obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Ztracená karavana ::

 autor Doll publikováno: 07.08.2017, 23:22  
Depresivně laděná hororová povídka na téma marnost.
 

Ztracená karavana


Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité.
Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije.
Haruki Murakami



Poušť Gobi mi ani vzdáleně nepřipomínala nic z tohoto světa, spíše by se o ní dalo mluvit jako o měsíční krajině. Velké plochy rozlehlé pouště kupodivu netvoří jenom písečné duny, ale také houževnaté trnité keře a holé skály, rozdrolené nelítostnými slunečními paprsky.
Je podivné, že uprostřed takové ohnivé výhně, jako je Gobi, se nachází i hluboká jezera. Když se skloníte nad modravou hladinou a s hrdlem staženým žízní dychtivě okusíte jezerní vodu, pak poznáte, že je stejně slaná jako vaše slzy. Vím to, protože jsem to zkusila.
Karavana, naložená vzácným zbožím, cestovala nehostinou pouští. Přes den tu panoval nesnesitelný žár, v noci zase krutý mráz.
Postupovali jsme pomalu. Poslední město jsme zanechali daleko za sebou už před několika týdny a před námi nebylo nic víc, než skalnatá krajina pokrytá šedivým prachem, kde byli pochováni mrtví. Možná mezi nimi byli i ti, co zde prošli před námi.
Nepředvídatelná cesta, alespoň dokud jsme ještě jeli plochou stepí, se místy vinula v hustých houštinách stromoví. Rostlo tu a zelenalo se i ve velmi drsných podmínkách.
Říkalo se, že mezi zvětralými skalami se skrývají jedovatí hadi. A podle mongolských legend i jiný nebezpečný hnus!
Vzpomněla jsem si na zneklidňující rozhovor, který jsem vedla s jedním obchodním cestujícím v pěkném, zděném karavanseráji uprostřed příjemně vlahé oázy. Prý neprocházel zdlouhavou cestou poprvé. Tvrdil, že většina lidí nemá o životě v poušti nejmenší ponětí. Skoro nikdo nevychází za hradby měst, možná kromě kupců a karavan.
Ale karavany se často ztrácí, mnohé z nich zmizely beze stopy. Nikdo neví, na co mohly po cestě narazit. To mi řekl těsně před tím, než jsme zavítali na okraj pouště Gobi.
Trasa byla náročná, silnice rozbitá od mnoha a mnoha nohou, které po ní kráčely dávno před námi.
Nekonečně dlouhá pouť snad nikdy neskončí. Už po pár dnech na cestě se mi zdálo, že bude trvat celá léta.
Hedvábná stezka vede ze Středomoří přes celou Asii až do Číny, pohádkové říše středu. Naším cílem bylo město věčného míru Čchang-an, o kterém jsem slyšela tolik vyprávět. Pochybovala jsem však, zda tam vůbec kdy dorazíme.
Cesta je nebezpečná a může se na ní přihodit mnoho nemilých věcí, o tom jsem se ostatně přesvědčila sama. Karavana, ve které jsem cestovala i se svým doprovodem, byla napadena mongolskými lupiči.
Zvláštní, že si z toho nepamatuji nic víc, než útržkovité dojmy - hlasitý křik, zděšený řev koní a velbloudů, pronikavý vřískot kohosi, kdo šílel bolestí. Nezaměnitelné řinčení zbraní, zvuk šavlí svištících vzduchem. Také žlutý prach, který mi létal do očí, když kdosi strhnul dlouhý závěs z nosítek na hřbetě mého zvířete. A zběsilý útěk před čepelemi mečů a hroty šípů.
Nedokázala jsem si vzpomenout, co přišlo potom. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem ani nestačila pochopit, co se děje. Jako by mi všechny ty vidiny a vzpomínky byly zcela cizí.
Musela jsem být příliš otřesená a vyčerpaná na to, abych dokázala uvažovat jasně. Ostatní přeživší na to ale nebyli o nic lépe, než já.
Mnohé pobili ukrutní loupežníci a jen některým z nás se podařilo uprchnout dříve, než bychom přišli o život. Ti méně šťastní skončili v krvavé lázni s podříznutým hrdlem na tvrdém loži z rozpáleného písku.
Poslední zbytky z dlouhé karavany putovaly prašnou cestou přes žhnoucí poušť plnou výmolů, vysokých dun a hlubokých jam, kde ve mohlo skrývat cokoli. Nikdo netušil, co přijde dál...
Nekonečné hodiny strávené na útěku vypily z okolního světa veškerou barvu a živost. Vše, na na co jsem pohlédla, se zdálo být ploché a prázdné. A také šedivé, jako holá obloha nad našimi hlavami a písečný oceán ležící pod ní.
Zubožený průvod se zastavil na stinném místě v těsném sousedství zbytků jakési staré budovy. Potřebovali jsme odpočinek a já usnula zabalená do tenké přikrývky pod jedním z odolných stromů s trnitými větvemi, stranou od ostatních. Nemám ponětí o tom, jak dlouho jsem spala. Trápily mne zlé sny, plné jedu a krve.
Nevím, proč už si na ně nemohu vzpomenout. Vím jenom, že ani noční můry nemohly být horší než to, co bylo potom.
Probudila jsem se a shledala, že jsem zůstala úplně sama. Kde!? Sama v zemi mrtvých!
Všechno zalezlo do svých děr, do hrobů a hluboko pod zem. V šedavém světle nadcházejícího dne bylo vyprahlé údolí úplně pusté, plné polorozpadlých trosek.
Říkalo se, že toho místo je domovem mnoha podzemních mohyl, kde jsou pohřbeny velké poklady. Kdo by se však odvážil svévolně vyrušovat ty, kteří spí věčným spánkem!?
A jako takové pohřebišťě vypadalo i na pohled - mrtvé. I neúrodná země zde byla plná bělostných kostí, připomínala nekonečné hřbitovní pole...
Přeživší mne zanechali daleko za sebou, vysadili mne jako něco, co už nikdo nechce. Nevyčítala jsem jim to však, protože měli málo vody. Moc málo na to, aby jí plýtvali na někoho tak nepodstatného, jako jsem já.
Nepatrná a bezvýznamná dívka z Bagdádu. I dlouhý oděv ze žlutého hedvábí stál více, než já.
Ocitla jsem se sama, samojediná uprostřed pustin, suchých a neživých. Spálená půda byla plná hlubokých propastí, kde snad kdysi tekly svižné řeky. Nyní v nich zbýval jen popel a prach.
Umírala jsem žízní. Seschlá, ale přesto stále živá. Jen jsem čekala na konec...
Člověk umírá každým dnem a celý život je jen vleklou a nesmyslnou agonií, která vede ke smrti. Dříve či později to táhlé utrpení skončí. A pak nezbude nic. Rozplakala jsem se.
Z pocitu bezmoci, který jsem tak hluboce nenáviděla. Z pocitu odchodu ze světa, kam jsem nepatřila. Z pocitu vyřazenosti ze života, který jsem nenáviděla, protože byl horší než život ostatních a oni mi to také dávali najevo. Celá léta jsem pomalu umírala a proto jsem začala pohrdat svým žitím bez ceny. Smrt zaživa je ještě stokrát horší než odporná smrt v poušti!
Hořké slzy padaly na můj budoucí hrob, jako když slaný déšt dopadá na suchou zem, rozpukanou až na samou kost. I slzy vyschly. Karavana s hedvábím zmizí z povrchu zemského, beze mne jsou nadobro ztraceni.
Oni zemřou také. Tím, že mne zapudili, se sami odsoudili k smrti. Proklela jsem je.
Slova umírajícího mají velkou moc. Zvlášť, když jsou naplněná trpkou, kalnou nenávistí. Odkapávala z každého slova, které jsem vykřikla.
Nikdy nenajdou cestu ven. Budou litovat toho, že mne bez sebemenších výčitek svědomí poslali na smrt!
Již odezněl drtivý smutek a já jsem nebyla schopná prožívat nic víc, než hlubokou beznaděj. Ale i ta je jaksi cizí, protože jsem byla prázdná a mrtvá. Cizí duše v umírajícím těle, které se již brzy rozpadne na kusy.
Zalitovala jsem, že u sebe nemám žádný nůž anebo tenkou jehlu, kterou bych mohla spolknout. Sama bych si ukrátila vleklé utrpení v pekelných plamenech nemilosrdného slunce.
Slunce tak rudé, až z něj doslova odkapávala horká krev. Avšak vypařila se v tom otřesném žáru příliš rychle, než aby stihla spadnout na zem. Stejně jako mé slzy. Zbyla jenom sůl v mých ústech. I ta pálila.
Následovala jsem čísi stopy, zpola zaváté pískem. Vypadalo to, že vznikly mnohem podivnějším způsobem, než kdyby se nějaký člověk - napůl mrtvý ubožák, vysílený verdem - dokázal doplazit až na místo, které se stalo jeho neoznačeným hrobem.
Spatřila jsem obrovský stan se spoustou oddílů. Překypoval různými barvami od křiklavě červené, přes nebesky modrou až po jasně zelenou. Ze všech stran jej obklopovala samá žlutá, žlutá barva rozpálené pouště, před kterou nebylo úniku.
Svou únavnou monotónností mi doslova rozežírala přimhouřené oči, jako kdyby z ní kapala silná kyselina.
Zamířila jsem k opuštěné jurtě. Kdosi ji zanechal stát uprostřed písečných plání a vypadalo to, že už se do ní nikdy nevrátí. Ať už šlo o kohokoli, patrně neodešel dobrovolně.
Uviděla jsem rozšklebené díry ve stěnách kulatého obydlí, zejícího prázdnotou. Vypadaly zlověstně, protože na nich bylo znát, že vznikly s použitím násilí.
Vytušila jsem, že se zde událo něco zlého. Vznášely se přede mnou rozevláté cáry, na kterých ještě stále zasychalo cosi, co mi nápadně připomínalo krvavé skvrny.
Vešla jsem dovnitř. Bílá látka stěn jurty byla potrhaná a prosvítaly skrz nic sluneční paprsky.
Lenivé třepotání živých barev a k tomu nezapomenutelné aroma smutku a věčnosti, která dříve či později dostihne a rozdrtí každého z nás...
V písečných dunách nedaleko od stanu jsem našla tělo, spálené k nepoznání. Copak zde někdo bloudil a padl přede mnou!?
Vše zežloutlo, stejně jako jeho povadlá tvář a má hedvábná róba. Zahlédla jsem cosi červeného na žlutavém písečném přesypu. Ne, to nebyla rudá rostlina goyo, ale velká skvrna krve. Vpíjela se do písku...
Mrtvý stále ještě svíral ostrou šavli v ochablé ruce, z čela se mu svezla nevelká čapka, zdobená liščí kožešinou. Napadlo mne, že možná byl jedním z lupičů, co zaútočili na karavanu. Jeho druhové ho opustili a pozřela jej rozpálená poušť, stejně jako mne.
Zneklidňující bylo, že jsem na něm nemohla najít žádnou zjevnou příčinu smrti, žádné zranění, jednoduše vůbec nic.
Ještě horší však bylo, že poničená čepel zahnuté šavle zežloutla, jako kdyby ji rozežral silný jed.
Na hřbetě ruky, které svírala silný jílec ovázaný koženým řemínkem, ulpěla ošklivá skvrna, plná tmavé krve. Vypadala podobně jako spálenina, až na to, že barva krve v ní přecházela do černa. Nechápala jsem, co ji mohlo způsobit.
Téměř jsem uvěřila, že ho zavraždil bájný démon z děsivých pověstí mongolského lidu. Je tak jedovatý, že zabíjí i letmým dotekem, ne-li pouhým pohledem na ohavné tělo té ďábelské věci. Lidé se o něm bojí mluvit, protože jeho jméno přináší smrt!
Odešla jsem od potrhané jurty, kde jsem již nedokázala strávit ani jediný okamžik!
Noční můry a šílenství mne požíraly, až z mé soudnosti nezbývalo nic víc, než krvavé cáry. A dokonce i ty chymerické představy zmírají v horké temnotě pouštní krajiny, zatímco žízeň a hlad trhají moje zkrvavené tělo na kusy...
Všechny velké pouště jsou stejně nehostinné a pusté, ve zjitřené představivosti dávných národů se z nich staly říše bohů smrti, kam žádný smrtelník nesměl vkročit.
Nikdo a nic v ní nedokázalo přežít tak, jako hadovití tvorové s ledovou krví, ukrytí v temnotě vyprahlé země.
Jedovaté doteky ze sna mi pronikaly do krve. Napadlo mne, že některá zvířata - zejména plazi - kořist jen kousnou aby se do ní dostal jed a potom ji nechají zeslábnout, dokud nepadne vyčerpáním. Pak zaútočí!
Kráčela jsem vstříc jisté smrti, dokud nepadla tma. Rudá krev na písku u mrtvoly mne spálila a zmrtvěly mi z ní ruce. Prsty natekly a zmizel z nich všechen cit. Neměla jsem se jí dotýkat!
Přicházel ledový soumrak, a s ním i tma a zima. Nedokázala jsem myslet na to, co číhalo kdesi za obzorem. Kdo mne sledoval!?
Uvědomovala jsem si, že nesmím déle myslet na své sny - tak děsivé, a přitom tak živé. Zvrácené představy brzkého konce mne užíraly s každým krokem.
Nehostinná poušť byla po setmění jen pouhým stínem ohnivé výhně, která mne spalovala. Ochladilo se, jako kdyby přišla sama smrt...
Na míle daleko se rozprostírala nekonečná říše smrti, pokrytá rozdrolenými skalami. Zkroucené stromy lemovaly prázdné koryto dávné řeky, plné nánosů písku.
Podle jedné mongolské legendy šlo o vyprahlý pramen, ve kterém sídlil mocný démon pouště. Odpočíval hluboko pod zemí, kde proudila spodní voda.
Měsíční světlo propůjčovalo potemnělé krajině namodralý odstín, působil až strašidelným dojmem. Pod kamenitým převisem nízko nad zemí, která nikdy nepoznala žhavý polibek slunce, ležel chladný stín a prastarý bílý prach z rozdrcených kostí čehosi dávno, dávno mrtvého a zapomenutého...
Uložila jsem se tam ke spánku. Měla jsem jinou možnost!?
Kolem mne nebylo nic víc, než žal a zmar. Žlutá barva, žlutý šat a zdlouhavé čekání na smrt. Jemné cinkání lesklých šperků v mrtvém tichu, lepivá tíha splývavého hedvábí a žízeň, která se nedala ničím utišit. Nekonečná záplava prachu a kamení.
Oceán ničeho.
Otevřela jsem oči, zaváté jemným pískem. Vysoké duny a hluboké propasti mezi nimi, světlo hvězd na nočním nebi a bílý měsíc jako ledové oko, shlížející dolů. Nehybné moře plné zvlněného písku se pyšně rozprostíralo v měsíčním světle, stejně pochmurné jako pozůstatky mrtvých pod ním a kolem mne...
Opřela jsem se o sehnutý strom s holými větvemi, které polámal pouštní vítr. Cítila jsem, že život dosud proudí jako hustá míza zmrzačeným kmenem stromu. Vytrvale odmítal zemřít a rozpadnout se v prach, kam patřil. Poušť Gobi mne volala k sobě. Nemyslitelné, vstoupit do ní!
A co teprve dotýkat se jí, anebo nechat se jí zaplavovat a pohlcovat!
Co když jsem tím, jako moc jsem toužila splynout s černou nocí, jen propůjčovala svou vlastní sílu a skomírající život nějakému jinému, temnějšímu stvoření!?
Bledou tvář měsíce zakrývala ta odporná narudlá záře a já věřila, že v nejen v ní, ale i v mých očích se zračil divoký děs. Utíkala jsem. Pozřela mne totálně mrtvá krajina, plná hlubokých nánosů starých kostí. A v nich se hemží hladoví červi...
Pohlédla jsem dolů a spatřila pod sebou téměř kompletní kostru vyhynulé bestie z úsvitu věků, tak zrůdnou ve své velikosti a bílou ve své obnaženosti.
Tiché kostry kolem mne ožily v hrůzném tanci smrti. Zbavovaly mne zdravého rozumu a měnily můj mozek v rozteklou hmotu. Zbláznila jsem se?
Někdo se mne dotkl. To nejsou ruce, pouze prohnilé výhonky, které vedou ke zdroji všeho zla. Tak pronikavý vřískot přece nemohl vyjít z úst - z lebky - té věci, co ožila v hlíně!?
Pak jsem si uvědomila, že křičím já. Byla jsem již příliš slabá na to, abych dokázala dál utíkat. Už mi nezbývalo dost síly, dobrovolně jsem chtěla umřít. Pod vyschlým příkrovem z koster se cosi pohybovalo...
Mou mysl naplňovaly nestvůrné výjevy ze snu, až se proměnila v otevřenou ránu, která hnila šílenstvím a hrozila mne zahubit.
Obnažené pozůstatky padlých zvířat v sobě skrývaly cosi cizího. Někde pod nimi jsem zahlédla zvláštní, temně červenou hmotu. I pouhý pohled na ni mne naplňoval tak nepopsatelným odporem, že pro něj ani nemám slova! Copak to bylo živé!?
Velký chuchvalec sražené krve, ze kterého odkapával smrtelný jed. Připomínal rozervané vnitřnosti čerstvě poraženého dobytčete, co se ještě cukají v posledních záchvěvech uvadajícího života. Obrovská larva bez očí či nozder, slepá ve svém ničivém hladu...
Kdybych nebyla téměř mrtvá, tak bych si musela v tom samém okamžiku uvědomit, že tu roztřesenou nestvůru znám ze starých pověstí!
Nikdo si však nebyl jistý, zda je skutečná, či zda jde jen o horečnatý výplod chorého mozku, uvařeného vražedným vedrem.
Někteří dokonce tvrdili, že nejde o žádnou beznohou havěť, ale o smrtonosného démona, který se ve své bezmezné ohavnosti vyplazil přímo z horoucího pekla!
Jen ti nejmocnější, ale zároveň nejzkaženější šamani z odlehlých pustin pouště Gobi by jej uměli vyvolat, nikdo by mu ale nedokázal poručit!
Olgoj chorchoj - tohle směšné jméno mu dali lidé, kteří byli příliš vystrašení na to, aby se je někdy odvážili vyslovit nahlas. Prý přinášelo takovu smůlu, že mluvit o něm si netroufali dokonce ani ti, kteří na něj nevěřili!
Jeho zhoubná přítomnost prý zabíjela sama o sobě a vše, čeho se rudý červ dotknul, zežloutlo a seschlo jako umírající strom. Vyprávělo se o něm hodně divných dohadů, které zněly neuvěřitelně dokonce i uším nezaujatého posluchače. Ukázalo se však, že navzdory vší své podivnosti mají pravdivé jádro.
Mongolští pastevci tvrdili, že tito ohyzdní tvorové prý celý rok spí a probouzí se pouze v letních měsících. Zejména když se nad žíznivou pouští přežene prudká bouřka a země je - alespoň na moment - mokrá a kyprá.
Olgoj chorchoj se objevuje po prudkém dešti, nebo v blízkosti hlubokých studní.
Skoro vůbec prý nepřijímá potravu, i když hladoví tak dlouhou dobu. Ospalé larvy vyráží na lov jen jednou během června či července, jakmile padne černá noc. Milují vlhko, chlad a temnotu, stejně ledovou jako studená krev, která tepe v jejich žilách.
Tělo natolik masité, až vypadalo téměř tekuté, se třáslo při každém pohybu obrovského červa. Začal se otřesně groteskním způsobem pozvolna zvedat z rozrytého písku, pokrytého dávno vychladlými kostmi čehosi nepopsateného. Čehosi, co vymřelo dávno před příchodem prvních plazů. Táhla z nich truchlivá staroba prehistorické minulosti a němý příslib jisté smrti.
Ani jeden z holých konců se od sebe nedal rozeznat, oba byly stejně červené a nebyla na nich patrná žádná stopa po očích, uších či tlamě.
Zpozorovala jsem, že svrcní část obrovského červa, poněkud podobná hadí hlavě, praskla.
Objevila se na ní nepatrná trhlina, jako kdyby ji způsobilo hbité říznutí tenkým nožem se zubatým okrajem. Za chvíli z ní byla rozšklebená rána, skoro to vypadalo na otevřenou tlamu bez zubů. Cosi z ní začalo vytékat, nebyla to však krev.
S překvapivě rychlým pohybem - podobným plivající kobře, která dokáže zabíjet i z velké vzdálenosti - ze sebe oteklá larva vychrlila jedovatou tekutinu. Hustá slina potřísnila žlutou róbu, ucítila jsem nepříjemný pach spálené látky. Neříkalo se náhodou, že ji přitahuje právě žlutá barva? A že když ji uvidí, tak okamžitě zaútočí!?
Mnohem horší ale bylo, že pár kapek mi ulpělo i na tváři, zkřivené němým výrazem hrůzy. Byl to příšerný pocit, téměř jsem uvěřila, že ta nažloutlá šťáva musí mít stejné účinky jako agresivní kyselina.
Prudký jed rozežírá zasažený obličej a já už nic nevidím. Jsem slepá! Co přišlo potom!?
Ochrnutí. Onen druh, který znemožňuje pohyb, přesto však dovoluje, aby ostrá bolest pronikala až hluboko do zasažených nervů. Slepota. Ta tíživá temnota, ve které přestávají tančit oslnivé střípky měsíčního světla. Ticho, co se nedá přehlušit dokonce ani slábnoucím řevem, který zněl v mé hlavě. Tak přichází konec...
Beztravé tělo slepé larvy se mi ovíjí okolo nohou, které už podklesávají v kolenou. Je silná a hladká jako hadí tělo, přetéká zpěněnou krví a smrtelným jedem. Rudé a černé skvrny na ní jen hoří, až se zdá, že se svíjím v pekelných plamenech. Palčivý oheň mne stravuje.
Cítím, jak kluzké smyčky pálí na dotek i přes tenkou tkaninu a poškozují citlivou kůži pod ní.
Vyhladovělý červ mne pomalu stahuje do mrazivých hlubin písešných dun, kde se skrývá jeho podzemní hnízdo. K mrtvým, kteří zde leželi dávno přede mnou.
Má bezvědomá mysl proplouvala horečnatými vodami smrtelného deliria. Při vší své příšernosti nemohlo být horší než to, co se odehrávalo s mou pozemskou schránou. Rudá obluda požírala zpola rozleptané maso a vysávala ji k smrti...
Upadla jsem do zapomnění, stejně jako tolik jiných. Všichni byli bezvýznamní a nechtění, přesně jako já. Mrtví a tiší, potrava pro červy. Nic víc nejsme. Každý z nás byl předem odsouzený zemřít. A smrt k nám byla mnohem milosrdnější, než život.
Tak se to opakovalo rok za rokem každý červenec, když obrovský červ vylézal ze své černé nicoty, z podzemní sluje plné nepopsatelně ohavných pozůstatků dob dávno minulých. Takové věci kdysi kráčely po zemském povrchu, když býval svět ještě mladý.
Dnes byly pro lidské plémě jen vzdálenou vzpomínkou na noční můry.
Příšery z pohádek se plazí těžkými vrstvami vlhkého písku za chladných nocí, když lidé dávno spí. Vylézají na povrch, aby utišily hlad a do mrtvých těl otrávených obětí nakladly snůšku vajec.
V mém těle vzklíčili rudí červi. Bylo mrtvé, a přece v něm uzrál nový život, jakkoli nepřirozený a hnusný mohl být. Když na téměř roztavených kostech už nikde nezbýval ani sebemenší kousek hnijícího masa, odporné plody slizké larvy odpočívaly mezi ohnutými žebry v propadlém hrudním koši, naplněném žlutavou mízou z její jedovaté šťávy.
Už celá staletí jsem mrtvá, pouhé cáry mého těla leží pohřbené ve vyprahlé půdě mrtvých plání pouště Gobi.
Celé stovky let jsem ztracená, nikdo na mne nevzpomíná, ani neoplakává. Jsem prokletá!
Kdoví, kolik zbytečných nebožáků bude mít podobný osud, jaký postihnul mne!?
Zmizí v rozžhavené poušti, stejně jako já. Jejich kosti vybělené slunečním žárem budou odpočívat v horkém písku modré barvy, kterou mu propůjčuje černá noc. Ležím hluboko pod zemí a vím, že spící smrt je blízko. Až smrtonosný červ opět vyhladoví, stáhne vás k sobě. Olgoj chorchoj čeká...


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 07.08.2017, 23:22:01 Odpovědět 
   Zdravím.

Poutavě napsané vyprávění, mohou i mrtví vyprávět? Patrně ano, jejich kosti mohou vypovídat příběh o palčivé a bolestivé smrti. Ani naše hrdinka neunikla... Co nedokončili lupiči, dokončila poušť a bájný červ...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 10.08.2017, 22:35:53  
   Doll: Dobrý večer, díky za komentář. :) V povídce jsem se pokusila popsat pocity marnosti a beznaděje, nejlépe je vystihovala poušť. Olgoj Chorchoj byl taková třešnička na dortu. :P Je to fascinující nestvůra:
https://www.youtube.com/watch?v=MoZoKChyr5g
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Variace na V. 1
Stanislav Klín
Cesta, která ni...
Larkin
Gladitáor
Casstial
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr