obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když chce osud někoho zničit, udělá z něho hlupáka."
Publilius Syrus
obr
obr počet přístupů: 2915198 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39224 příspěvků, 5717 autorů a 388926 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Období LSR: Lesernický zkrat - 3. část ::

 autor William Joe publikováno: 06.02.2018, 22:04  
 

Linie hlavních postav – Yvan Lotona
Rychlovlak jel po magnetické bělavé trati pět metrů nad zelenou zemí poměrně pomalou rychlostí, pouhých osmdesát devět kilometrů za hodinu ačkoliv to je jen šestinová rychlost oproti maximální možné i na této klikaté dráze.
Ať byl důvod pro tak nerychlou jízdu jakýkoliv, jediný pasažér si s tím nelámal hlavu a klidného pohledu ven na překrásnou nedotčenou přírodu čerstvě vykvetlou do mnoha barev si náramně užíval, zvlášť když poslední dva roky plného trápení strávil i ve stejném množství v peklech přeplněných utrpením a mrtvými...účastnil se intervence v občanské válce Strucku a proti Československé obnovené republice vedl své jednotky ESR zas v dobývačné válce.
Unaveně si rukou opíral hlavu o dřevěný stoleček se zelenou deskou umístěný mezi kožené sedadly s bohatě zdobenými vysokými hrníčky, pouze jen jeden z nich naplněný horkým čajem a elektrickou konvici pro udržování teploty tekutiny v ní.
Zbytek protáhlého vagónů, druhý ze třech v soupravě, se honosil samým luxusem, od narvaných polic exotickými věcmi přes různé zdroji zábavy až po relaxačními stroji, místo pro sezení tu je však velmi limitován, jelikož se používal pouze k jediné věci: přepravě důležitých osob a případně i jeho nepočetného doprovodu.
Dnes hostil druhého nejmocnější muže v Lidově svobodné republice, čerstvá galaktická velmoc vedle čtyř dalších, cija Yvana Lotonu.
Ve své uniformě: černé kalhoty, viridianový kabát s čapkou ve stejné barvě, bílé rukavice a lehce našedlá košile vylézávající u límce lehce ven přes kabát; se cítil ve velmi nebezpečném vesmíru dosti uvolněně, proto jí nosil téměř neustále. Nebál se jí i pořádně ušpinit, například když kontroloval ty nejnižší pod jeho velení přímo v poli a nestyděl se v tomto stavu následně vstoupit do jednání vrchního velení, kde vládla zpravidla naprostá čistota.
Takhle vyjadřoval aspoň tichý protest vůči jiným vysokým oficírkům na jejich malou fyzickou aktivitu v “přírodě“.
Na hnědém opasku vedle tradičný pistole nosil přesně na druhé straně od ní i úzký meč v průhledném pouzdru.
Využíval ho minimálně, ale když na něho přišlo, dokázal přes speciální baterku v rukojeti čepel rozpálit na neuvěřitelných tři tisíce stupňů, přitom nijak neměnila svou původní stříbrnou barvu.
Specialně upravené plastové pouzdro zas hojně využíval k fyzickým trestům podřízených, nikdy však jim v životě nikoho neudeřil pořádně. Mělo to mít pouze psychický vliv typu: „teď varovná, příště si mě radši nepřej!“ doposud vždy s kladným výsledkem, když se nepočítají extrémy.
Chtěl se zkrátka kamarádsky domluvit s viníky, jelikož pro něho je výhodnější mít bojeschopného vojáka, ještě k tomu bezvýznámné plus k oblíbenosti, než mít nebojeschopného a ještě trošku naštvaného vojáka.
Na stálý mechanický tichý zvuk, jak magnety držely rychlovlak v pohybu, si jeho uši pomalu zvykaly a jeho těžké oči jen tak tak zůstávaly otevřené.
Jeho ústa se široce usmívala po extrémně dlouhé době. Velmi se těšil na návrat do hlavního města a na vytoužený klid, tudíž tolik potřebný spánek, který akorát okrádá lidi o drahocenný čas, se snažil všemožně ošidit.
Ačkoliv teď nalezl radostnou chviličku, bohužel jeho duši jinak sžírala nejistota a nepokoj.
Jeho země má za sebou sice vítěznou válku, ve které i přes obrovskou převahu utrpělo velmi vážné ztráty díky špatnému rozhodnutí jednoho ze třech představitelů této republiky. Aby toho ještě nebylo málo, ze sousedních států přicházejí stále se zvětšující varovné signály o zesílení tamní proválečné nálady proti nim a tady v domovině po moc nevydařeném konfliktu z nejdůležitější stránky lidských životů zas se vytrácí ochota podporovat militaristický směr země, který trvá od prvního konfliktu po Silvestrovské revoluci z roku 2304.
Poslední a zároveň největší úspěch části senátorů podporující zeslabení vlivu ozbrojených složek bylo prosazení zákazu nošení zbraní jim ve větších městech v době míru. Nechápal vůbec jejich logiku: jak má armáda, námořnicto, či dokonce vesmírnictvo chránit své občany, když jim zakážou nosit zbraně?
Jejich odpověď na to byla: „Chceme předcházet možným konfliktům,“
Možným konfliktům?! Nikdy se nic nestalo, tak proč teď zbytečně snižovat bezpečnost?
Jestli nějaký člověk hodně brzy nezasáhne, tak příště si můžou vymyslet něco mnohem horšího. Možná by bylo nejlepší něco provést v praxi a zasáhnout ten zákon přímo…
„Mám na tebe prosbu,“ pověděla z ničeho ženská postava v řadovém vojenském obleku zalezlá úplně v rohu u hodně malého stolku. Byla stále otočená zády vůči němu, nejspíše jí velice zaujal obsah tajných dokumentů, které si celou dobu cesty pečlivě četla.
Yvanovi zmizela radostná chvilka a úplně se zamračil. Ať chtěla cokoliv, podle bohatých zkušeností již velmi dobře věděl, že to nic pěkného nebude.
„Pamatuješ si na Victora?“ začla po krátké pauze postava dále mluvit:
„Právě teď provádí něco, co se ti nebude vůbec líbit,“ v tak nevinných slovech se ukrývalo takové zlo, jemu to však bohatě stačilo:
On porušil podmínku! Tu, která toho vědce před lety zachránilo před popravou a on mu tenkrát naivně uvěřil! Dnes ho nenechá jen tak vyváznout!
Rychle přesunul ruku pod kšilt, sklopil z něho oranžový plast na pravé oko a důrazně zvolal:
„Poručíka Mejetona, hned!“ jediný spolehlivý člověk schopný dostatečně rychle zasáhnout.
Jen o pár chvil později se mu zobrazil videohovor na malým displeji v přesunutém plastu.
„Mejeton, cije,“ ohlásil se postarší voják na druhé straně v nějaké dobře osvětlené místnosti, za ním se jeho podřízený snažil neúspěšně vytáhnout zásobník z pušky. Na první pohled lehce odhadnul, že ten chudák skoro určitě dělal během výcviku nějaké blbosti. Nejreálněji se jevila tato možnost: během zaléhávání s ní několikrát pořádně praštil o zem, dokud se nezasekl a teď mu to velitel chtěl spočítat, protože kdyby se toto stalo někde na bojišti, tak je po něm a sebou by skoro určitě vzal i polovinu družstva.
Než Yvan mohl cokoliv povědět, postava v rohu ho předběhla:
„Počítej s časem, jako bys tam směřoval bez spěchu,“.
Cijovi se zprvu otevřely oči dokořán z šoku, následně zaťal zuby a poníženě opustil od původního plánu:
„Celá vaše jednotka v plné výbavě s ostrou se do šesti patnácti přesune do uliček 29. továrny, kde počkáte na můj příchod. Jakmile mě spatříte, zajistíte druhý zásobovací vstup do továrny a tam se k vám přidám,“ Mejeton se mohl ohradit s tím, že je ten rozkaz proti mnoha pravidlům, i kdyby přišel s hodně dobrým odůvodněním, či se začít nepříjemně ptát na detaily, naštěstí místo toho zcela beze slov přikývnul a spojení ukončil.
Měl zajisté naspěch, když měl tak málo času. Zbývala totiž jen slabší hodina.
„Takhle to může být?“ obrátil se utrápeně na postavu v rohu.
„Možná,“ velmi krátká věta řečená tak chladně, přitom opět v sobě ukrývala takových věcí včetně utrápených emocí.
Je to vůbec v pořádku? Zeptal se nejistě sám sebe. Zamyslel se nad Objekty a zaťal pěst:
Musí!
Venku mezitím přírodu vystřídalo nevelké městečko s drtivou převahou materiálu plastu a skla.
Rychlovlak začal zpomalovat a přesunul se na vedlejší kolej, kde došlo k úplnému zastavení v nádraží.
Lenivě si otřel poloslepé oči o bělavý kapesník a opět ho schovávající zpět do kapsy na stehně, aby si mohl pořádně zhlédnout scénu venku:
Dvanáct velmi dobře vyzbrojených vojáků patřící k PARu – Pravidelná armáda republiky – vyskakovali v rychlosti ven a okamžitě zabezpečovali okolí soupravy nedovolující nikomu přijít blíž.
Podle svižnému tempu bez jediného zaváhání či jediného slova je znát, že v tom mají bohatou praxi.
Takže tu zůstaneme trošku delší dobu, nebyl z toho zrovna moc nadšený.
Na tomto místě seděl už dobrých pár hodin a jeho svaly si již stěžovaly. Krátké protažení na čerstvém vzduchu by určitě neuškodilo, proto se pomaličku zvedl a kostrbatě vyrazil vpřed k jedinému východu.
Během cesty začala pravá ruka nekontrolovaně klepat, proto si jí schoval do těsné kapsy v kalhotách.
Takový příznak možné vážné nemoci zcela ignoroval, na takové drobnosti, podle něho, není čas a ani prostor řešit. Když to nebolí, nevyžaduje to vyléčení...
Venku se rozhodl zastavit na posledních schůdkách připevněné ke konstrukci.
Zde si dosti nemotorně v úzkém prostoru, co se týče šířky, před dveřmi pořádně protáhnul ztuhlé svaly a konečně poprvé od příjezdu na planetu se zhluboka nadechnul čistého přírodního vzduchu.
Jeho tělo na to reagovalo dosti dobře. Cítil se o mnoho lépe, únava ustoupila, bolest hlavy taky, jen ta nezvykle silnější gravitace, ačkoliv to byl jen nepatrný rozdíl oproti místům působení, mu dělala starosti.
Přece jenom mu bylo 64 let, ale díky dnešní medicíně lidé se dožívali přibližně sto padesáti let a do poslední chvíle vypadali neustále jako třicátníci, někteří šťastlivci i míň, ale na sklonku života to nakonec tělo vzdalo, obrovským tempem zestárlo a ani s pořádnou lékařskou péčí poté dlouho nevydrželo.
Podle statistiky neměl ani polovinu života za sebou.
Konec třicátých let 24. století jsou zkrátka ráj pro lidi, jen kdyby se v poslední době tolik mezinárodní politika nerozpadávala.
Lidově svobodná republika stála jistě na vrcholu co se týkalo poměru výroby na obyvatele a životního úrovně, ale ani s nejistými třemi spojenci se nemohlo jen tak postavit proti koalici o dvaceti čtyř zemí se dvěma mocnosti v čele.
Modravá obloha se zatahovala mraky v odstínech všech šedé barvy, vítr sílil, teplota klesala a vzduch měnil příchuť…blížila se bouře.
Jediný typ počasí objevující se z pravidla na všech obydlených planetách.
„Proč jsme jeli tak pomalu?“ zeptal se nahlas během prohlížení nádraží:
Dvě větší budovy na obouch bocích, jedna prosklená, druhá cihlová, vzájemně spojené trojicí nadchody umístěné vždy na koncích nástupišť a poslední byl uprostřed. Jakákoliv zeleň tu však výrazně chyběla.
„Pane, abychom tady nestáli příliš dlouho. Dál po trati proti nám totiž celou dobu míří těžký vojenský transport,“ vysvětlil nejbližší voják viditelně užívající taktéž volného pohybu.
„A stihnu včas poradu vlády?“
„Samozřejmě. Vše je předem naplánované a počítá se i s dostatečnou rezervou. Kdyby tady hrozilo sebemenší riziko, tak by náš vlak měl automaticky přednost,“
Jenže já nutně potřebují předtím ještě někam!
Postěžoval si v myšlenkách, ale viditelně nedal nic znát.
„A šlo by to ještě urychlit?“ zkusil to nakonec po krátkém váhání.
„Už nijak, bohužel…spěcháte?“
„Tak trošku,“
„Kdybychom to věděli předem, tak by se dalo s tím něco udělat, ale takhle je pozdě,“
Já o žádném transportu ani nevěděl! Já jsem myslel, že tato souprava má vždy přednost!
Nad jejich hlavami proletělo ve výšce sto metrů nad zemí bojový letoun s označený šipkou směřující dolů. Červený trojúhelník značil vzdušné síly a hned nad ním obdélník je vyplněn vlajkou regionu – v tomto případě Entrisu –, kontrolující aktuální stav tratě pro transport. To znamenalo, že ten není nijak daleko.
A vážně. Ani ne po minutě se rýsovala dvojice lokomotiv jedoucí přesně vedle sebe. Za sebou vlekli s obtížemi mohutné speciální přepravní vagóny na dvou různých kolejích.
Náklad byl zkrátka příliš velký, aby se vešel do normálních přepravníků.
V tuto chvíli přiběhla ze skleněné nádražní budovy na jejich straně nástupiště velice mladá dáma v neobvyklých bělavých šatech a začala otravovat jednoho ozbrojence.
Yvan se o to příliš nezajímal, jeho pozornost teď poutal přepravovaný náklad na dlouhé soupravě:
Experimentální tanky NT-40 v počtu dvanácti kusů určené exkluzivně pouze jeho jednotkám s kanonem ráží 233 milimetrů!
Netrpělivě na ně čekal, jelikož v arzenálu jeho vojáci ještě nevlastnili pořádné protitankové zbraně schopné se rovnocenně postavit proti poslední generaci zahraničních super těžkých tanků.
„Žehnám Lesernickému průmyslu! Pošli požadavek na novou techniku a oni dokážou do čtvrt roku zhotovit první kusy!“ zaradoval se ačkoliv velmi dobře věděl, že další půl roku se budou různorodě zkoušet v terénu k vychytání všech neduhů.
Musel se ještě dlouho na mohutná monstra zamilovaně koukat, i když už mizela za zatáčkou, kudy zas oni přijeli.
„Já vás žádám jen o svezení! Nebudu nikoho otravovat!“ první slova se dostavili k uším Yvana od zoufalé dámy.
„Já vás zcela chápu, ale nesmím vás i tak pustit! Přepravujeme nejen vysokého DEPUSkého důstojníka, ale také tajné materiály!“ vysvětloval jí velitel ochranky, třináctý člen doprovodu, zachraňující sklíčeného podřízeného.
„Vy mi to ale dlužíte! Nebýt vás, vlaky by jely normálně a já to stíhala! Takhle…takhle…!“ a normálně jí ten velitel rozbrečel.
Lotona si musel nad takovým cirkusem povzdechnout. Pravidla jsou pravidla. I taková mladinka je musí dodržovat...
Počkat? Neviděl jsem jí už někde? Sice velmi jistě věděl, že se ještě osobně nikdy nesetkali, ale její roztomilý obličej mu něco říkal.
To se musí zjistit! Rozhodl se energicky.
„Slečnám opravdu vůbec nesluší smutek na tak mladé tváři,“ začal, když se k nim přiblížil.
„Vím, kam míříte,“ pochopil hned velitel a vzdal se pevného postoje, „dejte mi to rozkazem, ať se zbavím případného postihu,“.
Zprvu zmatená teď hleděla na hnědovlasého oficíra s nadějí.
„Tak podporučíku, dnes udělejte výjimku a vezměme jí s sebou,“.
„Rozkaz!“ máchl rukou směrem lehce nahoru k hlavě.
O dost uvolněněji se obrátil na ní: „Tak tudy, půjdete s námi do prvního vagónu,“.
Takhle ale nic nezjistím!
„Půjde semnou,“ oznámil, v tónu to však zaznělo spíše jako rozkaz.
Velitel zamlaskl:
„To nemůžu připustit!“ ohradil se již pevně proti jeho rozhodnutí.
„Nebudu se hádat, tohle byl taky rozkaz,“ a nakonec se opravdu stalo z oznámení rozkaz.
„To odmítám! Mám na vás zodpovědnost a jestli se během cesty cokoliv stane z důvodu našeho pochybení, všechny nás pošlou bez milosti na popraviště!“
Zmínka o smrti přilákala nemilou pozornost všech šesti vojáků na této straně od soupravy seřazený do lajny. Naštěstí tu další civilisté nebyly.
Určitě mu vadila i pouhá její přítomnost, to však dokázal ještě zkousnout po rozkazu, ale aby šla přímo do stejného vagónu, kde se přepravuje i jemu svěřená osoba? Příliš velké bezpečností riziko!
„Já jsem se ale neptal,“ Yvanova klidná osobnost ustoupila.
Velitel v tomto momentě zaváhal…má poslechnout rozkaz navzdory pravidlům? Sice je s hodností úplně někde jinde, ale dostal jasné instrukce...co když však tento využije svého vysokého postavení a přemístí ho někam na nějakou horší pozici? Jen teď si vzpomněl na spoustu míst, kde by se nikomu vůbec nelíbilo. Tady má klid, lehkou práci, všichni jeho hoši jsou úplně normální. Nesmí to ani je ztratit!
„Jestli na tom trváte,“ dostával ze sebe velice těžce skrz suchá ústa, „ale zapíšu to jako vaše speciální přání,“ zajisté jeho nadřízený ho za toto seřvou skrz na skrz, aspoň ale bude mít jistotu, že svoji pozici neztratí.
„Takže to přece jde!“ zaradoval se Yvan, lehce se uklonil a zamířil ruce na vstup:
„Tudy, mladá slečno,“.
Sice by se uspokojila, kdyby jí strčili do roku nemytého záchoda, jenže ona má teď možnost cestovat speciálem pro největší elity republiky!
Jakmile popadla dech z překvapení, opatrně nastoupila hned následována cijem, který uvnitř následně ukázal na sezení u stolu s hrníčky.
Snažila se ovládnout, aby nezačala kolem sebe blbě očumovat…nešlo to! Ta krásná kombinace různého druhu dřeva, barevného skla a látek se dalo jen těžce ignorovat!
Zarazila se jen u postavy v rohu. Ta tam vypadala poměrně nešťastně.
„Můžu něco nabídnout? Čaj, kávu, čokolád-?“
„Čaj prosím!“ polekaně vyjekla během prohlížení vojandy.
Z baru vzal další hrníček, dolil do ní zbytek obsahu elektrické konvice, přiložil sušenky a usadil se přesně naproti ní.
Ne jen tak někomu se dostane takové cti být obsloužen samotným cijem, velitelem Elitních sborů republiky.
Napila se horkého nápoje:
„Moc vám děkuji,“ z vděku promluvila trošku tiším hlasem, „čím bych to mohla oplatit?“
Dlouze se zamyslel a odpověděl:
„Nechci být chamtivý, možná vám to bude i vadit, za zeptání ale nic nedám: můžete se na mě znovu usmát?“
„Cože?!“ zakuckala u prvního doušku.
„Strašně se vám omlouvám! Bylo to ode mne hrubé se na to vůbec ptat!“
„Ale ne, chápete to špatně! Jen jsem nečekala zrovna tuto věc a docela mě to překvapilo!“
„Ach tak. To jsem rád,“.
Uvědomila si, že veškeré napětí co tak silně cítila v přítomnosti takového muže, se vytratilo jak mávnutím proutku díky tomuto nedorozumění…že by to udělal naschvál?
„Proč zrovna toto?“
„V mém životě mi tak trošku chybí nějaká radost. Každý den se sice setkám s mnoha lidmi, bohužel ani jednou není na mě poslán opravdový úsměv. Jakmile jsem spatřil tu vaši radosti, ani za měsíc dovolené by ze mne nespadlo takové množství stresu. Rozhodnutí vzít vás s sebou není zdaleka dostatečné poděkování z mé strany, přesto jsem žádal o další,“ toto hodně pěkně zahřálo u srdce, proto dlouze neotálela a zcela přirozeně se usmála.
„Moc vám děkuji a ani nevíte, jak jste mi tím moc pomohla,“ Yvan zářil nekonečnou spokojeností. Za ty dva roky si prožil strašné věci, pocítil na sobě od ostatních smutek, strach, nenávist, chamtivé přání a toto byla příjemná změna.
U hezké černovlásky roztomilost dokázala léčit i všechny rakoviny!
Rychlovlak se vydal na cestu. Jakmile opustil městečko, nic mu konečně nebránilo zrychlit na maximální rychlost.
„Sice trošku pozdě, ale když jsme teď díky vám v dobré náladě, mohu znát vaše jméno, smím-li se vědět?“
„Emily Theurs,“.
„Theurs…třikrát navržen na medaili Vlastence, Fles… Fez…,“
„Fedlen?“
Vybavil si obličej vzorného vojáka Lidově svobodné republiky, jak si ho po druhém navržení pozval k sobě na krátký pohovor ke zjištění proč se tak snaží a on s odpovědí ukázal i obrázek dcery:
„Dělám to pro ní,“ záhada vyřešena!
„Vlastence však získávají jen ti, jenž dávají do práce sto dvacet pět procent a to znamená se vzdát i všech volných dnů. To mám chápat, že jste ochotný pro ní toto dělat, avšak zároveň jí vůbec nevidět?“ v tuto chvíli velice zalitoval nad zapomenutí reakce Fedlena. Jestli byl tenkrát tak vyčerpán, či ho to zkrátka vůbec nezajímalo.
Jako velitel šesti milionů vojáků má trošku jiné starosti, než znát osobní vztahy jednotlivců. Jestli na to opět nezapomene, tak příště se musí opět zeptat…na takový úsměv však určitě nezapomene!
„Yvan Lotona,“ představil se ze slušností, jelikož silně pochyboval, že ho nebude znát. Určitě ho v prvních vteřinách poznala buď podle obličeje, oblečení nebo tolikrát řečené hodnosti patřící pouze jemu.
Emilie se podivně zarazila a příjemná aura z ní úplně zmizela.
Místo hodného chlapíka ve vojenské uniformě teď viděla vraha sta tisíců nevinných lidí.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.02.2018, 22:10:00 Odpovědět 
   Tady jsou nějaké linky:

http://www.mojecestina.cz/article/2014071301-jak-psat-primou-rec

https://fabulator.cz/prima-rec-a-jak-ji-nezmrvit/
 Šíma 06.02.2018, 22:03:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Vcelku zajímavé pokračování, nečetlo se zle, pozor však na pravidla psaní přímé řeči (včetně interpunkce), chce to se podívat na net, nebo do dobré knih jak na přímou řeč.

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 06.02.2018, 22:05:44  
   Šíma: oprava: do dobré knihy ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
DRUHÉ NEBE
Danny Jé
S tátou rozesmá...
Margaret
Podzimní hrátky
guru
obr
obr obr obr
obr

62 kilo oceánů
kafetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr