obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."
Miguel de Cervantes y Saavedra
obr
obr počet přístupů: 2914591 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38066 příspěvků, 5579 autorů a 381827 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Jozue ::

 autor Govrid publikováno: 09.10.2017, 19:28  
Svět z trochu jiného pohledu...
 

Jozue

Netrpělivě jsem přešlapovala z místa na místo; při projetí jakéhokoliv auta jsem dychtivě odhrnovala závěs, abych mohla, nalepená na okenní tabuli, sledovat ulici, na které se stále nic nedělo. Po necelých čtyřiceti minutách se čekání vyplatilo: Na ulici zastavilo auto. Dvakrát zablikalo dálkovými světly, což byl náš smluvený signál. Popadla jsem batoh s věcmi, spícího Jozua, zamknula byt a odešla z třetího patra za Kamilou.

Při nastupování do auta ze mě částečně opadla nervozita, ale strach se mě držel stále. Šeptem jsem promluvila: „Jozue před hodinou usnul. Kdes ses courala?“

„Promiň, musela jsem vzbudit tetu, spala a potom hledala klíče…“

„Dobře, tak už jeď, můžou nás sledovat.“

„Ještě o ničem neví, buď v klidu,“ Kamila otočila klíčem v zapalování. Motor hlasitě zařval do tiché noci, přičemž jsem se polekala a Jozue se vzbudil.

Dnes dopoledne:

Seděli jsme s Kamilou u stolu s nakrájeným dílem narozeninového dortu a kávou. Podívala jsem se na hodiny, které odtikávaly hlasitou ódu na půl jedenácté ráno. Nechtěla jsem tohle téma probírat, protože je pro mě tolik nepříjemné, ale nemohla jsem to v sobě příliš dlouho dusit: „Šest let a není nemocný. Zázrak.“

„Ale ta nemoc může ještě přijít, je to chlapec a…,“

„Ne! Šest let a nic, můj syn bude žít.“

„Marie, jenom si něco nalháváš, Jozue zemře jako všichni muži před ním. Nakazit se může kdykoliv. Víš, přemýšlela jsem; když si vezmeme půjčku a hodně se uskrovníme, tak si můžeš dovolit druhé oplodnění.“

„Miluju tě, ale už jsme o tom mluvili. Jozue žije a bude žít, druhý dítě nechci. Šest let, to je zázrak.“ Napila jsem se z šálku silné kávy – vychladla. Zvedla jsem se připravit si novou, když v tom se rozzvonil zvonek u dveří. Šla jsem je otevřít. Na chodbě stály dvě ženy v elegantních sakách. Jedna starší černovlasá a druhá mladší se zrzavými vlasy. Starší se zeptala: „Slečna Tesařová?“

„Ano.“

Mluvila dál: „Jsem slečna Novotná, ředitelka z lékařského institutu pro vědu a výzkum a tohle je doktorka Černá. Přišly jsme ohledně vašeho syna, můžeme dovnitř?“

Přitiskla jsem se ke zdi, abych jim dopřála volnou cestu do svého bytu. Posadili jsme se ke stolu v kuchyni, uvařila jsem hostům i sobě kávu. Obě ženy se nenapily, ale já ano – kdybych věděla předtím, co mi chce říct, udělala bych si radši mnohem silnější. Poslouchala jsem, co mi ta štíhlá starší žena povídá (Připomínala mi mou učitelku češtiny, až na to že z téhle ženy vyzařovala nepropustná aura přísnosti a odměřenosti.): „Váš syn Jozue předevčírem oslavil šesté narozeniny a vy obě dobře víte, co to v současném světě znamená. Podle lékařských záznamů jde o zdravého chlapce s chutí do života. Je až zázrak, že ho nepostihla chlapecká nemoc. Celý svět neví, jestli se může objevit u chlapců po pátém roce života, protože se žádný tolika let nedožil, ale váš syn ano. Podle toho, co jsme zjistili, tak jde o jedinou výjimku a my ho musíme podrobit mnoha testům. Je tu veliká šance, že je to chybějící klíc k vytvoření léku…“

„Vy chcete Jozua testovat.“ Zeptala jsem se.

„Ano,“ odpověděla zrzka – přitom se jí na obličeji objevil nepatrný úsměv, „mluvíme zde o znovuzrození mužské populace…, genetický materiál už není v tak vysokém počtu jako kdysi…, když nevytvoříme lék na chlapeckou nemoc, lidi vyhynou.“

„Máte sice pravdu, ale co když se Jozue brzy nakazí a zemře? A co Marie, dovolíte jí zůstat v posledních chvílích se synem?“

„Jistě že můžete zůstat spolu s Jozuem,“ odpověděla starší žena, “nechceme vás od sebe rozdělit, jenom vás během testů přesuneme do naší instituce…, ehm, kdyby se testy ukázaly negativní, ale přesto by Jozue stále žil, musí naplnit, dá se říct, poslání dospělého muže; zvýšení zásob genetického materiálu pro budoucí přežití lidstva.“

„Takže z něho chcete udělat dojnou krávu,“ řekla jsem, „to ale není život, který bych si pro něho přála…“

„Pochopte, že za poslední dvě století je to ojedinělý případ i šance, kterou si lidstvo nenechá vzít. Když nebudete spolupracovat, Jozua vám odebereme! Ale když budete spolupracovat, jsme ochotni vám dát zdarma druhý pokus o umělé oplodnění,“ řekla starší žena, „zítra po desáté hodině vás zde vyzvedneme, máte čas si zabalit své věci.“

Souhlasila jsem s nimi, ale v duchu jsem na jejich nabídku nepřistoupila. Vyprovodila jsem je ven a po zavření dveří, kukátkem sledovala, jak se vzdalují po schodech dolů. Otočila jsem se na Kamilu, přitom ji pohlédla do tváře, její výraz mi prozrazoval vše, co jsem chtěla od ní vědět: „Takže…, co uděláme?“

„Chceš utéct, že jo? Znám tě, Marie! Nechceš z Jozua udělat chovný dobytek, jenže kam?“

„Nevím, co tvoje matka? Má přeci ten penzion, mohla by nás tam schovat.“

„No, mohli bychom, ale určitě ne na dlouho, našli by nás tam – po práci si skočím půjčit od tety auto. Ty zatím vyzvedni Jozua ze školy a zabal nám. Vezmu si konečně to slibovaný volno.“

Dnes večer:

Ujížděli jsme prázdnou silnicí za hranice města, Jozue znova usnul. Připoutaný v autosedačce se mu hlava kymácela ze strany na stranu – při projetí zatáček. Matka Kamily vlastnila penzion v nedaleké vesnici Vlkov, kam jsme mířili. Po čtyřiceti minutách jsme dorazili do cíle. Andrea už nás čekala a vítala s pomocnou rukou. Uložili jsme spícího syna do postele. Odešli jsme do jídelny, kde na stole stála připravená konvice s čajem a na zdobeném talíři perník – jeho vůně se mi násilně vetřela do nosu, přičemž mi na něj vyvolala chuť. Posadili jsme se.

„Nemyslím si, že jste udělali dobrou věc, možná je Jozue budoucnost lidstva.“

„Mami, chtějí ho jenom využívat, to není život pro malé dítě.“

„Je jiná doba, my se jí musíme přizpůsobit…, ale co pomůžu vám. U mě můžete zůstat, jak dlouho chcete.“

Najedli jsme se i napili. Únava se na nás dvou již zřetelně projevovala, a tak jsme se vydali lehnout si do postele. Usnuli jsme takřka okamžitě. Ráno nás probudil budík na Kamiliných hodinkách; v normální den by to znamenalo, že se musí rychle převléknout, umýt, nasnídat a vyrazit do práce a na mě vždy zbylo vypravit Jozua do školy. Dnes nic z toho na nás nečekalo, ale přesto jsme vstali. Otočila jsem se k druhé posteli u okna, kde spal můj syn. V noci se zachumlal do peřin, takže nebyl vidět. Přišla jsem blíž. Zlehka z něho odhrnula pokrývku. Vyděsila jsem se. Místo Jozua v posteli ležely nakupené polštáře. „Není tady,“ vykřikla jsem.

„Kdo? Co není?“

„Jozue, není tady…, polštáře. Pojď se kouknout!“ Kamila přišla ke mně. Nevěřícně se podívala na postel.

„Kdo by to…, podívej, nemá tam auto.“

„Ne, to by neudělala. Nabídla nám pomoc, nevěřím. Určitě jela na nákup a vzala ho sebou.“

„Tak jí zavolej!“

Kamila vzala do ruky mobilní telefon a během několika vteřin už poslouchala notoricky známé vyzvánění při volání. Z přístroje se ozval hlas: „Ano Kamilko, co se děje?“

„Kde je Jozue?“

„S vámi přece…“

„A kde jsi?“

„Jenom tak jsem si vyjela.“

„Mami, slyším ho si zpívat!“

„Dělám správnou věc, brzy to pochopíte,“ řekla Andrea a ukončila hovor.

„Má ho máma a chce prý udělat správnou věc.“

„A cos jí zatraceně řekla?“

„Všechno…, všechno o těch dvou ženách a co včera říkaly.“

„Kamilo! Určitě jim ho chce předat, kolik je hodin?“

„Půl osmé, myslíš…, počkat. No jo, vzala mi klíče z kabelky – jela k nám domů.“

„Jasně, kam jinam? To ještě stihneme, pojď,“ rozkázala jsem a zuřivě popadla batoh. Obula se a utíkala k autu. Nasedli jsme. Ihned jsme se rozjeli. Cesta nám trvala necelou hodinu, protože se na hlavní silnici utvořila zácpa kvůli kamionu, který narazil čelně do osobního auta. Když jsme dojeli k našemu bytu, uviděli jsme zaparkované Andrey auto – pocítila jsem hněv. Vystoupili jsme a spěchali nahoru do našeho bytu. Pokoušeli jsme se otevřít dveře, ale Andrea je zamkla uvnitř.

„Ne, nechoďte sem. Jozue je naděje.“

„Mlčte Andreo! Vyrazíme dveře.“

S rozeběhnutím jsme současně vrazili do dveří, nepohnuly se. Zkusili jsme to ještě jednou, ale až na několikátý pokus panty povolily. Ramena nás nesmírně bolela, ale na bolest jsem v tuhle chvíli neměla pomyšlení. Přišli jsme do obývacího pokoje, kde Andrea držela plačícího Jozua jednou rukou kolem hrudi – v druhé kuchyňský nůž. Vystrašeně jsem na ní pohlédla.

„Ještě krok a z Jozua bude minulost. Nenechte mě to udělat, je velmi cenný.“

„Ne! Nemůžete mi vzít syna. Pochopte to, já chci pro něho dobrý život, nechci, aby se stal otrokem pro lidstvo – pro ženy.“

„Mami, polož ten nůž a dej nám Jozua,“ řekla Kamila, která se nečekaně přiblížila k Andree, ta ale uchopila nůž ještě pevněji. Naznačovala s ním u Jozuova krku, že ho podřízne. Nemohla jsem se na to koukat. Chtělo se mi z té představy, že mi někdo ohrožuje syna, panikařit. Přemohla jsem své pocity a přiskočila k nim. Kamila chytila ruku, která držela nůž. Já se s trhnutím chopila Jozua. Přitiskla jsem ho k sobě, současně jsem ale od nich co nejdál poodešla. Mezitím se matka s dcerou spolu přetahovaly.

„Nechci ti ublížit, mami. Prosím, nech toho.“

„Jozue je naděje! Ani ty mi nebudeš stát v cestě, Kamilko.“

„Jsem tvoje dcera, nechceš mi přece něco udělat?“

„Dcera, co mi nikdy neporodila vnouče. Jsi k ničemu.“

„Mami…“

Andrea silou škubla rukou, přitom se ostří nože švihnutím zablýsklo; Kamila utržila sečnou ránu do předloktí. Vyjekla. Na chvíli povolila ruku, ale hned se vzchopila. Navzájem se přitom kopali. Po necelých dvou minutách boje se Kamile podařilo vzít matce nůž. Nečekaně ji bodnula do břicha. Andrea se sesunula k zemi. Rudě červená krev ji začala stékat po břiše, přičemž obarvovala vše, co ji přišlo do cesty: Na koberci se pomalu slévala do kaluže.

„Proč mami,“ plakala Kamila.

„Ááách, na-děje lidst-va! Marie, musíš…“

„Ne, Kamilo, jdeme! Zavolej jí záchranku, ale my odsud musíme pryč.“

„Nejdu, já…, já – máma…, nemůžu ji tu nechat.“

„Když tě tu najdou, zavřou tě, bodla jsi svou mámu a budou tě určitě vyslýchat, kde jsem já s Jozuem. To bys nás nechala jít samotný?“

„Ne, ale-ale, nejde to.“

„Pojď ksakru a zavolej záchranku, musíme utéct. Nechci jít bez tebe, jenže když mi jinou možnost nedáš, budu muset.“

„Au, nesmíte od…vést, áááh…, Joz…“

„Sklapněte krucinál! Tak co, jdeš?“

„No…, dobře, jdu.“

Kamila se pokusila zastavit Matce krvácení ručníky; během toho jsem zavolala záchrannou službu. Poté jsme utíkali k autu – za zády jsme ještě v chodbě slyšeli skuhravé i prosebné volání Andrey, ale snažili jsme se to nevnímat. Nastoupili jsme a odjeli.

Konec


 celkové hodnocení autora: 81.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Filip Vávra 14.10.2017, 16:07:37 Odpovědět 
   Myšlenka je zajímavá. Po stylistické stránce mi to přijde takové neutrální. Hodně prostoru je dáno dialogům. Jen ta gramatika je místy otřesná (i/y), ale na to už upozornil Šíma.
 ze dne 14.10.2017, 18:43:35  
   Govrid: Děkuji za návštěvu, gramatika je mé věčné prokletí...

Přeju pěkný den.
 aegitalos 12.10.2017, 6:29:44 Odpovědět 
   Rozmýšľam, keby ženy ostali na svete samé, či by stáli o nejakého muža.
Príbeh je morbídny, jednoducho morbídny, tak by to určite nebolo. Ako nádejný exemplár pre budúce ľudstvo by bol určite v moci lekárov a na názor matky by sa nikto nepýtal. A bol by totálne chránený, rozhodne by nechodil do školy. Asi priveľa sleduješ duchaprázdne americké filmy.
 ze dne 13.10.2017, 8:00:35  
   Govrid: Zdravím,


stáli by o muže, jinak by nějaké dlouhé době žádné ženy ani lidi nebyly; pod lékařským dohledem by byl, ale když se chlapci dožívají jenom pěti let, počítá se, že zemřou a tak jim dopřejou život s matkou, ovšem těm, kteří si chlapce nechají, ale počítají s tím, že zemře... Filmy s tím nemají co společného, je to prostě jenom má úvaha.
 Šíma 09.10.2017, 19:26:51 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý příběh s etickým kontextem. Jozue, jediný mladý muž, který neonemocněl je nadějí pro lidstvo, ale za jakou cenu? Nastává dilema, ženy (matka a dcera) se rozcházejí ve svých názorech, jedna je pro, druhá proti. Dcera nechce syna dát na "pokusy". Myslím, že v tom je ona silná myšlenka, bránit svého potomka za každou cenu i přesto, že by se mohlo ledacos změnit, možná i k dobrému. Možná... Když jsem pročítal text, všiml jsem si měkkých koncovek u sloves, pokud jsou hrdinkami jen ženy, měly by být tvrdé (y namísto i).

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.10.2017, 17:04:56  
   Govrid: Zdravím,

děkuji za rychlou piblikaci. Ty Y, ty mi vždycky dělaly problémy..., vyvolený nebo ne, matka by ho na pokusy nedala, i když, kdo ví, jak se může zaxhovat později.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Blog o hypotékách, Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Ambrózie
Yontalcar
Detektivka
Jatic Blackger
Pád civilizací
Apinby
obr
obr obr obr
obr

Na diskošce za totáče
CATHERINE
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr