od sebe odstrčil. Však ruce pryč nedal a ponechal je na Eleniných pažích. Držel ji tak, aby měl od ní určitý odstup.
"Toužím po tobě," svěřil se jí upřímně se zastřeným hlasem. "Ale jak mohu vědět, že když tě budu objímat, hladit a líbat, že místo mě si nebudeš představovat mého bratra?" Zeptal se jí naposledy.
"Jednoduše," odpověděla jednoslovně. "On je nyní má minulost, vzpomínka, ale Ty jsi zde." Vysvětlovala mu. "Nehodlám zapírat, Gabrieli. Daniel vždy bude v mých vzpomínkách a bude mít místo v mém srdci," přiznala. "Byl má první láska a též má největší bolet," dodala. "Však ty živé vzpomínky, které jsem mívala, se proměnily v pouhé vybledlé ilustrace na stránkách knihy mého života," pronesla směrem k němu. "Je to tak dávno. Všechno vybledlo. Už nevím, jaké to bylo, když mě objímal. Nepamatuji se na jeho pohlazení a nevzpomínám si, už na jeho polibky. Všechny mé tehdejší pocity zmizely do nenávratna. Teď mám plnou hlavu jenom tebe," ujišťovala ho.
Jeho pevný stisk povolil a jeho ruce jen volně spočívaly na jejích pažích. Před chvílí se jí zdál nepřístupný a možná i chladný. Chápala jeho obavy. Být v jeho kůži zřejmě by se chovala stejně. Ani ona by nechtěla, aby si ji někdo zaměňoval s někým jiným. Musela ho ujistit, že on je ten, koho má ráda.
"Ty jsi láska mého života, kterou jsem, tak dlouho hledala," ujistila ho znovu.
Gabriel na ni upřeně hleděl. Jeho oči jiskřily a zaplály touhou. Rukama stiskl její paže a prudce si přitáhl Elenu k sobě blíž. Možná, že kdyby si ji k sobě, takto přitáhl někdo jiný vyděsilo by ji to. Však Gabriela se nebála. Věděla, že by ji nikdy neublížil.
"Něco takového bys neměla říkat, pokud to nemyslíš vážně. A už vůbec bys to neměla říkat muži, jenž po tobě velmi touží a miluje tě," upozornil ji velmi zastřeným barytonem.
"To co říkám, myslím naprosto vážně a upřímně Gabrieli," ubezpečila ho. "Nikdo jiný pro mě již neexistuje. Jenom Ty!" Řekla úplně vážně.
Tohle ujištění mu úplně stačilo.
"Eleno, lásko," povzdechl si, již ne zoufale, ale nyní toužebně.
Přitáhl si ji k sobě ještě blíž do své náruče. Tiskl ji, hladil přes šaty po zádech a poté Elenu vroucně políbil. Dával do toho polibku všechnu svou lásku a touhu. Ona ho též objala a políbení mu opětovala stejnou měrou. Dlouho setrvali v objetí a líbali se. Když se pak od sebe odtrhli byli zadýchaní. Gabriel ji objímal v pase a ona jeho kolem krku. Náhle ji nadzvedl a začal se s ní točit dokola. Byli šťastní a radostně se smáli. Svět, jako by se pro ně zastavil.
"Miluji tě!" Zvolala radostně Elena a smála se.
"Já tebe taky!" Zvolal na oplátku Gabriel a těž se smál.
Točili se stále dokola, až se jim zamotala hlava a společně upadli do měkké trávy. Elena ležela na zádech a Gabriel se nad ní skláněl. Oči jim zářili láskou, neboť byli do sebe zamilováni. Přiblížil svou hlavu k její a znovu se políbili. Tak byla jejich láska zpečetěna.
V této chvíli se naplnil Elenin osud. Bílá loď ji zavedla do náruče jejího milence. Tam, pod vzrostlým stromem u prostřed zahrady, došla Elena na konec té dlouhé cesty za láskou svého života. Nyní měla vše, po čem toužila a co tak dlouho hledala. Nový domov, rodinu a lásku milovaného muže.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 07.01.2007, 7:53:09 Odpovědět 
   velmi dobré citlivé vyprávění podložené neutrálním popisem.Zaujalo mě, Nejdeš sice na milostné přiblížení hopem, což je dobré, ale přece jenom se v těch chvílích nevyvaruješ velkých slov a ten hovor a jejich chování probíhá až příliš hladce a extaticky. Neškodilo by maličko odsladit, vložit určité zaváhání, zobrazit ten cit detailem ( což často činíš), ale někdy v euforii lásky no neužiješ a necháš se až moc strhnout. MOžná, že některá proklamativní sdělení by chtělo trochu rozkouskovat, trochu víc váhání, aby to někdy nevypadalo jako vystřižený.Pozor na některé příliš expresivní výrazy / zmocnil se jejich rtů, krásné hrdlo, poznamenal něžně, za sebo opakované srdce jako symbol, slova nádherný, kouzelný. /Když se ty prohlášení o lásce opakují, pak to ztrácí na síle. A slovo koukala vybočuje z čistého jazyka. Je to dobrý, ale máš na to, aby to přesáhlo úroveň románů pro ženy.
 ze dne 07.01.2007, 11:16:15  
   Annún: Děkuju za komentář, snažím se psát tak jak to cítím a možná, že to je trochu přeslazené, on to je takový malý románek pro ženy. Tohle je prozatím moje nejdelší dílo co jsem publikovala a v mnoha ohledech jsem jsem ještě začátečnice. Pořád se učím a snažím se zdokovalit a vypilovat do co dělám a píšu. Jak se říká učený z nebe nespadl a u mě to platí dvoujnásob.
 amazonit 07.01.2007, 6:10:05 Odpovědět 
   annún, musím říct, že jsi podařené dílko dovedla do podařeného konce:o))
pěkné
 ze dne 07.01.2007, 11:11:11  
   Annún: Tobě taky velice děkuji Amazonit, za vše.
 Maura 06.01.2007, 21:12:56 Odpovědět 
   Annún, to je nádherný příběh. Krásně napsaný tvým charakteristickým způsobem. Jsi opravdu úžasná. Musím si to nějak u tebe poskládat, abych si to přečetla celé a mohla si to úžívat. Celé se mi to moc líbí. Takovou knážku bych si určitě koupila. 1
 ze dne 07.01.2007, 11:10:14  
   Annún: Děkuju Mauro, opravdu moc mě těší, že se ti to líbilo. To je pro mě velmi důležité.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Noc pátá
Jan Zindulka
Neplecha kukačk...
Luboš Kemrň
Istrie - Posled...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr