obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2914627 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38139 příspěvků, 5579 autorů a 382179 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: V jatelině ::

 autor zd.hledač publikováno: 13.11.2017, 21:20  
 

Ten nápis mě nenechal celý den v klidu. Byla to natolik nezvyklá věc v mém životě, tolik znepokojivá… a taky mě nikdy nenapadlo, že by se dalo tak úžasně čmárat na silnici. A tak dobře, že to ani auta nerozjezdila, ani náklaďáky, a pořád to šlo číst.
Bylo to skoro přes celou cestu, velikým bílým písmem na šedivém asfaltu: LADISLAV MARTYKÁN NEVINĚ UMUČEN PROČ A ZA CO? I s tím chybějícím N, zrovna jsme to brali ve škole, v téhle větě je to příslovce, ne podstatné jméno.
Bylo to napsáno před Martykánovým barákem, to dá rozum… hned u kolončácké autobusové zastávky, kde jsme se scházeli do školy… V Sedleci je jen pětiletka, od šesté se jezdí do Mikulova, což je super, protože Mikulov je město. U toho nápisu stál žigulík VB, a vojáci se psem z našeho PS útvaru. Jeden vojcl to zkoušel gumovat podrážkou, jenže to nebyla křída, ale poctivá barva, nešlo mu to. Nešlo mu to, ani když to polil vodou z kanystru.
Kousek odtud, na parkovišti pod vinohradem, stála cestářská cisterna, a mašinka k dělání okrajových čar silnice. Včera jsme kolem toho monstra kroužili na kolech, byla neděle, jestli se něco nedá… barevné drátky od světel, na parádní vyplétání špic kola… nebo tak něco… I dvanáctiletému klukovi bylo jasné, odkud je ta barva, že je cestářská, a jen tak dolů nepůjde. Jenže kdo by poslouchal kluky.
Odpoledne, po škole, u jídla (ve škole jsem na obědy nechodil, mamka vařila každý den, do práce nemohla, rakovina prsu) jsem se zeptal na ten nápis.
„Tomu nerozumíš, Zdenku… Běž si udělat úlohy,“ řekla mi maminka.
„A králíkům jatelinu, včera jste toho moc nedonesli. A ne tu starou za barákem, je už samý stonek. U rybníka je mladá,“ rozčílil se tatínek, protože ty kurvy, slyšel jsem ho včera říkat na dvoře, stonky nesežerou, a zašlapou je do slámy, a kdo má furt kydat takové kopce… Takže normal, nic, co bych nečekal… a ta mladá jatelina, to je taky hnus, té vysoké je plný koš za pět minut, mladou budeme s bráchou škubat u země hodinu, s kosákem těsně u prstů.
„Já vím, kde vzali tu barvu,“ řekl jsem mezi sousty.
„Hergot, povídám ti, že ne tu stonkatou!,“ křikl po mě otec, až jsem stáhnul hlavu mezi ramena, ale nepřiletěla. „A žádný fotbal do tmy!“ To bylo blbé, fotbal byl v plánu… a že se stmívá blbě brzo, za to snad kluci nemůžou…
Po ruce mi stékalo sádlo ze zadního stehna králíka. Ne že bychom měli sádelnaté králíky, ale králík se pekl vždy společně s něčím od prasete, aby nebyl tak suchý. Ti kluci nás jednou sežerou, říkala často maminka u stolu se dvěma pekáči. Jen ať si dají, odpovídal vždycky tatínek. Kluci, pamatujte si, tolik masa už nikdy v životě mít nebudete!
Tatínkovo absolutní štěstí bylo, když byl plný mražák masa, a zavařovačky plné masa, a ve špajzu visely špalíčky uzeného a špeku, a klobásky… Zabíjeli jsme ročně čtyři prasata, a milion kuřat, kačen, králíků, a holoubat. Všechno jsme spolehlivě sežrali.
Tatínek měl masové trauma, trpěl v dětství hladem. Měli obrovské hospodářství, ale tak trochu lakotné… maso, vejce, mlíko, všechno prodávali, a za peníze kupovali další a další krávy a koně a pole a vinohrady… aby jim to potom komunisti všechno sebrali… Tatínkova nejoblíbenější vyprávěnka byla o suchém chlebu, který si tajně mazal švestkovými povidly ze spodní strany, aby to babička neviděla… Tatínek, rok narození 1942, Chorvatsko, Kapela – Batrina, nám taky hodně vyprávěl o válce, takže až tak vážně se všechno brát nedalo…
Děda to komunistické řádění nepřežil, ale umřel snad na rakovinu, ono se to přesně nevědělo… a babička říkávala, že poprvé si odpočinula až v družstvu, už ve čtyřiceti byla úplně udřená…
„Mami, kdo je umučený?,“ zeptal jsem se znovu, když otec odešel na dvůr.
„Nikdo,“ řekla mi, ačkoliv kdybych jí takhle odpověděl já, byla by dost nepříčetná. „Paní Martykánové je mi líto…“ A zdála se mi nějaká do bečava.
„Paní Martykánová tam napsaná není,“ upozornil jsem ji. Něco se říkalo, že její manžel, nebo syn, nebo kdo, byl ve vězení… ale nic moc jsem o tom nevěděl.
„Někdy trpí nejvíc ten, o kom se nepíše,“ řekla mi maminka, to abych měl o čem přemýšlet.
Osobně znám jen dva umučené, Ježíše, ten je umučený na obraze u nás v kostele, na kříži… a Gojko Mitiče, toho mučili u mučednického kůlu ve filmu Synové velké medvědice, ale ten se z toho velmi vtipně dostal. Ježíš prý taky, ale u něho nevím, jak to s ním přesně bylo dál… Ptal jsem se babičky, ta ví o kostelních věcech všechno, ale jenom obrátila oči k nebi, a řekla Odpusťmupanebudusezanějmodlit… což se mi zdálo docela slabé. A ještě mi jednou řekla ve škole třídní Fojtíková, co nás má z chemie, že ji jednou umučím. To když se mě ptala, jestli je možné smísit dvě nějaké chemické látky, a já věděl, že obojí, ano i ne, může být blbě, a že v takovém případě je lepší neodpovídat. Třídní měla i holky na tělocvik, a já jednou slyšel, jak některé, co si u ní stěžovala, že tohle jí nejde, řekla, že má pohnout zadkem, že všechno jde, když se chce… Tak jsem to řekl, že všechno jde, když se chce, ale pro chemické látky asi neplatí to samé co pro tělák, protože soudružka Fojtíková mi řekla, že i kdyby se kór moc chtělo, tak že to tedy nejde… ale kulu jsem nedostal, protože jsem pobavil.
Šli jsme s bráchou na tu jatelinu, do koše hodili kopačák a dva srpy, a já ještě přidal starou hliníkovou konvičku z garáže, a nůž, a štětku, co byla tak ztvrdlá od barvy, že jsem ji musel roztloukat kladívkem… a za přejezdem, na té mladé jatelině, jsme hráli fotbal až skoro do tmy, bylo nás dost, kluků z Kolonky… a pak jsme všichni žali tu jatelinu, a trhali, už na to skoro nebylo vidět…
Na parkovišti, pod vinohradem, pořád stál ten cestářský stroj. Nevěděl jsem pořádně, jak na to, ale Vaca jo, ten ví skoro všechno. Uřezal nožem jednu z plastových hadiček, a napustili jsme plnou konev té úžasné nezničitelné svítivě bílé barvy… a Vlastík pak na té hadičce udělal uzel, to aby všechna barva cestářům nevytekla na zem, a aby nás pak za to nezavřeli a nemučili jako toho Martykána…
A celá Kolonka, všichni, kdo šli v úterý ráno na vlak, nebo na autobus, nebo do Sedleca nakoupit do Jednoty, si četli kousek od Martykána, před barákem Ivany Kohutové, velkými tiskacími písmeny, kterým žádné auto nedokázalo ublížit: MILUJI TĚ, IVANO K. Protože to jsem ji ještě miloval, ještě jsem nevěděl, že mě za pár dní zmlátí na zastávce jen kvůli tomu, že jsem si půjčil její kecky do tělocviku… a že bude po lásce.
Žádné auto VB u toho nápisu nestálo, ani vojáci, ale stejně mi to připadalo, že jestli ne jako Gojko Mitič, tak skoro jako umučený Ladislav Martykán jsem taky tak statečný…


 celkové hodnocení autora: 99.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kalip 16.11.2017, 20:44:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kalip ze dne 14.11.2017, 12:21:43

   No, radši si to taky ještě ověřím. Jsem na tom podobně, kolikrát jsem byla přesvědčená, že jsem něco napsala správně, a pak...
 Kalip 14.11.2017, 12:21:43 Odpovědět 
   Většinou se čtení o tom, "jak to tenkrát bylo", usilovně bráním. Tahle mikropovídka je ale moc milá, podobný styl jako u Radůzy v knize Čáp nejni kondor. Má spád a je "opravdová". To se cení. Hezký den!
Pozn.: Když přímá řeč končí vykřičníkem nebo otazníkem, už se před uvozovky nepíše čárka.
 ze dne 15.11.2017, 22:09:01  
   zd.hledač: moc děkuju, nejvíc za ten Hezký den :-)

já myslel, že píše, když věta pokračuje... ale já už si myslel tolik věcí blbě :-)
 Šíma 13.11.2017, 21:19:24 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkné a čtivé vyprávění. Nepsal jsem to, že by mohlo jít o autobiografii, vzpomínky z mládí? Jak kdysi bylo "dobře", kdy jsme jako děti měli jen svý problémy a problémy světa nás nezajímaly...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 15.11.2017, 22:01:12  
   zd.hledač: děkuju moc... je to čistá autobiografie, neměním ani jména postav, brzy mě bude někdo žalovat... ale když ono to tak bylo :-)
obr
Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox.
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ian Stepheson
(15.8.2017, 16:24)
Ian Stephenson
(15.8.2017, 16:19)
Hromdopolice
(3.8.2017, 21:45)
Petronela1991
(26.7.2017, 18:57)
obr
obr obr obr
obr
Kdy odejit?
Kostka
Řada domů
Leeter
Strýček Věrek V...
Oskar
obr
obr obr obr
obr

PADESÁTNÍCI
Nina Máčová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr