» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."

W. Shakespeare

počet přístupů: 2141786

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29011 příspěvků, 4550 autorů a 303546 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Čarozem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Čarozem

Elwig	publikováno: 09.01.2007, 20:47

"Nevšední příběh všedního dne." - část první


	Asi už ve chvíli, kdy jsem ráno, ještě silně rozespalý, otevíral dveře, mi mělo dojít, že tohle nebude den jako všechny ostatní. Venku stál drobný růžolící mužík oblečený do tuctového kvádra a bedlivě si mě prohlížel. „Pokud mi chcete nabídnout nějaké pojištění, supervýhodnou slevu na zboží, či něco podobného, měl by jste to zkusit asi někde jinde,“ vypálil jsem na něj bez rozmyslu. Poslední dobou se totiž i v tak klidné a spořádané čtvrti, jako byla ta má, vyrojila obdivuhodná spousta podomních obchodníků, pojišťováků a podobných existencí, které nabízely své zboží a služby. Bohužel většinou v ty nejnevhodnější denní, či spíše noční doby. Mužík nasadil přívětivý úsměv a mě v tu chvíli napadlo, že to s ním nebude lehké. „Obávám se, že jde o omyl,“ pronesl pak. Začínal mi být sympatický - mluvil tak klidně a nenuceně – až jsem se musel v duchu okřiknout, že mu celou věc usnadňuji, ať už jde o cokoliv. „Přišel jsem s vámi probrat jistou důležitou záležitost.“ Takovou větu následovala většinou jiná, typu ´Musíte si určitě pořídit výrobek naší firmy!´ nebo ´Jistě víte, jak je důležité mít životní pojistku!´. Mužík však mlčel, rozhodně to nevypadalo, že by se chystal něco dodat, a sledoval mě. „O co se jedná?“ zeptal jsem se, abych prolomil ticho. „O tom raděj až vevnitř. Tady venku je spousta uší, kterým po tom nic není.“ Tuhle strategii na mě zkusilo použít už tolik lidí, že jsem začal urychleně zavírat dveře se slovy: „Děkuji, ale myslím, že o vaše služby nemám zájem.“ Než se mi podařilo dveře zabouchnout, vklínil do nich ten ‚dotěrnej chlap‘ jak jsem ho v tu chvíli nazval, nohu. Tohle už hraničilo s neomaleností. Nadechl jsem se, abych mu řekl něco hodně peprného, ale on se protáhl dovnitř. „Musíte mě vyslechnout,“ žadonil. „Je to otázka života a smrti.“ Dodnes nevím proč, ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já pozval toho mužíka dovnitř. Vedl jsme ho k obyváku, naštěstí jsme si zavčasu uvědomil, jak to tam vypadá, a tak mi nezbylo, než ho lehce vkormidlovat do kuchyně. Usadil se na židli a na tváři se mu rozhostil úsměv. „Dáte si kávu nebo čaj?" nabídl jsme mu. „Ne díky. Vlastně docela spěchám.“ Podíval jsem se na něj a došlo mi, že si asi budu muset celou věc vyposlechnout hned. Posadil jsem se a čekal, co z něj vypadne. „Vlastně jsem se vám ani nepředstavil,“ povídá hned zkraje. „Ale mé jméno není vůbec důležité.“ Tiše jsem si povzdechl. „To, co vám teď povím, vám zezačátku bude připadat nemožné a absurdní, záhy se však přesvědčíte, že mluvím čistou pravdu. Tak tedy – já osobně a vy vlastně taky nejsme z tohoto světa. Víte, ono existuje nepřeberné množství světů, které leží vedle sebe a tenhle s tím naším sousedí. Jde jen o to najít místo, kde lze mezi světy volně přecházet.“ Ve chvíli, kdy tohle pronesl, jsem začal vážně pochybovat o jeho zdravém rozumu, mlčel jsem však a doufal, že budu mít toto divadlo brzy za sebou. „Vaše rodina, lépe řečeno váš dědeček z otcovy strany, pocházela z našeho světa. V době, kdy se spousta lidí od nás stěhovala sem, odešel také, aby zde začal vést nový život. Vzhledem k tomu, že pocházel z velice významné rodiny, vás přicházím jménem našeho krále žádat o pomoc. Věřím, že vaše slovo bude mít dostatečnou váhu, aby jste u nás uvedl věci do pořádku.“ Tohle všechno pronesl s krajní nenuceností a člověk jako já měl co dělat, aby mu neuvěřil i takovou blbost. Chápavě jsem zakýval hlavou a modlil se, aby ten člověk nezačal být agresivní. „No, myslím, že už víte vše, co potřebujete, tak já půjdu.“ Zvedl se a zamířil ke dveřím. Už, už sahal po klice, když se otočil: „Během dne se tady někdo objeví, aby vás instruoval a doprovodil k místu přechodu. Zatím naschle.“ Dveře za ním klaply, ani jsem nevěděl jak. Oddechl jsem si. Dalších pár hodin proběhlo naprosto v pořádku – dal jsem si pořádné kafe, abych spláchl únavu a vzpomínku na to podivné ranní setkání. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že zavolám policii a informuji je o bláznovi, který tady volně běhá, ale pak jsem ji zavrhl a pustil se do své práce – psaní. Dřív jsem neplánoval, že se svou fantazií budu živit, protože jsem věděl, že když budu psát, abych se uživil, nebude mě psaní tolik bavit. Okolnosti mě k tomu bohužel donutily. Čas plynul a já na ranní návštěvu dočista zapomněl. Zrovna jsem otvíral lednici a přemýšlel, co si dám, když se ozval domovní zvonek. Znovu jsem si vzpomněl na mužíka z rána a jeho poslední slova. Obezřetně jsem se podíval kukátkem na chodbu. Venku postávala vysoká žena s havraními vlasy a černýma uhrančivýma očima, oblečena do kostýmku krémové barvy. Netrpělivě podupávala nožkou a sledovala dveře. Otevřel jsem a dřív než jsem stačil cokoliv říct nebo udělat, žena proklouzla dovnitř. „Jmenuji se Linda,“ řekla jen. Pokynul jsem jí ke kuchyni a ona mě bezeslova následovala. „Nečekal jsem vás tak brzy,“ řekl jsem, abych prolomil trapné ticho. Stále jsem nemohl uvěřit, že ten mužík ráno mluvil pravdu, tedy alespoň v tom, že se tu ještě někdo objeví. Na malou chvíli mě napadlo, zda si ze mě někdo nezkouší vystřelit, nebo jestli neutekla z blázince celá tlupa pomatenců. V momentě, kdy Linda promluvila, jsem obě tyto možnosti zavrhl. Něco v jejím hlase, vzezření či něčem jiném mě přesvědčilo, že mluví pravdu. Raději jsem se posadil. „Nebudu to natahovat,“ pronesla klidně. „Základní věci jste se dozvěděl ráno. Já jsem tu, abych vás připravila na přechod a doprovodila vás.“ Během těchto slov vytáhla z kabelky masivní zlatý prsten a podala mi ho. Do kroužku byl zasazen obrovský smaragd s ozdobně vyrytým R. „Tohle je rodový prsten vaší rodiny. V našem světě vám zaručí jakousi ochranu a uznání.“ Chvíli jsem prsten jen tak potěžkával a pak si ho nasadil na prsteníček. Vklouzl na něj, jakoby tam patřil odjakživa. Linda se usmála: „Tu lehčí část máte za sebou. Teď ta horší. V našem světě jste velice významná osoba, takže se chovejte autoritativně. Kdyby někdo zjistil, že nejste dost tvrdý, mohlo by to pošramotit vaši pověst. Jediný, komu podléháte, je král a ještě jeden člověk, se kterým se seznámíte později.“ Tahle série instrukcí mi byla dost proti srsti. Vždycky jsem byl spíše ten, kdo ustoupí a podřídí se, a teď bych měl udílet rozkazy a chovat se jako nějaký mocipán. Zadumaně jsem kývl na znamení souhlasu. Celá věc se mi zdála čím dál tím podivnější. „Myslím, že je načase vyrazit.“ Linda se zvedla a zamířila ke dveřím. „Vyrazit? A kam?“ vykoktal jsem. „Nemám nic nachystáno! Oblečení, jídlo, peníze – nic!“ „Nebojte se, o všechno je postaráno,“ uklidnila mě. „A navíc,“ dodala s úsměvem, který dokáže vykouzlit jen žena, „nic z těch hadrů, co máte na sobě, u nás nosit nemůžete. O penězích ani nemluvím. Ty vaše papíry by byly našim kupcům leda k smíchu.“ Já jsem stále seděl, snažil si v hlavě všechno přebrat. Chvílemi jsem skoro jásal nad tím, že moje knihy měly vlastně pravdivý základ, a za moment jsem propadal panice nad tím, čemu všemu neuvěřím. Vnitřní souboj ve mně rostl, ale nakonec přece jen zvítězil dobrodruh a důvěřivec. Rychle jsem si oblékl seprané rifle a vytahané tričko a dohonil Lindu, která už netrpělivě stála u dveří. „Jdeme?“ zeptala se. Přikývl jsem a rychle zaplašil obavy z toho, co řeknou sousedé, až mě uvidí s cizí ženou. Zamknul jsem byt a spolu s Lindou vyšel na ulici. Venku vládl čirý ruch a my se proplétali mezi lidmi, kteří uspěchaně mířili za svými cíli. Linda se neohlížela na stranu ani dozadu, takže jsem měl občas co dělat, aby mi neutekla. Po deseti minutách jednotvárné chůze odbočila do postranní uličky. Moc jsem toho z ní neviděl, protože se křivolace lomila a stáčela. My jsme zamířili do druhého domu na pravé straně ulice. Měl oprýskanou, kdysi asi žlutou fasádu. Na vývěsním štítu se skvěl nápis MEZORAČ A SYN - zámečnictví. V zaprášeném výkladu leželo několik rezavých zámků, klíčů a podobných nesmyslů. Napadlo mě, že to asi moc zákazníků nepřiláká. „Co tady budeme dělat? Vypadá to, že je zavřeno,“ upozornil jsem Lindu. Ta nijak nereagovala, jen vytáhla z kabelky klíče a odemkla dveře obchodu. „Prosím,“ přidržela mi dveře. Prošel jsem kolem ní, udělal pár kroků a pak se bezradně zastavil, uprostřed krámku. Linda zamkla dveře a pak pokračovala do další místnosti za obchodem. Já ji následoval a tiše si kladl otázku, co tady děláme. Druhá místnost byla prázdná. Vládlo v ní šero, protože obě okna zastíral těžký závěs. V rohu místnosti se vzduch podivně vlnil. „Tohle je místo přechodu,“ vysvětlila mi Linda, když uviděla můj nechápavý pohled. „Měl byste si obléct tohle.“ Podala mi vínový plášť se zlatým lemem, kožené boty, široký kožený opasek se stříbrnou sponou. Nakonec jsem si k opasku připjal váček se zlatými valounky uvnitř. Připadal jsem si jako Alenka v říši divů. Nikdo mi nelhal, vše, co mi řekli, je skutečnost. Byl to opojný pocit, že právě já, malý a bezvýznamný, se dostanu tam, kam jiní ne. Vlastně se mi v tu chvíli splnil můj dětský sen. Má fantazie pracovala na plné obrátky a já si snažil představit, jak to vypadá TAM. „Jděte první,“ pobídla mě Linda. „Musím mít jistotu, že opravdu půjdete.“ Zamířil jsem do rohu pokoje. Ovanulo mě příjemné teplo. Vykročil jsem pravou nohou, abych měl jistotu, že má cesta TAM bude šťastná.


celkové hodnocení autora: 97.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 11		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 67		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	25.10.2007, 16:30:33

Už nějakou dobu vídám mezi dílky v "Právě vyšlo" tento seriál, ale ještě jsem se neodhodlal na něj podívat až dnes! No, je to vskutku zajímavé a napsané poměrně čtivým stylem! ;-) Ale dost legrace! Přestože je tento motiv již docela známý (přechod hrdiny z našeho světa do světa jiného, čarovného, apod., kde něco znamená a má své postavení), probudils ve mně onu "přízračnou šímovskou zvědavost" a to se nedělá, proto nebudu mít klid, dokud nepřečtu všechny již publikované díly! ;-) Pokud bych měl nějaké výhrady a připomínky, pak jen k poměrně zahuštěnému textu, který by snesl nějaké členění do odstavců a čas od času utopenou přímou řeč v textu! Co se týče možných chybek a překlepů, nevšiml jsem si (trochu jsem se začetl)... :-DDD No, asi dám za Jedna! ;-)

Lakejja	17.07.2007, 14:39:40

To je orpavdu hodně dobře napsané :) opoutá to, jako uvod je to dokonalé. Jen...odstavce asi moc neříkají co? že by každá přímá řeč, měla stát samostatně? bylo by to tak mnohem přehlednější...ale což...jdu na další díl :D dneska ještě jeden stihnu :)

Thomas	06.02.2007, 16:49:04

Hezký příběh, nevím sice nakolik je originální, ale tenhle motiv se mi zamlouvá, samozřejmě záleží na tom, jak to bude pokračovat dál.


ze dne 06.02.2007, 19:17:42
Elwig: Já netvrdím, že je to originální =) Ono v dnešní době je docela kumšt napsat cokoliv, co by nepřipomínalo něco jiného. Už jiní mi říkali, že v tom vidí cizí vlivy, ale já si je bohužel, nebo bohudík neuvědomuju. Nikdo holt není dokonalý. Pokud jde o pokračování - druhý díl už tu je a další už mám dopsaný, takže se tu brzo objeví - sám tedy můžeš posoudit, jaké to je dál.

Leanie	20.01.2007, 20:48:35

Na chvilku jsem zůstala zkoprnělá - přibližně před rokem jsem začala psát příběh, který měl v závěru přes 50 stran...A ten můj příběh začíná HODNĚ podobně...a největším paradoxem vůbec je to, že jsem 1.část poslala asi před půl hodinou k publikaci... :o) Skoro si teď připadám, jako když by mě učitelka nachytala, jak opisuju z taháku, který ve skutečnosti nemám :o) Každopádně se mi to hodně líbí (což není divné vzhledem ke skutečnosti, že jsem napsala něco podobného - alespoň soudě podle začátku :o))


ze dne 06.02.2007, 19:13:08
Elwig: Hmm, je zajímavé, co se občas přihodí - já se určitě podívám, co jsi napsala ty a ty zase, pokud budeš mít zájem, se podívej, jak pokračuje to moje. Třeba zjístíme něco zajímavého =)

Kondrakar	15.01.2007, 16:08:32

Odpověď na příspěvek od uživatele: Kondrakar* ze dne 10.01.2007, 12:29:49* Elwigu, teď si nevzpomenu, ale už sem něco podobnýho někdy někde čet (nebo si to pletu s Nekonečným příběhem?) tam je v určitých věcech podobnost s tvou povídkou. jestli sem to držel jako knížku v ruce tak si už nevzpomenu o čem byla a jak se jmenovala.

Kondrakar	10.01.2007, 12:29:49

Odpověď na příspěvek od uživatele: Adrastea* ze dne 09.01.2007, 20:47:14* Musím souhlasit, že je to (v tom rozhodnutí) trošku uspěchané. Je to čtivé, přečet sem to jedním dechem. trošku mi to připomíná jednu knížku, ale nevadí. uvidíme jak se to vyvine dál. ať tě obletují múzy


ze dne 15.01.2007, 16:06:16
Elwig: Docela by mě zajímalo, jakou knížku ti to připomína, protože já sám si nejsem vědom toho, že bych něco takového četl, ale je docela možné, že toho ještě dost neznám =D

Adrastea	09.01.2007, 20:47:14

Opět čtivě, čistě napsané... I ten příběh vypadá slibně, i když je fakt, že hlavní postava (jméno jsem buď zapomněla, nebo tam není zmíněno :P ) se s tím vším smířila příliš rychle. Čekala bych, že bude dělat nějaké větší drahoty... Ten jeho přechod do jiného světa se klidně mohl o pár dní protáhnout... Takhle je to zbytečně jednoduché.


ze dne 15.01.2007, 16:04:19
Elwig: Máš pravdu, že to všechno šlo možná až moc rychle, ale zase na druhou stranu teprve uvidíš (tedy až se tu objeví pokračování které už pěkně dlouho čeká až projde systémem), co se chystá dál a proč je nutný spěch. Přesto díky za komentář =)