obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: PSANEC PAUL „KOLT“ SUTTER - 3 ::

 autor Danny Jé publikováno: 20.09.2017, 22:39  
Kapitola 9 - závěr
 

Kapitola 9



Srovnané skóre.


Když jsem uslyšel mohutnou střelbu, pochopil jsem, že to video je už na síti a guvernér to zaregistroval. Jeho lidi měli za úkol eliminovat zdroj. To se jim podařilo během třiceti minut. Našli Rickův byt a prostříleli se až dovnitř. Když střelba utichla, bylo jasné, že to nepřežil. Byla to jeho volba. Volba, která ho rozhodně proslaví.

Jak jsem sesadil guvernéra z židle, bude se psát…Možná.

Zdá se, že guvernér Routeliér alias poručík Newman, kontroluje úplně všechno a zametá stopy, aby nikdo neodhalil jeho tajemství.

„Stejně tě dostanu,“ procedil jsem mezi zuby a čekal, až se objeví vůz s guvernérovými lidmi.

Hezky si na ně počkám.

K mému překvapení se objevily vozy dva. Mohutné stříbrné Landrovery AX4. Opancéřovaný model s neprůstřelnými okny. Proti střelbě z těžkých zbraní naprosto odolný. Uvidíme, jestli si poradí s mými přísavkami, pousmál jsem se.

Nevěřím, že by guvernér přijel také. Ale pro jistotu zlikviduji oba vozy.

Připravil jsem si miny a čekal, až pojedou kolem.

„Sakra!“ vyhrkl jsem.

Oba Landrovery zahnuly o ulici dříve. To znamenalo, že se musím rychle přemístit na jiné místo.

„Kruci!“ vyštěkl jsem a vypnul miny.

Strčil jsem je do brašny, kterou jsem měl pro tyto účely s sebou a vyběhl do druhé ulice.

Zkusím jim nadběhnout, prolétlo mi hlavou.

Povedlo se. Vozidla se pohybovala pomalu. Neočekávala žádný útok. V tomhle městě vládne tvrdá ruka guvernéra Routeliéra. Nebylo se čeho tedy obávat.

„A mám vás!“ sykl jsem a vyndal miny z brašny.

Schoval jsem se za nejbližší vůz a nastavil miny. Zvolil jsem nejbližší čas, aby došlo k výbuchu, než dojedou na hlavní. Když se objevily stříbrné Landrovery, vyhodil jsem první dvě miny, které se hned přisály na první vůz. Hned poté jsem hodil další dvě. Také našly svůj cíl. Druhý Landrover byl také lapen, prolétlo mi hlavou a rychle jsem zmizel.

Výbuch nastal za 15 vteřin. Už jsem byl v dostatečné vzdálenosti od epicentra výbuchu.

„Co to bylo?!“ vykřiklo několik lidí, kteří se objevili na ulice hned po výbuchu.

Cestou jsem se zbavil brašny a šel si po svém.


* * *

„To byl váš plán?!“ ozval se muž stojící u plechových dveří vedoucí kamsi mezi domy.
„Můj?“ udivil jsem se a podíval se na něho.

Držel v ruce pistoli a usmíval se.

„Každý nový člověk v tomto městě je podezřelý,“ pronesl.
„A jsem?“ zeptal jsem se.
„To bych se měl zeptat já, jestli jste.“
„Nejsem,“ odvětil jsem.

I když jsem samozřejmě měl, ale to on vědět nemusí.

„Tak pokračuj, cizinče,“ pobídl mě pistolí, kterou si uklidil do pouzdra pod kabát.

Pokynul jsem hlavou a pokračoval ve své chůzi. Jediné, co mě napadlo, uklidit se do nějakého lokálu. V mžiku bylo rozhodnuto. Jdu k Thithunwanovi.

Co to bylo za divnýho chlápka?


* * *

U Thithunwana jsem si chtěl vybrat místo u baru, ale když jsem tam viděl zase ty dva dědky, zvolil jsem místo u okna.

„Pivo?“ zeptal se barman.
„Ano,“ kývl jsem a odložil svůj klobouk na stůl.
„Našel jste to,“ ozval se dívčí hlas, který jsem samozřejmě hned poznal. Patřil k té holce.
„Tiaga?!“
„Ano, pamatujete si,“ přisedla si drze ke mně.
„Ovšem,“ pousmál jsem se a napil se piva, které číšník právě donesl.

V televizi zrovna vysílali upozornění, že ve městě se nacházejí teroristi, kteří napadli dva guvernérovy vozy. O střelbě u Ricka, ani slovo. Dobře to má zařízený, pomyslel jsem si.

„Tak jak se vám tu líbí, Deny?“ zeptala se.
„Rozkoukávám se,“ odvětil jsem.

Dívala se na mě jako by chtěla slyšet něco víc. Jen jsem netušil, co jí mám říct. O svých plánech se jí rozhodně svěřovat nechci.

V televizi se objevila tvář guvernéra Routeliéra, který řekl, že tento teroristický útok bude potrestán a že sám osobně dohlédne na chycení pachatelů.

Myslel si, že to bylo více lidí, což je dobře. Zatím nemá tušení, kdo po něm jde.

„Jednou ho někdo dostane!“ vykřikl jeden z místních.

Během deseti minut se ve dveřích objevili dva muži v kožených uniformách.

„Kdo to je?“ zeptal jsem se šeptal Tiagy.
„Městská Milice,“ odvětila.
„Tak kdepak máme toho radikála!“ vykřikl jeden z nich.

Stařík u baru, ten který se bál, že někdo poslouchá, ukázal ke stolu, kde ten muž seděl.

„To si nemusel Syde!“ ozval se muž a statečně se postavil.
„Tak pojď ven!“ mávl na něho jeden z milicionářů.
„Už jdu,“ pokynul souhlasně hlavou a nechal se odvést.

Jen tak v klidu a dobrovolně?

„Půjdu na vzduch,“ šeptl jsem a ukázal na barmana.

Deseti dolarovku jsem nechal na stole. Jen pokynul a zvedl ruku. Zřejmě to měl být pozdrav.

„Já bych nikam nechodila,“ šeptla Tiaga.
„Nebojím se,“ pousmál jsem se a vyrazil ven.

Sotva jsem vylezl ze dveří, jeden z těch milicionářů srazil obuškem radikála k zemi.

„Co je?!“ ohradil se ten druhý na mě.
„Co by mělo být?!“
„Tak zalez zpátky!“
„A co když nechci?“
„Cože?“ vyhrkl a vytáhl obušek.
„Jestli si s tím nechceš ublížit, tak to raději schovej.“
„Pěknej drzej radikál,“ pousmál se a chystal se mě srovnat.

Stál jsem na místě jen do chvíle, než máchl. Uhnul jsem samozřejmě a dal mu záhlavek. Toho pochopitelně rozzuřilo a pokusil se mě zasáhnout ještě jednou. Pak ještě jednou. A dvakrát a třikrát. Stále jsem uhýbal. Hrál jsem si s ním.

„Tak mu dej paralyzérem,“ ozval se druhý, který nechal radikála být a vyrazil svému kolegovi na pomoc.

Další pokus toho horlivého milicionáře jsem vykryl levým loktem. V ten okamžik už byla připravená moje pravačka. Úder pod bradu, zastavil další jeho pokus. Byl tu však ten druhý, který vytáhl nějakou tyč, ze které sršely blesky. To byl zřejmě ten paralyzér.

„Seber si svého parťáka a zmiz, dokud je čas!“ nabídl jsem mu.

Ale jako by mě neslyšel. Zazubil se a vyrazil proti mně.

„Varoval jsem tě!“ odplivl jsem si do strany a chystal se odrazit jeho útok, ke kterému nedošlo.

Radikál ho sejmul ze zadu nějakým prknem, co našel na zemi.

„Ať si taky užiju trochu srandy,“ pronesl a prkno odhodil.
„Budeš z toho mít problémy,“ pronesl jsem.
„Tohle město je jeden velkej problém a to je guvernér,“ dodal.
„Tak proč se ho nezbavíte?“
„Protože má na své straně policii i armádu a pak tyhle dementy,“ ukázal na dva ležící milicionáře.“
„A viděl si to video?“
„Viděl.“
„Nestačí to, aby se mu lidé od policie postavili?“
„Nikdo tomu nevěří.“
„Možná by měli.“
„Vrať se domu kovboji,“ sykl radikál a mávnutím ruky se rozloučil.

Ani jsem neznal jeho jméno. Nestačil jsem se zeptat. Zmizel mezi betonovými sloupy.

* * *

Kráčel jsem podél parku, který kdysi byl plný dětí, hraček a různých prolézaček. Teď byl prázdný a vše co tam bylo, leželo v prachu zapomnění.

„Stůj!“ ozval se hlas za mnou.

Otočil jsem se a uviděl čtyři příslušníky městské milice.

„Co mi chcete?“ ozval jsem se a byl připraven použít svůj kolt.
„Zatkneme tě!“ vykřikl jeden z nich.

Jo, jasně, budu na vás čekat. To sotva, prolítlo mi hlavou a vytáhl svůj kolt.

Čtyři výstřely stačily k tomu, abych ty fanatiky složil.

„Obkličte ho!“ promluvil hlas z megafonu.
„A do prdele!“ vyhrkl jsem a rychle proběhl do prázdné uličky.

Na konci už stálo obrněné auto. Stříbrný Landrover.

„Sakra!“ zalamentoval jsem a pronikl do domu.

Proběhl jsem chodbou do vedlejšího vchodu. Musel jsem se dostat k elektromobilu. Tak jsem se rychle a nenápadně přesunul k druhému bloku, kde na parkovišti stál můj elektromobil. Zrovna u něho stáli dva milicionáři. Jeden z nich se do něho chtěl dostat, ale ozval se elektronický hlas: „Okamžitě této činnosti zanechte! Nesnažte se poškozovat majetek státu Jižní Dakoty. Guvernér Routelier.“

„A jak se asi máme dostat dovnitř?“ zalamentoval jeden z nich.
„Musíme počkat na povolení,“ řekl druhý.
„Potřebujete něco?“ zeptal jsem se.
„Jste snad majitel tohoto elektromobilu?“ zeptal se milicionář, aniž by mu došlo, že jsem hledaný. Možná to ani neví, to by mohla být moje výhoda.
„Ano,“ odpověděl jsem.
„A mohl byste ho otevřít?“ ukázal na vůz.
„Ovšem,“ kývl jsem a otevřel ho.

Jenomže jsem nečekal, až ty dva obejdou vůz. Rychle jsem do něho nasedl a ujel.

„Musíme to nahlásit,“ řekl jeden z nich.
„Ano to musíme,“ přitakal druhý.

Odbočil jsem však do špatné ulice. Už tam stál policejní vůz. Jakmile mě uviděli, spustili houkačky a vyrazili za mnou. V závěsu se pak objevil stříbrný Landrover, kterému vůz policie uvolnil cestu.

„Sakra!“ procedil jsem mezi zuby a jednou rukou jsem se snažil v kufříku nahmatat jednu přísavku, kterou bych mohl použít proti pronásledovatelům.

U nejbližší odbočky jsem přibrzdil a otočil vůz proti stříbrnému Landroveru. Ten se stále přibližoval. Zřejmě si byli jistí, že elektromobil jedním nárazem sešrotujou. O tom nebylo pochyb. Proti opancéřovanému vozu s velkým nárazníkem, tenhle krám nemá šanci.

Risknu to!

Sešlápl jsem pln, až na podlahu a stáhl okénko u dveří. Do ruky jsem si chytil přísavku.

Tohle musí vyjít. Jestli ne, doufám, že mě v nebi přivítají s ovacemi, pousmál jsem se.

Oba vozy jely stále proti sobě. Ve chvíli, kdy mělo dojít ke srážce, jsem uhnul a levačkou vyhodil z okénka přísavku. Čas byl zvolený na 5 vteřin. Přísavka se okamžitě zachytla. Vyšlo to. Jediné s čím jsem nepočítal, že se zachytím o zadní blatník stříbrného Landroveru. Obě auta se vzápětí dostala do smyku.

„A do prdele!“ pronesl jsem a věděl, že tohle je vážně zlý.

Během 5 vteřin přísavka vybouchla. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo se schovat pod sedačku spolujezdce a doufat, že ten výbuch přežiji. Výbuch roztrhl stříbrný Landrover vejpůl. První půlka se roztříštila o zeď domu. Druhá půlka i s elektromobilem skončila na trávníku.


* * *

Probral mě až zápach z kouře. Otevřel jsem oči a snažil se rozkoukat. Pohnul jsem nejdříve jednou rukou a pak druhou. Snažil jsem se srovnat záda, ale to nešlo. Jedna nohy byla uvězněná mezi plechy a plasty sešrotovaného elektromobilu.

„Docela slušnej výkon,“ pronesl hlas muže.
„Kdo jste?“
„Už jsme se viděli,“ řekl a ukázal se.

Jasně, byl to ten chlap, co na mě mířil s tou pistolí, těsně po výbuchu.

„Co teď chcete dělat?“ zeptal jsem se.
„Co byste řekl?“
„Netuším.“
„Chcete pomoci?“
„A pomůžete mi?“
„Jo,“ kývl a pousmál se.

Pak se snažil odlomit kus plastu, který mu bránil, aby se ke mně dostal. Další nástraha byl plech. Ohnul ho a pomohl mi ven.

„Díky,“ poděkoval jsem a snažil se postavit na nohy.
„Opatrně,“ varoval mě a chytl mě kolem ramen.

Fakt mi pomohl.

„Přežil jste to,“ dodal a znovu se usmál.

To má nějakej tik, že se pořád usmívá?

Zrovna jsem se nadechoval, když jsem si všiml Tiagy. Stála za stromem a pohyb ruky ukazovala pod krk. V první chvíli jsem to nepochopil, ale pak mi to došlo. Ten chlap je nebezpečnej. Chtěla mě varovat. Hodná holka. Stejně by mě zajímalo, proč mě teda vytáhl.

„Zkusím to sám,“ ozval jsem se.
„Jasně, zkuste to.“
„Ten klobouk,“ ukázal jsem.
„Jasně chápu,“ přitakal.

Pustil mě a sledoval, jak se snažím jít. Došel jsem si pro svůj klobouk. Bez něho bych nerad odcházel. Už takhle jsem o jeden přišel.

„Jde to pomalu,“ řekl jsem a schválně předstíral, že jsem stále otřesený.
„Odvezu vás do nemocnice, podívají se na vás,“ nabídl se.
„Dobře,“ kývl jsem, a jakmile se mě chtěl znovu dotknout ramen, bodl jsem mu nůž do nohy.
„Áarrg!“ vykřikl. „Proč jste to udělal?!“
„Když mi řeknete, kdo jste a pro koho děláte. Nezastřelím vás,“ pronesl jsem a namířil na něho svým koltem.

Než se přiznal, pro koho dělá, přiběhla Tiaga.

„Je to tajnej. Říkají mu Rabog. Chodí a udává lidi. Hlídá nás,“ vyhrkla a kopla do něho.
„Takže pracuješ pro guvernéra.“
„Všichni, kteří mají rozum, pracují pro guvernéra.“
„Zavolej mu!“ vyštěkl jsem.
„Proč?“ ohradila se Tiaga.
„Jsem tu kvůli němu,“ přiznal jsem.
„Tak ty máš na svědomí ten záznam,“ sykl Rabog.
„Jistě.“
„Věděl jsem, že jsi podezřelej, když jsem tě viděl krátce potom výbuchu.“
„Tak proč jsi mě nesebral.“
„Počkal jsem si, co bude dál.“
„Tak teď jsi to zjistil a teď už zavolej guvernérovi!“
„Mám u sebe pager. Jeden signál znamená, že je vše v pořádku. Dva signály znamenají alarm. Pak přijedou guvernérovy muži.“
„Tak to udělej!“
„Dobře,“ pokynul hlavou a sáhl po pageru. Dotkl se ho. Zablikalo to dvakrát. Pak ho vrátil do kapsy.
„Ne, dej ho sem!“ vykřikla Tiaga a sáhla mu do kapsy.

Hodila ho na zem a chtěla ho rozšlapat. Zastavil jsem ji.

„Dej mi to,“ nastavil jsem dlaň.
„Co s tím budeš dělat?“
„Jen tak se dostanu ke guvernérovi.“
„A co bude s ním?“ zeptala se mě vzápětí.
„Zavolej svým známým a pohrajte si,“ odvětil jsem.
„Přece mě tu nenecháš?“ ozval se Rabog.
„Aspoň přijdeš na jiné myšlenky,“ odsekl jsem.

Moc dobře jsem věděl, že se mu dobře nepovede, a že než s ním skončí lidi, které udával, bude si přát umřít.

„Co chceš dělat?“ zeptala se.

Neodpověděl jsem. S pozvednutím ruky jsem odešel. Upravil si klobouk a snažil se vymyslet rychlý plán. Znovu přijede stříbrný Landrover a v něm guvernérovi muži. Nemám žádnou přísavku, jenom svůj kolt. To asi stačit nebude.


* * *

Plán jsem neměl. Přesto jsem byl připraven se tomu postavit. Vyrazil jsem do vedlejší ulice.

„Brzy se spolu potkáme, Benny,“ pronesl jsem a posadil se na lavičku.

Vybral jsem místo ve stínu. Uvidíme, jestli to bude výhoda nebo mě rovnou sejmou.

Během dvaceti minut se objevil stříbrný Landrover.

Věděl jsem, že ten pager má GPSku.

Vůz zastavil pět metrů před chodníkem a dva metry před lavičkou, kde jsem seděl. Otevřely se dveře. Vystoupil jeden muž se samopalem. Pak se otočil směrem k vozu. „Čistý!“

Hned potom vystoupil muž v elegantním kvádru.

„Našel jste pachatele?“ spustil směrem ke mně.
„Ano,“ odvětil jsem.

Snažil jsem se mluvit zastřeně, aby nepoznal, že nejsem Rabog.

„Váš hlas jsem nikdy neslyšel, zníte opravdu tajemně,“ pousmál se.

Tak oni ho nikdy neslyšeli? Další výhoda pro mě, prolétlo mi hlavou.

„Pachatel než zemřel, řekl, že se jmenuje Paul Sutter,“ promluvil jsem a vstal.

„Co říkal?“ ozvalo se z auta.

Elegán se otočil k autu.

„Rabog řekl, že pachatel než zemřel, prozradil své jméno. Paul Sutter,“ odvětil.
„Cože?!“ vyhrkl neznámý v autě. „Chci mrtvého vidět!“
„Pane!“ ohradil se elegán.
„Ustupte!“ vyhrkl neznámý a vystoupil z auta.

Je to Newman. Chybí mu ruka. Ten parchant, pronesl jsem v duchu a stále zůstával ve stínu.

„Pan guvernér by ho rád viděl, Rabogu,“ ozval se elegán.
„Samozřejmě, pojďte!“ mávl jsem rukou.

První vyrazil elegán, hned za ním guvernér Routeliér. Dva střelci po stranách. Okamžitě jsem připravoval plán. Nebylo to tak složité.

„Tak kde ho máte?“ zeptal se elegán.
„Jsem tady!“ pronesl jsem a vytáhl svůj kolt.
„To snad ne!“ vykřikl elegán, ale to už bylo pozdě, několika ranami jsem zasáhl nejdříve jeho, pak střelce napravo a střelce nalevo.

Bohužel, střelec nalevo to stačil zmáčknout a zasáhl mě.

„Bože!“ odsekl jsem a spadl na zem.

Zbraň jsem držel stále v ruce. Z břicha mi tekla krev, ale adrenalin, který mě rozpumpoval, mi dal druhou šanci. Zvedl jsem se a střelil guvernéra do zad. Jeho tělo se svalilo těsně před autem.

„Rychle nastupte, pane!“ vyhrkl řidič a byl připravený s nastartovaným autem odjet.

Kdyby guvernér spadl do auta, asi bych už neměl šanci. Jenomže tentokrát smrti neunikne. Ne dnes!


* * *

Řidič stále váhal, jestli má ujet nebo počkat. Nakonec se rozhodl. Odjel a guvernéra tam nechal.

„Dobře si udělal, jinak bys taky zemřel,“ pronesl jsem a vykročil k tělu guvernéra Routeliéra, který ležel na zemi v krvavé louži.

Převalil jsem ho na záda, abych mu viděl do tváře.

„Paule!“ promluvil a vychrchlal krev.
„Paul Sutter už neexistuje.“
„S Bennym mě to mrzí.“
„Nemrzí.“
„Chtěli mě taky zabít.“
„Ale nezabili.“
„Nebyls tam.“
„Viděl jsem záznam.“
„Využili tě.“
„Proč by to dělali?“
„Přece ten, kdo chtěl, abych zemřel,“ zasípal.
„A také zemřeš!“


Výstřelem do hlavy jsem to ukončil.


* * *

Když bylo po všem, objevila se najednou Tiaga. Zastavila u mě červeným vozem. Bylo to Ferarri.

„Chceš svézt?“ zeptala otevřenými dveřmi.
„Víš, kam mířím?“
„Cizinci, vždy přilétají,“ pousmála se.

Pokynul jsem hlavou a s úsměvem nasedl do jejího vozu.

„Nemáš sice koně, ale jedno vznášedlo s poznávací značkou Arizony, stojí v Hangáru č. 2,“ pronesla a zařadila rychlost.

Auto se rozjelo.

„Vznášedla přece nemají poznávací značky,“ zareagoval jsem a pohlédl na ní.
„Taky si dělám legraci,“ podotkla s úsměvem na tváři a sešlápla plyn až na podlahu.


Lehce jsem zakroutil hlavou a s pohledem z okénka jsem opouštěl Sioux Falls…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 20.09.2017, 22:38:54 Odpovědět 
   Zdravím.

Hezky akční závěr celé série. Guvernér dostal co mu patří a náš hrdina zmizel ze scény. Po anglicku. Něco mi říká, že se ještě s Koltem setkáme.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 22.09.2017, 16:35:06  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Možná se Kolt vrátí, uvidíme :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Barvy života
Domíí
Plyšová panda a...
Samareth
Jahody a krém I...
Velocci
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr