obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390021 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Když jsem byl malým pasáčkem IX. ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Oskar publikováno: 16.12.2017, 20:44  
I pan Fiedler jednou přidal jakousi strašidelnou historku o konvalinkách a významně u toho pokyvoval hlavou a tvářil se tajemně. Možná jen ale prostě nechtěli, abych tam sám chodil. Kdož ví.
 

...Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek ...

FLINTA

"Pojď, já ti něco ukážu…,“ říkal mi dědeček vždycky, když měl pro mne nějaké překvapení.
Narozdíl od tatínka. Ten když použil toto větné spojení, znamenalo to většinou, že jsem někde nechal nějaký nepořádek nebo bylo potřeba něco udělat. Zamést, umýt nádobí, vysát nebo vynést koš. Proto jsem byl k těmto průpovídkám od přírody nedůvěřivý. Jakmile zazněly, větřil jsem nebezpečí. U dědy však ne. Tam to u mne naopak vyvolávalo pocit štěstí a jásavosti. Tady nehrozila žádná nepříjemná manuální práce, ani naznačení, že jsem pěknej bordelář. Vzal mě za ruku, zavedl mě ke své skříni a pomalu, přímo obřadně, ji otevřel.
„Maminka nebude mít asi radost, ale my chlapi to umíme ocenit,“ řekl a vytáhl na boží svět opravdickou pušku. No pušku… zas abych to zbytečně nepřeháněl. Vzduchovku.
Nebyla nová. Asi ji našel někde vyhozenou v lese. Možná byla ještě po Němcích…néé, ti vlastně vzduchovkama nestříleli. K věčné škodě. Rozhodně ale byla hodně stará. Bylo na ní vidět, že ležela někde proklatě dlouho, neboť i po vyčištění na ní byly vidět stopy rzi.
Taky měla trochu uraženou pažbu, ale to se dalo přežít a ničemu zásadnímu to nevadilo. Také jí chyběla muška, kterou někdo buď urazil nebo věkem urezla. To už byl trochu větší problém. Ovšem fungovala obstojně. Dědeček ji celou vyčistil a dobře promazal. Měl jsem oči až na vrchu čela a prsty na rukou mi jen hrály, užuž abych ji držel a mohl ji vyzkoušet. Dědeček na mě spiklenecky zamrkal a natáhl ji. Šla trochu těžce, ale časem jsem si vypěstoval potřebný grif a sadu svalů, které k tomu byly zapotřebí. Vzal z kulaté krabičky diabolku, měl jich asi třicet, zasunul ji do hlavně a vystřelil do polínka, které si postavil na studnu. Polínko se zakymácelo. Vysvětloval mi - úplně zbytečně - jak se má mířit, jak přivřít oko a jak ji držet bezpečně u tváře. Chvíli jsem koulel očima a netrpělivě přešlapoval mezi jetelem. Pak mi ji konečně podal a mohl jsem si vystřelit i já. Sice jsem netrefil, ale měl jsem svou vlastní flintu! Hurá a tramtadadá! Co víc jsem si, jako kluk, mohl přát. Dědovi zářily oči snad ještě víc než mě. Objal jsem ho. Jak správně prorokoval, mamince se to ani trochu nezamlouvalo. To ovšem nic neměnilo na faktu, že já měl radost a on měl radost. On byl šťastný, že já jsem šťastný. Prostě, byl to tehdy takový hezký den.
Pálil jsem ostošest a diabolky brzy došly a tak jsem je nahrazoval vším, co se dovnitř vešlo. Většinou to byly různé, přesně ulámané klacíky správných průměrů a délek. Tohoto střeliva bylo v lese habaděj. Nosil jsem flintu přes rameno a hrál si na myslivce nebo na vojáky. To podle toho, zda jsem jen tak chodil po lese nebo útočil na barák, kde se skrývali zlotřilí partyzáni… eh, co to povídám, Němci!
Vzduchovka se postupem času stala mou nedílnou součástí a chodil jsem s ní úplně všude, dokonce i do postele. To se mamince líbilo ještě míň. Od té doby bylo vskutku velmi vzácné potkat mě bez ní. Jako by mi doslova přirostla k rameni. Byla to má kamarádka a společnice při osamocených toulkách lesním porostem i při hlídání ovcí na pastvě. Také jsem s ní chvíli držel u branky nehybně čestnou stráž, jak to dělají vojáci na Pražským hradě. Tam jsem chvíli před tím byl se školou na výletě. To byla paráda! Úplně mě tenkrát uhranuli.
Dědeček, když procházel kolem, tak mi salutoval a říkal „Dobrá práce vojáku.“, a já byl v tu chvíli ještě důležitější a tvářil jsem se hrdě. Teda aspoň si myslím, že tak se tváří ti, co jsou na sebe hrdí. I když… dědeček se tomu usmíval a maminka se od kuchyně smála nahlas. Byl jsem odhodlaný nehnout se ani o píď celé odpoledne, ale vydržel jsem to jen chvilku, protože to byla strašná votrava. Jinak jsem si ale najednou připadal takový důležitější. I Berouš si toho všiml a znalecky pokyvoval hlavou, jako by říkal: “Ta je dobrá, kamaráde, ta je fakt parádní.“

KONVALINKY

Za naším paloukem a za temným lesem, který se rozprostíral za ním, byla rozlehlá louka, kterou nikdo neobhospodařoval a na které rostlo bodláčí a traviny všech možných druhů. Sem jsem ovce vodil nejraději. Mezi pcháči tam měli křižáci nataženy své mohutné pavučiny, které za ranní rosy diamantově zářily, až oči přecházely. Sedávali provlhle buď ve své komůrce kdesi u paty fialového květu nebo přímo uprostřed umě vyvedených vláken. Číhali každodenně na svou muší kořist a ti hladovější pokukovali už i po mně. Nebyl jsem sice nijak velký, ale byl mě pěkný kousek. Čas od času mohl člověk spatřit, jak nějaká nabušená masařka doslova prostřelila jejich sítí, až se celá otřásla. Když po čase ustalo vibrování vláken, bylo možné spatřit vyděšený výraz v pavoučích očích, neboť si jistě uvědomil, že mohl být na maděru, pokud by se jí podařilo trefit se přímo do „desítky“. Ještě v témže okamžiku zřejmě pozbyl vědomí, neboť se spustil po vláknu do trávy, kde toto prozření dlouze a těžce rozdýchával.
Louku lemoval potok, který v konečné fázi vtékal do malého remízku a protínal ho téměř v přesné polovině. Před tímto remízkem jsem byl však několikrát varován a bylo mi nařízeno do něj nevstupovat. Po celé ploše tam totiž mezi kořeny a zelenou trávou rostly konvalinky. Nikdo nevěděl, odkud se tam vzaly. Prostě jako by tam byly odjakživa.
Tvořily souvislý zelený koberec mezi stromy. Když tady na Vysočině počátkem června vykvetly, byl koberec cele protkán jejich bílými kvítky. Z lesa od nich vycházel těžký odér, jenž se šířil ještě daleko do louky. Byla to vůně, co vás doslova vtahovala dovnitř. Tam však houstla a byla stále omamnější. Říkalo se, že si tam jednou odskočil odpočinout od sekání trávy místní sedlák, usadil se mezi květy a byl natolik omámen tou příjemnou vůní, že tam buď usnul, nebo ztratil vědomí. Jelikož sedlačil sám, našli ho až za několik dní opřeného o kmen stromu a bez života. Prý se tou konvalinkovou vůní otrávil. Maminka mi říkala, že si tam šla jednou natrhat kytičku konvalinek trochu hlouběji, neboť tam byly květy větší a hezčí. Nebyly totiž tak poškozené deštěm a větrem, jako u kraje, kde se každou chvíli prosmýkl nějaký ten rozdivočelý větřík. Ta vůně prý byla tak pronikavá, že jí z ní pak celé odpoledne bolela hlava. I pan Fiedler jednou přidal jakousi strašidelnou historku o konvalinkách a významně u toho pokyvoval hlavou a tvářil se tajemně. Možná jen ale prostě nechtěli, abych tam sám chodil. Kdož ví.
Když jsem tenkrát s dědečkem do remízku nakoukl a spatřil ony drobné kvítky, kterých tam byly tisíce, byla to opravdová nádhera. Lesík doslova bělostně zářil, zvlášť když do něj na chvíli nakouklo slunce. I tu vůni jsem cítil. Byla vskutku opojná, a když zavál větřík z hloubi konvalinek, udeřila vás doslova do nosu jako mohutná pěst lesního rohovníka. Byla to taková krása, až z ní šel strach. Když jsem tam byl s ovcemi sám, raději jsem se k remízku ani nepřibližoval. Také jsem musel zvýšit svou ostražitost a dávat pozor, aby se ovce konvalinek nenapásly. Mohly by se prý také otrávit. Raději jsem šmejdil u protilehlého lesa, kde se zelenalo borůvčí. Také tam bylo obrovské mraveniště plné lesních mravenců. Když jsem se k němu přiblížil, bylo úplně slyšet, jak si to dělníci šustí po jehličí. Takový tam byl pořád šrumec. Neustále něco opravovali, neustále něco nosili. Když jsem jim donesl kostku cukru, vrhali se na ni jako na lítého nepřítele. Celou ji obalili, lezli jeden přes druhého a ukusovali z ní maličké kousky. Odnášeli je do svých komůrek a jejich královna je za to jistojistě pochválila. Jiní nosili jehličí a různá semínka a hmyzáky, co cestou ulovili nebo jen tak někde našli. Inu,… mraveneček v lese, těžkou kládu nese…
A právě kousek od této živé hromádky jehličí rostly snad ty největší borůvky, co jsem kdy viděl. Jejich modrá barva se na slunci v těch malých zelených lístcích silně vyjímala. Ty sladké kuličky doslova zářily a přímo se nabízely. Ty jsem si prostě nemohl nechat ujít. Ohnul jsem se pro ně a začal se s rozkoší cpát.
V tom okolní atmosféra poněkud zhoustla. Bylo najednou v ovzduší něco těžkého a nebyly to konvalinky. Bylo to něco, co se nijak nedalo okamžitě definovat.
Něco, jako když ptáci ztichnou před zatměním slunce.
Jako když do saloonu vstoupí desperát s kolty proklatě nízko.
Jako když se učitel zeptá: „Tak kdopak dnes půjde k tabuli?“
Bylo to jako varování před katastrofou. Jako volání strážného anděla.
... Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek!…
Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu. Bylo pozdě! Příliš pozdě.
Byl to dlouhý let. Nebyl ale zas tak dlouhý, aby se mi před očima promítl celý dosavadní život, byť nebyl zatím nijak dlouhý. Sebral jsem při něm s sebou pár větviček mladého jeřábu a spolknul vyděšenou mouchu, co si jen tak ležérně letěla pro dávku nektaru k nedalekému rdesnu. Z rukou mi vylétly obří borůvky a celý ten dlouhý let se mi pohybovaly vzduchem před mýma očima a kopírovaly mojí letovou trajektorii. Naštěstí jsem přistál na mechové ranveji a gumovým ohybem mladého těla se vyhnul ztepilému smrku. Dvojitým převalením jsem zjistil, že mám v těle kosti a že jich je sakra dost. Ucítil jsem totiž každou zvlášť. Hned nato jsem se posadil na zeleném polštáři z ploníku obecného, a i když se mi hlava mírně točila, viděl jsem Berouše se vztyčenou hlavou, jak se pomalu vrací ke stádu s potutelným úsměvem. Ostatní ovce se přestaly pást a zamířily své překvapené pohledy ke mně. Odpřísáhl bych, i na tu dálku, že jsem viděl jejich úsměvy na bledých líčkách a skryté rarášky v očích.
Jen Běluška měla ve výrazu smutek. To ale nebylo dáno soucitem, který by se od ní dal ke mně očekávat. Ona už měla takový smutný výraz vepsán ve tváři od narození. Měla opravdu zvláštní obličej. Berouš dorazil ke stádu a všichni sehnuli hlavy a pokračovali v pastvě, jako by se nic nestalo. Svět se točil dál. Mravenci nerušeně šustili v mohutných zástupech kolem mraveniště a křižáci se pomalu vraceli do svých prostřelených sítí.
Jen já tupě zíral z podrostu a brněla mě prdel.


 celkové hodnocení autora: 95.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 16.12.2017, 20:42:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Opět půvabné a čtivé vyprávění.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 16.12.2017, 21:03:51  
   Oskar: Děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
Doomsday 1/2 - ...
Šupák
Schránky
Duli
Minstrel Sibald
Arthur I
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr