obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2915669 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39769 příspěvků, 5802 autorů a 392320 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Období LSR: Lesernický zkrat - 2. část ::

 autor William Joe publikováno: 30.12.2017, 19:50  
Období LSR je můj osobní projekt se snahou odhadnout budoucnost lidstva s kapkou sci-fi. Již na něm dělám dobrých devět let a toto je poslední pokus jej přenést do příběhu/knížky.
Ačkoliv se snažím na tento projekt někoho sehnat na spolupráci, nikoho se mi nepodařilo sehnat.
Mapa galaxie (nehotová): https://i.imgur.com/zwLetne.png
 

Nedával to sice viditelně najevo, pod stínem kšiltu zakrývající horní část obličeje se velice bál. Věděl velmi dobře co vše dokážou těžce modifikováné Objekty, ke kterým tento zajisté patřil a ta v jeho náruči se dokonce nacházela na druhém místě těsně před vrcholem na krvavém žebříčku, zvláště při maximální obětavostí, jelikož každou další aktivací vylepšení se blížily do náruče smrti.
Bohužel, ať se schylovalo k čemukoli, O-A3 bude pouhým divákem, nemá totiž v těle žádnou sílu. O všechnu zbývající si zabavila snaha za každou cenu se udržet při vědomí.
V jednom velmi krátkém okamžiku, sotva čtvrt vteřiny, pravačku, kterou měla schovánou do této chvíle před zraky dvojice, natáhla s odjištěnou pistolí. Hlídače podruhé v hodně krátkém intervalu ranila mrtvice.
Zcela však zbytečně.
Mířila na druhého pána v úplně stejné uniformě velmi krátce předtím se objevující potichu za kolegou.
Nově příchozí se nevzrušoval namířenou pistolí na něj. Místo toho
krátkým pohledem zhodnotil situaci s absolutně klidným tónem:
"Takže velouš z šesté jednotky se chtěl zase trošku uvolnit během těžké práce a tentokrát si nedal pozor, že?“ pokračující ticho mu bohatě stačilo jako pozitivní odpověď.
Začal se široce usmívat a hlas získal na hloubce:
„Pověz mi, trpěl hodně? Žadonil o život, nebo jsi s ním skoncovala moc rychle?“
S takovou lehkostí to pověděl i přes přítomnost druhého hlídače. Ten ze šoku ztratil pevnou půdu pod nohama z teď vyřčených slov. Vůbec netušil co si má myslet. Zmatený bolestně odnesla ta v jeho náručí ve formě zesílení stisku.
O-A3 to zcela ignorovala, uvědomila si totiž jednu věc:
Hlídač, který jí drží, není ten zlý jak si mylně myslela podle chybějící blůzy. Henry teprve teď přišel na scénu.
To už i hlasy, obličeje smíchávala dohromady? Je na tom opravdu tak špatně?
Emilie mu ani na toto neodpovědala.
Slzela a klepala přeplněná nenávistí, i přesto váhala zda vůbec vystřelit. Něco se jí na té pistoly nezdálo, hlavně jak se uvolněně chovali psy s nijak nezajištěnými střelnými zbraněmi před krádeží.
„Jestli mi nechceš odpovědět, tak mi udělej aspoň laskavost: dělej a vystřel! Chceš mi přece ukončit ten zasranej život, že?!“
Náhle Henry ukončil dokonalé ticho s neobvyklou žádostí. Při pohledu na něj, rozhozené ruce, hlava zvednutá a zcela tam nehybně čekal, vypadal, že to se svým rozhodnutím myslel smrtelně vážně.
V této chvíli zahodila veškeré své předchozí zlé tušení:
Nenechala se dále pobízet a smáčknula.
Ozvala se hlasitá rána, ale Henry stále stál bez zranění a zbraň nijak nekopla.
Zvuk se ještě dlouze odrážel od stěn chodby.
Její ruka s pistolí se z ničeho nic sama od sebe podvolila gravitaci a spadla volně dolů.
Cítila na stejném rameni takové nepříjemné mravenčení a pohled na končetinu jí dostalo do lehkého šoku:
Celá zvláštně zmodrala a nemohla s ní vůbec hýbat ani pustit zbraň na zem.
Ukrytá pojistka se aktivovala z pokusu nepověřené osoby o výstřel. Výboj energie většinu prstů seškvařil k sobě a na kov pistole, dále pokračoval skrze svalstvo až do ramene. Cestou tam vše nemilosrdně pálil do chirurgicky nevratného stavu. Celá ruka záhy změnila barvu do různorodé modré.
Po nelidském výkřiku spadla na kolena, začala skrz záplavy slz zírat vražedně na osamělého hlídače a tlumeně vypustila skrz zaťaté zuby slova, sotva zvládala držet projev nově se ozývající ohromné bolesti na uzdě:
„Ty hajzle!“
Henry již o pár kroků před kolegou si vítězně hrábnul ve vlasech:
„Když nepřítel váha, zkus mu trošku pomoc,“ jeho tón připomínal hlas učitele učící žáky novou látku, Verlor se však netvářil moc nadšeně z praktické ukázky.
„Tak se teď vzdáš?“ obrátil se zvědavě na zdroj zápachu spáleného masa.
„Ani mi to nenabízej!“
„Já to ani nedělám. Doopravdy chci, abys bojovala do posledního dechu. Pořádný boj jsem ještě tady neměl, vylepšená. Ty máš velké předpoklady mě s tímto uspokojit.“
„I v tomto stavu?“ jen obtížně zvládla ukázat na zmodralou ruku.
„Přece jen nechci umřít,“ v širokém úsměvu ukázal dokonalé bílé zuby.
„Chcípni!“
„To musíš zařídit ty!“
Emilie tiše sasyčela při zadušování smíchu.
On si to užíval! Místo toho, aby jí rovnou zastřelil či se pokusil zajmout, pečlivě naslouchal každému jejímu vydanému zvuku s obličejem plného chtíče dále ubližovat.
O-A3 velice pomalu, jak jen poškozené svaly dovolovaly, chytla za fialovou košily nosiče a přítáhla si hlavu tak, aby se nemusela na scénu koukat.
Verlor, i kdyby se ho snažila zabít, nic by stejně neprovedl. Až tak špatně na tom byl.
Moc dobře věděl o špatném zacházení s Objekty, u svých kolegů tomu vždy dával vinu horší morálce, protože pracovali doslova se živými mrtvolami, dnes dýchaly zcela normalně a druhý den se ocitly v mrazivé márnici, jenže nikdy si nepřipustil i přes různé drby, že to dosahovalo až na takovou ohavnou úroveň. Velitel šesté jednotky a teď i tento tichý maniak údajně přivezen z blázince z důvodu nedostatku důvěrných lidí ochotných dělat v takových podmínkách.
Když toto namýchnul, zauvažoval, kolik celkem z těch slušných vojáků na začátku experimentů vlastně podlehlo po čase psychice a začali podobně bláznit.
Měl toho plné zuby. Chtěl konečně něco s tím udělat, jenže vždy na poslední chvíli ucouvl.
Hlavní vedoucí výzkumu si přál sto procentní dodržování pravidel a sebemenší porušení bez milosti okamžitě nahlašoval vyšším vojenským postům. Většinou to končilo domácím vězením na dobu neurčitou.
Teď, když mu přímo před ním začal dělat takové věci Objektu, místo rovnou zabití, se rozhodl jednat.
Kousnul si do spodních rtů a čerstvě uvolněnou rukou pomaličku odcvaknul kryt na pouzdru. Stačí tak málo! Vytáhnout pistoli, odjistit a bez nudnosti míření na takovou krátkou vzdálenost vystřelit.
„Ať tě to nenapadne! Je jen má!“ zavrčel naštvaně Henry na svého kolegu.
Verlovi přejel mráz po zádech. Jak se na něho Henry podíval tím svým psychopatickým výrazem, až ho to bodlo hluboko do srdce.
Teď stačilo jen smáčknout a okamžitě by mu z duše zmizelo těžké břemeno.
„Jak...jak chceš,“ nakonec se ale nechal ovládnout strachem o svůj život. Co by vedlo po zabití tohoto šílence? Útěk? Skrz třicet dobře vyzbrojených býválých vojáků se dvěma těžce zraněnými Objekty? Nemožné!
Emilie v tom vycítila příležitost!
Henry tam stál uprostřed chodby, ruce rozhozené mimo včasný dosah pouzdra se zbraní, nohy příliš u sebe a teď se dokonce rozhodl zkontrolat ty dva za sebou.
Dokonalá příležitost!
Hodně těžce se pokusila pomaličku vstát, zdravou ruku si strčila za zády, v polovině pohybu nahoru náhle zmizela. Nechala po sobě jen rudé šmouhy na zemi a na ledové zdi.
Do půlky první vteřiny se opět zjevila, tentokrát přímo u hlídače.
V levačce pevně tiskla zkrvavený nůž získáný v jednom z mnoha laboratoří těsně před znásilnění a teď k usmrcení třetího hlídače stačilo jej jen bodnout tomu parchantovi dostatečně hluboko pod žebra směrem nahoru.
Nad její hlavou se ale snášela černá pistole. Henry se široce usmál, jak se mu plán náramně povedl uskutečnit do sebemenší detailů. V dalším okamžiku vypálil se zvukem dosti podobnému dlouze doznívajícímu šplouchnutí.
Kulka prošvištěla téměř prázdný vzduch a zcela destruktivně narazila do bílé podlahy.
Emilii se i přes prekvapení podařilo včas zareagovat dalším teleportem zpátky, jenže za jakou cenu?
Nouzový skok a ještě k tomu krátce po prvním si vyžadovalo obrovskou daň.
Na místě, kde stála, na zem spadly s nechutným mlaskavým zvukem velice malinkaté množství masa, látky z oblečení, tělní tekutiny, vlasy, kosti a kov.
Sotva se držela na nohou, před pádem do bezvědomí či dokonce přímo před smrtí jí zachránilo nouzové vypuštění veškerého chemických sloučenin přímo do krve z jednoho z mnoha vylepšení uvnitř těla. Že se předávkovala smrtelnou dávkou, bylo na první pohled hned jasné: Bělmo očí zčernalo, nevnímala vnější podměty, bolest absolutně ignorovala jako tři zásahy do stehna, pravé a levé ruky.
Co pistole ztrácela na ráži, to dohnala na vysoké rychlosti díky modré vodě nahrazující střelný prach, která v zasaženém místě vše trhala na kusy.
Nejdříve se skácela na stranu přímo na zeď, po němž poté pomalu sjela na zem, kde naposledy vydechla, než zcela stuhla.
Hlasitý povzdech:
„Tak další nudná bitka. Člověk by čekal od šesté nejlepší něco víc, než od obyčejných padesátek, šedesátek či osmdesátek. Někteří ty Objekty mi dali mnohem víc zabrat, ale co se dá dělat. Aspoň má bezvýznamné plus za nalezení mého bajonetu hned na první pokus,“ s rukama v bok opětovně zcela chladně Henry schrnul předešlou událost jako by byl spíše u rodiného stolu s manželkou mluvící na ní o úspešné vykonané práci s mytím skleniček.
Jeho zájem se však záhy obnovuje, jakmile Emilie přece jen chraplavě vykašle z plic krev a začne těžce dýchat.
„Přece jen jí nechce Smrtka odnést,“ znovu hodil široký úsměv a olízne si suché rty:
„Že bych se také šel trošku uvolnit? Ale musím si dát oproti tomu debilovi pozor, kdyby se náhodou zmohla přece jen na posled odpor!“
Verlorovi oči spočinuly nad odhalené ňadro Emili od posledního teleportu. Kousnul si do spodních rtů...tohle bylo rozhodně hodně přes čáru!
K jeho překvapení, ke znásilnění nedošlo...tomu Henrymu šlo o úplně něco jiného. Jemu v životě nechybělo sexuální naplnění, ale o trošku odlišné vzrušení a to cizí bolest a útrpení!
Na mučení vůbec nestál...teda vlastně o nic z toho co se tady odehrálo, ale to neměl možnost projít dál, teď měl, což toho okamžitě využil.
Zanechal za zády Objekt E-A6, první písmeno aspoň naznačující jméno Objektu, a vydal se dál. Jenomže s každým krokem mu nohy těžkly, až se zastavil a po malé chvilce se skácel na kolena dostatečně daleko od toho hnusu za sebou.
Pro dnešek toho měl opravdu dost a přesto to znovu nedokázal.
„Promiň mi to! Nemohl jsem jí zachránit!“ nesnažil se nalézt útěchu ani odpuštění, jen ať aspoň jeden jediný člověk ví, že mu toto není zcela jedno, ačkoliv je tak slabý se dokopat k nějaké akci.
O-A3 jako by neslyšela.
Stále měla nalepený obličej na jeho saku. Vystrašená, že podobný osud čeká i jí a to přesto, že jim dala slib absolutní poslušnosti a za to si přála být izolována od svého otce.
Kvůli tomu kdysi zabila svého strýce?
Byla to nehoda! Zařval na protest hlasitě její hlas v hlavě.
Nebyla její chyba, že její strýc byl kolaborant! Že nahlásil jejímu otci, vojákovi z jiné země, byt matky! Následně když sama hledala pomoc u strýce, tak se zamknul společně s ní do místnosti se slovy, že již dal zase vědět otcovi kde je, a že je na cestě...nebyla její vina, že do baráku dopadnul dělostřelecký granát, že zrovna v tu chvíli držela z blízkosti proti němu nůž, že ho tlaková vlna odmrštila přímo proti ní a že, že...!
Čím více se ponořovala do vzpomínek, tím více panikařila, až jí z toho musel osvobodil hodně známý hlas starého muže:
„Tak akorát jsi tady. Vše je připravené na experiment a tentokrát to je úplně naposledy! Jsi ráda?“
S Verlorem se již dostali do nějaké laboratoře a ona to ani nepoznala! Odpoutala se od vlhké košile a podívala se přímo do zelených očí starce: byl to Victor, hlavní vědec toho všeho tady!
Počkat! Pověděl poslední?! V tom případě to znamená...proboha, já nechci zemřít! Zachraňte mě někdo!
V posledním momentě chtěla porušit svůj slib, bohužel rychlejší pohyb ruky zapřičinil několika násobné prasknutí kosti. Nezmůže se na nic...


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.12.2017, 19:49:02 Odpovědět 
   Zdravím.

Lehké sci-fi dále pokračuje. Co mi zde chybí, jsou popisy prostředí, nějak jsem se v textu nemohl orientovat, ale chyba může být na mém přijimači. Příběh však není nezajímavý, naše hrdinka má stále problémy. Jak se zdá, snažil se ji někdo ze zaměstnanců zachránit, ovšem neúspěšně. Pokud hrdinka zemře, bude toto vyprávění poměrně krátkým, proto doufám v zázrak a pokračování (že přeci jen přes všechna zranění přežije). Při pročítání jsem si všiml několika překlepů, pozornější pročtení napoví.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Svět za duhou 1
micromys
...
VK
Keď ide o život
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Dvě strany jedné mince
čuk
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr