obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Pšeničné pípšou ::

 autor zd.hledač publikováno: 12.10.2017, 22:33  
 

A bylo po fotbale. Oranžový gumový kopačák zůstal v jetelině, a kdo nad kým vede se stalo docela nedůležitým…
„Fakt? A kdy zítra?,“ zajímá se Vaca KNIMNECHOĎZASDONESEŠVŠI, a škrábe se ve vlasech. „Zítra po škole?“
„Jo“, přikývl Imrich, a přejel si žiletkou po krku. Už to bylo blbé…
„Co ukáže?,“ musel jsem se zeptat znovu. Ne že bych špatně slyšel, ale to, co jsem slyšel… a o Imrovi se ví, že frajeří, že někdy kecá…
„Piču,“ řekl znovu klidně Imra. Vyjmenovaná slova by nedal dohromady ani za milión, ale některé části holek vyjmenovat umí, to teda jo. No, vždyť taky doma nic jiného neslyší… Rodiče přijeli v padesátém třetím, posila do zemědělství, ze zaostalé části Maďarska. Maminka se mluvit česky nenaučila vůbec, otec některá slova jo. Třeba tohle. „Za dvacku se vyslíkne. Celá. Je to domluvený.“
„Liba?,“ potřeboval jsem si ujasnit. „Vozárka?“ Buclatá holka o pár baráků dál, možná z klanu maďarských cigánů. „Ta má snad deset, ne?“
„Tss…,“ přešel moji poznámku. „Každý dáme pět ká, a zítra se svlíkne. U nich v garáži. To ste ještě neviděli.“
„Pět krát pět ká je dvacet pět,“ upozornil slušně Toncek TONDYSEDRŽ, schopný počtář. Takže to bylo jasné, Imra jde zadara. Imra jde vždycky bez koruny, a vždycky z toho něco má. Imra Radič je bůh. A kráva tuplovaná. Má levisky, a na krku řetízek s žiletkou. V osmičce je už podruhé. Letos dostane občanku. Imra Radič umí pěkně kecat. A žiletka neřeže, je tupá jak brusle, z hodů, od kolotočů… To mu nebrání honit ji před děckama v hubě po jazyku, a dělat machra. I když už všichni ví, že neřeže. Stejně, nebyla by marná…
„Já sem to domluvil.“ Na to nešlo nic říct. Nikdo z nás by to nedomluvil. Já teda ne.
Podívali jsme se po sobě s Vacou. Máme spolu tajemství. V plechové piksle od pigi čaje, zakopané… Fotky kurev. Šlohnul je bráchovi, který přijel domů na opušťák. Jel mu vlak zpátky, do války, říkal. Už je neměl čas hledat. Už neměl čas hledat Vlastíka, a vymlátit z něj, kam je schoval. Normálně nahatý kurvy, s chlupama a tak. Ale tohle bylo něco jinýho, vidět to doopravdy, na svoje oči, jak říkal učitel Kaláb. Kluci, tak to vidíte! Na svoje oči!
Dodneška vím, kde je ta piksla zakopaná. Našel bych ji. Vidím to přesně, když vzpomínám. Našel bych ji i po tmě. Ovšem když tam přijedu opravdu, nepoznávám vůbec nic. Ploty nejsou, kde byly, ani kurníky ne, ani hnojiště z ukradených vlnitých plechů ze seníku Státního statku Valtice, živočišná farma Ovčárna… Jen trávníky a bazény a skalky… Tak nějak blbě přicházejí kluci o poklady…
„Já MÁM pětikorunu,“ řekl Vilda. Vždycky měl. Tata lampasák, velitel PS NEPROJDOU! Matka v Jednotě, přivydělávala si otáčením aluminiových víček na litrovkách mléka, stříbrným dospod, fialovým nahoru, jak snadno lze z polotučného vyrobit plnotuk, místo dvou káčées tři. Doma, často: To to nevidíš? To si nemůžeš dávat pozor? Že to bylo otevřené? Kurvy jednoťácké… Dělal jsem to nerad, jen když to bylo potřeba. Někdy jsem víčka otočil sám, tři mlíka. Tři kačky se vždycky hodily. Za ten řev to stálo.
„Já budu mít. Zítra.“ Vaca měl, když bylo potřeba. Nevím, odkud, ale měl. Nevím, a raději jsem nechtěl vědět. Vaca šlohnul cokoliv. Komukoliv. Když nebyl ve škole, občas totiž přece jen byl, objížděl na kole dědinu, a statek, a vinohrady, a pole… Co sluníčko ukáže, měsíček přinese, smál se vždycky. Vaca se po tmě nebál. S Vacou jsem se po tmě nebál.
„Já budu mít zítra taky,“ řekl do země Matúš. A trochu, vážně jen trochu zčervenal. Matúš má přístup ke kostelní kasičce. Matúš, syn kostelníka, v neděli dopoledne zvonil a ministroval, odpoledne hrál přede mnou levou spojku za Sokol Sedlec. Nejnižší třídu. Leví jsme byli oba.
Matúš mě učil ministrovat. A mého mladšího bratra. Ještě loni jsme museli, babička to vyžadovala. Měla v kostele svoji lávku. Svoji knížku. Věřila. Nám dala každou neděli po koruně. Bohu deset, přece jen mu ohledně vlastní budoucnosti věřila o něco víc. Nenáviděli jsme nedělní kostel, Bratislava dávala indiánky s Gojko Mitičem. Chytali jsme Bratislavu, a Vídeň. Na Bratislavě byl Gojko Mitič, na Vídni reklamy na podprsenky s opravdovýma prsama. Babička slíbila otci, že když budeme chodit, přepíše na něj vinohrad na Štamperách, a sklep. Nevím teda, proč tam nechodil on. Od vánoc je s tím pokoj, babička přepsala sklep na strýca Jaru. Tata řval jak pominutý, a kostel nám zakázal. Což bylo kvůli indiánkám dobře, ale kvůli financím zase ne. Nebyla koruna od babičky. A nebyl podíl na lupu.
Kdo to zkusil, ví, že vytřepat nějaké drobné z milodarné kasičky je skoro nemožné. Bylo vždycky obrovské štěstí, když nějaký drobák vypadl. Bůh si peníze hlídá. I výrobce kasiček ví, co jsou klučiska zač. Matúš nás jednou postavil na hlídku, a předvedl vlastní vynález: odmotal kousek mucholapky ze zákristie, nacpal ji do lakomého otvoru, a jemně, jakoby pracoval s granátem bez pojistky, s pikslou zaštěrchal… a eskamotérským pohybem vytáhl přilepenou papírovou desetikačku…
Matúš zítra prachy mít bude. Všichni budou mít. Jen já ne. Ani náhodou jsem takovým rozmarným obnosem nedisponoval. Pět korun! Dvanáct velkých tureckých medů, a sirky místo drobných na zpět. V Jednotě klukům vždycky vraceli sirky místo drobných. Na dospělé si netroufli, jen to občas zkusili… Neuvidím nic… A hned jsem i zavrhl všechny možnosti, které by mě ke kýženému bohatství přivedly. Ani jedna se nezdála uskutečnitelná, ani jedna nebyla legální. Ale že ji POTŘEBUJU vidět na svoje oči, to mi bylo
„Tak zdar! Zítra po čtyřce autobusu. Za barákem. Liba nás pustí přes dvůr.“
Vrátili jsme čtyři cihly, dvě branky, zpátky na hromadu, ať se po nás zase neřve, že furt něco roztahujeme, PAZÚŘIZASRANÍ, a šlo se. Už se stmívalo. Zbývalo mi jen pár hodin…
Nakonec jsem použil nejkrajnější možnost, řekl si o pět korun mamce. Jen co se vzpamatovala z nehorázně drzého požadavku, a vrátila se jí řeč, neřekla NE, jak jsem čekal, ale něco mnohem horšího, což jsem čekat mohl: K ČEMU? Po každé z mých lumpáren mi trpělivě vysvětlovala, zatímco já si třel zmodralý zadek, že jí lhát nemám, že je moje maminka, a já jí můžu říct úplně všechno na světě. No, v případě Liby Vozárové jsem si nebyl úplně jistý. S tou pravdou. A tak jsem lhal a vymýšlel si, až jsem si vydyndal. Dost mě to potom na sebe štvalo, zdálo se mi čestnější vykrást poštu, nebo tak něco, ale neměl jsem tolik času, a možností…
Když maminka slavila sedmdesátiny, přiznal jsem se jí. A stálo to aspoň za to?, zeptala se, a pohladila mě dojatě po hlavě. Tenkrát asi jo, řekl jsem. Stálo. Usmála se na mě, jak to umí jenom maminky: Jsi kurevník po tatovi... Obviněný zrovna osahával očima najatou servírku… Maminka je světice.
Přišli všichni, všichnI PAZÚŘIZASRANÍ. Dvacka byla vybrána, branka do zadního dvora se otevřela. Libuška si vzala od Imry peníze, a pustila nás do garáže. V garáži nestálo auto, Vozáři auto neměli. V garáži se na hadrech a starých pytlech sušila vrstva obilí. Vozáři nepěstovali obilí, neměli pole. Ale starý jezdil u Statku na kombajnu, tak měli obilí. Liba se svlékla z tepláků, pak sundala tričko a kalhotky, a sedla si do toho obilí, na to sundané tričko, a roztáhla nohy. Byla trochu baculatá, měla malá tučná prsa, a několik tmavých chloupků na holeních a v klíně. Bylo mi dvanáct, a poprvé jsem ji uviděl. Na svoje oči.
Stále častěji jsem se pak budíval k ránu mokrý a ulepený. Potom jsem se několikrát vzbudil dřív, ještě před tím, v nose prach a vůni schnoucího zrna, a v očích představy, které mě přiváděly v úžas, a k úlevným výstřikům… Psal se rok 1977, Niki Lauda se stal podruhé Mistrem světa, ve 100+1 psali, že v Anglii přerušili televizní vysílání mimozemšťané, já objevil ještě něco naprosto zajímavějšího…
Letos, v lázních, v plynovém bazénku, po operaci, ptal jsem se nejstaršího z nás: A kdy to vlastně všechno přejde? Nedíval se na mě, ale na macatou prdel paní lázeňské. Synku, řekl mi, já padesát dva, on nejmíň sto dvacet let, synku, jestli to jednou v tobě je, tak nikdy… A smál se, jako bychom seděli v salónku hotelu Imperial, a ne v okachlíkované nádrži s oteklýma a zjizvenýma nohama na dřevěném roštu… Nikdy!
Dost mě tím vylekal.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Veo Ochmanek 07.11.2017, 18:46:38 Odpovědět 
   Usmevna retrospektiva do autorova "mladi". Podle nekterych slovicek hadam ze jste odnekud z meho okoli, tj. MS kraj. Par stylistickych vytek bych asi mel, par vet bych zkratka prekopal, ale hlavne me stvou nadbytecne vypustky :) nicmene nejsem nici editor, takze se omezim na ciste pratelskou poznamku stran typografie prime reci.

"Veta uvozena," veta uvozovaci.
"Veta uvozena?" veta uvozovaci.
"Veta uvozena," veta uvozovaci, "veta uvozena 2."

nikoliv patvary jako "Veta uvozena", veta uvozovaci a spol. Kdysi hned ze zacatku saspisacke kariery me na to upozornil Sima, a ja jsem mu za to nesmirne vdecny :) a konecne, musim toho taky vyuzit, kdyz pro jednou neco vim, abych mohl delat chytreho :)
 ze dne 08.11.2017, 14:40:07  
   zd.hledač: moc díky za přečtení, a komentář...

ona to vlastně není povídka, jen malá část něčeho většího, proto asi ty výpustky vypadají tak blbě...

věty uvozené/uvozovací - nějaký patvar tu nevidím... ale fakt je, že už se v tom hotovém moc nerýpu, stejně to projde odbornýma korekturama, až přijde čas...
 Filip Vávra 14.10.2017, 16:34:01 Odpovědět 
   Moc krásná povídka; nadčasový příběh, zajímavé charaktery a dobové detaily. Vše uvěřitelné.
 ze dne 14.10.2017, 19:33:41  
   zd.hledač: ono to tak bylo... s přihlédnutím zkreslení nějakých 40ti let :-) a moc děkuju.
 aegitalos 13.10.2017, 5:48:22 Odpovědět 
   Rád som si zaspomínal, ďakujem! Bolo veselo, na rozdiel od dneška. Ale u nás sa tak nekradlo. Jeden miništrant raz ukradol z mešca a mal z toho hanbu na celý život. Myslím, že viečka z mlieka sa nedali sňať a znovu nasadiť, boli nenávratne poškodené. Ale všelijaké úchylky z titulu neexistencie porna sa robili. Fotky s nahými ženami sa dali dobre speňažiť.
Napísané je to skúsene.
 ze dne 14.10.2017, 19:32:11  
   zd.hledač: jak si to pamatuju, tak to tu je :-) i s těmi víčky... a moc díky :-)
 Šíma 12.10.2017, 22:33:18 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivý a úsměvný text "napsaný jako ze života", prostě příběh s autentickými obrazy malých hrdinů, kterým jde věřit a dát za ně ruku do ohně. Líbilo se, četlo se takřka samo. Možná bych neměl tolik chválit a hledat i nějaké ty mínusy, ale mi se textík vážně líbil.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 14.10.2017, 19:31:19  
   zd.hledač: velký dík za zveřejnění a pochvalu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
E, směšnobolná ...
D. V. S.
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Zapisovač
Pinocchio
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr