obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915049 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38999 příspěvků, 5685 autorů a 387130 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Otroci ::

 autor nevimjakou publikováno: 31.03.2018, 0:05  
 

Když ho pohřbila a zdědila, hledala. Nehledala dlouho. Bylo mu o patnáct víc než jí. Ona vypadala na víc, tak vypadali podobně. Okolí bylo spokojený. Drbny úplně ne - nebylo o čem moc kybicovat. I když vždycky o čem je. Ona se o něj starala. Jemu se to líbilo. Vzali se a s ženou byl spokojený. Občas ho žádala o peníze. Neměl problém, rozdal by se. Frekvenci dávek zvyšovala. Neměl s tím vůbec problém. Byl to pořád boháč. Chodili spolu. On navíc i do práce. Ona si začla se školou. Potřebovala doladit vzdělání. Měla pocit, že by jí to mohlo uspokojit. Hledala další výzvy. On měl radost z její ctižádostivosti. "To mi nejde na rozum," divil se, "jak se taková může se mnou zahazovat." Byly věci, ve kterejch mu chyběla sebedůvěra. Sex si spolu užívali. Hlavně ze začátku. Pak hlavně on. Potom jen on. Ve škole měla pravidelnou docházku. Ráda se vídala s profesorem literatury. Ona nosila krátký sukýnky. Jemu se to líbilo. Všimla si a zkrátila je o kousek. Pak ještě víc. Doučování selhalo. Jen prcali. Nedokážu s tebou jen prcat. "Víc od toho nečekej," sliboval jí. "Nečekám," odpovídala mu chvíli. "Mám rodinu," opakoval jí. "Rozumím tomu," rozuměla tomu chvíli. Nemělo to budoucnost. Oba to věděli. Prcali dál. To jim vyhovovalo. "Ještě přitlač," žádala. "Musím jít domů. Děti čekaj." "Ještě třikrát prcni. Prosííím." "Prc, prc prc," s přednesem zaškubal vzad a vpřed. "Teď už ale musím." "No jdi. Neboj, já budu příště zase ochotně nastavovat frndu, abys zapomněl na tu manželskou," uraženě na něj a vysunula ho ze sebe. Ale scházeli se dál.
Když se vrátila ze školy, vyslovil se manžel s nápadem. "Mohli bychom si pořídit dítě." "Proti adopci nic nemám," bylo vidět, že tímhle tématem si už kdysi prošla, "ale svoje tělo nevystavím devastaci. Víš o tom. Marná debata. Vyjasnili jsme si to už před svatbou, zavzpomínej." Zavzpomínal. Sklopil hlavu. Byl smutný. Dítě chtěl. "Doufal jsem-" "Nedoufej. Dítě nechci. A už o tom nemluv." Aspoň se jí omluvil. "Zejtra musím na nákupy," řekla po chvíli. "Tenhle tejden už jsi byla." "Školní potřeby. Pravítka, tužky, ořezávátka, sešity..." "Lezeš za jiným?" zeptal se za okamžik. "Lezu. Rozumíme si" "Ale miluješ mě, viď" začínal natahovat. "Ještě jo. Omrzel ses." Dá si hlavu do dlaní. S upřímností takovou nepočítal. "Zejtra bysme mohli do kina," pokoušel se změnit téma. To staré ho žralo. "Tak dobře," souhlasila a on začal vyzvídat, jestli nepotřebuje peníze.
V kině byli. Film byl dobrej. O lásce a sexu. Spíš to bylo porno. Pobavili se. Doma zkoušeli okoukaný fígle. Neuspěli ve všem. Chvíli byl klid. On se se situací spokojil. Snažil se zapomenout na komplikace. Na druhýho chlápka. Myslel jen na ní. Na to, jak myslí jen na něj. Trénoval fantazii.
Vezl jí do školy. Podřadil na trojku a vyjel kopec ke vchodu. "Odpoledne tě vyzvednu," sdělil než odjel. Odpoledne přijel. Čekal chvíli, pak jí volal, ale nedovolal. Byla nedostupná. Mobil vypnutej. Možná. Začal mít strach. Zaběhl do školy. Vyptával se. Našel pár spolužáků. Proklepl si jednoho po druhým. "Kam odešla po poslední přednášce?" ptal se okaté brunety. "Domů." "Znaly jste se dobře?" "Trochu. Občas jsme zašly do sauny. Má skvělou figuru." "Jste lezba?" "Někdy..." "A ona?" "Někdy. A vy jste, předpokládám, její manžel." "Jo, někdy." "Ta holka by se rozdala, viďte?" povídá mu. Ignoroval to. "Zkuste jí zavolat." "Zkoušel jsem. Nebere. Mám trochu strach. Řekla jste mi pravdu." "Řekla sem, co vim." Seděl v autě. Přemýšlel, dumal, nevěděl, kde hledat jinde. Seděl deset minut. Rozhlížel se. Sháněl inspiraci. Nikde nic. Pak ťukání na okno. Koukl tam. "Jo?" ptal se. Prsatá blondýna. Výstřih jí páral hrudník. Cejtil erekci, i když stres měl. "Chcete?" nabídla kuřivo. "Vypadám, že to potřebuju?" "Vypadáte na cokoliv," asi mu nelichotí. "Prej sháníte ženskou. Něco bych měla." "Díky. Díky za nabídku. Díky, že jste se obtěžovala. Sháním ale spíš svojí ženskou. Svojí manželku." "Kdybyste chtěl, mohla bych bejt i vaší manželkou. Si račte přát." "Dneska už jsem to sice říkal, ale manželku většinou mám. Víc jich nepotřebuju. Díky. Můžete jít kouřit jinam," byl tak milý. "Debile," zhodnotila ho, "ty pro ní nejseš," otočila se a opouštěla ho. "A kdo je? Kdo pro ní sakra je?" rozohnil se. "Jestli něco víte, dámo, řekněte. Platit umím - jsem cvičený." Zastavila, tělo otočila, nohy pak, šla k němu, k okýnku se naklonila, výstřih tasila ze zvyku. "Kolik máš?" Dobrou dvacítku předvedl. "Slušný, dědo," tón i styl překousl, šel si za svým - to se cení. "Co tedy víte?" Žvejkla, kliku chňapla, sedla. Řekla jedem. A tak jel. Ruce se mu třásly. Bál se. Klidnil ho ale pocit, že bude hrdinou. Že bude princem. Zachráncem bude. To se mu líbilo. Riziko podstoupil. Jeli tmou i nocí jeli. Když vyzvídal, řekla mu: "Nevyzvídej. Jeď dál." A tak jel. Přijeli k městu. Malý město to bylo. Kardašova Řečice četl na ceduli. Kynklala se na jediným šroubku. Vítr jí brzo urve celou, napadlo ho a chvíli zapomněl na starost. Projížděli náměstím. "Tady zastav," nařídila. Náměstí hranaté, velký obdélník na maloměstečko. Drbny drbaly. Koukaly, pražskou káru zkoumaly. Prsatá blondýna vystoupila. Rozhlídla se, mávla do okna. Záclona se pohnula, pohyb za ní byl prostě zřejmý. "Zvedej se, dědo, můžem dovnitř," přikázala. Manžel se vysoukal a znervózněl o trochu víc. "Kam půjdem?" "Neremcej." Přišli do domu. Vyjeli do druhého patra. Cinkli na zvonek nedobytných dveří. Otevřít přišla vybledlá holka. "Pojďte." Vešli. "Jděte támhle," ukázala. V místnosti byl obdělníkový stůl. Asi se zhlédl ve tvaru náměstí. A pět žídlí. V jeho čele seděla malá žena. "Sedněte si, pane. Omlouvám se rovnou za prostý chování tý štětky, co vás přivezla. Ona to jinak neumí. Kunčofti jí naučili." "Víte něco o mojí ženě," neztrácel manžel čas. "Jak jste spolu dlouho?" ptala se. "Dámo, nezdržujme se. Řekněte mi, kde je moje žena!" zařval a skoro obtiskl pěst do stolu. Pak se obtiskl do země. Když se probudil, ležel nahý na posteli. Bimbásek svrcklý se mu klonil k tříslům. Byla mu zima, to pohled napovídal. Zuby drkotal. Hlava ho bolela, nahmatal bouli. "Aů," zaúpěl jak malý. Rozhlédl se po pokoji. Postel s pérama zašitýma v matracích. Bok s obtiskem ještě tlačil. Oblečení nenašel. Napadlo ho vzít za kliku. Zkouknul penis - vytáhl se chlapík! Tak zkusil tu kliku. Zamknuto, přirozeně. Bokem k oknu přistoupil a hleděl. Venku pár holek. Byl podzim, listí hrabaly. Napadlo ho, jestli je jedna z nich jeho žena. Nebyla. Všimly si ho ale. I jeho bohatého pubického rozkroku. Ječely. Ukazovaly na něj. Pryč utíkaly v košilkách průsvitných. Zřejmě už viděly dost. Vtom zarachotil zámek. Vešla vybledlá holka. Ta docela sympatická. "Mohla, byste, prosí-" Dostal přes uši elektrickým obuškem. Mlčky se zhroutil. Nechala ho, jak byl. Schoulený, s opět malým bimbáskem. Probudilo ho zašramocení v zámku. Nechutný, spíš bolestivý úšklebek věnoval návštěvě. "Jak je vám?" zajímala se prsatá blondýna. "Co je vám po tom? Táhněte odtud!" a už se na ní sápal. Pak zbystřil, když obušek na něj mrknul. Vypodložit zobáček dveří ale stihl zkušeně. Bojovník schlípl. Ústup zvolil. K posteli se doplazil. Ležel a přemýšlel. Spíš ležel. Myšlenky draly se jedna přes druhou. Překrývaly, odsouvaly, první chtěla být tahle, jiná taky. Je tu má žena?, přemýšlel, musím ji najít, říkal si. Počkám na noc, auto najdu, zkusím tu proklatou ženskou najít. Mojí lásku. Setmělo se, klid byl všude. Idiot zaspal, k ránu se vzbudil. Nadával si a přemýšlel. I tak to zkusil. Dveře povolily. Po chodbách plazil tělo. O stěny drhnul. Přízemním oknem opustil dům. K náměstí hledal v městečku cestu. Nepotkával nikoho. Pouliční lampy vrněly serenády, světlem však šetřily. Říkal si: Tím líp. Minul rybník Velký. Velký a mělký. Když jelo auto, kryl se v keři. Když nebyl, k zemi líhal, splýval. Na náměstí spatřil auto. V domě podivném, kam včera vstoupil, svítilo se. Proto konal tiše. Okýnko rozbil, drátky spojil, bez světel opustil náměstí i Kardašovu Řečici. Domů již nechtěl, bál se. Jednonohý kamarád mu nocleh poskytl. Využil ho a přečkal noc. Nespal moc, spíš přemýšlel, jak dál. "Oznam to policii," jednonohý kamarád ho nabádal, když ráno se mu celý svěřil. "Nevěřím jim, nevěřím nikomu." "Tej kurvěs věřil," cílil přesně. "To jsem ještě věřil." "Tak to seš idiot. Stejně už se pase někde. Krev má naředěnou fetem. Nemáš šanci. Oba ji nemáte." Tak dostal pěstí jednonohý. "Ty svině," nedal se. Ránu vrátil. Bili se. Jednonohý a idiot. Vyřádili se, krev omyli, vítěz neznámý, i proto se líp usmířili. "Pomůžeš mi jí najít?" "Jo." "Mohli bysme jet tvým autem, moje už znaj." "To bysme mohli."
"Kam mám jet?" ptal se jednonožec, když večer usedl do svý kryplkáry. "Na jih." "Ajo..." "No furt dolů a za Soběslaví doleva, do Kardašovy Řečice." Podivil se obličejem a stlačil obruč na volantu. Za hodinu spatřil ceduli, tak opustil dálnici. "Měli bysme plánovat," prohodil manžel. "Děláš si prdel? Ty se vracíš na místo, kde z tebe chtěli udělat při nejlepším džigola, anebo tě rozprodat po orgánech, a přitom nemáš plán? Seš blázen, kamaráde. A já mám asi zkryplený nejen tělo, ale i mozek. Jinak bych se na tebe musel vysrat." "Děkuju ti." "Tvojí ženu moc neznám, ale z tvejch řečí sem měl pocit, že váš vztah není z těch úplně idylickejch. Tak mě napadlo, jestli ona jí tahle situace nevyhovuje. Možná je přímo šťastná, že se tě konečně zbavila." "Co se mi tu snažíš říct? Že ode mě zdrhla? Na čí seš kurva vůbec straně?" snažil se pěstičkou zlomit jednonožci rameno. Nepovedlo se. Sjeli ze silnice. Zlomili osu nápravy. "Debile, mohs nás zabít! A kára je taky v hajzlu! A pak se div, že ti zdrhla," byl bez sebe vzteky. Zase si to rozdali. Na předních sedačkách, zemi (venku), krytu motoru. Jednonohému upadla protéza. Dokončili to. Pak mlčeli a seděli. Špinaví a zelení. Museli se vydýchat. "Jdu na vlak," nasadil protézu, zvedl se. Snažil se stopovat přilehlé koleje. Manžel ho ze sedu chvíli sledoval. Pokusil se zvednout, utřel krev, aby neplašil nikoho. Vydal se po cestě k cíli. Další vesnice dávala naději. Čichal šanci, pak benzin a šmír. Automechanik autoservisu v umouněné košili slíbil odvoz. Pak slib splnil. Cestou mluvili, manžel byl zvídavý, otázky kladl, spřádal plán. Konečně. "Jeďte! Nezastavujte!" krčil se manžel v sedačce, když u cesty zahlédl vybledlou holku z podniku. Tu mrchu zrzavou. Krásnou. Automechanik se na něj podezíravě díval. Pak zastavil. Vybledlá holka sedla na zadní sedadlo. Seděla a mlčela. Manžel skrčený na předním sedadle neodvažoval tyčit hlavu. Auto zastavilo. Nic se nedělo. Ticho bolelo. Manžel pomalu zvedal hlavu. Přestal s tím, když mezi očima uviděl elektrický obušek. Oba s pohledem nad ním. Dlouhým úvahám se nevěnoval. S největší rychlostí se pokusil vyběhnout z auta a dohnat prchající svobodu. Nepodařilo se mu ani otevřít dveře. Mrcha mu tím krámem pohladila trapézový sval. Chvíli doufal, že ho nepoužije.
Probudil se v bílém a chladném pokoji s výhledem na pracující dívky. Téměř vše v něm bylo stejné. Jen nekvalitně vytřenou podlahu kryly krvavé šmouhy. Setmělo se. Stál u okna. Kolikrát ještě uvidím měsíc, napadlo ho. Té noci však nebyl. Bylo zataženo. Stejně tak i nad jeho životem. Mraky se sbíhaly, kabonily. Bouřka se chystala udeřit. V domě přes dvůr se rozsvítilo. Manžel zbystřil a snažil se dohlídnout do oken. Dva doktoři přistoupily k prázdným postelím. Postelím?, podivil se. Přijeli k nim dva vozíky s přivázanými těly zmítajících se mužů. Byli přeloženi pod ruce svírající skalpely. Začalo pršet. Manželovi se zhoršil výhled. Zvědavost, která se dala pochopit, ho nutila donutit oči k nemožnému. Přilepený na okně sledoval amputaci penisů a varlat. Z úst amputovaných mužů viděl křik. No kruci, polknul sucho. Klíč pošťouchnul svůj zámek. Manžel se schoval pod peřinu. Vybledlá holka lískla obuškem peřinu. Zaslechla zasténání. Uspokojení jí zatetelilo. "Vedu ti kolegu," poprvý slyšel její hnusný hlas. Pak uslyšel úder čehosi o podlahu. Po buchnutí dveří se odvážil vykouknout. Podlaha snášela jednonohého kamaráda. "Rád tě vidím," radostí vydechl manžel. Když jednonohý vzhlédl, obličej mu barvily stopy úderů. Slzy zaplavovaly krvavé šrámy a štěrbinky. Plakal tak slabě, že ho manželovi nebylo vůbec líto. Spíš ho jeho slabost dráždila. "Neválej se po tý podlaze. Zvedni se a pojď si aspoň sednout na postel." Jednonohý poslechl a sunul se k posteli. "Bože, to je smrad! Ty jseš posranej! Počkej! Poč... kej, sedni sem," sundaval ze stolu židli. Jednonohý se konečně posadil. "To asi nevydržím, to je puch," nezvládal to manžel. Vyzvracel se. Měli již dostatečně zaneřáděný pokojík. "Kde tě dostali?" "Někdo na nádraží musel slyšet, jak jsem ti v rozčilení polohlasně nadával. Určitě ta bába u vokýnka. Jsme v hajzlu, kamaráde. Maj to vobšancovaný všude," škytnul ještě. "Co myslíš, že s náma udělaj?" "Pojď," pokynul jednonohému, "koukni přes dvůr do protějšího okna." Do připraveného kyblíku právě padl další penis. "Brzo přijde řada i na nás." "Tohle asi nepřežijem, kamaráde" roztřáslo se mu koleno. V zámku to opět zachroustalo. Posraný jednonohý bleskově přiskočil k manželovi a tiskl se. "Takže pánové, asi vám dlužíme malý vysvětlení," překonávala potřebu se vyzvracet malá žena, záda kryta vybledlou holkou. "Je to omyl a pustíte nás?" nezaváhal jednonohý. "Bohužel. Jsme prosperující firma. Vyrábíme ideální muže. Skvěle slouží a jejich údržba téměř nic nestojí," začala malá žena. "Nemusíte se tedy o svoje životy bát, budete-li dbát našich příkazů. Přechodu do vašich a užitečnějších životů však bude předcházet nezbytné přetvoření." Oba suše polkli. "Uříznete nám varlata a penisy?" ověřil si hrozbu manžel. "Přesně!" "Další znetvoření už nepřežiju," svěřil se jednonohý. "Nechcete nás radši rovnou zabít? Prosím." "Zbytečně se obáváte. I bez těchto znaků mužství se dá žít téměř plnohodnotný život. Až na pár maličkostí. Neberte to osobně," vysvětlila jim. "Chlapi..." uchechtla se vybledlá holka a přejetím obuškem rozsvítila železná futra dveří. "Po nezbytné amputaci reprodukčních orgánů, které by vás v další kariéře jen rozptylovaly, absolvujete rozsáhlou převýchovu. Díky ní si uvědomíte, jak je skvělé být užitečným. Podíváte se do všech koutů světa, kde budete vykonávat stavební, těžební a další podobné, fyzicky náročné a nebezpečné práce. A co je zajímavé - budete je provádět s radostí a chutí, bez odporu. Ale nemějte obavy, o to už se postaráme my. A o vaši ženu nemějte obavy. Už nyní prochází výukou, jak uspokojit ty nejnáročnější údy světa. Kdo bude odporovat, zpeněžíme mu orgány." Manžel rudnul, hlavu plnou zoufalství, vzteku a beznaděje, v kalhotech jednonohého nenápadně a mocně zašátral. Výsledkem bylo metnutí hrsti hoven po nenáviděných ženách. Většina lejn třísnila jim ksichty. Ženy stály. Nával šoku jim pootvíral neprakticky ústa. Zuby jim zářily. Bez bělení. Kdysi vybledlou holku zachvátil amok. Vrhla se po dvou mužích, elektrikou nešetřila. Dařilo se jim vyhýbat, volty prskaly. Hovna znovu v akci. Jednonohý metal také. Nešťastnice přišla o obušek, salvu voltů okusila. Pak i malá žena, která se pokusila vyprchat z pokoje. Volty i lejno jí projely po těle. Hovnometaři jí i strážkyni opatřily jejich pouty, ústa jim důkladně ucpali roubíkem z ponožek. Osvoboditelskou euforii pocítili, tak i do dalších pokojů cestou k východu nahlíželi. Uvězněných mužů v nich našli hordy. Chodbou se hnal rozlícený dav. Kastráti a eunuchové běželi pořád ještě zeširoka. Ostatní muži osvobozovali další muže. Do cesty postavivší se strážné mlčky do země zašlapávali. "Hej, chlapi, tady jsou baby! Co s nima uděláme?" zajímal se nekastrát a neeunuch." "Na ty zapomeň," ťuknul ho za ucho přibíhající manžel. "Lásko," přivítala ho ona. Vrhla se mu kolem krku. "Musíme pryč," zavelel. Ona bez řečí šla. Tak se konečně dočkal. Další holky z pokoje šly také. Aspoň podpíraly jednonohého. "Bože, to je smrad! Posral jste se?" nesrala se modrooká blondýna. "Ty hovna nám všem zachránily život, dámo," zastal se jednonohýho smraďocha manžel. Dav našel východ na dvůr. Vystrašený automechanik bez okolků upustil od umývání dvou černých Superbů a zvolil útěk. Pánové a dámy, jistě chápete, že invalidi a hlavně hrdinové mají přednost. Ostatně, i obušek je na naší straně... Toto auto je naše, o druhé se podělte," dopustil se sebevědomého jednání manžel. Nevšední! Ona mu hned vlípla uznalý polibek. Poprvé cítil, že si ho váží. Vysoké kovové dveře představovaly svobodu. Pulzující dav snadno získal od vyplašeného dveřníka klíče. Dům důkladně zavřeli. "Držte se pohromadě. Kdo ví, kolik se jich tu v okolí ještě potuluje," radil všem manžel. "A telefon! Potřebujem mobil. Přece je tu nenecháme rozutýct se." Nikdo ho nenabídl. "Tak co ten mobil? Nikoho nenapadlo prošacovat perzonál?" "Ty seš hrdina! Ty máš sršet nápadama!" rýpnul kdosi do hrdiny. "Přesun do města. Nějakej kořala se nám určitě připlete pod nohy. Je někdo ochotnej hlídat tu?" rozuvažoval se manžel. "Jedem směr Kardaška!" Liduprázdné ulice města však neslibovaly snadné dovolání se pomoci a ochrany. Byly dvě hodiny ráno. Nakonec našli opuštěnou budku. Když si po mnoha telefonických pokusech všimli odděleného sluchátka a postižení křečovitě stiskli igeliťáky s orgány, doufajíce v jejich navrácení na původní místo, byly už tři hodiny. "Takhle to dál nejde," napadlo jednonohého,"musíme začít zvonit." Tak začli zvonit. Někde se občas pohnula záclona. Někde se i rozsvítilo. Nakonec jim otevřela stařenka, která měla telefon. Bohužel jí chyběla telefonní zásuvka. Šikovný eunuch odložil střežený mikroteňák. Pak s přístroji udělal, co bylo potřeba.
Policie a zásahová skupina dorazily společně. Zbitý perzonál nekladl odpor. Amputovaní se dozvěděli pravdu. Zdrceně hleděli na své pytlíky. Výslechy zlých. Výslechy ublížených. Cestou domů poprosil manžel o vysvětlení. "Chtěla jsem pryč. Vyčistit si hlavu. Od chlapů. Jo, tušils spravně. Ta mrcha prsatá blondýna mně nabídla, že s ní můžu bejt přes víkend na chalupě v krásnej přírodě Jižních Čech. Znělo to dobře a já chtěla strašně moc vypadnout. Už někde za Táborem mi dali přes hlavu pytel. Zavřeli mě do pokoje a slibovali, že mě čeká bezva jízda." "A dočkala ses?" "Dočkala. V noci mě chtěl automechanik, ale od vybledlý holky dostal obuškem za uši. Prej jsem pro něj drahý zboží." "Ten její obušek jsem nenáviděl." Vlak zastavil ve Veselí nad Lužnicí. Vystoupili. V nádražní čekárně očekávali spoj do Prahy. Museli si toho hodně povědět. A vyjasnit také. Byli tak hlasití! Vlak do Prahy přijel včas. Do kupé si k nim přisedli dva specialisté. Ten první rozložil stůl. Druhý, zručný chirurg, se pak předvedl.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 03.04.2018, 6:56:20 Odpovědět 
   Príbeh je predovšetkým zaujímavý, ale tento štýl sa fakt ťažko číta. Zo začiatku bol lepší, lebo pripomínal realitu. Keď začal mať kriminálne pozadie, to už mi vadilo. Zaobišiel by sa pokojne s tou neverou, i tak by bol dobrý. Lebo nevera je bežná.
 ze dne 03.04.2018, 21:31:15  
   nevimjakou: Děkuju za přečtení a komentář. Díky..
 Šíma 31.03.2018, 0:03:43 Odpovědět 
   Zdravím.

Lehce erotické a malinko chaotické vyprávění.

Pozor na přímou řeč, každá nová přímá řeč (replika hrdiny) by měla začínat na novém řádku a ne za sebou končit jedna a začínat druhá přímá řeč. Čtenář se v tom může začít ztrácet. Co se děje týče, dostal se náš hrdina do pochybné společnosti výroby enuchů a kastrátů, kteří měli pracovat a dřít na naše záporné postavy a plnit jejich rozkazy. Naštěstí se mu podařilo vyváznout, někdy se připosrat není k zahození (pardon).

Text je cítit šitím horkou jehlou, chtělo by to si jej s odstupem přečíst a vychytat mu případné mouchy, ať už gramatické, tak stylistické nebo dějové. Nebudu nic vypisovat, stačí pozornější pročtení...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 31.03.2018, 22:51:46  
   nevimjakou: Děkuju za přečtení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
Sharome 16.
Amemmaita
Příhoda v lunap...
Oskar Herzschlag
App
alaska
obr
obr obr obr
obr

Odjezd
Malíř
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr