obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391726 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: CESTA DO YORKU ::

 autor Danny Jé publikováno: 10.11.2017, 17:46  
Kapitola 10-11
 

Kapitola Desátá



[ Königssee ]



Druhý den Thomas Bantley netrpělivě postával před hotelem už od půl jedné.


„Jste tu brzo,“ ozval se jemný hlas Kristine asi deset minut po půl jedné.
„Čekám tu na jednu zvláštní ženu,“ zeptal se s úsměvem na tváři.
„Jste vtipnej,“ dodala.
„Nuže?“
„Půjdeme?“ zeptala se.
„Víme kam?“
„Ovšem.“
„Pojďme tedy,“ ukázal Bantley k autu. Udělal krok, ale hlas Kristine ho vzápětí zastavil.
„Dneska nebudeme potřebovat auto,“ pronesla.
„A kam půjdeme?“ zeptal se.
„Domluvila jsem loď na projížďku po jezeru Königssee se zastávkou v Schönau am Königssee,“ odvětila.
„Kostel Svátého Bartoloměje?“
„Ano, znáte to tam?“
„Ne, ale paní Wendsová vyprávěla příběh ze svého mládí.“
„Matka Reilly.“
„Ano.“
„Tak vám určitě vyprávěla příběh z Berchtesgadenských kopců.“
„Ovšem.“
„Ta Helga. To byla moje matka,“ prozradila.
„Vážně?!“ podotkl a musel se pousmát.
„Tušil jste to?“
„Ani, trochu,“ odvětil a vzápětí se rozesmál.
„Samozřejmě. Takže tušil,“ šťouchla ho do ramene.


Zrovna procházeli ulicí Seestraße, která končila u jezera, když Kristine nabídla panu Bantleymu tykání. Byla to velmi vtipná situace. V momentě, kdy Kristine chtěla navrhnout tykání, Thomas Bantley měl, ve stejnou chvíli, stejný nápad. Zasmáli se a úsměvy, které se rozehrály na jejich tváři, byly známkou upřímné radosti, kterou oba právě prožívali.

* * *

U druhého mola byla zaparkovaná bílá loď s modrým pruhem. Podle výrazu Kristine a směrem, kterým se vydala, bylo zřejmé, že to je naše loď.

„Jsi tu včas, Kristi,“ ozval se postarší pán s čepkou na hlavě. Vypadal přesně, jak ty kapitáni z třicátých let. Bylo to úsměvné.
„Chodím včas,“ dodala.
„Dobrý den,“ Bantley pozdravil v němčině, aby to nebylo nezdvořilé.
„Můžete mluvit anglicky,“ ozval se kapitán.
„To je můj strýc Herbert,“ představila ho.
„Thomas Bantley.“
„Teď už Thomas,“ upřesnila Kristine.
„Jako můj nejmladší syn,“ ozval se znovu kapitán.
„A můj druhý bratránek je Richard,“ doplnila.
„Tak pojďte na loď,“ pobídl nás.

První nastoupila Kristine, která se hned zastavila na přídi a počkala, až projde Thomas. Když prošel, nastoupil i strýc Herbert a uvolnil lano.

„To jsi musela zařídit už včera večer, že?“ zeptal Thomas.
„Ano,“ odvětila.
„Jsi samé překvapení,“ dodal Thomas.

Kristine se jen usmála a ukázala rukou směrem na kapitánský můstek. Tomas kývl a po schůdkách pokračoval dál.

[ „Neřekla jsem, že je starší, promiň,“ šeptla Kristine, když procházel strýc Herbert.
„To je v pořádku, zlato. Je to přece jen výlet,“ dodal chápavě.
„Asi, jo.“
„Asi, jo?“
„Někdy ti to vysvětlím.“
„Dobře,“ řekl a usmál se. ]



* * *

Thomas vyhlížel na velký vodní prostor před sebou.

„To je Königssee,“ spustil strýc Herbert.
„Pěkné,“ poznamenal Thomas.
„A to jsi neviděl všechno,“ přidala se Kristine.
„Takže můžeme?“ zeptal se Herbert.
„Určitě!“
„Plnou parou vpřed, kapitáne!“ zavelela Kristine se zdviženou pravicí.


Kapitán lodi strýc Herbert sáhl na páku a loď vyrazila…


* * *


[ Letiště Heathrow, Londýn ]


Když se Eric Rulmier rozloučil v mysli s Madelainne, rozhodl se vrátit do Kanady. Neměl potřebu se nadále zdržovat v Anglii, když žena, kterou miloval, opustila tento svět. Jedině, co mu po ní zůstalo, byly vzpomínky a fotka, kterou dostal od Elizabeth Rawnsové. A ještě ten dopis, který už četl nejméně třicetkrát. To všechno si odváží s sebou do Montrealu.

„Vítejte na palubě letadla British Airways,“ přivítala přicházející pasažéry sympatická letuška plynulou angličtinou.

Vzápětí totéž zopakovala ve francouzském jazyce.

„Merci,“ promluvil Rulmier a vstoupil do prostorného letadla. Vyhledal si své sedadlo a usedl do něho. Stejně tak jako desítky dalších, kteří obsadili volná místa.

* * *

Po patnácti minutách a přivítání kapitánem letadla Thierry Balcoubem se letadlo vzneslo. Eric Rulmier si pustil do sluchátek druhý koncert ruského skladatele Rachmanninova a usnul.


**

…stál jsem u velkého kamene. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl odejít, zastavil mě hlas.
„Už odcházíš?“

Otočil jsem se a uviděl muže s plnovousem v dlouhém rouchu. První, co mě napadlo, bylo - Ježíš?“ pak jsem zakroutil hlavou. „To není možné.

On jako by mi četl myšlenky.

„Proč by to nebylo možné?“
„Víš, na co myslím?“
„Ano.“
„Proč tu jsi?“
„A proč tu jsi ty?“
„Myslel jsem, že zde najdu klid a pochopení.“
„Proč hledáš pochopení zde. Nalezni ho ve svém srdci.“
„Mé srdce…věčnost…víš?“
„Rozumím ti, ale nepřemýšlej dnes o věčnosti. Snaž se co nejlépe prožít život tady a teď, na Zemi. V lásce.“
„A pak přijde věčnost?“
„Nepřemýšlej o věčnosti. To nejdůležitější je tady a teď.“
„Možná tady…,“ ukázal jsem rukou na dům. „…už si nevzpomínám, kde jsem ho viděl.“
„Proto zde hledáš klid a pochopení?“
„Možná, že mé srdce po tom touží.“
„Touhy lidského srdce a plány lidské mysli nemusí být vždy stejné jako plány lidské duše.“
„Odpovědi.“
„Jestli hledáš odpovědi, hledej je uvnitř svého srdce.“
„Madelainne.“
„Čas nevrátíš.“
„Vím, že čas nevrátím. Ani osud mi nebyl zrovna nakloněn.“
„Každá duše má svou cestu.“
„Přál jsem si ji ještě jednou vidět.“
„Je stále ve tvém srdci.“
„Ale to mi nestačí.“

Muž v rouchu udělal dva kroky vpřed a otočil se znovu ke mně.

„Odpovědi najdeš uvnitř svého srdce,“ řekl a vstoupil do proudu sluneční světla, který se zde objevil.

Odešel.


**


„Ale já jsem chtěl vědět víc!“

To už však Eric Rulmier vykřikl do prostoru před sebe, až se několik pasažérů otočilo k místu, odkud tento výkřik vyšel.

„Promiňte,“ omluvil se a schoval se za otevřený časopis.

Během chvilky se vše uklidnilo a lidé se vrátili zpět ke své činnosti.

„Kdo by nechtěl vědět víc,“ pronesl tiše hlas vedle něho.

Eric se otočil a uviděl ženu přibližného věku, jako byl on.

„Moc se omlouvám, jestli jsem vás vylekal,“ omluvil se přímo jí.
„To je v pořádku,“ usmála se a zlehka mrkla.
„Měl jsem sen a…,“ mávl rukou. „To nic.“

Podíval se do uličky a hledal letušku, aby si mohl dát něco k pití.

„Také mívám sny,“ spustila a znovu mrkla.

Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby mu to nepřipomnělo ty poslední chvíle s Madelline. Ona takhle občas mrkla, pomyslel si.

„Jaké?“ zeptal se.
„Ten včerejší sen byl hodně zvláštní. Stála jsem mezi dvěma stromy a sledovala jsem muže, kterého jsem milovala…,“ spustila. „…on se mi líbil hned, když jsem ho uviděla. Každý jsme však byli na jiném břehu řeky. Když na mě poprvé promluvil, cítila jsem se, jako kdyby mě pohladil anděl. Jeho slova byla plná hřejivé lásky, že jsem si myslela, že je to sen, ale nebyl. On byl skutečný. Stál tam a požádal mě o svolení mě doprovodit…“
„…a šla jste?“
„Ovšem. Kdo by odolal.“
„Vždyť jste ho pořádně neznala?“
„Kdybyste ho viděl a slyšel, jak mluví, šel byste s ním také,“ pousmála se a znovu mrkla.

Eric Rulmier měl pocit, že se mu to znovu zdá. To mrknutí. Jako by to byla Madelainne. Vždy, když byla plná radosti, takhle mrkla. Ne, to není možné, zavrhl to a znovu se zaposlouchal do vyprávění ženy sedící vedle něho.

„Ukázal mi svou loď…,“ pokračovala. „…a na ní se mě naposledy dotkl. Jeho ruce se dotkly mých rukou. Pohledem si mě změřil, a kdyby tam nestál ten muž u kormidla a ostatní dívky, jsem si jistá, že by mě políbil. Byl to však gentleman a jen se usmál. Popřál mi šťastnou cestu a brzké shledání, ke kterému bohužel už nedošlo. Myslela jsem na něj, i když jsem byla v cizí zemi. Stále jsem ho měla ve svém srdci…“


* * *

Eric Rulmier byl tak zabraný do vyprávění té ženy, že ani nepostřehl, že letadlo se blíží na přistání a kapitán žádá všechny cestující, aby se připoutali. Ještě, že zde jsou letušky, které opozdilcům kapitánův příkaz zopakovaly.


„Připoutejte se prosím!“ ozval se jemný hlas letušky.
„O, ano, samozřejmě,“ kývl a připoutal se.

Vzápětí se podíval vedle sebe, ale ta žena už tam neseděla. Zakroutil hlavou a podíval se do uličky, jestli někam neodešla. Ale všichni cestující seděli v sedadlech. Pochopitelně, letadlo přistává. Nedalo mu to a znovu se podíval před sebe i za sebe, jestli si nepřesedla. Přece nejsem, blázen, pomyslel si. Byla tady a vyprávěla mi svůj sen…

Zakroutil hlavou a čekal na přistání. Poté si odepnul pas a zeptal se cestujících za ním, jestli viděli tu ženu.

„Ale jakou?“ divili se.
„Ta s tím kloboukem, co seděla celou dobu letu vedle mě. Vyprávěli jsme si,“ vysvětlil.

Bohužel ji nikdo neviděl.

* * *

Eric Rulmier vystoupil z letadla a naposledy se ohlédl, jestli dotyčná žena nevychází z koridoru ven. Ne. Nikdo takový se neobjevil. Tak to byl asi jen sen, pomyslel si. Mávl rukou a před budovou letiště vyhledal taxík. Když do něho nastoupil, nedalo mu to a ohlédl se. V ten moment ji uviděl. Stála u barevného sloupu a jednou rukou mávala směrem k němu. V druhé ruce držela klobouk a její vlasy vlály. Už chtěl vykřiknout na řidiče taxíku, aby zastavil, když znovu zmizela. Zůstal po ní jen obrys, který se také rozplynul. Poznal ji. Byla to Madelainne.

Jak to, že jsem ji nepoznal v letadle? Ptal se sám sebe, když si vzpomněl na ten její příběh a došlu mu, že mu vyprávěla o nich. Ona byla Francouzska a on Němec. Každý na jiném břehu. A ta loď? To byl okamžik, kdy se loučili a ona odplula s dalšími děvčaty do Anglie, krátce potom, co je spolu s francouzskými partyzány vysvobodili z Rosselange.


Znovu se otočil, ale před budovou letištní haly se pohybovali lidé, které neznal. Madelainne byla už pryč.











Kapitola Jedenáctá



[ Königssee ]


Během půl hodinové plavby po jezeře Königssee se loď blížila k místu, o kterém bylo už tolik napsáno. Schönau am Königssee a impozantní stavba, kostel Svátého Bartoloměje.

„Tady určitě zastavíme,“ pronesla Kristine.
„Myslím, že tady Thomas, ještě nebyl,“ přidal se Herbert.
„Ovšem, že si zdejší okolí rád prohlédnu,“ dodal Thomas.

Loď zastavila u nejbližšího mola. Strýc Herbert vyhodil provaz a uvázal ho kolem sloupku, vystoupil na molo.

„Dám vám hodinu, pak se budeme muset vrátit,“ řekl Herbert.
„Děkuji, strýčku,“ poděkovala Kristine a vystoupila z lodi.
„Cítím tu takovou zvláštní atmosféru, plnou tajemství a kouzel,“ pronesl Thomas.
„Magie v Schönau am Königssee,“ pronesla Kristine s úsměvem na tváři.

Schönau am Königssee, bylo opravdu zvláštním místem.

„Pojď se mnou,“ pobídla Kristine Thomase.
„Jsem hned za tebou,“ ozval se a vystoupil také na dřevěné molo.

Kristine zamířila rovnou ke kostelu Svátého Bartoloměje.


* * *

U první lavičky se zastavila a bez jediného slova se posadila.

„Jsi unavená?“ zeptal se Thomas.
„Ani náhodou.“
„Tak proč jsi si sedla?“
„Ten pohled se mi líbí.“ Odvětila.
„Chápu.“
„Ne, to nemůžeš. Nevyrůstal jsi tu.“
„Dobře, nechápu,“ pousmál se. „Tak mě uč!“
„Co že?“ vyhrkla překvapivě. „Mám tě učit?“
„Jistě. Uč mě poznávat zdejší přírodu.“
„Takovou nabídku jsem ještě nikdy nedostala.“
„Myslím, že jsi také ještě nikdy nepotkala muže ze svého minulého života,“ dodal a usmál se.
„Ne. To máš pravdu.“

Chvilku ticha přerušil průlet několika ptáků.

„A co teď?“ zeptal se.
„Navrhuji se podívat tamhle!“ ukázala na molo.
„Tam?!“
„Nebo jinam.“
„Rád bych si prohlédnul celý kostel.“
„Dobře, tak pojď!“ vstala a rukou ho pobídla. „Jdeme!“
„Oukej,“ sykl Thomas a následoval energickou Kristine.

Když došli ke kostelu, Thomas několikrát vzdychl. Žasl nad impozantním uměleckým dílem, kterým kostel Svátého Bartoloměje samozřejmě byl.

„A kam mě zavedeš dál?“ zeptal se.
„Co třeba k místu, kde roste strom Poznaní,“ odvětila a udělal krok do strany.

Udělala to ve stejnou chvíli, co to udělal i Thomas. Srazili se. Setkali se pohledy a jeho ruka okamžitě vystřelila k ní. Nechtěl ji obejmout, ale měl v první chvíli strach, aby neupadla. Ona uvažovala stejně a dotkla se jeho boku. Znovu se na sebe podívali a bez rozmyšlení se políbili.

„Oh, promiň,“ ozvala se Kristine jako první a ucukla.
Oba se pustili.

„Ne, ty mi promiň celé tohle…,“ ukázal do stran. „…tenhle výlet je neuvěřitelný a nádherný a ty, jsi mladá krásná žena a já už…“
„…muž ve středním věku,“ dodala.
„Ano.“
„Je v tom problém?“
„Kristine je…já…“
„…hledal jsi mě přece?“
„Ano.“
„Jsem tady a jsem celá tvoje.“
„Já…“
„…moc nad tím přemýšlíš. Hoď to za hlavu!“ mávla rukou.
„Jsi moc…“
„…ztřeštěná? To jsem.“
„Chtěl jsem říct temperamentní.“
„To je z jiného pohledu totéž,“ poznamenala s úsměvem na tváři a chytla ho za ruku.

Thomas se nechal vést mladou Kristine, až ke břehu jezera.

„Vykoupeme se?“ vyhrkla.
„Nebude to studené?“
„Jen trochu.“
„Ne, to vážně odmítnu.“
„Dobře, ale já se vykoupu,“ usmála se a svlékla si triko.

V ten moment se Thomas zarazil a jeho oči se zastavily v jednom bodě…

* * *

Vzhledem k tomu, že tu nikdo nebyl, Kristine se svlékla do naha a skočila do jezera. Thomas sledoval její tělo ve vodě a podivné chování si vysvětloval, tím, že je opravdu mladá a nevybouřená. Takové setkání nečekal. Možná, že v hloubi duše očekával, že bude stydlivější a možná i klidnější. Chtěl by jí toho tolik říct, ale ona jako by si chtěla užívat volnosti.

Co opravdu čekala od tohoto setkání?

„Je to super!“ vykřikla směrem na břeh.

Její hlas přerušil Thomasovy úvahy, které se přelévaly z jedné strany hlavy na druhou.

„Věřím ti to,“ pousmál se.
„Musel bys to vyzkoušet,“ oponovala a pak několika tempy se přiblížila ke břehu.
„Jsem zvědavý, čím se utřeš.“
„Nebudu se utírat,“ usmála se a vylezla ven.

Její nahé tělo ozdobilo zdejší okolí. Thomas se jako správný gentleman otočil.

„Nemusíš se stydět,“ poznamenala a vzápětí zazněl její smích.
„To víš, jsem přece jenom…“
„…příliš konzervativní?“ přerušila ho. „Ano to jsi. Ale zvykneš si.“
„Všímavá.“
„Mám i spoustu jiných vlastností,“ dodala a začala se oblékat.
„A co ty tvé sny?“ zeptal se.
„Co je s nimi?“
„Co jsi vlastně očekávala od tohoto setkání? Myslel jsem, že si o nich popovídáme.“
„Ano, to uděláme.“
„A kdy?“
„Kdy budeš chtít.“
„Chtěl jsem, ale…“
„…já jsem skočila do vody. To prostě lákalo,“ znovu se usmála.
„Takže večeře?“ navrhl.
„Jo, to je dobrý nápad,“ souhlasila okamžitě.


Když byla Kristine oblečená, obešli celý komplex kolem kostela Svatého Bartoloměje. Na chvíli si sedli na lavičku, kde se Kristine svěřila Thomasovi o své první lásce, Johannu Klavo. Ten jí však po čtrnácti dnech nechal, ale jí to nevadilo. Uvědomila si, že nic netrvá věčně a od té doby si prostě jen užívá.

Pak se vrátili zpátky na loď, která je odvezla zpátky na břeh Königssee. Thomas poděkoval strýci Herbertovi, rozloučil se s Kristine a poté se vrátil do hotelu, kde byl ubytovaný.


* * *

„Je všechno v pohodě, Kristy?“ zeptal se Herbert.
„Jo, proč?“
„No, že jste neodešli spolu?“
„Jsme domluvení na večer.“
„Večeře?“
„Ovšem.“
„Tak ho nech také vydechnout, jsi příliš temperamentní, Kristine,“ pousmál se strýc Herbert.
„Jsem, jaká jsem,“ podotkla a zamávala na rozloučenou.
„Jako každý,“ dodal a sundal si čepici, kterou si strčil do pravé kapsy.

Ještě chvíli se procházel kolem lodi, když se pak připojil ke skupině ostatních majitelů výletních lodí…


* * *

Večer se Thomas a Kristine vypravili do restaurace. Setkali se na smluveném místě přesně v šest hodin. Thomas už tam byl deset minut napřed. Kristine přišla na čas.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ pronesl Thomas na uvítanou.
„Myslela jsem, že to se mnou vzdáš,“ poznamenala.
„A měl bych?“
„No, to já nevím.“
„Tak o tom ani nemluv,“ řekl a ukázal směrem k autu.
„Pojedeme autem?“
„Ano.“
„Kam mě to odvezeš?“
„Do Berchtesgadenu.“
„Co tam?“
„Recepční z hotelu, kde jsem ubytovaný mi poradil pěknou restauraci právě v Berchtesgadenu.
„Hm, to z ní báječně,“ pronesla nadšeně.
„Tak pojďme,“ pobídl jí Thomas k autu.

Úsměv vystřídal úsměv. Auto se rozjelo a Kristine spustila své vyprávění o Berchtesgadenu.

„Město Berchtesgaden není moc velké. Je to městys. Co jsem se dozvěděla, tak jméno města je složeno ze dvou názvů Perchta a Gaden. Perchta byla paní Perchta z Rožmberka, která byla zaslíbená Janovi z Lichtenštejna. Provdala se za něho, ale nebylo to šťastné manželství. Pro změnu Gaden znamená ohrazené bydliště. Z toho pak vznikl název Berchtesgaden.“
„No, páni. Studovala jsi historii?“ zeptal se Thomas.
„Mám ráda záhady.“
„Záhady?“
„Paní Perchta je ztotožňována s Bílou paní rožmberskou.“
„Vážně?“
„Ano.“
„A kde si tyto mýty četla?“
„Něco v kronice Berchtesgadenu a něco i v Sagenweltz des Berchtesgadener Landes.“
„Co to je?“
„Ságy Berchtesgadenského kraje.“
„A co je támhle?“ ukázal mezi problikávající světla.
„Samozřejmě, že Berchtesgadenské Alpy, které obklopují celé město,“ odvětila.
„Co máš za školu?“
„Bavorskou administrativní školu.“
„A co ten zájem o historii?“
„To nějak vyplynulo časem,“ odvětila.

Thomas lehce pokynul hlavou a zařadil se do odbočovacího pruhu. Později se dostal ke františkánskému kostelu, kde odbočil do protější ulice, tu projel a za rohem zaparkoval.

„Už jsi tu byl?“ zeptala se vykulená Kristine.
„Ne.“
„No, že jsi sem zajel, jako bys to tu znal.“
„Nechal jsem si cestu vysvětlit.“
„Ale přece?“
„I ty Huberte?!“
„Huberte?“ podivil se Thomas.
„Jestli já jsem Rose, tak jsi Hubert a pokud si pamatuji, tak Hubert byl Němec.“
„Ale já jsem ti neřekl, že Hubert byl Němec.“
„Aha. To je teda zvláštní, jak to vím.“
„Možná sis poskládala různé střípky, které se ti objevují ve snech,“ vysvětlil Thomas.
„Asi ano,“ šeptla Kristine.
„Uvědomila sis to a hlavně jsi tomu uvěřila.“
„Umřela jsem.“
„To každý z nás alespoň jednou už zemřel,“ dodal Thomas.
„Zřejmě,“ podotkla.

Od té chvíle byla zaražená a na její tváři se objevil úsměv, až když číšník přinesl bavorské pivo.


* * *

Po večeři, která se skládala z místní speciality Frankische Oliva´s Pork si Thomas objednal další nealkoholické pivo.

„Já si dám také ještě jedno, ale tohle,“ ukázala číšníkovi na svůj půllitr, kde byla značka bavorské pivnice.
„Dobře,“ kývl číšník a odešel.

Thomas se usmál a pozoroval, jak si Kristine hraje s prsty. Kreslila nějaké symboly na ubrus a tvářila se u toho jako by měla svůj svět. Vypadalo to legračně.

„Co je?“ všimla si mě.
„Koukám.“
„Hraju si.“
„Co kdybys se mnou odjela do Copmanthorpe?“
„Do Co…man…co?
„Do Copmanthorpe.“
„Kde to je?“
„V Anglii.“

Kristine se chvíli zamyslela a pak povídá: „Matka zemřela, otce neznám a sestra, která bydlí v Mnichově na mě kašle, takže asi jo.“
„A co ten tvůj exmanžel?“
„Co je s ním?“
„Kdo to vůbec byl?“
„A je to důležité?“
„Jsi mladá a už jsi rozvedená…“
„…zamilovala jsem se, vdala jsem se, ale pak jsem ho viděla s jinou.“
„Byl ti nevěrný?“
„Nevím, jestli byl, ale když jsem ho viděla, jak se mucká s jinou, tak jsem mu prostě dala do držky a řekla, že se rozvedu.“
„A rozvedla.“
„No, jasně, že jo.“
„A poletíš se mnou?“
„Jasně,“ kývla.

Ten večer jsme zakončili čokoládovým dezertem.


* * *

Hned druhý den ráno Thomas Bantley telefonicky zamluvil dvě letenky do Manchesteru. Poté odjel za Kristine. Zastavil u domu, kde bydlela a naložil její věci.

„Jenom dva kufry?“ podivil se.
„Víc nepotřebuji,“ odvětila.
„Dobře, tak fajn,“ pousmál se a naložil kufry do auta.

Poté nastoupil. Kristine ho následovala.


* * *

Než opustili společně Königssee, zastavili se ještě u strýce Herberta, který jí popřál hodně štěstí. Zpáteční cesta do Mnichova byla plná vtipů a trapasů, které se Kristine staly. Ona je skutečná chodící pohroma a některé Murphyho zákony týkající se lidské chybovosti na ní seděly. Opravdu jsme se zasmáli.

„To snad není ani možný, že se někomu může něco takového stát,“ poznamenal Thomas.
„A tobě se nic takového nikdy nestalo?“
„Ne.“
„Ani něco podobného?“
„Ne.“
„A jaké je tvoje zaměstnání?“ změnila téma.
„Jsem obchodní manažér.“
„A nikdy jsi neměl rodinu?“
„Měl.“
„Ženu, děti?“
„Žena umřela. Mám syna.“
„Jak se jmenuje?“
„Nolan.“
„Kolik mu je?“
„26 let.“
„Skoro jako já.“
„Je starší,“ pousmál se.
„To ty také,“ dodala a usmála se.

Krátce před Mnichovem Thomas ukázal rukou na přihrádku.

„Vyndej mi prosím doklady! Musím zaplatit to auto z půjčovny,“ pobídl ji.
„Tady?!“ ukázala.
„Ano,“ kývl a odbočil k půjčovně aut, ve které si půjčil modré Audi.


* * *

Když zaplatil, vyrazili na letiště, kde si vyzvedli letenky. V Terminálu 1 se přidali ke skupině lidí, kteří čekali na let do Manchesteru.

Letadlo odletělo krátce po desáté.


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 10.11.2017, 17:45:22 Odpovědět 
   Zdravím.

Další díl čtivého textu, tu a tam (pohybujícím se) mezi nebem a zemí (viz sen našeho hrdiny v letadle). Ani v dějové lince u jezera jsem se nenudil. Tvé postavy jsou svérázné a temperamentní (prostě své) a hezky příběh oživují.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 11.11.2017, 13:01:01  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář :) Ano. mé postavy jsou většina své, někdy jsou tuctové, ale někdy se jim snažím dát něco ze sebe :)

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
ZAPOMENUTÝ SEN
Danny Jé
Iluze
Nikis
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr