obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2914650 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38180 příspěvků, 5579 autorů a 382420 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Strýček Věrek XI. - Epilog ::

 autor Oskar publikováno: 12.10.2017, 10:58  
- Proč sis postavil svůj dům tak daleko od vesnice, strýčku? -
~ Mimozemšťani přeci nepřistávají uprostřed vesnice nebo na náměstí, že jo? ~
 

Můj strýček Věroslav, přiznám se a to bez mučení, mi věru moc chybí.
Moc rád používal různá přirovnání, bonmoty a veselá moudra. Vždycky jsem si říkal, že bych byl rád jednou jako on. Bohužel na to asi nemám mozek s odpovídající pamětí. Ne že bych si různá moudra nepamatoval, to zas ne, ale nikdy si nevzpomenu na to správné, natožpak ve správný okamžik. On byl naopak velice pohotový a to jsem mu záviděl. Nikdy jsem nepochopil, jak to dělal. Když už jsem byl pár let ženatý a bavili jsme se o manželkách a o tom jak nás různě „trápí“, tak jeho „Víš, žena, ačkoliv je na světě od nepaměti, je stále méně prozkoumána nežli sněžný muž yeti…“ mě naprosto dostalo a vrací se mi z mozkových záhybů hodně často. Když před mnoha lety běžel v televizi seriál Sanitka, dělali si z Věrka legraci, že lékařská postava Jirky Bartošky, doktor Skalka, je psaná podle něj. Strýček sice všem říkal, že jsou pitomí, ale bylo vidět, že mu to přirovnání dělá dobře a že se pak o samotě zmítá blahem. Kdybych chtěl být trochu zlomyslný, přirovnal bych ho občas i k tetě Kateřině ze Saturnina. Také rád používal různá rčení. Jelikož ale zlomyslný nejsem, nezmíním se o tom ani slůvkem.
Když strýc před pár lety odešel, volala mi sestřenice Magdalena, jestli bych nemohl pomoci místnímu hrobníkovi s vykopáním místa strýčkova posledního odpočinku. Starej hrobník si udělal něco s rukou a nemůže tudíž o krompáč s lopatou ani zavadit. Prý abych mu byl k ruce. Souhlasil jsem okamžitě. Bylo to vlastně to poslední, co jsem pro Věrka mohl udělat a zároveň jsem to bral jako moje osobní poděkování za to, že jsem mohl být, alespoň na chvíli, malou součástí jeho životního soukolí.
Můj strýček Věroslav mi byl, svým osobitým způsobem, druhým tátou. Úspěšně svého bratra suploval, když jsem býval u babičky na prázdninách či jako prtě jen tak s maminkou na víkendy. Dokázal se neuvěřitelně vcítit do dětské dušičky malýho kluka. Manipuloval se mnou tak, že jsem si vždycky myslel, že jsem to byl já, kdo na ty nápady přišel. Dělal fórky, vymýšlel groteskní situace a komentoval je komickými průpovídkami korespondujícími s dětským myšlením, avšak nikoliv absurdně infantilním jako mnozí jiní, kteří se na mě snažili šišlat ještě v pěti letech. Tvářil se pak nesmírně šťastně, když jsem se tomu všemu ze srdce smál. Byl to kluk každým coulem. Kluk, který si chtěl s někým hrát. Ono totiž normálně nebylo s kým, protože většina v okolí se tvářila strašně dospěle. Jako by se bála být, byť jen na chvíli, zase dítětem. Věrek se nebál a dodnes jsem mu za to vděčný.
Když jsem dorazil ke kostelíku, čekalo mě malé překvapení. Kouřící Lumír sedící mezi konvemi na vodu. Tetky kolem něj kroužily a hlučně natáčely vodu do letitých plechových konví. Obhlížely si ho nedůvěřivě a přemýšlely, co že je to za panáčka, který jim vlezl do revíru. Zvesela vyskočil a vyrazil mi vstříc. To už mi docvaklo, že hrobníkovi budeme k ruce dva. Hned na mě spustil, kde su tak dlouho a že prej měl z těch bab, které okolo něj kroužily docela strach.
„Už jsem myslel, že mě těma pohledama uřknou, ježibaby.“ zašeptal.
Objali jsme se a začali se ohlížet, odkud se vynoří Ferda, neboť Magdalena byla už odmalička skvělá organizátorka. Ferda se nevynořil. Zato se ale zpoza rohu objevil asi sedmdesátiletý muž s rukou v gypsu od zápěstí až po rameno a představil se jako hrobník Vodička.
„Já tu Magdu přerazím!“ podíval se na mě Lumír.
Oba jsme se rozesmáli. Bylo naprosto jasné, že „k ruce“ v tomhle případě znamená, vykopat hrob celý. Když uviděl, že jsme asi veselé kopy, řekl nám v rychlosti dva vtipy, které jsme nepochopili a tak se jim smál jen on. Smál se tak nahlas, že třásl celým svým vetchým tělem, až jsme měli strach, že se vytřese ze sádry. To nás konečně rozesmálo. Tím byl pan Vodička z naší strany uspokojen a pokynul, abychom ho následovali. Netrvalo dlouho a stali se z nás z minuty na minutu hrobníci jak vyšití. Vklouzli jsme do montérek, posbírali potřebné náčiní, které nám bylo nabídnuto, a vyrazili na místo určení. Pan Vodička byl milý chlapík a vedl naše ruce jako by byly jeho. Jen ty naše na tuhle práci nebyly dost připravený. Kamení, které se každou chvíli v jámě nabízelo, nám práci ještě více ztěžovalo. Čím jsme se nořili hlouběji, tím více sil nám ubývalo. Odpočívali jsme stále častěji a začaly se nám vynořovat naše vzpomínky na Věryse a tak jsme se jim nebránili a prostě je nechali, aby se vmísily mezi nás a bavily tyhle umdlené „hrobníky“ jako tenkrát, když byly zcela čerstvé a aktuální. Vodička asi v půli řekl, že máme udržovat směr, což považoval za další svůj vyvedený vtip a se smíchem na rtech odešel na pivko. Netrvalo dlouho a zjevil se u nás zčistajasna mládenec celý od malty a položil na vedlejší žulovou desku čtyři lahváče, a že to posílá starej Vodička, abychom mu tady prý nelekli. Pak se otočil, a že musí rychle zpátky, protože mu tam dole padá pěna a zmizel stejně nenápadně, jako se objevil. Když jsme s Lumírem nakonec narazili na skálu a shodli se, že i přes drobné peripetie s hřbitovním zákonem by bylo asi lepší narazit na naftu, zjistili jsme, že předepsanou hloubku jsme dokonce o něco i překročili. Při tom vzpomínání jsme úplně zapomněli měřit a nutno podotknout, že nám to bylo tak nějak jedno. Umdlení jsme seděli opření o protější náhrobky a polykali zbytky piv do hrdel.
„Já vlastně pivo vůbec nepiju“ říkal Lumír. „Nějak ti mě nechutná.“ A vlil do sebe zbytek.
„A já se ani nedivím“ pokýval jsem. „po tom co ti šumák sežral všechny chuťový pohárky“.
A zase jsme se smáli a dívali se přitom do hluboké jámy, kde si zmatená žížala zrovna vyvrtala tunýlek ve stěně, vykoukla na boží světlo a překvapená a jistě i dost zděšená vypadla pod vlivem gravitační síly ze stěny na dno jámy. Smích pomalu ustal a my jen tak seděli vedle čerstvě vykopané hlíny. Ruce už ztratily veškerou sílu a svaly se pomalu začínaly ozývat, neboť pomalu přicházely k sobě. Několik minut jsme tiše rozjímali a měli pocit, že tu s námi sedí i Věrek a rozjímá s námi.
„Já vám, hoši, vždycky říkal, že „práce šlechtí, ale zabijí koně“
Lumír vstal, oklepal si kalhoty a pozval mě k sobě na vinohrad. Mám prý za ním taky konečně jednou zajet, a že to všechno s našima „holkama“ zapijem. Souhlasil jsem. Na jihu Moravy jsem už nebyl dlouho a procházka po vinohradu mi určitě udělá dobře. Slíbil jsem, že přijedu a to už v dáli u kostelíka zazářila bílá sádra. Vodička nás pochválil, jací jsme dobří chasníci a my mu poděkovali za bezva nářadí a nevšední zážitek. Lumír ještě projevil touhu podepsat se mu na sádru, ale Vodička neměl tužku, tak z toho sešlo.
„Lumíre ty si přeci vůl.“
„Se to tak u nás dělá, no.“
Magda si pro nás přijela a pohostila na samotě a všichni jsme cítili jakési uspokojení po těle. A zase to na nás přišlo…ty vzpomínky, ta nostalgie i trochu smutné úsměvy. Orosené „stopečky“ jsme s pravidelností vyprazdňovali a pomalu vyvstávaly na mysl ty střípky vzpomínek, jak strýc vymýšlel různé situace a grotesky, které pak uvedl v život a to jen proto, aby okolí pobavily a rozesmály. Rád vytvářel pohodu a nesnášel sváry a hádky. Ještě radši se smál a to i třeba v okamžiku, když se praštil kladivem do palce. Byly to situace, které měly jepičí život, ale byly tu. Jak rychle přišly, tak zase bleskově odešly. Jen v ten pravý okamžik prostě zazářily, proběhly a zanechaly v duši svou stopu. Stopu, která tam zůstává dodnes a při níž se rozhostí po těle pohoda a bezva pocit, že jsem - pardon -…že jsme… mohli být u toho. Proto se na ně tak těžko vzpomíná. Bylo to, jako když se tleskne. Zvuk dozní a už se nevrátí, ale my víme, že tu kdysi byl.
Můj strýček Věroslav odešel ze svého života tiše a nenápadně. Zbyla po něm spousta krásných vzpomínek a podivně uválený kruh v mladé kukuřici...
Ten den prý byla příšerná mlha. Jak by řekl sám Věrek: Byla taková mlha, že i ptáci radši chodili pěšky. A nejen to. Byla taková zvláštní, jako by v ní bylo cítit elektrizující napětí. Člověk by úplně čekal, že z ní každou chvíli někde vystoupí bloudící šedivý mimozemšťan se zmateným pohledem v temných velkých očích bez víček, s kartónovou cedulkou v rukách a s ručně načmáraným nápisem:
VĚREK ?
Můj strýček si nikdy nestěžoval na nějaký neduh. Budil dojem, že jest člověkem naprosto zdravým a téměř nesmrtelným. Vždycky se smál těm, kteří si pořád stěžovali, že je bolí tuhle a píchá tady a tlačí onde. Vzpomínám, že vždycky říkal, že je naopak rád, když ho sem tam něco bolí, protože když se ráno probudí a něco ho bolí, ví, že ještě žije. Toho zamlženého dne si šel po obědě odpočinou, jak to ostatně celý život dělával, protože… to jsem se to dneska nacpal lidičky. Jako pes. Jdu si na chvilku natáhnout oudy, přemáhá mě dřímota…
Ulehl na své kanapíčko pod oknem u knihovny, kde na něj dohlížely jeho milované knihy. Mlha za oknem stále houstla a on, jak ho spánek neúprosně zmáhal, pomalu přivíral oči … a pak se mu stalo přesně to, co s oblibou často říkal:
„člověče, nejhorší musí bejt, když se probudíš a zjistíš, že jsi mrtvej…“


P.S.: Na památku strýčka Věrka, jeho bratra - mého tatínka a jeho bratra ...


- Proč sis postavil svůj dům tak daleko od vesnice, strýčku? -
~ Mimozemšťani přeci nepřistávají uprostřed vesnice nebo na náměstí, že jo? ~


KONEC


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 12.10.2017, 10:57:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný a o to pravdivější konec povídání. Jednou tam musí všichni... Škoda, že končí i povídání o strýčkovi (a jeho rošťárnách) opět čtivou částí.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 12.10.2017, 13:54:02  
   Oskar: Ano, ano. Všechno jednou končí. Zůstala po něm tehdy v našem životě velká mezera. Jsem rád, že jsi četl a bavil se. I tobě zdar.
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
S láskou - Kone...
Nat Danielová
Temnota
Destttiny
Otázka důvěry I...
Werrona
obr
obr obr obr
obr

Partner, nebo syn?
Aliwien
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr