obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915173 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39172 příspěvků, 5711 autorů a 388630 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Komorník - 1. Hraběcí rozhodnutí ::

 autor Saša NOVÝ publikováno: 27.03.2018, 21:52  
Slíbil jsem nový příběh, takže slovo držím a přidávám první kapitolu.
 

„Pane Michale, máte se dostavit k panu hraběti,“ oznámila mi služka, když zadýchaná vběhla za mnou do jídelny, kde jsem dohlížel na prostírání k nedělnímu obědu.
Překvapeně jsem se po ní ohlédl.
Hrabě měl být ještě v kostele na mši. Co to blábolila?
„Hraběnka je ještě ve městě, ale pán už na vás čeká v pracovně,“ dodala Matylda, jako by pochopila, co si myslím.
„Dobře, děkuji, už můžeš jít po své práci,“ mávl jsem rukou a věnoval se dál svým povinnostem.
Samozřejmě, že přání mého pána, bylo pro mě svaté a tak jsem neotálel, dal několik příkazů služebnictvu a vydal se za svým chlebodárcem.
Když jsem zaklepal na dveře pracovny a dostalo se mi souhlasu, vešel jsem.
„Omlouvám se, pane hrabě, ale prý jste si přál se mnou mluvit?“
Jak se slušelo, zůstal jsem pokorně stát hned u dveří a čekal na další.
Hrabě byl sympatický padesátník. Sloužil jsem v jejich rodině už skoro víc, jak dvacet let. Původně mě přijali jako bezejmenného sluhu. Ale za tu dobu, co jsem pracoval u hraběcího rodu, jsem dosáhnul toho, že se ze mě stal komorník hraběcí rodiny. Tedy vlastně hlava služebnictva.
Ve svých pětačtyřiceti letech to bylo uznání mých služeb a navíc jsem měl pana hraběte, jeho ženu i celou rodinu rád. A byl jsem na to hrdý.
„Ano Michale, chci s tebou mluvit. Posaď se,“ ukázal mi hrabě od svého psacího stolu a dál se věnoval listinám na stole.
Už to byla pro mě pocta.
Nikdy bych si nedovolil posadit se v jejich přítomnosti. A nyní se stalo něco, co mne doslova vykolejilo. Samozřejmě přání mého pána pro mě bylo svaté. Proto jsem se posadil na okraj křesílka, na které mi pan hrabě ukázal.
I tak jsem si hlídal, aby se mi nerozepnul frak a já seděl napřímený. S pohledem upřeným ke svému pánovi. Seděl jsem na okraji a nohy vzorně sepnuté v kolenou k sobě. Pohledem jsem ještě přejel své boty, zda na nich není prach.
„Musíme si promluvit,“ pronesl konečně hrabě, odložil listiny a pohlédl na mně.
„Jistě, pane hrabě,“ povstal jsem.
Pohybem ruky mně však usadil zpět do křesílka.
„Zítra s hraběnkou odjíždíme a nevím, kdy se vrátíme.“
To mi vyrazilo dech. Nevěděl jsem o tom a v hlavě se mi začaly honit myšlenky, co vše musím udělat, připravit a zařídit.
„Ty však Michale zůstaneš tady,“ pokračoval hrabě, když si zapálil svůj oblíbený doutník. „Odjíždím já s Annou, ale tebe tady nechávám a budeš mít na starosti naše panství a k tomu ti přidávám na starost našeho synovce Filipa.“
Už jak tohle řekl a s jakým tónem v hlase, pochopil jsem, že není vše, jak by mělo být. Sloužil jsem jim už mnoho let a nedokázalo mne překvapit skoro nic. Ale při posledním sdělení jsem vycítil, že jde o něco jiného. Přesto jsem mlčel a čekal. Ostatně se ode mě očekávalo, že plním vše do posledního přání.
„Máte, pane hrabě nějaká konkrétní přání?“ dovolil jsem si promluvit, když ticho bylo delší než, bylo zvykem.
„Michale, známe se dlouho,“ začal hrabě po krátkém zaváhání, „Filip je syn mého bratra. Není to špatný člověk. Ale bohužel jinak vychovaný.“
To co mi můj pán naznačil, mi stačilo. Pochopil jsem, že je v tom nějaký háček. A jak jsem svého pána a jeho rodinu znal, bylo mi jasné, že pan Filip bude asi pěkné kvítko.
Můj pán i hraběnka, byly šlechtici každým pohybem i myšlenkou. Bohužel nedočkali se potomků. Oba dbali na to, aby jméno jejich rodu mělo tu nejlepší reputaci. Nikdy jsem nezažil cokoliv, co by tuhle image mohlo změnit.
„Co tedy mohu udělat, aby se pan Filip cítil u vás nejlépe?“ zeptal jsem se, když bylo znát, že hrabě neví co dál říct.
Bylo mi jasné, že hrabě Filip bude asi pěkně rozmazlený fracek. To jsem si však mohl jen myslet. Nikdy bych si to nedovolil říct nahlas. A z rozpaků hraběte a jak se mnou mluvil, jsem pochopil, že stejný názor má i on. Bohužel byl to zatím asi jediný dědic rodu a tak prostě uctívaný.
„S Annou bychom byli rádi, kdyby se náš synovec cítil na zdejším panství co nejlépe.“
Ale? Pomyslel jsem si v zápětí. Doslova jsem cítil svrbění na každém kousku svého těla, když jsem slyšel jeho slova. Přesto jsem mlčel a čekal. Neslušelo se, abych si dovolil víc.
„Přesto bych byl rád, kdybychom zůstali ve spojení a dohlédl by si na to, aby se náš synovec nedopouštěl věcí, které by mohly poškodit dobré jméno našeho rodu,“ vyřknul konečně hrabě, co cítil.
Pochopil jsem. A bylo mi ho líto. Nebyl jsem žádný nováček a došlo mi, že s panem Filipem to asi nebude zcela jednoduché. Přesto jsem věděl, že musím a udělám vše, abych svého pána nezklamal. Nejen, že to byla má práce, ale také jsem to považoval za svou povinnost.
„Děkuji, pane hrabě za vaši důvěru. Udělám vše, abych vás nezklamal,“ ujistil jsem ho odhodlaně.
Ono asi nic jiného se ode mne neočekávalo.
„Michale, tohle nebude legrace,“ zarazil mou oddanost sám hrabě, „jak jsem řekl, nechám ti tu kontakt na sebe a pokud by některé věci překročily určitou mez, spojíme se. Slibuješ?“
Teprve nyní mi došlo, že to, čeho jsem se obával já, byl jen slabý odvar toho, čeho se obával můj pán.
A jak jsem ho znal, bál se mnoho.
„Jistě, můj pane,“ nezaváhal jsem ani na okamžik.
Hrabě mi podal dva listy papíru, kde bylo uvedeno vše, co se týkalo synovce Filipa. Byly to kontakty na mého pána, ale i co může a nemůže můj nový pán. Jak jsem pochopil a byl ujištěn, od příjezdu Filipa, měl jsem sloužit jen a jen jemu. Zároveň jsem měl být jeho ochránce, ale i dozorce.
A z toho co jsem se dozvěděl, nečekalo mě nic lehkého.


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.03.2018, 21:52:04 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý začátek (historického románu, nebo povídky na pokračování), už s první kapitolou přicházejí problémy, které bude v budoucnu třeba řešit. Své čtenáře ani hrdiny nešetříš, uvidíme v další části, jak si náš hrdina ve své staronové roli (komorníka) bude počínat, nejspíš to nebude mít lehké...

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 29.03.2018, 18:18:00  
   Saša NOVÝ: Ahoj, děkuji za komentář. Pokusím se nezklamat :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Andělské příběhy
(24.5.2019, 21:10)
kukuřice Tichý Kopec
(24.5.2019, 14:10)
Nikorost Niedermayer
(19.5.2019, 12:02)
SANDRA51
(16.5.2019, 02:59)
obr
obr obr obr
obr
Na ceste za sno...
Mon
Dva života - Ka...
Trenz
Rozměr pekla
mist
obr
obr obr obr
obr

Těžko se hledají omluvy, Veron...
Leeter
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr