obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Anubis ::

 autor Doll publikováno: 10.11.2017, 19:33  
Hororová povídka z Egypta, psaná formou deníku.
 

Anubis

„K čemu jsou léta, která nejsou trávena na povrchu země?“
Egyptské přísloví

Zápisky Dr. Johna D. Becketta

1.3.1881
Dnes naše šestičlenná expedice odborníků z Oxfordské univerzity dorazila do Egypta. Kromě mne a prof. Wilsona jsou členy výpravy prof. Timothy, dr. Norman, dr. Milton a mr. Henry. Jaká radost, když loď zakotvila v přístavišti! Po mnoha útrapách na moři jsme konečně vstoupili na pevnou zem.
Alexandrie nás uvítala neopakovatelnou atmosférou křivolakých uliček, zakouřených kaváren a hlučných bazarů plných exotického zboží.
První den naší expedice za poznáním začíná návštěvou anglického konzulátu v centru města. Jakmile budou místní úřady informovány o našich cílech, můžeme přistoupit k dalšímu kroku naší mise - k cestě po deltě Nilu dál do vnitrozemí.

9.3.1881
O týden později jsme přijeli do Káhiry. Máme v úmyslu držet se zde několik dní, dokud si nevyžádáme povolení k vykopávkám od místní vlády. Také je nutné najmout nosiče, kopáče a spolehlivé průvodce, neboť se zřejmě cestou do Údolí králů odkloníme od vyznačené trasy. Prof. Wilson si přeje prozkoumat nějakou oblast, na západ od Luxoru.

10.3.1881
Při našem krátkém pobytu v Káhiře jsme pochopitelně nemohli opomenout navštívit pyramidy, které se nacházely nedaleko od města. Ačkoli tyto gigantické monumenty nebyly cílem naší cesty, vyvolávaly v nás neobyčejnou zvědavost!
Když jsme procházeli ztichlou nekropolí - opuštěným městem temných hrobek, podzemních slují a spalujícího slunce - padla na nás podivná tíseň. Snad za to mohl fakt, že jsme tu byli sami. Anebo posvátná bázeň před mohutnými zdmi pyramid.
Pyramidy jsou vskutku pozoruhodné stavby. Nejen že jsou pokládány za symbol starověkého Egypta, ale také jde o jedny z nejstarších dochovalých staveb v dějinách lidstva. Chufuova pyramida, před kterou jsme nyní stáli, se právem - stejně jako mauzoleum v Halikarnasu nebo vysuté zahrady královny Semiramis - zařadila mezi sedm divů světa.
Opodál se tyčila menší Chefrenova pyramida, u které se kdysi nacházel faraonův zádušní chrám.
První pyramidy pochází z období III. dynastie, jsou tedy téměř tři tisíce let staré. Vědci neustále spekulují, jak mohli naši předkové vybudovat tak kolosální stavby bez použití železa a pokročilých znalostí architektury. Ačkoli se skládají z primitvního materiálu, kamenných bloků a cihel, výstavba musela být složitá, nemírně složitá a namáhavá. Nedokázali jsme pochopit, jak mohli staří egypťané bez moderních technologií dokázat něco tak úžasného.
Stovky a tisíce lidí muselo obětovat pot a slzy, aby se mohli podílet na stavbě faraonova velkolepého díla. A přece zůstali zapomenuti, jejich jména, příběhy i nenabalzamované pozůstatky dávno zavál pouštní písek.
Kromě pyramid a honosných hrobek příslušníků šlechty zde ležel i sluncem sežehnutý, holý hřbitov s nuznými hroby zedníků a dělníků.
Naši návštěvu pohřebiště v Gíze jsme zakončili krátkým odpočinkem ve stínu u paty sfingy.
Mí kolegové se přeli, jakého krále měla její poničená tvář původně představovat. Neshodli se na osobě žádného panovníka, protože o této záhadné soše bylo známo jen málo.
Já osobně si myslím, že všechny teorie o zpodobnění dávného vládce či o "obrazu žijícího", jak ji kdysi nazývali egypťané, jsou špatné. Ačkoli její obličej nesl lidské rysy, působil na mne podivným, nestvůrným dojmem.
Sfinga v sobě skrývala nějaké tajemství. Když jsme odcházeli, její kamenný pohled se mi zabodával do zad.

12.3.1881
Přípravy na cestu do Údolí králů pokračují. Mr. Henry jako jediný z nás mluví plynně arabsky, takže se ochotně ujal role tlumočníka. Kolegové netuší, co by si bez něj počali.
Jsme rádi, že nebudeme potřebovat služby překladatele. Má arabština je mizerná a omezuje se jen na pozdrav a pár jednoduchých vět. Ostatní - včetně dr. Normana, který po nějakou dobu žil v Egyptě - jsou na tom stejně jako já.
Coby asistent prof. Wilsona jsem momentálně neměl nic na práci, protože můj nadřízený byl zaměstnán jednáním s úřady. Kromě bloumání po městě a návštěv ponuré nekropole jsem se rozhodl, že je nutné načerpat nové znalosti o místí historii. Čas jsem strávil studiem starých textů, které se vztahovaly ke zdejší oblasti. Kdysi se tu údajně nacházelo hlavní město staré říše pojmenované Mennofer, neboli Memfis. Současná Káhira, jak ji známe, byla založena až v 10. století našeho letopočtu.
Dozvěděl jsem se ještě více zajímavých informací, ale nemá smysl, abych jimi zalcoval své zápisky.
Henry najal jménem prof. Wilsona skupinu spolehlivých lidí jako doprovod a také dělníky, jejichž úkolem bude vykonávat hrubou práci během vykopávek. Vše je domluveno a my již brzy odjedeme z města, vstříc novým dobrodružstvím.

16.3.1881
Mrzí mne, že se musím rozloučit s Gízou a jejími starověkými divy, nedá se však nic dělat.
Jsme na cestě a den za dnem pomalu postupujeme prašnou silnicí podél delty Nilu. Arabové tvrdí, že náš cíl je již blízko.
Naše putování je zdlouhavé a namáhavé, protože nejsme zvyklí na zdejší podnebí a trápí nás horko. Po nějaký čas budeme nuceni přebývat v poušti, takže nám nezbývá nic jiného, než si začít zvykat. Jediná útěcha je, že již brzy přijedeme do slavného údolí králů.
Náš průvodce, muž jménem Ahmed, mluvil lámanou angličtinou. Snažil se nám vysvětlit, že směřujeme na místo mimo prostor a čas.
Zdá se, že i dnes je starobylé Údolí králů opředeno mnoha mýty a legendami. Arabové zřejmě věří, že ti, kdo jsou zde pohřbeni, nikdy neodešli!
Ka, duše, nebo jakýsi přetrvávající otisk osobnosti, stále lpí na místech jejich posledního odpočinku.

19.3.1881
Ocitli jsme se na okraji pouště se vší tou její chudobou a nekonečností, co nezná hranic. Rozprostírala se před námi holá pustina bez vody. Není nic horšího, než neplodná půda, protože v sobě skrývá smrt!
Stýská se mi po Anglii, po domově, deštivých odpoledních strávených s knihou a úrodném rovinatém kraji okolo mého rodného Sufollku.
Ahmed nás zavedl do hluboké, stinné rozsedliny ve vápencovém masivu Libyjského pohoří, kde se rozkládalo bájné Údolí králů.
Osamělé místo již od nepaměti sloužilo jako obrovské pohřebiště urozených a mocných. Odpočívaly zde kosti faraonů, šlechticů i vysokých úředníků z královského dvora z období osmnácté, devatenácté a dvacáté dynastie.
Aby si tehdejší Egypťan zajistil posmrtný život, muselo jeho tělo po smrti projít nejen pomalým a složitým procesem mumifikace, ale také obřadem otevíráním úst, při kterém byla osvobozena uvězněná duše.
Nachází se zde Chrám královny Hatšepsut, faraona Thutmose a sluneční chrám, jedinečný a neopakovatelný ve své geniální architektuře.
Při prohlídce jedné z nádherných hrobek jsem měl zvláštní pocit, že už jsem tu již jednou byl.
Když zavřu oči, ožívá přede mnou minulost. Jako ve snu jsem spatřil průvod kněží, třímající v rukou hole zkroucené jako hadi, kteří odříkávali slova ze zakázané knihy mrtvých. Netušil jsem však, ke kterému z egypských bohů se modlí. Byl to pán podsvětí Osiris, sám mrtvý a nehybný jako mumie zabalená v obvazech, či nějaký jiný bůh z dávno zapomenutých časů starých dynastií?
Vystřízlivěl jsem, až když jsme vyšli na ostré sluneční světlo.
Mezi pobořenými sloupy se proháněl hvízdající vítr. Nesl s sebou zrnka písku. Usazovala se nám na kloboucích i oblecích.
Pokud se dějiny nemílí, pak tyto fascinující stavby pochází z patnáctého nebo šestnáctého století před Kristem. Je to úžasný pocit, procházet se po místech, kde kráčela historie!

28.3.1881
Po celou dobu pobytu v oblasti údolí, mezi chrámy a hrobkami, jsem se nacházel v jakémsi snovém rozpoložení. Někdy jsem měl pocit, že sním ve dne s otevřenýma očima. Že mé sny ožívají, mrtví tančí v palácových sálech a já slyším tichou hudbu, vzdálenou celá staletí od počátku našeho letopočtu - harfu, flétnu, lyru a líbezné hlasy zpěvaček oblečených v průsvitných lněných róbách a těžkých parukách z černých copánků se zlatými kroužky.
Možná jsem až moc citlivý, nebo na mne více zapůsobil nevšední charakter tohoto nádeherného, ale ponurého města mrtvých.
Ostatní nevykazují žádné známky duševního neklidu, ani nenadálé změny v rozpoložení. Asi jsem to jen já, kdo vidí duchy.
Prozatím pokračujeme ve zkoumání místních památek, avšak s nevalnými výsledky.
Prof. Wilson nemá v úmyslu zdržet se zde dlouho. Odhadl, že pouhý týden by nám měl postačit.

1.4.1881
Skončili jsme s výzkumy v oblasti okolo Luxoru a prof. Wilson má v úmyslu přesunout se směrem na západ, hlouběji do pouště. Dozvěděl se o jisté lokalitě, která údajně dosud nebyla prozkoumána. Ahmed a jeho muži tvrdí, že na tomto místě se nachází hrobka nějakého krále.

6.4.1881
Arabové nelhali! Objevili jsme odlehlou rokli zaplavenou pískem, kde se nachází trosky jakéhosi chrámu či pyramidy. Zítra ráno započneme se zkoumáním prastarých staveb.

11.4.1881
Vykopávky v Egyptě nás zavedly daleko do vnitrozemí, mimo rozum a civilizaci. V těchto dnech plných dřiny a vražedného horka mi dělá problém uvěřit, že já a zbytek výpravy se skutečně nacházíme v moderním 19. století.
Za úrodnou deltou Nilu ležela vyprahlá krajina plná šedého písku a kamení. Z malých dun se k bezbarvé obloze tyčila špičatá tělesa, která mohla být zbytky původní zástavby. Tohle byl mrtvý svět.
Většina starověkých pyramid, pomineme-li ty mayské a nubijské, jsou vysoké stavby ve tvaru jehlanu, spočívající na čtvercové či trojúhelníkové základně.
Avšak stavba, kterou jsme objevili, se neodobala ani jedné z nich. Musela být mnohem, mnohem staršího data. Padala na mne nesnesitelná úzkost, ačkoli jsem nechápal proč.
Zdálo se, že to, co vidíme před sebou, je pouhá špička ledovce. Větší část obrovské budovy zůstávala pohřbená pod písečnými dunami.
Přestože velkolepé, pradávné pyramidy zůstávají opředeny řadou mýtů a pověr, dnešní vědci o nich stihli nashromáždit dostatek informací na to, abychom tušili, co pravděpodobně najdeme uvnitř.
Museli jsme být velmi opatrní. Věděli jsme, že v drtivé většině pyramid nechali vládci vybudovat pasti na obranu před vykradači hrobek.
Někteří z faraonů, králů Horního a Dolního Egypta, si dávali vybudovat dvě pyramidy, neboť vládli dvěma velkým říším. Do které z nich se však nechali uložit k poslednímu odpočinku, zůstávalo záhadou. Mohlo by se docela dobře stát, že hrobku najdeme prázdnou.
V blízkosti pyramidy se nacházelo několik menších staveb, zničených zubem času. Dr. Milton zastával teorii, že jde o hrobky faraonových manželek.

15.4.1881
Byla nalezena zachovalá tabulka s nápisem v hyeroglifickém písmu, která se nám dosud nepodařila rozluštit. Zdá se, že obsahuje nějaké zmínky o bohu mrtvých jménem Anubis.

16.4.1881
Naše snahy konečně nesou toužebně očekávané ovoce. Dnes nastal průlomový objev!
Dosud jsme ve výkopech nenašli nic zajímavého, jenom hliněnou tabulku a pár bezcenných střepů. Země v sobě skrývala fascinující tajemství minulosti, ale ta ležela příliš hluboko. Mnohem hlouběji, než kam by se odvážil vydat chudý a pověrčivý kopáč, jako naši Arabové.
Bylo nám jasné, že tihle lidé by se zdráhali ponechat si něco, co zůstávalo po tisíce let uložené pod zemí. My jsme podobné zábrany neměli. Jsme přece muži vědy. Právo nálezce nám umožňuje vzít si všechny předměty, které objevíme. V našem případě nejde o krádež, ani o zhanobení hrobu. Vše, co najdeme, poslouží ke studiu zaniklé kultury starověkého Egypta.
Jeden z Arabů zvolal, že při práci narazili na nějakou překážku. Dostal jsem příležitost prozkoumat jako první, oč se jedná.
Opatřně jsem setoupil do výkopu, hlubokého několik metrů. Jak se lano napínalo, začínal jsem být nervózní. Pod nohama se mi drolila hlína a písek, odpadávající ze stěn jámy, mi létal do očí. Lano se náhle roztočilo a já na moment ztratil kontrolu nad svým děsivým sestupem do hlubin.
Díky bohu, že má anabáze netrvala dlouho. Z výšku necelého metru jsem dopadl na zem a zavrávoral pod tíhou objemného batohu, plného nezbytného náčiní. Trhnul jsem koncem provazu a dal tak kolegům nahoře najevo, že vše je v pořádku.
Zaslechl jsem křik Arabů a hlas prof. Wilsona. Vybízel mne, abych v potenciálně nebezpečné jámě dlouho neotálel. Existovalo nevelké, ale reálné riziko sesuvu půdy.
Rychle jsem sundal těžký ruksak a zkontroloval, zda je vše potřebné na místě. Klobouk mi seděl na hlavě nakřivo, tak jsem ho stáhl víc do čela. Upravil jsem si sako, oklepal písek z ramen a byl jsem připraven vyrazit.
Obezřetně jsem postupoval podél stěny výkopu, centimetr za centimetrem směrem k překážce, na kterou jsme narazili. Rostlo ve mě vzrušení, stejně jako strach z neznáma.
Začal jsem opatrně, kousek po kousku, odkrývat onu záhadu. Jemná vrstva písku byla velice světlá a na dotek horká, jak do ní už od rána pražilo nemilosrdné slunce.
Ukázalo se, že zmíněnou překážku tvoří rozměrná deska pokrytá hyeroglyfy. Spočívala v zemi, zaklíněná mezi kamením. Možná se jednalo o ztracený fragment něčeho většího.
Vytušil jsem však, že to není všechno. Neco mi říkalo, že to hlavní leží pár metrů pod námi a teprve to čeká na objevení.
Pokračovali jsme v kopání a dělnící po několika hodinách narazili na základy stavby. Pod nánosy písku se skrývala vrata. Objevili jsme vchod do hrobky!

17.4.1823
Hned nazítří jsme se ji vydali prozkoumat. Doprovázeli nás Ahmed a jeho syn Ramir.
Vchod do pyramidy byl celý zavátý, takže jsme nemohli ihned vejít. Po nějakou dobu trvalo, než dělníci odklidili písek.
Denní světlo, pracně pronikající do tisíce let staré stavby, zmizelo v hladovém, černém prostoru za pootevřenými vraty.
Členové expedice, v čele s prof. Wilsonem, vstoupili do vlhkého přítmí prastaré hrobky. Neušlo mi, že zdi jsou na omak nepříjemně teplé, skoro jako kdyby budova žila a dýchala. Hlavou mi bleskla bláznivá myšlenka, že vstupujeme do chřtánu spící šelmy, snad lva nebo šakala s rozevřenou tlamou.
Všude vládlo hluboké ticho a nikde se nic nehýbalo, jen prach tančil mezi mohutnými sloupy temné místnosti. Zář pochodní dopadala na tváře a těla vybledlých postav, bohů a démonů starověkého Egypta, kteří ožívali před našima očima na nástěnných malbách. Z kamenných stěn sálu vystupovaly podivné znaky, teprve čekající na rozluštění.
Cesta do hlubin pyramidy byla ještě užší než předchozí chodba vyzdobená hyeroglify a tentokrát jsem pocítil nejen vlhko, ale i chladno. Nepříjemný a mrazivý chlad, který sem vůbec nepatřil.
Vzduch začínal být cítit zatuchlinou. Jenže tahle byla jiná než ta, která táhne ze zetlelých těl nebo z bahna a hlíny.
Stěny tunelu tvořily holé cihly, spojené hutnou maltou. Chodba stoupala stále výš a výš, podlaha pod našim nohama se proměnila v nebezpečnnou strmou plochu. Pohyb v tak stísněném prostoru nám brzy začal činit potíže. Blížili jsme se ke královské komnatě.
Prof. Wilson obezřetně zkontroloval každý schod i každý tmavý kout. Bál se, abychom nespadli do pasti. Stavitelé pyramid byli velmi vynalézaví a nic neponechávali náhodě.
Zhanobit hrob krále se považovalo za hrdelní zločin a ten, kdo tak učinil, na sebe přivolal hněv bohů a s ním téměř jistou smrt. S hrůzou jsem si uvědomil, že my nyní děláme to samé. Možná, že si svým bezbožným počínáním koledujeme o krutý trest!
Socha, kterou jsme objevili v jedné z tmavých komnat, stála na vysokém podstavci ze zašlého mramoru, protkaného drobnými krvavými žilkami. Kdysi byla vyrobená ze zářivého bronzu, ale nyní ji pokrývala silná, nazelenalá vrstva rzi. Odhadl bych, že mohla pocházet z období deváté nebo desáté dynastie.
Obdivovali jsme dílo v klasickém stylu starého Egypta: poněkud strnulá, velice sošná postava muže v jednoduchém sporém oděvu, korunovaná nápadnou pokrývkou hlavy, s rukama zkříženýma na prsou, třímající žezlo a hůl. Pravděpodobně šlo o zobrazení krále, jemuž hrobka náležela.
Pozlacená tvář sochy byla obrácena směrem ke vchodu do komory, tedy přímo k nám. Zdálo se mi, že jeho nevidoucí oči nás pozorují. Na rtech mu ulpěl slabý náznak úsměvu.
Avšak protože socha byla stará a rezavá, působil její obličej velice nepříjemným, až chorobným dojmem. Vzpoměl jsem si na pověst o bohu podsvětí jménem Osiris, který měl mít také zelenou tvář, poznamenanou prsty hniloby.
Našli jsme komoru, kde se nacházel zapečetěný, bohatě zdobený safkofág s mumifikovaným tělem neznámého faraona. Hlava mrtvého však z nějakých důvodů chyběla. Zdálo se, že byla oddělena od těla nějakým ostrým předmětem, pravděpodobně mečem či sekerou.
Netušili jsme, kdo a proč zhanobil panovníkův hrob, ani co se stalo s faraonovými ostatky. Nabízela se hypotéza, že hrobku vykradli lupiči. Ale neobstála před naší logikou. Proč by v tom případě nesebrali zlato, nestrhli náhrdelník z hrdla a z rukou náramky? Místo toho, aby si zloději přivlastnili šperky mrtvého, mu usekli hlavu!?
Hrobka byla zapečetěna a nikdo do ní neproniknul. To nemohli být vykradači hrobů, ne. Prof. Timothy se mýlil!
Ačkoli všech šest členů naší výpravy tvoří odborníci z Oxfordské univerzity, s něčím takovým jsme se dosud nikdy nesetkali! Netušili jsme, co si počneme. Ve vzduchu viselo nebezpečí.
Objev doprovázel šok. Mumie připomněla každému z nás, že i tělo je chrám a dá se také vyplenit i zničit. Ostatky krále skončily jako vykradená budova, odkud kdosi odnesl všechny poklady a násilím odhalil vzácná tajemství tam uvnitř…
Budeme pokračovat ve výzkumu pyramidy a přilehlých staveb. Prof. Timothy pracuje na rozluštění nápisů. Doufáme, že časem se nám podaří získat více informací.

23.4.1881
Ramir zmizel. Dozvěděl jsem se to dnes ráno do svého nosiče zavazadel. Otec ho pohřešoval už od včerejška.

24.4.1881
Ahmed včera večer odešel z tábora. Vydal se hledat nezvěstného syna. Nevíme, kdy se vrátí.

30.4.1881
Byla jasná a studená noc, veřery bývaly v poušti nadmíru chladné. Uprostřed pusté krajiny stál náš skromný tábor tvořený několika stany, sám uprostřed šeptajících písků.
Všude vládla tma a přestože mne na podvečerní vycházce doprovázel můj sluha, připadal jsem si jako poslední živý tvor na této planetě. Zvláštní, jaké triky vám umí připravit dlouhý pohled do holé černé oblohy, do hlubin vesmíru.
Večery jsem strávil většinou sezením u ohně, s rozepsanými poznámkami na klíně. Byl jsem asistentem prof. Wilsona a mým úkolem bylo pečlivě zapisovat průběh vykopávek.
Z nápisů na desce se nám podařilo získat kusé poznatky o dosud neprozkoumané oblasti na západ od údolí králů. Podle výzkumů doktora Miltona by se zde mělo nacházet pohřebište vládců ze desáté dynastie. Co se týká faraonových ostatků, prozatím se nám nepodařilo odhalit jeho totožnost.
Trosky zádušního chrámu bezejmenného krále nabízely obraz zmaru. Mezi námi panovala depresivní atmosféra, umocněná zmizením Ramira.
Něco mi říkalo, že už jsem tu kdysi dávno byl. Čísi hlas mi našeptával, že naše počínání je špatné. Neměli bychom budit mrtvé.
Šepoty v písku utichly, anebo se ozývaly jen v mé hlavě? Nerozuměl jsem jejich slovům, stejně jako jsem nerozuměl hyeroglyfům napsaným na zdech.
Jusuf, můj nosič zavazadel, se zastavil a ukázal na místo, kde se skalnatá rokle potápěla do večerní temnoty modré barvy. Jestli jsem viděl to samé co on, pak někdo utíkal do pouště.
I když to zní šíleně, za soumraku jsem nedokázal rozeznat, zda je to člověk či zvíře.
Pobídl jsem Jusufa, aby přidal do kroku a rychle jsme se vrátili k ostatním. Vládla už tma a na takovém místě jsme se necítili v bezpečí.
Nikomu jsem o tom neřekl. Nechtěl jsem je vystrašit.
Usínal jsem s nepříjemným pocitem, že nás někdo sleduje. Okolo tábora se pohybují šakali.

2.5.1881
Prof. Timothy přeložil část nápisu, psaného v hyeroglifech. Obsahoval důležité informace o totožnosti krále, pohřbeného v pyramidě.
Faraon Ahmose, zvaný veliký, pocházel z 10 dynastie, která vládla ve starověkém egyptě více než 2000 let před naším letopočtem. Prof. Wilson prohlásil, že stojíme na prahu velkého vědeckého objevu!
V profesorově překladu se však vyskytovaly nějaké nejasnosti, které se nám nepodařilo rozluštit.
Egypťané nepoužívali při psaní samohlásky. V jejich jazyce pro ně převážně neexistoval žádný ekvivalent, takže některé pasáže textu pro nás zůstávaly záhadou.
O hyeroglifech dosud víme velmi málo. Toto složité písmo údajně vzniklo ve třetím tisíciletím př. n. l. v období spojení dvou veklých říší, Horního a Dolního Egypta. Pro Egypťany představovalo posvátné znaky. Věřili, že je vytvořil dobrotivý bůh Thovt.
Podařilo se nám rozluštit také větší část textu, zaznamenanou na stěnách pohřební komory, jež hovořil o jistém božstvu z podsvětí.
Jméno boha znělo Anubis, aneb "ten, který jest nad horami." Náležel mu také titul "ten, který jest na místě balzamování." Bůh býval zobrazován jako člověk s hlavou psa či šakala.
Kult byl nejvíce zakořeněn v v Horním egyptě, kde ležel Anubisův kraj a jeho hlavní město Kynopolis, neboli město psa.
Bral zesnulé do záhrobí a doprovázel je na cestě ke trůnu boha Osirise. Když byli jejich duše souzeny, vážil srdce mrtvých proti peru okřídlené bohytě Maat, peru pravdy.
V mytologii Anubis ochraňuje mumie před vykradači hrobů. V podobě hlídacího psa byl strážcem hrobek, kde dlí zesnulí a jeho magická moc chrání jejich ostatky před znesvětcením.
Kněží či čarodějové, kteří prováděli mumifikaci, nosili děsivé masky na počest svého boha. Anubis byl mistrem všech mumifikačních rituálů a technik, které balzamovači praktikovali na mrtvých. Představil jsem si podivnou postavu kněze, jehož tvář se skrývá za maskou psa. Šla z toho hrůza.
Anubis nebyl však pouze bohem hrůzy, ale i bohem obnovy. Byl rovněž bohem naděje, protože mohl vrátit život mrtvým. Stal se strůjcem znovuzrození člověka.
Běhal mi mráz po zádech při pomyšlení na tu strašlivou dobu, která nás dělila od mrtvého krále Ahmose a jeho pozůstatků, které zůstávaly po celá tisícíletí ukryty společně s nezměrnými poklady v jeho hrobce, zaváté pískem času.
Byl jsem se podívat na mumii. Přenesli jsme ji do stanu prof. Wilsona, spolu s ostatními cennými předměty. Ležela klidně jako vzácný exponát v muzeu, pečlivě uložená ve dřevěné bedně, připomínající rakev. Faraon by si asi zasloužil lepší příbytek. Ale co mohl namítat!?

3.5. 1881
Našli jsme tělo našeho průvodce Ahmeda, zahrabané v písku u paty pyramidy. Hlava chyběla.

4.5.1881
Muži, které jsme najali v Káhiře, tu odmítají zůstat. Říkají, že nebudou pokračovat, ani kdybychom jim zaplatili dvojnásobek smluvené ceny. Dějí se tu divné věci a oni chtějí odejít. Už si nepřejí pokračovat ve výkopech. Bojí se, že by mohli probutit spící zlo, které klidně spočívá pod nánosy písku.
Mr. Henry se je pokoušel přemluvit, jenže marně. Arabové vykřikovali slova jako "kletba" a "smrt". Obvinili nás, že neseme vinu za Ahmedův hrozný konec.
Henry se prudce ohradil, ale tím jen přiléval olej do ohně. Arabové, nepříčetní hněvem, nechtěli nic slyšet!
Opustili nás a my jsem zůstali sami v cizí zemi, sami v nepřátelské, rozžhavené poušti. Nechali nám jen několik velbloudů a nedostatečnou zádobu vody.
Zmizeli tak rychle, že zapoměli na mzdu. Ani si nevzpoměli na peníze, které jim dlužíme. To dokazovalo, jak velký museli mít strach.
Zůstali jsme stát s prázdnýma rukama a radili jsme se, co přijde dál. Někteří z nás, včetně mne, by rádi následovali příklad Arabů. Museli jsme rozhodnout, co podnikneme.
Prof. Wilson rezolutně zamítl návrat do Káhiry. Budeme nadále pokračovat ve výzkumech.

6.5.1881
Nemohli jsme utéct před naším záměrem. Dostali jsme se při bádání tak daleko, mnohem dále, než jsme předpokládali. Tohle nás nezastaví!
Nebyl to snad test odvahy? Jestli teď couvneme před nebezpečím, tak to znamená, že jsme vyrazili do Egypta nadarmo.
Navštívili jsme prastaré ruiny poblíž Ahmoseho pyramidy. Hypotéza Dr.Miltona byla chybná. Nešlo o hrobky královských manželek, jak jsme se domnívali.
Tyčila se před námi vysoká, zvětralá zeď chrámu boha mumií, který nezná slitování s vetřelci!
Nemohu se dočkat, až se vrátíme do Oxfordu. Toto ohavné místo mne užírá. Nenávidím temnotu, staré chrámy a podivné znaky, napsané na zdech mnoha budov. Kroutí se jako hadi a zatím je nikdo nedokázal rozluštit. A já ve skrytu duše doufám, že ani nedokáže. Kdo ví, jak hroznou historii by nám vyprávěly.
Zamířili jsme do velké budovy, připomínající chrám či mauzoleum. Vše se necházelo v dezolátním stavu.
Stěny stavby byly pokryté zachovalými hieroglyfy. A znovu to samé jméno - Anubis.
Psí bůh byl všudypřítomný. Začal jsem pochybovat o tom, zda jeho uctívání někdy skutečně ustalo. Anubisův kult zakořenil i v antickém světě, podle některých zdrojů se mu podařilo přežív až do dob křesťanství. Řekové jej ztotožňovali s bohem Hermem. Jenže co když se mu nějakým zázrakem podařilo přežít až do dnešních dní!?
Podivné byly rituály starého Egypta, ještě podivnější však byly činny zvrácených kněží a balzamovačů mrtvol.
Pod menšími budovami, sloužících nejasnému účelu, jsme našli složitý systém chodeb. Jsou v nich uloženy stovky mumií, lidských i zvířecích. Nejpodivnější je však to, že všechny nálezy nesou nějakou stopu rituálního znetvoření. Jedna z nich je obzvlášť odporná - vyschlé tělo velké kočkovité šelmy, k jehož krku je přišita lidská hlava.

11.5.1881
Dr. Norman se pohřešuje. Naposledy byl spatřen, jak vstupuje do hrobky, kde jsou uloženy zdeformované mumie. Musím odsud pryč! Co nejrychleji dříve, než se stane něco strašného!!!

12.5.1881
Prof. Wilson zorganizoval záchrannou výpravu, jež měla za úkol nalézt ztraceného člena naší expedice. Existovalo riziko, že při průzkumu stavby mohl spadnout do pasti, či zůstal uvězněn v kluzkých tunelech a byl pohřben pod troskami.
Museli jsme jej najít! Pořád ještě existovala šance, že Dr. Norman je naživu.
Chaotickou změtí zdiva a pobořených sloupů jsme se propletli na vnitřní dvůr stavby, plný zvětralých kamenných kvádrů se jmény mrtvých faraonů.
Nesnesitelný pocit nebezpečí naplňoval všechny prostory podzemního chrámu a vybízel nás, abychom utekli, dokud je čas. Nedbali jsme na něj. Naše pocity byl lhostejné.
Stáli jsme na místě, kde byl pohřešovaný naposledy viděn. Henry vykřikl Normanovo jméno, ale z němé temnoty nepřišla žádná odpověď.
Na svatá místa egyptského kultu mrtvých nikdy nesmělo proniknout světlo. Proč, to se můžeme jenom domýšlet. Možná to mělo nějakou souvislost s ďábelskými bytostmi, které sídlí v podsvětí. Pohanští démoni si hnusí sluneční paprsky a den, protože životodárná zář slunce je zabíjí.
Světlo plamenů tančilo na zdech a kolem mne ožívala monstra ze starého Egypta, odporná na pohled se svými hlavami šelem či plazů.
Postupovali jsme stále níž, zákruty klikatého tunelu se točily sem a tam jako had. Mumie na nás zíraly prázdnými očními důlky.
Byly jsme vetřelci v jejich světe ticha a prachu, který po celé tisíce let zůstával nezměněn. Naše výzkumy narušily jejich blažený spánek na věčnosti. Napadlo mne, že za to možná zaplatíme.
Trest pro vykradače hrobů musí být horší než smrt! O to se Anubis rád postará.
Smrdutý vzduch páchl jako hlína a já jsme se v něm málem udusil. Nemohl jsem dýchat! Přitiskl jsem si kapesník na tvář, ale moc mi to nepomohlo.
Vstoupili jsme do haly, která mi svou velikostí vyrazila dech. Obrovská jeskyně v horském masivu musela být dílem přírody.
Ze stropu sálu, utopeného ve stínu, se ozýval křik netopýrů. Vyplašily je plameny pochodní.
Trhlina, zející v jedné z stěn krypty, odhalovala smrtelně nebezpečné pozůstatky schodiště, vedoucí hlouběji do podzemí. Rozpadající se stupně strmě klesaly do propasti a poté mizely v temnotě. Kdo by se chtěl hrabat v proklatých základech monstrózního mauzolea!? Možná nějaké zvíře nebo mrchožrout - lépe řečeno nějaký primitivní tvor co nemá oči, co si libuje v temných, horkých a špinavých tunelech, plných lidských kostí.
Nemohl jsem si nevšimnout, že na zdi zalité světlem pochodně je mezi malbami konvenčních postav vyobrazen jakýsi bůh či démon ve zrůdné velikosti. Nepochyboval jsem, že jde o obyvatele této ohavné stavby.
S obavami jsme sledovali, jak vůdce naší výpravy otevírá tlumok, vytahuje pevně svinuté lano a rozmotává je. Chystal se pokračovat v průzkumech na vlastní pěst!
Přemlouvali jsme jej, aby s tím přestal. Bylo to příliš nebezpečné. Prof. Wilson se nám vysmál. Trval na tom, že se spustí do dalšího poschodí. Netušil, že jeho odvaha se mu stane osudnou.
Lano povolilo a on se zřítil do děsivé hlubiny pod námi. Nemohli jsme mu pomoci. Bylo pozdě.
Uslyšeli jsme jeho křik a pak jsme mohli jen bezmocně sledovat, jak konec provazu mizí v černé propasti.
Tehdy jsem se smál, kvílel jsem hysterickým smíchem, když profesor dopadl na zem a umíral v louži vlastní krve. Ani jednou mne nenapadlo, že bych s tím měl přestat. Kolegové na mne zírali jako na blázna.
Zhroutil jsem se na kolena, pár metrů od rozšklebené trhliny ve stěně. Nedokázal jsem se ovládat!
Měl jsem pocit, že cosi se pohnulo ve stínech hrobky, ale to se mi určitě jenom zdálo.
Někde pod námi se nacházelo další podlaží - možná jedno z mnoha takových - ale my jsme už nechtěli pátrat dál. Prof. Wilson byl mrtvý a Dr. Norman pravděpodobně také.
Zjistili jsme hroznou věc - někdo nařízl lano! Podezírali jsme Araby, ale nemohli jsme nic dokázat. Co když se nám chtěli pomstít? Vinili nás přece za Ahmedovu smrt!
Tu nebezpečnou hrobku jsme nikdy neprozkoumali, a jsem za to neskonale vděčný! Věřím, že kdybychom pokračovali v průzkumu, jsme všichni mrtví!

13.5.1881
Bez prof. Wilsona nemůžeme uzavřít náš výzkum. Expedice se zasekla na mrtvém bodě. Nevíme, co bude dál.

14.5.1881
Dr. Milton se rozhodl ukončit expedici o celý měsíc dříve, než bylo původně naplánováno. Půlka tábora je nezvěstná a nám nezbývá nic jiného, než se vrátit do Anglie bez důkazů.
Ačkoli nikdo z nás si to nechtěl připustit, omráčil nás strach. Na místo rozumných úvah nastoupila instinktivní hrůza z neznáma a bez vědeckých poznatků přišly ke slovu hloupé pověry. Vypadalo to přece tak logicky, ukončit expedici kvůli smrti prof. Wilsona. Ale ve skutečnosti jsem ji ukončili, protože jsem se prostě a jednoduše báli pokračovat dál!
Zbývalo zabalit naše vybavení plus pár osobních věcí. Samozřejmě jsme se museli postarat i o nálezy.
Opět jsem se byl podívat na mumii. Ležela ve stanu prof. Wilsona a čekala, až ji někdo přemístí k nákladu. Všechny nálezy musely být během dneška pečlivě zabaleny a naloženy na vůz. Vracíme se do Káhiry.
Vtom jsem ucítil něco povědomého. Pod stanem panovalo zlověstné šero a ve vzduchu ztěžklém horkem viselo to, co jsem znal z mnoha výkopů na opuštěných hřbitovech prvních osadníků v Nové Anglii - nechutná, nasládlá vůně těla v pokročilém stadiu rozkladu.
Vykřikl jsem leknutím, když jsem roztřesenýma rukama otevřel faraonův sarkofág.
Tělo v rakvi patřilo Ramirovi. Jenže už to nebyl on. Jeho hlava byla nahrazena seschlou, mumifikovanou hlavou psa, starou bůhví kolik století.
Hlava byla chirurgicky přesně přišita ke krku. Netušil jsem, kdo mohl udělat něco tak šíleného.
Můj křik přivolal kolegy. V hrůze jsme zjistili, že králova mumie zmizela. Někdo ji ukradl? Nebo Ahmose odešel sám!? Směšné! Mrtví přece nemůže chodit. A kdyby mohl, neviděl by kam jde, protože nemá hlavu.
Tu mrtvolu s psí hlavou jsme nechali ležet tak, jak jsem ji našli. Nikdo se jí neodvážil dotknout!
Ve stanu prof. Wilsona zůstaly ještě další nálezy, ale na nich nám nezáleželo. Odjeli jsme tak rychle, jako kdyby za námi hořelo.
Už tím nechceme mít nic společného. Ne potom, co jsme objevili Ramirovo zohavené tělo.

18.5.1881
Již po několik dní putujeme stereotypní, vyprahlou krajinou. Máme málo vody a den za dnem nám ubývá nejen síla pokračovat dál, nýbrž i odvaha čelit podivným událostem, které se odehrávají kolem nás.
Zmizení Ahmoseho mumie si nedokážeme nijak vysvětlit. Hrůza se vznáší nad naším táborem.
Propadli jsme bludům o černé magii a o úděsných rituálech kněží z dekadentní, úpadkové éry starověkého Egypta, kteří přišívali k lidským tělům zvířecí hlavy a obráceně dělali to samé.
Ramir se změnil v takového tvora. Věřil jsem, že stejný osud stihne i tělo prof. Wilsona, ponechané v temné trhlině krypty na pospas ohavnému bohu mumií.
Za naší zbědovanou karavanou se táhle smečka šakalů a perou se o zbytky z jídla.
Jsou to vyslanci boha mrtvých s hlavou psa, kterého staří Egypťané nazývali Anubis.

20.5.1881
Možná začínám být paranoidní, anebo na mne neblaze působí příliš dlouhý pobyt v nepřátelské poušti a hlasité vytí šakalů za nocí. Mám pocit, že nás někdo sleduje.

25.5.1881
Nebyl jsem paranoidní! Měl jsem pravdu.
Nacházeli jsme se blízko hlavního města. Díkybohu bude našemu utrpení v nehostinné poušti už brzy konec. Do Káhiry nám zbýval jenom jeden den cesty.
Před námi se rozprostírala Gíza, tajuplné pohřebiště králů žhnoucí v rudé záři zapadajícího slunce. Stačilo pár hodin jízdy, stačilo překonat jen pár kilometrů a byli bychom v bezpečí.
Jenže neúprosný čas hrál proti nám. Padala tma a bylo jasné, že dojít do města už nestihneme. Museli jsem přenocovat v ponuré nekropoli.
Rozbili jsme tábor ve stínu pyramid, vysokých monumentů věčnosti. Rychle se stmívalo.
Trápila mne žízeň a únava, ale usnout jsem nemohl. Zdráhal jsem se uložit ke spánku také z jiného důvodu. Měj jsem obavy o své kolegy. Co když ani tady nejsme v bezpečí?
Očekával jsem, že zlo nám půjde v patách přes všechna starověká pohřebiště, zavátá pískem pouště...
Zdálo se, že v tomto pustém světě ozářeném měsícem se nepohnul ani jediný živý tvor. Hrůzou jsem si málem rval vlasy. Nade mnou se tyčila na mohutném podstavci sfinga, ve světle vycházejícího měsíce bílá a zářivá. Zdálo se mi, že se baví mým zděšením. Sfinga se usmívala. Ale nic veselého v jejím strnulém úsměvu nebylo, to v žádném případě.
Arabové ji nazývali Abu-Hol, neboli otec hrůzy. Napadlo mne, že jde o velmi příhodné jméno pro bájnou obludu, která dávala lidem záludné hádanky a když jí nedokázali odpovědět správně, zabíjela je.
Blesklo mi hlavou, proč jsme se museli utábořit zrovna tady. To nemohl Dr. Milton vybrat nějaké jiné místo!?
Nebo v tom byla snad čirá zlomyslnost vyšších sil, že musíme - polomrtví hrůzou z neznámého vraha, který mrzačí mrtvoly svých obětí - snášet nervy drásající pohled té obrovské neživé kamenné nestvůry s tváří ženy a tělem lva!?
Pouze úpadková kultura Egypta v posledních letech své bývalé slávy mohla zplodit něco takového. Představoval jsem si, jak zkažená civilizace úpí v posledním tažení a vše nelidské se dostalo na svobodu.
Vzpomněl jsem si na podivnou, groteskní mumii se tělem velké kočky a s lidskou hlavou, kterou jsme našli v podzemí pod ztracenou pyramidou. Co když je sfinga sochou podobného tvora, či spíše zrůdy, která kdysi žila a dýchala!?
Ještě před pár týdny bych tak šílenému nápadu nikdy nevěřil, ale události minulých dní mne naučily popírat logiku a klást si otázky ohledně svého zdravého rozumu. Nic tu nedávalo smysl! A ani nemohlo, protože jsem měl podezření, že jsem se už dávno zbláznil a vše kolem mne je jenom strašný sen, vyvolaný horečkou z úpalu.
Zdála se mi noční můra, ve které jsem viděl faraonovu mumii, jak si v nejistém, opilém úhlu přidržuje na krku Ahmedovu hlavu. Špinavé, zteřelé obvazy vlající na bezhlavém těle potřísnila rudá krev, hrozivá na pohled.
Ahmedovy mrtvé oči se pohnuly a já poznal, že slepá mumie mne zpozorovala.
Vrávoral jsem dlouhou, temnou chodbou, hluboko v podzemních prostorách Anubisova chrámu. Ahmose mne s každým krokem doháněl! Nemohl jsem mu utéct!
Ve chvíli, kdy ke mě děsivá chodící mrtvola natahovala vychrtlé ruce, podobné supím pařátům, jsem se s trhnutím probudil. Uvědomil jsem si, že někdo mne drží za ramena a cloumá se mnou.
Poznal jsem rozrušený obličej Dr. Miltona. Přiškrceným hlasem zašeptal, že někdo cizí je v táboře.
Vyskočil jsem z lůžka a popadl pistoli. Prof. Timothy už byl vzhůru. Zbývalo vzbudit Henryho.
Plížili jsme se k místům, kde spal. Pevně jsem svíral nabitý revolver. Dr. Milton měl také připravenou zbraň. Timothy si vzal alespoň lovecký nůž, aby nezůstal s prázdnýma rukama.
Netušili jsme, co tam najdeme. Co když je Henry mrtvý a na jeho místě leží nějaká znetvořená mumie z pekelného chrámu boha podsvětí, který jsme si ani netroufli pořádně prozkoumat!?
Ačkoli tábořiště zůstalo tiché a nikde se nic nehnulo, vycítil jsem, že tu nejsme sami. Kdosi nás sledoval, ale zatím se neodvážil zaútočit. Zvíře, či vetřelec, se skrývalo mimo chabý dosah měsíčního svitu...
Henry byl naštěstí v pořádku, jak jsme se záhy přesvědčili. Jenže celý rozespalý vůbec nechápal, co se to děje. Nedokázal uvěřit, že někdo - anebo spíš že něco, něco obludného, nás pronásledovalo až sem.
Timothy vyhlédl ven, aniž by zpozoroval cokoli podezřelého. Falešný poplach?
Nehodlali jsme se dát ukolébat ke spánku. Tma v nás vyvolávala strach a nedůvěru, proto jsme navzdory varování profesora zapálili malou přenosnou petrolejku. Henry se pokusil skrýt slabý plamínek pod tenkou přikrývkou, staženou ze svého kavalce.
Seděli jsme ve stanu a modlili se, aby k nám světlo lampy nepřilákalo záludného vetřelce.
Zaslechli jsme, jak se někdo krade k nám. Po stěně sklouzl děsivý stín, který jsem v prvních vteřinách nedokázal nijak konkrétně popsat. Vzápětí se stalo něco strašného...
Látkou těsně vedle nás proniklo hrozivé ostří a část stanu v okamžiku rozpárala nová prudká rána sekery. A pak -
Někdy mám pocit, že jsem se zbláznil! Protože jsem viděl to zvíře, tu věc, která na nás zaútočila. Nebyl to člověk či hnijící příšera ze záhrobí, ale něco mnohem horšího: Muž s hlavou šakala. Anubis!?
Milton začal střílet! Chtěl jsem jej napodobit, ale ruce mne neposlouchaly. Prsty mi zmrtvěly hrůzou a já nedokázal stisknout spoušť své pistole, zkamenělý stejně jako ve zlém snu o faraonově oživlé mumii.
Mohl jsem se jenom bezmocně dívat, jak se k nám blíží démonická zrůda, ozbrojená velkou sekerou. V uších mi zněl dunivý smích sfingy.
Chladný noční vzduch ztěžkl vůni čerstvé krve.

30.5.1881
Vracím se do Anglie ve zuboženém stavu. Jsem v depresi. Mám sebevražedné úvahy a musím brát všechny ty hořké, nechutné prášky, které mi starostliví lékaři předepisují na uklidnění. Přežívám nekonečně dlouhé, beznadějné dny na vysokých dávkách laudana a opia.
Chtěl jsem své poznámky z tragické výpravy do Egypta roztrhat, jenže jsem si to zase rozmyslel. Musím psát dál! Musím to ze sebe nějak dostat, jinak se zblázním!
Stále slyším ohlušující rány z revolveru a vím, že prof. Milton neminul svůj cíl!
Když střelba utichla, opatrně jsme se přiblížili k místům, kde leželo tělo. Světlý písek pod ním zrudl horkou krví a pošetile mi blesklo hlavou, že bohové přece nekrvácí. A co víc - boha mrtvých nemůžeme zabít!
Ve starověké Gíze, uprostřed temné nekropole dávných vládců tisíce let zaniklého království, zemřel pouhý smrtelník. Jak jsem mohl být tak slepý? Strašlivě jsem se mýlil!
Byl to jeden z nás. Pod rituální maskou šakala se skrývala tvář Dr. Normana.


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 20.11.2017, 21:16:09 Odpovědět 
   Dobré, napínavé čtení. Krom pár překlepů jsem žádné chyby nenašel. Četlo se to dobře.
 ze dne 04.02.2018, 20:01:39  
   Doll: Děkuji moc, komentář mne potěšil. :)
 Šíma 10.11.2017, 19:33:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavé vyprávění. Až do samotného závěru jsem čekal, jak příběh dopadne. Hezky jsi vypsala atmosféru strachu a bezmoci. Výprava skončila nezdarem a každý ze čtenářů si může vybrat, zdali za to může bůh Anubis nebo někdo z jeho příznivců, který hlídal naleziště odkryté hrobky...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 11.11.2017, 20:20:11  
   Doll: Díky za přečtení a pěkný komentář. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Osud prostých o...
D. V. S.
Krvavé omilostn...
Paulus
JARO, LÉTO, POD...
petulin
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr