obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915492 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39732 příspěvků, 5764 autorů a 391433 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: CESTA DO YORKU ::

 autor Danny Jé publikováno: 23.11.2017, 21:32  
Kapitola 14-15
 

Kapitola Čtrnáctá



[ Copmanthorpe ]


Tu noc se Thomasovi zdál sen, který přesahoval jeho myšlení. V jeho snu se mu totiž objevila jeho zesnulá žena Vanessa a jako by se znovu vrátil do posledních okamžiků strávených se svou ženou…


**

…psal se rok 1990, čtyři dny před osudným dnem. Seděl jsem na lavičce před domem a Vanessa zrovna přinesla podnos s čajem a kávou. Pro mě čaj a pro sebe irskou kávu, tu měla moc ráda. Byl to takový náš rituál. Náš syn Nolan, který studoval v Yorku, přijížděl domů, jednou za měsíc. Přišla doba, kdy byla doma často sama, protože i já jsem nevracel večer domů. Někdy se stalo, že jsem byl pryč i dva dny, a to jsem neopustil ostrov. Neměla ráda mé služební cesty.


Den první.

Seděli jsme na lavičce před naším domem a vzpomínali na naše seznámení.

Potkal jsem jí u čerpací stanice. Zastavila své auto těsně před vjezdem a označila ho výstražným trojúhelníkem. Jel jsem za ní, takže jsem také zastavil a zeptal se jí, co se stalo.

„Nejede! Prostě nejede,“ odvětila a pokrčila rameny.
„Nemůžete to tady takhle jen tak nechat, slečno.“
„A co s ním mám dělat?“
„Zavolat odtahovku.“
„Na to nemám peníze,“ odvětila smutně.

Zastavila se a znovu pokrčila rameny.

„Zařídím to,“ pronesl jsem a zavolal odtahovku.

Celé jsem to zaplatil. Odtah i opravu. V první chvíli měla ohromnou radost, ale pak byla smutná z toho, že mi to nebude moc hned zaplatit. Řekl jsem jí, že to nemusí teď řešit.

„Budete chtít jít na večeři, že?“ zeptala se způsobem, jako by se to od ní očekávalo.
„Tohle není americký film, slečno,“ pronesl jsem.
„Jsem Vanessa,“ představila se.
„Thomas.“
„Svatý Tomáš,“ dodala.
„To asi nejsem.“
„Ale pomohl jste mi. Nemusel jste to dělat.
„Nemusel, ale chtěl.“
„To oceňuji. Děkuji,“ poděkovala.
„Rád jsem pomohl,“ dodal jsem a nasedl do svého auta.

Nastartoval jsem a s úsměvem se loučil s Vanessou, když na mě zamávala.

„Stalo se něco?“
„Chci jít s vámi na tu večeři.“
„Opravdu?!“
„Ano.“
„Ani jste se nezeptala, jestli…“
„…je to jenom večeře, milý Thomasi,“ zareagovala pohotově.
„Ovšem,“ dodal jsem.
„V Clifford Street je skvělá restaurace. Zítra v sedm?!“ navrhla.
„Dobře. Vím, kde to je. Sejdeme se tam.“
„Takže zítra,“ pousmála se a mávla rukou.

Už to nebyla ta stydlivá slečna, ale rozhodná mladá dáma, která věděla, co chce. Byl jsem rád, že to udělala, protože bychom se zřejmě už nikdy nepotkali.


* * *

Když jsme se vrátili zpět do současnosti, řekla mi, že je ráda, za to, že jsem jí ten den nabídl svou pomoc. Když jsem se zeptal, proč?

„Protože bych neměla vedle sebe, tak skvělého muže,“ odvětila.
„Mohl tu být někdo jiný a stejně skvělý,“ oponoval jsem.
„To bys nebyl ty,“ trvala na svém.
„A já bych zase nemohl být s tebou, lásko,“ dodal jsem a chytl ji za ruku.

Poté proběhla krátká výměna usměvavých pohledů.


* * *

Den druhý.

Přijel jsem kolem oběda, abych Vanessu překvapil. Zaparkoval jsem z druhé strany domu, aby nevěděla, že už jsem doma. Postavil jsem na čaj a čekal, až přijede. Vždycky kolem poledního přijede domů, protože v tu dobu mají v místní knihovně přestávku na oběd. A Vanessa obědvá doma.

Během patnácti minut jsem uslyšel auto, které zaparkovalo před domem. Byla to Vanessa. Vystoupila z vozu, a když odemykala vchodové dveře, pozdravil jsem ji. Opravdu se lekla. Dostal jsem samozřejmě vynadáno, ale poté mě objala. Měla radost, že jsem už doma.

„Jak to že jsi tak brzy doma?“ zeptala se.
„Chtěl jsem tě překvapit.“
„A to jsi udělal.“
„To jsem rád.“
„Nicméně, to leknutí sis mohl odpustit.“
„No, vzpomněl jsem si na naše procházky parkem. Byla tma a jediné, co nám dělalo společnost, bylo občasné šustění v křoví…“
„…bála jsem se.“
„Já vím.“
„To jsi mi teď připomněl ten strašidelný zvuk, který vydávaly naše boty, které šlapaly po jemných kamínkách.“
„Ale když jsem tě políbil, už ses nebála,“ poznamenal jsem a znovu Vanessu políbil. Přesně jako před mnoha roky v Burley Parku.“

Po chvilce jsme se pustili a Vanessa ukázala na kuchyň.

„Ohřeji jídlo, Thomasi,“ pronesla a vyrazila do kuchyně.

Šel jsem za ní.

„A víš z čeho, jsem měla tehdy největší strach?“
„Tmy?“
„Ne.“
„Ticha?“
„Té železniční tratě vedle Burley Parku. To bylo asi nejstrašidelnější,“ dodala.
„A to mi řekni proč?“
„Asi jsi zapomněl, jak tam přepadávali lidi, že?“
„Ale pachatele chytli.“
„To ano, ale stejně je to místo už poznamenané,“ dodala a sáhla do lednice, ze které vytáhla zapékací misku.


* * *

Po obědě Vanessa odjela do práce a já na ní čekal až do večera, kde jsem jí musel říct, neveselou novinku. To, že jedu druhý den na služební cestu do Leicesteru. Nadšená nebyla, ale tu dobrou náladu z překvapení v poledne, si udržela…


Den třetí.

Do Leicesteru jsem odjel, až po obědě. Ten den si vzala Vanessa volno, aby se se mnou mohla rozloučit. V té době nikdo z nás netušil, že se vidíme naposledy.


Den čtvrtý.

Zrovna jsem byl na chodbě před kanceláří společnosti ARS Biscuits, když mi volala Yorská policie. V okamžiku, kdy mi detektiv Kerwin oznámil, že byla moje žena zavražděna, zhroutil se mi svět. Ukončil jsem jednání a odjel na policejní oddělení, kde mě detektiv Kerwin seznámil se situací. Nemusel jsem se vůbec na nic ptát, detektiv přesně věděl, co všechno budu chtít vědět.

Moje žena by nalezena v ulici Castlegate. V ten okamžik mi proběhlo hlavou několik scénářů, proč tam mohla jít. Nic mě však nenapadlo.

„Víte, proč se nacházela vaše žena zrovna tam?“ zeptal se detektiv.
„Netuším,“ odvětil jsem.

Až po chvilce mi došlo, že tam je Galerie.

„Vlastně je tam galerie,“ vyhrkl jsem.
„Galerie?“
„Ano, za čtrnáct dní je tam výstava. Chtěli jsme tam jít.“
„Tam jí zřejmě někdo přepadl a okradl.“
„Takže to je loupežné přepadení?“
„Vypadá to tak.“
„Vypadá? Myslel jsem, že to už víte!“ rozčílil jsem se.

Vzápětí jsem se však uklidnil a vložil obličej do dlaní.

„Mohu vám nabídkou kávu nebo čaj?“ zeptal se Kerwin.

Zvedl jsem hlavu a pohlédl na něho.

„Jediné, co chci, abyste našel vraha mé ženy.“
„Je to věc, kterou chceme oba, pane Bantleyi.“
„Byla to hodná ženská. Myslím, že by zloději kabelku vydala, proč by ji někdo chtěl zabít?!“
„To netuším, ale moji lidé už běhají po ulicích Yorku a pátrají.“
„Máte už nějakou stopu?“
„Kabelka vaší ženy.“
„Víte, jakou moje žena měla kabelku?“ udivil jsem se.
„Tu neukradli. Specialisté už sebrali otisky a porovnávají je s naší databází.“
„Jak zemřela?“
„No…,“ zarazil se Kerwin a bylo v ten moment jasné, že neví, jak to má říct.
„Co znamená, vaše, no?“ zareagoval jsem okamžitě.
„Nenašli jsme řádné fyzické zranění. Žádné střelné zranění, ani bodné, prostě nic. Odvezli jsme ji k nám a čekáme na váš souhlas, abychom mohli provést pitvu.“
„Ani to neříkejte!“ mávl jsem rukou a cítil, jak se mi slzy derou ven z očí.
„Je mi to líto. I když si nedovedu představit, co přesně cítíte.“
„Je to jako zlý sen, doufám, že se ráno probudím a Vanessa bude ležet vedle mě,“ pronesl jsem a neudržel tlak ve svých očích. Několik slz si našlo cestu ven. Sáhl jsem do saka pro kapesník a utřel si tvář. Mezitím přinesl muž v modré uniformě kávu.

„Vaše káva, pane Bantley,“ promluvil a jeho ruka postavila plastový kelímek s kávou přede mě na stolek, u kterého jsem seděl. Poté odešel.

Detektiv Kerwin byl zrovna otočený k oknu a muže v modré uniformě neviděl.

„Kdo vám přinesl tu kávu?“ zeptal se.
„Nějaký policajt,“ odvětil jsem.
„Ještě jsem nikoho nepožádal, aby vám ji přinesli,“ udivil se.
„Tak kdo to byl?“
„To bych také rád věděl. Sakra!“ zalamentoval a vyběhl před svou kancelář. „Leroyi, Queene, ke mně!“

Jeho hlas prolétl prostornou místností, kde sedělo nejméně šest další policajtů. Jmenovaní se okamžitě postavili.

„Před chvíli tu byl muž v policejní uniformě…“
„…to je pochopitelné, když jsme na policejním oddělení,“ dodal někdo z přítomných.“
„…myslím to vážně!“ ohradil se a pokračoval. „Tenhle člověk není policajt. Před chvíli přinesl kávu. Najděte ho!“

V místnosti nastal pohyb a oba jmenovaní, Leroy a Queen vyrazili ven.

„Nepijte to!“ ohradil se detektiv, když se vrátil zpět do své kanceláře.
„Je to jen káva,“ poznamenal jsem a natáhl ruku, že se napiji.

Detektiv byl však rychlejší a plastový kelímek mi vzal.

„Kelly?!“ vykřikl.
„Ano, pane,“ ozval se hlas mladíka, který šel kolem.
„Vezmi to do laborky, ať z toho vezmou otisky a samozřejmě, ať prověří obsah,“ zavelel a podal mladíkovi kelímek.

Jen jsem zakroutil hlavou. Bylo mi to celkem jedno, co v tom kelímku bylo. Myslel jsem jen na Vanessu. Než jsem odešel, dal jsem souhlas k pitvě mé ženy.

„Určitě se vám ozvu,“ pronesl Kerwin.

Kývl jsem a beze slova jsem odjel domů.


**


Ráno se Thomas s Kristine potkali v kuchyni. Hodiny ukazovaly přesně 9:12. Snídaně byla už připravená na stole.

„Dobré ráno – dobré ráno,“ pozdravili se.
„Jak ses vyspala?“
„Šlo to. Co ty?“
„Zajímavé sny.“
„Ty také?
„Ano, také.“
„Mohu vědět o čem?“
„Nejdříve jsem se vrátil do doby, než moje žena umřela. Pak se tam objevila Rose a poté i ty,“ odvětil s úsměvem na tváři.
„Vzpomínky.“
„Někdy bolestné a někdy radostné.“
„Tvá žena?“
„Ano. Smrt mé ženy je stála nevyřešena. A ten kdo to udělal, stále běhá venku.“
„Tvá žena byla zavražděna?“ zeptala se.
„Ano.“
„Jak na to zareagoval váš syn?“
„Jakmile se to dozvěděl, do Copmanthorpe se už nevrátil. Vzpomínky na jeho matku byly natolik bolestné, že nevěděl, jak z toho ven. To byl asi ten důvod, proč jsem mu zbytek věcí odstěhoval k tetě Geraldine. Mrzelo mě to, ale chápal jsem to. Sám jsem si musel vzít po pohřbu měsíc dovolené, abych se s tím srovnal. Odjel jsem do Barmstonu za svým bratrancem Kirkem, (kterému jsem od malička říkal Luis, možná proto, že jeho táta byl Španěl.) se kterým jsme vyjeli na moře, a lovili…,“ rozpovídal se. „…po návratu do Copmanthorpe jsem se rozhodl přestavět interiér domu a vše co by mi připomínalo Vanessu, jsem uložil do sklepa. Začal jsem od začátku. Sám.“
„A kdy se ti začalo zdát o mě, o nás?“ zeptala se.
„Po dvou letech jsem začal mít podivné sny. Zajímavé na tom bylo, že neobsahovaly jen záblesky chvil strávených s Vanessou, ale objevovala se v nich dívka, kterou jsem nikdy neviděl. V první moment jsem tomu nepřikládal váhu a myslel jsem si, že jsou to jen útržky okamžiků, které jsem zachytil při setkání s různými lidmi, zákazníky, i neznámými lidmi z města. Jenomže dívka z mých snů nechtěla zmizet. Když to trvalo už několik měsíců, začínal jsem přemýšlet o tom, že to bude mít nějaký důvod. Zkusil jsem dívku nakreslit a zašel za detektivem Kerwinem a požádal ho o pomoc. Vzhledem k tomu, že loupežné přepadení a následná smrt mé ženy nebyla doposud vysvětlena, byl detektiv ochotný obrázek dívky projet databází hrabství Yorkshire…“
„…a našel ji?“
„Našel,“ kývl. „Když jsem se však dozvěděl, že se jedná o ženu pocházející ze správní oblasti na jihu Skotska, Dumfries and Galloway, a je už dávno po smrti, usoudil jsem, že to bude asi ztráta času. Řekl jsem to však jen na oko, aby detektiv nezačal vyzvídat, kde jsem tu dívku potkal. Přece jenom mu vysvětlit, že je to dívka z mého snu, by mohlo vést ze strany detektiva Kerwina k pochybám. Její jméno bylo Rose Evansová. Tak jsem začal pátrat, kdo ta dívka byla. Když jsem zjistil vše, co jsem zjistit mohl, svěřil jsem se bratranci Luisovi, který mluvil na lovu ryb dost zvláštním způsobem, který mi utkvěl v paměti. Vzhledem k tomu, že mi to pomohlo vrátit se do běžného života, tak jsem se začal zajímat o duchovní spojení, o kterém Luis často mluvil. Potvrdil mi, že si myslí, že dívka jménem Rose je se mnou spojená z minulého života a snaží se na něco poukázat. To něco je, že její duše se pokouší spojit s mojí duší. Moc jsem tomu nerozuměl. Vše se osvětlilo o několik dní později v dalším snu. Vlastně, v dalších snech, kde se kromě Rose ve snu objevovala ještě jedna dívka…“
„…já,“ vyhrkla.
„Jo, přesně. A všechno jsem zase probral s bratrancem Luisem. Společně jsme pak dospěli k názoru, že tato dívka je vlastně Rose v současném životě. Teď už stačilo jen tu dívku najít. Neočekával jsem vůbec nic. Spíše jsem v to nedoufal, ale Luis se mě snažil povzbudit, abych neztrácel naději. S poznámkou: „Jestli se máte setkat, setkáte se.“
„A jsem tady,“ dodala.
„Jo, to jsi,“ usmál se Thomas.
„Někdy jsou sny a vzpomínky opravdu zvláštní,“ poznamenala a přidala svůj úsměv.
„Myslím si, že někdy také vzpomínáme na zážitky, které nás nějakým způsobem zasáhly. Některé nám však mají pro změnu jen připomenout to krásné, nebo to, co jsme neudělali nejlépe. Někdo to nazývá slovem, zkušenost. Mnohdy se z této určité zkušenosti můžeme poučit takovým způsobem, že se v nejbližší možné situaci budeme chovat jinak, lépe,“ vysvětli jí svůj pohled na věc.
„Proto jsi mě vyhledal?“ zeptala se a netrpělivě očekávala jeho odpověď.
„Máme mezi sebou z minulého života spojení. Je to něco, co jen tak nezmizí.“
„A myslíš, že by mezi námi mohlo být i něco víc?“
„To už je.“
„Myslím, jako…sex,“ zasmála se.

Thomas se zarazil. Zřejmě ho tato přímá otázka překvapila.

„Nepřivezl jsem si tě kvůli povyražení…“
„…to mi došlo, hned po prvním výletu s tebou.“

Thomas si v ten moment vzpomněl na okamžik, kdy se Kristine svlékla do naha a skočila do studeného jezera Königssee.

„To jsem tak průhledný?“
„Naprosto,“ usmála se.
„Spíše mi pověz, jaké je tvé očekávání?“
„Chtěla bych začít nový život, od začátku. Jestli mi rozumíš?!“
„Ovšem.“
„Dneska pojedeme do města?“
„Ano.“
„To bude zajímavé.“¨
„A co ten tvůj sen?“ zeptal se a očekával s napětím, co z Kristine vypadne.
„Bylo to jen několik kousků čehosi. Pak se objevila světelná postava…,“ natočila dlaně směrem k očím. „…vůbec jsem to nechápala.“
„Nebyl to anděl?“
„Kdo?!“ podivila se.
„Anděl.“
„To nevím. Anděla jsem nikdy neviděla, ty jo?“
„Ve snu.“
„Hm,“ zakroutila hlavou.

Thomas se natáhl pro skleněnou konvici s kávou.

„Dáš si ještě?“
„Dám,“ kývla.
„A povíš mi, co bylo dál v tom snu?!“
„Z těch pár útržků jsem si zapamatovala, jak jsem stála na nějakém mostě. Po jedné straně jsem viděla nějakou věž…“
„…jak vypadala? Moderní nebo zřícenina?“
„Středověk.“
„Co bylo ještě kolem?“
„Asi park, proč se ptáš?“ zeptala se.
„Určitě to bylo místo, které existuje.“
„Bylo jen sen.“
„Ale ve snu se objevují i místa, která známe.“
„A proč?“
„To netuším. Možná, abychom si na něco vzpomněli. Z minulosti…“
„…a pak hodně vody. Voda stoupala a bořila hráze. Byla to povodeň.“
„Byla jsi v dění povodně?“
„To nevím. Jen vyprávím, co jsem viděla. Jo, a pak tam byli nějací lidé, snažili se utéct, ale voda je smetla.“
„Ten most, neviděla jsi něco, co by mohlo připomenout, co je to za místo?“
„V dálce byl soutok druhé řeky. Vlévala se do té hlavní,“ odvětila.
„Na to asi nepřijdeme,“ posteskl si Thomas. „Takových mostů přes řeku jsou stovky.“
„Já vím, proto jsem to nějak nebrala vážně.“
„Mnoho snů nám něco ukazuje, i když některé jsou jen smíchané události námi prožité,“ dodal, vstal a odnesl talířky do dřezu.
„Pojedeme?“
„Jistě,“ kývl. „Dneska je tvůj velký den.“
„První den v práci,“ poznamenala s jemnou ironií na jazyku a odešla do koupelny.


* * *

Během dalších čtyřiceti minut Thomas a Kristine nasedli do vozu. Směr jejich trasy byl jasný, York - The Chocolate Works. Nové působiště Kristine, která celou cestu mlčela. Thomas zřejmě tušil, proč tomu tak je. Ten její sen jí zřejmě dost vyděsil…









Kapitola Patnáctá



[ York ]


Na oběd Thomas pozval Kristinu do staré části Yorku. Cestou tam se stavil na Fishergate, aby natankoval.


„Co se děje?“ zeptal se Thomas, když se vracel do auta.
„To je ono,“ odvětila.
„Nerozumím,“ zakroutil hlavou.
„To je ta věž z mého snu…“
„…tahle věž?“
„Ano,“ pokynula hlavou a ukázala na upoutávku, která vysela na sloupu čerpací stanice.
„To je přece Clifford´s Tower.“
„To je já nevím. Nikdy jsem tu nebyla,“ dodala.
„Tak se tam mrkneme,“ navrhl.

Když opustili čerpací stanici, Thomas vyrazil k nejbližšímu parkovišti.

„Půjdeme tudy!“ ukázal Thomas a vedl Kristine směrem ke Clifford´s Tower.
„Co je to za most?“
„Skeldergate.“
„Můžeme tam zajít?“
„Ovšem.“

Na mostě Kristine zastavila. Rozhlédla se doleva, doprava a znovu. Pak se otočila na Thomase.

„Jo, to je to místo,“ vyhrkla překvapeně.
„Takže si ve svém snu viděla most Skeldergate,“ řekl Thomas.
„Jen ta řeka je poněkud klidná.“
„A támhle je soutok dvou řek,“ ukázal Thomas. „Ouse a Foss.“
„To by odpovídalo,“ dodala Kristine a podívala se znovu na Thomase.
„Zvláštní sen. Těžko říct, co to mělo znamenat. Minulost, přítomnost…“
„…nebo budoucnost,“ pronesla Kristine.
„Že bys viděla budoucnost?“
„To já nevím, ale nebylo to nic příjemného,“ řekla vážně.
„York tedy postihne povodeň, jestli to byly útržky z budoucnosti.“
„Tohle přece není možné…“
„…abys viděla příchozí budoucnost?“
„Jo.“
„Možná by ses divila, co je všechno možné a jak funguje lidský mozek.“
„A ty to víš?“
„Všechno nevím, ale můj bratranec Luis, vlastně Kirk, ten se zajímá o záhady, astrologii a duchovní záležitosti. Díky němu a nejen jemu, jsem se dostal až k tobě.“
„Ke mně?“
„Tak pomohl mi s dívkou z mého snu, Rose a pak jsem vyrazil do Yorku za synem a potkal úžasné lidi ve vlaku. A získal informaci, kde bych mohl najít tu druhou dívku ze snu, tebe,“ usmál se.
„Kirk nebo Luis?!“
„Jeho otec je Španěl, proto mu říkám Luis, ale jinak se jmenuje Kirk,“ odvětil.
„Zeptáme se ho na to?“
„Chceš to?“
„Rozhodně. Jestli je to příchozí budoucnost, nebo jak tomu říkáš, tak by mohl třeba zjistit více.“
„Zkusíme to.“

Kristine zvážněla.

„Na co myslíš?“ zeptal se Thomas, když si všiml její vážný výraz.
„Vědět o budoucnosti, je hrozivé,“ odvětila.
„Je to jen nejistá informace.“
„Která v některých rukách může udělat více škody, než užitku.“
„Víme o tom jen my dva…“
„…a další bude Kirk.“
„Možná je to něco mnohem většího, než si myslíme. Anebo je to jen něco, co se snažíme spojit dohromady a ve skutečnosti to nemusí nic znamenat,“ dodal Thomas.
„To je fakt,“ šeptla Kristine.
„Tak co ten oběd?“
„Určitě, mám hlad jako vlk.“
„Tak pojďme!“


Thomas se usmál a chytl Kristine kolem ramen.


* * *


[ V ten stejný čas, Manchester ]


James Sticker právě vjížděl se svým vozem do Derby Road, když mu z ničeho nic jeho vůz vypověděl službu.

„Co se to děje?“ podivil se a vylezl ven z auta. „Zrovna dneska, když spěchám.“

Zalamentoval a otevřel kapotu motoru.

Ten den měl James Sticker své první rande se slečnou Brigid. Knihu SETKÁNÍ UPROSTŘED LÉTA, kterou měl připravenou na první setkání, na první večeři, měl s sebou.

„Co se to děje?“ znovu se podivil a nahlédl pod kapotu svého vozu.

Motor najednou naskočil, až se lekl. Uskočil stranou. Kapota se zavřela. Podíval se kolem, jestli se někdo nedívá. Ulice byla však prázdná. Alespoň si to myslel.


* *

Zakroutil hlavou a nasedl rychle do vozu. S krátkým vydechnutím opustil Derby Road…


 celkové hodnocení autora: 93.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.11.2017, 21:31:20 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivé vyprávění s kriminální zápletkou. I dialogy textík hezky vedly vpřed, kdo tvrdí, že dialogy do příběhu v takovém množství nepatří, nemá rád přímou řeč. Já jsem také děsně ukecaný a dialogy miluju, proto nemám námitek...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 24.11.2017, 18:57:43  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Také si myslím, že dialogy jsou důležité.


hezký večer.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola I.
Lady Diabolus Mortem
Klec a svět
Rasťa Šíša
Kolize
Karbin
obr
obr obr obr
obr

TERMINÁLY
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr