obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915228 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39278 příspěvků, 5723 autorů a 389244 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: TOI TOI ::

 autor Tilda publikováno: 25.03.2018, 19:55  
Ocitnout se v pasti je tak snadné...
 

TOI TOI

„Počkej na chvilku v autě, jo? Mohu nechat běžet motor, jestli chceš, abys tu měla hezky teplo, lásko…“
Klára se zavrtěla na ergonomicky dokonale tvarované sedačce jejich nového Audi A6 a rezolutně zavrtěla hlavou:
„Motor určitě vypni, Kájo…necítím se dobře, když na mě dovnitř lidi koukají, zatímco se kouří z výfuků. Určitě si za rohem klepají významně na čelo… a venku zase taková zima není. Nezmrznu tu za tu chvilku… Tvrdil jsi přece, že to bude pár minut, ne? Nejsem z cukru a když, tak se projdu – podívej, za nedlouho už vysvitne slunko!“

Mentolově zbarvená brumlající krasavice utichá, Karel vtiskne Klárce do ruky svazeček klíčů a s letmým políbením na spánek ji opouští.
Za normálních okolností by tu neseděla jako nedočkavá milenka. Za normálních okolností by svižně ujížděla do centra, do své malé kanceláře v obří budově banky. Ale dnes je to jinak a její ubohý WV brouk je právě podrobován důkladné servisní prohlídce, spojené i s výměnou brzdového obložení. Poslední dobou se cukal trochu volant a taky divně něco klepalo v podvozku. Necítila se moc bezpečně, a i když měla garanční prohlídku naplánovanou za necelé tři týdny, raději se objednala teď. Jeden nikdy neví, že? Náhradní vůz jí nedali nebo spíše ona sama odmítla monstrózního kombíka v délce skoro šest metrů (cítí se sebejistě jenom ve svém malém kamarádovi, se kterým zaparkuje snadno a bez problémů nebo trapných situací se vždycky náhodnými a vždycky škodolibými čumily), a tak musela trochu mlžit a poprosit Káju, aby ji vyzvedl a vysadil cestou.

Že musí zaskočit ještě na stavbu, jí Karel řekl až v polovině trasy a ona je teď docela naštvaná, že přijde pozdě na ranní poradu.

„No snad se zase nic tak hrozného nestane, ne? ředitel je na Bahamách a všichni trochu zvolnili… Hodím to za hlavu…“

Klára si automaticky zkontroluje v palubním zrcátku líčení – jak vidno, nic není třeba opravovat – mrkne na sebe aspoň a pohled stočí k výhledu ze skoseného čelního okna. Tady toho k vidění moc není – zaprášená a podivně mrtvá plocha, ze které vyrůstá nestejnorodá kostra budoucí výškové budovy, jako pochroumaná koncová část mezigalaktického korábu. Kája je hlavní projektant a pokud stavbu dokončí v termínu a se slibovanými úsporami, čeká je skvělá odvolená. Kde, to ještě nevědí, ale bude to stát za to! Klárka se na chvilku zasní a místo prachu staveniště vidí pláž a nekonečný oceán…

„Kruci, ženská! Musela jsi myslet na vodu! To máš za to? Idiotko! A kde tak asi najdeš WC, co?“

Klárka se ošije a sotva znatelná kolmá vráska mezi obočím se viditelně prohloubí. Nakonec to vzdává, vystupuje z auta, navléká lehký kabát ke kolenům, hedvábný šátek na krku zasouká mezi klopy v barvě kapučína, pečlivě zkontroluje zamčené dveře a s kabelkou přes ruku a trochu naslepo, se vydává blíže ke staveništi.
Doufá, že se nebude muset nikoho ptát a skupinu TOI TOI kabinek najde sama.
„Budou určitě někde vzadu, kde není takový mumraj“, myslí si s nadějí a trochu přidá do kroku.

Nepotká nikoho, i když stavební ruch tu je. Kdesi zezadu slyší hukot strojů a pokřik stavbařů, určitě nadávky nebo dobře mířené rady podavačům a brigádníkům, přivydělávajícím si na studia. Po deseti minutách se na ni štěstí usměje a vlevo spatří řadu kabinek, skoro deset jich tam je, jako plážové domky z druhé ruky.
Při bližším ohledání vidí, že nejlepší roky už mají budky dávno za sebou. Dobrá polovina má nefunkční západky a některé stojí nerovně a puch je tu taky dost intenzivní.

„Fuj!“, otřese se odporem Klárka a už se otáčí, že to „vydrží“, když na ni jukne skoro na konci a trochu stranou od celkem vyrovnané dočasné zástavby jedna „dokonalá“ TOI TOI…

„Teda, holka? Ty tu čekáš na mě? Jsi úplně nová a skoro krásná… Asi to zkusíme, co říkáš? Stejně bych to déle nevydržela…“

Klárka se trochu začervená, že tak hloupě mluví s plastovou, pastelově zelenou budkou, navíc „TOIKOU“, ale tu ji nikdo neslyší, protože tu široko daleko není ani „noha“!

„Jen aby chlapům zrovna neodpískali pauzu!“, doufá potichu a opatrně otevírá dveře, čeká pořádnou facku zkaženého vzduchu a skoro si šátkem se vzorem kohoutí stopy zakrývá nos a pusu… ale kupodivu to uvnitř téměř voní: mdle plastem a o něco slaběji mentolovou desinfekcí. Na pravé zdi je malé, dokonale naleštěné zrcadlo a dokonce i držák toaletního papíru s celou ruličkou a viditelně ještě nepoužitou, a ještě jsou růžky prvního jemně růžového a třívrstvého útržku úhledně založeny jako někde na hotelu…
Klárka ještě vyzkouší západku, jestli nedrhne. Nechtěla by tady uvíznout a potom trapně volat o pomoc… Ty pobavené a zvědavé tváře zedníků, sádrokartonářů a svářečů, co by na ni civěly, až by opouštěla svou celu… Brrr… Nikdy!!!

Spokojená s výsledkem dveře zevnitř zamyká, na prkénko rozprostírá několik papírových kapesníčků a konečně spokojená usedá…
A v té vteřině něco zvenku prudce bouchne na dveře, až zadrnčí.

„Obsazeno!“, křikne pohotově Klárka a trochu se lekne.

Nic se neozve a ona se stejně rychle uklidní. A po té mizivé chvilce ticha zase lomoz, klika se pohne, něco kovově zarachtá a další hrubé bouchnutí do dveří.

„Přece víte, že je obsazeno! Dejte mi ještě chvilku, prosím! Snad nehoří, proboha!“

Zase ticho a nikdo se neomluví, jak oprávněně a už naštvaně čekala.
V tu chvíli ale nemyslí na toho hulváta venku, ale na svoje náhle neklidné útroby.

„Budeš muset ještě trochu počkat, ty otrapo. A ač nerada, trochu ti tu podkouřím…“

Klára se koutkem pusy zlomyslně usmívá, když se chystá poslechnout trávicí systém a zavrtí se na prkénku jako malá holka.
Natolik se soustředí na to, co musí udělat, že zprvu nevnímá kradmý šramot všude kolem stěn TOI TOI. Až příliš hlasité bouchání a cvakání a otřesy už varovné, ji donutí zase zhurta zavolat:

„Znova a naposled opakuji, že je obsazeno. Řekla jsem to dvakrát a potřetí, když je někdo zřejmě nedoslýchavý! Do dvou minut jdu ven a nepřejte si mě!“

Už se dost bojí, ale na hlase to téměř není znát. Kája ji učil, aby nedávala nikdy najevo slabost – toho vždycky nějaký grázl využije. Musí být silná – jenom taková mu bude imponovat. Snažila se a během soužití s ním se docela naučila – nebát se a věřit si…
Hluk to však tentokrát nezastavilo, nikdo se neohradil a nikdo se neomluvil - i když tohle už vzdala, kovový břinkot je ještě urputnější a nakonec, ke Klárčině naprostému zděšení, se „TOIKA“ najednou nakloní, nadzvedá a dále stoupá nahoru, jako špatně seřízená a na koleni sflikovaná kosmická raketa.
Honem se upravuje, nejistě bojuje s neposlušným kabátem, když vyskakuje ze sedátka, až se hlavou třískne o strop a oběma rukama buší do vzdorujících dveří:
„Já jsem tady uvnitř! Pusťte mě ven? Prosím! Je to omyl!“

Nic, jen to pomalé stoupání a krátké klesání a dosed a zakolísání, rachot zřejmě odpojovaného řetězu a ticho…

„Hned mi otevřete! Jestli je to legrace, tak pěkně ubohá a já vás, ať jste, kdo jste, budu žalovat a tohle si za rámeček nedáte. A vyhodí vás z práce, za to ručím! Manžel má dlouhé prsty, vy idioti!!!“

Ticho jí odpoví, jinak nikdo…
A nakonec hluk motoru, nabírajícího na obrátkách a vibrace. Nic jiného dlouho neslyší než hukot těžkého Dieslu.
„Jak jsi stará, tak jsi hloupá, Kláro!“, vynadá si, když se vydýchá z nejhoršího: „Máš přece mobil, ne?“
Horečně popadne kabelku, skoro vysypanou na malém čtverci šedého lina pod nohama. Ať hledá, jak chce důkladně, telefon nenachází…
„Kriste Ježíši, nechala jsi ho přece v Kájově nabíječce, ty náno! Tam je mu asi dobře – mnohem líp, než teď tobě: do čeho ses to uvrtala?!“

Zřetelně před očima vidí stříbrné tělo mobilního telefonu s duálním fotoaparátem, který dostala teprve před dvěma měsíci k narozeninám, položené v přihrádce na přístrojové desce s mahagonovým táflováním…
„Proč nemám čip jako naše labradorka Krišna? Herdek! Teď by se mi hodil…“

Na dveře už nebuší – nemá to cenu, když ji stejně nikdo neslyší…
Uklidí si v kabelce, pečlivě si vydesinfikuje ruce několika vlhčenými ubrousky a potom čeká. Čeká, dokud ten, kdo ji naložil a veze, bůh ví kam, nezastaví…

„Zřejmě se jedná o pravidelný svoz někam na odčerpání a úklid kabinek. Třeba jsem kápla zrovna na den a hodinu… Taky by tam mohli připlácnout nějakou info, ceduli s časy nebo tak… a stejně: u mě je všechno možné v poslední době. Nějak se nesoustředím a takhle to dopadá a trable si mě najdou…“

Klárka si znova sedá na sklopený tvrdý plast, a nakonec ji pravidelné pohupování a sotva znatelné kolébání uspává. Netuší, jak dlouho byla mimo, když prudce otevírá oči, tvář natlačená na hladké boční stěně, po ní pištivě ujíždí a chomáček vlasů těsně nad uchem se zachytí v liště, a nakonec tam i zůstane, když Klára v panice vyskočí na nohy.
„Do pihele!“, zakleje a tře si pálící skráň a taky bouli na vršku hlavy, kde se opakovaně praštila.

Je ticho… to ji probudilo…Nic nehlučí a nic se nepohybuje. Jsou na místě, zdá se…
Honem natahuje paže a vehementně buší na dveře: „Jsem tady zavřená! Pusťte mě ven! Jsem tu omylem!“
Ticho… ani neslyší křupat kroky řidiče k návěsu. Ani hlásek se neozve, jako by si s ní někdo nadále zlomyslně pohrával, aby ji zviklal…

Ruce už Klárku bolí, jsou napuchlé a rudé, jak s nimi opakovaně buší do dveří i stěn. Je to sice jenom pitomý plast, ale tenhle je nový, pevný a neprohne se ani o milimetr, když se celým tělem vrhá proti dveřím, ve snaze je vylomit. Kdepak… Panty jsou z kusu oceli a také vruty jsou mimořádně utažené a maskované speciálními krytkami.
Klára znova a zbytečně prohledává kabelku. Kromě šminek, peněženky, klíče k autu (Kája bude zuřit!) a pouzdra s doklady, hřebene, balíčku kapesníků vlhčených a nevlhčených, krabičky mentolek a malé lahve vody nic jiného nenajde. I kdyby měla manikúru nebo kufřík s nářadím, stejně by si neporadila… Jednoduše proto, že to neumí…
Znova si zlomeně sedá a při pohledu na chomáč vlasů, skřípnutých ve zdi si morbidně pomyslí: „Aspoň mají DNA, kdybych zmizela…“

Nezbývá než čekat, jestli někdo přijde TOI TOI zkontrolovat, když bezejmennému řidiči je to zřejmě jedno… Udělal si svoje a ve zbytku času někde vyspává nebo se cpe předčasným obědem od milované ženušky…
„Pitomec jeden! Však já mu řeknu svoje, debilovi!“ To jí na chvíli stačí, tahle k panu „X“ namířená satisfakce a Klárka nechává myšlenky líně kroužit hlavou a najednou jí vytane před očima sen. Sen, který se jí v různých obměnách často vrací a zdává se v průběhu let…

Ten téměř trapný sen je o toaletách všeho druhu a vždy na veřejných místech. A většinou jsou v obrovské místnosti a v několika řadách a většinou je cesta k nim dlouhá a ona nutně potřebuje si ulevit. Některé jsou stísněné natolik, že se do nich nevejde, dveře jsou žalostně malé a nedovírají, do jiných je vidět ze všech stran, dalším chybí to či ono, jiné jsou obsazené. Některé jsou spojeny se sprchovým koutem, jiné se zase tváří jako běžná součást prosklené verandy se sousedy všude okolo, samozřejmě bez zástěny… Divné sny a ona nikdy nepátrala, co to znamená, jaký výklad by jim přisoudil snář nebo podobný chytrý rádce.
Možná všechny ty sny varovaly před její TOI TOI kobkou…?

„Trochu přitažené za vlasy, nezdá se ti? Kláro…? Nejlepší způsob, jak to tu vydržet, je samu sebe děsit! Fakt dobrý pokus! Radši mysli, co s tou situací uděláš…“

Čas se vleče a ticho je pořád stejně tvrdošíjné. Neslyší ani zpívat ptáky, neslyší dokonce ani řídký hukot letadel…
„V jaké piheli světa to jsem? Přece něco slyšet musím, ne?“
Začíná jí být zima, i když dnes ráno teploměr ukazoval nadějných patnáct stupňů… Už bude nejmíň poledne a tady je takové šero…
Až teď si uvědomuje, že neznatelnými škvírami mezi stropem a stěnami i větrací mřížkou v dolní části dveří prochází čím dál méně světla. I ciferník náramkových hodinek mdle namodrale svítí… Ale podle nich je sotva poledne! Klára zase zkouší volat o pomoc a stejně ví, že marně – vždyť už to hrobové ticho kolem je dobrou nápovědou výsledku… V zrcadle se už taky skoro nevidí, spíše vypadá jako duch. Ha, duch ve přece nezrcadlí, holka!

Zase na chvíli usíná a neví o světě. Tehdy se "TOIKA" znova tiše přesouvá, klesá opatrně a nepozorovaně, a nakonec se usazuje na nerovném podkladu někde v podzemí.
Klárka se probírá a teď už se třese zimou, drkotají jí zuby a lehký trenčkot ani hedvábí kolem krku ji nezahřejí. Trochu zbytečně si pomyslí, že si přece jenom měla vzít vlněné kalhoty, a ne pouzdrovou sukni ke kolenům… a svetr, ten mohérový s výstřihem do véčka… Jak dávno už to je: to její ranní váhání a zbytečně dlouhé postávání u otevřeného šatníku!

„A stejně sis zvolila špatně, holka nerozumná…!“

(I když Karel to ocenil uznalým pohledem a neodpustil si jemný a zároveň trochu lascívní dotyk na jejích hýždích, když ji dvorně pobízel do vozu… A to pro ni musel delší zajížďkou, a navrch měl dnes veledůležitou poradu s investory! Je to moje zlatíčko… stejně je, i když, někdy… Ne, nebude si kazit už tak nejistou náladu a vyhlídky! Bude myslet jen na to dobré…)

Taky je tma… hustá, lepkavá a studená a ticho víc než hrobové… Buší zběsile do stěn a buší do dveří… a pláče, i když ona moc plakat neumí a nikdy nebyla hysterka, co řeší každou malichernost slzičkami. Tím u manžela zabodovala hned v začátcích jejich vztahu, protože její Karel pláč vysloveně nesnáší…
A upíjí po troškách vodu, jako by tušila, že musí šetřit. Určila si morbidní dva doušky na den… Cucá tu hrstku bonbónů, aby zahnala hlad a žízeň, která je samozřejmě horší… Vzduchu má celkem dost, i když komfort to není. A pokud se cítí divně, kleká si na podlážku, co to dá a nasává u větrací mřížky jako čuba na lovu.
Znova se probírá tou hromádkou věcí v kabelce a skoro nic nevidí, i když by si oči už měly zvyknout…
Pořád se drží naděje, že ji najdou, otevřou ty nenáviděné dveře a pustí ji na svobodu. Pořád věří, že je to omyl, něčí školácká chyba, že to není záměr a že všechno brzy a dobře skončí… Přece už ji musí hledat! Po osmačtyřiceti hodinách už je v pátrání policie, jako pohřešovaná osoba. A to ona, sakra, pohřešovaná je stoprocentně!!!
Jediným jejím plus je, že netrpí klaustrofobií. To už by tu asi neseděla a nečekala poměrně apaticky, až uvidí slunko a bílý den. Klidně i hvězdnatou oblohu, na tom nesejde. Hlavně když to nebude ten ohavný plastový strop! Byla by už šílená hrůzou a trvale dementní… anebo mrtvá po těžkém záchvatu paniky… sama netuší, jaké šílenosti takoví lidé zažívají, pokud se dostanou do podobných nesnází…

Někdy sedí celé hodiny, aniž by otevřela oči… potom chodí dva kroky sem a dva zpátky střídavě vylézá a seskakuje ze sedátka a zkouší v tom omezení jednoduché cviky, když jí všechny svaly a kosti v těle trnou. Skoro to nepomáhá, ale aspoň se na chvilku zabaví a na chvilku myslí jenom na ten prostý pohyb. Někdy se přehrabuje poslepu v kabelce, vyndává a zase vkládá ohmatané drobnosti a pokaždé v jiném pořadí… a hraje dětskou hru „Uhodni, co to je“… Někdy vytahuje olámanou rtěnku od Diora (pamatuje si její sametový temně rudý nádech – a stejně tak i voní) a popaměti píše na stěny kolem sebe vzkazy a celé věty. Neví, jestli je to správně, jestli se to vůbec dá přečíst, jestli nepíše na už popsanou plochu, ale aspoň něco dělá… rtěnka dlouho nevydrží a brzy se udrolí… a někdy nedělá vůbec NIC…

„Až budu „venku“, denně urazím s Krišnou po boku aspoň šest kilometrů! Co nejvíc volného času budu trávit venku – na čerstvém vzduchu a pod širou oblohou… Žádná pitomá tělocvična a mučící stroje na krásu… S tímhle je nadosmrti konec, vážená… Přesně tak to udělám, přísahám!“

Uběhne několik dní, potom dva týdny a nakousne se třetí.
Klárka většinu toho času pospává a upadá do lehkého bezvědomí. Aspoň si ukracuje čekání a nemusí počítat minuty a nemusí hádat, co je právě za den. A nemusí pořád napínat sluch, jestli konečně něco neslyší…
Voda už je dávno vypitá, poslední úlomky mentolek slízány z dlaně. Její rty jsou jedná obrovská prasklina a ona aspoň polyká krev, řinoucí se z ranek.

Spí… je v bezvědomí… je ticho… Naposled se bolavě nadechne, posazená napříč na sedátku. Zmučenými zády se sesune bokem, její chodila, zapřená o protější stěnu povolí a ona žuchne na podlážku hlavou napřed až to zaduní, celá podivně poskládaná. Její pád nic nezbrzdí a ona ani nehlesne. Její víčka, divoce šmouhatá rozpitými linkami a řasenkou se zachvějí jako křídla smrtihlava a jako poslední protest proti bezpráví.

Klárka umřela a ani o tom nevěděla a nikdo, vůbec nikdo ji nenašel…


 celkové hodnocení autora: 98.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.03.2018, 19:54:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Při pročítání jsem stále myslel na to, kam tu TOITOIKU vezou, a kde se ocitla, že naši hrdinku nikdo neslyšel. Kdo mohl tušit, že tak dobře zachovalou a "zařízenou" TOI TOI někam přesunou ze staveniště pryč, a ona se stane pastí pro mladou ženu. Tady mé druhé já trochu zaprotestovalo, že to snad ani nemůže být možné a že taháš své čtenáře za "fusekle". Ale je to tak, ona tam vážně umřela. Hned mne napadá, že ji nikdo nehledal a nenašel? A vono jako na potvoru ne, jakoby se pod zem propadla. Vcelku napínavé čtení se smutnou pointou...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 26.03.2018, 11:02:12  
   Tilda: Zdravím...
Je pravdou, že jsem záměrně chtěla čtenáře poněkud zmást koncem. A je také otázkou, proč a zdali vůbec, tam ta krásná a nová a voňavá TOI TOI byla. Je také otázkou, jestli se to celé vlastně takhle stalo...? Chtěla jsem hlavně popsat, jak se Klára cítila, jak se se situací, a myslím, že velice statečně, vyrovnávala. Jak pořád věřila...
A konec, zcela prostý a zlý a bezvýchodný, se nabízel sám hned od začátku nápadu.
Jinak to neumím... T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Arn Dresko V. P...
jindra
Posel smrti VII...
Lukaskon
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Moderní láska
Creshaw
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr