obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5696 autorů a 387929 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Idyla v obci Kokopipidáky ::

 autor Otakárek publikováno: 20.01.2018, 21:44  
Humorné povídka.
 

Taková česká vesnická kolorovaná idylka, jako v legendárních Chevalierových „Zvonokosech.“ I zde ospalý zdejší vzduch dýchají lidé svým významem sice malým, ale prožívají velké životní příběhy, sny a veřejně tajné darebnosti. Ostatně! Takovou (stejně marně) utajovanou darebnost má na svědomí zde přítomný chlapík v montérkách a flanelové košili, který s hekáním právě přehazuje poslední pás izolační střešní lepenky, přes hřeben zbrusu nově postaveného chlívku s kurníkem.
„Dáš si, Jaroušku zlatoušku kafíčko?“ ozvalo se sladce z okénka široce rozcapeného přízemního domku do dvora.
„Tak dáš si, Jardo to kafé?“ ozvalo se hluchým tichem už naléhavěji a za okénkem se vynořila soustředěná tvář ženy, očekávající manželovu reakci.
Ticho!
„Tak dáš si, hluchoune to kafééé k sakru, nebo ne?“ ozvalo se nerudně dvorkem a hlava se vyklonila z okénka.
V odpověď se jí však teď ozýval jen tlukot úderů Jardova kladívka, kterým přibíjel „lepenkáče“ do prkenného záklopu stříšky.
„Tak do hajzlu, dáš si to blbý kafééé, nebo co bude?!“ podrážděně zaječela paní Kristýna Žbluňková a protlačovala nervózně své korpulentní tělo v květované zástěře okénkem ven, aby se ignorantskému manželovi alespoň zviditelnila.
Pod Žbluňkem povážlivě zasténaly rozvrzané štafličky a z jeho sevřených rtů se mu počalo sypat krapet hřebíků na zem! Nervozita smečovala jeho zřítelnice do bezbřeha nebe a zaklel!
„Jó, dám si, hergot! Copak nevidíš, že tady makám a nemohu ti hned odpovědět, když si hubou přidržuju hřebíky?!
Sestupoval opatrně po špruslích na zem a očima po nich pátral mezi slepičinci.

Konečně může pomyslná fanfára spustit: „Tramtararáá, už je to uděláno, už je to hotovo…!“

Žbluňk s únavou ztěžka usedl na lavici za stolkem u zdi domku. Zalíbeně si prohlížel postavený kurník s chlívkem, k ustájením jejich kozičky Frfni. Zpoza rohu se objevila manželka s platem, na kterém pocinkávaly bucláčky s vonící kávou a talířem, navršeným pocukrovanými klínky mramorované bábovky. Plato položila na stolek a usedla vedle zahleděného manžela. Postřehla, kam míří jeho zrak. Zasunula své dlaně pod svá stehna – a kolegiálně se zahleděla také!
Po chvíli obdivného mlčení přisunula kávu k muži a pokývala hlavou.
„Pěkné je to, pěkné!“
„Jedeš Frfňo!“ temně zahučel Žbluňk a pleskl kozu mezi rohy, když zvědavě na stolku očichávala bábovku.
„Co že si to povídala, Kristo?“ zeptal se.
Krista dle jeho výrazu vytušila, že jí rozuměl, ale že si tu pochvalu chce nášupem znovu užít.
„Povídám. Pěkné je to, pěkné! A taky koukám, jak ti v uších zalehlo! Neslyšíš, co volám, co říkám?“
„Taky šlo o čas! Zítra mi končí marodní a musím jít do práce. Ale máš pravdu. Nádherné je to, nádherné!“ spokojeně zarepetil Jára.
„Povídala jsem přece. Pěkné je to, pěkné!“ artikulovala pro přesnost Krista.
„No jó. Tak je to jenom pěkné, nó!“ zavrtěl dotčeně hlavou a už chtěl opět smečovat své zřítelnice směrem k nebi. Ale ustrnul pohledem na zevlující slepičky, ze kterých se oddělila jedna průzkumnice, která se zvědavě vydala vzhůru chodníčkem vedoucím k vlezu do kurníku. Oba na lavici napjatě sledovali, zdali vstoupí dovnitř. Pipka se ale u vchodu zastavila a jen do otvoru opatrně nahlížela. Po chvilce zakdákala a slétla dolů na zem, vmísila se do hejna, kde nespokojeně v kdákání pokračovala. Napětí přihlížejících na lavici povolilo!
„Nějak se tam slepicím nechce. Měl by je tam zavést kohout, ale ty jsi ho musel klepnout jenom kvůli tomu, že přelítl plot zahrádky a rozkloval ti okurky!“ s výčitkou Krista pohlédla Járovi do tváře.
„Prosím tě, vyjadřuj se přesně! Nebylo to poprvé, co přelítl – minulý měsíc, tam šrotoval kapustu a zelí. Jo, a taky rozhrabal záhon s karotkou! A za druhý. Nerozkloval MNĚ ty okurky, ale NÁM!“
Manželka pochybovačně zavrtěla hlavou, ale zdržela se invektiv. Mlčeli. Jen Frfňa zamečela a zahryzla se do opadaných „letňáků“ pod starou jabloní, krčící se pod rozložitým ořešákem. Po silnici před domem zarachotila motorka. Jára zívl a napadlo ho, že začíná být horko, a on by si mohl na hodinku jít schrupnout? Žbluňková se poškrábala na lokti, kde jí po léta trápila nezdolná lupénka a hlasitě zauvažovala.
„To je divný, že se pipkám do toho kurníku nechce! Třeba ten jejich vlez má moc malý otvor?“
Žbluňk se zamyslel.
„To je blbost! Tím vchodem by prolezl i ten náš nenažraný a vyžraný kohout - co už není.“
„Já myslím…“
„Prosím tě, hlavně nemysli! Přece vím, co dělám. Ta díra je velká jako kráva. Tou by prolezla i taková slepice, jako jsi ty!“ konstatoval neurvale.
„Jak to se mnou mluvíš, primitive?! Já jsem chtěla jen říct, že myslím…“
„Tak ty myslet nepřestaneš?“ zahromoval cholericky Žbluňk, až se strachy Frfňa přikrčila a slepice se rozutekly. Zprudka vstal! Vběhl do chlívku a vyndal z podsady pár prken! Za několik vteřin prostrčil otvorem slepičího vchodu hlavu ven.
„Tak co, už věříš, Kristo? Když proleze moje hlava, tak přece proleze i slepice. Zkrátka pipiny mají jen trému, ale přivyknou!“
Žbluňková se ale zatvářila rezervovaně!
„Jó, tak asi jó!“ odsekla.
„Jakýpak asi, do prkýnka! Dyť to tady ukazuju!“
Raději mlčela, ale v duchu si (zpropadeně) myslela své!
„Nějak ses mi do té drůbeže zamiloval, kohoute, když se na ty své slepice z kurníku pitvoříš a kroutíš na ně hlavou jako idiot,“ hm, idiot je to! Přitakala si v duchu a kolem úst jí prolétl úsměv.
„Nepošklebuj se a raději mi pomoz!“
Krista zpozorněla, došlo jí, že manžel nemůže vyprostit hlavu z otvoru! Kroutil hlavou ze strany na stranu, ale vše bylo marné! Jako by mu ta hlava nabobtnala.
„Sakra, když šla dovnitř, tak musí taky ven!“ lamentoval. Žena přichvátala k mužovi a bezradně v chaotických náznacích stínovala svůj úmysl mu pomoci. Žbluňkovi se počal z čela řinout pot. Uši měl celé rudé a na krku se mu objevily kapky krve.
„Proboha, tak už dělej něco. Šermuješ tady rukama jako svatá Dyndandýna - a nic! Neimituj a makej! Na zemi pod jabloní je dláto a kladívko, tak to dláto vraz do mezery mezi prkny a zkus jedno z nich opatrně – říkám opatrně, vypáčit!“
Začala jednat rychle a už stála před nebohým manželem. V jedné ruce třímala kladivo a v ruce druhé dláto.
„Jdi do toho, Kristo!“ velel manžel. Chvíli vyjeveně zírala, nežli jí docvakl význam slova „do čeho?“ Spustila akci a nad jeho hlavou mělce zapíchla dláto do škvíry. Očima si vyměřovala úhel úderu kladívka na patu dláta.
„Proboha! Musíš s dlátem vejš! Vždyť mě bacíš kladivem do hlavy!“ bez váhání uposlechla a dláto posunula. On s obavou odhadoval situaci nad ním. Žena konečně udeřila a dláto proniklo skrze spáru.
„Jsem dlátem skrz, zlato! Co teď?“
„Co teď, co teď? Přece začni to prkno páčit, dokud nepovolí!“
Ona zabrala a prkno se napružilo. Zvědavě okukující Frfňa v předtuše zamečela.
„Přestaň, přestaň, do pytle!“ ulevil si zoufale se tvářící Žbluňk.
„Uši mám jako dva kartáče z nabodaných třísek. Nech už toho! Tvá akce může být úspěšná, ale když z tohohle vyváznu, tak budu mít hlavu jako Kvazimódo!“
Žbluňková se snažila s veškerým úsilím vyprostit dláto ze spáry ven.
„Říkám ti, nech toho! Hergot!“
„Vyndávám jenom to dláto a slyším tě! Co budeme tedy dělat?“ Žbluňk zakoulel očima a rezignovaně vzdychl.
„Krk i záda už ani necítím, potím se jako pivní trubky v létě a k tomu se mně chce na velkou!“
„Vražedná kombinace a typický Francisův zákon!“ dodala lakonicky a trochu nemístně jeho žena.
Hejno slepic opět změnilo polohu a spolu s Frfňou stály v houfu. Věrně hleděly na živoucí ikonu hlavy svého pána, což jeho probralo z několika vteřinové letargie. Směrem k nim nekoordinovaně plivl úlevnou vzteklou slinu, která mu ujela šejdrem a nakonec se mu jen spustila koutkem úst.
„Prosím tebe, ať na mne ten dobytek tak pitomně nevejrá! Stojí tam jako vymalovaný na Noemově arše! Anebo, raději, zaskoč pro Otu Dohnálka! Už by měl být ze šichty doma. Ať mě z týhle šlamastyky třeba vyřízne motorovou pilou – už je mi to všechno fuk! Hlavně abych se z týhle hranatý kravaty už nějak dostal.“
„Jo, Járo, už letím! Vydrž zlato, vydrž!“ mávla emotivně rukou a běžela k vrátkům vedoucí ven do ulice.
Žbluňk se ještě mátožně pokusil hlavu z díry vykroutit, ale v zápětí rezignoval. Mdloba civěla mu z očí – dech se mu krátil! Žíznivé letní slunce se mu nemilosrdně vpíjelo do jeho zrudlého ksichtu a na jeho potem orosené pleši, jako na aerodrom, přistál otravně stepující ovád. Před domem zahrkal automobil. Zastavil a bylo slyšet přibouchnutí jeho dveří. K Žbluňkovi z dáli dolehl zvuk domovního zvonku a po chvíli se ozval silný mužský hlas.
„Haló! Haló! Je někdo doma?“
„Vězeň“ pozvedl vyhaslý zrak směrem k plotu, o který byl rukama opřený nějaký plavovlasý muž.
„Copak je?“ zvolal ochraptěle Žbluňk, ale natolik silně, že jej příchozí zaregistroval.
„Dobrý den! Hledám nějakého pana Jaroslava Žbluňka. Bydlí tady?“
„Jo, bydlí. To jsem já. A co po mně chcete?“ příchozí chvíli zaváhal a z dálky zkoumavě hleděl na torzo člověka bez těla.
„Jsem z VZP a provádím zde kontrolu práce neschopných. Mohu jít dál?“ zvolal, ačkoliv by dál vyčkal odpovědi, otevřel branku a s aktovkou v ruce se vydal směrem k chlívku.
„Co je tohle za den!“ zoufale zakňučelo ve Žbluňkovi.
Kontrolor přistoupil před „hlavu.“ Opět pozdravil.
„Tak. Vy jste tedy pan Jaroslav Žbluňk?“ řekl pozvolna a zvídavě se díval na rozpačitě šklebícího se provinilce.
„Jste přece ve stavu nemocných, to tady takhle rehabilitujete – nebo, jak tomu mám rozumět?“
„Nakoukl jsem do kurníku a nějak se mi ve dvířkách zašprajcovala hlava, nó!“ snažil se mlžit Žbluňk.
„To mi tedy povídejte, pane. Nový chlívek, na sobě montérky a všude okolo pohozené nářadí? A vy si jdete jen tak kolem a strčíte do kurníku hlavu?“
Žbluňkovo mlžení se rozplynulo. Domlžil! Události nabíraly rychlého sledu! Vrzla domovní branka a k zdejší dvojici se blížila Žbluňková s panem Dohnálkem. Letmo se pozdravili a Žbluňk z takticko-preventivních důvodů obeznámil příchozí, že zde „tento pán“ je kontrolorem z VZP, což – zejména, jeho manželku vyvedlo z míry. Jejich rodinný přítel, Ota Dohnálek jen pozvedl obočí a s humorem jemu vlastním si nebral žádných servítek.
„Co to tady, Jardo na nás hraješ? Vypadáš tady s tou hlavou jako ozdobný trofejní paroháč na štítu hájovny!“
„Ten má ale kecy co, Kristo?“ vyjekl právě titulovaný paroháč.
„To fakticky, Jardo nemůžeš tu palici z tý díry vytáhnout?“
„A to si jako myslíš, že tady předvádím nový adrenalinový sport, nebo co?“ zaskučel zoufale.
„Měli bychom mu nějak pomoci“ vmísil se do řeči kontrolor.
„Konečně nějaký inteligentní nápad! Viď Oto?“ dloubl si do kamaráda Žbluňk.
„Vyřízni mně třeba motorovou pilou! Je mi to fuk!“
„To bych raději nedoporučoval! To by zbyla z chlívku jen paseka! A kam by sis nalejval pivo, kdybych ti k tomu ještě ufikl omylem hlavu? Rovnou do krku?“ zamyšleně řekl Dohnálek.
„Hm! Kristo, prosím, přines mi z domova nějaký větší plastový pytel, kudlu a nějaký jedlý stolní olej!“
Krista moc nechápala, ale ihned uposlechla a během chvilky obě požadované věci přinesla. Žbluňk teď s nedůvěrou hleděl na svého kamaráda, jak se k němu s těmi věcmi přibližoval.
„Hoď se do klidu, Jardo! Hned pochopíš, mám to vykoumaný. Tak dělej jen to, co ti řeknu! Pomůžete mi, pane?“ prohodil směrem, kde stál vše pozorující kontrolor. On přikývl a následoval jej. Nežli spolu vstoupili do dveří chléva, Dohnálek naznačil Žbluňkové, aby zůstala u manžela, že jí tam bude zapotřebí. Ve chlívě oba záchranáři přistoupili k ohnutým zádům „vězně.“ Dohnálek podélně prořízl jednu stranu plastového pytle a jeho okraje přetáhl přes temeno Žbluňkovi hlavy. Skrze prosvítající škvírky prostrčil jeho konce ven. Pobídl kontrolora, aby otevřel láhev s olejem a jejím obsahem pytel vydatně polil! Bylo slyšet napětím vystresovaného Žbluňka, jak funí a dost možná se k tomu přidaly i neurčité zvuky, doprovázející jeho avizovanou akutní „vyměšovací potřebu!“
„Chytni okraje igelitu a postupně je přitahuj k sobě! Rozumíš, Kristýno?“
„Jo, rozumím, už tahám!“ odpověděla a křečovitě tahala naolejovaný pytel, který jí prokluzoval mezi prsty.
„Už to bude, broučku!“ konejšila slovem hlavu svého manžela, zírajícího z plastového kornoutu urousaným „olejopotem.“
Konečně bylo dno pytle připlácnuté na temenu hlavy a pytel prostrčen!
„A teď si Kristo, opři dlaň o Jardovo čelo a pořádně zatlač! Už tlačíš?“
„Zavři oči zlato, a nedívej se tak! Promiň, jestli tě to bude bolet,“ zlato ani nemuklo a poslušně oči zavřelo.
Žbluňková se opřela do čela a opatrně zabrala. Manžel zasyčel - a ona povolila.
„Tak co – tlačíš, Kristo? Jen zaber, jen se neboj! On to přežije!“ pobízel Dohnálek.
Položila opět dlaň na jeho čelo, ale on otevřel oči a díval se na ni psím pohledem. Ztratila veškerou odvahu k pohybu, který by mohl být příčinou jeho bolesti! Před chlívek už vyšel nervózní a nedočkavý Dohnálek s kontrolorem.
„To tady takhle budeme do soudného dne!“ vyhrkl Dohnálek a rozhodil rukama. Přistoupil k Žbluňkovi, který těžce v plastovém kornoutu oddychoval a koulel očima.
„Vole víš, jak to bolí? To mně chcete utrhnout uši?“
„Ty si vůl, Jardo! Strčíš hlavu do díry, potom se divíš? Tak že, když se to tak geometricky vezme: díra-čtverec a koule-hlava? Hele! Natoč hlavu, ať máš ty tvoje ušoplesky v rohách!“ nebohý Jarda začal s námahou idiotsky natáčet hlavu na stranu.
„No ještě, ještě kousek!“ povzbuzovala ho manželka.
„Víc už to nejde!“
„Nekecej! Zaber a natáčej!“ řekl Dohnálek. Vnořil ruce do kornoutu a zabořil se mu prsty do obličeje. Zakvedlal s jeho hlavou a zatlačil. Plastový kornout zachrastil, Žbluňk zaúpěl! Olej mlaskl po jeho obličeji, jako čerstvá omeletka plácnutá na talíř a pojednou – hlava s kornoutem, zmizela v díře! Ve chlívku se ozvalo tupé žuchnutí. Koza Frfňa zmateně před chlívkem poskočila!
„Ježíši!“ zabědovala Žbluňková a vběhla do chlívku, kde se po zemi válel její muž. Přiskočila a štítivě mu stáhla masný pytel z hlavy. Chytila ho v pod paží a pomáhala mu zvednout se na nohy. Žbluňk se vypotácel dveřmi na denní světlo, kde stál kontrolor s Dohnálkem, který si právě utíral ruce od oleje do kapesníku. Teď se zase Žbluňk pokoušel vehementně přetáhnout svoji zcela propocenou košili přes hlavu, což se mu logicky nedařilo a jímala ho zuřivost! Nakonec zapraskala ve švech a povolila. Otřel si do ní „omaštěný“ obličej i ruce a pohodil jí na zem.
V odpoledni sluncem polaskaného dne, se jeho zbrunátnělá hlava (a to bez pardonu), jevila jako známé ilustrované logo na přebalu plechovky vepřové konzervy! Malá očka prosta očních důlků se mu koulela pod čelem, ústa protáhlá v škleb až k rudým ušním boltcům. Tedy, spíše k jakýmsi dvěma připlácnutým pomuchlaným listům kapusty.
„Tje buch! Ty vypadáš, jako by tě přejel ruskej buldozer Stalin. Tadyhle Krista, aby ti koupila k narozeninám nový silikónový ušiska! Nebo tohle taky hradí Zdravotní pojišťovna?“ vyhodnotil ihned situaci „vizážista a ironik“ Dohnálek, který se vyzývavě s otázkou obrátil ke kontrolorovi.
„Samozřejmě! A na ty uši mu ještě uhradíme i Mariánské lázně!“ znechuceně zareagoval kontrolor.
„Už se poseru!“ zalamentoval Žbluňk a vyrazil směrem k domovním dveřím.
„Co že mi to říkal?“ dotčeně se ohradil kontrolor a pohlédl na Žbluňkovou.
„To nebylo na vás, pane! To on myslel doslova a už měl zřejmě ten nejvyšší čas!!

Dne notně ubylo a na dvorku bylo vše už na svém místě! Chodníček se špruslemi vedoucí do dvířek kurníku, Frfňa ležela na vypaseném boku, slípky v rytmickém klidu si vyšlapovaly sytíce svůj bezedný apetýt. Za stolem na lavici seděl chrchlající Žbluňk. Uši polepené náplastmi, před sebou láhev piva a několik naplněných dutinek laciným tabákem k vykuřování skleníků.
Vedle v poklidu seděla jeho žena s brýlemi posunutými na špičce nosu a četla bulvární deník „Šťastná drbna.“ Z pootevřeného sklepního okénka vystartovala jejich zrzavá kočka Šňůrka! Přeběhla dvorek a vyskočila na plot, čímž vyplašila na ořešáku sedící hrdličku.
„Co ta Šňůrka blbne? Plaší chudinku hrdličku!“ prohodila manželka. Odložila barvitý bulvár a zahleděla se k ořešáku.
„Zase asi bude mít koťata,“ dodala potichu.
„Ten Hrdlička mi teda dal, pacholek jeden!“
„Ale já mluvím o naší kočce! Jaký pacholek?“ udiveně vzhlédla na muže.
„Kočka, kočka! O Hrdličkovi mluvím! O tom zatraceným kontrolorovi, kterýmu jsem musel podepsat tu zprávu o porušení léčebného režimu, přece!“ vyjel hlasitě Žbluňk na manželku.
„On se jmenoval Hrdlička? To jsem nevěděla!“
„Půjdu před LPK, zkrátí mi marodní a nejhorší je to, že to nahlásí Družstvu, kde si vyslechnu blbý keci a pokrátí mi určitě i jednotky! Ten kurník mi byl čert dlužen! Prosil jsem toho „ptáka“ Hrdličku ať s toho nedělá drama, že mu nezůstanu dlužný - jakože vajíčka, králíka a tentononc. Ještě mi na to řekne, blbec, že raději nic neslyšel, ať toho prý nechám! Co je to prosím tebe, Kristo, za člověka? To se ho mám ještě doprošovat?“ vášnivě hořekoval Žbluňk a vztekle potáhl cigaretu, až ho dým začal nemilosrdně chrchlavě dusit!
„Taky bys, alespoň, měl hulit míň a nějaký lepší cigára! Tuhle i ten otrlý Makedonec Borko ve večerce říkal, že by si vyhulil i dýmovnici!“ řekla a vyzývavě se na něho zahleděla.
Konečně se zklidnil a srovnal si kolem krku místy prokrvený obvaz. Napil se piva, mávnul rukou a říhnul.
„Hm. Copak Makedonec- copak Dohnálek. To jsou experti na záchranu lidstva. To se bude zase bavit celá hospoda! To se budou pěkně pošklebovat na můj účet!“ řekl zkroušeně.
Nastala chvíle ticha. Začalo se šeřit. Žbluňková pocítila večerní chlad a počala si třít zimomřivě dlaněmi paže. Vlastně pocítila i soustrast, nad žalostně tvářícím se mužem. Pohlédla zamyšleně na kurník a pokývala hlavou.
„Nádherné je to, nádherné! Jaroušku.“
„Pěkné je to, pěkné!“ pokýval její muž hlavou a prohlížel si své stavební dílo.
Jedna slepička vyskočila na chodníček kurníku a vydala se s kvokáním směrem k vlezu. Žbluňkům zatrnulo! Slepička chvilku před vstupem váhala a pojednou vklouzla do kurníku! Ostatní jí začaly následovat. Frfňa už úspěšnou premiéru odmečela v chlívku!
Oba manželé na sebe spokojeně pohlédli. On si zapálil poslední páchnoucí dutinku „trhaplicky“ a hrdě prohlásil.
„Máš pravdu, Kristo. Kurník je Super, je super!“
Ona se nadechla a chtěla ho opravit - ale přikývla. Moudře se zatvářila a klikla si v myšlenkách pro shovívavý úsměv.
„Hm Jaroušku. Fakt Super, je super!“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Otakárek 15.02.2018, 0:09:17 Odpovědět 
   Až teď jsem zjistil ... omlouvám se. Děkuji za tvé nahlédnutí a koment. Tvé výhrady beru jako podnětné! Zde ale již upravit nelze? Ještě jednou. Potěšils.
 Martianno 05.02.2018, 16:09:24 Odpovědět 
   V duchu dobrého zvyku vždycky čtu něco od autorů, kteří byli tak hodní, a nechali komentář u nějakého mého dílka. A udělal jsem dobře! Mám rád obyčejné komorní situace ze života - nakonec je z toho maličko groteska, ale není to křečovité a moc se mi líbí tvůj jazyk. Snad "vesnický žargon".. Perfektní. :)
Měl bych jen dva postřehy pro zamyšlení. Možná bych vynechal tu anotaci v prvních dvou větách a začal rovnou příběhem a pak doporučuji text víc členit do odstavců.
Za mě jednička ;)
 Šíma 20.01.2018, 21:43:28 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Hned na začátku mne zaujal název povídky, lépe řečeno název obce. Marně dumám nad tím, zdali takové ves opravdu existuje, nebo jde o zcela fiktivní místo. Celý příběh se točí kolem nově postaveného kurníku a chlívku (v jednom). Náš hlavní hrdina se svou ženou mohl být na sebe pyšný, dokud nepřišla kontrola od zdravotní pojišťovny a to ještě v nevhodnou dobu, nejenže náš hrdina porušil léčebný režim, ale ještě uvízl v otvoru pro slepice. Takže zápletka je jasná, stejně tak rozuzlení. Příběh se odehrává na zahrádce rodinného domku a má spíše "komornější ráz", vystupují zde čtyři postavy, ke dvojici domácích se přidává s postupujícím časem pan kontrolor a nakonec i kamarád hlavního hrdiny. Myslím, že by se dal použít termín "situační humor", protože o humor zde není nouze, přestože není vtíravý, spíše vyvěrá mezi řádky. Na práci šotků Překlepníčků, kteří rádi řádí v autorských textech jsem příliš nehleděl, našel jsem jedny chybějící uvozovky na konci přímé řeči a menší zmatek s přímou a nepřímou řečí. Pozornější pročtení napoví, nechce se mi ona místa vypisovat, snad promineš mou "lenost". Textík povídky jsem četl povícero a živě bych si dokázal představit nejen celou zápletku, ale i místo děje a hrdiny celého příběhu. Dala by se povídka ještě více oživit? To už nechám na posouzení dalších čtenářů.

Přeji príma večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
SarahT.Tarkins
(9.3.2019, 15:37)
obr
obr obr obr
obr
Holubovo el
Ondra Vokál
Rádio vám poví,...
Centurio
Orel 2- druhá k...
Sirnis
obr
obr obr obr
obr

Leknínová koupel
Marie Bernadeta
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr