» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Důvěra a láska musí chodit pospolu."

B. Němcová

počet přístupů: 2141783

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Seznamte se, život, smrt a já ::

Jean-Pierr	publikováno: 16.01.2007, 10:54

Krátké zamyšlení a zhodnocení toho, co je nevyhnutelné...


	Bylo mi osmnáct, když jsem se s tím setkal. Mělo to přijít později nebo to alespoň mohlo trvat déle. Nicméně bylo to poprvé a přitom naposledy. Ten pocit, kdy opravdu žijete a život je krásný, paradoxně přichází až se blížící se smrtí. Vracím se domů od doktora cestou smáčenou deštěm. Hlavou se mi honí různé myšlenky, hlavně o tom co má již brzy přijít a je bohužel nevyhnutelné. Spleen v mé duši ještě prohlubuje obzvlášť depresivní, ospalé, deštivé počasí. Nevnímám okolní ruchy, jediné, co teď dokážu vnímat je tlukot mého srdce, bijícího jak o závod a také zrychlený dech. Cestou kouřím jednu cigaretu za druhou, nebojím se rakoviny. Teď už ne! Konečně stojím před dveřmi svého bytu. Jsou celé černé, se zlatou klikou. Jako by byly vchodem do samotného pekla. Naposledy si potáhnu, zbytek cigarety hodím na zem a zašlápnu. Zpětným pohledem ještě zkontroluji ulici a vejdu dovnitř. Najednou jste v místnosti, která je téměř prázdná. Ze stropu visí skomírající žárovka. Pod ní, uprostřed místnosti je stůl se dvěmi židlemi. Sedí tu jen něco a to na vás už evidentně čeká. Celá v černém, až na bílý šátek, jenž má obtočený kolem krku Není třeba se seznamovat. Sedíte naproti sobě mlčky a ona vám ukáže tvář. Prý vás už brzy vyzve, teď ještě není čas. Přejede vám rukou po hrudi a nechá ve vás kus sebe, aby jste náhodou nezapomněli. Naprostá tma. Hlavou se vám honí samé špatně věci. Nevnímáte místnost, čas, prostě nic. Ten pocit, kdy nemůžete mluvit a srdce pumpuje tak rychle, že asi exploduje. Po zádech přejíždí mráz, který vás chce vrátit do ledově kruté reality. Proč já?! Tisíce otázek na které nemáte odpověď. Tma začne opadat, vnímáte všechno velmi citlivě. I nepatrný závan vzduchu. Místnost je plná barev, které ve vás vzbuzují jen ty nejlepší pocity. Něco vám našeptává, že to bude dobré, ať nemáte starosti. Jeho hlas je tak… Líbezný, něžný. Věříte tomu co říká, je vám dobře po celém těle. Konečky prstů jsou pod nátlakem úlevy, která chce ven. Celé tělo s vámi začne vést rozhovor. Nepotřebujete mluvit. Na stole pře vámi je krajíc chleba a sklenice vody. Jste jím vybídnuti, aby jste ochutnal. Berete chleba, vnímáte ho všemi smysli. Je tak, tak jiný než normálně. Jenže co je vlastně normálně? Jeho nepravidelný tvar je dokonalý. Dokonce i voní. Chutná božsky. Zapíjíte ho čistou vodou, průzračnou jako snad ještě nikdy. I ona krásně voní. Uvědomujete si každou kapičku, která prochází vaším hrdlem. Podíváte se životu do očí a ihned se u vás vystřídají všechny možné pocity. Nedokážete ovládat emoce a rozbrečíte se jako malé dítě, které nedostalo hračku, jenž si přálo. Vy jste nedostali další možnost. Musíte tuto krásu, kterou vnímáte až teď, opustit. Promítáte si před očima celý život. Ještě tak vidět všechny své kamarády, lidi na kterých vám záleželo a kterým záleželo na vás. Říct té nádherné holce, kterou jste tajně miloval, co k ní cítíte. Bože, je toho tolik, co ještě musíte zařídit. Znovu se jí podíváte do očí. Je jedinečná, dává vám na vše zapomenout a ještě chvíli času, aby jste si maximálně vychutnal to, co máte v zápětí ztratit. S tím co má přijít se úplně srovnat nedá. Začnete přemýšlet, je-li to dar nebo ne. Je lepší vědět, že umíráte a mít možnost opravdu prožít zbytek života? Nebo nevědět, žít život jako doposud, bez hlubšího prožitku? Obě jsou jistou výsadou. Mně se dostalo té první. Měl jsem možnost poznat život jaký mohl být. Krásný, dokonalý. Za vší tou noblesou, jenž se honosí se ale skrývá nemilosrdná krutost a víra ve vlastní pravdu . Krutost v neústupnosti a přesvědčení, že každému dává tolik času, kolik si zaslouží. Bohatým i chudým. Najednou měníte svůj názor. Opovrhujete životem, vyháníte ho z místnosti. Čekáte na smrt, až si pro vás konečně přijde, jak slíbila. Smrt si nevybírá. Smrt vám bude spásou. Vysvobodí vás z této krutosti. Jenže život vás ještě opustit nechce. Slitoval se snad? Kdepak, nechává vás trpět. Nemůžete tuto hru již dále hrát. Začínáte se hroutit jako domeček z karet. Jste čím dál tím víc zoufalejší. Sáhnete za opasek a vytáhnete pistoli. Pořídili jste si ji dnes, ale po pravdě nečekali, že ji použijete. Namíříte hlaveň, třesoucí se nervozitou, životu na srdce. Zavřete oči a stisknete kohoutek. Cvak! Je po všem? Nedůvěřivě otvíráte oči.. Obrovská úleva z vás rázem opadne jako nejtěžší břímě. Proti vám sedí ona, tak jak na začátku. Usmíváte se na sebe. Nakonec k vám přistoupí a obejmete se. Je po všem. Hlavu máte konečně prázdnou. Žádné vzpomínky, které by se do vás zahryzávaly, prostě absolutní svoboda. Nebojím se smrti! Teď už ne, smířel jsem se s ní...


celkové hodnocení autora: 77.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

amazonit	17.01.2007, 6:50:42

dílko je zpracované velmi poutavě a opravdu dává po dočtení možnost k nějakému hlubšímu rozebírání.... jediné, comi trochu vadí je, že první odstavec je psán v 1. osobě a pak přejdeš do 2.osoby čísla množného..

čuk	16.01.2007, 20:53:41

textu vždycky prospívá, kdyyž myšlenka je aplikována na nějaký detail nebo vztah. Myslím, že "opovrhujete životem" není ten správný výraz. text za větou začínající "Za vší tou noblesou" už se mi zdá ta úvaha poněkud zmatečná a nedotaženáCelý ten konec je pro mne trochu polemický. SMrt nelze vinit, je jen vykonavatelkou roztočeného kola osudu, kdy je t.zv. náhoda jen výslednicí sil a a přčín, které neznáme. Chápu deprese. Tvé úvahy jsou hluboké. Zřejmě líčíš nepodařenou sebevraždu,kdy smrt tě miluje za to, že jsi chtěl k ní. Ale tomu absolutnímu prázdnu nerozumím, tady je asi možno spekulovat, ale neřekl bych, že je to správně. Po nepodařené sebevraždě se mění úhel pohledu, ale nedostavuje se prázdnota.( tedy si to myslím, nikdy jsem to nezkoušel)Doufám, že nezobrazuješ stav po smrti. Ale stejně by mě zajímalo, jak jsi k takovému poznání přišel, neboť nevěřím, že by to byla jen literátština s vykonstruovaným koncem

Snílek	16.01.2007, 14:23:42

Mě také velmi zaujala pasáž o chlebu a vodě. Je to psané velmi působivě a určitě je to téma k zamyšlení - a to nejen když se člověka bezprostředně dotýká

Luciena	16.01.2007, 10:54:00

Toto zamyšlení nad smrtí mě přivedlo k vlastnímu zamyšlení. Pokud bych měla něco z tohoto textu vyzvednout, pak by to byl chléb a voda... zdánlivě obyčejné věci, ale ve chvílích jako je tato následuje uvědomění si pravé hodnoty. Smrt je něco nevyhnutelného a kvalitní život se nehodnotí jeho délkou, ale právě uvědomováním si světa kolem nás... Je to vážné téma... Ale nelze je přehlížet...