obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915658 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39756 příspěvků, 5802 autorů a 392265 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Tilda a její příběh, závěrečná část ::

 autor Tilda publikováno: 20.09.2017, 12:57  
Uzdravení země, vše se obrací k lepšímu a všechno spěje ke konci...
 

Quanah spal tak hluboce, že se Tilda bála, jestli je vůbec naživu. Jestli jeho vyčerpání, výdej takového množství krve, bezvědomí i skoro beznadějné oživování si nakonec nevybraly svou daň. Je sice jiný než obyčejný člověk, ale i takový organismus má své meze a dotknout se jich, nemusí dobře skončit. Vždyť skoro spáchal sebevraždu, jako trucovitý puberťák trpící nedostatkem pozornosti nebo zoufalec, který přebral života a neumí jej žít. Dobrovolně, až sebetrýznitelsky si nakreslil nad srdce terč a potom…

Tilda pochopila i bez ptaní, že tím podivným rituálem ze sebe daroval to největší bohatství. Že spolu s matérií, prolínající do půdy z mistrova nedávno pohřbeného těla a nepochybně i mízy a mnoha rozličných komponentů nádherné bonsaje vytvoří základní kámen znova obdělávané půdy.

Nechtěla se na jeho život ohrožující a nesmírně hrdinský čin vyptávat. Připadá jí, že je to posvátné tabu, nesdělitelné lidem. Je to magie, která je pouze mezi Quanahem a přírodou. Je to tajemstvími obestřený a nanejvýš intimní akt a ona jej takovým chce zachovat. Z úcty ke svému milovanému a jako vyznání…

Ne… Díky bohu, dýchá. Neznatelně sice, ale pravidelně se mu zdvíhá hrudník, něžně zahřívaný modrou přikrývkou… a teď se trošku pohnul a pootočil tvář a jedna ruka sklouzla podél okraje lůžka a prsty, ty dlouhé a štíhlé nástroje klavírního virtuosa se malinko sevřely v pěst a potom se Quanahovy nádherné oči otevřely a vpily se svou modrou hlubinou do jejích.

„Ahoj, moje lásko… Trochu jsem odpadl, co? Je mi mnohem lépe, neboj se. Krev se nám obnovuje mnohem rychleji, než je to u lidí. Nepotřebujeme transfúzi ani podpůrnou léčbu v nemocnici. Naučili jsme se za mnoho generací svá těla řídit a ovlivňovat jejich vnitřní systém natolik, že i vážná a život ohrožující zranění dokážeme vyléčit autosugescí…
Cítím, že nemáš otázky k mému asi nepochopitelnému jednání. Děkuji ti za diskrétnost, moje Tili. Ani nevíš, jak si toho vážím. Že nekřičíš a nevyčítáš, že mě neobviňuješ z hazardování se životem a že si mě pořád vážíš…“

„Nepovídej tolik, ty brepto: sotva jsi se trochu uzdravil, hned se zase vyčerpáváš takovým nekonečným monologem. Mně úplně stačí, že se na tebe dívám a tvoje oči září a v nich je všechno, co potřebuji vědět. Stejně tě ještě budu chvíli vozit v křesle. A neodmlouvej mi, aspoň tohle si uhájím.
Zhubnul jsi také a musíme tě trošku vykrmit, jako hladové mládě kolibříka. Zásob máme ještě dost, než budeme stáčet novou dávku nektaru a táta se na tuhle nimravou práci hlásí jako první."

Trošku neklidně se rozhlédne směrem k zahradě za zakrytým oknem, ale hned zase upře zaláskované oči na pacienta.

"Měli by se ti dva pomalu vracet… Letadlo přistane za hodinu a nepočítám, že by si zrovna
Japonci nepotrpěli na dochvilnost… Jen aby se nic nestalo a všechno klaplo… Bylo by dost tragické, kdyby všechno padlo jen díky nějaké hloupé maličkosti!“

„Ty jsi taková moje staralka skeptická… Vyjde to, neboj… A slyšíš, už jsou na verandě!“

Klapot sandálů i rachocení s těžkým nákladem na malém vozíčku jsou přesvědčivým důkazem Quanahova slov.

„Tak jste to dokázali, moji milí…“
Tilda vybíhá ven, aby rodičům pomohla přeskládat nádobky s hlínou do kufru auta. Táta se rychle umyje z nejhoršího, převleče do slušnějšího oděvu, nahonem zhltá skromný oběd, sestávající z kousku studené ryby s rýží od včerejška a potom se loučí vážně a zároveň nedočkavě s rodinkou.

„Tak se tu o toho našeho hrdinu pěkně starejte, holky! Žádné hlouposti, mladej - a odpočívej. Myslím to naprosto vážně… Jídla máme dost a není potřeba žádné práce v zahradě ani na políčku. To všechno počká, než se vrátím z Tokia. Držte mi palce!!! A… Miluju vás…“

Mávají, dokud se koncová světla neztratí za první zákrutou a skoro vesele se vracejí do domu, Quanah samozřejmě na vozíku, i když se tváří hrozně. Připadá si jako invalida a dědek a hypochondr v jednom a tajně si slibuje, že zítra už do toho potupného křesla nesedne…



***



Tomáš stíhá tak tak a po kvapném odbavení s mnoha úředními razítky je náklad naložen do soukromého malého letounu společnosti Agri Comp Industries a Tomáš si konečně vychutná vychlazené saké v měkce polstrované polohovací sedačce, ještě než jej pohostí skvělým obědem. Dovolí si i krátký a ozdravný spánek při přeletu nad oceánem a za necelou hodinku dosedají na letištní plochu. Je si jistý i při setkání s malou delegací napohled vysoce postavených zástupců konglomerátu a nezviklá jej ani palba nedočkavých otázek. Najednou je ta tam příslovečná japonská rezervovanost a všichni chtějí na svou otázku odpověď jako první…

Profesor Takamo: „Jak jste získali kultivar a kdo je ještě členem týmu…?“

Inženýr Tomo: „Jste vojenskou organizací?“

Docent Jakušima: „Jak dlouho je tento projekt v utajení? Kolik za to vaše organizace požaduje?“

A další se překřikují a divoce gestikulují a Tomáš, podivně klidný odpovídá všem s vyrovnaným úsměvem:

„Prosím, abyste mi věřili každé slovo: nejsme žádná organizace ani tajná ani vojenská a nepožadujeme za svůj objev nic. Naprosto nic! Podařilo se nám obohatit humus poněkud zvláštní metodou, nijak nesouvisející s tajným nebo nebezpečným výzkumem. Postup si však necháme pro sebe… A to je vlastně naše odměna. Nechtějte po mně vědět více a prosím o přesun do vašich laboratoří. Humus potřebuje dýchat, aby se mohl co nejdříve zpracovávat. Už teď jsou nádobky opocené a na dotek teplé. Neradi bychom asi o takový poklad přišli, ne?“


Tohle je pádný argument a Tomův doprovod se zklidní a organizovaně se nasoukají do nablýskaných limuzín a opancéřované dodávky s pečlivě uloženými nádobkami v uzavřené a vypolstrované bedně.










Tomova práce v japonských laboratořích zabrala celé dva měsíce. Dokud se velkovýroba dostatečně nerozběhla, nechtěl od rozdělané práce utíkat. I když se mu hrozně stýskalo, vždyť s dceruškou byl tak krátce, tolik vět si ještě neřekli! A ten její záhadný Quanah. Až nebezpečně se mu zamlouvá a jako by jej znal a chtěl by s ním mluvit o tolika věcech. Pravda, na všechno se zeptat nesmí a ani nechce. Ale jeho hlad po informacích skoro bolí…
To jsou myšlenky, které útočí jako hladový hmyz v noci, když uléhá po hektickém pracovním nasazení konečně na lůžko. Únava je však silnější, než smutek po rodině a Tomáše nakonec přemůže. Sny se mu téměř nezdají a spánek je i tak posilující.

Konečně nastal den, kdy vyplují první tankery s kontejnery nacpanými napytlovaným zázrakem, z ranvejí vzlétají vstříc blyštivému slunci nákladní letadla, plná naděje pro svět. Sdělovací prostředky zatím mlčí, zavázány slibem a zmoudřelé měsíci nejistoty a nestability, kdy stačilo málo, a nastal by konec všeho. Doposud vše probíhá ve fázi jakéhosi utajení a jenom nejvyšší hlavy jednotlivých zemí a států, jsou informovány spolu s ministry zemědělství a výživy.

Během prvních týdnů po zaorávání a následné setbě ti zainteresovaní skoro nespí, mozky sužované směsicí nevíry i naděje. A když na všech světových polích vyklíčí první sytě zelené a viditelně silné rostlinstvo, teprve potom se lidstvo dozvídá tu novinu – (třeba z úst americké prezidentky Gomézové):

„S neskonalou vděčností, radostí a úlevou sdělujeme všem hladovějícím i nemocným:
Naše letošní úroda bude bohatá a vystačí pro všechny! Bude zase dobře a hlad se stane strašákem minulosti. A doufejme, že nás všechny tato zlá doba poučila a hlavně napravila!

Že ode dneška budeme lepšími lidmi, spoluobčany, matkami i otci, bratry i sestrami.
Že už nikdy neublížíme bližnímu, ale naopak mu nabídneme pomocnou ruku, jak tomu bylo v posledních měsících a týdnech. Že poučení a posílení znova vstaneme a nezlomení se zasloužíme o nový a lepší svět pro další pokolení lidí…“

Ovace a jásot neberou konce a lidé zapíjejí tu nečekanou novinu čistou vodou a s čistou hlavou i myslí jdou a pracují pro blaho všech a závist a zášť jako by nikdy vlastností člověka nebyly…
Aspoň zatím ne…




Tomáš se vrací domů na ostrov Minna a v dohledné době nemá v úmyslu jej opustit. Všechna výroba je do detailu promyšlená, řízena precizně roboty a díky takřka neporuchovým japonským technologiím není jeho přítomnost vyžadována.

Jak je jim tu dobře! Ostrůvek se stal dokonalým druhým domovem. Vystačí si sami čtyři a ani zahrada nevyžaduje další zaměstnance. Ostatně všichni na Zemi se zhlížejí v zahradničení a kolonie malých zahrádek se celosvětově rozšiřuje i ve městech a metropolích. Jako by se lidé nemohli nabažit pohledu na sazenice, zelené a hladové po doušku vláhy a pohlazení slunce. A jak sladce chutná jahoda, čerstvě utržená z keříku a teplá letním dnem!



Hirokiho bonsaj už má mnoho vlastních dětí a celá zahrada bují a dvakrát tak velká už je, že skoro zasahuje k pláži. Prales se obnovuje dynamicky a plný řeči zvířat láká k procházkám. Jeho stín je chladivý a jeho duch léčí.

Quanah, po Tomově návratu už dávno plný sil, denně obchází každičký strom a keř u domu a pečlivě kontroluje složení půd i zdraví rostlinných pletiv. Jen aby nic nezanedbal. Jen aby měl co na práci. Jen aby znova prožíval ten dokonalý pocit – bezpečí a radost a vděk a trošku, ale jenom trošičku - pýcha. Že má Tildu a že to dokázali!!!

Nedlouho po návratu z Tokia sedí Tom s Evou dlouho do noci na teplé verandě. Na stolečku dvě poloprázdné skleničky vína, které dostal darem od ředitele institutu a nad hlavami jemně se klimbající duhový lampionek z hedvábného papíru. Svíčka v něm už skoro dohořela a vosk slině voní po pryskyřici.

„Pořád ta to musím myslet, Tomáši… Na Hirokiho. Na jeho smrt, tak náhlou. Na jeho nemoc, která se tolik zhoršila. Nedá mi to…"
Znova se nadechne, jako by potřebovala pauzu.

"Tak dobře, řeknu, co mi vrtá hlavou: myslím, že to bylo naplánované! Ne jím samotným, ale někým, nebo něčím vyšším. A tím nemyslím člověka. Mělo se to tak stát, aby později Quanah mohl dokončit svoje poslání? Měl Hiroki předčasně odejít ze světa, aby jeho smrt přinesla život? Já věřím, že tomu tak bylo. A on, náš staroušek, to věděl. Věděl to dávno předtím, než onemocněl, věděl to v horečkách a věděl i ve smrti.
Kdybych byla blázen, myslela bych, že věděl i o Quanahovi a jeho příchodu. A kdybych byla šílená, věřila bych, že i on nebyl tak docela odtud – ze Země. Ale takovou myšlenku si zakazuju.
Oba víme, že přítel naší Tilinky je JINÝ. Oba to cítíme a nikdy nevyslovíme. Hrdost, jakou mě to naplňuje, je nezměrná a nikdy jej nepřestanu milovat za to, co udělal a pořád dělá pro Tildu i pro nás, kdo jsme mu nablízku…
A to je všechno, co jsem musela říct… Vlastně ne tak úplně všechno! Tome, miluju tě!“

A slzy: už zase, protože pro ty nejde Eva daleko. A jak je starší, je často dojatá…

Tomáš ji bere za horké dlaně a schovává ji v náruči a šeptá do prošedivělých kadeří:

„I já to tak cítím, Evi. Všechny tvoje pocity znám a souhlasím s nimi. Byl to plán a buďme rádi, že vyšel. A Hiroki by nezaváhal ani chvilku a vždycky by udělal, co je třeba... Byl to hrdina, náš staroušek a vždy se mu pokloním!
Quanaha si vážím stejně a není dne, abych za něj nepoděkoval. Ne bohu, ale obloze vysoko nad hlavou: těm myriádám hvězd, co tak vědoucně pomrkávají na naše titěrné šešulky hlav a VĚDÍ…
A teď, moje slaná lásko: pojďme spát…“



***

V tom ranním slunku je nádherná: stojí zamyšlená v rámu posuvného okna a vlasy zlatě září, dlouhé skoro do pasu a zvlněné jak lán pšenice v mírném vánku. A tričko, Quanahovo velké tričko, co má na spaní, se jí svezlo z ramene a pokožka, do medova opálená, vypadá hebce a hříšně sametově a piha skoro na úvrati kloubu se tváří jako černá muška.

Qunahah už nakročí, ale potom se křečovitě chytá rámu dveří, až mu zbělají klouby ruky a prudce zavírá oči, aby její obraz vymazal. I když to nejde, i když to nechce. A srdce buší tak hrozně, že se zdá, jako by chtělo rozbít kobku hrudi a vysvobodit se. Jako by chtělo nohy donutit ke skoku. Ke skoku k ní, jenž on z vlastní vůle zakázal.

Bojuje ten nerovný boj. Boj lásky a touhy, boj rozumu a citu, boj těla a povinnosti. Celé minuty zatíná čelisti, aby ten sten marnosti neunikl a ona se neotočila. Nakonec ztuhle a se sklopenou hlavou, že mu přes hedvábí vlasů není vidět do tváře, tiše couvá do tmavé mordy chodby.
A jako by tam nikdy nestál, n jen na dřevě pozvolna tají otisky jeho ruky.

A Tilda se otočí. Taky ztuhle a pomalu. Třaslavě a s viditelnou bolestí vydechne a rezignovaně rozevře křečovitě zaťaté pěsti, jež tiskla k hrudi, až jí z toho všeho v čárách dlaní křičí mokvavé otisky nehtů. Její uplakaná tvář ji obviňuje ze spoluúčasti a její do krve rozkousané rty ze spoluviny.
Cítila jeho pohled a cítila jeho touhu. To žena v ní se vzbouřila a přes všechny sliby a tabu a barikády, k němu vyslala signál. I Tilda byla náhle slabá a chtěla podlehnout a slepá, hluchá, bezbranná, bolavá a toužící, chtěla mu dát všecko.

A potom to pominulo, když on, o tolik silnější odešel. Tehdy, aniž by si to navzájem řekli, udusili ten neposedný plamínek vášně napořád. Quanah trochu drastičtěji, když si, zhroucený v nejhustším koutě zahrady a se třpytem bolesti v očích, vědomě poleptal inkriminované místečko v mozku žíravinou z jisté endokrinní žlázky… a Tilda svou myslí.



Její měsíční cyklus do půlroku ustal. I když jí bylo pouhých třicet let. Jako by tělo pochopilo, že poslání ženy není prioritou. Dále spolu žili a nikdy o tom prožitku toho rána nemluvili. Našli skoro ztracenou rovnováhu i za cenu bolesti tak hrozné, že by ji jiní nevydrželi a milovali se stejně, ba mnohem více.



Roky běžely a lidstvu se dařilo a planeta zdravěla. Potravinové banky byly opět plné a složení potravy se zásadně změnilo. Ty tam jsou pastviny s dobytkem a maso se úspěšně pěstuje nanotechnologií. Skot i chovné ptactvo ke konzumaci se vrátili do přírody v uměřeném množství a ona si sama reguluje jejich populaci, jak to umí jenom ona. I postoj civilizace k divoké fauně a flóře je jiný a pozitivní. Soužití je mnohem harmoničtější a prospěšné na obě strany a daří se zachovat mnohem více živočišných i rostlinných druhů, než tomu bylo v nedávné minulosti. A Země, jako by to kvitovala s povděkem, uklidnila svou atmosféru i nitro a nastala dlouhá doba klidu…



Tomáš a Eva jsou už stařečkové a v zahradě tráví čas odpočinkem a meditací. Tilda i Quanah se starají s láskou a nemyslí na jejich odchod. A když po nějaké době odejdou oba smíření a brzy po sobě a ve spánku a tiše, oplakávají je se stejnou bolestí a pochopením času a jeho míry.

Uběhne mnoho let plných práce, radosti a vzájemnosti. I Tilda stárne a kloní se pozvolna k zemi a hlíně, kterou tolik miluje. Stromy zemřely a nahradily je nové a jiné rostou pořád a předávají moudrost mladým výhonům mezi kořeny.

Zahrada se skoro nezměnila, jen roste do šíře, a nakonec se spojuje s pralesem, že byste dům skoro nenašli, pokud nevíte, kudy jít.
Lidé sem téměř nezavítají, jako by měl ostrov Miro nějaké stínění před zvědavými zraky nepovolaných.



Tilda stárne a Quanah ji sotva znatelně následuje. Už vypadá jako její mladší bratr, potom syn, a nakonec jako vnuk. Ona to nevnímá a nechce a on ji vidí pořád stejně krásnou, jako když ji prvně spatřil kdysi dávno ve skleníku.
Drobounká a přece tolik silná Tilda vysadí na podzim krásnou mladou sakuru, několikaletou sazenici, obratně vyklopenou z květináče s modrou glazurou. Umístí ji vědomě nebo intuitivně přesně proti Hirokiho nádherné cedrové bonsaji, s léty ještě pěknější a s fascinující, ohromnou korunou tak sytě zelenou, že připomíná cosi známého a zároveň tajuplného. Později si Tilda uvědomí, že je to barva okruží Quanahovy zorničky. To jí strom svými hustými trsy dlouhých jehlic říká…
Po čase, když stromek zesílí, přežije nepřízeň vrtkavého počasí i snahu hlodavce o zbudování hnízda nízko u kmene, Tilda vidí, že teď už je zahrada kompletní. Její srdce, tvořené Hirokiho majestátním zeleným cedrem a jako protiklad štíhlou Sakurou je nyní dokonalým souzněním umu člověka a přírody.




Když nastane ten den, poprvé za život pocítí Tilda úzkost tak hlubokou a bolest křičící v hrudi, že na chvilku nedýchá. Nahlédne koutkem oka kamsi do tmy, která není tak úplně tmou a která láká i hrozí zároveň. Poprvé za dlouhé roky poklidného života na ostrově zažívá paniku a pocit ztráty a samoty. Ale on je u ní a hladí ji a šeptá a konejší a srdce znova naskočí do sedla a poslední hluboký příkop zdolá s lehkostí a beze strachu.


Dívá se jí do tváře, tolik moudré a půvabné a tolik milované a chápe a ví a nechápe a odmítá, a přitom ji jemně hladí po křehkých spáncích a konturách lící a líbá ji na motýlí křídla víček i do mechu vlasů, bílých jako světlo měsíce. A šeptá jí slova v jazyce, kterému ona nerozumí a náhle rozumí a ta slova jí kladou pod tápající prsty nohou pěšinku z oblázků, jež měkce září ve tmě a vedou ji, aby neupadla a nezakolísala. A v té chvíli mu odpovídá křehkým, sotva slyšitelným šepotem stejným dialektem a plynule a zpěvavě a její hlas jej hladí a utěšuje v bolesti, která přijde. Udeří náhle a ve vlnách a v tsunami žalu, kdy jej bude tříštit o hrany útesů z bolesti a ztráty.

Její hlas se vytrácí a umlká a její pootevřená ústa, jak sotva rozvité poupě růže, už nikdy nic neřeknou. Její oči se uzavřely, jako dvě poloviny lastury a nikdy už nevydají perlu. Její srdce, ten neúnavný hřebec, utichlo a kopyta nikdy nezazvoní o žebroví hrudi.

Odešla a zemřela a pošeptala mu, co musela.

Quanah ji pohřbil v tom starém vytahaném tričku, ve kterém ji kdysi dávno viděl v záplavě slunce. Pochoval i ji paty sakury, jež zrovna tak bohatě vykvetla.
Ležel na jejím hrobě v náruči květin celé hodiny a dny a nejedl a nespal a oči doširoka otevřené nebo naopak pevně zavřené a vypadalo to, že nedýchá a nežije. Nebyl nikdo, kdo by jej našel, utěšil, odvedl pod střechu, nakrmil a dal mu víru žít.

Když nakonec vstal z povadlé vrstvy, byl to jiný Quanah. Starší a smutnější a jaksi prázdný a jaksi ukončený. Chodil po stezkách i pěšinách a viděl jinýma očima, že jej tu není potřeba, když Ona není. Příroda se sama starala o vláhu i opylení, les sám určoval, kde má co růst i umírat.
Quanah jedl málo a ztrácel síly, i když ještě mnoho let žil a nežil na malém ostrůvku. Když se k tomu kroku rozhodl, nevěděl, jestli to vyjde. Nikdy nikdo z NICH nic takového nemusel, když neznali pocit opuštěnosti. On však nemohl jinak.

Vysvlékl se z hrubé haleny, sotva držící pohromadě a jeho dosud krásné tělo naposledy a jaksi plačtivě polaskalo ranní slunce. Dlouho zase ležel tváří dolů na Tildině hrobě, sotva znatelném v silných kořenech vzrostlého stromu. Možná něco šeptal, možná ne…
Potom pomalu vstal a objal silný a hladký kmen sakury, jako by to bylo Tildino tělo. Každým milimetrem kůže se vtiskával do kůry a jen oči dvou hrdliček vysoko v koruně mohly vidět ten zázrak.
Quanah se vpíjí a prolíná do kmene třešně a jeho kůže se mění v kůru a jeho vlasy v listí a jeho tepny a žíly v pletivo a jeho jiná krev mízu a jeho kosti a maso v pevné dřevo.
Jen neznatelně se zatřásla koruna a ptáci neklidně poposedli a na nejspodnější větvičce rázem vykvetl trs nejzářivěji růžových kvítků.

Po chvilce tu není a nikdy nebyl. Mimozemský chlapec a muž, který zachránil svět a miloval dívku Tildu přišel i odešel v utajení. A lidem nepřísluší, aby o něm i komkoliv podobném klevetili a věděli.

O něm ne…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.09.2017, 12:56:00 Odpovědět 
   Zdravím.

Přes všechna vítězství smutný konec, Tilda umírá a její milý se stává součástí zelené přírody. Ať je to jak chce jde o čtivý konec příběhu. Možná trochu časově nahuštěný a více popisný (s minimem dialogů). Někdy však slova nestačí a musí je zastoupit činy...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
V ohrožení (2.č...
alri
Hledání přítelk...
Vanessa Kuzníková
Předvolební
brunnerka
obr
obr obr obr
obr

únava
sasanka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr