obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915669 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39769 příspěvků, 5802 autorů a 392320 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Magie dřevostavby v Novém Veselí část 2 ::

 autor Džordž J.S. publikováno: 28.12.2017, 20:26  
Zážitky autora v budoucí knize "Magické zážitky ze Žďasu"
 

Magie dřevostavby v Novém Veselí - část 2



A nyní se podíváme, co se dělo v místě a čase setkání Jirky se svou nevěstou a budoucí životní partnerkou, o čemž informoval svoje kamarády, s kterými pak jel na průzkum místa budoucího setkání.
V létě o prázdninách, po konci devítiletky, v danou neděli vyjel Jirka na kole po hrázi rybníka Kameňák do Veselí. Měl ale v hlavě zamotanou orientaci. Jel tedy oklikou, stejně jak s Jirkou Višků. Ne tedy přímo. Zaplať pan Bůh za to. Později uvidíme proč.
59/14


Dojel na danou louku. Nikde nikdo. Na levém kraji louky byla vysypaná hromada starého nábytku. Pravděpodobně to bylo vyhozené nábytkové vybavení nějaké hospody, která se pak nově vybavovala. Byly tam hlavně staré, oprýskané, rozviklané, dříve černě natřené židle a nějaké zbytky stolů. Na druhém konci louky byla také hromada. Ale byly to nějaké zednické stoličky lešení a nějaká ta podlážka a prkno, patřící k lešení.
Po chvíli čekání se na kraji louky od silnice objevila Iška a přišla za Jirkou na prostředek louky. Jirka zajásal. Zeptal se jí: "Ty budeš moje nevěsta?"
"Ne, nebudu. Nejsme si souzeni. Přišla jsem tě jen pozdravit na tvé životní cestě."
No co se dá dělat? Chvíli se spolu bavili. Pak mu řekla: "Prozradím ti tajemství o nás dvou."
Odblokovala Jirkovi paměť. Jirka zůstal koukat a rozzářily se mu oči. Uvědomil si, že jsou staří dobří časoprostoroví a erotičtí známí a přátelé. Iška prohodila: "Rozdáme si to spolu?"
Jirka přikývl a řekl: "Jo"
Obnažili se a začali si to spolu sexuálně rozdávat ve stoje: Už během toho a pak trochu potom se oba svým vědomím dostali do časoprostorového kontinua. Išla řekla:
"Podíváme se, kdy se zase setkáme?"
Oba začali hledat, kdy se zase v budoucnu tahle spojí. Když něco v budoucnu našli, oba zajásali. Řekli si to. Vzájemně si to ověřili, jestli je to pravda. A pak pokračovali v milování a dalším hledání. Když bylo po všem. Iška to Jirkovi vymazala z paměti. Vůbec nic si nepamatoval. Začali se spolu bavit tak, jako by nic takového neproběhlo. Trochu na jiném místě, aby nebyla žádná připomínka. Iška se aspoň snažila. Všechno ji ale bylo vidět na očích. Měla úplně rozšířené oční panenky. A tak se snažila nedívat se na Jirku, ale bokem a do země, aby si Jirka ničeho nevšiml. Něco ale zahlédl. Časem se oči srovnali. Nebo to trochu uměla tokem myšlenek a už nebylo nic znát. Popošli zase kousek po louce a Iška se začala loučit. Ona a její rodina nebyly pozváni. Škoda, že si nejsme souzeni. Ale nemůžeme nic dělat. Měla pravdu. I kdyby i ona i Jirka se snažili, aby se v životě opravdu potkali a našli spolu společnou cestu životem. Nebylo by jim to nic platné. Nebyli ještě dospělí a teta Jindra by je oba hypnoticky srovnala. Musela to ale udělat, aby je oba ochránila před smrtí, kterou by na ně seslali nepřátelé, závistiví a nepřející.
A kde byla a co zrovna dělala teta Jindra? Ta byla někdy v ústraní a brečela. Přitom si říkala:
"Proč já musím být tak tvrdá, vždyť z těch dvou by byl tak nádherný pár."
Vzala na sebe i bolet Išky a brečela za obě. Za Išku i za sebe. Když o tom později mluvila, říkala, že v životě nikdy tak nebrečela. " Já brečela jak děcko."
Pak se uklidnila. Utřela si slzy a byla zase vlídná paní zároveň i tvrdá čarodějka.
Tyto události, které proběhly v Jirkových a Iščiných patnácti, šestnácti letech oplakali Jirka a Iška, když jim bylo asi 8,9 let. Jak to tehdy bylo? Z Brna do Žďáru nad Sázavou přijela na návštěvu za Jirkovou rodinou teta Jindra s dcerou Iškou. Říkala, že Iška dostala od ní úkol vypracovat určitý projekt. Potom ji napadlo, že by zajeli za Jirkou, aby na tom dělali společně a naučila se spolupracovat s lidmi v oboru. Jirka by se přitom mohl také něco přiučit. Šlo o magické projektování. Jirka to už také trochu uměl. Chtěl tyto dovednosti dál rozvíjet, ale maminka mu řekla: "To v životě nebudeš potřebovat. A potom je to nebezpečné, zvlášť pro tebe. To nech být."
Vlastní magické projektování se zabývá skutečnými lidmi a partnery v okolí. Skládá se z několika současných činností. Je to: Detekování, neboli vnímání lidí. Pak analýza, neboli na základě vlastností jedinců určování směru jejich činů. A nakonec projektování. Z jedinců a směrů jejich činů, případně jen z partnerské dvojice a jejího okolí, se vymezí výpočtový model a určuje se, jak se model bude chovat v průběhu času. Jinými slovy přibližné pátrání po budoucnosti.
Teta Jindra zjistila, jak na tom Jirka s těmi dovednostmi je a pak seznámila Jirkovi rodiče se svým plánem magického projektování. Jirkova maminka byla ale proti této činnosti. Řekla svoje argumenty: že to Jirka potřebovat v životě nebude, a že je to velice nebezpečné. Teta Jindra měla ale svoje argumenty: "Dívala jsem se do budoucnosti Jirky. Bohužel v životě to bude nutně potřebovat. Kdyby to nepoužil, tak v životě tvrdě se smůlou pohoří. Můžeš si to ověřit. A Věro, máš pravdu. Je to hodně nebezpečné. Ale my ti s Iškou slibujeme, že ho budeme Chránit.
Potom oba mají pro to předpoklady a splňují plno podmínek. To se málo kdy takhle objeví. Oba mají naprosto jasno v sobě a o sobě. Dokážou proto vnímat a rozumět.
59/15


A to nejen sobě ale pak i jiným. Dokážou ty druhé detekovat. To splňují první podmínku. Pak jsou oba inteligentní. To znamená, že jsou schopni určit a logicky odvodit z vlastností lidí směr chování a činů jiných lidí. Tak splňují další podmínku. Po tom jsou tvořiví a kreativní. To znamená, že jsou schopni projektovat v čase budoucnost. To je další splňující podmínka. Dále jsou oba velice rozumní. Nikdy by si neublížili. Já jim naprosto věřím. Vždyť se na ně pořádně podívej. Mnohdy to nedopadne dobře. Někdo je schopnější, chytřejší a nemá správný charakter. Pak to opravdu dopadne špatně. Ale tady je to úplně něco jiného. Opravdu jim věřím. Je škoda toho nevyužít. Navíc v životě to Jirkovi a Išce hodně pomůže.
Maminka se zamyslela. A jak to dopadlo? Obě jí musely přísahat a také přísahaly:
"Přísahám, že budu Jirku chránit. A to za všech okolností."
Teta Jindra k tomu dodala: "Kdyby bylo potřeba, nasadím do boje i své tělo i duši!"
Maminka řekla: "To podobě nikdo nechce." Ale teta Jindra řekla odhodlaně: Já jsem připravena to pro ty děti udělat!" Po této přísaze, která maminku přesvědčila, povolila maminka magické projektování. Teta Jindra byla učitelka. Obě děti vedla metodicky, jak mají vše dělat. Dávala jim rady, co všechno se bere v úvahu a jak to funguje. Dala jim nejprve rozcvičující úkol. U tohoto úkolu měly všechny data po ruce. Lépe řečeno v sobě. Dostaly za úkol vypracovat věštecký výhled svého života na 3,5,10 let. Musely vzít v úvahu nejen sebe, ale i rodiče, spolužáky, kamarády a kamarádky, školu, město. Byl to první systém, s kterým takto magicky pracovaly. Pak dostaly další úkol. Tady je zadání: Představte si, že byste byli budoucí životní partneři. Zkuste naplánovat svůj budoucí společný život. Přitom si vyměňte svoje předchozí práce. Mapují vaše okolí. A vyměňte si myšlenkové balíčky, které mapují váš životní okolní časoprostor. Jirka si s Iškou skutečně vyměnili svoje myšlenkové balíčky a pak každý sám pracoval na projektu. Po vypravování předali svoje díla tetě Jindře, včetně myšlenkových balíčků, což bylo odvození a popis proč je to zrovna takhle, takové funkční schéma fungující v čase. Jirkovi a Išce to vyšlo velice podobně, téměř stejně. Teta Jindra podotkla: "Vy se snad vezmete." Iška už jednou pracovala na podobném projektu, ale výborně vystihla směr činů. Partnerovi našla jinou, skutečnou partnerku v budoucím životě a sama byla mimo.
Pokračovalo se další fází prací. Oba měli tyto svoje projekty sloučit a vypracovat společný jeden projekt jejich budoucího života. Po odevzdání společného projektu, včetně myšlenkových balíčků funkčního schématu fungujícího v čase, byla teta Jindra nadšená. Úplně se radostně rozplývala nad tak dobře vykonanou prací. "Já bych vám oběma dala jedničku s hvězdičkou." Po přemýšlení řekla:
"To se musí prověřit, jak by to dopadlo v širším časoprostoru. To za to stojí."
S jejich projektem byli seznámeni rodiče a sourozenci. Tatínci proti tomu nic neměli. Sourozencům to bylo jedno. Ale Jirkově mamince se to nelíbilo. Bylo tam moc erotiky. Sama byla nábožensky vychovaná a pro ni už by to byl hřích. Pak dodala. To by se mnohým lidem nelíbilo. Byla by závist. Před ostatními by to neprošlo. A něco by se stalo. Teta Jindra řekla: "Někdy nezáleží co říkají rodiče. Děti si to udělají stejně podle svého. Pojďme s podívat, jak by to dopadlo. Všichni zúčastnění dodali svoje informace o okolním časoprostoru a předali svoje myšlenkové balíčky tetě Jindře. Ta se pustila do přemýšlení a analýzy a hlubšího a podrobnějšího projektování. Za týden se zase sešli v kuchyni ve Žďáře. Teta Jindra začala svůj výklad o projetu. Bohužel tento projekt by zkrachoval. ukázala se velká komplikace. Děcka šlo by vám o život. Dřív než by jste se nadáli byl by někdo nebo oba mrtví. Jeto tím, že jste každý z jiného města. Takže s tím nemůžete nic společně dělat. Vím, že byste oba hodně chtěli, ale jde vám o život. Můžete si to ověřit. Pak odjeli. Pozdě odpoledne si Jirka smutně procházel detaily projektu hybných smrťáckýh sil a pak pobrekával a trochu brečel. Tak výborná holka. Tak krásně společně plánovaná budoucnost, ale realita časoprostoru je tvrdá. Brečela i Iška v Brně.
Už se začalo stmívat. Jirku napadlo: Nějak výhodněji pozměnit projekt. Později seděli v kuchyni strýček Frantík a teta Málča z Brna. Řekl jim, ať se zeptají Išky a tety Jindry, jestli by se s tím projektem nemohlo ještě něco dělat. Když pak vzkaz doputoval, začala Iška přemýšlet: "Co kdyby se jedna nebo drhá rodina co nejdříve k sobě přestěhovaly. Samozřejmě, muselo by to být výhodné pro všechny. Když pak později takto zapůsobila na hlavy rodin, skutečně se u obou rodin o přestěhování jeden čas uvažovalo. Teta Jindra prohodila: "Ty děti spolupracují i na dálku."
59/16


Zaujalo ji to. Přijeli do Žďáru a začali sbírat data v obou městech pro varianty brzkého přestěhování. Pak byl propočet obou variant. Přijela s Iškou do Žďáru, aby se všichni dozvěděli, jak dopadli další varianty. Seděli zase v kuchyni ve Žďáře. Teta Jindra začala. V obou variantách by se Jirka a Iška dostali k sobě a žili by společný život. Ale vždy by na životě ohrozili plno lidí. Já jsem si pro sebe dělala ještě podrobnější propočet. skutečně by někdo jiný zemřel. I kdyby jsme se s Iškou rozkrájely, všechny by se nám ochránit nepodařilo. A kdyby k vůli vám zemřeli jiní lidé, to byste byli zrůdy. A to vy nejste. Škoda, že to nevyšlo.
Po té, co odjeli, osmiletý Jirka zase přemýšlel. Budoucnost s Iškou je sice jasná = smrt. Ale to přece nejde, aby se už nikdy nesešli. Bylo by to, jako kdyby někdy v týdnu nemělo vyjít slunce. A pak ho to napadlo. Je tu přece imaginární prostor. = Hypnoticky, paměťově zastřené události. Išku v Brně to také napadlo. Když se ještě jako děti jakoby náhodou sešli a byli sami, řekl jí: "imaginární prostor:" Iška už na něj mrkla a řekla: "Už to má vymyšlené." Sešli by se vždy, kdy to okolní časoprostor lidí dovolí. A to tehdy, když ani jeden nebude mít v hlavě jiného partnera. Aby si v životě nepřekáželi a přitom si takhle vypomohli a udělali si hezkou chvilku. Teta Jindra podotkla: "Ty děti jsou rozumnější víc, než jsem si myslela." Důsledek projektování osmiletých dětí a jejich rodin pak byl, že se třeba jako patnáctiletí sešli na místě domu postaveného v budoucnu. Budoucí časoprostorové souřadnice: "Nové Veselí Polní 400. Nyní či dříve louka."
I když se pak Iška a Jirka viděli v budoucnu jen velmi málo, v imaginárním prostoru spolu občas spolupracovali. Pro oba to byla oboustranně výhodná spolupráce. Jirka dělal Išce životní záchranný záložní padák v krkolomných magických motanicích. Měla zkrátka jištění. A Iška na oplátku pomáhala Jirkovi magicky s jeho životem. Zde jsou nějaké příklady:
Jirka se třeba potkal snad po prvé s svou budoucí asi šestnáctiletou ženou. Přihrála mu ji teta Jindra. Aby bylo vše jasno, pozval ji na první rande na procházku po budoucím zatím nepostaveném mostě, po kterém pak v budoucnu půjdou už jako manželé. Lenka Jirkovi a vůbec všemu moc nevěřila a tak řekla, že si sebou vezme kamaráda Jardu Ch. Jirka pak prohlásil. To tam v budoucnu bude i on. Tak se šlo na první rande ve třech. Viz. samostatná kapitola. Všechno pak zapadalo v zapomnění. Jirka si po procházce dělal propočet budoucnosti. Říkal si: "Ta budoucnost nemůže vyjít. To mu nemůže samo spadnout do klína. To by se muselo pořádně zamíchat časoprostorem okolních lidí a okolních kluků. V nich nahromaděná sexuální energie by se vším tak zamíchala, že by se Jirka s Lenkou asi k sobě nedostali a nebo by to bylo hodně problémové. Jirka proto zajel za Iškou do Brna, aby mu s tím pomohla. Teta Jindra ale Jirkovi řekla: "Iška má moc jiné práce. Ta nemá čas. Ta ti nepomůže. Dělala projekty pro své spolužáky. Přitom se chtěla také upíchnout. Někde se zasekla. Možná, že se také motala ve svém směru. Dopadlo to tak, že se Jirka nabídl, že ji pomůže s projektováním. Jako budoucí konstruktér - projektant Žďasu přišel se svou troškou do mlýna. Iška mu slovy popsala, kde se zasekla. Přidal svůj nestranný nadhled a aniž co projektoval, řekl, jak by to řešil a připomněl, jak ve směrovém vektoru funguje závist a nepřejícnost. Pak už to pro Išku byla hračka a udělala pár posledních tahů figurkami na své projektové šachovnici budoucnosti. Možná jí tím Jirka pomohl i k její budoucnosti. Najedou měla plno času. Co se vleklo týdny se během odpoledne s přispěním Jirky vyřešilo. A tak se rozjela s Jirkou do Žďáru, řešit jeho budoucnost.
Kartářky se většinou zabývají jen jedním člověkem. Ale Iška i Jirka řešili vždy celý systém lidí. A teď byli dokonce sehraná dvojka a operativně okamžitě zasahovali do řešeného systému a ovlivňovali a vytvářeli budoucnost. Nejlepší metoda předvídání budoucnosti je ji vytvářet. Iška asi v Jirkově případě zasahovala vším možným i nemožným. Třeba hypnotickými instrukcemi a povely. A aniž něco zasažení věděli měli něco v podvědomí a tím se řídili a konali. V případě Jirkova a Lenčina systému bylo potřeba všem okolním kroužícím klukům kolem Lenky najít partnerky a postrčit je vzájemně k sobě. Iška v těchto akcích dostala i plno nádherných partnerských nabídek. U jedné byl i Jirka. Stáli na ulici Bratří Čapků. Iška odpověděla: "Já bych velice ráda, ale moje máma je mocná čarodějka. Ta by mě to hypnoticky vymazala z paměti. Kluk se podíval na Jirku. Ten přikývl. "To je pravda." Pak Iška odešla. Kluk řekl: "To musí být velmi nešťastná holka." Ale Jirka odpověděl: "To není. Ona v tom umí chodit.“ A vše se zapomnělo.

59/17



Na konci těchto akcí stál Jirka na chodníku, trochu blíž silnici, s Iškou před hotelem Bílý Lev a domem Veliš, kde za různá desetiletí byl hotel, cukrárna, bufet, hospoda. Iška prohodila: "V životě jsem si tolik a tak dobře nezašoustala, jako s klukama ze Žďáru. Ale je mě to stejně na nic. Máma mě to vymaže z paměti." A kdo ví jestli zase nebude jak nezkušená holka. Ale podle všeho, když něco z paměti potřebovala, asi si to dokázala vyvolat.
Po odjezdu Išky se Jirka nakoukl do budoucna. Říkal si: "Je to dobrý už se vezmeme." Pak mu to ale nedalo nakoukl dál a hrůza. Nějaký rok po svatbě by Lenka zemřela. Hrozilo jí smrtelné nebezpečí od doktorů. Bylo by to selhání srdce po lécích, co jí předepsali.
Jikra se stou projektovou zprávou o budoucnosti svěřil rodičům. Tatínek řekl: "Musíš hned do Brna za tetou Jindrou. To je nutné." Iška při své akci byla ještě nezkušená a neopatrně nasála jed smrťáka namířeného na Lenku. Máma když udělala analýzu ji na to upozornila. I druhá mise z Brna do Žďáru tentokrát hlavně tety Jindry byla úspěšná. Takhle pak v budoucnosti skutečně vypadaly v události, které se staly. Lenka v lékárně polikliniky po předchozí námaze začala hyperventilovat, což je příznak selhání srdce. Rychlá ji odvezla do nemocnice. V ní zůstala týden a pak ji propustili domů. Bylo po všem. Kdyby ji to ale chytlo v lese, kam jsme chodili, (tehdy ještě mobily nebyly), bylo by to vážné a mohlo být po ní.

-------------------
Vraťme se ale do Veselí na louku, kde patnáctiletému Jirkovi právě Iška vymazala z paměti jejich působení v imaginárním, hypnotiky zastřeném prostoru. Stáli v trávě a povídali si, když se na silnici objevily a zastavily 3 holky na kolech. Byla to Mirka a jiné dvě holky než posledně. Mirka se oddělila a šla k nim. Iška řekla Jirkovi: "Počkej tady. Já to vyřídím." A šla jí naproti. Jirka popošel, aby o nic nepřišel. Když se Iška s Mirkou střetla, řekla jí: "Tady je to pro vyvolené: "Ty jsi jen obyčejná čarodějka. Tak se sbal, a běž si po svých." Jirka se jí zastal: "Proč by nemohla jít dál, a být třeba mojí partnerkou?" Iška pokračovala: "Já jsem si ji proklepla. Nemá odolnost proti bolesti. Kdyby byla podrobena této zkoušce na bolest, tak by tě opustila a ještě by ti zavařila. Dívala jsem se na její okolí. To je závistivé, nepřejícné. To by jí takovou zkoušku připravilo. Sklopila hlavu a odcházela. Sice se za chvíli o něco tvrdě smrťácky pokusila. (Byla to přece smrťáčka.) Bylo to v imaginárním, neboli hypnoticky zastřeném prostoru. Nebudeme ale toto popisovat. Bylo by to moc velké psycho. Tři holky pak stály na silnici se svými koly a dívaly se na louku, co se bude dít.
Za chvíli přicházela po pěšině teta Málča. Když ji Iška uviděla, rozloučila se a vymazala veškeré předchozí dění Jirkovi z paměti. V hlavě zůstalo, jak se při míjení s tetou Málčou zdraví a holky u sinice odjíždějí pryč. I s tetou Málčou měl nějaké povídání v hypnoticky zastřeném prostoru. Ale to už přicházeli další. Rodiče s jeho bráchou, sestřenice z Jemnice a možná i další. Najednou tam bylo tak 12 - 15 lidí. Jako kdyby tu byla nějaká rodinná oslava a sešlost. Podložil se ten poškozený stůl. Na něj se pokládaly přinesené chlebíčky, zákusky z cukrárny, limonády. Někdo vytáhl i skleničky. kolem stolu se daly ty oprýskané židle. No příbuzenská party. Jen Jirka si pro sebe říkal. Všichni se baví, ale kde je moje nevěsta? Nikde nic. Pak si všiml, že od silnice přichází nějaká paní s malou holčičkou v náručí. Někteří příbuzní se jí ujali a věnovali pozornost i té dvou-tříleté holčičce. Pak se ale Jirkovi ztratila mezi ostatními.
Tatínek řekl Jirkovi:" Běž se podívat k tomu lešení na zeď." Na druhém konci u lešenářských zednických stoliček stál pán, zednický mistr. Pozdravili se. „Ty se budeš učit na zedníka?" "Ne, já půjdu na strojní průmyslovku." "Ale tvůj tatínek je zedník." Ne, on je ekonom." "A zeď jsi někdy dělal?" Jirka si vzpomněl na dobu, když mu ve Strážku bylo asi 5 let. Jak se po povodni opravovaly zdi chalupy a jak s tím zednickým mistrem hladil imaginární zeď. Proto přikývl. "Tak jdeme nato." Vylezli na prkna na stoličkách. Zednický mistr mu dal do ruky hladítko a řekl: "Tak se ukaž." Jirka udělal s hladítkem několik tahů a pod rukama se mu objevila hlazená zeď a vlastně tu byl celý dům. Po pár tazích předal hladítko zednickému mistrovi a ten pokračoval vedle. Byl to výjev, který nejde vyfotil. Jde jen nakreslit. Halucinace asi těžko, protože ten prostor vnímali hned dva lidé a oba v tom prostoru zednicky pracovali. Pravděpodobně si tu zeď obhlídli i další příbuzní, kteří se na tom lešení postupně vystřídali.
59/18


Sešlost trvala asi hodinu. Dojedli se chlebíčky a zákusky. Dopila limonáda. Účastníci si vyměnili poslední slova. Vše se začalo rozcházet. Rozladěný Jirka sedl na kolo a jel nazpátek. Někteří jeli autobusem do Žďáru. Příbuzní jeli domů autem. Ve Žďáře si teta Málča vzpomněla, co ještě chtěla říci Jirkovi. Prý po silnici mezi Veselím a Žďárem se proháněl nějaký zběsilec v rychlém autě. Div že nesrazil nějaké holky na kolech. Ale byly to holky, tak si jich všiml. Jezdil, jak kdyby chtěl někoho zabít.
"A představ si, že na polní cestě zase čekali tajní na nějakého Džordže. To nebyli komunisté z Veselí. Ti by s ním udělali konec jedna dvě. A to jsi měl být ty. Ale Teta Jindra všechno dobře zařídila. Jinak už jsi byl mrtvý. Nikde ale o tom nemluv a zapomeň na to."
Jirka jen podotkl: "Já jel oklikou. A oni asi čekali jinde."

Později se Jirky kamarádi ptali: "Setkal jsi se se svou nevěstou?" "Ne, žádná holka tam nebyla. Akorát tam pak přišla nějaká paní s malou holčičkou v náručí. Takže, kdo ví." "Jestli je to tak, tak to si minimálně 15 let počkáš. To je smutný. To budeš asi 15 let sám." Vláďa Prycl dodal: "To jí budeš věrný? To ho nikde nesmočíš?" Jirka řekl: "Já nevím." Karel Veselý dodal: " To je deprimující. 15 let sám bez ženský. Na to je lepší zapomenout." Jirka Višků dodal: "To máš pravdu, lepší zapomenout." A opravdu na tuhle rozmluvu všichni zapomněli. Tedy téměř. Jikra si večer rovnal myšlenky za uplynulý den. Vzpomněl si. Vždyť já se dneska setkal s klukama. Ale vůbec si nepamatuji o čem byla řeč. Logickým odvozováním a vzpomínáním se mu podařilo dostat do už zamčeného paměťového šuflíku. Vždyť my jsem se bavili o nevěstě, která vyroste až za 15 let. V tom zamčeném paměťovém šuflíku byl ještě jeden další. I do něj se dostal. Vždyť já byl na nějaké sešlosti ve Veselí. A také jsem si to už nepamatoval. Asi rodiče a příbuzní magicky zařizovali mou budoucnost. Asi to lépe nešlo. Jeho vyvolená ještě nevyrostla. Co budu dělat? Asi ten čas zatím nepromarnit. Přede mnou jsou úkoly: Udělat průmyslovku. Ve Veselí zaslechl i něco o vysoké. Takže, kdo ví? Když to půjde, tak pak zvládnout i fakultu strojní. Studiem se zabavím. A snad se pak objeví i partnerka. To asi budu jak vlk samotář. No i tak se dá žít. To jsem zvědavý, jestli tu věštbu třeba nějak prolomím. Zkoušet se má všechno. A kdyby to nešlo, aspoň jsem se pokusil. Přitom kdyby ty pokusy nevyšly, aspoň se nato duševně připravím. Zasunul si všechno do podvědomí a definitivně na desítky let zamknul paměťové šuflíky. Jestliže se podíváme do budoucna bylo to skutečně tak. A on už byl na všechno připravený. Je tu jedno přísloví. Štěstí přeje připraveným.

Pojďme se podívat, co se dělo za dva roky. Jirkovi bylo 17 let. Studoval už druhý ročník na SPŠS, (střední průmyslová škola strojnická), ve Žďáře nad Sázavou. Stál zrovna na školní chodbě se Zdeňkem Hanuškou a Zdeňkem Machem. Bavili se o něčem, asi o nějaké holce. Kolem prošla nějaká holka a řekla nato zapomeňte. Zrovna se otevřely dveře od třídy a vycházela Jiřina Hanusová. Zaslechla ještě hovor kluků a pak instrukci: "Na to zapomeňte." Zahlédla ještě odcházející holku. Když byli zase všichni ve třídě, zeptala se Jiřina kluků: "Na co jste to měli zapomenout?" "My nevíme" " "A o čem jste se bavili?" "My nejsme se o ničem nebavili. My jsme tam jenom stáli." "Vždyť jsem vás ještě zaslechla. To vám ta holka vymazala paměť." "Jaká holka?" "Tady se tedy dějí věci." "To byla nějaká holka z prváku. Máme s nimi společný tělocvik. Tu si proklepnu."
Někdo ve třídě ale uměl odblokovat zastřenou paměť. Řekl: "Já vám tu paměť odblokuji. Řekneme si, o co šlo a pak to dám do původního stavu. Já chci zůstat v utajení jako záloha třídy." Odblokoval klukům paměť a někdo začal vyprávět. Prý je na prumce holka, která oslovuje kluky na prumce a pak jim zase maže paměť, aby se to nerozkřiklo. Prý hledá svého budoucího partnera. Prý ji vyšlo, že je na prumce. Má to být v budoucnu nějaký Džordž. Má ale doplňující otázky, takže se nedá blafovat. Do rozpravy se vložil Luboš Hejtmánek: "Já jsem slyšel, o koho jde . Prý ta holka dovede výborně šukat. Kdo ji dostane bude šťastný člověk. Tu bych chtěl poznat." Pak původce odblokování řekl: "Zapomeňte, že jsem vám odblokoval paměť a to, co se tady říkalo. Já chci zůstat v utajení. Kdyby ale někdo potřeboval odblokovat paměť, tak si na mě vzpomeňte." Zdeněk Mach dodal: " Musíme spolupracovat jako třída, jinak se asi tady neprosadíme."
59/19


Asi jeden, dva týdny po té, o jedné přestávce, řekla Jiřina několik informací o té holce, která klukům vymazala paměť: "Tak jsem si tu holku proklepla. Je z prváku a jmenuje se Mirka H. Má to velice těžké. Má moc přísného otce. Pořád ji hlídá. Nemůže skoro nikam jít. Pořád se musí učit. A když se něco naučí, tak ji otec vymaže paměť a musí se to učit znova. Od otce má nakázáno vzít si syna nějakého komunisty. A tak je velice ambiciózní. Prý chodila s samými syny významných komunistických činitelů. Říkala, že tyhle informace jsou velice důvěrné a tajné a nesmí se nikde používat. Nejlepší je, hned je zapomenout.

Co se pak Jirkovi nestalo. Někde o samotě Jirku oslovila holka, že by se ho chtěla na něco zeptat a popovídat si. Nejlépe u vstupních schodů do budovy, kde pak během přestávek a během dne nikdo nechodí. Všechno mu pak vymazala z paměti. Ale podvědomí ho zavedlo na místo schůzky o hlavní přestávce. Když se zase potkali, uvedla ho do hypnotického stavu. Určitého stupně somnabulního spánku. O tomto stavu se třeba píše v knize: "Nové základy experimentální psychologie". Knihu napsal autor, který desítky let na toto téma experimentoval. U některých vyjímečných jedinců, (pár z tisíce), v tomto stavu funguje mozek jako jasnovidec, nebo telepat. Někdy tento stav prosakuje do vědomí a jsou to vyjímeční lidé.
Jirky se zeptala: "Nejsi náhodou Džordž z budoucna?" Jirka zapátral v časoprostoru a řekl: "To jsem." "A jak to bude s našimi dětmi?" Jirka se jí zadíval do očí a řekl: "Pokud by jsme se vzali, budeme mít dvě děti." "A jak se budou jmenovat?" Zase se jí zadíval do očí a pak řekl dvě jména. "Ty budeš asi vážně Džordž z budoucna. Mě vyšlo to samé. A teta Jindra napsala to samé." (Teta Jindra byl oficiální podpis pod věštbami pro komunisty.) "Musíme se ještě sejít." Dali si sraz po škole, kdy oba končili stejně. Asi 15 minut po konci školy, kdy všichni už odešli. Pak teprve vyrazili oni dva. Jirka měl všechno hypnoticky zastřené a nic si nepamatoval. Začali takhle spolu chodit směrem ke čtvrti Stalingrad, kde bydlela. Jirka se na místo setkání dostal jen díky podvědomí, Když se setkali odblokovala mu paměť a on si na ni vzpomněl.
Jirkova maminka si ale podle Jirkových očí všimla, že se něco děje. Odblokovala mu paměť a zeptala se ho, kde byl. On po pravdě řekl, že doprovázel jednu holku na Stalingrad. A že to bylo asi poloviční rande. Pak mu zase zastřela paměť. Ale občas ji takhle informoval.
Mirka zavedla Jirku i domů a chtěla po něm vysvětlit něco z mechaniky a fyziky. Tohle Jirkovi šlo. Perfektně to ovládal. Nebyl pro něj problém něco jí vysvětlit. Po té, co jí to vysvětlil mu ale zablokovala paměť těchto vědomostí. Pak to chtěla vysvětlit znova. Ale Jirka si nemohl hned vzpomenout. A tak řekl: "Já se na to podívám a příště ti to vysvětlím. Musel se znovu učit to, co se už učil v prváku. Přitom se divil: "Jak jsem to mohl zapomenout. Musím si vymyslet pomůcku, jak na to, když mě selže paměť. Takovou pomůckou je logické přemýšlení a logické odvození vzorců. Jako kdyby mechanika nebyla ještě vytvořena a teprve si všechno tvořil sám znovu. Zkrátka, znovu si logicky odvodím, na co už vymazanou pamětí nestačím." Příště Mirce všechno znova vysvětlil. A ona mu znova vymazala paměť. Ale technické vědy mají svoji logiku. Jikra jen nakoukl do učebnice a všechno jí logicky odvodil. Přitom jí řekl, že mu vymazala paměť, ale že se to takhle odvodí, aby všechno do sebe zapadalo a všechno se vším souviselo. Chtěla mu to znovu vymazat. Ale logika nejde jen tak lehce vymazat. Zase jí předvedl výpočet. Vlastně jí předvedl postup, jak vyzrát na otce, když ji učivo vymazal z paměti: "Všechno si znovu logicky odvodit."
V předmětech, kde jsou spíš data a ne tolik logiky, jsou zase souvislosti. Zde takovou dobrou pomůckou jsou taháky. Jsou to papírky, kde jsou v kostce ty nejdůležitější informace. Ta tahák je vlastně svazek klíčů k jednotlivým dílčím paměťovým šuflíkům. Souvislosti tyto šuflíky otvírají. Jirka začal Mirce trochu imponovat, že uměl něco, co ona ne. Navíc Když byl Jirka v somnabulním stavu, měl lepší přehled o časoprostoru a o projektování budoucnosti než ona. Neměla tak dobrý magický odhadový zrak jako Jirka. Měla ho trochu zastřený neskromností a chamtivostí. V duši neměla tolik pokory před realitou jako Jirka. Proto komunistická věštba o Džordžovi, která končila její sebevraždou se jí zdála reálná. Zvlášť, když se opírala o některé pravdivé detaily, třeba o jejich dětech. Začali společně probírat budoucnost a Jirka ji začal otvírat její trochu zaslepené oči a uvádět všechno na pravou míru. Jednou se Jirka svěřil mamince při odblokované paměti: "Zachránil jsem ti v budoucnu život." Maminka pak dodala: "Ta smrťačka mě už nesejme."
59/20


I když to bylo v komunistické věštbě.
Mirka ho doma svedla a začali spolu sexovat. Byl i ní odpoledne trochu déle. Ukázalo se, že Mirka musí vždy po mléko, které čerstvé právě přivezli do obchodu. Pak se vrátila a pokračovali. Tohle všechno sledoval teta Jindra. Asi byla informována od Jirkovy maminky. Ta zalarmovala Išku. Řekla jí: "Dej si pozor na Jirku. Ať ti ho ta smrťačka nepřebere, nebo nezabije. Jednou, když zase Mirka odešla pryč, někdo zaťukal na dveře. A za dveřmi Iška. Začali spolu rozebírat, co se děje. A jaké má vůbec šance s Mirkou. A co se s tím dá dělat. Sám Jirka věděl, že naděje na společný život s Mirkou jsou malé. Měl ale v srdci naději a snažil se najít řešení.
Jirka se svěřil Išce se svým plánem, jehož základ měl od tet Málči a Jindry. Mirka mu totiž řekla, že její otec ji chce oženit s nějakým synem význačného komunisty a má plno takových nápadníků, ale žádný pro ni není to pravé ořechové. Bylo to klubko hladových, které by ji určitě sežralo a někomu by padla do náruče. Jirkův plán byl najít všem nápadníkům partnerky, aby je přešly choutky. A pak by tu zbyl on. A kdyby časoprostorově v pravý čas procitla mohla by si zvolit jeho. Iška říkala, že s Mirkou by to šlo velice těžko. Jirka na to, že vaří z toho a co má. Uvědomil si, že jsou to zoufalé plány a pokouší se o nemožné. A Mirka ještě k tomu nedospěje a vyšplouchne ho. Požádal Išku, ať se jako holka porozhlédne po časoprostoru lidí, co by se s tím plánem dalo dělat.
Iška pak zamotala Jirkovou pamětí a odblokovala mu ji. Mělo to za následek, že si to spolu v posteli rozdali. Pak mu zase vymazala paměť a včas odešla.
Jirka pak řešil s Mirkou to, aby se k sobě dostali a to přes hordu synů komunistických papalášů. Dal ji rady, jak hledat v časoprostoru lidí, aby našla všem svým komunistickým nápadníkům partnerky. To skutečně začala dělat, protože se jí moc nelíbili. Ale protože se naučila hledat, začala hledat i někoho lepšího než je Jirka. A co dělala Iška? Ta skutečně našla postupně všechny lepší protějšky celé té komunistické bandě, které byly lepší než Mirka. Pošoupla je k sobě a pak už to byla jasná volba. Se svými hledacími úspěchy se při dalších setkáních u Mirky pochlubila Jirkovi, kterému tím udělala velkou radost. Našla ale i někoho pro Mirku, po kterém by Mirka přednostně sáhla před Jirkou a řekla to jako varování Jirkovi.
Když zase odešla Mirka pro mléko, objevili se za dveřmi Mirčina domova i Jirkovi příbuzní: Teta Málča, strýček Frantík a teta Jindra. Řešila se Jirkova situace v imaginárním, hypnoticky paměťově zastřeném prostoru. Všechno reálně vystihla teta Málča: "Ta je neskromná, chamtivá, ta si najde někoho jiného. Dokud to sní pořádně zatřese, tak pořád bude hledat někoho lepšího." Jirku to zabolelo. Pro něj to byla vlastně první holka s kterou chodil. A i když vyplývalo, že je mrcha, měl ji z celého srdce rád. Neuměl v citech dělat něco na půl. Do sázkové hry o partnera dával jen jednu kartu, a to srdcové eso. Pak příbuzní všechno vymazali z paměti a odešli.
Další paměťový střípek je z průmyslovky. Bylo odpoledne a oba, tedy Mirka a Jirka stáli na vnitřních vstupních schodech. Bylo to z období, kdy oba už uvažovali, že se vezmou a že k sobě definitivně najdou cestu. Přitom ale o sobě dostávali děsivé deprimující zprávy. Potkali se zkrátka na vnitřních vstupních schodech průmyslovky. Mirka mu odblokovala paměť a spustila: "Když by sis mě vzal, opustil bys mě kvůli jiné?"
"Když už si někoho beru, se vždy budu snažit být při něm. Leda že by mě opustila. A ty by ses se mnou rozvedla a ještě mě pak zavařila?"
Mirka řekla: "Víš co, pojď!" Něco se v ní zlomilo. Zavedla ho pod schody a tam si zasexovali. Hned potom řekla: "Já vím, co bude v budoucnosti. Nejsme si souzeni. My jsme se dostali vědomím do časoprostorového kontinua. To není projektování. To je skutečnost. Uděláme si spolu rozloučení v novostavbě v Novém Veselí."
To, co se právě stalo bylo tím, že se oba dostali svým vědomím do nejvyššího stupně somnambulního stavu mozku. U některých jedinců v tomto stavu fungují jasnovidecké nebo telepatické schopnosti. O tomto stavu se třeba píše v knize: "Nové základy experimentální psychologie." Tuto knihu napsal autor, který se desítky let zabýval touto problematikou a prováděl řadu pokusů. Hodně i s lidmi citlivými, v té době nazývanými citlivci. Dnes by se řeklo senzibilové.

Mirka byla asi dotlačena mylnými informacemi o Jirkovi k naplánování akce v Novém Veselí jako jejich rozloučení. Hlavním organizátorem byla teta Jindra.
59/21



Bylo to další připouštění v imaginárním hypnoticky paměťově zastřeném prostoru. Zatímco komunistické připouštění byla jen akce pomatenců, kde byli skoro samí chlapi komunisté. Zde se tvořila skutečná budoucnost, která byla podložena důkladnou analýzou hybných sil. A nebylo to jen nějaké přání, jako u komunistů.
Jirka dojel zase na kole k nedokončené novostavbě v Novém Veselí, která byla nějakou tu stovku metrů od louky budoucí skutečné dřevostavby v budoucnu. Uvnitř domu bylo plno ženských a i holek. Byly to čarodějky z okresu i kraje. Byla tu Jirkova maminka, i maminka Mirky, Mirka a hlavní organizátorka teta Jindra. Mirka řekla Jirkově mamince : „Já jsem smrťačka, ale vy jste anděl. A andělům bych nikdy neublížila.“
O týden později zaslechl Jirka maminku, jak tato slova rozebírala se svou sestrou Bohuslavou v Jemnici. Ta řekla: „Někdo ji zaváže oči, zatemní uvažování a vidělo by se.“
Vraťme se ale do nedokončené stavby v Novém Veselí. Všichni ostatní, mimo připouštěnou dvojici, stáli o kus dál v temnu, ve stínu. Takže nemuseli být vnímáni. Přesně, jak při dřívějším připouštění. Jen dotyčná dvojice byla tam, kde bylo víc světla. Přistoupili k sobě Jirka a Mirka. Jirkovi bylo řečeno: „S touto dívkou se v životě setkáš a poznáš a teď jste svoji. „Pak se odhalili a pomilovali. Potom Jirka v sobě ucítil energii schopnou asi měnit budoucnost. Tuto energii vyslal Mirce do očí. Kdyby tuto energii přijala nebo poslala zpět do Jirkových očí, byli by v životě svoji. Ona se ale při milování dívala někam dozadu na nějakého kluka. Byl to její budoucí životní partner. A pak tuto energii vyslala jemu. Ten ji pak poslal dozadu k paní s holčičkou někde vpředu před Jirkou. Pak zase signál putoval k Jirkovi a různě po osobách v místnosti. Nakonec skončil během doby celé akce v očích tety Jindry. Po milování s Mirkou řekla Jirkovi: „Tahle dívka ti nebude souzena.“ Jirka posmutněl. To co už Jikra neviděl, bylo to, že pak se svým skutečným budoucím partnerem Mirka sexovala. Takhle to bylo i u dalších Jirkových partnerek připouštění.
K Jirkovi přistoupila jiná dívka a bylo řečeno: „Pak se poznáš s touto dívkou a teď jste svoji. Zase se obnažili a pomilovali. Byla to Věrka, s kterou se v budoucnosti opravdu setkal. „Ale ani tahle ti nebude souzena.“ Jirka zase posmutněl. A ona šla za svým budoucím partnerem v budoucnu, jako ta přechozí. Pak k němu přistoupila další dívka. Byla to Věra. Zase se všechno stejně opakovalo. Jirka byl zase smutný. Nebyla mu souzena. Po té se před Jirkou objevila paní s holčičkou. Bylo řečeno: „Tahle holčička bude tvojí vyvolenou.“ Jirka se zadíval do očí holčičky, která asi všechno sledovala a dívala se svojí mámou Jirkovi do očí. Říkal si: „To bude ještě za dlouho. Pak připouštění skončilo. Jirka procházel ještě tou skupinou dívek a žen, z kterých byly partnerky pro Jirku vybrány. Někde se i zastavil. Některá si chtěla na něj sáhnout. Jirka zaslechl: „Ten by žádné neublížil ani pohlazením.“ Všechno bylo asi Jirkovi dopředu řečeno a vymazáno z paměti a on měl celý průběh v podvědomí. Jirka si ještě pamatuje, že se ještě zatavil s jednou dívkou, která mu pak někdy jindy věštila z karet v imaginárním hypnoticky zastřeném prostoru. Věštění se pak opakovalo s její dcerou Kristýnou, která pak pracovala jako brigádnice nějaký čas na nádraží v antikvariátu Mlha.
Pak definitivně vyjel na kole ke Žďáru a snažil s všechno vstřebat, než mu to zase zmizí z paměti. Všechny tyto události byly organizované tetou Jindrou. I popisované události v knize byly z organizačního pera tety Jindry. Sledovala tím cíle svého výzkumu psychologie a lidského časoprostoru společenství lidí. Přitom, pokud to spravedlně a férově šlo, přihřála si svoji polívčičku. Vtip byl ten, že během 10-ti, 15-ti let se všechno skutečně vyplnilo. Zde se opravdu dělala magie a nebylo to jen souložení nezletilých za komunistů, což bylo málem pro ostudu. Pak bylo asi všechno vymazáno z paměti i těm ostatním. Zůstalo to v podvědomí a to řídilo osud a budoucnost.
Podíváme se, co se pak dělo s Mirkou a Jirkou na průmyslovce. Stále spolu randili v imaginárním hypnoticky zastřeném prostoru. Hodně se sblížili. Začali spolu řešit společnou budoucnost. Oba chtěli být spolu co nejvíc. Říkali si, že se vezmou, až bude Mirce 18, aby všechno bylo oficiální. Vyšli si spolu i ven po sídlišti. Potkali nějakého společného známého. Byl překvapený: „Vy spolu chodíte?“ „Ano, ale je to tajné. Nesmí se to dozvědět Mirčin otec.“ Pak z Jirky vypadlo: „My se chceme vzít.“ Jirka říkal Mirce, že by to měli vědět rodiče. Ale Mirka Jirku varovala před svým otcem. Říkala, že by to nedělala, protože by jim to vymazal z paměti.
59/22

Jirka ale říkal: „Zkusit by se to mělo. A když, tak si naplánujeme, že se spolu znova setkáme.“ A tak předstoupili před Mirčina otce a řekli mu, že spolu chodí a že se chtějí spolu vzít.
On jim to ale oběma vymazal z paměti. Podle toho, jaký pak Mirka a Jirka měli v sobě podvědomý blok a podle toho, jak pak tvrdě Mirka s Jirkou mluvila, a jak se pak tvrdě chovala, a podle toho, jaký byl její otec magor, se dají předpokládat další dějové události, i když pro to nejsou důkazy a jen málo doložitelných vzpomínek.
Jednak při kontaktu Mirky a Jirky s otcem jim oběma otec nafackoval. A pak jim to vymazal z paměti. S tím, že jim nafackuje zase, když se dají do kupy. A to jim zase vymazal z paměti. A pak ten její otec magor udělal ještě větší tvrďárnu. Měl s dcerou sex a přitom jí dával hypnotické instrukce. To ji pak zase vymazal z paměti.
Když pak Jirka potkal zase toho známého ještě s jeho kamarádem, zeptal se kamarád: „Vy se chcete s Mirkou H. vzít?“ Jirka odpověděl: „A kdo to je?“
Tohle nebyl jediný pokus o oficiální partnerství. O to samé se Jirka pokoušel i s Iškou. Dopadlo to také tak. Teta Jindra jim to vymazala z paměti.
Paměť je zkrátka nevyzpytatelná. Jirka měl v paměti celých 40 let, že se s Mirkou ani nepolíbili, ani spolu nechodili. Sice se pak oficiálně poznali. Jirka i pozdravil v šatně průmyslovky. Viděli se v tanečních. Pokusy sblížení a nějaké rande jim vždy osud nebo rodiče obou překazili. Jirka na ni moc myslel. Mohlo by se zdát, že to bylo velké milostné platonické trauma. Myslel na ni, i když už ji viděl na taneční zábavě s klukem, i když už se asi v osmnácti či devatenácti vdala. Byl tam bolestně zapíchnutý Amorův šíp a toto trápení trvalo tři roky. Jednak na průmyslovce a ještě na vysoké. O to, aby ten Amorův šíp vypadl se pak postarali kamarádi opilci z vysoké a ze Žďáru, a mládež ze sídliště, kde dříve Mirka žila, než se odstěhovala s manželem do Polné. Když konečně ten šíp vypadl ucítil v sobě a v duši velké prázdno.
Mirčin partner to to také neměl lehké. Byl ale tvrdší a průbojnější a byl lepším partnerem v opozici proti Mirčinu otci. O ruku musel žádat snad 3x a překonávat paměťové vymazaní. Mirka tak utekla z lopaty komunistické věštbě. Její partner nebyl komunista, ale neodpovídalo to podrobnostem věštby. A tak to komunisté nechali být.
Jirka byl zase konstruktivnější, tvořivější, se schopností řešit jakékoliv problémy i ve vztazích a hledat řešení pro všechny.
Jirka se několikrát pokoušel prolomit osud. Jenou to kdysi bylo na schodech sokolovny. Byl to pokus o sblížení a kontakt. Ale i v Mirce byl blok. A sám měl něco v podvědomí, co ho celou dobu zároveň brzdilo. U sokolovny jí řekl, že ji má rád. Koukal na ni a pak se otočil a odešel. Říkal si, konečně oba víme víc. Je to na ní. Toto měl v paměti celých 40 let.

A co se dělo na schodech sokolovny?:
Po té, co Jirka chvějící se hlasem řekl, že ji má rád, obrátila se na něj Mirka ne tvrdým, ale obyčejným, pro Jirku docela milým hlasem: „Ale tady je kletba, vždyť bys zemřel.“
Odblokovalo mu to trochu paměť. Vzpomněl si na akci v obchodním učilišti na přísahu čarodějek. Více o tom je v kapitole: „O věšteckém lístku, záložce do knihy“. Zamyslel, se a pak řekl: „Já tě mám přes to rád“. Mirka si asi uvědomila, že kletba smrti by jako první zasáhla ji a dala mu facku. Pak mu to, co řekla a tu facku vymazala z paměti. Jirka se pak otočil a šel. A aniž co věděl, bylo to pro něj tříleté milostné trápení bez jakéhokoliv naplnění. Myšlenky o důvěrnostech s Mirkou ho nikdy nenapadly. Vždy to bylo jen trauma.

A co se dělo s nedostavěným domem ve Veselí, který byl jen nějaký dus cesty od místa, kde v budoucnosti bude skutečná dřevostavba? Informace jsou čerpány z vyprávění profesora na průmyslovce, Ing. Hromádky, kterému studenti přezdívali Stalin. Učil Jirku o měřících metodách apod. ve třetím ročníku. Jeho vyučovací metody byly svérázné. Říkal, že student je schopný zapamatovat si z vyučovací hodiny jen 10 minut. Zbytek je promrhaný čas. A tak skoro celou vyučovací hodinu strávil vyprávěním různých příhod ze svého života a jak to chodí. A posledních 10 minut věnoval výkladu a dodal: „Zbytek si nastudujte.“ Vyprávěl třeba, jak to na Ostravsku vypadalo, když se protrhla vysoká pec, kde byl jako student na odklízení škod.

59/23


Nebo povídal, že měl cvičenou kavku, kterou naučil žvýkat tabák z cigaret a chtěl se s chlapama v hospodě sázet, že ji naučil rozeznávat kvalitní značku cigaret od té běžné. Mimo osnovy učil třeba studenty proutkařit a hledat vodu.
Jednou vyprávěl, jaký udělal dobrý obchod: Popisoval historii zablokovaného stavebního povolení této stavby, aby veselští komunisté neměli toho žďáráka jako svého šéfa, protože měl vyšší vojenskou hodnost. Jako důvod uváděli, že se tam má stavět silnice. Tehdy se plánovalo na pět let. Bylo řečeno, že silnice je ve výhledovém plánu pětiletky. Žďárák se ale nedal. Napsal si dopředu žalobu, že mu veselští funkcionáři způsobili škodu kvůli neexistující silnici v budoucnu. Aby nebyl veřejný průšvih, ta silnice, i když vůbec nebyla potřeba, tam do pěti let musela být. Stavební úřad vydal nařízení o odstranění stavby a uvedení pozemku do původního stavu. Přitom po termínu na odstranění nabíhalo tučné penále za nesplnění nařízení. Žďárákovi ale nikdo, ani žádná firma nechtěli stavbu odstranit. To si zařídil Stalin. Pak Stalin přišel za žďárákem a nabídl mu, že když všechno převede bezúplatně na něho, že to za cenu stavebního materiálu (tvárnice, trámy, překlady, okna, dveře apod.) uvede do původního stavu. Stalin chtěl totiž na sídlišti Pod vodojemem stavět dům a měl by skoro zadarmo stavební materiál. Pak ještě udělal další fintu. Domluvil se s veseláky, aby sinici trochu posunuli, aby se dal použít i pozemek a měl peníze i za prodej zbytku pozemku. Chtělo to jen jednat z veseláky. Ti proti němu nic neměli a vycházeli mu vstříc. Posunuli mu i termín demolice, protože nestíhal, Nemusel ani odstraňovat základy. Pod sinicí nevadí. Zkrátka si chválil, jak levně přišel ke stavebnímu materiálu.

Tímto bychom mohli uzavřít historii nedostavěné chalupy, která musela být zbourána. Místo ní je skoro na stejném místě téměř nepotřebná silnice. Lidé tehdy nad ní kroutili hlavou a říkali si, co ti komunisté zase vyvádí. Ti ale přišli s tím, že je to moderní urbanistické řešení novodobé vesnice. Autor slyšel i jednoho vtipálka, že za 2000 let tam bude přistávací dráha pro létající talíře mimozemšťanů, a že to komunisté staví už teď. No uvidíme za 2000 a budeme se zamýšlet v čem všem měli ti mimozemšťané prsty. Takže i v zbytečné silnici komunistů, která brala naštvaným lidem pozemky.

A nyní se koukneme kousek vedle, na louku, kde v budoucnosti bude stát skutečná dřevostavba. Něco setu dělo, když byl třicetiletý Jirka nějaký ten měsíc právě ženatý. Na tento pozemek přišel za slunečného dne s rodinou své mladé ženy. Byla tu její maminka, které se všeobecně v rodině říkalo Bábina, sourozenci ženy: asi osmiletá Lidka a ještě mladší brácha Kája. A pak tu byla jeho devatenáctiletá žena Lenka. Když už přicházeli a rozhlíželi se po louce duševně nemocná Bábina spustila na Lidku: „Lidko, tady budeš mít jednou postavený dům. Jednou tady budeš bydlet.“ Pak si sedla na nějakou stoličku a rozhlížela se jako by po místnosti, i když byla na louce. Přitom povídala: „Lidko ty to tady budeš mít hezké.“ Na chvíli se všichni ocitli v nové budoucí kuchyni. Bábima se rozhlížela očima Jirkovy manželky, která tu v budoucnosti opravdu bude sedět. Kája otevřel dvířka od ještě prázdné kuchyňské linky. Vlez do ní a schoval se. Dělal ale jenom přesně to, co v budoucnu dělal synek Lidky, Filípek.
Na další okamžiky je málo paměťových obrazů. Ale dá se předpokládat, že to tak nějak bylo: Pravděpodobně na konci louky bylo složené zednické lešení a u něj stál pán, (zednický mistr), se svým asi desetiletým synem. Mimochodem můžeme si říci, co ještě asi nikdo nevěděl: Ten desetiletý synek byl budoucí manžel osmileté Lidky. Pak šli asi všichni za nimi a ten pán a kluk všem ukazovali, jak se hladí čerstvá omítka zdi této budoucí stavby. Všichni si vyzkoušeli hladítkem imaginárně tu zeď hladit. Pak se na všechno asi zapomnělo. Asi proto, aby věštecké výjevy se opravdu vyplnily.
V paměti jsou ještě další věštecké události z této louky. Jen jsou zapamatované jako výjevy. Souvislosti, jak se k nim přišlo jsou už mlze. Jen se ví, že i další okolnosti tu také nějaké musely být. Třeba se ta mlha ještě rozestoupí a bude se vědět víc. Je to několik výjevů. Účastníci byli všichni už dospělí a byli ještě mladí. Byli to: Jirka, Iška, Lída, což už byla jen dospělá kdysi osmiletá Lidka z předchozího výjevu, a Michal, což byl u ž dospělý kdysi desetiletý chlapec z předchozího výjevu.
59/24



V prvním výjevu byl Jirka a Iška. Stáli v místnosti, kde byla na půl nedokončená podlaha. Omítky zevnitř byly hotové. A bylo to v té budoucí dřevostavbě, která už byla zvenku hotová. Jirka a Iška, (Jindřiška), si povídali o budoucí historii tohoto domu a jejich obyvatel. Podrobnosti jsou už ale zapomenuté.
Druhý výjev je z té samé místnosti. Zase tu byla Jirka a Iška. Jen podlaha byla už hotová. Ale nebyl tu jen žádný nábytek a nevyseli žádné záclony. Jen v oknech byly žaluzie. Zatímco v prvním výjevu mluvila Iška hlavně o Michalovi, zde zase povídala s čím vším se musí vypořádávat a řešit Lida.
Další paměťový kamínek byl z místnosti za nedokončenou podlahou, kde už byl výjev z Iškou. Jirka tu ale byl z Michalem, který stál a chodil přesně, jak Iška. Michal povídal svůj pohled na to, jak všechno budoucí řešit.
A poslední vzpomínka byla na místnost z dokončenou podlahou, jen místo Išky stála a pohybovala se Lída. Povídala, jak je to pro ni obtížné něco dělat, aby ta budoucnost vyšla.

Když už Lídě Bylo tak 18,19 a znala se z Michalem, dala si s ním rande právě na téhle louce. Přitom si ale pozvala i Jirku, aby měla svědka, že na téhle louce bude právě jejich dům. Říkala si, že jejich společná budoucnost, která byla zapsána do časoprostoru by je mohla spolu s Michalem konečně důkladně sblížit a že by spolu mohli pak opravdově a důkladně chodit. Jirka a Lída už byli na louce a přicházel Michal. Hned se pustil do Lídy. Prý, když má rande s ním, tak už tam nemá zvát dalšího kluka. A Když už má jiného, tak ať na něj zapomene. Nebude ze sebe dělat troubu. Jirka se pustil do obhajoby. „Já s ní nechodím, Ona mě sem pozvala, abych jí něco dosvědčil. Já jsem tady jako svědek. Lída se také hájila. Ale asi chabě. Moc jim nevěřil. Došlo i na konkrétní vysvětlování. Michalovi bylo sděleno, že Jirka je ten, kdo mu ukazoval hlazení omítky zdi. A že to bude v budoucnu právě na jejich domě.
Michal odpověděl: „Že se tady hladila zeď, to je pravda. Ale, že to budu dělat já v budoucnu na tvém domě, to asi těžko. Já jsem automechanik a ne zedník. Leda, že bych tady byl u tvýho baráku na brigádě. Ale proč bych to dělal? Leda, že by tu brigádu zařizoval otec. Je to takový divný, a nepravděpodobný. Počkáme a pak se uvidí. Nejlépe na to zapomenout. A raděj se rozejdem. Když tak se uvidí.“
Mezi oběma nastala nedůvěra a nejistota, jak to dopadne. Lída byla raněná a zklamaná. Michal byl rozladěný a asi si říkal: „Ještě je možnost jinde.“

A proč to tak dopadlo? Někdo se jim naboural do jejich časoprostoru. Byla to telepatická špionáž. Pak výjevy také prezentoval ve svůj prospěch a se svým výkladem. A jak měl Michal poznat kdo je ten pravý?

Ještě související vzpomínky a dějové obrazy z tohoto časoprostoru. Všechny následující dějové obrazy byly z louky. Ale současně problikával prostor místnosti v budoucím domě na téhle louce. Jirka vždy stál a před ním vždy někdo seděl na židli, asi z toho vyhozeného hospodského nábytku.

Nejprve na židli seděla před stojícím Jirkou teta Málča. Dívala se do budoucnosti Lídy a Michala a říkala: „Jen tak do nich. Když jsou oba tak blbí, dobře jim tak. Jinak by to nevyšlo.“
Zkritizovala Lídu, jaké má strategické a taktické chyby v povaze a tu samou kritiku udělala i s Michalem. (Kdyby se tak z toho mohli poučit.)
Smála se a říkala: „Dobře jim tak. Jen tak do nich. Ono je to naučí.“

Pak tam seděla teta Jindra. Byla hodně vážná. Asi měla na mysli trauma obou dvou. A Promlouvala: „To vlákno, které je spojuje, je hodně napnuté. Přímo k prsknutí. Ale nepraskne.“

Potom tam na té židli seděla Lída. Asi to bylo po tom setkání s Michalem. Nešťastně brečela a říkala: „Já jsem to zvorala. Myslela jsem to dobře, a takhle se to pokazilo.“
59/25


Tímto bychom ukončili historii dřevostavby Lídy a Michala. Je tu ale ještě jedna příhoda z louky, kde se pak později začalo stavět. Spolužák Jirky S. Jiří Viška použil tuto louku pro své snad první rande jako magické místo, které má ověřit pevnost budoucího vztahu. Je to ale o tom, kdo ze Žďáru pojede na rande do Veselí. To už musí vyvinout nějaké úsilí, aby to za to stálo, jet tam také. Dal si tam zkrátka schůzku se svou budoucí ženou Drahou, s kterou pak založil rodinu.
Třeba to bude jednou místo, kde si budou dávat rande jen opravdoví milenci. Může se tam přijet na kole, jako to udělal Jirka Višku a jeho Draha. Jirka S. má dokonce vzpomínku, jak na kole doprovázel Jirku Višku na této cestě na rande. Zase nejeli po silnici, ale kolem rybníku Kameňák a zase nejeli přímo, ale oklikou, jako kdysi, kde v ohybu u lesa byly ty hrboly na cestě. Nyní u hrbolů ukázal Jirka S. na horizontu kopec s vykukujícím Veselím. Jirka Višků řekl: „To už trefím.“ Rozloučili se a Jirka S. jel zase nazpátek. A Jirka Višků dojel na rande netradiční cestou, kde šlo kdysi o život. (Proto ten doprovod.)

Tímto tato rozsáhlá kapitola konečně končí a zbývá si odpovědět, jako vždy, na otázky: Byla to blamáž autora, nebo výplod chorobného mozku, a nebo realita?

Kde je pravda?


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.12.2017, 20:25:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Kde je pravda? Pravda je někde tam venku... Pokračování vyprávění mezi nebem a zemí, kdy si lidé navzájem vymazávají mysl a dělají bůh ví jaké věci. Kdo ví jak to vůbec bylo a čemu mají čtenáři věřit...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Sibiř - Kapitol...
Garth
3 sekundy
cokoliv
Patřil jste tak...
Bohdan Vorejs
obr
obr obr obr
obr

Dvě strany jedné mince
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr