obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Žena, která mi vše vycvrlikala ::

 autor Otakárek publikováno: 07.02.2018, 15:46  
Fiktivní povídka
 

Ten, který podobné neprožil, asi nepochopí. Ale v mých letech se to dalo očekávat! Vláčím nákupní tašku z obchodu, a je mi nevolno. Položím tašku na zem. Odpočívám. Říkám si „ještě kousek, holka, zahneš k parku, a odtamtud je to už domů, co by jen kamenem dohodil.“
S námahou se dám opět na cestu. Zvládnu to, vždycky jsem to zvládala! Ale dnes je nějaký těžký vzduch, až k zalknutí. No ještě kousíček a park je na dosah! Náhle to přišlo. V hlavě mně začala znít fistule. Nekoordinovaně se mi zhouply nohy v kolenou. Jako podťatá skácela jsem se na zem!

Ležím na lůžku a zjišťuji, že kolem mne plují dva bílé rozplizlé fleky. „Co to je?“ silou vůle ostřím zrak, ale nedaří se mi to! Opět to mě už známé pískání v hlavě, ale teď už mísící se s útržky hlasů, které pohltila prázdnota a tma.
„Haló paní Drichová, haló, slyšíte mně?!“ cítím, jak mi někdo slabě třese ramenem. Otvírám opatrně oči. Okolí je zalité světlem. Nade mnou je nakloněn čísi obličej s ústenkou, a jakýmsi plastovým baretem na hlavě.
„Vy nám tedy dáváte zabrat! Už jsme tady na JIPCE mysleli, že nám chcete někam odejít. To by byla ale škoda, paní. Jen až se podíváte z okna! Vidíte? Venku je překrásný květnový den. Čtyři dny nám tady spíte, a čtyři stejně tak krásné dny si promarnila!“
Uvědomila jsem si, kolik uhodilo! Dostala jsem zřejmě – jak se tomu kulantně říká, mozkovou příhodu, a k tomu, mám zřejmě „něco“ s kyčelním kloubem? Po rukou podlitiny a dva vrcholky prstů na pravé ruce, na mně civí ze sádry. Tak Bělo, už to máš asi spočítané! Budeš nadosmrti o berlích mrzákem!
Asi, po týdenním pobytu na JIPU, a měsíčním na ortopedii, jsem se ocitla na LDN. Dnes se to jmenuje růžověji, kulantním názvem ONP. Jsem psychicky na dně, a mé nitro si zřejmě začíná žít odlišným životem! K tomu můj docházející evangelický farář, který mně sliboval léčebný azyl v jejich charitě, náhle zemřel. Syn mě možná navštěvuje spíše jen k uspokojování svých finančních „potřeb?“ Vnučka s mými několika rodinnými přáteli, už chodí sporadicky. Věčně jsou prý v práci a nemají vůbec čas! Dnes mě konečně odvezli z nemocnice pryč. Ale ne domů, ale do Chudobince, později řečeno do Domova důchodců, a dnes (jsme opět u té zrůžovělé kulantnosti) do Domova pro seniory. Čím věku přibývá, tím více ubývá skutečná adresnost a podstata názvů lidského údělu. Nemám strach ze svého osudu. Syn by se o mne určitě postaral! Ale už se nepostavím ani na nohy. Musel by mě chudák krmit! A taky přebalovat, z čehož se mu logicky zvedá žaludek. Říká, že by to nějak zvládnul, ale on opravdu nemá vůbec čas. Bude mně v listopadu osmdesát roků. Ježíši Kriste, co zde ještě v takovém stavu pohledávám? Je to nedůstojné. Přeji si už odejít z tohoto světa. Pomoz mi!

Začínám asi mít halucinace a vidiny. Ale nakonec, jestli mé okolí se mnou nehraje jen nějakou ošklivou hru? Například mně někdo z pokoje ukradl jedny nové bačkory! Celé dny jsem z toho v depresi! Ani pečovatelky mně nevěří! Říkají, že jsem tady žádné nikdy neměla. A taky k čemu by mě byly, když už čtvrtý měsíc nejsem schopná si dojít ani na WC, ležím na zádech a dívám se do stropu? Nejvíc mi leží v žaludku ta nová příchozí. Celé dny jí bedlivě pozoruji a nespustím z ní oka. Dělá mi jen naschvály a je zlá! Pomlouvá mého hodného syna „že prý proč chodí za mnou jen dvakrát za měsíc… a mluví se mnou ponejvíc o penězích.“, husa jedna! Ať se stará o její dětičky které, podle mě, na ní hrají jen starostlivé divadélko. Po bedlivém pozorování její postele jsem přišla na hroznou věc! Ona je nakažená syfilidem, a už se to samovolně rozmohlo po celém našem „Domovu!“ Má ho kde kdo, ale stydí se to přiznat! Dělají všichni jako by nic! Já jsem ale prozíravá a opatrná. Celý den držím svoje stehna pevně u sebe, abych se nenakazila. V noci je to horší, a to bych ten syfilis asi neuhlídala. Jenomže já, Běla, si dokážu vždy poradit. V noci nežli usnu, pevně si k sobě stehna svážu šálou! Do mě si ten prevít nevnikne! Nedalo mi to, a na to řádění pohlavní choroby jsem upozornila pečovatelku (diskrétně špitáním do ucha, aby to ta hnusná syfiliska netušila.) Ale jak si myslíte, že to dopadlo? Udiveně na mě pohlédla a s varovně zvednutým ukazovákem řekla „co že to zase říkám za nesmysly, ať nešířím paniku! Kde by to ona prý ‚chytla’, když jí bylo nedávno sedmdesát osm let?“ Ať si to ignoruje – já vím své! Syfilistky je dost a zvedá svůj nos nahoru. Depiluje si holeně i podpaží protože si myslí, že je – jak že se tomu dnes říká? Jo aha, že je stále sexy. Já naši pečovatelku varovala!!
Asi to řekla všem pečovatelkám ostatním, že teď chovají se bezcitně. Chtějí mně pořád koupat, masírovat, ale nejde jim o moje zdraví či hygienu. Protože ony přece musí vědět, jak mně každičký jejich dotyk ubližuje a působí bolest. Jsem samý šrám i podlitina. Přitom tvrdí, že to se mnou myslí jen a jen dobře, a zacházejí přece se mnou jako v bavlnce.
Spikli se všichni proti mně! Za to, že celý den prý seniorky na pokoji pozoruji a jen pomlouvám, přestěhovali mě i s postelí, do samostatného pokoje! Na jedné straně mě už někdo na pokoji neterorizuje, ani nemusím držet stehna u sebe. Ale na straně druhé, je tam nuda k ukousání. V televizi samé pitomosti, nebo všude jen opakování desetkrát už viděného. Ježíši, vysvoboď mně z mého utrpení. Z tohoto nečasu světa!

Celé dlouhé dny sleduji, jak se po stěnách sunou stíny a znám, podrobně každou viditelnou prasklinu na stropě. Až jedné noci se stalo to, na co jsem tak toužebně čekala!
„Běluško!“ ozve se v mém pokoji mladý hlas v jedné červencové noci. Rychle otevřu oči, a na okenním parapetu sedí postava ve sněhobílé košili. Úzkých, červených kalhot sportovního střihu, kterých nohavice byly zastrčené v polovysokých kamaších. Pozvedla jsem hlavu, abych se ujistila pohledem z jiného úhlu, zdali se mi to nezdá? Byla to skutečná realita, ale ještě k tomu, v chromovém lesku mu nad hlavou rotovala opravdová aura!

„Nemáte Běluško k napití trochu vody?“ zeptala se postava, a já, chvějícím se prstem ukázala směrem do kouta pokoje, kde bylo zavěšené umyvadlo.
„A zde je sklenička.“ špitla jsem a posunula duritovou skleničku po desce servírovacího stolku blíže k jeho okraji. Postava se zvedla a zlehka kráčela ke mně. Když mi byla na blízku, viděla jsem zřetelně pěstěný vous ve tváři pohledného mladého muže, kolem třiceti let. Úzké, sytě rudé rty se zřejmým přírodním darem permanentního vlídného úsměvu, a měkkým hedvábným pohledem. Sklenku rozvážně uchopil a natočil do ní vody. Opřel se o parapet, založil si jednu ruku na prsou. Druhou pomalu pozvednul sklenku k ústům, a její obsah upíjel. Nevěděla jsem, co mám dělat, co mu mám říci do nastalého ticha, které snad jen rušilo vrnění stále rotující aury nad jeho hlavou? Náhle mně svitlo!
„Ježíši Maria, snad nejste…?
„Ano, jsem. Jsem Ježíš Kristus. Mám kolem cestu, tak jsem se u vás zastavil. Vlastně za okamžik přijdou ještě další dva hosté! Časomila a Exita.“
„Zajisté!“ pípla jsem, i když jsem zhola ničemu nerozuměla!
„Přece jste mě volala, Běluško? A Časomilu i Exitu také!“
„Zajisté!“ znovu jsem se jen opakovala.
Postava – tedy už identifikovaný Ježíš Kristus, po chvilce vytáhnul zpod košile plochou tenkou krabičku. Stiskem palce jí otevřel a já rozpoznala, že je to tabatěrka. Staré známé pouzdro na cigarety, které upadlo novověkem v zapomenutí. Vyndal z ní cigaretu, kterou si rutinně vložil do úst. Lusknul si palcem o ukazováček, mezi kterými se vzápětí objevil plamínek, kterým si cigaretu zapálil. Potáhnul zhluboka kouř a tabatěrku opět zastrčil pod košili.
„Tady se ale nesmí kouřit, pane Ježíši! Teda ne, že by mi to nějak osobně vadilo.“ dodala jsem kvapně na omluvu, protože Spasitel legálně má právo činit vše, co se mu jen zlíbí.
„Jen se neboj Běluško! Tahle cigareta je tráva. Ta ti může udělat jen dobře. Mohu ti nabídnout. Nechceš?“
„Proboha, to ne! Pěkně děkuji! Nikdy jsem tohle nechtěla vzít do úst.“
„Dobře, nenutím tě. Je to jenom tvá vůle. Ale neříkej proboha! Slovo Bůh, je přece jen a jen, synonymem reálně hmatatelného Kosmu a Jsoucna. “
„Bůh tedy není?“, zklamaně jsem dodala. Ježíši, Maria. To jsem ani ve snu netušila! Jsem z toho všeho celá tumpachová a mám obavu, zdali nebudu muset projít nějakým očistcem?“


Nastal závan, který rozehnal okolní ‚kouř ozonu zdraví‘ a objevila se podivná, asi metrová cívka, která rotovala vzduchem. Přitom si navíjela jakési šedé předivo a odvíjela v mžiku předivo nazelenalé. Vypadala jako nadýchaná cukrová vata, jež si odfukuje slabý vítr.
„Promiň, Ježíši! Mám trochu zpoždění“ ozvalo se s povzdechem odkud si z kopsu „cukrové vaty.“
Nemáš ani zdání, jak jsem uštvaná. Ty lidi jsou tak nenasytní a nemají mne nikdy dost! Vymlouvá se na mně kde kdo, že nejsem k mání. Já ale přece neubývám – jen řekni sám! Mám pořád stejnou figuru? Jen mě zneužívají ke své kamufláži a lenosti! Kdo, a co jim právě nevoní, to si omluví mým rozměrem údajného nedostatku. Nemáme čas, tvrdí! Přitom pokrokem vymýšlejí stále novinky, kterých mě – Časomilu, chtějí ušetřit. Auta, ledničky, myčky na nádobí, automatické pračky, polotovary a já nevím co ještě. Mohl by mně někdo říci, kde mně tu u š e t ř e n o u vlastně mají? Tak já vám to povím! Tady jsem! Jsem utrmácená a zneužitá k jejich rádoby vytíženosti. A naopak! Ještě ti mladí mě uráží, že jsem nuda!“ divoce se roztočila, až z toho roztočení Ježíšovi povyrostli ve vteřině vousy.
„Dost už! Dost! Včera jsem si upravil vous a kvůli tvé zlobě, abych dnes musel opět? Že jsi z lidí vyřízená? Tak si srovnej nadhled a zahul konopí jako já! Budeš tolerantní – to budeš koukat. Je to legální, léčebné a „cool.“ Což bych já, Časomilo, s tím idiotským lidstvem, tady mohl jinak vydržet?“

„Já vás tady všechny zdravím!“ pravila nová, pohledná, ale anonymní příchozí žena. Zahalena byla do pestrého ponča. Přistoupila k Ježíšovi a spolu se políbili na tváře.
„Fuj, to jsem se ale lekla!“ tlumeně jsem vyjekla, a dodala „takhle se tu nečekaně zjevit.“ Příchozí paní se dotčeně ke mně otočila a ironicky prohodila.
„To víte, Běluško, já se nemusím nechat zvát. Já Exita mohu přijít kdykoliv. I nečekaně! A to mi věřte!“
„Aha smrt, hurá! Ale taková pohledná žena?“ pomyslela jsem si v duchu a nervosně si začala hryzat zádrhel nehtu na pravé ruce.
„Aha, smrt, chcete-li vy, lidé.“ citovala Exita moje myšlenky a já oněměle zírala!“
Nastala rozpačitá chvíle ticha. Ježíš pozvedl hedvábné oči a zahleděl se na mně. Tak co tady provedeme s paní Bělou? My se zde, před ní, vybavujeme o interních záležitostech, a ona, to někomu jistě vyslepičí! Ten dotyčný o nás potom napíše nějakou kolosálně pitomou povídku!“
„Nené, to já budu mlčet jako hrob!“ zaječela jsem na celé kolo.
„To je opravdu reálné, když o tom hrobě tak uvažuji.“ řekla temným a sarkastickým tónem Exita.
„Jsi opravdu, Bělo, smířená s myšlenkou odejít z tohoto kosmu?“ otázal se soucitně Ježíš.
„Ano Pane! Moje číše nabyla dávno vrchu, a co přetéká, je už jen bolest! Pro mne pozemského času, již není třeba.“
Časomila s povděkem kývla souhlasně hlavou. Exita pokrčením svých půvabných štíhlých ramen naznačila, že tedy ona, s tím problém nemá!
„A jaké je tvé konečné přání? Do čeho, by ses chtěla transformovat? Tak řekni!“
„Myslíte, že by to byla ode mne troufalost, kdybych se ‚přešífovala´ rovnou a přímo do nebe? To slovo jsem tam šoupla kvůli tý transformaci, která mi tam jako moc nesedí. Ježíš se ale zamračil a nasadil si krajně zoufalý výraz.
„Jo, to zrovna! Tak i vy do nebe? Copak to jde, se tam do té vaší vymyšlené elitní spásy stěhovat? Víte vy vůbec, jak to tam vypadá? Co se tam všichni hrnete? Já bych tam do té zimy a tmy nevlezl ani náhodou! A to ani nemluvím o těch satelitních krámech a šmírujících raketách, který vás tam ohrožují. Copak se tam mezi tím harampádím a chaosu dá bydlet? To vám nestačil ten pozemský blázinec tady?“
Dívala jsem se na pobouřeného Ježíše, a z toho nebe, byla úplně vedle! Exita vytáhla ze své kabely velký diář antracitové barvy a začala v něm listovat.
„Tak to urychlíme, paní Bělo! Máte dobrý životopis i posudek. Viděla jsem sice ještě lepší, ale žila jste spořádaným životem. Ekologicky třídila odpad, publikovala poesii a krmila manžela i ptáčky. Takže vám dám na vybranou transformaci v: Žížalu, včelu, hbitý chromozom, delfína, vlaštovku, chundelatou kočku, roupa obecného, nebo poslední, žábu kuňkalku?“
Zauvažovala jsem-a vybrala jednoznačně vlaštovku!
„Rozmyslela jste si to pečlivě? Nechcete být raději žížalou? Budete si pěkně někde v klidu vrtat v hlíně a žádný pozemský stresy!“ radila mi Časomila přátelsky. Ale já žížalu ihned odmítla s tím, že jsou studené, za dešťů se dusí a vylézají ze země ven. Nenechám se přece při tom sezobnout nějakým ptákem oklovákem! Ach jo, už aby to bylo! Abych se zbavila těch mých věčných bolestí a konečně zemřela v tu transformaci vlaštovky. A taky konečně odlétla z této – v dýmu zahalené místnosti, kde jsem sice měla zvláštní pocit jisté lehkosti, ale nemohla dobře dýchat.

Exita se svými kolegy přistoupila k mé posteli. Časomila už kanetou jen odvíjela jednostranně čas. Ježíš se mile usmíval. Jeho aura se zastavila a jen ladně sebou vlnila. Exita mně přejela ledově studenou rukou moje vrásčité, upocené čelo. Tělo se vzepjalo. Cosi neurčitého v něm chruplo! Já pocítila úlevu, jak odchází bolest z mého těla. V hlavě se mi dětsky pročistilo. Otevřelo se okno, vznáším se. Odlétám! Nevím, zdali je to i zásluhou kouře z jointu té trávy. Nevím, kterému psavci tento příběh, už jako vlaštovka stejně vycvrlikám. Nevím…? Vlastně, nejsem už vševědoucí tvor člověk. A nemusím všude být, všechno znát, všemu vládnout a všeho mít… Jsem přece svobodná vlaštovka! Budu se zabývat tím, co mi je dané a od věků instinktem určené. Cvrlikám. A letím. A letím…


 celkové hodnocení autora: 97.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Rado Roh 05.08.2019, 22:39:49 Odpovědět 
   Povídka má vtip a "dobrý" konec --- já bych si vybral delfína, prosím.
 ze dne 05.08.2019, 23:24:46  
   Otakárek: Jsem překvapen (příjemně) , že se někdo ke mě zatoulal a vyhmátl můj autorský záměr!! Mám radost.
Delfín je fajn. Jen se vyhýbat Japonským vodám. Já bych si vybral hbitý chromozom. Ty dostihy k oplození v děloze Chuchle, by mně zkrátka bavili. Jen pro změnu zase mně, děsí ta antikoncepce...
 aegitalos 09.02.2018, 14:50:10 Odpovědět 
   Má to tri veľmi odlišné časti. V tej prvej som chcel namietať málo psychológie. Druhá mi sedí, v nej je pacientka ako typický starý človek, ktorý všetkých z niečoho obviňuje. No a tretia je z ničoho nič fantastická a ironická - vlastne akási satira ne kresťanský folklór. Spolu to akosi nefunguje. (2. časť je ale výborná!)
 ze dne 16.02.2018, 20:53:27  
   Otakárek: Paráda, že jsi přečetl. V povídce je opravdu více poloh. Snažil jsem se nabídnout čtenáři pohled na odevzdanou seniorku v pokročilém věku z pomíjející kvalitou života. Počínající demence jí jitří představivost. První část je úděl stáří a druhá fiktivní a "osvobozující" odchod ze života, k alternativě života druhého. Ještě jednou díky. Ahoj.
 Šíma 07.02.2018, 15:45:08 Odpovědět 
   Zdravím.

Čtivá povídka, která se hezky vyvrbila. Ježíš kouří jointa, čas si stěžuje na to, jak se my lidé snažíme ušetřit čas a smrt (Exita) je príma děvče... Naše hrdinka se reinkarnovala ve vlaštovku a patrně nějakému autorovi vše vyslepičila, ačkoliv slíbila, že bude mlčet jako hrob. Důležité je, že se jí její přání vyplnilo a ona skončila se svým "bídným" životem a začala znovu...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 16.02.2018, 20:56:32  
   Otakárek: Omlouvám se za liknavost, Šímo. Děkuji Ti moc za komentář k mému dílu a publikaci.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr