obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Když jsem byl malým pasáčkem XVII. - závěr ::

 autor Oskar publikováno: 11.02.2018, 15:35  
Dnes se s mým dědečkem rozloučíme. Děkuji všem za pozornost.
 

POJĎ, JÁ TI NĚCO UKÁŽU

Ještě ten týden, co se rozloučil s ovcemi, opustil i dům na skále
Rozloučil se i s panem Fiedlerem, kterého to rozhodně nijak nepotěšilo, neboť v dědovi ztrácel nejen kamaráda, ale hlavně společníka ve svých kulišárnách. Popřál mu hodně štěstí v novém domově a na cestu mu dal tři sklenice medu a propolisovou mast, kterou již po mnoho let vyráběl podle nějaké staré německé receptury. Byla výborná na špatně se hojící rány, na spáleniny a otoky. Paní Fiedlerová výjimečně přinesla tři štamprlíky něčeho ostřejšího a všichni si svorně připili na štěstí příštích dnů. Naposledy se objali a podle všeho slzeli od "prudkého poledního slunce", které tehdy ozařovalo pestrobarevné hučící úly. Pak si naposledy pokynuli a stařík odešel slunci vstříc.
Doma natrhal na zahradě plnou náruč květin, svázal je lýkem a odnesl pugét do švestkového sadu. Položil ho ke kameni, kde odpočívala Lílinka a na chvíli si přilehl na bok do trávy. Opřel se o loket a vyjevil jí svoje trápení a smutek v duši. Když ukončil svou zpověď, pohladil plochý kámen s jejím jménem, vstal a vydal se z kopce dolů, kde zamířil ke kované bráně statku.
Rozloučil se tam s panem architektem, se kterým si poslední tři roky začal docela vzácně rozumět, když se konečně rozhodl svému okolí více otevřít. Popřál jemu, jeho manželce i dceři Kláře, hodně štěstí a Boží přízně do domu a odcházel z vesnice s pocitem, že už bylo vše řečeno a není již proč zde více prodlévat.
Nový domeček byl malý a prostý pavouků. Ti spořádaně postávali za okny a poslušně čekali. Děda hned po příjezdu otevřel okna, aby řádně vyvětral a pozval některé z nich dál. Jak by, probůh, mohl žít bez jejich přesných předpovědí. Okna zavřel až večer, když sluníčko zacházelo. Spolu s pavouky ho přišli navštívit i dobří známí. Komáři od nedalekého rybníka.
Nový domeček byl útulný, starý a oproti tomu na skále, skutečně suchý. Stařík si mnul ruce, jaký to udělal kauf a usínal s blaženým úsměvem a radoval se, jak mu kapky deště krásně klapou na okno. To se to bude spinkat, řekl si a zachumlal se pod peřinu až po nos. Jeden vytrvalý déšť už tady zažil a přesvědčil se na vlastní oči, že vskutku do domečku nikudy nezatéká. Měl z tohoto místa dobrý pocit. Jako by se potkali dva dobří známí a patřili k sobě odjakživa. Kap, kap, kapity, kap a oči se přivíraly a tělo sláblo a nenápadně se připravovalo vyjít vstříc svým snům. A ty sny vskutku přišly a byly krásné, hřejivé a povzbuzující.
Když se ráno probudil a spustil nohy z postele, prorazil s překvapením chladivou vodní hladinu a zanořil do ní své staré nohy až nad kotníky. Papuče plavaly u protější zdi a vysmívaly se mu. Těžký smaltovaný nočník, který míval již po mnoho let pro případ velké nutnosti u postele a který za celou dobu nikdy nepoužil, byl celý pod vodou. Nedaleký rybník v noci už to množství vody nevydržel, otevřel svou hráz a podělil se o ní spravedlivě i s ostatními obyvateli malého údolí. Padni komu padni. Představa o suchém domečku byla rázem tatam. Inu i s takovými zážitky se musí počítat, když se z "hor" přestěhujete do údolí. Voda časem opadla a hráz byla opravena. Pak už praskla jenom jednou. V místě, kde opravena nebyla. No a byl pokoj.
V novém domku si dědeček, jako vždy, hrál nějakou dobu na tajemného cizince a nic moc s nikým nepromluvil. Ovšem sousedka, paní Růžena, která s ním sdílela plot, jinak neskutečně upovídaná paní, mu nedala pokoje, dokud ho přes ten plot důkladně nevyzpovídala. Nabízela mu domácí kompoty a vajíčka, až nakonec milého dědouška odtajnila lépe než FBI. Drahý děd byl zvyklý na svůj osamocený klid a upovídaná babka, za plaňkovým plotem, mu nejdříve lezla neskutečně na nervy. Postupem času se se svým osudem smířil, přijal ji a stali se z nich dobří kamarádi ve stáří. Nakonec byl rád, že může s někým občas poplkat. Strávili spolu u plotu spoustu času při rozprávění o svých pohnutých osudech, neboť ani Růženka, (jak jí dědeček nakonec začal říkat), to v životě bývalé pomocné dělnice ve sklárnách neměla nikterak snadné. A každou neděli se dala do gala a za plotem se zeptala: "Půjdeme, pane Františku?" a on chvíli přemýšlel, na co asi zapomněl, a když si na nic nevzpomněl, odpověděl, "Myslím, že ano, Růženko". Zamknul branku a vyrazili společně do kostela na kázání, neboť i ona byla věřící a stala se tak jeho nedělní společnicí v Kristu.
Když jsme za ním jednoho dne přijeli, překvapil nás na dřevěných vrátkách obrázek psa a cedulka s veselým nápisem
– JSEM U BRANKY ZA ŠEST VTEŘIN! JAK JSI NA TOM TY? –
Tu cedulku mu dovezla dcera paní Růženy, prý odkudsi z Brna. Za plotem zaštěkal pes a my se po sobě nechápavě podívali a neodvážili se vstoupit. To už ale dědeček vyšel ven.
"To je Kamarád. Zrovna jsem se vám to chystal napsat. Je to takovej hodnej ňouma. Klidně pojďte dál a nechte se vočuchat. Von už hovno vidí."
Paní Růženka a její dcera, která byla cvičitelkou psů, ho totiž přemluvily, aby se s nimi jednou zašel podívat do útulku a třeba si tam vybral nějakého pejska, aby mu prý nebylo tak smutno. Zdráhal se, ale nakonec šel. Musel občas vystrčit paty z domu a taky si říkal, že za podívání nic nedá. Nakonec se mu výlet líbil a ještě si s sebou přivedl dlouhosrstého ohaře, který ho okouzlil tím, že za ním v kotci sám přišel a pak se mu dlouze díval do očí, zatímco ostatní psi štěkali jako pominutí. Bylo mu nadneseno, že je to velice hodný pes. Navzájem se očichali, dědeček se usmál, pes zavrtěl ocasem, nechal se hned v poklidu hladit a oba vypadali šťastně. I cvičitelka mu ho pochválila a ujistila ho, že k sobě dokonale pasují, neboť ohař se jeví jako usedlý hodný strýček a sám si vlastně dědu vybral jako by na něj celou dobu čekal.
"Jak se jmenuje?" zeptala se stále ještě obezřetná maminka.
"Dyť říkám, Kamarád."
A pak nám ještě prozradil, že je mu devět let, že mu jeho majitelka umřela, je to kastrát a že to tady už spolu nějak doklepou. A opravdu. Kamarád byl skvělej a hodnej pes. Měl krásný oddaný pohled a nebýt toho, že se každou chvíli motal pod nohy, byl by úplně boží.
Chodíval sám od sebe vybírat noviny z plechové roury na brance, která simulovala schránku na tiskoviny. Odnesl je do domku a předal dědovi hned po té, co si je v klidu přečetl v předsíni. Aspoň tak nějak teda potom ty noviny vypadaly.
Také chytal slepice a bravurně. Zrovna, když si tenkrát děd okrajoval okoralé buchty s úmyslem, že si je namočí do kakaa, ozval se úpěnlivý štěkot na dvorku. Jelikož se chlupáč takto verbálně běžně neprojevoval, upoutalo ho to natolik, že neodolal a došoural se v pantoflích ke dveřím. Ten pohled ho nejdřív trochu vyděsil. Jeho psí přítel tlačil předními běhy bílou slepici do hlíny, jako by ji chtěl do kyprého záhonu zasadit. Slípka se mírně vzpouzela a protestovala a čas od času škubla křídlem, čímž dávala jasně najevo, že se jí to ani trochu nelíbí a že jest stále ještě naživu. Kamarád štěkal a při tom se prý pod čumákem usmíval. Až když dědeček přistoupil k jeho tlapám, povolil vyvíjený tlak na opeřence a dovolil ptáka sebrat. Slepice kromě újmy na své hrdosti žádnou jinou neutrpěla a tak ji stařík předal paní Růžence za plot v naprostém pořádku, jen trochu vyválenou ve výživném substrátu. Sousedka o incidentu neměla ani tušení a tak byla odvolána od plotny, kde louhovala kosti z jiného opeřence, ve snaze vytvořit dokonalý vývar, který posílí tělo i ducha.
Leghornka zřejmě měla nějaký výjimečný letecký den a chtěla se před kohoutem Tondou vytáhnout. Zapojila tedy všechny perutě a namířila si to do výšky se zřejmým úmyslem, usednout na plot. Oslněna letním sluncem však plot minula a nedobrovolně tak narušila dědův vzdušný prostor. Tím aktivovala místní pozemní síly, které si svou příležitost rozhodně nehodlaly nechat ujít. S ubývajícími silami v netrénovaných svalech byla donucena přistát mezi celerem a petrželí, kde byla okamžitě hafanem zpacifikována. Paní Růžena byla ráda, že se s nosnicí zase ve zdraví setkala a Kamaráda mnohokrát za jeho ohleduplný čin odměnila různými pamlsky, kdykoliv se mihnul kolem plotu.
Kamarád také dědečkovi ochotně nosil jeho papuče. Škoda jen, že po celém domě, jen ne k samotnému starouškovi. Nemyslím, že v tom byl úmysl. Jen prostě zcela nepochopil příkaz, přines. Tedy, „přines“ asi pochopil, jen mu nedocházelo kam. Časem si děd nashromáždil řádnou sbírku různých trepek, aby alespoň některé byly v případě nutnosti, co nejblíže u sebe. Proto nebylo nikterak vzácné, potkat dědečka jak si to štráduje s každou botou jinou. Časem si na to lidé zvykli, zjistili důvod tohoto chování a přestali o něm vykládat, že je senilní.
Tohle psisko mělo ještě jeden takový zvláštní rituál. Každý večer líhal dědovi do postele a zahříval ji. Když pak přišel sám majitel lože, vstal a pomalu a dobrovolně odcházel. Ještě mezi dveřmi se vždy otočil, jako by se ptal, zda opravdu musí, a když uviděl kmeta, jak se beze slov zavrtává do peří, pochopil, že ano. Odešel poté v naprosté tichosti na své místečko u dveří a tam pokaždé několikrát kousnul do pískací hračky ve tvaru kosti a čekal na vlídná stařečkova slova:
„Nech toho, Kamaráde, a už spi.“
A on toho nechal a spal.
Když ve čtrnácti letech naposledy vydechl, nebyl na tom už ani dědeček nijak dobře. Vypadalo to, jako kdyby na sebe čekali. Za čtyři měsíce po Kamarádovi zradilo dědečka srdíčko a i on přešel na druhý břeh. Tam už na něj jistě čekal jeho Kamarád s radostně vrtícím ohonem i jeho milované ovečky, které ho vítaly se šťastným bečením a za nimi... tam, v tom jasném světle... stála určitě jeho milá žena a jistě se na něj také usmívala. Pochválila ho za to, jakým mi byl nakonec skvělým dědouškem, i když z počátku z toho prý měl obavy. Určitě ho chválila i za to, co mne všechno za ty roky dokázal naučit a odměnou mu bylo pohlazení po tváři.
Asi ho pak vzala za ruku a řekla: "Tak tě tady vítám Františku" a pak se do něj zavěsila jako zamlada a zašeptala mu do ucha.
"Pojď. Já ti něco ukážu...."

KONEC


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Otakárek 13.02.2018, 20:58:13 Odpovědět 
   Derniéra? Četl jsem to už po druhé a opět mi to bavilo. Bylo to prima Oskare !
 ze dne 13.02.2018, 21:13:48  
   Oskar: To mě velice těší, Otakárku. Děkuji ti za hodnocení a za odezvu. Krásný den. :o)
 Šíma 11.02.2018, 15:34:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Smutný konec čtivého vyprávění. Povídání se mi líbilo už od samotného začátku, máš vyprávěčský talent, to se musí nechat, rád si od Tebe zase někdy něco přečtu...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 11.02.2018, 18:42:01  
   Oskar: Jsem velice rád, že se to líbilo. Prostě jsem se jen potřeboval vypsat ze vzpomínek ( dokud si něco ještě pamatuju ) :o))) Pokud se to povedlo, jsem potěšen dvakrát tolik.
Díky za přízeň a rychlá vložení. Snad to objeví časem i jiní. Měj se dobře a heký večer.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
NIC KDE JE VŠEC...
Ronnie
Hayward
Catherine Dafoy
Já "Joint&...
Iggy Auggy
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr