obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915051 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39001 příspěvků, 5685 autorů a 387146 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Americano ::

 autor Nikis publikováno: 03.11.2017, 0:14  
Velice poklidná povídka s prakticky nulovým dějem. Psána jako oddych od každodenního stresu.
 

Kráčím kolem malého obchůdku se smíšeným zbožím a ohlížím se po muži stojícím u jeho vchodu. Opírá se o cihlovou zeď a v ruce svírá zpola prázdnou láhev plzeňského piva. Hřbetem ruky si otírá kapky alkoholického nápoje z neoholené tváře. Váhám, zda se jedná o bezdomovce, či jen o prací ztrápenou bytost.

Před sebou již vidím ceduli značící autobusovou zastávku. Mírně přidávám do kroku a zrak skláním k náramkovým hodinkám po dědečkovi. Autobus má odjíždět za necelé dvě minuty. Zafouká silnější vítr a já si tisknu šedé sako k tělu.

Přicházím na křižovatku a přemítám, zda by bylo kratší přejít po přechodu vpravo, či vlevo. Která z cest by mi mohla poskytnout rychlejší přístup na autobusovou zastávku. Po které trase bych ušel více kroků.

Volím přechod po své pravici. Rozhlížím se, zda se neblíží nějaké vozidlo, a svižným krokem přecházím. Kolem mě v plné rychlosti prosviští modrý ford a já si pomyslím, že by bylo nepříjemné, kdybych skončil pod jeho koly. Svůj odpor k příliš rychlé jízdě si pěstuji již od dětství. Zkušenost z nekontrolovatelné zběsilé jízdy z kopce na dětském kole ve mně zanechala otisky.

Zastavuji se na kraji chodníku a znovu se rozhlížím. V zatáčce si všímám autobusu. Ještě jednou zkontroluji, že mě nic nepřejede, a přebíhám běžně poměrně frekventovanou dvouproudovou silnici. Zastavuji se na zastávce a vyčkávám, až vozidlo zastaví a já budu moci nastoupit.

Řidič na mě s úsměvem kývá, jakmile mě zahlédne. Známe se už léta. Pamatuji si dodnes poměrně živě, jak na oslavu mých třináctých narozenin přišel v černém hábitu posetém barevnými hvězdami a se špičatým kloboukem na hlavě a předváděl všemožné kouzelnické triky. O té oslavě se na naší základní škole tehdy mluvilo ještě následující dva týdny.

Sedám si na volné sedadlo hned za řidičem a pozoruji, jak se dveře zavírají a vozidlo městské hromadné dopravy se rozjíždí po silnici a míří na další zastávku. Vyhlédnu z okna na druhou stranu a všímám si několika racků sedících na zábradlí mostu.

S dalšími zastávkami se autobus více a více plní cestujícími. Vedle mě si sedá postarší paní s malým vozíčkem na kolečkách a hůlkou. Obdaří mě úsměvem, při kterém odhalí dvě prázdná místa po předních zubech. Vzpomenu si na maminku, která mi jako malému klukovi vždy zdůrazňovala, že zubní hygiena je důležitá, abych měl co nejdéle své vlastní zuby.

Uvědomuji si, že příští zastávku budu vystupovat. Váhám, zda se zeptat své spolucestující, zda bude vystupovat, nebo počkat, až autobus bude u zastávky a požádat ji, aby mě pustila ke dveřím. Volím první možnost a ona s úsměvem odpovídá, že vystupuje až na konečné. Nicméně uhýbá se svým vozíčkem na kolečkách a já si stoupám do uličky.

Přemítám, zda by bylo výhodnější nyní dojít až na konec autobusu a vystoupit tak blíže místu, na které mířím, či vystoupit předními dveřmi a mít tak cestu o pár kroků delší. Při rychlém vyhodnocení docházím k závěru, že obě možnosti mají totožný efekt. A tak vystupuji předními dveřmi a vydávám se směrem k velké, nově zrekonstruované budově městské knihovny.

„Dobrý den,“ zdravím slečnu na recepci a procházím kolem ní dále do knihovny.

Podle paměti kráčím ke třetímu regálu a následně zahýbám doleva. Ocitám se před vysokým regálem plným objemných knih. Zkontroluji, že se skutečně nacházím v sekci lékařství, a pak už jen prstem přejíždím po hřbetech různých knih a hledám tu, kterou potřebuji. Do odevzdání mé bakalářské práce zbývá necelý měsíc a mně chybí ještě několik stran.

Vybranou knihu pokládám na stůl před knihovnici a podávám jí průkaz čtenáře. Oba čárové kódy načítá do svého počítače a oznamuje mi, že výpůjční doba je jeden měsíc a informace mi byly zaslány na mou e-mailovou adresu. Poděkuji jí a odcházím.

Slečna na recepci mě ovšem zarazí. Ohlédnu se po ní a ona vstává ze své malé židličky a usmívá se.
„Petr, že ano?“ ptá se a mně nezbývá nic jiného než přikývnout.

„Chodili jsme spolu na první stupeň. Jsem Kristýna,“ říká a já si až nyní uvědomuji, že ji skutečně znám.

Začíná se mezi námi rozvíjet klasická konverzace dvou lidí, kteří se po letech potkali. Sděluji jí, že studuji třetím rokem na přírodovědecké fakultě, a ona mi vypráví o svém studiu na fakultě právnické.

Kontroluji hodinky a přemýšlím, kolik mi zbývá času do odjezdu autobusu. Odhaduji to na necelých pět minut. Rychle si v hlavě přepočítávám, kolik času potřebuji na cestu a kudy bude má cesta na autobusovou zastávku nejkratší.

S přáním dalších úspěchů a pěkného zbytku dne se loučíme a já se rychlým krokem vydávám pryč. Obcházím skupinku zmatených turistů stojících před branou kostela.

Na zastávku přicházím s příjezdem autobusu. Tentokrát nastupuji do prostředních dveří a sedám si na jediné volné místo vedle ženy s pejskem plemene jorkširský teriér na klíně. Zvíře ke mně vzhlédne, ale následně hlavu pokládá zpět paničce do klína.

Vystupuji na zastávce nedaleko svého bydliště a na chvíli se zamýšlím. Chuť na kávu z mé oblíbené kavárny je tak silná, že se vydávám po chodníku až k nízké žluté budově a následně zahýbám doprava. Po pár krocích již vidím dřevěný vývěsný štít a ženu ve středních letech stojící pod ním s napolo vykouřenou cigaretou u úst.

Pozdravím ji a přátelsky dodám: „Počkám.“

Žena se na mě usmívá. Pamatuje si mě ještě z dob, kdy jsem sedával u rohového stolečku s maturitními otázkami z psychologie před sebou. Tehdy jsem zde trávil téměř veškerý volný čas. Byl tu ten potřebný klid, který mi při učení vyhovoval.

„Dnes jste první zákazník,“ říká mi, když společně vcházíme do kavárny.

„Je teprve jedenáct hodin dopoledne,“ ujišťuji ji a zrakem si přejíždím nabídku kávy visící na zdi za pokladnou.

„Jako obvykle?“ ptá se a já váhám. Říkám si, že je dnešek jako stvořený pro změnu.

Během mého váhání se ozývá zvonek a do kavárny vchází další zákazník. Neohlížím se, ale slyším ženský hlas, který přeje dobrý den.

„Dnes si dám americano,“ sděluji svou objednávku a následně se otáčím na nově příchozí. Usměji se na ni a rychle si ji prohlédnu. Mladá dívka, tipuji v mém věku, se zrzavými vlasy v tmavě modrých šatech, které mírně obepínají její nedokonalou postavu.

„A Vy?“ ptá se obsluhující a dívá se na slečnu.

„Také,“ přikyvuje s úsměvem.

„S sebou?“ Oba přikyvujeme. „Tak minutku.“

Prohlížím si obrázky vyvěšené na jedné ze stěn. Změť citátů, fotografií kávy a nějakého starého pána, který má být údajně pradědečkem současného majitele této kavárny. Zrak mi opět padá na slečnu, již nehybně stojí a vyčkává na svou kávu.

„Jste v téhle kavárně poprvé?“ ptám se jí, protože si nejsem vědom toho, že bych ji zde někdy předtím spatřil.

„Ano,“ přikyvuje, „pověděla mi o ní babička.“

„Jsem Petr,“ představuji se a napřahuji k ní ruku. Váhá. Ale nakonec mi ruku tiskne.

„Karolína.“

„Bude to třicet pět korun za jedno,“ sděluje nám obsluhující a na pult před sebe pokládá dva papírové kelímky s čerstvě uvařenou kávou.

Ze zadní kapsy džínů vytahuji peněženku a pokládám na pult tři dvacetikoruny. „I za slečnu,“ vysvětluji a usměji se na Karolínu.

„Děkuji,“ špitne a my společně kavárnu opouštíme.

Ještě na chvíli se zastavujeme a povídáme si. Zjišťuji, že studuje na stejné vysoké škole, ovšem na jiné fakultě. Bude z ní učitelka v mateřské školce. Skládám jí poklonu, jelikož bych práce s dětmi nebyl sám schopný, a ptám se jí, zda by se někdy nechtěla sejít na studijní kávu. Po krátkém zaváhání souhlasí a já navrhuji setkání na pondělí, nejlépe okolo druhé hodiny odpolední. Přikyvuje a dodává, že se sejdeme v kavárně nedaleko filozofické fakulty.

„Budu se těšit,“ pronáším s úsměvem a pro dnešní den se naše cesty rozcházejí. Ale brzy se znovu uvidíme. A já se skutečně těším.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 03.11.2017, 0:13:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Ono se v povídce takřka toho mnoho neděje, ale na druhé straně tu máme hlavního hrdinu, který prožívá jeden ze svých každodenních "dnů". Jeho jediným pánem je čas, který mu určuje kdy kam má jít a kdy mu to pojede. Setkání s dívkou v kavárně může navodit možnost dalšího pokračování a z obyčejné schůzky může přeskočit jiskra a ta přerůst v lásku (ale kdo ví, protože jen tak nad řádky fabuluji) a přemýšlím, jak moc je povídka obyčejná, napsaná jako odpočinkové čtení, ve kterém se "toho příliš neděje", ale opak může být pravdou. Nakonec uvidíme, co řeknou další čtenáři a jak tuto povídku ohodnotí.

Hezký večer a brou noc přeji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
NEBE
Danny Jé
TILDA a její př...
Tilda
Plyšová inkvizi...
zlataela
obr
obr obr obr
obr

Střídání
faust
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr