obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Modrá Magnólie ::

 autor Jitka Kratochvílová publikováno: 25.03.2018, 22:53  
(Jeden můj nalezený starší text - dvě šelmy a zvláštní magnólie.)
 

Svět tonul ve tmě, dokud nepřišlo svítání. Jantarová sluneční záře se prodírala skrz ocelově šedá mračna. Nakor zamžikal očima a protáhl svá mohutná křídla. Jiskřičky světla zatančily na drobných okrových šupinách, hladkých jako vyleštěné sklo. Dole, hluboko pod skalou, na které ležel, zaslechl šramot. A pak dusot kopyt prchajícího tvora. Co ho asi poplašilo? Natáhl svůj krk dopředu, nastražil velké kulaté uši a nasál vůně z ovzduší. Jeho citlivý čenich vtáhl známý pach. Ostrým zrakem přejel po kraji. Našel, co hledal. Růžovým jazykem si navlhčil hnědý čenich a opět zaklapl mocné čelisti plné silných ostrých zubů. Je na čase vstávat! Pomalu se zvedl. Nejdříve napnul svaly na svých čtyřech tlapách, pak prohnul hřbet a řádně se protáhl, až zaryl všechny své drápy hluboko do tvrdého kamene. Tiše se narovnal a zasunul drápy zpět do měkkých polštářků svých tlap. Prudce se odrazil a snesl se dolů. Po jeho přítomnosti zůstaly na skále jen hluboké rýhy.

Tašak, statný tygr, rozmrzele mručel. Kořist mu unikla. Propletl se mezi nízkými stromky a zprudka se zastavil. Ve varovném, přikrčeném postoji proti němu stál on. Zase! Nejraději by mu ten jeho zatracený okrový kožich pořádně pocuchal a křídla polámal! Jeho zlost vzrostla.

„Co se mi zas pleteš do cesty, ty nepovedený kašpare?!" odfrkl posměšně. Jako obvykle narážel na Nakorův vzhled připomínající působivou kombinaci pantera a vlka.

Nakor pohodil ocasem a vycenil zuby. „Nemůžu za to, že neumíš ulovit ani malou gazelu," rýpnul si.

Tašak se začal vzteky třást.

„A to na mém území,“ dodal Nakor. „Opět!"

Nakorův klidný hlas byl poslední kapkou. Tašak vyrazil vpřed. Nakor se na něj s chutí vrhl. Srazili se uprostřed skoku. Zprudka dopadli na zem. Kousali se a převalovali ve zmateném klubku končetin, drápů a zubů. Jejich běsnění otřásalo půdou.

Ozval se praskot. Běsnící klubko zmizelo.

Chvíli trvalo, než se přestali rvát a uvědomili si, že se kutálí po prostorném schodišti někam do chladné vlhké tmy. Zastavili se. Zprudka oddechovali. Jen ten zvuk … zvuk, který při tom vydávali … byl hlasitější, mnohem hlasitější, než čekali.

„Zatraceně, kde to …," zahučel Tašak. Zmlkl však. Vracející se ozvěna byla přímo ohlušující. Nakor raději nic neříkal. Snažili se zrakem proniknout tmou. Stáli tiše a téměř nedýchali. Jenže krom zvuků, které vydávali oni sami, nic neslyšeli.

Nakor opatrně vykročil vpřed. Rozepjal křídla a zkoušel, jak daleko jsou stěny od sebe. Necítil ale nic než volný prostor. Šel dál. Zvědavost mu nedala. Tašak nehodlal zůstat pozadu a vydal se za ním. Zdálo se jim, že v dáli vidí plát modrý oheň. To světélko bylo malé jako plamen svíčky. Tápavě k němu zamířili. Nohy jim začaly čím dál tím víc klouzat. Cítili pod nimi vlhko, avšak ne chladno. Šli již hodnou chvíli, ale ke světélku se ani nepřiblížili. Zato pod jejich nohama bylo víc a víc vlažné vody. Nakonec měli nad hladinou pouze hlavy. Šplouchání vody, které způsobovali, se jim vracelo ozvěnou jako burácení mohutných vodopádů. Jejich citlivé uši tím značně trpěly. Světélko náhle zaplálo prudčeji. Jeho třpytivé odlesky se roztančily na hladině a začaly prosvěcovat temnotu. Světla stále přibývalo, ač byl ten plamének stále stejně velký.

„Vůbec se mi to tu nezamlouvá," zašveholil Tašak slabým hláskem, ale znělo to jako hromobití.

„Můžeš se vrátit, jestli chceš," špitl za sebe stejně hlasitě Nakor.

Tašak stiskl se zamručením čelisti a šel dál. Nakorovo posměšné odfrknutí se nedalo přeslechnout. Tašak zatnul čelisti ještě víc a přemáhal silné nutkání zakousnout se tomu náfukovi do zadnice.

Světlo odhalilo neskutečně velký prostor. Stropu ani stěn však nedosáhlo. Nakor prudce mávl křídly. Nedbal na hrozivý hluk, který tím způsobil. Vznesl se na okraj osvětleného prostoru a několika mocnými máchnutími křídel se přiblížil modrému světlu, které jiskřilo na jeho křídlech plných hladkých šupin.

Tašak za ním nabručeně hleděl. „To se ti to létá, co, když máš křídla?" vrčel si v duchu. Se silnými odrazy začal napůl skákat, napůl plavat vpřed.

Nakor letěl hodnou chvíli, než se mu údivem rozevřely oči. Něco takového dosud neviděl. Vznášel se ve vzduchu a zíral před sebe, zatímco se k němu Tašak přiblížil.

„Co je to?" vyrazil ze sebe tygr zadýchaně.

„Nemám ponětí," zakroutil hlavou Nakor.

V různých odstínech modrého křišťálu před nimi stál statný košatý strom. Magnólie. Naprosto úchvatná Magnólie. Mezi obrovitými květy připomínajícími lotosy či lekníny se proplétaly velké vejčité, oválné, listy. Celý ten modrý strom planul modrým mihotajícím se plamenem, který nepálil. Jeho jas znovu zesílil. A tentokrát odkryl celý prostor podzemní jeskyně. Přízračné šedomodré světlo klouzalo po hladkých oblých stěnách a vytvořilo z vodní hladiny ohromné zrcadlo. Tašak a Nakor ke stěnám jeskyně jen stěží dohlédli.

„K čemu to může sloužit?" šeptl Nakor.

„Jako osvětlení?" navrhl Tašak.

„Proč někdo potřebuje tenhle mokrý prostor v podzemí?" uvažoval Nakor. „Jinak by sem světlo nedával, ne? Kdyby ho nepotřeboval …," uvažoval.

„Ty tu snad někoho vidíš?" ušklíbl se Tašak. „Pokud to někdo potřeboval, tak je to pěkně dávno."

„Pravda," připustil Nakor, „ta voda sem mohla natéci později."

„Anebo tu byla schválně," oponoval mu tygr.

„Proč by sem někdo napouštěl vodu, když by tu chtěl být?" zamručel Nakor. „Být promočený? Plout na kusu klády? Dávat si koupel v temné mělké vodě?"

„Co já vím?" zavrčel Tašak. „Třeba to nebyl suchozemec."

„Vodní tvor?" zamyslel se Nakor. „Pravda. Proč ne?"

„Hele, co kdybys zase přistál?" houkl tygr. „Už mě bolí za krkem, jak pořád zírám nahoru."

„Tak nezírej!" uchechtl se Nakor.

Tašak odpověděl pouhým zamručením.

„Mám dojem, že se tamhle vzadu hýbe hladina," špitl nejistě Nakor.

„Co?!" rozhlížel se bedlivě Tašak. „Co když je to tady stále obývané?"

Nakor přikývl. „Vážně tu něco je. Voda se čeří na všech stranách."

„A není to jen proud?" doufal tygr. „To by asi také nebylo dobré, co? Nemůžeš mě z té vody zvednout?"

„Proud? Jedině, že by se propadala země," otálel chvíli Nakor. „Ale ano, zkusím to." Snesl se do vody a Tašak se mu vydrápal na hřbet. Nakor máchl křídly a bez nejmenších obtíží se vznesl. „Ty jsi ale peříčko!" zamručel ironicky na tygra.

Tygr si odfrkl a zarytě mlčel.

„Hm, tak tu přeci něco žije," poznamenal Nakor.

Tašak mu nahlédl dolů přes rameno. Zahlédl hadům podobné tvory. Byli ostnatí a tlamy měly plné ostrých zubů.

Jeden ten tvor náhle vyskočil nad hladinu! A přímo k nim! Bystrý Nakor naštěstí však vzlétl výš.

„Zatraceně!" vyjekl Tašak. Málem spadl. „Čím se ty potvory živí, když tu nikdo krom nich není?"

„Pojídají se navzájem?" navrhl Nakor. Ti tvorové se k nim zatím snažili doskočit.

„Byli by pak tak hladoví?" odporoval tygr. „Co kdyby to tu prostě hlídali?"

„A živila je energie z toho světla?" skočil mu do řeči Nakor. „Proč vlastně ne?"

„Tahle slova tu lítají nějak často," zahučel tygr. „Na tomhle světě je snad možné všechno!" zašklebil se.

„Fajn. Tak raději pryč odtud! Co ty na to?"

„Já? To jsme pořád ještě tady?" uchechtl se Tašak.

„Už letím!" pousmál se Nakor a zamířil ve směru, odkud přišli.

„No jo," zarazil se Tašak, „pokud tu něco hlídají, tak co to je?"

„Hodláš se s nimi „pomazlit", abys to zjistil?" optal se Nakor.

„To skutečně ne!" přeběhl Tašakovi mráz po zádech.

Ani jeden neviděl, jak z Magnólie vyšlehl modrý plamen. A zamířil k nim.

„Ne!" vykřikl krátce Nakor, když se plamen omotal kolem nich a táhl je zpět.

„Ty potvory se asi uklidnily, nebo zmizely," zamumlal udiveně tygr.

„Jak můžeš dumat nad tímhle, když nás to světlo táhne k sobě?!" zvolal Nakor.

Tašak ovládl svou touhu zakousnout se mu zezadu do krku. „A co s tím jako mohu dělat?" optal se příkře. Odpovědi se nedočkal.

Náhle viděli jen modrou záři. Nic víc. A pak tvrdě dopadli na travnatou zem. Tedy Nakor dopadl a Tašak ho k ní přirazil, jak mu znovu spadl na záda. Nakor zamžikal očima, vstal a rychle setřepal tygra ze zad.

Ten se svalil na zem a s mručením se z ní sbíral. „To ti tedy děkuji!"

„Nemáš zač!" ušklíbl se Nakor.

Rozhlédli se. Byly tu krom trávy také stromy, keře a další rostliny, kameny a skály … Jenom obloha tu nebyla. Místo ní bylo jen to přízračné modré světlo, které tu tvořilo podivný modrý den. Každá z barev rostlin… a vůbec celého okolí … získala modrý nádech.

„A teď jsme kde?" povzdechl si Nakor.

„Raději se neptej," strčil do něj Tašak.

Nakor se po něm ohlédl a zjistil, na co se ho tygr snažil upozornit. Stál tam ve výhrůžném postoji obrovský tvor. Vlastně vypadal jako ty potvory, co po nich skákaly z vody. Jen měl navíc čtyři silné nohy. A vypadal, že je schopen rychlého útoku vyžadujícího mnoho síly.

„Na záda! Rychle!" houkl Nakor na Tašaka. Ten se nedal dvakrát pobízet.

„Myslíš, že tahle rudá příšerka umí skákat stejně jako ty šedivé potvůrky?" zajímal se Tašak.

„Na to bych vsadil krk!" ujistil ho Nakor.

Závod začal. Snažili se uletět, ještěr byl však stále za nimi a několikrát je málem strhl na zem.

„A co hlídá tenhle?" napadlo Tašaka.

„Když už tu jsme, můžeme to zkusit zjistit," odpověděl zadýchaně Nakor.

„Jen abychom to nezjišťovali po zbytek života!" poznamenal Tašak.

„Pokud nás „Červeňáček" chytne, tak to zas tak dlouho nebude," konstatoval Nakor.

„Vážně jsem tak těžký?" ptal se nejistě Tašak.

„Ale ne," zavrtěl hlavou Nakor. „Když letím, mám sil na rozdávání." Myslel to naprosto vážně. Tašakovu váhu téměř nevnímal.

„Co kdybychom přestali utíkat?" navrhl Tašak. „A zaútočili? Využili tvé velké síly?"

Nakor se zamyslel. „To bychom mohli."

„Dobře," kývl Tašak. „Pusť mě na zem! Útok ze dvou stran bude lepší. I když … ty jeho ostny jsou akorát k zlosti."

„Bude z nás jehelníček," uchechtl se Nakor. A Opět se vyhnul cvakajícím čelistem Rudého.

Tašak se také zachechtal. „To ale moc k smíchu není."

„To není," souhlasil Nakor. „Snaž se, aby tě nesežral!"

„Nápodobně!" řekl Tašak a na vhodném místě seskočil mezi stromy.

Nakor se otočil k Rudému. Ten po něm znovu chňapl, ale již se rozhlížel po Tašakovi. Usoudil, že pro něj bude snadnější kořistí.

Tašak zatím zastavil u jednoho mohutného stromu a zvažoval situaci. „Bezva, je ze mě návnada!"

Rudý ho již zahlédl a hnal se za ním. Větve keřů a stromů odletovaly stranou. Tašak nečekal a prchal. Pro útok bude lepší volný prostor, uvažoval. Zamířil tedy na volnou pláň.

„Hoď sebou, Nakore!" zařval. „Svačinu dělat nehodlám!" Ohlédl se. Ta potvora ho za chvilku dožene!

Nakor se zatím přiblížil za hlavu Rudého. Ten se plně soustředil na tygra a právě po něm chňapal svou ohromnou tlamou. Nakor se zhluboka nadechl a střemhlav se vrhl dolů. Přímo na krk té potvory. Těsně za hlavou měla nejkratší ostny a nebylo jich moc. Rudý se nestačil ani ohlédnout. Nakor se mu zahryzl do krku a nedbal na to, že mu ostny rozdírají tlamu. Svou nezměrnou silou zdvihl Rudého ze země. Prudce cukl hlavou, smýkl tak Rudým a odhodil ho z výšky na zem. A opět se na něj vrhl. Drápy všech čtyř nohou mu zaryl do trupu a čelistmi se zahryzl do „čenichu" Rudého, který se po něm ohnal.

Tašak nečekal, přiskočil k potvoře a zatnul jí své zuby do krku. Tam, co předtím Nakor. Rudý úpěl. Smýkal sebou. Snažil se osvobodit. Leč marně.

Tašak koutkem oka zahlédl pohyb. Pustil zmítajícího se Rudého a uskočil od něj co nejdál.

„Máme další společnost!" houkl na Nakora. Ten rychle pustil Rudého a odlétl k Tašakovi. Oba byli samý šrám. Nehnutě čekali. Téměř omráčený Rudý se snažil zdvihnout. Tašaka a Nakora však nyní trápil nově příchozí. Rudý číslo dvě. Zdálo se, že zvažuje své možnosti. Velice pomalu se přibližoval. Nakonec na Tašaka a Nakora příšerně zařval a vrhl se na raněného Rudého (číslo jedna).

„Snad abychom raději zmizeli," navrhl Nakor.

„Rozhodně!" souhlasil Tašak. Vylezl Nakorovi na hřbet. „Hele, dost krvácíš, jsi si jist, že to zvládneš?"

„Musím," odvětil Nakor. „Ty sis nevšiml, že tamhle mezi stromy byl další Hladovec?"

„Cože?!" vyjekl Tašak a rychle se rozhlížel.

A opravdu! Ke dvěma Rudým se nyní blížil třetí, což se Rudému číslo dvě moc nezamlouvalo. Rudému číslo jedna to už bylo jedno. Byl z něj již jen chladnoucí kus masa.

„Až nebudeš moci, řekni!" pronesl tiše Tašak. „Ponesu zas já tebe."

„Díky," ozval se Nakor. „Myslím, že nebudeš čekat dlouho."

Ulétli hodný kus cesty, aniž by „někoho" potkali. Nakor klesl na zem. Chvíli jen tak leželi vedle sebe a zvažovali, co dál. Nevěděli, kterým směrem by se měli vydat dřív.

„Vlez mi na hřbet!" vyzval nakonec Tašak Nakora. „Je to jedno. Někam půjdeme, ale tady zůstat nemůžeme."

„To ne," souhlasil Nakor. Vylezl Tašakovi na hřbet a snažil se tam udržet.

„Ty mi povídej něco o váze!" uchechtl se Tašak.

Nakor se usmál. „Netvrdil jsem, že jsem peříčko."

Tašak si odfrkl. „To tedy nejsi!"

Vydali se dál. Bloudili lesem. Přelézali potoky. Na břehu jednoho se zastavili a hltavě se napili. Pak se pohodlně uvelebili a odpočívali.

„Ještě nějaké překvapení?" ptal se Tašak a bedlivě se rozhlížel.

„Jen ať se návštěva ještě opozdí!" zachechtal se Nakor, kterému se již vracely síly. „Je však pravda, že se hodnou chvíli neukázali."

„Návštěva?" pozdvihl Tašak „obočí". „Spíš hostitel. Návštěva jsme my."

„Doufej, že návštěva a ne večeře," prohodil Nakor.

Tašak se nuceně zachechtal a dál pozoroval okolí.

„Tamhle to kapradí se nějak moc hýbe," konstatoval Nakor.

Tašak tím směrem obrátil zrak. „Konec odpočinku?"

„Hm," zamručel Nakor a nabídl tygrovi svá záda. Ten neváhal. Nakor na jedno mávnutí křídly vylétl nad stromy.

„Co myslíš, že to bylo?" zajímal se Tašak.

„I kdyby to bylo jen hejno zubatých ostnatých krys, nebudu tam dole na ně čekat!" brumlal Nakor.

Tašak chtěl něco poznamenat, ale nakonec jen vyjeveně zíral na strom pod nimi. Jeho koruna se skutečně začala černat zubatými ostnatými krysami. „Jak jsi to věděl?" vypravil ze sebe.

„Co?" nechápal Nakor. A pak si toho všiml. „No, náhodou jsem se trefil."

„Trochu divná náhoda," kabonil se tygr. „Nezdá se ti?"

„Zkus vymyslet něco nebezpečného, ale aby nás to nesnědlo, ano?!" vybídl ho Nakor.

„Ty myslíš …?" zarazil se tygr. „Co krokodýl?"

„Krokodýl? Proč ne? Schválně, jestli se tu objeví." Nakor se rozhlížel, jenže nic neviděl.

„Tam!" vykřikl Tašak. „V tom potoce!"

„No ano!" Nakor zakroutil hlavou. „Zdá se, že krom běžného nebezpečí, se tu objevuje navíc každá potvora, kterou si vybájíme."

„Nakore?" ozval se nejistě Tašak.

„Ano, co se děje?" začal se rozhlížet.

„Co místní létající potvory?" upozorňoval s obavami Tašak.

„Létající co?" znejistěl Nakor a ohlédl se. „Jo tyhle!" Začal mávat křídly, jak nejrychleji uměl. Pryč od nich!

„Rudý s blanitými křídly!" vrčel Tašak. „To se hned tak nevidí!"

„Až budeme doma, vydrápu ti je do skály, aby ses jimi mohl kochat neustále!" zaskřípal zuby Nakor.

„Ani nechci, dík," uchechtl se tygr. „Mně bude stačit, když se domů vůbec dostaneme."

„Tak to jsme dva!" zasmál se Nakor zadýchaně a uháněl dál.

„Jsou nějak rychlí, kamaráde," prohodil tygr. „Za chvíli jsou u nás."

Nakor ještě přidal, ač se to zdálo být nemožné. „Už mi jdou na nervy, kamaráde!" pravil zlostně. Prudce se zastavil a otočil se čelem k těm potvůrkám.

Tašak málem sletěl dolů. „Tohle mi bez varování nedělej!" vzpamatovával se.

„Budeš potřebovat své drápy," oznámil Nakor. „Hřbet jedné z nich tě už čeká."

„Tak jo," vzdychl si Tašak. „Ještěže nemají tak dlouhé ostny jako Rudý."

Nakor se vyřítil proti třem Okřídleným. Prvního praštil tlapou do čelisti, aby se jí vyhnul, bleskově si nadlétl a pustil Tašaka Okřídlenému na hřbet. Ten se Okřídlené potvoře zaryl do hřbetu a zakousl do krku. Stvůra vydala příšerný řev a snažila se tygra setřást. Ten se však tím víc zarýval do jejího těla. Nakor se mezitím čelně srazil s druhou potvorou. Rychle se jí dostal zespodu ke krku a téměř celý jej překousl. Řádně se přitom pobodal, ale neustoupil ani o píď. Okřídlený se mrtvý řítil k zemi. Nakor se jen o vlásek vyhnul třetímu Okřídlenému. Udělal piruetu a vrhl se na příšeru. Všemi drápy se jí zaryl do tlamy, která se na něj sápala. Cukl sebou a vyhodil Okřídleného za sebe, až ten udělal několik kotrmelců. Nakor se vrhl na Okřídleného ještě jednou. Dříve než se potvora stačila vzpamatovat, dopadla jako ta předchozí. Nakor se začal právě včas shánět po tygrovi. Tašak visel tělem dolů, zakousnutý Okřídlenému do krku. Okřídlený se evidentně dusil a již se pomalu řítil k zemi. Nakor sletěl pod tygra, ten rychlým kousnutím dorazil Okřídleného a skočil Nakorovi na záda. Jen těsně se padajícímu tělu vyhnuli.

„To bylo o fous!" oddechl si tygr.

„To ano," funěl Nakor. „Mám toho dost. Tohle budeme léčit pěkně dlouho."

„Hm," zamručel souhlasně Tašak.

„Asi mám vidiny," vytrhl ho z dřímoty Nakor.

Tašak nechápavě zdvihl hlavu. A měl vidiny také! „Modrá Magnólie? Zase? Kam nás pošle teď?"

„Letím k ní," oznámil Nakor. „Ať to máme raději za sebou!" Tašak jen souhlasně zabručel.

„Že by hlídali jen tu Magnólii?" uvažoval zatím Nakor.

„Kdo ví?" zamumlal Tašak.

Letěli k oslnivé Magnólii a nic se jim nestavělo do cesty. Přivítal je modrý plamen, který je znovu na chvíli oslepil.

Oba zprudka dopadli do vlažné vody, až vysoko vystříkla. Byli znovu v přízračně osvětlené jeskyni s modrou planoucí Magnólií. Rychle se postavili a ostražitě se rozhlíželi. Útok, který čekali, nepřišel. Jen modrá Magnólie tiše plála.

„Nějak se mi to zdá celé podivné," poznamenal Tašak.

Nakor zatřepal hlavou, až mu z ní voda stříkala na všechny strany. „A komu ne?"

„V mém obydlí," ozval se tajemný tichý hlas, „se každý naučí tomu, co potřebuje nejvíce, nebo tomu, co je správné."

Tašak a Nakor se po sobě udiveně podívali. „Co prosím?" vypadlo z nich. „A kdo jsi?"

„Jsem Magnólie," zněla odpověď. Oba na ni zírali. Nevěděli, co říci. „Prostředí, které vidíte," pokračovala Magnólie, „je pokaždé jiné. Vypadá podle toho, co kdo potřebuje."

„A my potřebovali potvory, co nás chtěli k svačině?" optal se trošičku jízlivě Nakor.

„Ano?" přizvukoval mu Tašak a tázavě hleděl na Magnólii.

Byl slyšet veselý zvonivý smích, na což se oba zamračili.

„Z vás dvou by se jinak kamarádi nestali," vysvětlovala Magnólie. „Jedině nebezpečí vás mohlo přimět ke spolupráci a přátelství, které oba potřebujete."

Němě na ni zírali.

„Navíc na sobě nemáte ani jeden škrábanec, který vám byl způsoben zde," dodala Magnólie.

„Co?" vylétlo z Tašaka a začal se prohlížet. Nakor nezůstal pozadu.

„Žijte blaze!" popřála jim Magnólie. Chtěli něco poznamenat, ale než se stačili rozkoukat, stáli na pevné zemi v záři vycházejícího slunce. Zrovna na tom místě, kde se předtím začali rvát. Nikde nebylo vidět žádnou díru v zemi.

„Co kdyby tohle území patřilo nám oběma?" navrhl Nakor.

„Ty mě tu vážně necháš lovit?" zazubil se na něj Tašak.

„Proč ne? Místa je tu dost pro nás oba i s rodinami," dodal Nakor.

„Co takhle společně ulovená snídaně?" kývl tygr k zarostlejší oblasti území, kde se dobře lovilo.

Nakor přikývl, vykročil určeným směrem a začal si notovat. A Tašak s ním.

„Mám dvě uši."

„Mám dvě oči."

„Čtyři tlapy, ostré drápy."

„Zuby jako dýky."

„Neuslyší mě tvé uši!"

„Nezahlédnou mě tvé oči!"

„Lapí tě mé ostré drápy!"

„Zazní moje díky!"

„Snídal jsem tě s chutí!"

Jejich společný lov začal.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.03.2018, 22:52:44 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh o dvou dravcích, které spojilo společné nebezpečí a stali se přáteli a vo to nakonec šlo. Takže bych sázel na takový fantasy příběh s malým ponaučením (ne tak pro čtenáře jako pro hrdiny příběhu). Boj s příšerami byl hezky popsaný, stejně tak spolupráce obou hrdinů. Co dodat? Hezké odpočinkové počtení...

Príma večer a múzám zdar.
 ze dne 26.03.2018, 19:29:49  
   Jitka Kratochvílová: Zdravím.

Děkuji.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Sharome 16.
Amemmaita
Příhoda v lunap...
Oskar Herzschlag
App
alaska
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr