obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Navždy věrní - 4. kapitola ::

 autor Kate3 publikováno: 09.03.2018, 23:01  
Když se kácí les, lítají třísky. A ze života Marie a Jaroslava se začínají sypat piliny.
 

Toulaly se po Karlově mostě, Marii vždy fascinoval, musela se na chvíli zastavit a zadívat se na pocukrované střechy domů na Malé straně.
„Až budeme na druhé straně na břehu, něco ti ukážu,“ oslovila Marie svou přítelkyni. Prošly Staroměstskou mosteckou branou a zamířily k pravému břehu. „Podívej se,“ ukázala doktorka filosofie k druhému pilíři mostu. „Vidíš ty výstupky po obou stranách? Mohla sis toho všimnout, i když jsme byly na mostě.“
„Jo, něco tam je,“ přitakala Věra.
„Na jednom výstupku stál v dobách Karla IV. kříž. Na druhý straně bylo údajně popraviště. Odsouzený k trestu smrti mohl před křížem pokleknout a naposledy se pomodlit. A kolemjdoucí se u toho kříže mohli potom pomodlit za duše popravených.“
„A ty tomu věříš? A co se stalo s tím křížem?“
„Zní to jen jako legenda, viď? Myslím, že tam stál do doby, kdy ho nechala strhnout manželka Fridricha Falckého, Alžběta Stuartovna, kvůli nenávisti ke katolictví. Ale Pražané si pak kříž postavili znovu.“
„Nemáš nějakou další historku?“
Marie se usmála. „Zase jindy. To už bude Eliška zdravá a vezmeme ji s sebou. Má to tady ráda.“
„Jak jí vlastně je?“
„Už o hodně lépe. Užívají si to s babičkou.“
„To věřím. A kdy jdeš vlastně do práce?“
„Věrko... Říkaly jsme, že o práci ani slovo.“
„Já vím, ale tak...“
„V pondělí půjdu. Helena mi už volala, tak jsem zvědavá, jestli všechno bude tak, jak jsem jí to asi před měsícem předala. Ale nebojím se. Ona je dost schopná.“ Marie se objala zdravou rukou. „Vrátíme se. Začíná být dost chladno.“
* * *

„Já se jen divím, že najednou můžu jít až nahoru,“ konstatovala Marie situaci.
„Přece tě nenechám stát na tom mrazu. A stejně už jsou všichni pryč.“
„Výborně to na mě máte přichystané. Jen co je pravda.“ Věra se na její poznámku ušklíbla. „A můžu taky konečně vidět svého manžela?!“ zavolala Marie do otevřených dveří.
„Áno, samozrejme, tu je,“ Karel, který měl stejně kučeravou hlavou, jako když se odpoledne loučili, dovedl Jaroslava. „Dobrú noc, Matúškovci.“ Karel objal svou ženu kolem ramen, ta dodala: „A někdy se zase stavte.“
„Tak díky. A příště už žádný utajený setkání. Přijdu na kafe.“
„Spolehni sa, Mária. Majte sa.“
„Ahoj a dobrou.“
Vyšli na ulici. Pouliční lampy slabě poblikávaly. „Nechceš mi už konečně říct, co se děje? Do čeho ses to namočil?“ uhodila na Jaroslava jeho žena.
„Nemůžu ti nic říct,“ odpověděl omluvným tónem.
„Já vím. Je to pro moje dobro. Ale...“
„A pro tvou bezpečnost.“
„Jaroslave...“ vydechla tiše a zastavila svůj krok. „Ty chceš říct, že...“
„Ššš,“ přerušil slova, která neměla být vyslovena. „Nemyslel jsem, že ti to dojde tak brzo.“
„A co jsi čekal? Mám s tím své zkušenosti.“
„Nesmíš nikde říct ani slovo.“
„Vím, jak to funguje. Neboj se. Vysvětloval jsi mi to už někdy dávno.“
Jaroslav se na ni podíval překvapeně: „Já jsem ti něco vysvětloval?“
„Ano, v roce 33‘ vyhrálo Československo ve Folkestone stříbrnou medaili. Vy chcete jet na olympiádu! Poslední, osmá šachová olympiáda, se konala v roce 39‘, myslíš, že ji teď zase uspořádají? A kde? A jak tam pojedete?“
Jaroslav ji chvíli nevěřícně pozoroval, ale pak rychle dodal: „Ano, přesně tak. Ale zatím nevím odpovědi na tvoje otázky.“
„Neboj se, neřeknu nic. Jen mě zajímá, jak se tam teď dostanete.“ Marie spokojená sama se sebou se k tématu už ten den nevracela. Neděli prožili poklidně, navštívili Elišku a dohodli se, že v úterý půjde domů. Marie sice naléhala, aby už šla domů, přece jen její matka už není nejmladší a taky si potřebuje odpočinout, ale ani ona nemohla své vnučce odolat.
* * *

Pondělní ráno bylo jiné než obvykle. Byli sami dva.
„Ještě kafe?“ kývla Marie k porcelánové konvičce. Její manžel hleděl nepřítomně do svého talíře. Dva kousky bábovky už měl snězené. „Slávku,“ oslovila ho znovu.
„Co? Jo. Teda ne. Děkuju.“
Marie nad ním zakroutila hlavou. „Neboj se. Něco si najdeš. Přece – ráno moudřejší večera. Ráno jsou vždycky příjemnější. Je novej den. Něco novýho se začíná.“
„Jo, ale to tě nemůžou před pár dny vyhodit z práce,“ rozmrzelost z večera se vrátila. „Ale napadlo mě, že Jirka by mohl o něčem vědět. Dělá ve slévárně v Kolbence ve Vysočanech. Třeba tam shání dělníka... když už ne inženýra.“
„Věřím, že se něco najde. Budeš dnes Holobriadkovi volat, nebo za ním zajdeš?“ připomněla s úsměvem přezdívku z vysoké školy.
„Ještě nevim. Uvidíme. Ty už jdeš dnes do práce, viď. Hlavně, aby nevyhodili i tebe.“
„Prosím tě, ředitelku? To se nestane. Vždyť se nic neděje.“ Nechtěla mluvit o politice. Jistým způsobem však cítila, že se situace opakuje. Když vám politika začne zasahovat do soukromí, do osobního života, nemůžete k ní mlčet. Ale možná měla Helena pravdu. Možná to oba s Jaroslavem přeháněli. Ale oni už byli prostě takoví... Záleželo jim na věcích veřejných. Res publica.
„Obdivuju tvůj optimismus...“ Jakoby chtěl dodat: po tom všem.
„Možná je to spíš naděje...“ došla k němu, aby odnesla do dřezu talíř a hrnek od vypité kávy. Lehce mu položila ruku na rameno a urovnala mu límeček u košile. Odsunul židli a vstal.
„Dávej na sebe dnes pozor.“ Políbil ji na čelo.
„Spolehněte se, pane inženýre.“
* * *

Otevírala velké dveře, kterými vstoupila do přízemí gymnázia. Ocenila, že na ni Václav nečekal. Neměla na něj dnes náladu. Na schodech potkala Helenu.
„Marie, to je dost, že jdeš.“ pozdravila ji trochu nervózním tónem.
„Taky tě ráda vidím.“
„Počkej, Marie...“ snažila se dohnat kamarádčino tempo.
„Co se děje? Nestíhám.“
„Jaký byl víkend?“
„Příjemný, zase po delší době. Byli jsme na návštěvě u přátel. Jak ses měla ty?“
„Marie, počkej přece!“
„Co,“ otočila se konečně. Helena do ní málem narazila.
„Asi bys měla jít dneska radši domů.“
„Cože? Vždyť jsem teď přišla. A navíc jsi mi volala, kdy už přijdu. Myslím, že znáš mou práci, tak víš, jak co řeším a jsem si víc než jistá, že jsi to tu beze mě zvládla dobře a nenastal žádný problém, který bych musela řešit osobně. To bys mi zavolala, viď?“
„Ne, žádný problém... totiž... já jen...“
„Co se děje?“ pozvedla obočí. Když její kolegyně jen mlčky zvedla ruce v obranném gestu, rozešla se Marie svižným krokem do ředitelny. Ještě svižnějším gestem otevřela dveře. To, co uviděla, ji vyvedlo z míry.
„Co to má znamenat?!“ Všude byly naskládané papírové krabice s jejími věcmi. Starodávné hodiny po jejím otci byly pryč. Zásuvky jejího stolu byly otevřené. Po zemi se válelo několik listů papíru.
„Výborně, tak to vyřešíme osobně.“ ozvalo se ode dveří. Otočila se za hlasem.
„Václave, co se to tady děje. Co vyřešíme? Kde jsou moje hodiny a proč mám věci v krabicích?“
„Nedělej, jako že ti to nedochází.“ Jaroslav měl pravdu. Časy se mění. Ale že tak rychle? I když – čemu se divila? Ta komunistická agitace a propaganda už probíhala zhruba tři roky a stupňovala se, až vyvrcholila 25. února 1948.
„Jako ředitelka školy vás žádám, kolegové, abyste mi laskavě sdělili, co se tady děje.“ Začínala jí docházet trpělivost. Nechtěla si připustit, že by se jí mohlo stát to, co Jaroslavovi.
„Tak to je smůla, protože ty už žádná ředitelka, drahá Marie, nejseš,“ ušklíbl se na ni kolega Dočekal.
„Prosím?“ nevěřícně těkala očima mezi Václavem a Helenou. On se tvářil vítězoslavně, ona gestikulovala tiché: Promiň.
„Ale protože hraju fér, krátce ti to vysvětlím. Vzhledem k tomu, že se nevyjadřuješ jaksi... správně stranicky a mohla bys tak nakazit svým řízením školy všechny studenty, chápeš snad, že ředitelkou už být nemůžeš.“
„Takže kdo teď rozhoduje, jak správně se máme vyjadřovat?“
Václav se jen zasmál. Oba věděli, kdo. „Takže jsem byl určen já, abych se stal ředitelem školy. Chtěli tvůj vyhazov, ale nakonec můžeš být aspoň zástupkyní.“
„Ale Vašku-,“ ozvala se konečně Helena.
„Bude to tak, jak sem řek‘.“ Jejich kolegyně se otočila na podpatku a bouchla dveřmi.
„Tys jí to slíbil. Tak když to pro tebe dopadlo tak dobře, nech ji, ať je zástupkyní ona. Už tu práci zná.“
„Bude to tak, jak sem řek‘,“ zopakoval. „Můžeš si vzít všechny svoje věci. Máš místo dole v kabinetu dějepisu a českého jazyka. Řeknu někomu, aby ti s tím pomohl.“
„Můžu zavolat Jaroslavovi?“
„Copak on není v práci?“ uchechtl se znovu.
„Ne, dnes si jde něco hledat.“
„Tak to mu držím palce. A ne nemůžeš. Nechci ho tady vidět. Rozumíš?“ Marie jen nevěřícně přikývla. Takže teď se to bude dělat takhle. Chopila se první krabice. „A Marie, brzy bude první porada. Doufám, že mi s ní pomůžeš.“ Rychle vyšla dveřmi. Trvalo jí celý den přebrat věci, které už nebude potřebovat. Něco vyhodila, něco si chtěla odnést domů. Nakonec jí s krabicemi pomohla Helena a kolega Petr Zelený, tělocvikář. Ten den naštěstí učila jen několik hodin. Nemuseli za ní hledat suplování. Uklidila si všechny náležitosti v kabinetu, kde seděla ještě s Helenou a jednou kolegyní.
„Marie!“ Ta se ani neotočila. „Počkej! Nestačím ti! Omlouvám se. Vymlouvala jsem mu to, ale nechtěl poslechnout. Vyzkoušela jsem všechno!“
„Na to už je teď pozdě. Nemůžeš za to.“
„Jsme přítelkyně. Chtěla bych ti nějak pomoct.“
„Jsi hodná, ale to asi nejde. Uvidíme. Aspoň si odpočinu, je toho na mě nějak moc. Slávka vyhodili z práce. Eliška byla nemocná.“ odmlčela se, aby si mohla obléct kabát a zavázat šátek kolem krku. „Mě jen mrzí, že tě neudělal tou zástupkyní. Máš zkušenosti. Těšila ses na to.“ Helena na to nic neříkala. Marie neměla už dnes sílu zkoumat, co se v její kolegyni odehrává. „Zkusím to s ním ještě probrat. Aspoň byste mohli být víc spolu.“
„Díky. Ale nemyslím si, že by tě poslechl. Ani mě neposlechne.“
„Máš ho ráda, viď?“ usmála se na ni Marie.
„Miluju ho. Strašně moc. Ale teď jakoby se mi vyhýbal. Není mi to jedno.“ Marie si všimla jejího bolestného výrazu v očích. Vzala ji pod paží a vykročily do chladného pozdního odpoledne. „To se zlepší,“ chtěla ji uklidnit, ale po dnešku neměla náladu na kladné hodnocení někoho, kdo jí v podstatě sesadil a uzurpoval si její pozici. Nehledě na styl, jakým to udělal. O ní, bez ní.
„Snad máš pravdu. Tak se měj a pozdravuj Jaroslava. A ty se taky neboj, najde si práci. Brzo.“
„Díky. Snad ano. Ahoj!“ Byla ráda, že neztratila přítelkyni. Že je Václav nedokáže rozeštvat. Přitáhla si límec kabátu těsněji ke krku. Přelom února a března byl chladný.
U domovních dveří potkala pošťačku. „Dobrý den, nesete nám něco?“ oslovila ji a nečekala kladnou odpověď.
„Dobrý, paní doktorko, vlastně nesu.“ Předala jí obálku. „Zvonila jsem na vás, ale pan inženýr není doma. Tak já to dám vám. Tady mi to podepište, prosím.“
„Děku-ju.“ Pošťačka se nezabývala drobným zadrhnutím Mariiny řeči, která, když si všimla razítka na dopise, ustrnula v krátkodobém strachu, jenž se jí rozlil nepříjemně celým tělem. „Nashle.“
Jako opařená vyšla schody, odemkla, vyzula si boty a v kabátu došla ke stolu, kam dopis položila. Policie. Jaroslavovi přišlo předvolání, aby se dostavil k výslechu. Nevěděla, jak dlouho zírala na tu obálku, ale v zámku zachrastily klíče.
„Proč tady tak stojíš? V kabátu?“
„Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a druhou ještě horší. Asi by ses měl posadit.“ Ani Jaroslav si po jejích slovech nesvlékl kabát. Těžce dosedl na židli. Jeho zrak spočinul na obálce.
„Taky mám pro tebe zprávu. Ty začni.“ sáhl po obálce, ale ještě ji neotevřel.
„Už nejsem ředitelka.“
„Vyhodili tě?!“
„Ne, jen sesadili. Je ze mě teď zástupkyně.“
„A kdo šel na tvoje na místo?“
„Václav.“
„Dočekal? To snad není pravda! Tenhleten komunista!“ zamračil se, div nebouchl do stolu.
„Teď ty.“ upozornila, že pro ni taky měl nějakou novinku. Jen, aby byla lepší.
„Jirka mi tu práci sehnal. Bylo to překvapivě rychlý, ale slévač se v takový továrně prej ztratí a ruce navíc se vždycky hodí. Ten vedoucí na Jiřího docela dá. Chápal moje důvody.“
„Tys mu řekl, proč tě vyhodili z předešlý práce?“
„Jo, je to celkem rovnej chlap.“ Marie byla ráda. Ale pak se jejich pohledy stočily na desku stolu. Marie došla pro nůž na dopisy a podala ho Jaroslavovi. Všimla si, jak se mu lehce třese ruka. Stoupla si za něj a položila mu dlaň na rameno, po kterém jemně přejížděla. Jaroslav otevřel obálku a začal číst list v ní. Schválně ho držel tak, aby ho mohla číst i ona. Opravdu. Přišlo mu předvolání na místní Bezpečnost a dále se tam psalo, že Prosecký chce tu rvačku hnát až k soudu. Tohle ani jeden z nich nečekal. Nebo vlastně ano, ale že to bude až tak vážné, to si nemyslel ani jeden z nich.
„Měl ses mu omluvit.“
„Nemyslím, že by to pomohlo.“
„Co budeme dělat?“ šeptala, aby neslyšel, jak se jí třese hlas.
„Půjdu tam a budu se to snažit nějak vysvětlit. Když to nepomůže, tak nevím. Budu se s ním soudit?“ objala ho zezadu kolem krku.
„Vysvětlí se to. Určitě. Na kdy je to předvolání?“
„Na příští týden. Mařenko, já mám strach.“ přiznal po chvíli mlčení. Opřel si hlavu do jamky pod jejím krkem. Vískala ho ve vlasech, kterými prosvítaly stříbrné prameny.
„Jak to, že se to zase děje? Copak to v pětačtyřicátým neskončilo?“
Takhle zlomeného ho ještě neviděla. „Pojď si lehnout. Zítra půjdeme pro Elišku, musíme se dát trochu dohromady.“ Cítil, jak mu na ruce, kterými držel ty její, dopadají Mariiny slzy. Vstal a schoval ji do objetí: „To zvládneme.“
„Já se jen bojím, že se stane to, co za války. Ale možná to celý děláme jen komplikovanější, než to je.“
„Neboj se,“ odpověděl tiše. Svlékl jí kabát a přehodil ho přes židli, to samé udělal s tím svým. „Pojď spát.“
Ta noc byla plná vzájemného uklidňování, že vše bude v pořádku. Že žádná kaše se nejí tak horká, jak se navaří. Otázka však visela ve vzduchu dále: Věřili tomu vůbec? A zvlášť po jejich zkušenostech?
Ráno byl Jaroslav zamlklejší než obvykle. Nevrlejší. I když se to snažil všemožně zakrýt.
„Krucinál!“ klel z koupelny.
„Co se stalo?“ volala Marie z kuchyně.
„Ále nic... zatracený žiletky!“
„Říkala jsem ti, aby sis koupil nový. Tyhle už nemůžou být ostrý.“
„O tohle se snad ještě dokážu postarat sám, ne?“
„Tak promiň.“ Položila před něj talíř s topinkami. Rozložil si noviny. „A jez, ať ti to nevystydne.“
„Hmmm.“ protáhl.
Marie dojedla svou snídani. „Jak myslíš. Měj se hezky a ať se daří v tý nový práci.“
„Ještě mi to připomínej... Ty už jdeš?“
„To víš, řadová učitelka, teda vlastně... zástupkyně.“ povzdechla si.
„Marie, počkej. Víš, že sem takovej, protože mám o nás strach.“
„Vždyť já vím,“ dala mu polibek na tvář. „Vážně by sis měl koupit nový žiletky. Ahoj¬!“
„Provedu a odpoledne na tebe počkám před školou, půjdeme pro Elišku. Ahoj.“
* * *

Kromě toho, že měli doma dcerku a že si ušetřila vysvětlování jejich situace matce, kterou nechtěla znepokojovat, problémů neubylo. Už pár dní byla situace ne zrovna příjemná a tím, jak se blížilo Jaroslavovo dostavení se na policii, se celá jen zhoršovala. Václav na ni v práci nakládal plno povinností, ale zatím je zvládala bez problému. Zdálo se, že průprava v pozici ředitelky jí přece jen k něčemu byla.
Jaroslav to ale snášel hůř. On sám o sebe se nebál. Ale dost ho rozčilovalo, že do toho všeho zatáhl ještě Marii a doufal, že Eliška je mimo nebezpečí. Už dopředu počítal s tím, že se stane něco zlého. Od určité chvíle to měl ve zvyku.
Brzy se ukázalo, že jeho staronový zvyk, nebo instinkt nebyl tak docela chybný. Ani se v práci neohřál a přišla na něj stížnost. Nejspíš si ho proklepli ti "shora" a pořádně. Stížnost přišla i na vedoucího, který Jaroslavovi dovolil pracovat u něj v dílně. Jaroslava vyhodili znovu, toho vedoucího „rovnýho chlapa“ sesadili na to nejpodřadnější místo, na které mohli. A Jiří – Holobriadok – měl taky namále.

* * *


Dnešní porada byla nekonečná. Připadalo jí, že Václav se rád poslouchá. Ty proslovy si užíval.
Když všechny konečně propustil, všimla si, že Helena po nich nenápadně pokukuje, ale rozloučil se i s ní.
„Takže, soudružko zástupkyně, děkuju za podklady k poradě a za ostatní práci. Zatím je všechno v pořádku.“ Jen kývla v odpověď, sesbírala své věci a uklidila si je do tašky.
„Marie,“ zadržel ji ještě na odchodu. „Zavři dveře.“
„Samozřejmě. Nashledanou zítra.“
„Myslel jsem zevnitř. Hned.“ Divila se, ale udělala, co po ní chtěl. Posadil se za stůl.
Začal mluvit dost neformálně. Najednou přišel do tykání. „Minule prej udělal Jára v hospodě pěknou melu,“ začal nový ředitel lehce posměšným tónem.
„Jak – jak to víš?“
„To víš, taková věc se roznese rychle. A navíc teď.“ Zamračila se nad jeho upozorněním. Ano, navíc teď. Dřív by se ta rvačka snad ani neřešila tak, jako nyní. Václav narážel na změnu politické situace po únoru. „Mám pár známých, co tam byli...“
„Prosecký to chce hnát k soudu. Máme strach,“ opáčila po pravdě Marie.
„Oprávněně,“ změřil si ji pohledem. „Ale vždy se dá něco dělat.“
„Dá?“ Přikývl.
„Ovšem pokud se o to sama přičiníš.“
„Jak?“ vypadlo z ní okamžitě. „Udělám pro Slávka cokoliv.“ Došel těsně k ní. Chvíli si ji z blízka prohlížel a poté položil dlaně na její ramena. Krouživými pohyby ji začal masírovat ztuhlý krk a pomalu stahoval šedé sako. Vyděšeně se na něj podívala.
„Copak jsi právě neřekla, že uděláš pro Jaroslava všechno?“
„Tohle teda ne,“ setřásla jeho ruce a poodstoupila ke dveřím.
„No, jak myslíš. Mám kamarády u Bezpečnosti. Mohou pomoct. Ale taky uškodit. Je to jen na tobě.“
„Ty seš hroznej křivák, Václave.“
„Ano? A kdo se z milosti,“ dal na ta slova důraz, „přimluvil, aby tě nevyhazovali, ale aby z tebe udělali jen řadovou učitelku? Samozřejmě, že jsem musel slíbit, že tě budu hlídat, abys čistě náhodou nepletla studentům hlavu.“
„Jsem ti neskonale vděčná.“
„To bys měla. Udělal jsem z tebe zástupkyni ředitele. Takže teď budeme spolu trávit víc času.“
„Jaká velkorysost!“ Ironie odkapávala z jejího hlasu. Nemohla si pomoct.
„Že? Tak ti radím, abys poslouchala, nebo...“
„Víš, že na tu funkci se těšila Helena, a přeces jí to udělal...“ Mávl nad tím rukou. „A přestaň mi vyhrožovat! Já se z tebe neposeru. Mě vyslýchalo gestapo!“ Václav se zamračil a prudce se pohnul směrem k ní. Uchopil ji za pas a hrubě si ji k sobě přitáhl. „Ty si nebudeš diktovat,“ hřímal jí do obličeje. „Já sem teď tvůj nadřízenej. Až si vezme tvýho muže do parády StB, budou ti ho domu posílat ve sklenicích od okurek.“ Začal ji líbat na krku.
„Pusť! Nebojím se tě!“
„Jak chceš,“ nechal ji až překvapivě rychle, „ale nečekej, že budeš mít jako bývalá ředitelka v práci nějakou úlevu. A dobře si to s tím Jaroslavem rozmysli. Anebo snad chcete, soudružko Matoušková, aby Elišku vyhodili ze školy? Co z ní asi tak bude? Nedokončila ani obecnou školu,“ napodobil lítostivý tón. Nesnášela to oslovení, ale už mlčela. V prvé řadě byla především matka.
„Tak se mi to líbí. Konečně je s vámi, kolegyně, rozumná řeč.“
„My si vykáme?“
„Ne. My si nevykáme. Ty mně vykáš. A teď běž.“
„Nashledanou, pane řediteli.“
„Soudruhu!“ opravil ji příkře. Jemně zabouchla dveře. Chtěla mu říct, aby ji tedy radši vyhodil, ale zrovna teď, když přišel znovu o zaměstnání i Jarek, si to nemohla dovolit. Jaroslav si místo hledal, ale zatím marně. Zdálo se, že v oboru ho nikde nevezmou. Jeho vedoucí a Prosecký se o to postarali. Snad si aspoň najde něco, kde bude moci pracovat manuálně, když ho jako inženýra nezaměstnají. I když i to už zkoušel a nevyšlo to. Ale byl to jen první pokus. Museli doufat. Ona ale byla znechucená z celého dne.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 09.03.2018, 22:59:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Přečetl jsem tuto kapitolu jedním dechem. Ano, když se kácí les... Jenže taková byla kdysi asi doba. Nepohodlní lidé se sesazovali z jejich postů, prim měli komunisté. Uvidíme jak to naši hrdinové rozdýchají, byla tu řeč i o StB a další vyhrožování. Oba hrdinové to nemají lehké, jak se asi zachová hlavní hrdinka a jak dopadne její muž u policie? Bojím se pomyslet, co všechno se může stát...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 10.03.2018, 9:33:44  
   Kate3: Děkuji za reakci. No, osudy obou hrdinů se budou ještě chvíli zamotávat. Tahle kapitola je nepříjemnou předzvěstí věcích příštích. Jsem velmi zvědavá, jak se ti bude líbit příběh dál. Jen teď bude tato povídka muset ustoupit povinnostem ve škole, takže se k ní pravděpodobně dostanu až někdy na začátku léta nebo v průběhu jara, ale to není jistě. Jinak tvoje zmínka o StB je celkem přesná, taky se její chapadla dotknout rodiny Matouškových. Každopádně - moc díky. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Vita Velocci
Velocci
Anuran Agnus - ...
Dandy518
Intermezzo - 8....
Shanti
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr