obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915266 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39351 příspěvků, 5725 autorů a 389630 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: BUNKR 74 ::

 autor Danny Jé publikováno: 21.01.2018, 11:12  
Kapitola 3-4
 

Kapitola 3



[ O dvě hodiny později ]


Posedával jsem na barelu a drátem, kterým jsem vysvětloval posun kontinentů, jsem si kreslil do prachu.

„Co to děláte?“ zeptal se McTurnee.
„Kreslím si.“
„A mohu vědět, co to je?!“
„Řekl bych, že vesmírné lodě našich nepřátel.“
„Mohu vědět, proč si je malujete?“
„Každá loď má slabinu a váš nápad s tornádem se mi líbil.“
„Ale nemáme žádné možné prostředky k tomu, abychom něco takového vytvořili.“
„Co když bychom vyvolali jen výbuch?“
„Naše stíhačky se přes jejich obrannou vrstvu nedostali,“ vstoupil do toho poručík.
„Nechci je sestřelit. Stačilo by je jenom ochromit, aby pochopili, že lidé se nevzdají,“ odvětil jsem.
„Mám pocit…,“ chtěl říct John Pillow, ale byl přerušen Larrym, který ve svém rohu seděl a mlčel.

Až do tohoto okamžiku.

„…na této planetě neexistuje síla, která by tu loď zničila,“ řekl.
„Jsem rád, že naše armáda nepoužila jaderné zbraně,“ ozval se Dixie.
„Američané se o to už pokusili,“ řekl McTurnee.“
„Ano, vím. A celé pobřeží Kalifornie je zamořené,“ dodal poručík.
„Jsme v prdeli!“ vyhrkl John a začal se nervózně procházet po bunkru sem a tam.
„Jsme ostrov, a jestliže naši vesmírní nepřátelé pochopí, že nejsme hrozbou, nebudou nás pronásledovat a zabíjet,“ pronesl jsem a ukázal ven.
„Ano. Víme, kdo všechno zemřel,“ sykl McTurnee.
„To jsem nemyslel,“ zakroutil jsem hlavou. „Chtěl jsem říct, že tam venku je spousta místa a naše planeta je dostatečně velká, abychom si vytvořili tábory a pak vymysleli plán, jak je vyhnat z naší planety…“
„…z naší planety?!“ ozval se Larry.
„Ať už je historie jakákoliv, jsme ve válce s mimozemšťany!“ zavrčel jsem.
„Chcete tím něco naznačit?“ zeptal se opět McTurnee.
„Nikdo neví, jestli jsme opravdu prvními lidmi na této planetě. Kolují různé konspirační teorie o tom, že nás někdo vytvořil a pak z této planety odletěl. Nechal nás tady, ať si tu žijeme, jak umíme.“
„V bibli je psáno…,“ ozval se John.
„…jste věřící, Johne?“ přerušil jsem ho pohotově.
„Ne, já jen-já…“
„…tak proč nedržíte hubu!“ ohradil se McTurnee.
„Nejste věřící, Johne, ale zmínil jste bibli, proč?“ pokračoval jsem.

John Pillow chvíli koukal do stran, jako by snad čekal, že se ho někdo zastane. Všichni mlčeli, tak odpověděl.

„Jsme ve válce,“ řekl.

V první chvíli jsem nevěděl, jestli si mám myslet, že je tak vystrašený nebo se o tom nechce bavit.

„To víme, všichni,“ ozval se McTurnee.
„Možná jste chtěl říct, že v bibli je psáno, že svět stvořil bůh a potom i lidé, že?!“ poznamenal jsem a nakreslil do prachu kříž.

S menší fantazií jsem si ten kříž trochu upravil a přikreslil mu hroty na všech čtyřech stranách. Možná jsem to trochu přehnal a kříž vypadal jako by byl stvořen s pařátů.

„Co to je!?“ vyhrkl McTurnee.

Vypadalo to, jako by se naštval.


„A vy jste věřící, Anthony?“ zeptal jsem se.
„Je to symbol víry!“ vyhrkl a pozvedl ruku k nebi.
„Vy nemáte žádnou víru,“ procedil mezi zuby Larry.

Překvapil mě tím a svůj dotaz na víru jsem směřoval k němu.

„Tak nám řekněte, jak vnímáte víru vy, Larry?“
„Kříž je možná pro vás symbol víry, ale z pohledu jiných civilizací je nositelem života a nesmrtelnosti,“ odvětil.
„Opravdu?!“ ozval se Dixie.
„Jistě,“ kývl Larry.
„A to jste někde četl?“ zeptal se poručík s jemnou ironií na jazyku.
„Armáda je naše víra!“ ozval se seržant Hornet, který až do této chvíle mlčel a sledoval našeho nepřítele skrze průzor.
„Mám to!“ vykřikl najednou Allen z druhého koutu místnosti.
„Co?!“ zeptal se poručík a vyrazil k němu.
„Spojil jsem se s jedním stanovištěm na druhé straně Canberry,“ odvětil Allen.
„Výborně!“
„Kolik jich přežilo?“ zeptal jsem se.
„Ten hlas mi vypadává,“ odvětil Allen.

Pak jsme všichni shromáždili kolem vysílačky a poslouchali volání dalších přeživších.


*

„…Ray…igton…jsme…posled…žijeme…tady…“
„Kolik vás je naživu?“ zeptal se Allen.
„…situace…horší…musíte vydržet…“
„Máte spojení ještě s někým jiným?“
„…umřelo…hodně lidí…jsou všude...“
„Rayi! Rayi!“


*

Bum!

Všichni jsme uslyšeli výbuch.

„Do prdele!“ vyhrkl poručík.
„Bylo to hodně blízko,“ poznamenal Allen.
„Parchanti!“ zakřičel Hornet.
„Je možné, že jsou ještě někde další přeživší,“ dodal jsem.
„Chci domů!“ vyhrkl John.
„Domov už není,“ ozval se znovu Hornet.

Chlad v jeho slovech mě udivil.

„Naděje umírá jako poslední,“ poznamenal jsem.
„Lidí nemají naději,“ dodal Larry.
„Kurva, Larry, běžte se bodnout! Měl byste trochu věřit!“ ohradil se proti němu poručík.


*

„…Allene…?“
„Slyším tě, Rayi!“
„Oni…dobývají se sem!“
„Kdo jsou oni?“
„Ty zasraní…emzáci…“
„Rayi, máte zbraně?!“

Bang! Bang!


*

Ozvala se střelba. Signál vypadl.


„Sakra!“ bouchl Allen vzteky do stolu.
„Jsou mrtví?!“ zeptal se McTurnee.
„Zřejmě ano,“ kývl náš spojař.

Pak se najednou ozvalo znovu to praskání.

Ksch! Ksch!


*

„Rayi?!“ vykřikl Allen.

Nikdo se však neozýval.

„Rayi!“
„…kapitán je mrtvý,“ ozval se jiný hlas.
„Kdo jste vy?“
„Billy.“
„Zabili jste je!“
„…je sám.“
„Cože?“ vyhrkl Allen a podíval se na poručíka.
„…je sám. Nejde…zabít…aáá …ááá…“
„Billy?!“


*

Signál znovu vypadl.

„Říkal, že byli – byl sám?!“ udivil se poručík.
„Co musejí mít za vyspělou technologii…“
„…možná, že nebyli v takovém bunkru, jako my,“ přerušil mě McTurnee.
„Ať už byli kdekoliv, ty parchanti je našli,“ zuřil poručík.
„Je mi to líto,“ pronesl jsem smutně.

Najednou to znovu ve vysílačce zapraskalo.

Kksch! Kksch!

Allen sebou škubnul a podíval se k Dixiemu, který kývl hlavou.


*

„Billy?!“

Nikdo se však neozýval.

„Billy?!“


*

„Myslím, že jsou pryč,“ pronesl poručík a posmutněl.

Naděje umřela ve chvíli, kdy se objevila, pomyslel si.

Opravdu jsme si v tu chvíli mysleli, že už se nikdo neozve.


*

„…chrrr…sáár,“ ozvalo se na druhé straně.
„Billy?!“
„….chrrr…sáár….“
„Kdo jsi?!“ zeptal se poručík, který vyhrkl Allenovi vysílačku z ruky.
„….chrrr…sáár….“
„Co jsi kurva zač!“
„God…van…na...,“ zazněl chraptivý hlas.

Vzápětí signál zmizel.

„Hej, ozvi se!“ vykřikl Dixie.
„Ozvi se!“ opakoval několikrát za sebou.


*

Ale neznámý hlas se už neozval.

„To promluvil ďábel!“ promluvil Anthony McTurnee a odešel ke zdi.

Opřel se o ni hlavou a začal se modlit. Alespoň tak mi to připadalo. Neptal jsem se. Ani potom, co skončil. Byla to jeho věc, a jestli mu to pomohlo, tak dobře.

„Pokusím se najít jinej signál. Určitě jsou lidé, kteří to přežili,“ vyhrkl Allen.
„Dobře, zkoušej to dál,“ souhlasil poručík a poklepal ho po ramenou.

Pak vyrazil k průzoru a odplivl si ven.


* * *

Jako bych mu viděl do hlavy. Byl naštvanej, že ty parchanti dostali naše.

„Co to kurva, říkal?“ vyprskl najednou a podíval se hned na mě.
„Proč jste se podíval na mě?!“ udivil jsem se.
„Jste doktor, ne? Určitě to budete vědět.“
„Mohlo to znamenat cokoliv.“
„Peklo přichází,“ ozval se McTurnee.
„Tady žádný bůh není, kdyby byl, tak by ty parchanti zahnal někam pryč!“ ohradil se poručík.

Kdyby se jeho vztek dal měřit Richterovou stupnicí, dostal by desítku, prolítlo mi hlavou.

„Tak co říkal?!“ vyhrkl Dixie.
„Jestli budete na mě křičet, nebudu se s vámi bavit…“
„…vy, co si myslí…“
„…Poručíku!“ vykřikl Allen dostatečně nahlas, aby to slyšel.
„Ano?!“

Poručík se otočil k němu.

„Má pravdu, jsme na jedné lodi a měli bychom držet pohromadě, nikoliv se hádat,“ pronesl a postavil se od vysílačky.

Poručík stál a jeho ruka byla připravena použít zbraň. Všichni jsme ho sledovali a obávali se nejhoršího.

To neudělá, pomyslel jsem si.

„Tam venku je nepřítel, poručíku!“ promluvil Allen a ukázal rukou ven.
„Jsem stále lidi, kteří musí v sobě najít lásku, abychom porazili nenávist. Oni jsou ti, kteří nám to chtějí vzít,“ přidal jsem se.

Poručík Dixie zhluboka vydechl a jeho pravá ruka zůstala v klidu.

„Omlouvám se,“ promluvil a posadil se na barel.

Myslím, že si všichni v tu chvíli oddychli.


* * *

Jakmile vlna negativní energie pominula, přistoupil jsem k poručíkovi.

„Chtěl jste vědět, co řekl ten mimozemšťan.“
„Víte to?!“ zeptal se poručík.
„Nevím, co to znamenalo v jeho řeči, ale vím, co znamená to slovo.“
„Co to znamená?“
„God van na, by mohlo znamenat Gondwana, což byl super kontinent…“
„…a já už myslel, že ty řeči o super kontinentech skončili odchodem toho zrzavýho Němčoura,“ zareagoval Allen.

Poručík zvedl ruku.

„Chci to slyšet!“
„Gondwana byla součástí super kontinentu Pangea…“
„…něco o tom jste už říkal,“ vzpomněl si Dixie.
„Ano, říkal.“
„Můžeme si myslet, že to nejsou Nágové, ale Gondwaňané?“
„Můžeme, ale…“
„…možná bychom se měli zaměřit na drona venku,“ přerušil nás seržant Hornet.
„Co?!“ vyhrkl poručík a vyběhl k průzoru. Ačkoliv se stmívalo, drona podle červeného blikající světla bylo vidět.

Dron se však našemu bunkru vyhnul. Možná, že mrtvá těla kolem ho ujistila, že zde není žádný život. To byla naše výhoda. I když…

…za nějaký čas budou mrtvá těla zapáchat.

„Dneska budeme spát v klidu,“ pronesl poručík a posadil se na svůj oblíbený barel.

Jeho ironii jsem pochopil asi jen já. Mávl jsem rukou a vybral si místo u stěny. Posadil jsem se na zem a opřel se. Únava se dostavila později. Usnul jsem mezi prvními.
















Kapitola 4



[ Druhý den brzy ráno ]


Probudil jsem se první. Otevřel jsem oči a viděl několik lidských těl opřených o zeď. Nejvíce byl slyšet poručík. Chrápal jako kanadský medvěd.

„Bůh ví, kdy šel spát,“ šeptl jsem a vstal.

Hned první mi do oka padla podivná poloha našeho spojaře Allena. Ležel tváří na vysílači a sluchátka měl na hlavě.

To je divné, pomyslel jsem si a vyrazil k němu.

„Sakra!“

Vyhrkl jsem a probudil poručíka.

„Co-co se děje?!“ vyhrkl zmateně.
„Poručíku, Allen je mrtvý!“
„Co to říkáte!“ vyskočil.

Oba jsme vykročili k Allenovi. Hlavu měl položenou na vysílači. U nosu i kolem úst měl zaschlou krev.

„Co se mu stalo?“ zeptal se McTurnee, který se probudil hned po nás.
„Těžko říct,“ pokrčil rameny Dixie.
„Sundejte mu ty sluchátka,“ vybídl jsem poručíka, který to vzápětí udělal.

U uší měl také krev.

„Jako by do něho pustil někdo proud,“ sykl poručík a podíval na mě.
„Kde bychom tady vzali tolik šťávy?“ podivil jsem se.
„Co přetížení?“ podotkl seržant Hornet.
„Jsme bez spojení!“ vykřikl panicky mladý John.
„Ticho,“ ozval se Dixie.
„Je po nás!“ pokračoval John Pillow ve svém představení plného strachu a paniky.
„Sklapněte!“ vykřikl poručík.

Věděl jsem, že tady se už nic dělat nedá. Allen jen mrtvý. Otázkou však zůstává, kde se tady vzalo tolik elektrické energie, která mu usmažila mozek. Jak to, že jsme nic neslyšeli?

„Co se stalo?“ zeptal se Larry, který se právě probudil.
„Allen je mrtvý,“ odvětil Dixie.
„Aha.“

Ozvalo se chladně, až mě to přinutilo se na Larryho podívat.

„Začínám mít pochyby, jestli jste své empatie nenechal na bojišti,“ podotkl jsem a lehce zakroutil hlavou.
„Řekl bych, že máte pravdu, doktore,“ dodal Larry.

Seděl na svém místě a sledoval, jak chodím kolem Allenovy mrtvoly.

„Vyneseme ho ven,“ navrhl jsem.
„Dobře,“ poručík souhlasně kývl a chytl ho za ruce.

Než ho otočil i se židlí, zavadil jsem o sluchátka, která spadla na zem.

Žuch!

„Dávejte pozor, doktore!“ ohradil se seržant. „Budeme je ještě potřebovat.“
„Myslím, že to odnesla celá vysílací stanice,“ poznamenal Dixie a kývl na mě.

Pochopil jsem, že ho mohu vzít za nohy.


* * *

John Pillow nám mezitím otevřel dveře.

„Tomu říkám ranní rozcvička,“ procedil jsem mezi zuby.

Poručík to nekomentoval.

„Všiml jste si té rány pod lopatkou?“ zeptal jsem se ho ve chvíli, když jsme opustili bunkr.
„Něco naznačujete?“ zeptal se a kývl do strany.

Pozvedl jsem obočí a mrtvé tělo jsme rozhoupali. Na počítání jsme ho odhodili do trávy.

„Asi to nic neznamenalo,“ dodal jsem a vrátil se do bunkru.

Bum!

Těžké opancéřované dveře se zabouchly.


* * *

Stál jsem u vysílačky a přemýšlel.

„Na co myslíte?“ vyhrkl McTurnee.
„Prostě se mi to nezdá,“ odvětil jsem.

Opravdu jsem začínal mít podezření. Ještě jsem nepřišel na to, jaký by to mělo smysl zabít Allena, ale rozhodně to nebyla náhodná smrt.

„Můžou za to ty venku!“ vyhrkl John.
„Ne!“ ohradil se McTurnee. „Můžeme si za to sami. S tou moderní technologií. Samé počítače, internet, mobily, satelity. Pořád se pokoušíme vysílat do vesmíru nějaké sondy a tady to máme. Přilákali jsme je sem. A dneska bychom nemuseli čelit totální apokalypse.“
„Myslíte, že tohle je apokalypsa?“ pozvedl jsem obočí.
„A jak si to chcete všechno vysvětlit?“
„Nevím, nemám křišťálovou kouli.“
„Ukázali jsme, jakou máme vyspělou technologii. Možná zachytili naše signály a přilétli sem.“
„Anthony, to je hloupost.“
„Hloupost říkáte?“ podivil se McTurnee a nadechoval se k dalšímu proslovu, ale přerušil ho John Pillow.
„Díky všem těm novým věcem, je všechno rychlejší a účinnější.“
„Kluku, ty o tom víš kulový,“ zaburácel znovu hlas Anthony McTurneeho. „Stále někam spěcháme, skoro jsme zapomněli, kdo vlastně jsme. Stali jsme se otroky vlastních vynálezů. Zlenivěli jsme, zpohodlněli jsme. Už nejsme tolik spjatí s přírodou a s bohem. Možná kdybychom se více zajímali o to, co skutečně potřebujeme, pak by na světě bylo určitě lépe.“
„S vámi se o tom bavit nebudu. Vůbec tomu nerozumíte a všechno nové okamžitě odsuzujete!“

Mládí se projevilo.

„Já bych tohle kolo ukončil remízou, pánové!“ vyhrkl jsem a pousmál se. „Je zcela pochopitelné, že každý na to máte svůj názor. Nicméně moderní technologie nám v mnoha směrech stále pomáhá…“
„…ale i škodí,“ vstoupil do toho opět McTurnee.

Posadil jsem se a znovu se nad tím zamyslel:

Nedal si říct a chtěl mít za každou cenu pravdu. Ale část pravdy měli oba. Pokrok se nedá zastavit, i když jsou tací, kteří se vrátili zpátky do doby, kdy jsme nepoužívali elektřinu, pěstovali jsme zeleninu, obilí, chovali jsme zvířata jen pro vlastní potřebu. Byli tu Greenpeace, různé frakce ekoteroristů, ale stejně nic nezměnili. Továrny stále chrlí stovky umělým potravinových produktů. Po tisících se zabíjí skot, prasata, kuřata, aby měla masa, co jíst. Žijeme v podivné době. Máme spoustu přebytků, které vyhazujeme a to bez ohledu na to, že na jiných částech světa se hladoví.

Nikdo nepřišel s návrhem, aby se průmysl usměrnil a přebytky dovážely do zemí, kde to potřebují. Humanitární organizace jsou jen lesklou plaketou zakrývající prohnilý systém a právo ochraňuje spíše bohaté. Experimentujeme a stále vymýšlíme nové a nové jedy, zbraně, kdybychom raději veškerý ten potenciál věnovali zdravotnictví. Možná by neumírali lidé na nemoci, které svět znal před několika sty lety. Vrací se doba, kdy je člověk bezmocný, ačkoliv má moderní technologii. Za vším stojí lidé a nedá se říct, že by všichni byli špatní nebo měli zlé úmysly. Je to však systém, který nás pohltil. Bohužel. Ten systém změnit nejde, buď se podřídíte, nebo vás semele…


* * *

Mé myšlenky byly přetrhnuty ohromných výbuchem.

Bum!

Vedlejší místnost dostala zásah.

„Sakra!“ vyhrkl seržant Hornet a vyběhl, aby odtamtud dostal McTurneeho, který tam chodil dokola a prohlížel si protiletadlové dělo.

Bum!

Další výbuch vyvolal tlakovou vlnu, která smetla Hornet do strany. Zásad dostal i John Pillow, který stál u stěny.

Crash!

Stěna se rozlomila na dvě části, ale zůstala vcelku.

„To je sakra silnej beton,“ procedil Dixie mezi zuby.
„Seržante!“ vykřikl jsem, ale nikdo se neozýval.

Eh! Eh!

Pak jsem uslyšel kašlání. Byl to Hornet. Ve zvířeném prachu jsem uviděl siluetu jeho postavy. Zvedla se, ale šlo mu to špatně. Larry přiběhl a pomohl mu jít.

„Kde je McTurnee?“ zeptal se.
„Je mrtvej.“ odvětil Hornet.
„Sakra!“ vyhrkl poručík a naběhl do místnosti, kde bylo protiletadlové dělo. „Tak jim trochu zatopíme!“

Snažil se odházet kusy zdiva a sutiny z přístrojového panelu vojenské zbraně. Poté usedl a zmáčkl tlačítko: Zaměřování. Dělo se otočilo a dalo se do pohybu. Hlaveň se automaticky otočila doleva a vystřelila.

Bang!

První střela a hned zásah. Neznámý průzkumný letoun tvaru jehlanu explodoval.

„Tak se mi to líbí!“ vykřikl poručík a zmáčkl tlačítko: Zaměřování.

Dělo se otočilo pro změnu do leva a čekalo na vhodný okamžik.

Uššš!

Ozval se podivný zvuk, po kterém celá elektronika selhala, a panel zhasnul.

„Co to sakra, je?!“ vyhrkl Dixie a několik praštil rukou do panelu.

Ten však ani nepípl. Zůstal mrtvý. Ani jedna kontrolka se nerozsvítila. Dělo se vrátilo do původní polohy.

„Sakra!“ vyprskl poručík ve chvíli, kdy si všiml letícího jehlanu, který mířil přímo k němu.

Poručík nečekal a utekl do hlavní řídící místnosti.

„Co se děje?!“ vyhrkl John.
„K zemi!“ zařval Dixie a skočil na zem.

Sotva dopadl poslední z nás. Ozvala se ohromná rána.

Bum!

Prach se dostal až k nám a průzorem se dostal ven. V tu chvíli to muselo z pohledu našeho nepřítele vypadat, že jsme dostali smrtící zásah.

Vzzt!

Dron několikrát prolétl těsně na bunkrem a pak odlétl pryč.

„To jsme měli štěstí,“ procedil mezi zuby poručík.
„Sakra, štěstí,“ sípl John.

Bylo vidět, jak se mu chvějí ruce. Měl strach a to neviděl, co se stalo s McTurneem. Při prvním výbuchu jsem zahlédl jeho tělo v okamžiku, kdy jím prošla železobetonová konstrukce skrz. Neměl sebemenší šanci na přežití.


* * *

Jakmile nepřátelský objekt odletěl a poslední prach se dostal průzorem ven, zvedl jsem se ze země.

„Vypadáte jako kominík,“ pronesl poručík Dixie s úsměvem na tváři.
„Myslím, že tak vypadáme teď všichni,“ poznamenal jsem a vykročil ke svému barelu.

Měl jsem tam položenou vestu. V ní kus hadru, kterým jsem si utíral obličej. Sedl jsem si a sledoval ostatní, jak se vyrovnávají s těžkou situací, od které jsme se znovu dostali.

Kolik toho musí člověk vydržet, pomyslel jsem si.

„Seržante!“ ozval se poručík.
„Ano, pane?“
„Běžte se podívat vedle, jestli najdete McTurneeho, vyneseme ho ven,“ nařídil.
„Ano,“ sykl a odplivl si.

Seržant Hornet se pomalu zvedl, oprášil se a vyrazil. Jako poslušný voják se řídil rozkazem svého velitele, a tím byl v tuto chvíli poručík Dixie.


 celkové hodnocení autora: 93.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 21.01.2018, 11:10:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Situace (postavení našich hrdinů) se zdá být neudržitelnou. Jejich bunkr dostal dvakrát zásah, mrtvých přibývá. Jakou šanci bude mít zbylá osádka bunkru? Umírají po jednom, tu spojař tu jiný voják. A jak se zdá, mají mimozemšťané navrch. Je otázkou času, kdy budou muset lidé opustit bunkr, ale kam se vydají, když byl nepřítel všude? Hezké napínavé čtení, autentické vyprávění...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 22.01.2018, 16:16:47  
   Danny Jé: Zdravím,

děkuji za komentář. Je to trochu pochmurné sci-fi. Skoro to vypadá, že nemají lidé proti mimozemšťanům šanci. Naděje však umírá jako poslední...

hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Posmrtný život
M
Horím
Kvé
Zrada
Beduín
obr
obr obr obr
obr

Jiný
Ovca
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr