obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: CESTA DO YORKU ::

 autor Danny Jé publikováno: 28.09.2017, 19:55  
Kapitola 1
 

* * *

Říká se, že každá vzpomínka je dobrá, ať už zlá či dobrá. Jsem toho názoru, že vzpomínáme proto, abychom si připomněli různé situace. Někdy vzpomínáme na zážitky, které nás nějakým způsobem zasáhly. Některé nám mají pro změnu připomenout to krásné, ale některé nám mají připomenout, to co jsme neudělali nejlépe. Někdo to nazývá slovem: ZKUŠENOST. A tato zkušenost prožitá na tomto světě se počítá a mnohdy se z této určité zkušenosti můžeme poučit takovým způsobem, že se v nejbližší možné situaci budeme chovat jinak, lépe.

Tady a teď. Prožít svůj život, co nejlépe. V lásce a porozumění.


* *

Je obdivuhodné, koho můžete potkat na cestě vlakem a kolik zajímavých příběhů můžete slyšet…








Kapitola první



[ Leeds 1994 ]


Ráno jsme se potkali s otcem v kuchyni. Usedl ke stolu, kde měl připravený čaj. Na talířku byla smažená vajíčka se slaninou a dvě malé rozpečené bagetky.

Ten den jsme měli jet na náš druhý výlet do Yorku. Všechno bylo dle plánu (můj otec rád plánoval) a po snídani jsme vyrazili. Zamkla jsem a strčila si klíče do kapsy. Otec se na mě usmál a udělal krok vpřed. V tom se zakymácel, ale zvedl ruku, jako že je vše v pořádku. Ale nebylo. Došla jsem ho a chytla ho za ruku. Znovu se zakymácel. „Ou!“ vyhrkl.

„Tati, sedni si!“ zavelela jsem a pomohla mu, posadit se na první lavičku.
„Není mi dobře, Andělko,“
„Ano, to vidím.“
„Myslím…“
„…myslím, že cestu do Yorku musíme dnes odložit,“ dodala jsem.

Smutně kývnul hlavou a chytl se za srdce. Jeho ruka vystřelila k hrudi. Zhluboka dvakrát vydechl a omdlel. Je to infarkt, prolétlo mi hlavou? Musela jsem jednat. Jakmile jsem ho položila na lavičku, otec se probral. Otevřel oči. „Co se děje, Anee?!“
„Omdlel jsi.“
„Infarkt?“
„Vypadalo to tak, ale nebyl.“
„Víš to určitě?“
„Jsem doktorka, tati. Měla bych poznat infarkt,“ odvětila jsem a usmála se.

Pohladila jsem ho po tváři a pomohla mu, posadit se.

„Dnešní výlet budeme muset přesunout,“ poznamenal a v jeho očích byla lítost.
„Až ti bude lépe, vyrazíme,“ pousmála jsem se a pomohla otci na nohy.
„Potřebujete pomoci, paní,“ nabídl se kolemjdoucí muž.

Kývla jsem.

„Opatrně, Anee,“ ozval se otec.
„Tati! Já nejsem nemocná, jsem těhotná,“ pozvedla jsem obočí.
„Vždyť víš, že…“
„…nemusíš mít o mě strach, tati.“

Neznámý muž přispěchal na pomoc. Chytl otce z druhé strany a pomohl mi s ním, až dovnitř.

„Komu mám poděkovat?“ otočila jsem se na něho, když jsme otce usadili do pohodlného otomanu.
„James Sticker,“ představil se.
„Sticker?“ promluvil otec.
„Ano, pane.“
„Znám jistého Petera Stickera.“
„To je můj dědeček.“
„A jak se má, váš dědeček?“
„Dobře, děkuji za optání.“
„Tak ho pozdravujte, až ho uvidíte.“
„Určitě mu to vyřídím,“ kývl hlavou.
„Rád bych vám vyprávěl, jak jsme se seznámili, jestli vás moc nezdržuji…“
„…tati,“ ohradila jsem se.
„Pojďte dál,“ pozval ho.
„Možná potřebujete odpočívat, pane.“
„Už je mi opravdu lépe,“ řekl otec a mávl na něj rukou.
„Dobře, ale nepřehánějte to pánové,“ poznamenala jsem.
„Samozřejmě, paní…“
„Anee Smithová. Jsem jeho dcera,“ představila jsem se.
„Moje dcera,“ upřesnil otec hrdě.
„Udělám čaj,“ nabídla jsem.
„Děkuji,“ pousmál se James Sticker.
„To je velmi dobrý nápad,“ poznamenal otec a snažil se sundat si kabát.

Mladý James Sticker okamžitě přiskočil a pomohl mu s ním.

„Děkuji, mladý pane Stickere,“ poděkoval s úsměvem na tváři.
„Nemáte zač.“


* * *

Já byla v kuchyni a připravovala čaj. Když jsem dorazila, otec už byl v plném proudu vyprávění. Úplně nás vtáhnul do příběhu…


* *


…vykročili jsme do velké místnosti podobné sálu, kde už bylo několik hostů. Jediného koho jsem poznal, byl rektor univerzity William Drew s chotí. Postarší pár, který byl stále v jejich blízkosti, muže středního věku se dvěma ženami a starší dámu v barevném klobouku jsem neznal. Byl jsem však v klidu, věděl jsem, že mě s nimi někdo seznámí. Vstoupili jsme dovnitř a vyhlédli si stůl, který byl ještě volný. Lokaj hned přispěchal s tácem plného pití a nabídl nám skleničku šumivého sektu. Sáhl jsem pro dvě, poděkoval a jednu z nich podal Jenn. Usedli jsme ke stolu, kde každý z těchto stolů byl plný různých dobrot, sladkých, slaných, každý si mohl vybrat podle své chutě. Rozhlížel jsem se po místnosti a pozoroval kolem, pobíhající děti.

Jenn mě pak upozornila, že ještě dorazí Blackmannovi, Stickerovi, Dreweovi, Hanstonovi a Taylorovi. Poté mě vyzvala, aby mě s některými hosty seznámila. Kromě Williama Drewea, rektora místní univerzity, které ho jsem samozřejmě znal.


„Paule, tohle je Alfrédův bratranec Patrick Carrington s chotí Claire a dcerou Amelií,“ představila mi nóbl oblečený trojlístek.

Představili jsme se a Jenn využila situace s hovornou Claire, která se s ní hned pustila do řeči. Patrick evidentně ze svého společenského stupínku, moc nestál o to, abychom se bavili. To jsem vycítil velmi rychle, proto jsem se s omluvou odebral k našemu stolu. Do cesty mi však vstoupila Elis, sestra Jenn.

„Kam pak Paule, jen tu zůstaň, za chvíli dorazí oslavenec. Chtěla bych, abychom mu všichni společně poblahopřáli.“
„Tak to rozhodně zůstanu,“ řekl jsem a usmál se na ní.

Elis se také usmála a ukázala rukou na služebnictvo, které přivezlo z vedlejší místnosti do sálu, stolek na kolečkách. Na něm byla velká krabice. V prvním okamžiku mě napadalo, že by to mohl být dort, ale vzhledem k tomu, že Alfred moc sladké nerad, tak to bude nějaký dárek. Všichni přítomní se sešli kolem stolku a pak se světla ztlumila. Po chvíli vešel do sálu oslavenec Alfred Carrington. Za společného zpěvu jsme mu všichni popřáli všechno nejlepší a Elis pak předala Alfredovi nůžky, aby přestřihl modrou bílou stuhu a následně otevřel krabici. Bylo to pět minut napětí a očekávání, co se uvnitř ukrývá. Jelikož Alfred byl sběratel porcelánových váz, napadlo mě, že by to mohl být onen dar, který se pod krabici ukrývá.

Šmik, šmik. Provázky se rozlétly do stran a teď už stačilo nadzvednout krabici. Alfred opatrně nadzdvihl krabici a… „Uff,“ zaznělo z jeho úst. Všichni jsme ztuhli, protože jediný, kdo to zatím viděl, byl Alfred, ale ten krabici vrátil zpátky a s upřímným poděkováním obejmul Elis. Bylo to něco velkého, bylo to něco ohromného, když to Alfreda takhle dojalo.

„Otevřít, otevřít, otevřít!!!!“ opakovali všichni přítomní.

Alfred se nerozpakoval a odhalil poklad – dar, který byl ukrytý uvnitř.
Šup! Krabice spadla na zem. Tajemství bylo odhaleno. Byla to nádhera. Byl to opravdový umělecký skvost. Porcelánová socha boha Dia se dvěma ženami po stranách. Něco tak nádherného jsem dlouho neviděl. Úžas, který se sálem šířil, neznal hranic. Přistoupili jsme blíž a zblízka okukovali propracovanou sochu nejvyššího boha řeckého panteonu.

„Neskutečně krásné,“ podotkl Alfred.
„Jsem ráda, že se ti líbí,“ pronesla Elis.

Jenn se mne chytla a lehce se na mě podívala. Všiml jsem si toho a usmál se na ní.

„Je to opravdová krása,“ dodal William Drew, rektor místní univerzity.
„A co pak je to za ty dvě divy vedle něho?“ zeptala se Evelyn Hanstonová.

Sál mlčel. Nevydrželo to však dlouho. Alfred se otočil a ukázal na mě. „Myslím, že znám někoho, kdo to bude vědět naprosto přesně.“

Elis hýbla rukou, ale já stál a pozoroval vytřeštěné oči všech přítomných.

„Tak pojď, Paule,“ pobídl mne Alfred.

Přistoupil jsem tedy blíž. Alfred mě poklepal po zádech a jen šeptl.

„Jestli to vědět nebudeš, nic se neděje.“

Jenomže já to samozřejmě věděl. Profesor historie aby neznal pantheon řeckého Olympu? To snad ani ne…

„Po pravici boha Dia stojí jeho žena, Hera a nalevo od něho je Pallas Athena – bohyně moudrosti,“ pronesl jsem.
„Líbí se ti to Paule?“ vystřelil Alfred.
„Je to opravdová nádhera. Z hlediska řemeslné práce i historického významu,“ odpověděl jsem.
„A jak to myslíš, ten historický význam,“ zeptal se mně.
„Hera je ochránkyně manželství a rodinného krbu. Pallas Athena pro změnu bohyně moudrosti,“ odvětil jsem.
„Ano, to už vím.“
„Tato socha má velmi hluboký smysl – rodina, láska a ty jako bůh uprostřed, strůjcem toho všeho, jsi šťastný muž,“ dodal jsem a s úsměvem na tváři jsem se vrátil k Jenn.

Všichni zatleskali a poté začali bavit. V sále zazněla hudba, kterou zařídil sám Alfred. Swingové skladby orchestru značky Duke Ellington byly zárukou té nejvyšší kvality. Gramofonová deska zaskřípala a pak už se rozjela muzika, kterou znal snad celý svět.

„To znám,“ ozvala se Jenn.
„Sophisticated Lady,“ moje odpověď byla rychlá.
Kolem procházející Alfred jen dodal, „To se ti líbí, ne?“
Usmál jsem se a pokynul hlavou, že ano.

Jenn se na mě podívala a ukázala očima směrem do sálu. „Zatancujeme si?“
„Samozřejmě,“ odvětil jsem a vyrazil směrem do středu sálu, kde už tancoval postarší pár, manželé Hanstonovi. Objevili se zde i Blackmannovi, ke kterým se přidal oslavenec Alfred se svou ženou Elis. Na okraji sálu jsem si pak všimnul stojících dvou párů, které se zapojit prozatím nehodlali.
„Kdo to je?“ šeptl jsem Jenn do ucha.
„To jsou Stickerovi a Taylorovi, říkala jsem ti, že tu nebudou chybět,“ odpověděla.

Skladbu “Sophisticated Lady“ vystřídala další skladba od Dukea Ellingtona – “It Don´t Mean a Thing“. Zůstali jsme na place a vychutnali si její úžasný rytmus. Když pak zazněla “Mood Indigo“, tak už jsem se neudržel a vybuchl smíchy.

„Copak se děje, Paule?“ optala se Jenn.
„To dělá ta hudba, mám z ní skvělý pocit a hezky se mi s tebou tančí, prostě hezký večer,“ odvětil jsem.
„To jsem ráda, že se ti tu líbí.“

Když dohrála “Mood Indigo“ šli jsme si sednout ke stolu. Cestou jsme potkali Blackmannovi a Stickerovi, se kterými mě Jenn seznámila. Steve a Judith Blackmannovi, Peter a Laura Stickerovi. Steve patřil mezi neuznávanější doktory psychologie a Peter byl obchodník.

„Tolik nových lidí, nejsem si jistý, jestli si je zapamatuji,“poznamenal jsem a usmál se na Jenn.

* * *

Slavnostní odpoledne se pomalinku chýlilo k večeru, hudba ztichla a všichni hosté se potkali u stolů. Služebnictvo pak na povel pana Alfreda, všechny stoly srazily k sobě, abychom byli všichni u sebe. Byla to taková rodinná atmosféra. Popíjelo se a vyprávělo.

Alfred Carrington seděl v čele podlouhlého stolu vedle svého bratrance Patricka a jeho ženy Claire. Elis seděla po jeho pravici a poskromnu popíjela sklenici bílého vína. Alfred se naklonil a kouknul se přímo na mě.

„Co kdybys nám řekl něco ty, Paule?“
„Co bys chtěl slyšet?“ zeptal jsem se.
„Tak nám pověs něco o té Atlantidě?“ pobídl mě.
„Proč zrovna Atlantida?“
„Tak můj známý ve Francii profesor Pierre Lebaucher mi psal nedávno o nějaké mapce, zmínil se o Atlantidě. Také tomu věří, že existovala.“
„A ty věříš, že existovala?“ zeptal jsem se.
„Je to neškodná pohádka,“ pronesl.

Zakroutil jsem hlavou a nechal jeho výrok být. Jenn se na mě koukla a věděla své. Ano, věděla své, protože jsme v mládí četli starodávné svitky o Atlantidě a věříme, že existovala.

„Prosím, řekni nám něco, abychom uvěřili,“ znovu mě pobídl.
„Alfrede, mohu říct cokoliv, ale záleží jen na každém z nás, jestli tomu uvěříme nebo ne.“
„Také bych si něco poslechl,“ přidal se Anthony Taylor.
„Ano, prosím,“ ozvala se i Margaret Drewová.
To byl poslední impuls k tomu, abych tedy něco o tomto bájném ostrovu něco řekl.
„Dobrá tedy, budu vám vyprávět příběh o této bájné zemi,“ začal jsem. „Všechno však začíná příchodem jiných ras na Zemi, a že to není pohádka, se můžeme dočíst v Knize Dhyanů, nebo indických posvátných Védách, či ve starých textech Lhay a některé části z toho všeho se pak objevují i v sumerských, či ligursko – iberských eposech. Všechny tyto poznatky jsou pro některé z nás dost k neuvěření. Podle dostupných informací a vlastního zkoumání jsem dospěl k tomu, že Atlantida ležela mezi Evropou a Amerikou. Byl to krásný ostrov, plný radosti a lásky, tedy během počátku této bájné země. Říkalo se, že to byl pokus, jestli lidé mohou žít v těle, užívat smysly a být stále ve spojení s Bohem (Stvořitelem), láskou a jednotou. Zlatý věk Atlantidy bylo období, které trvalo 1500 let a lidé žili v čisté, božské energii a v jednotě se sebou. Měli spirituální dovednosti a užívali obrovských technologických vymožeností. Atlantida byla nejdelší civilizací na Zemi, trvala přes dvě stě tisíc let. Každý dům a chrám měl vodopád nebo rybník. Domy byly stavěny v kruzích kolem hlavního chrámu. Atlanťané milovali vodu, plavali v řekách a lagunách, plavali s delfíny. Žili v přítomnosti a v radosti. Smrt brali jako nedílnou součástí života. Mluvili o ní více než my. Přijímali život takový, jaký je. Atlanťané vždy oplakali ztrátu člověka, ale žili dál. Věděli, že nemohou nikoho vlastnit, ani ho omezovat, ctili svobodnou vůli…“


* * *

Na chvíli jsem se zastavil, abych se napil a pohlédl k ostatním. Některé jejich pohledy byly plné překvapení, některé z nich velmi vážné, jako by chtěli říct, co nám to tu povídáš, my přesně víme, jak začala evoluce lidstva.

„Cestovali Atlanťané do jiných koutů Země nebo zůstávali jen na svém ostrově?“ zeptala se Evelyn.
„Samozřejmě,“ odvětil jsem. „A zajímavostí je, že při cestách po moři Atlanťané všude, kde hovořili s lidmi, byl jejich jazyk přijímán jako jazyk kultury a obchodu. Na dobu jednoho jazyka vzpomíná i bible, když hovoří o Babylonské věži, kdy celá země měla jeden jazyk. Některé další informace jsme se mohli dovědět i z Akášických záznamů.“
„Ano, slyšel jsem něco o těchto záznamech od svého kolegy doktora Grahama Holstena,“ poznamenal Peter Sticker.
„Zde jsou uloženy všechny informace o všech lidech, kteří žili na zemi. Tyto záznamy prý obsahují všechny skutky, slova, pocity a úmysly všech, co pobývali na této úrovni bytí. Je zde zaznamenána historie každé duše od momentu jejího stvoření. Zmínky o těchto Akášických záznamech, Knize života, nalézáme ve folklóru, v mýtech, v Novém a Starém zákoně, v historii Asyřanů, Féničanů nebo Židů. Všechny tyto národy věřily v existenci nebeských tabulí obsahující, jak dějiny lidstva, tak i informace duchovního rázu.“
„Vy jste věřící?“ zeptal se znovu.
„Věřím v Boha jako ve Stvořitele,“ odpověděl jsem.
„A Bible?“ pokračoval.
„Jsem otevřený všemu, a jestliže víra v Boha podle Bible je v souladu s tím, co opravdu Bůh je, tak je to v pořádku.“
„A kdo on je?“
„Kdo je? Přidali se ostatní.
„Bůh je pravda, Bůh je přítel, Bůh je láska a vložil do člověka nevysychající pramen lásky, soucitu a harmonie. Poslání člověka je pak tento pramen uvolnit, očistit a prohloubit.“
„Myslíte, že východní učení je blíže Bohu než křesťanství?“ zeptal se Anthony.
„Víte, co to říkáte, Anthony?“ ohradila se Claire.

Hned mi bylo jasné, že Claire je věřící a Anthonyho dotaz jí pobouřil.

„Milá Claire, jen mě zajímá jeho názor,“ bránil se.
„Nechtěl bych zde rozvířit debatu o tom, co je lepší nebo horší,“
„Byl by to jen váš názor,“ trval na svém.
„Ano, souhlasím, jenomže by to zasáhlo přesvědčení některých zúčastněných,“ odvětil jsem.
„Tedy?“ zazněl hlas Williama Drewa.
„Klidně, prosím,“ podotkla nedůtklivá Claire.
„Východní učení je mnohem blíže člověku, ale možná, kdyby církevní otcové nezapomněli, že Bůh je láska, bylo by všechno také jiné. Ale za vším stáli vždycky lidé, kteří řídili, nařizovali, poučovali a vytvářeli svou mocí zlo. Překrucovali pravdu ve svůj prospěch a popírali tak opravdové a logické základy zákonů Stvoření,“ pronesl jsem.

U stolu to trochu zahučelo. Claire se začala ošívat a bylo jasné, že znovu projeví svůj nesouhlas. Nejstarší účastník této oslavy pan Hanston se zamračil a jen poznamenal.

„Velmi pobuřující.“
„Souhlasím,“ přidala se Claire Carringtonová.

Jako by čekala, až někdo další projeví svůj nesouhlas.

„Přátelé, chtěli jste slyšet jeho názor a každý z vás má ten svůj,“ vstoupila do toho Jenn.
„Ano, to je pravda,“ vykřikla Evelyn Hanstonová.

Její slovo bylo jako slovo soudce, který pronesl svou závěrečnou řeč. Všichni ztichli a jen očekávali, s čím kdo přijde. Byla to znovu Claire.

„Jsou to jen legendy, ale Bibli psali učenci, lidé povolaní samým Bohem,“ znovu se ozvala Claire.
„Kdo psal Bibli, jasné není, a že měla ve skutečnosti čtyřicet svazků, teď je z ní jen jedná velká kniha, vám není podezřelé? Ale myslím, že není rozhodující kdo, co a kolik toho napsal, ale o čem je, protože Bůh je ve své podstatě láska, na to představitelé církve zapomněli a postavili ho do role trestajícího,“ oponoval jsem jí.
„To je správné, kdo nevěří a nemodlí se, zaslouží jeho hněv,“ znovu zaútočila Claire.
„Nejde zde o jeho hněv, jde o jeho lásku a on nás miluje všechny stejně, vás, mě, jeho, tak to prostě je. A jestliže v něj lidé věří je to dobře, pak jeho požehnání přináší zase jen lásku a mír do našich srdcí,“ odzbrojil jsem Claire, která vzápětí zmlkla.
„Na Zemi panuje však chaos,“ ozval se Peter Sticker.
„Prozatím ano, protože všechno to špatné si vytváříme my sami. Ve vesmíru panuje řád a pořádek. Teď to vysvětlím z jiného pohledu. Každý z nás byl nejdříve stvořen jako nehmotná duše. V souladu s písmem jsme byli stvořeni k obrazu Božímu a ve svém přirozeném stavu jsme proto nehmotnými dušemi. Život nezačal v momentě našeho narození, ale předtím jsme existovali jako duše. Bůh každému z nás poskytl příležitost k sebevyjádření, naše vlastní zážitky a skutky nás vedou k tomu, abychom se od druhých odlišili a vytvořili si tak svoji vlastní individualitu,“ snažil se znovu vysvětlit úlohu Boha jako Stvořitele.“
„A nám připadá, že rosteme a moderním rozvojem techniky se snažíme přiblížit k Bohu, chceme být dokonalí a všemu vládnout, ale v něčem je to naopak,“ doplnil Peter Sticker.
„Musím souhlasit, že Atlantida byla prvopočátek krásné a dokonalé společnosti, a my jsme si to nedokázali udržet, pokazili jsme to,“ poznamenal překvapivě William Drew.
„A tohle je jen fragment toho, co víme,“ uzavřel jsem debatu na téma Atlantida, protože v následující chvíli se ozvala hudba.

Rozhlédl jsem se kolem, kdo chybí. Jediný, kdo tu chyběl, byl Alfred Carrington a Duke Ellington se svým orchestrem prostřednictvím gramofonových desek znovu vybídl všechny přítomné k tanci. Byla to příležitost, jak přerušit hustou atmosférou vyvolanou neškodnou debatou o Atlantidě.

„Tak pojď, Paule,“ pobídla mě Jenn.

Vstali jsme od stolu a ostatní se okamžitě přidali. Sál se zaplnil. Jediný, kdo netančil, byly akorát děti, které obsadily stoly a hodovaly na sladkostech. Po čtvrté skladbě nazvané “Black and Tan Fantasy“ jsme se vrátili ke stolu.

Byl to krásný večer.

Když hudba dohrála, hosté se pomalu chystali k odchodu. I my s Jenn jsme byli připraveni opustit dům Alfreda Carringtona. Elis s Alfredem se s námi šli rozloučit až ke vchodu.

Pak přišlo rozloučení a odjezd domů.


* *


„Ten den jsem si uvědomil, že s Peterem Stickerem, vaším dědečkem máme hodně společného. Mnohokrát jsme se pak potkali i později…

„Neuvěřitelný příběh, pane Smithe.“
„Nějak jsem se vrátil do minulosti,“ poznamenal otec. „Úplně mě to vtáhlo zpátky.“
„Vzpomínky,“ dodala jsem.
„Je to jako cesta do minulosti,“ pronesl mladý Sticker a znovu se usmál.
„Ano,“ souhlasně pokynul otec.
„O vánocích určitě budeme zase fantazírovat pod hvězdnou oblohou,“ poznamenal James.
„To také někdy dělám,“ dodal otec.

Usmál se a pozvedl prst. To znamenalo, že přijde něco okázalého. A skutečně.

„Ano, vánoce 1959,“ pronesl.
„Vánoce?“ udivila jsem se.
„V roce 1959, když ses narodila. Naše první společné vánoce ve třech,“ vysvětlil.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala jsem se.
„Myslel, jsem, že…“
„…to není třeba,“ přerušila jsem ho.
„Dobře, Andělko,“ odvětil s úsměvem na tváři.

James se ohlédl po mně a také se usmál.

„Nekoukejte se tak na mě,“ ozvala jsem se.
„Nic neříkám,“ pousmál se.
„Otec mi tak někdy říká.“
Vzápětí jsem vysvětila.

James pokrčil nechápavě rameny, možná jako znamení, že mu to nevadí a z připravené konvičky naplnil svůj šálek čajem. Druhou rukou pak přidal mléko. A bylo dokonáno. Čaj v typicky anglickém stylu.

* * *

„Tak něco z historie?!“ ozval se otec v naději, že by mohl vyprávět něco z našich dějin.
„Rozuměl byste si s dědovým bratrancem Laurentem Brondauerem, byl tak trochu historik a scientolog,“ dodal tiše jako by se obával našeho odmítnutí.
„Opravdu je Scientolog?“ udivila jsem.
„Ano,“ odvětil.

V jeho odpovědi se skrývalo mnohem více než bychom tušili.

„Je to církev založená…“
„…nemusíte mít obavy. Neodsoudíme vás za to, i když sám jste také Scientolog, že?!“ pohlédla jsem na něho.

Sklopil zrak.

„Jak říkám…,“ pokračovala jsem. „…je to vaše víra a vaše přesvědčení.“
„Jejich myšlenky se mi líbí,“ poznamenal.
„To že se každý člověk skládá z těla, mysli i ducha?“ zareagoval otec.
„Ano.“
„V padesátých létech, když se tato církev začala rozšiřovat, nebyla přijímaná úplně s nadšením. Chápu to, přesto si myslím, že rozdělování různých církví vede akorát k nestabilitě,“ dodal otec.
„Proč si to myslíte?“ zeptal se James. „Sám jste hovořil o Atlanťanech…“
„…a co s tím mají společného?“ přerušil ho.
„Znáte symbol Davidova hvězda?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ kývl.
„Je to symbol pocházející z dávných věků, kdy galaxiemi cestoval Atlanťan David Rhan.“

Jeho dovětek mě překvapil. Myslím, že i otec byl trošku překvapený, i když to na sebe nenechal znát, proto dodal: „To znamená, že Atlanťané učili Izraelity.“

Sledovala jsem jejich rozhovor jako nezávislý pozorovatel.

„Podle historicky nepodložených faktů David Rhan sestoupil z oblohy do země Aramejců a Izraelitů. Snažil se je vést k pokoře, lásce a porozumění,“ podotkl James.
„Odtud přišel Jehova?“
„Jak říkám, je to historicky nepodložené, ale díky některým úmyslně utajovaným svitků a dokumentům, se dá spekulovat o jejich (ne)pravdivosti.“
„Někdy si říkám, že kdyby tyto svitky buďto hned spálily, nebo si jich nevšímali, ušetřili by si spoustu nepříjemností. Přesto…,“ otec pozvedl prst a pokračoval. „…přesto si myslím, že někdo tyto svitky úmyslně uchovával, aby zachovat učení Atlantské civilizace.“
„To si myslíte?“ udivil se James Sticker.
„Již ve středověku se zničila spousta materiálů neslučujících se s vírou. Nikdy se však nepodařilo zničit vše. Myslíte si, že to byla náhoda? Já si myslím, že ne. Jako v každé organizaci, v každém společenství, tak i v církvi, se našli lidé, kteří úplně nesouhlasili se vším, ale mlčeli a skrytě se řídili, svým Já,“ odpověděl otec.
„Jsem přesvědčený, že tohle se děje i v dnešní době,“ podotkl James.
„A nenapadla váš myšlenka, že to byli Atlanťané?“
„Atlanťané?“
„…myslím reinkarnovaní Atlanťané,“ poznamenal otec.

Na tuto otázku se zatvářil James Sticker nestraně.

„Kam by se jinam poděly všechny Atlantské duše?“ zareagoval znovu otec a očekával, že na tuto otázku James odpoví.
„Těžko říct,“ odvětil krátce.
„Nejste si jistý, jestli by to mohla být pravda, že?“ vstoupila jsem do toho. „I když jste začal mluvit o tom, že Atlanťan David Rhan, podle kterého je pojmenovaná šesticípá hvězda, sestoupil z oblohy mezi izraelský lid.“
„Řeknu vám to asi takhle, Anee,“ pousmál se a pokračoval. „Mám představu, jak vše mohlo být a čemu lze věřit. Nicméně, stále narážím na různé články vyvracející evoluci, křesťanského boha, zpochybňují reinkarnaci, příběhy z mytologie jsou často považovány jako pohádky, i když si myslím, že obyčejnému člověku v hlavě takové příběhy jen tak nevzniknou…“
„…máte proto vysvětlení nebo nějakou představu?“ zeptala jsem se a na slovu představa jsem přidala na důraze.
„Jedna z mých vlastních teorií je, že některé z těchto příběhů se skutečně staly. Časem, se trochu upravovaly, ať už z důvodů většího zájmu posluchačů nebo jen pro zastrašení. Možná proto, se také objevují v pohádkách. Možná je to tak a možná je to úplně jinak a někdo mocný…,“ James ukázal rukou ke stropu. „…chtěl nějakým způsobem naznačit, že nejsme prvními obyvateli této planety.“
„Opravdu odvážné tvrzení, pane Stickere,“ dodal otec.
„Co si o tom myslíte vy, pane Smithe?“

Otec se jen pousmál a pak spustil.

„Příběhy, které jsou vyprávěny, jsou pravdivé a bohové, obři, i jiná monstra na Zemi, skutečně pobývali. Myslím, že to nebyly skuteční bohové, ale jiné vesmírné rasy, které vedli boj o tuto planetu. My lidé, často měníme názory na některé věci. Ani já, nejsem výjimkou. Není to vždycky tím, že bychom si vymýšleli a snažili se na sebe upoutat pozornost. Mnohdy je to jenom tím, že jsme během svého života získali jiné informace, nebo jiný pohled na věc. Někdy jsme ovlivněni jinými lidmi, jejich názory, jejich „argumenty“ i přesto nás to posouvá dál, než jsme byli. Časem si vytvoříme svůj názor na věc, svůj pohled a můžeme tak poopravit svá tvrzení, které jsme měli; před měsícem, před rokem, před pěti roky. Na délce nezáleží. Rozhodující je, že jsme se nezastavili na místě a stále se posouváme dál. Hledáme, porovnáváme, a naše myšlení nezlenivělo – nezrezivělo.“
„Nezrezivělo?!“ vyhrkl James a usmál se. „Sympatické přirovnání.“
„Přesto nejsme stroje,“ dodal otec.
„Svým způsobem jsme jako stroj – pomyslný stroj. A jak někdo kdysi řekl, mnohdy pomalý a mnohdy chybují stroj. Přesto jsme lidé a chyby by nás měly něčemu naučit…“
„…věříte, že z chyb se měl člověk poučit?“
„Ano. Tomu věřím.“
„Já také.“

Otec se pousmál. Věděl, že James Sticker je na podobné vlně, i když měl na něco trochu jiný názor.

„Chyby jsou přirozeným vývojem…,“ spustil znovu otec. „…tak jako když před miliony lety cizí návštěvníci navštívili tuto Zemi a snažili se vytvořit bytosti podobné nám lidem, několikrát selhali. Poučili se z těch chyb a poté vytvořili nové a lepší bytosti. Jestli bylo chybou, že jim dali rozum a svobodné rozhodování, už není podstatné. Výsledek známe a historii lidstva také.“

James se podíval na hodinky.

„Myslím, že už budu muset jít,“ řekl.
„Ovšem,“ zazněl otcův zkroušený hlas.

Zřejmě měl pocit, že mu neřekl vše, co chtěl.

„Pan Sticker nás někdy znovu navštíví, otče,“ poznamenala jsem a doufala, že na to oba muži s nadšením zareagují.

Možná jsem to tušila, anebo si to jen přála. Stalo se.

„Velmi rád,“ ozval se jako první James.
„Rozhodně jsem pro,“ otec pookřál a své nadšení dal jasně najevo.


* * *

Po chvíli jsme se s Jamesem Stickerem rozloučili. Doprovodila jsem otce na chodbu, kde si oba muži podali ruce. Poté jsem šla s otcem zpět do obývacího pokoje, kde si sedl a v klidu oddechoval.

„Spánek je nejlepší lék,“ poznamenala jsem a vyrazila do kuchyně.
„Kam, jdeš, Andělko?“
„Jdu do kuchyně udělat bylinkový čaj,“ odvětila jsem a otočila se směrem k otci. „A neříkej mi, Andělko. Přece nejsem už malá.“
„Ale stále jsi moje holčička.“
„Dobře,“ kývla jsem a pokračovala ve svém směru.


* * *

Otec spal až do oběda. Poté jsme se naobědvali a znovu trochu zavzpomínali na mé dětství. Večer jsem udělala čaj a četli jsme si. Všimla jsem si, že se na mě otec občas podíval. Když jsem se zeptala, co se děje, odpověděl, že se jen tak dívá.

S dovětkem, že jsem podobná své matce…


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 29.09.2017, 5:59:24 Odpovědět 
   Nezabúdať, že o Atlantíde vieme iba zo spisov Platóna, inak ani ťuk. Čiže mohol si ju ten fiškus jednoducho vymyslieť, aby plietol hlavy budúcim generáciám. Osobne si myslím, že si ju plietol s civilizáciou prvých Európanov z ostrova Kréta, ku ktorým patrila aj enkláva na ostrove Santorini, ktorý, ako vieme, vybuchol ako sopka.
Starovekým príbehom by som nedával aureolu tajomstva, treba sa vžiť do ich situácie, oni nevedeli, čo vieme my a kultúra hlinených dostičiek bola pre nich top-múdrosťou, nič lepšie nepoznali. Myslím, že žiadny seriózny archeológ nehľadá v minulosti zásah mimozemšťanov.
 ze dne 01.10.2017, 19:47:06  
   Danny Jé: Z ostrovem Santorini je to velmi možné. Kdo ví? Jak již jsem uvedl, tento příběh není postaven na Atlantidě, je to jen zmínka. jestli tomu někdo věří nebo ne, už nechám na každém podle jeho vlastního uvážení. Mnohdy hledáme něco tajemného a přitom to má jednoduché vysvětlení. Nicméně zásah mimozemšťanů na planetě Zemi je dost uvěřitelný. Obzvláště se to týká některých staveb z minulosti, které v té době lidé postavili. Nevěřím, že sami nebo bez cizí pomoci. Ale jak řekl kolega Šíma: Já osobně věřím na věci mezi nebem a zemí. A každém šprochu pravdy je trochu. V mnoha případech je to o tom čemu věříme, čemu jsme schopni věřit, co si dokážeme připustit a nepokládáme vědecké vysvětlení vždy za správné...asi tak...
 Šíma 28.09.2017, 19:54:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh s příměsí sci-fi. Kdo ví, jak to bylo s Atlantídou či mimozemšťany, kteří naše předky navštívili. Já osobně věřím na věci mezi nebem a zemí. Naši hrdinové se pohybují mezi různými bájemi a pověstmi a jak se říká na každém šprochu pravdy trochu. Jinak se text četl dobře a může být i nadále zajímavý.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 01.10.2017, 19:38:35  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Rozhodně to bude zajímavý příběh a rozhodně není postavený na Atlantidě, která je zde jen zmíněná.


Přeji hezký večer
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Krysař
Lišák
Vsacký jalovec ...
florian
Dobrou noc, mil...
Arnold Different
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr