|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5791 autorů a 392126 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Bludná duše ::
 Bajaja |
publikováno: 19.01.2018, 21:48
|
| Privátní bedekr J, K, L |
| |
|
|
Podzim v Jeseníku
aneb
Jak vyčarovat noc
Priessnitzovu hrobku roubí čarovná Ripperova kolonáda. Vyrazíš po ní poprvé a slunce babího léta tě popohání, hřejíc tě bodře do zad. Započneš druhé kolečko a nejbližší lampa se nenápadně rozsvítí do mírného šera. V půli kola přicházíš k vyhlídce na nevýrazné město, které teď pod tebou mysticky světélkuje jako prastarý hřbitov. Koncem tohoto druhého okruhu je již za rozsvícenými lampami neproniknutelná tma.
P.S. Vprostřed kolonády je kopec, na jehož vrcholku ční prapodivný dům. A každou noc v něm svítí jedno stejné okno.
Kutná Hora
čili
Město duchů
Když pojedete do Kutné Hory vlakem a dorazíte slavně na takzvané hlavní nádraží, nemyslete si, že máte vyhráno. Čekají vás ještě dvě zastávky: Kutná Hora-Sedlec a Kutná Hora-město. A až tady teprve je „ta“ Kutná Hora se svým historickým centrem.
Když se pak procházíte těmi milými středověkými uličkami, najednou si uvědomíte, že vlastně ani moc neslyšíte češtinu, a když, tak leda z úst stejných turistů jako jste vy. Tu pohlédnete nahoru k oknům těch památných domů a uvidíte, že v nich jsou záclony, že některé okno je pootevřené a na parapetu třeba i květina. Zvláštní však je, že nespatříte nikde ani živáčka. A když usednete na lavičku před jedním takovým domem, abyste si v klidu slízali zmrzlinu, ovane vás puch staroby a plísně. Uvnitř ozve se možná i jakýsi hlas, ale jen jakoby z veliké dálky, z jakéhosi mýtického dávnověku. Zvednete se a raději pokračujete v cestě. A několikrát ještě minete výpravu (možná stále tu samou), která se tu šine a plouží jako oddíl bludných duchů, kteří nevzhlédnou nikde do oken, nespočinou na ničem svým pohledem ze své vůle, neboť jsou hypnotizováni červenou plácačkou svého vedoucího. Takže duchové venku i vevnitř! Potěš pánbůh! Takhle funguje svět lidí – alespoň tedy v historickém centru Kutné Hory.
Stejně tak prapodivně je to zde s hospodami. V Ruthardce je sice plno a málem byste uvěřili, že Kutná Hora opravdu žije, ale jsou to zase jenom turisté, a potom: nahlédněte do jakékoli jiné restaurace, v jakoukoli denní dobu a uvidíte jen prázdné stoly a za pultem udiveného číšníka, jehož pohled vám jasně sděluje, jak nepatřičná je vaše přítomnost na tomto místě. A když přece nedáte jinak a usednete a objednáte si (jenom) pivo – protože „dneska nevaříme, kuchař má volno“ – vypijete jen jedno a rychle pryč. Číšník stále leští sklenice imaginárních hostů a jeho pohled se s vámi loučí (bezpochyby navěky).
A v noci, když na hotelovém pokoji nemůžete usnout, můžete poslouchat kostelní zvonění a bavit se jeho počítáním. Slabší zvon cinkne jednou ve čtvrt (nevíte na kolik), dvakrát o půl, třikrát ve třičtvrti a čtyřikrát v celou. Pak se ozve silnější zvon, a vy můžete počítat hodiny namísto oveček. Dobrou noc.
Litomyšl
totiž
Potoky Váchalovy krve
V podloubí je živo. Tady místní nejsou duchové – nebo aspoň ne všichni. Obyvatelstvo zdá se být vcelku nenásilně integrováno do historického centra. Asijští prodejci zaměstnávají velkomyslně litomyšlské důchodkyně, a ty zase na oplátku hlídají jejich děti, které působí ukázněně, a vprostřed srpna, za pomoci „svých“ českých babiček, píší dopisy Ježíškovi.
Mezi náměstím a zámkem je v maličkém parčíku zvláštní socha Aloise Jiráska sedícího na krajíčku jakési židle či křesla. Chvíli před ní musíte postát, nepadne-li velikán českého písemnictví do trávy. A večer můžete na pokoji napsat nějaký ten rozverný veršík, třeba:
krvavá Litomyšl
dřevní román v krvi ráchal
zde jej za nás protrpěl
dřevorytec Pepík Váchal
myslitelů kolonel
město je tu vpravdě malé
všechno jde hned na přetřes
slídí po mně neustále
bystré brejle Bédi S.
na sesli jak na vlásku
trčí Lojza Jirásků
všiml jsem si ho už prve
scéně přesto vévodí
rytec slova, kterýž dí
to je krve, to je krve!
A když už je řeč o mistru Váchalovi, tak při návštěvě „staroslávné krasavice L“, jak praví zmiňovaný klasik, nejde nenavštívit jeho ďábelské Portmoneum, odkud je to pak už jen kousek na barokní hřbitov, kde jsou okázalé hrobky jako domy a člověk by těm bývalým váženým měšťanostům málem záviděl takové bydlení.
Večer ještě doporučuji procházku okolo impozantního renesančního zámku, pak přeběhnout do klášterních zahrad, a tam pak posedět třeba až do slunce západu, který je v létě asi o půl desáté a je to vskutku úchvatné, jak ta obrovská žhavá koule, to staré pohanské božstvo září a žhne hned vedle bílého piaristického kláštera.
A večer můžete opět vypotit nějaký veršík. A pokud je to večer poslední, báseň už asi nebude tak veselá:
večerní Litomyšl
a ještě někdy… snad
kolečko kolem zámku
a pak hned do zahrad
uložit sochy k spánku
červánky tají zvolna
a s nimi tyran čas
hluboká, blahovolná
rána je v nebi, v nás
a zase tichým podloubím
sám kráčí ryzí anonym
jda středověkou nocí
zšeřelý najít ten svůj kout
v Pasece slastně ulehnout
buďte mu, bozi, krotcí
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 0 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 0.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 3 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 5 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
|
| © 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
